Szabi

„Nechápu, o co jde,“ řeknu už podruhé. Nechápu, proč Julián chtěl, abych vstal z gauče, přestal jíst kokosky, převlékl se z pyžama a šel s ním. Samozřejmě jsem poslechl, ale rozhodně mi to nezabralo dvě minuty, jak tvrdil, že mi zabere vzít si něco jiného než pyžamo.

Nejdřív jsem se musel osprchovat, hezky obléct, navonět, upravit si vlasy a maličko jsem si zvýraznil oči. Celkově mi to zabralo, řekl bych, slušných dvacet minut, což teda Julián nazval nekonečně dlouhou dobou. Ale zněl mile, jakože bych si klidně mohl vzít dalších dvacet, pokud bych o to stál.

No a pak mě vzal do kuchyně.

„Nechápu, o co jde,“ oznámím potřetí.

Ne že by se Julián obtěžoval něco vysvětlovat. Raději odsune židli a naznačí, abych se posadil. A tak se posadím a sleduju, jak jde k ledničce, vytahuje mošt a rozlévá ho do dvou skleniček. „Máš pohodlí?“ zeptá se a jednu skleničku přede mě postaví.

„Mohl bys mi ten mošt naředit?“ zeptám se opatrně a taky se usměju, abych zmírnil dopady svojí otázky. Vím, že to Julián nesnáší, je to zrada, zneuctění, znesvěcení, hanba, poskvrnění… těch slov Julián používá spoustu, když jde o mošt, ale já za to nemůžu. Nezředěný je na mě moc sladký.

„Jedna věc je, když to děláš ty, druhá věc je nutit do toho svého kluka,“ zamručí Julián a střelí po skleničce pohledem, jako by se snažil zjistit, zda to dokáže. Zředit mošt vodou.

A tak přitlačím. Nakloním hlavu na stranu a nevinně se usměju. „Prosíííím.“ Moc dobře znám fígle, které na něj platí.

Julián vzdychne a skleničku mi zase vezme, polovinu moštu odlije a zbytek naředí vodou. Nevím, na co si stěžuje. Neznamená to náhodou víc moštu pro něj? A když jsem mu řekl, že budu klidně pít zředěný jablečný džus, tak se křižoval, že to jeho kluk pít nemůže, že by mu to v moštové komunitě mohlo zničit image.

Chodíme spolu sice teprve tři dny, ale já už se nasmál víc než za poslední čtyři roky dohromady.

„Takže,“ spustí Julián a sedne si naproti mně. „Pamatuješ na naše rande v kině?“

Vzhledem k tomu, že to bylo první a zatím jediné rande v mém životě, těžko bych mohl zapomenout. „Jasně,“ pokrčím rameny a pořád nevím, kam tím míří.

„Co tě na tom štvalo?“

„No že ses na nic neptal,“ odpovím a rychle dodám: „Ale už je to dobrý, fakt. Od té doby jsme spolu mluvili hodně. Seš skvělej přítel.“

Juliána to potěší a usměje se. „Nemáš tušení,“ řekne tajemně. Pořád nic nedává najevo, pomalu až líně si natáhne nohu na vedlejší židli, napije se moštu a labužnicky mlaskne. Ale já jsem trpělivej. On na mě taky dvacet minut čekal a nestěžoval si. „Dost jsem o tom přemýšlel,“ pokračuje, „a i když jsme spolu od té doby mluvili, připravil jsem si na tebe pár otázek. Připravenej?“

To je… To je prostě Julián. Nejpozornější kluk, kterého jsem poznal. „Ty seš blázen,“ uchechtnu se a nejraději bych ho objal. Ne proto, že si připravil otázky, ale že ho to vůbec napadlo. „A jo, jsem připravenej.“

Julián přikývne. Tváří se extrémně vážně, až mám tendence to taky brát velmi seriózně, dokonce se narovnám. „Super. Začneme dost zostra. Kdybys našel na verandě ježka, zkoušel by sis ho ochočit, aby s tebou žil doma?“

Jo, seriózně. Jak jsem říkal, s Juliánem se člověk nenudí. „Ne, protože si myslím, že ježek patří do přírody, ale pořídil bych mu zahradní domeček a pravděpodobně bych mu pořídil i misku na vodu a na jídlo a pravidelně ho krmil.“

„Věříš v posmrtný život?“ vystřelí Julián okamžitě.

„Ano. A ty?“

„Teď se ptám já, můj milý,“ upozorní mě. „Je podle tebe Pluto planeta?“

„Ne.“

„Tvoje nejšťastnější vzpomínka?“

Nad tím nemusím vůbec přemýšlet. Vím to naprosto přesně. „Mám dvě. Když jsem byl s tátou v aquaparku. A když jsme spolu odstrojovali stromek.“

Julián ukáže ďolíček, je vidět, že ho odpověď potěšila. „Chtěl by ses potápět v moři?“

„Ano, ale ne moc hluboko. Třeba jen se šnorchlem.“

„Máš rád Hvězdné války?“

„Viděl jsem jenom ty tři s Anakinem. Ty ostatní ne.“

„Do které bradavické koleje by tě zařadil klobouk a do které bys chtěl jít ty?“

„Kvůli těm výbuchům možná do Zmijozelu, ale já bych chtěl rozhodně do Mrzimoru. Přijdou mi jako největší kliďasové.“

„Čeho se bojíš?“

„Že provedu něco špatného a nebudu si to pamatovat.“

„Máš rád škrábání na zádech?“

„Miluju škrábání na zádech a doufám, že můj kluk rád škrábe na zádech.“

„Která je tvoje nejoblíbenější barva?“

„Tyrkysová.“

„Chtěl bys, aby tě po smrti smíchali s hlínou a vyrostl z tebe strom, nebo aby tě snědli tygři jako svačinku?“

Vykulím oči. Záludná otázka. „Tygři? No původně jsem si myslel, že ten strom, ale kdo může říct, že ho snědli tygři? Tak asi ti tygři.“

„Chutná ti pudink?“

„Jo.“

„Je podle tebe oukej, když si kluci holí nohy?“

„Jo.“

„Věříš v Boha?“

„Možná.“

„Věříš v trolly?“

Zarazím se. „To tam dopsal Merlin, ne? Nevěřím.“

„Dovedeš si se mnou představit budoucnost, kde máme hodně agam?“

„Ano. I když doufám, že hodně neznamená víc než tři.“

„Kdybys šel po lese a měl hlad a viděl chalupu s perníkem, uloupnul by sis, nebo ne, protože máš celiakii?“

„Ne. Respektive pokud bych neměl jistotu, že mě do hodiny sežere čarodějnice, tak ne.“

„Tvůj největší trapas?“

„Ne, o tom nechci mluvit. Ty víš, že to souvisí s celiakií!“

Julián je zlatíčko a díkybohu to nechá plavat. Ovšem po další otázce se mi chce taky červenat. Určitě mám rudé uši. „Líbilo se ti, jak jsem ti zpíval?“

„Ano, hodně. Fakt fakt fakt hodně,“ přiznám. „A doufám, že to nebylo naposledy.“

Kromě lehce samolibého výrazu dostanu pokrčení ramen, jako by říkal uvidíme. Ale oba víme, že odpověď je rozhodně ano.

„Proč čteš pořád dokola tu jednu knihu?“

„Napsal ji můj táta. Byl to autor motivačních knížek a tahle popisuje japonské techniky žití. Proto taky odjel do Japonska. Chtěl napsat druhý díl. Ta kniha je ale speciální hlavně proto, že ji psal dost osobně, poznámky pod čarou jsou o nás dvou. O tom, co jsme prožili, a tak. Je to moc hezkej detail a některé z těch historek už si ani nepamatuju. Když to čtu, mám dojem, že jsme si blíž.“

Julián chvíli mlčí. „Půjčil bys mi ji?“

Nepůjčil bych ji nikomu. Vždycky jsem ji před každým chránil. Představa, že se někdo dotýká stránek, mě drásala. Byla moje patetické něco, co mi zbylo z minulosti, a já měl hrozný strach, že bych o ni přišel. Ale Julián není jen tak někdo a nikdy nebude. „Ano,“ odpovím dojatě. Protože ho to zajímá, protože se zajímá.

„Poslední otázka. Můžu tě teď políbit?“

Na tohle se ptát nemusí, ale je to součástí hry, takže přikývnu. Vstanu a jdu k němu. Sednu si mu na klín a pevně ho obejmu kolem krku. Než ho ale políbím, nakrčím čelo. „Ale já chci taky vědět, co bys odpověděl ty!“ zamručím. Jsou to skvělé otázky. Možná ty vůbec nejlepší.

„Tak víš co? Vyber jednu a na tu odpovím. Zbytek až potom,“ navrhne.

Není to špatný nápad, jen kdyby mě toho nezajímalo tolik. Co naše budoucnost, šťastné vzpomínky, čeho se bojí… Jak mám vybrat jen jednu?

Kousnu se do rtu.

A pak mi dojde, že máme moře času. Že mu smím pokládat nejrůznější otázky každý den. Protože jsem s Juliánem a Julián je se mnou.

„Dobře, tak ta nejdůležitější z nich. Tvoje oblíbená barva?“

Julián se upřímně zasměje. Položí mi ruku na stehno a koukne do mých modrých očí. „Rozhodně modrá,“ oznámí bez váhání.

Uchechtnu se. Nemá smysl mu teď říkat, že jen modrá mi nestačí. Zajímá mě i odstín. Místo toho se nakloním a políbím ho.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥