Szabi

Vím, že je vzhůru. Slyším, jak se převaluje, střídavě odkopává peřinu a znovu se přikrývá a pokaždé, když se přetočím na druhý bok, znehybní. Možná se bojí, že bych na něj mohl promluvit, kdyby mi došlo, že nespí. Fakt nevím. Těžko říct, co se mu honí hlavou. Vlastně mě to ani nijak zvlášť nezajímá – jeho myšlenky, pocity z nového prostředí a třeba i samotná existence.

Ale chtěl bych, aby usnul. Neměl bych pak pocit, že jsme v celém vesmíru úplně sami a že nejbližší planeta rovná se Filipova postel, ze které se co chvíli ozve tiché zachrápání. Není mi příjemné, že spolu já a ten kluk zrovna teď něco sdílíme. Že se dělíme o noc.

Moje maximum bylo dělit se o pizzu u večeře, což… mě taky iritovalo. Abych byl upřímný, má v sobě něco nasíracího. Takovou jako nasírací auru. Poznal jsem to v první vteřině, co jsem ho uviděl, jak sedí u stolu v naší kuchyni, a ten pocit postupně sílil a prohluboval se.

Je pravda, že jsem zatím nepotkal nikoho, u koho bych si okamžitě řekl, že je to sympaťák a budou z nás kámoši. Tak třeba Filip a jeho povaha, která jde ruku v ruce s tím být hodný a ohleduplný. Myslel jsem, že z něj vyletím z kůže. A Merlin? Nejotravnější dítě pod sluncem. Přitom teď jsou moje rodina.

Zato u tohohle… Kryštofa si nedovedu představit, jak spolu jenom tak sedíme a klidně mluvíme. Je to něco v něm. Na rovinu přiznávám, že si nedokážu poradit s kluky, kteří působí tak zženštile. Křehce. Hrozně mě to odpuzuje. Stejně jako hromada pohledů, kterými uhýbal ke stolu, k podlaze, ke stropu, zkrátka kamkoli, jenom aby se nemusel dívat na nikoho z nás.

A v neposlední řadě v tom bylo to rajče. Jo, možná je to pitomost, ale kdo si dá do háje jenom rajče, když má před sebou několik druhů pizzy?

Nechci se ptát proč. Nechci za tím vidět nic víc.

Z vedlejší postele se ozve tlumené zívnutí.

Přetočím se na záda a založím si ruce za hlavou, zírám do nepropustné tmy a uvědomuju si, že sotva jsem se pohnul, on se zase hýbat přestal.

Denisa, Rob a vlastně i Filip by mi určitě řekli, že bych měl být tolerantnější. Už kvůli tomu, že začátky jsou těžké pro každého a já první noc, co jsem strávil tady, taky nespal. Nešlo to. Bylo to moc vjemů, nových věcí, dva cizí kluci a strašná hromada pocitů. Měl jsem strach, že bych tady mohl zůstat napořád, a zároveň mě děsilo, že mě Denisa a Rob pošlou pryč.

Pamatuju si, jak Filipovi další den ráno stačil jediný pohled na můj oteklý obličej, aby pochopil. „Nespals,“ řekl. „Zvykneš si.“

A já stejným tónem, jako bych mu přál dobré ráno, odvětil: „Drž hubu.“

Mohl bych tomu novému říct to samé. Zvykneš si. Ale víc by mě lákalo drž hubu.

Posadím se. Jsem moc unavený na to, abych jenom tak usnul, a je jedno, že to nedává smysl. Odhrnu peřinu a masíruju si koleno – vždycky, když mě bolí stehno, to, co je nejblíž, tou bolestí taky nějak nasákne.

Jakmile to trochu rozmasíruju, vstanu a jenom v trenkách a tričku dojdu ke dveřím. Ze tmy vystupují obrysy nábytku a v pokoji je ukrutné ticho. Možná přestal dýchat, jenom abych nepromluvil.

S rukou položenou na klice několik vteřin váhám, jestli něco říct, nějak ho popíchnout ve snaze ujistit se, jestli žije. Ale nechám to být. Třeba by zahodil tu svoji fasádu mrkací panny, která je nad věcí, a regulérně by se sesypal. A já nemám pláč rád, obzvlášť ten emocionální, kdy se před člověkem někdo hroutí, sotva lapá po dechu a čeká, že to nějak vyřešíte za něj. Naposledy se přede mnou takhle sesypala Aneta, doslova kvílela jako meluzína, tahala mě za rukáv mikiny a pořád dokola opakovala proč. Přitom tím reálně absolutně vůbec ničeho nedosáhla. Jediný výsledek byl, že mi zamokřila mikinu.

Právě proto nic neřeknu a nechám toho kluka ve tmě. Potichu za sebou zavřu a rozsvítím na chodbě. Mango na mě poulí oči.

„Máš zazimovat, je prosinec,“ syknu na ni tlumeně, ale ona samozřejmě neposlechne, nevytuhne lusknutím prstů, a tak ji opatrně vytáhnu. Jednou rukou ji držím pod bříškem a tou druhou ji hladím, zatímco scházím ze schodů. S každým dalším krokem, dál od toho kluka, můžu snáz dýchat.

Dole je taky ticho, ale když se zaposlouchám, dojde mi, že zářivka nad linkou potichu bzučí, že se k ní přidává lednička a do toho sem tam lupne podlaha, sotva udělám krok. Hotový orchestr po půlnoci.

Ani moc nevím, co tady vlastně dělám. Nejspíš jsem jenom potřeboval vypadnout. Z lednice vytáhnu lahev moštu a naliju si plnou sklenici, zatímco Mango dostane kousek okurky, protože existuje a protože je to můj malý dráček. Potom zamířím do obýváku, seberu kostkovanou deku a plácnu sebou na gauč.

Mošt je vynikající a tak studený, že mění moje vnitřnosti v led.

Zachumlám se do deky, Mango položím na klín a nabídnu jí další kousek okurky. Zatímco přežvykuje, sáhnu pro ovladač a pustím televizi. Přepínám kanály, než najdu Simpsonovy, což mě potěší. Daří se mi dost dobře na nic nemyslet, sedím pod dekou jako důchodce a upírám pohled k televizi.

Když jdu o dvě hodiny později spát, z místa, kde leží ten kluk, není slyšet vůbec nic. Poznám, že je ještě pořád vzhůru.

***

V jídelně se to hemží studenty a odevšad se ozývá cinkot nádobí.

Sedím s Filipem u stolu překrytém takovým tím hnusným nažloutlým ubrusem z devadesátek, přichyceným ze stran pomocí připínáčků, a nimrám se v jídle. Pokaždé, když Filip poposedne, stůl se zakymácí, a to přitom není žádný obr.

„Vždycky mám pocit, že sedíme u stolu pro panenky,“ pronesu konverzačně. „Chybí jenom plastový nádobí a modelína.“ Nakonec možná by to chutnalo líp než tyhle jahodové knedlíky, které viděly jahody maximálně z rychlíku. Ale možná jsem jenom rozmazlený, protože Denisa nám dost vyváří.

Naberu na vidličku trochu jahodové šťávy s cukrem a znechuceně pozoruju, jak kape zpátky do talíře. Pak vidličku položím. „Slib, že mi pyžamo vybereš ty a ne Denisa,“ pronesu vážně, protože tohle je sakra vážná věc.

„To si rozmyslím,“ opáčí Filip pobaveně. Bez zeptání, přece jen už mě trochu zná, si přitáhne můj talíř k sobě a pustí se do knedlíku. Nemyslím, že mu to doopravdy chutná, nicméně jako sportovec má celkem výdej. Na rozdíl ode mě.

Mrzáci tolik kalorií nespalují. My jsme rádi, že se vůbec zvládneme přesunout z bodu A do bodu B.

Zas bych ale lhal, kdybych tvrdil, že mu závidím bloudění po obchodech. Představa, jak si to několik hodin štráduju sem tam, zkouším do nikoho nevrazit a směřuju veškerou vůli k noze a k tomu, aby mě nezradila a nevydala se jiným směrem, mě spíš děsí. A je mi jasné, proč se toho Filip tak ochotně chopil – chce Denise pomoct s taškami a taky s tím klukem. Chce jí to zjednodušit. Protože přesně takový Filip je, rád zjednodušuje lidem životy, nějak si nemůže pomoct, a někdy přitom zapomíná sám na sebe.

Uvědomím si, že něco říká.

„Cože?“

Vzdychne a odsune prázdný talíř. „Jestli je všechno v pohodě. Připadáš mi od včerejška trochu nesvůj. Jde o Kryštofa?“

„Jak tě to napadlo?“ zeptám se překvapeně, protože fakt překvapený jsem. Sáhnu pro párátko a začnu ho lámat na titěrné kousíčky.

Filip pokrčí rameny. „Je to pro tebe přece jen nová situace. Ještě nikdy jsi nebyl v té pozici, že bys měl někoho vítat. Tys byl ten, kdo přišel.“

„No jo. Přišel jsem jako poslední, a tak netuším, jak se chovat.“

„O to nejde. Nebo vlastně jo. Poslouchej… Vím, jak jsi nedůvěřivej, a jen ti chci říct, že si to za pár dní sedne. Denisa a Rob udělali dobře, že si ho vzali teď v prosinci.“

„Protože kdyby mu přeskočilo o Vánocích, Ježíšek mu dá co proto?“ Položím zbytky párátka na ubrus a podepřu si obličej rukama. Snažím se nevnímat skupinku holek, které vešly do jídelny. Obzvlášť když dvě z nich okamžitě pohlédnou mým směrem.

Zvaly mě ven, tenkrát, když jsem nastoupil do školy. Možná to ani nemyslely jako rande, těžko říct, ale od té chvíle jsem na černé listině. Bylo to krátce po tom, co se všechno v mém životě obrátilo vzhůru nohama a pořád jsem si nedokázal zvyknout, že mám rozmašírovanou nohu, takže jsem nejspíš nereagoval zrovna hezky. Možná jsem jim dokonce poradil, aby si to strčily do… No každopádně holky mají podle mě celkem dobrou paměť.

Filip se ohlédne, aby zjistil, na koho koukám, a bez zájmu stočí pohled zpátky ke mně. Jeho holky obecně nezajímají. Jenom Jana. „Protože pak budeme mít prázdniny a můžeme se líp poznat.“

„Třeba ho nechci líp poznat. Podle toho, co Denisa říkala, je to magor.“ Tady mi dojde, že jsem možná maličko přestřelil, jelikož Filipova tvář potemní. „Tak jsem to nemyslel.“

„Všichni jsme magoři,“ řekne zamračeně.

Možná oba myslíme na tu jednu konkrétní věc. Zabouchnuté dveře od pokoje. Můj řev, aby otevřel. Jeho výraz, když jsem vběhl dovnitř.

Přetáhne si rukávy přes prsty a chvíli kouká do talíře. „Prostě mu to můžeme zkusit zjednodušit. Je jako my.“

Nechci se hádat, ne s Filipem, a tak přikývnu. „Jo, máš pravdu. Je jako my.“

Ale nemyslím si to. Není.

***

Ve středu mám odpoledko až do půl páté, takže zatímco všichni už jsou doma, já se loudám – a trochu pajdám, řekněme si, jak to je – ulicí podél rozsvícených lamp a vdechuju studený vzduch. Filip na mě někdy čeká a mezitím si jde třeba sednout do kavárny s Janou, kde se v jednom z těch zadních křesílek oblizujou, ale tentokrát jel domů, protože někdo – Denisa – chtěl, abychom dorazili co nejdřív. Snad aby se Kryštof necítil sám, protože se mu po nás určitě už teď strašně stýská.

Neměl bych být ironický a už vůbec bych o něm neměl přemýšlet, ale čím víc se o to snažím, tím víc mě štve a dohání k šílenství. Nelíbí se mi, jak se mu přizpůsobujeme, jak se Denisa stará, cupitá kolem něj po špičkách a dělá všechno pro to, aby se cítil líp. Se mnou to tak tenkrát přece nebylo. Nebo jo? Na tom nesejde. Je směšné, že kvůli němu musíme spěchat domů, aby si nepřipadal odtrženě. Je to prostě… směšné! Obzvlášť když k tomu připočtu, že jsem musel na bus pomalu utíkat, abych taky přijel co nejdřív. A teď přitom záměrně zdržuju.

Jak se blížím k brance, pociťuju čím dál větší podráždění a ne snad proto, že mě odpoledne vytočila matikářka, která tvrdila, že si ten vzoreček nemůžu jenom tak odvodit, ale je třeba ho umět jako když bičem mrská. Každou hodinu se vytasí s nějakou pitomou průpovídkou. A je jí jedno, že nemívám v testech chyby, že při každé příležitosti nevytahuju kalkulačku a celkem pravidelně se hlásím.

Jako když bičem mrská…

Bože.

Odplivnu si a pokračuju dál ke dveřím, kde začnu z kapsy lovit klíče. Ale trvá skoro polovinu písničky, která mi hraje ve sluchátkách, než je vrazím do zámku a otevřu.

Přivítá mě teplo předsíně a typická vůně domova, kterou tvoří smrad bot, vonné svíčky a nějaké jídlo. Tentokrát jsou to bramboráky. Rovnou zamířím do kuchyně a jeden si vezmu – nikoho nepotkám, ale vzhledem k tomu, že se v obýváku svítí, předpokládám, že jsou všichni nasáčkovaní u televize a sledují jednu z odpoledních detektivek nebo soutěží.

Přes sluchátka pořádně neslyším, ale připadá mi, že v jednu chvíli zaslechnu Merlinův smích. Mohl bych je jít pozdravit, většinou to tak děláme, jenomže to bych se potkal s ním. S tím klukem. S tím, jehož jméno nemíním vyslovit.

Kašlu na to, prostě s Kryštofem. A protože o setkání s ním rozhodně nestojím, ohulím hudbu a rozejdu se do patra. Přitom ukusuju bramborák. Dojím ho, než dorazím do patra, a mastné prsty otřu do kalhot, které potom stejně plánuju hodit do koše na prádlo.

Příšerka už čeká, upřeně mě pozoruje a skoro bych řekl, že má z mojí přítomnosti radost. Alespoň si to rád namlouvám, protože ona je takový přeborník ve skrývání emocí. Má ten nejdokonalejší poker face ze všech.

Batoh nechám na zemi a opatrně Mango pohladím, načež ji vytáhnu a položím si ji na rameno. Později jí dám hmyz, myslím, že Merlin cestou ze školy skočil pro červy.

Z terárka vezmu keramickou misku, kde je pár zrníček písku, a nesu ji do koupelny, abych napustil čistou vodu. Zrovna hraje Dreams od Fleetwood Mac a já si mlčky přeříkávám jednotlivá slova, když beru za kliku a… vyvalí se na mě obláček páry.

Možná mi jde matika, ale jinak se nedá říct, že bych byl ten nejchytřejší člověk na světě, protože kdyby ano, rovnou bych to otočil a vypadl. Takhle jenom stojím a civím, když z té hromady páry – je to skoro jako nějaký mega divný kouzelnický trik – vystoupí postava v ručníku. Ten ručník má kolem pasu. A někdo by mu měl říct, že je do háje až moc nízko!

Kouká na mě spíš nenávistně než překvapeně, tak svoje překvapení taky polknu a pohled mu oplatím.

Má mokré vlasy rozcuchané do všech stran a nejspíš se ještě nestačil pořádně utřít, protože má mokrá i ramena. Kapka vody mu stéká po hrudníku až k břichu a ještě níž, kde se vsákne do ručníku.

Play the way you feel it, but listen carefully to the sound, of your loneliness, like a heartbeat drives you mad.

Stáhnu si sluchátka a nechám je kolem krku, takže slyším jednotlivá slova hodně vzdáleně. Teprve teď si taky všimnu, že Kryštof drží v ruce kartáček, naposledy si s ním přejede po zubech a plivne do umyvadla. Vykloktá si. To všechno s naprostým, byť trochu nenávistným, ale zároveň nervy drásajícím klidem. „Za minutu jsem hotovej,“ řekne neutrálně a otře si pusu do ručníku.

Ten debil.

Semknu čelisti a chvíli o sebe drtím stoličky, nechci za žádnou cenu vypěnit, ale… „Do prdele!“ štěknu. „Neumíš se zamykat?!“ Stoupnu si k umyvadlu, abych na něj neviděl, ale stejně ho samozřejmě periferně vnímám. A neujde mi, že vezme zpátečku, když se Mango ocitne v jeho blízkosti. Je mi to fuk. Začnu možná trochu moc razantně vyplachovat misku.

„Promiň,“ pronese Kryštof odměřeně.

Nastavím správnou teplotu vody a napustím ji do misky. Nechci utíkat, ale zároveň potřebuju vypadnout. Už jen fakt, že jsem mu tak blízko, mi žene krev do hlavy a vidím kvůli tomu rudě. Snad ještě nikdy jsem k nikomu nepociťoval takovou averzi. Vztek, lhostejnost, znuděnost – to ano, celé spektrum emocí, ale nikdy ne… tohle.

Může mít člověk alergii na jiného člověka? Měl bych si vzít Xyzal?

S napuštěnou miskou zamířím ke dveřím. „Tady na tebe fakt není nikdo zvědavej,“ řeknu protivně. A odpověď už neslyším, neposlouchám, ale možná žádná ani není. Strčím misku do terárka a nevím, co dál. Obvykle si sedávám s Mango do křesla, ale fakt bych nerad zůstával na chodbě, když pan Za minutu jsem hotovej každou chvíli vyleze. Taky mám dojem, že jsem chtěl hrát na kytaru, zavřít se v pokoji a být prostě jenom nějakou dobu sám, je ale dost možné, že Kryštof půjde rovnou tam.

Pokud neplánuje chození v ručníku už nadosmrti. Možná by takhle mohl sejít dolů, sednout si ke stolu, vzít si bramborák a dělat, že nic.

Unaveně si promnu spánky a natočím hlavu k Mango, abychom si vyměnili pohled, jenomže příšerka jako vždycky nijak zvlášť nespolupracuje. Tak udělám jedinou rozumnou věc – sejdu i s Mango dolů, zamířím do obýváku a vecpu se mezi ostatní.

Brzy začne další díl Ulice. Přesně to jsem potřeboval. Dokonalé završení dne.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥