Szabi

„Nech toho,“ zamručím v polospánku, ale ten dotyčný si nedá říct. Dýchá mi zblízka do obličeje a já podvědomě vnímám, že na mě i civí. „To není sranda,“ dodám a zkusím si přes hlavu přetáhnout peřinu.

Svým způsobem to sranda je, ale čím déle to trvá, tím víc si to přestávám myslet a nechápu, jak může mít některý z kluků takovou výdrž, aby tohle dělal. Kryštofa vyloučím hned na začátku, na něj mi tenhle vtípek moc nesedí.

Takže je to buď Merlin, anebo Filip. Možná oba.

Ať je to kdokoli, v určitou chvíli už ho nejspíš nebaví čekat, až přijdu k životu, protože se jaksi nacpe pod peřinu, najde můj obličej a dá mi totálního francouzáka. To mě probere. Okamžitě vyletím do sedu a začnu prskat a otírat si obličej. Pár vteřin trvá, než se zorientuju a uvědomím si, že nade mnou stojí nový bráška. Respektive doslova stojí, protože vyskočil na matračku, přišlápnul mi peřinu a zblízka na mě civí. Musím mu přiznat, že ostatní bráchové z mého probuzení ještě nikdy neměli takovou radost.

„Barny!“ Zkusím zpod něj vyrvat peřinu. „Neuvěřitelný. Kdo tě sem pustil?“

Sotva na něj promluvím, začne vrtět ocasem a poskakovat. Je kaštanově hnědý s kudrnatou srstí. A jedno ucho mu jaksi pořádně nedrží – zatímco to druhé směřuje vzhůru, tohle si tak jako plandá sem tam.

Nedokážu rozeznat, co to je za rasu. Merlin včera večer googloval psí plemena a odhadoval to na pudla plus něco, možná vlčáka. Ale neshodli jsme se na tom. Barny je prostě taková směska z útulku. Rozhodně mezi nás dokonale zapadne.

„Kámo, slez,“ pobídnu ho a vstanu. A když se Barny nemá k odchodu, místo toho se vyvalí na záda jako placka, podrbu ho na břiše a za ušima. Měl jsem pravdu, jsme v pokoji sami, ale netrvá to ani pár minut a pootevřenými dveřmi nakoukne dovnitř Merlin. Je rozcuchaný, má na sobě infantilní vánoční pyžamo a kření se od ucha k uchu.

„Poslal jsem ho, aby tě vzbudil! Je chytrej, co?“

Povytáhnu obočí. „To jako pochopil, že má jít za mnou?“

„No jasně!“ přitaká Merlin okamžitě a klekne si, aby mohl Barnyho taky podrbat. „A dal jsem ti na postel kousek šunky.“

„Bude z tebe skvělej psí trenér, Merlí.“ Jsou Vánoce, doba klidu a míru, a tak se ani nepídím po tom, kde přesně mám na posteli mastný flek od šunky. Prostě se jenom poslušně převléknu do pyžama, které pro mě vybral Kryštof – zas a znovu se při pohledu na sněhuláka ujistím o tom, že mě musel prvních pár dní fakt nenávidět – v rychlosti si vyčistím zuby a následuju Merlina a Barnyho dolů do obýváku.

Uvnitř najdu roztažený gauč a na něm Filipa a Kryštofa, kteří mají, jak jinak, taky pyžama a spokojeně se ládují, zatímco v televizi běží Jáchyme, hoď ho do stroje. Když si nás všimnou, okamžitě položí tác s jednohubkami zpátky na stůl. Vzápětí na gauč hupsne Barny a začne ho očichávat.

„Ránko,“ pronesu a plácnu sebou vedle Kryštofa, který je zpola zachumlaný do deky a na rozdíl od Filipa působí unaveně a uzívaně. Ale usměje se na mě tak zářivě a upřímně, že by se vánoční stromek mohl jít se svými světýlky zahrabat.

„Dobré ráno,“ řekne mile.

„Slezte z toho lustru, Donalde,“ vypálím tu jedinou hlášku, kterou si z filmu pamatuju, a dám Kryštofovi malou a zcela nevinnou pusu do vlasů. Voní svojí specifickou vůní a krom toho jako vanilkový cukr a jehličí. Nejradši bych se k němu natisknul co nejvíc a pořádně ho políbil, abych zjistil, jestli měl pusinky, které mu tak zachutnaly. Ale protože jsou tady i kluci, dojdu k názoru, že méně je více, a radši se natáhnu pro tác s jídlem.

Tak nějak plánuju prožít celý den. Jde o jednu z mých nejoblíbenějších tradic. Pětadvacátého nemáme žádné povinnosti a naším úkolem je prostě jenom ležet v pyžamech u televize, dojídat, co zbylo ze Štědrého dne, a válet se. Musím říct, že na rozdíl od Filipa, který bývá kolikrát až nezdravě akční, jsem já v téhle disciplíně fakt dobrý.

Dokonce i Barny po nějaké době pochopí, že tohle je vrchol našeho dne, a poslušně se svalí mezi mě a Merlina, jemuž položí hlavu na stehno a skoro až nábožně ho pozoruje. Nejsem si jistý, jestli si ho stačil zamilovat, nebo jde prostě jenom o to, že má Merlin nepřetržitě plnou pusu a zároveň dost drobí. Možná obojí.

„Ráno jsem s ním byl běhat,“ oznámí Filip. „Je fakt rychlej. Akorát přísahám – očůral snad celou vesnici. Keře, lampy, ploty, chodníky… A když tam zrovna nebylo nic, co by šlo očůrat, prostě si dřepnul jak fenka a čůral jen tak.“

„Doma pak hrozně dlouho pil a pobryndal úplně celou podlahu v kuchyni,“ dodá Merlin nadšeně, jako kdyby šlo z Barnyho strany o nějaký super trik.

Zaculím se. Možná za to může fakt, že jsou ještě pořád Vánoce, nebo že je Kryštof tak blízko, ale vědomí, že Denisa a Rob zachránili dalšího tvora a vzali si ho domů, mě těší a vlastně i dojímá. Barny působí vážně spokojeně, jako kdyby byl součástí téhle domácnosti odjakživa – o tom svědčí i všudypřítomnost jeho chlupů, které si obírám z jednohubek a cukroví.

Jáchym zrovna v televizi venčí psa svojí tetičky a Kryštof si zlehka opře hlavu o moje rameno. Tak volnou rukou sáhnu po jeho ruce a stisknu ji. A někdy v ten moment vesmír nejspíš rozhodne, že klídku bylo po ránu až dost, protože do obýváku vejde Denisa, naruší naši idylku a než stačím říct dobré ráno, zeptá se: „Kluci, můžeme si promluvit?“

V tu chvíli si uvědomím, vážně naplno, že s Kryštofem jeden druhého držíme, a proletí mi hlavou, jestli je to v pořádku. Ale neucuknu. Připadalo by mi to strašlivě zbabělé.

„Juliáne a Kryštofe,“ osloví pak Denisa přímo nás dva, jako kdyby snad nebylo od prvního momentu jasné, koho se ten rozhovor týká. „Sraz v kuchyni?“ Tváří se mile, zcela určitě to nebude nijak vyhrocené, už díky tomu, co ona a Rob říkali, když se o mně a Kryštofovi dozvěděli. Což bohužel ale ani zdaleka neznamená, že to nebude nepříjemné. A trapné.

Jakmile Denisa odejde, Filip a Merlin na nás povzbudivě pohlédnou.

„Určitě to bude v klidu!“ usměje se Filip.

Merlin je praktičtější. „Chcete s sebou Barnyho? Je roztomilej a snaží se vytahovat věci z koše. Když tak přitáhne pozornost na sebe.“

„Díky, Merlí, ale asi v pohodě,“ opáčím pobaveně. Vyhrabu se zpod deky, opráším drobky ze sněhuláka a jdu do kuchyně. Ještě než vejdeme dovnitř, povzbudivě se na Kryštofa usměju a on mi to vrátí. Najednou se cítím mnohem klidněji, přestože se zároveň nemůžu zbavit neodbytného pocitu, že jsem v tom pyžamu tak trochu jako školáček.

Radši bych se účastnil rodinné diskuze v teplácích a mikině.

V kuchyni je logicky i Rob, který se opírá o linku a upíjí kafe. Ani on se netváří nijak smrtelně vážně. Popřeje nám dobré ráno a automaticky začne chystat čaj. Tahle debata se bez čaje nejspíš neobejde, ale já nemám nic proti, Denisina sbírka čajů je fantastická. Respekt. Člověk tam najde skoro všechny příchutě a kdy jindy to ocenit než právě o Vánocích?

Zatímco se vaří voda, já i Kryštof si sedneme ke stolu k Denise. Ta zrovna otevře pusu, aby něco řekla, ale Kryštof jí nedá příležitost, protože vyhrkne: „Než začneme, chci jenom říct, že to není Juliánova vina. Já jsem… s ním flirtoval.“

Přijde mi to ultra roztomilé, ale stejně nedokážu skrýt uchechtnutí. „Kryštofe, nemyslím si, že tohle můžeš vzít na sebe. Ale díky.“

„Sklapni.“

Povytáhnu obočí. „Ne, ty sklapni.“

„Ehm no,“ vloží se do toho Denisa, „nemusíme se dohadovat, čí je to vina, protože být do někoho zamilovaný rozhodně není o vině. Nechci, abyste si mysleli, že máte nějaký problém nebo že se na vás zlobíme. Jen jsme to museli probrat. Jde o to, že sdílíte pokoj i s Merlinem a Filipem, takže je nutné nastavit si nějaká pravidla.“

„Takže vám nevadí, že jsme spolu?“ zeptá se Kryštof a v jeho hlasu se ozve zmatek, nedůvěra a úleva zároveň. Ta je asi největší. Rád bych ho pohladil a uklidnil, ale nechci, aby si Denisa s Robem mysleli, že se ho nedokážu nedotýkat. Jestli to dává smysl.

Varná konvice cvakne a Rob rozlije vodu do hrnečků, které postupně postaví před Denisu, mě a Kryštofa. Já dostanu svůj oblíbený s obrázkem lenochoda a můj čaj voní jako jablko a skořice, takže rázem provoní celou kuchyň.

Rob si pak taky sedne ke stolu, ale zatím to rozhodně nevypadá, že by se plánoval zapojovat. Klidně popíjí kafe a sem tam vrhne pohled k oknu, za kterým je bílo – už zase chumelí. Jeho klid v kombinaci s čajem působí skoro blahodárně. Uvědomím si, že už se cítím líp než na začátku.

„Samozřejmě že nám nevadí, že jste spolu,“ usměje se Denisa. „Ale musíme se domluvit, že…“ Vymění si pohled s Robem a zavrtí hlavou. „Nikdy mě nenapadlo, že tohle budu muset řešit!“ Párkrát poklepe ukazováčkem o stůl. „No prostě že vás někdo při ničem nepřistihne, kluci. Hlavně Merlin. Je mu teprve čtrnáct a já nechci, aby se ve vlastním pokoji cítil nepříjemně. Upřímně zatím nevíme, jak tuhle záležitost vyřešit. S Robem jsme přemýšleli, jak to zařídit, abyste měli pokoj sami pro sebe, ale zas vám nemůžeme dát pokoj, abyste si dělali, co chcete. A navíc tu takový pokoj ani nemáme.“ Pokrčí rameny. „Možná časem? Ale Kryštofe, zlato, je ti teprve šestnáct.“

Můj kluk naprosto roztomile zrudne. „Ježiši, ty mluvíš o sexu!“ vyhrkne. „Ale já… ne ne ne ne ne, na to ještě rozhodně nejsem připravenej.“ Následně dost vyděšeně pohlédne na mě. „Na to je opravdu fakt moc brzo.“

Jsem skoro dotčený. Reaguje podobně vyjukaně, jako kdybych mu řekl, že jsem na zahradě postavil stan, abychom tam mohli dělat… všechno. Nejlíp od rána do večera. „Vážně to říkáš někomu, kdo si teprve před chvílí uvědomil, že se mu líbí kluk?“ zeptám se rozvážně. „Myslíš, že jsem stačil přejít z šokovanýho jsem gay k chci okamžitě sex?“ Stočím pozornost k Denise a Robovi. „Nemusíte se bát. Vlastně nikdo z vás tří. Kdyby to nešlo vydržet, budu se dlouho sprchovat.“

Nevím, jestli to není moc, ale zároveň chci celou situaci trochu odlehčit. Což očividně zabere, protože Kryštof se vzápětí rozesměje. Už není tak červený, má jenom trochu narůžovělé tváře.

Kolem Denisy a Roba můj vtip prakticky proplachtí a ani o ně nezavadí. Rob zamyšleně posouvá hrneček s kafem po stole. „Možná bych časem mohl dostavět pokoj za pracovnou.“ A k Denise: „Víš, kdybych zarovnal ten svah, tak udělám v létě základy a…“

Jeho potřeba věci stavět, tvořit a opravovat je dechberoucí. Myslím, že kdyby měl čas a prostředky, z fleku by se pustil do stavění dalšího domku, jenom abychom s Kryštofem později měli kde bydlet. Jo, Rob už nám v duchu určitě vyrábí takový ten svatební oblouk.

Denisa ho pohladí po ruce a cukne jí koutek. „No to se pak domluvíme, prosím tě.“ Následně znovu pohlédne na mě a na Kryštofa. „Už jsme vám asi řekli, co jsme měli na srdci. Prostě myslete na to, že máte na všechno dost času a že Merlin je pořád ještě dítě, i když rád předstírá, že ne. A důležitá věc – mám vás oba moc ráda. Máme. Máme vás oba moc rádi.“ S těmi slovy vstane a naznačí nám, abychom taky vstali, načež nás přitáhne do medvědího objetí.

Rob se nepřipojí, ale celou dobu se povzbudivě usmívá.

Poděkuju za sebe i za Kryštofa, vezmu čaj a jako první vyjdu z kuchyně, kde ovšem na svého kluka znovu počkám. Zlehka do něj šťouchnu ramenem a on mi to oplatí a pak je najednou tak blízko… Ale nevím, jestli by Denisa s Robem ocenili, kdybych Kryštofa natlačil na kuchyňské dveře a začal ho líbat, takže prostě jenom pokračuju do obýváku.

Barny má takovou radost, až mi málem vyrazí hrnek z ruky. Podle jeho reakce bych řekl, že jsme byli pryč dva až tři roky.

„Nazdááár, kámo,“ řeknu a podrbu ho.

„Tak co?“ zeptá se Merlin zvědavě.

Filip má plnou pusu cukroví, to už je prostě jen takové jezení z lenosti, ale stejně se překoná a řekne: „Kdo z vás si musí sbalit kufry a odstěhovat se k babičce Míle?“

Vezmu si kokosku, než je do sebe nahází. Sice na ni nemám chuť, ale tohle je zákon džungle, protože za vteřinu už taky může být všechno sežrané. „V pohodě,“ odvětím nenuceně. „Když se budeme chtít líbat, máme vám normálně říct, ať jdete pryč z pokoje. A vy musíte poslechnout, abyste neměli újmu.“

Tomu se Filip zachechtá, ale Merlin překvapeně vykulí oči. „Fakt? Máme jít spát jinam?“

Soucitně ho pohladím po hlavě, ale než stačím cokoli říct, Kryštof vykoukne z hromady Barnyho chlupů a zatímco se Barny snaží vypucovat mu jazykem ucho, pronese: „Spát? Copak ty budeš následující dny spát, Merlí? To kecáš!“ Zkusí Barnyho odstrčit a rozesměje se. „Vsadím se, že tě nedostaneme od počítače. Teď seš tady jenom proto, že čekáš na Smrtonosnou past, že jo?“

Merlin se zažulí a neodpoví, ale vsadím se, že to Kryštof trefil, a kdybych se podíval na net, co dávají po Jáchymovi, byla by tam Smrtonosná past. Jeden z nejlepších vánočních filmů.

Narvu si do pusy další kokosku a zapiju ji čajem. „Hej, Filipe, prý u nás v pokoji může přespávat i Jana, aby to bylo fér,“ řeknu vážně.

Je srandovní, jak nadšeně se Filip zatváří, což vzápětí překlikne v uvědomění, že si dělám srandu. „Ty seš debil,“ odfrkne si.

Otočím se na Kryštofa. „Co takhle projít se a nechat tyhle dva otrapy doma? Vezmeme Barnyho.“ Není to jenom o tom, že bych se chtěl projít, nadýchat čerstvého vzduchu a tak podobně. Jak jsem řekl, povalování mi nijak zvlášť nevadí. Ale včera to bylo takové hodně rodinné – společná večeře, dárky, sezení u stromečku – a já bych chtěl dneska alespoň trochu času pro nás, pro mě a pro Kryštofa. Barnyho do toho nepočítám, nemyslím, že by nám narušil rande.

„Tak jo,“ souhlasí Kryštof a něco v jeho pohledu… Asi rozumí tomu pocitu, potřebě vypadnout a být jen spolu. Pousměje se a pak ukáže na Merlina. „Merlí, ne že začneš hrát Elden Ring beze mě!“

Merlin se okamžitě dušuje, že nepřipadá v úvahu, rozhodně ne, budou se střídat a hrát až do rána, co do rána, budou hrát až do Silvestra, pak si vezmou volno ze školy a… budou hrát. Dál už neposlouchám, akorát mi neunikne Filipovo potutelné zakašlání a poznámka: „Tady jde někdo ven na rande.“

Nejdřív mě napadne, že je pitomeček, ale vlastně má pravdu.

Já i Kryštof vyběhneme nahoru, abychom se převlékli z pyžam. Ani ne tak kvůli estetickým důvodům, ale protože by nám foukalo pod nohavice a byla by nám pěkná kosa. Jemu to trvá delší dobu, na což si samozřejmě nestěžuju a jdu mezitím zkontrolovat Mango. Jestli má čistou vodu, jestli si nedá červíka (vždycky si dá) a jestli je to pořád moje nejmilejší holka na světě. Zdá se, že ano!

S Kryštofem pak stihneme jedno krátké, zato poměrně intenzivní líbání ve žlutém křesle, načež se od sebe skoro až násilím odtrhneme. Denisa ani Rob sem nahoru zas tak často nechodí, ale stejně by podle mě nebylo dobré, kdyby nás načapali, jak se k sobě tulíme. Obzvlášť chvíli po tom, co jsme se tvářili jako svatoušci.

Čímž nemyslím, že by někdo z nás kecal. Ani mě nenapadlo myslet na to, že bychom to mohli posunout dál. To ale neznamená, že bych ho nedokázal líbat věčnost, a to bych se pak musel potýkat s určitými problémy, které by bylo potřeba vyřešit. A chodit do sprchy předtím, než jde člověk na mráz, je šílenství!

Takže se všelijak porovnáme a sejdeme dolů – opět vítačka s Barnym a musím říct, že Mango by si z něj měla vzít příklad, protože ona se takhle nadšeně nikdy netváří. „Jsem fakt zvědavej, jak si na sebe budou zvykat. Viděl jsem pár videí na YouTube, kde si agama hraje se psem, a bylo to fakt srandovní.“

„Bude to v pohodě,“ řekne Kryštof přesvědčivě. „Třeba naučíme Barnyho, aby ji vozil na zádech.“

Zapneme bundy, natáhneme rukavice a kulichy a za chvíli už vycházíme ven. Barny málem sejme Kryštofa do závěje, ale u branky celkem poslušně zastaví a jako ten nejspořádanější brácha čeká, až ho Kryštof připne na vodítko.

Vzduch je ledový a sníh se ve světle leskne a třpytí. Když se zhluboka nadechnu, mráz mě zaštípá v nose.

Vyjdeme na ulici a po chodníku procházíme mezi baráky, prohlížíme si vánoční výzdobu, sem tam si věnujeme úsměvy a dost často zastavujeme, aby Barny mohl něco očuchat, prozkoumat a označkovat. Nemluvíme. Ne hned, nejdřív jsme prostě jenom ve svých hlavách. Nedá se říct, že bych přemýšlel nad něčím konkrétním. Jsem celkem spokojený. Navzdory noze, navzdory strachu z bipolárky a z dalších věcí cítím, že žiju dobrý život.

„Když jsem se nastěhoval, Rob mi řekl, že Denisa měla vždycky tři přání,“ promluví Kryštof zničehonic. „Houpací křeslo, krb a adoptovat hodně dětí. Já měl taky tři přání a jedno z nich byl pes. Takže splněno.“ Z kapsy vytáhne piškot a odmění Barnyho za… nevím, asi prostě jenom za to, že existuje.

„A ty další dvě?“ zeptám se.

Kryštof pokrčí rameny. „Nesmíš se smát. Vymyslel jsem je, když jsem byl hodně malej. Navštívit Japonsko a líbat se s Narutem.“

Tomu se zachechtám, ale pak si zakryju pusu. „Sakra, promiň!“

„Proč promiň?“

„Protože se směju a tys řekl, že nesmím.“

To ho taky rozesměje, vydrží nám to pěkných pár kroků a on potom zavrtí hlavou. „Myslel jsem, že se směješ, protože mi to s tím Narutem nevyjde. Ale víš co? Jeho kostým by ti celkem slušel. Hlavně ty vousky.“

Naruta znám a rozhodně si nemyslím, že by mi slušely vousky. Odfrknu si. „Ne, je mi líto. Budu ti muset stačit.“ Podívám se na něj, doopravdy si ho prohlédnu, jako bych ho viděl poprvé. Svého kluka. Jak se usmívá, jak mu vlasy trčí zpod čepice a jak vždycky pár kroků popoběhne, když ho Barny táhne za něčím extra zajímavým.

Srdce mi tluče jako žába uvězněná pod bundou, co se snaží dostat ven. Ale stejně to udělám. Natáhnu ruku dlaní vzhůru a čekám, jestli mě Kryštof bude chtít chytit.

Zastaví a koukne na mě, na řasách se mu leskne sníh. „Seš si jistej?“ zeptá se tiše.

Nechci mít strach. Nechci mít pocit, že to, co mezi sebou máme, se může odehrávat jenom za zdmi domu, aby to náhodou nikoho neobtěžovalo, nepřekvapovalo, neznervózňovalo. Prostě nechci.

„A ty?“

„Já rozhodně,“ přikývne Kryštof. „Jsem si jistej.“ A s tím mě chytí za ruku a proplete prsty s mými. Takže tohle je ono. Já a on. Jeden druhého držíme, jako bychom tím něco zpečetili. Něco zatraceně krásného.

Znovu se rozejdeme a můj tep se s každým dalším krokem zklidňuje. Nejsem zbabělec, ale… Ale nic, nakonec vždycky převáží, že je to skvělý pocit, držet ho za ruku. Chodit s ním.

„Teď ty,“ pobídne mě. „Tři věci.“

„Tyjo, nad tím jsem nepřemýšlel.“ Otočím hlavu a prohlédnu si naše stopy. Tři hlubší a jednu slabší, jak odlehčuju pravou nohu. Nebolí mě, spíš je to zvyk. Radši se dívám před sebe na poskakujícího Barnyho. „Od té autonehody jsem si prostě jenom usilovně přál nebýt po mámě.“ Pokrčím rameny, jakože o nic nejde. „Ale dobře, chtěl bych… totálně válet na elektrickou kytaru. Mít další tři agamy a bral bych i králíky. Aby si chodili po bytě. A taky… Hele, chtěl bych ten neexistující pokoj za pracovnou.“ Tomu se zasměju. „Ale pozor, ne abych tě zneuctil! Prostě proto, že Filip chrápe.“

„No jasně,“ uchechtne se Kryštof.

Navzdory tomu, že teď žertujeme a jsme spolu krátce, vím, že jednou přijde den, kdy se ho budu dotýkat úplně všude a on mě taky. Kdy budeme sdílet každou maličkost, nerovnost kůže a vzdychání. Už nevím, kde jsem to slyšel, možná v nějaké písničce, ale utkvělo mi to v hlavě: Čím déle spolu budeme, budu víc tebou a ty mnou.

Zase se na chvíli ztratím v myšlenkách a najednou mě z nich vytrhne bouchnutí dveří. Ani jsem si neuvědomil, že jsme došli na druhý konec vesnice. A nejdřív mi to bouchnutí připadá hrozně nepatřičné. Pětadvacátého mají být přece všichni doma nebo u příbuzných a přejídat se.

Teprve pak si všimnu Radka, ze všech lidí zrovna jeho. Toho největšího blbečka!

Šourá se jen v pantoflích za branku k popelnicím a táhne velký modrý pytel s odpadky. Sotva si nás všimne, především našich spojených rukou, přivře oči, nechá odpaďák odpaďákem a rozejde se k nám.

Kryštofovo sevření zesílí a mě napadne, že se nechci prát. Ne ze strachu, ale prostě se mi to do konceptu celého dne jaksi vůbec nehodí.

„No to si děláš srandu!“ vypálí Radek. „Vy dva… Vy jste spolu? Chodíte spolu? Jako fakt? Ty seš taky buzík, Juliáne?“

Zamračím se a Barny nejspíš nějakým psím instinktem vytuší, že je celá situace trochu napjatá, protože si sedne přede mě a před Kryštofa a upřeně Radka pozoruje. No fajn, třeba ho zahryzne a všechno se tím vyřeší.

„Máš s tím problém?“ pronesu chladně.

Radek povytáhne obočí. „Jestli s tím mám problém? Posral ses? Já mám…“ Zhluboka se nadechne. „Mám fakt radost, do háje!“ Jeho buclatá tvář se rázem celá rozzáří. „Znamená to, že s Anetou už nejseš? Takže ti nevadí, když jí napíšu?“

Nejdřív mi připadá, že mluví úplně jiným jazykem, kterému nemám šanci porozumět. Vyměním si pohled s Kryštofem. Působí stejně nechápavě jako já. „Počkat,“ začnu konsternovaně. „Cože?“

„Seš hluchej, Kociáne?“ zaškaredí se Radek. „Je Aneta singl?“

Teprve tady to začne zapadat do sebe, pozvolna se to skládá a já mám co dělat, abych se nerozesmál na celé kolo. „Ehm, jo, jasně,“ přikývnu vážně. „Rozhodně jí napiš. Bude moc ráda.“

„No fajn. To je váš pes? Je skvělej!“ Radek bez nějakého pudu sebezáchovy strčí k Barnymu ruku, Barny ji trochu nedůvěřivě očichá, ale pak nejspíš dojde k názoru, že je ten tvor neškodný, protože se nechá celkem ochotně podrbat. Nutno ovšem říct, že se mu Radek nevěnuje nijak dlouho. Po chvíli už rychle škobrtá zpátky do baráku.

Asi napsat Anetě.

Znovu kouknu na Kryštofa a hned nato oba vybuchneme smíchy. Nejdřív se směju představě, jak Radek píše Anetě, ale to se překlopí v něco mnohem krásnějšího, něžnějšího a podstatnějšího. Prostě se směju, protože jsem šťastnej.

Nejenže pořád držím Kryštofa za ruku, ale tentokrát ho pevně obejmu kolem pasu, přitáhnu ho k sobě a dám pusu. Cudnou, ale na rty a je mi úplně jedno, jestli nás někdo vidí.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥