Szabi

Je Štědrý den, venku chumelí, Merlin se tváří jako nejšťastnější kluk na světě, když u Jak se budí princezny zdobí stromek, už od rána pojídám kokosky a… jo, Julián mě miluje.

Nedokážu se přestat usmívat. Reálně toho fakt nejsem schopný. I kdyby teď skončil svět a přišla apokalypsa, usmíval bych se jak nejšťastnější pošuk.

Je Štědrý den a kluk v křesle s agamou na klíně, co se pokouší předstírat, že ho Vánoce a stromek vůbec netankují, ale přitom neustále kontroluje, jak s Merlinem zdobíme, je… můj. Můj kluk. Co bere linecká kolečka, rozlepuje je, olizuje džem a teprve pak je sní. Co má už druhou sklenici moštu a dohaduje se s Filipem, které pohádky musíme určitě vidět.

Kluk, co mě v noci líbal u ledničky tak dlouho, dokud jsme nebyli unavení, až jsme nedokázali přestat zívat.

Usmívám se na něj a on mi každý úsměv oplácí. A když procházím kolem, nenápadně mu přejedu prstem po ruce.

Štědrý den je zkrátka skvělý a pohodový a o to víc mě mrzí, že ho plánujeme zničit. Respektive Filip rozhodl, že musíme s pravdou ven, protože každý další den by to celé bylo horší a horší. Evidentně je to typ, který strhává náplast rychle a jedním tahem. A podle reakcí bych řekl, že já a Merlin jsme spíš typy, co na to potřebují čas a náplast strhávají hooooodně pomalu po milimetrech.

A Julián nevím, upřímně… Docela klidně to může být typ, co nechá náplast náplastí, zapomene na ni a ona třeba jednou sama od sebe odpadne. To by k němu i sedělo.

Jenže Filip řekne, že se to udělá po zdobení stromku, tak se to holt udělá po zdobení stromku. Kdo jsem já, abych se hádal. Což samozřejmě vede k tomu, že s Merlinem extrémně zdržujeme a Julián se tomu upřímně chechtá, až musí Filip zasáhnout a se zdobením nám pomoct.

Takže je stromek už podruhé nazdobený, popcornový řetěz pověšený a… nejistě kouknu na Merlina a Merlin stejně nejistě koukne na mě. A pak sehraně koukneme na Juliána, ale ani on to nemůže zastavit.

Filip si prostě nedá říct.

„Teď, nebo nikdy,“ oznámí a stoupne si před Denisu s Robem, kteří poklidně koukají na televizi a užívají si pohodový klidný den. Až do teď… Teď totiž nechápavě přeskakují pohledem z Filipa na nás.

„Nikdy,“ rozhodne Merlin.

„Já bych byl asi taky pro nikdy,“ souhlasím. Dokázal jsem si poradit čtyři roky v děcáku, dokážu se vyhýbat lepku a být nenápadný klidně celý život.

„Ale prosimvás,“ zamumlá Filip odevzdaně a oba nás popostrčí k Denise. „Zrovna vy dva nemáte nic velkého.“

No jistě, tak by se to taky dalo říct. Moje a Merlinovo tajemství jsou maličká, akorát… Filip nejspíš zapomněl, že jsem sbalil toho nejvíc sexy kluka na planetě a že je ten kluk čirou náhodou jeden z mých nových brášků. Tím pádem jsem lehce v nevýhodě, ta tajemství jsou dvě.

„O čem to mluvíte?“ nechápe Denisa zachumlaná do vánoční deky.

Julián se plácne do stehen a vstane. Mango si posadí na rameno a zařadí se za Filipa. Vlastně je legrační, že jsme se poskládali podle věku a výšky. To znamená: Filip, Julián, já a Merlí.

Trochu to působí, že jsme si připravili vánoční vystoupení – Filip to odpočítá a všichni začneme zpívat koledy. Doufám, že se v tom rámusu nějak schová, že já zpívat neumím, nechci se před svým klukem ztrapnit hned první den, co jsme spolu.

„Kdo začne?“ zeptá se Julián.

Filip se vykloní z řady. „Merline,“ pobídne ho a spolu s tím povytáhne obočí, takže působí dost naléhavě. Jakože opravdu nehodlá s nikým o ničem diskutovat.

Merlin odevzdaně rozhodí rukama. „V pátek jsem byl za školou. Byl jsem u Dejva a hráli jsme Dračák. Omlouvám se.“ Řekne to překvapivě hlasitě a srozumitelně jako básničku. Přesto je na něm vidět, že má strach, aby se Denisa s Robem nezlobili. Lehce do něj šťouchnu ramenem, abych ho povzbudil.

„Kryštofe,“ řekne Filip.

Chytnu náplast a prostě ji strhnu, že ani nestihnu mrknout. „Mám celiakii.“

„Juliáne,“ pokračuje Filip. Kosí nás po jednom tak rychle, že Denisa s Robem ani nestíhají reagovat, prostě jen přeskakují pohledem a netuší, že je ta velká tajemství teprve čekají.

Julián semkne rty a na okamžik to vypadá, že tady celé svěřování ztroskotá. A ani by mě to nepřekvapilo, Julián umí být dost tvrdohlavý. Nakonec se ale přece jen přidá do týmu a nenechá nás v tom. „Mám strach, že budu mít bipolární poruchu jako moje máma.“

Pak už zbývá pouze Filip, ale ten nezaváhá. Když už se rozhodne, je překvapivě dobrý i v přiznávání se. „Poslední dobou toho na mě bylo moc a měl jsem myšlenky na to, že bych si ublížil.“

Ta-dá!

Zkusím se usmát, ale tak nějak mi ten úsměv nejde a spíš se divně šklebím, a když letmo pohlédnu na Merlina, dojde mi, že má úplně stejný výraz, proto raději přestanu a prostě jen… zírám před sebe. Cítím se zvláštně. Na jednu stranu jsem rád, že jsem mezi kluky a patřím k nim, jsem jeden z nich, na druhou stranu ale za nic na světě nechci Denisu a Roba zklamat.

Denisa zaraženě mlčí. Nejspíš neví, co říct, protože koukne na Roba a ten trochu bezradně položí otázku, kterou… bych nejraději ignoroval. „Dobře. To… Je to všechno?“

Ha. Představení může pokračovat. Máme tu totiž ještě jednu takovou miniaturní… Sakra, sakra, sakra. Celiakie byla proti tomuhle sranda, pohodička, maličkost! Ale tohle? Polije mě horko a chci vycouvat, jenže poslední tajemství není jen moje, tím pádem se ho ujme Julián.

„Nechci vám to komplikovat, ale já a Kryštof jsme se tak nějak dali dohromady. A tím myslím, že spolu chodíme.“

Ta-dá podruhé.

Nedělám si z toho legraci záměrně, ale trochu to pomáhá. Protože mám obrovský strach, že Denisa s Robem náš vztah neschválí. Co když řeknou, že to nejde? Že spolu být nesmíme?

„Já opravdu nevím, co říct,“ hlesne Denisa. Je to snad poprvé, co ji vidím vykolejenou.

„Dobře. A tohle už je opravdu všechno?“ zopakuje Rob a přejede nás všechny pohledem. Vstane a já si najednou uvědomím, jak je velký. A že kdyby chtěl, mohl by z něj jít docela strach.

Všichni sehraně přikývneme.

„Merlí,“ začne Rob u nejmladšího. „Za školou? Vážně? To už jsi ten jeden den nemohl vydržet? Pro teď to necháme být, když jsou Vánoce, ale v lednu budeš mít měsíc zaracha. Žádnej Dračák a po škole rovnou domů. Odchod.“

Merlin trest přijme klidně. Je poznat, že se mu ulevilo, a dokonce se na Roba vděčně usměje. Ještě než odejde, vezme si od Juliána Mango a pak zmizí tak rychle, že by se to dalo považovat za superschopnost. A ještě větší superschopnost je, že si zvládl nabrat plnou hrst perníčků.

Pak jsem na řadě já. Rob si mě přeměří a váhavě nakrčí čelo. „Celiakie,“ řekne a pokývá hlavou. „Nevím, co to je, ale nějak se to vyřeší,“ oznámí povzbudivě, jako by mi zkoušel vlít optimismus do žil.

Denisa rozhodí rukama. „Má alergii na lepek. Teď už mi to dává všechno smysl. Rýžová kolínka, raw dortíky a koláče. Já se zblázním.“ Zavrtí hlavou. „Proč jsi nic neřekl? Mohli jsme ti sehnat bezlepkové cukroví,“ hlesne nešťastně a následně neštěstí vystřídá zděšení. „Co budeš mít ke štědrovečerní večeři?“

Dobrá otázka, ale upřímně… Ještě celkem nedávno jsem myslel, že strávím Štědrý den v děcáku, a najednou mám milující rodinu. Takže koho zajímá obyčejná večeře? Klidně budu o hladu sledovat, jak jsou ostatní spokojení, a já budu taky spokojený a hlavně šťastný. Přesto myslím, že si Denisa zaslouží vysvětlení. „Nejdřív jsem to zamlčel, protože jsem se bál, že by to mohl být důvod, proč si mě nevzít z děcáku, a pak mi došlo, že když to řeknu později, bude to vypadat, že jsem vám celou dobu lhal. Upřímně, kdyby nebylo Juliána, který na to přišel, asi bych to skrýval mnohem dýl. Omlouvám se. Prostě jsem vám jen nechtěl přidělávat starosti.“

Tímhle Denisu nejspíš obměkčím, protože mávne rukou. „Ty seš truhlík, fakt.“

Rob dojde k názoru, že tajemství kolem celiakie je vyřešeno, ale nepropustí mě jako Merlina. Nechá mě stát v řadě. Samozřejmě totiž nezapomněl, že je tu ještě ta druhá věc. Nejspíš to ale bere popořadě, jelikož pokračuje k Juliánovi. „Je potřeba, aby ses nad tím zamyslel a řekl nám, jestli a kdy to chceš začít řešit. Navrhuju po svátcích zavolat tvému bývalému terapeutovi a domluvit se, jak postupovat,“ řekne a opět zní velmi chlácholivě, jakože se nezlobí, že si to Julián nechával pro sebe a vytáhl to přesně na Štědrý den. Říká tím vlastně, že jo, je tu menší zádrhel, ale tady je řešení a my to zvládneme.

Rob je super.

A Julián si to určitě myslí taky. Vidím mu to na očích. „Díky.“

„Váš vztah vyřešíme potom. Musíme to s Denisou nejdřív probrat, ale nechci, abyste se báli nebo tak něco,“ oznámí Rob a ukáže na dveře. „Můžete jít.“

Vrhnu rychlý pohled na Filipa a pokouším se mu naznačit, že to určitě dobře dopadne. A když se nad tím zamyslím, snad to ani nemůže dopadnout špatně. Jako co by se stalo? Denisa a Rob ho nepošlou pryč, nevzdají se ho, neřeknou mu nic hnusného ani ho v tom nenechají. Pravděpodobně mu jen vysvětlí, že příště musí jít rovnou za nimi.

Možná je to, co se stalo, pro Filipa spíš ponižující než děsivé. Nevím, jaké to bylo tenkrát, když na tom byl nejhůř, ale vím, že se to s ním nějakou dobu táhlo a že se jeho stav střídavě zlepšoval a zhoršoval. Vsadím se, že je to částečně jako s mými výbuchy. Když nějakou dobu další nepřichází, člověk vždycky cítí naději, jako by byl konec trápení na dosah. Ale pak není a to je prostě jen… na hovno. Že to tam pořád je a čeká na slabší chvilky.

Vyjdeme s Juliánem po schodech, nemluvíme, ale jak jdu před ním, pohladí mě po zadku a já se na něj otočím. Musím se ovládat, abych po něm neskočil a celého ho nezulíbal.

Merlin leží rozpláclý na mojí posteli a Mango je nejspíš v terárku, protože ji nikde nevidím. Zato za oknem na parapetu zahlédnu dva malinké sněhuláky. Jeden má místo šály Juliánovu ponožku a ten druhý, kterého jsme splácali společně s Merlinem, dostal ponožku Filipa.

„Tak co?“ vyhrkne Merlin.

„Dobrý,“ řeknu a sednu na Juliánovu postel. „Zatím žádnej trest.“

Merlin přikývne a je vidět, že nad tím přemýšlí. „No jako, ono už je dost velkej trest, že se posereš, když sníš mouku,“ konstatuje.

„Jo, to je fakt,“ přitakám.

A pak v tichosti čekáme na Filipa. Trvá to déle než s námi, ale asi to dává smysl. Bavím se tím, že prstem kreslím Juliánovi do dlaně srdíčka a sluníčka a domečky a taky píšu svoje jméno – nejprve tiskacím po jednom písmenku, a potom mnohem menším psacím celé jméno.

Když konečně zaslechneme na schodech kroky, všichni se napřímíme.

Filip vejde do pokoje podobně, jako když se vrací po fotbalovém tréninku. Unavený a vyčerpaný, ale taky šťastný.

Merlin znovu okamžitě vypálí: „Tak co?“ A dokonce se vyškrábe do sedu. Působí nervózně, čehož si Filip asi všimne, protože k němu dojde a pohladí ho ve vlasech.

„Nic, klídek. Domluvili jsme se, že od ledna zase začnu chodit na terapii a… Řekl jsem jim, jak to poslední dobou mám, a Rob navrhl, že bych si mohl po maturitě vzít volno a zjistit, co vlastně chci. Myslím, že je to super nápad,“ připustí a úlevně se usměje. „Ještě si to musím promyslet, ale už teď mám pocit, že mi spadl kámen ze srdce.“

Merlin na posteli poskočí. „Takže to znamená, že je všechno v pohodě a můžeme slavit Vánoce?“

Čistě teoreticky to není všechno, pořád je tu můj a Juliánův vztah, ale nejsem si jistý, jestli to Denisa s Robem hodlají řešit teď, tím pádem… by to mohlo znamenat…

Filip přikývne a roztáhne pusu do obrovského úsměvu: „Jo, můžeme slavit Vánoce.“

***

Hrajeme hry a Julián s Filipem se baví tím, že Merlinovi neustále vrací figurku o několik polí zpátky, protože se po každém tahu zasekne na pár vteřin u televize, kde běží S čerty nejsou žerty. A když do něj Rob potom šťouchne, že je na řadě, vůbec mu nepřijde divné, že zase musí jít kolem bažiny.

A tak Julián s Filipem přitvrdí a vrátí Merlina do domečku.

Merlin na herní desku chvíli kouká, už to vypadá, že mu něco nesedí, ale pak vezme kostku a začne házet. Jsem mrtvej. Robovi je ho nejspíš líto, ale zároveň se dobře baví, takže v tom nechá Merlina dál plácat.

Teprve po dalších třech kolech Merlin konečně kluky přistihne. „Heeej! Vy jste pitomci!“ zamručí a odejde si sednout na křeslo, odkud líp vidí na telku.

Ještě nějakou dobu hrajeme a je to celkem bitva. Filip s Juliánem se dostanou do nějakého až bojového módu, kdy si jdou po krku, takže se s Robem přesuneme k dámě a necháme ty dva, aby se klidně sežrali zaživa. Stihnu si přitom i nalakovat nehty na tmavě modrou a následně na ně bílým lakem dokreslit vločky. Vypadá to celkem dobře.

Denisa mezitím v kuchyni prostřela stůl a nachystala pár jednohubek, u toho obvolala celou rodinu a nakonec si vlezla za Merlinem do křesla, pevně ho objala a společně dokoukali S čerty nejsou žerty.

Potom koukáme na Anděl Páně. Já to ještě nikdy neviděl, tak si sednu na gauč, vezmu misku s chipsy a ani ne za pět minut mám společnost. Julián mi přehodí ruku kolem ramen a krade mi chipsy těsně předtím, než je dám do pusy. A já místo toho, abych ho odehnal, se úplně pokaždé rozesměju. Zbytek filmu dokoukám s nohama přehozenýma přes jeho.

Nejdřív jsem z toho trochu nervózní a pokukuju po Denise a Robovi, ale oba působí v pohodě, jakože jim naše blízkost nevadí, takže si prostě užívám pohodové vánoční odpoledne ve společnosti svého kluka.

Kolem páté Denisa rozhodne, že je načase poklidit a nachystat se na večeři. Každému z nás už předchozí večer vyžehlila košili a teď nám dá přesné instrukce, jak se dát do pucu. Podle toho, jak se kluci tváří, jsem jediný, kdo s tím nemá problém a komu se nemusí připomínat, aby si zastrčil košili do kalhot nebo si učesal vlasy. Protože já nepotřebuju popostrkovat, abych si dal záležet. Naopak. Mě kluci musí popohánět, abych zbytečně nezdržoval. Hlavně Merlin ze mě doslova šílí.

„Ty oči máš v pohodě, pojď už!“

„Neeee, náušnice nepotřebuješ!“

„Co ještě budeš dělat s těmi vlasy? Nechceš je rovnou zaplést do copánků?“

„Jestli si začneš přelakovávat nehty, polezu po stropě. Fakt jako!“

Julián, který má černou košili zapnutou až ke krku a nechal si ode mě maličko nagelovat vlasy, vypadá naprosto bombasticky. Je až hříšně krásný a zírá na mě stejně hladově jako já na něj. Zaujatě. Intenzivně. Svlíkáme se pohledem. Jemu moje dlouhá příprava nevadí.

A když už konečně dojdu k rozhodnutí, že jsem hotový, a Merlin s Filipem se nedočkavě rozběhnou dolů, jako by týden nejedli, Julián mě chytí za ruku. Opře mě o stěnu a nakloní se blíž. „Sexy,“ zašeptá mi do ucha těsně předtím, než mě začne líbat tak náruživě, až mi z toho stojí… vlasy na hlavě.

Jestli nemám rozmazaný make-up, bude to zázrak. Rozhodně mám ale rozmazané vidění. A podlamují se mi kolena. Jo, sakra. Strčím do Juliána a řeknu mu, že tohle nesmí dělat, ale on se jen chechtá. A protože mi ukazuje ďolíček, okamžitě mu odpustím.

***

Štědrovečerní večeře je dokonalá.

Na stole leží černý ubrus se zlatými hvězdičkami, sváteční talíře, svíčky a jehličí a z přehrávače potichu hrají koledy. Denisa nechala roztažené žaluzie, takže vidím, že venku stále sněží a na protějším domě zahlédnu blikající světýlka.

Nejprve se zapálí svíčka za Adama, Denisina bratra, jako vzpomínka na někoho, kdo nám všem dost výrazně změnil život. Taky si rozkrojíme jablka a k Denisině úlevě tam všichni máme hvězdičky. Z toho plyne, že nás čeká pohodový a veselý rok.

„Pokud nás Merlin všechny nesní,“ uchechtne se Julián, protože Merlin svoje jablko začne bez okolků jíst.

Je to sice na první pohled slavnostní večeře, ale vlastně je v mnoha ohledech stejná jako kterákoliv jiná. Vzpomínám si na úplně první večeři tady, kdy se jedla pizza, kluci se dohadovali a smáli a já myslel, že mezi ně nikdy nezapadnu. Tolik jsem se bál, že jsem nedokázal pořádně poskládat větu. Je možné, že od té chvíle neuběhl ještě ani měsíc?

Že se můj život mohl tak obrovsky změnit?

Jsem zamilovaný a jsem milovaný. Sedím u krásně prostřeného stolu, a ať se podívám na kohokoliv z rodiny, usměje se na mě. Nejčastěji se sice divám na Juliána, ale mám rád úplně všechny. Každý z nich pro mě znamená rodinu.

Sníme polévku, a i když se Rob tváří, že by si přidal, nedovolí si zdržovat a rovnou přejdeme k druhému jídlu. Všichni mají bramborový salát s řízky, což Denisa chystala už včera, ale nějakým záhadným způsobem během dneška stihla udělat i plátek napřírodno. Jenom pro mě.

Což mě samo sebou potěší a dojme. A když jí poděkuju a obejmu ji, je dojatá i ona.

Dojetí ovšem musí stranou. Podle Merlina na tohle rozhodně není čas, Ježíšek na loudaly nečeká. Že to nedává smysl, ho nezajímá a dost rázně mi dá najevo, abych bagroval. Tak bagruju. Vzpomenu si přitom na kapitolu devět v tátově knížce. Hara Hachi Bu – japonské učení o nepřejídání se – to ale dneska rozhodně nehrozí!

Obrovská mísa bramborového salátu, která mi ze začátku přišla spíš jako vana a hádal jsem, že nám vydrží alespoň do Silvestra, tak úplně bezedná není, když se do ní pustí pět chlapů. Ještě víc mě šokuje, jak moc má bramborový salát rád Julián a kolik ho dokáže sníst na posezení. A na rozdíl ode mě a Roba, on a Filip jsou ďábelská dvojka, protože ke konci začnou schválně zpomalovat, přidávají si, klábosí a hlavně se baví tím, jak Merlin poposedá a na střídačku rudne a bledne, podle toho, jestli u něj vyhrává naštvání nebo zoufalství.

Jako poslední dojí Filip, pomalu odsune talíř a vyvalí pupek.

Což je pro Roba znamení, že se má jít podívat, jestli už tu nebyl Ježíšek.

Když zacinká rolnička, Merlin vystřelí jak drak. A já… no, chtěl bych být v klidu, nedělat z toho velkou vědu, ale malý Kryštůfek ve mně se probudí a k mému překvapení je tak nadšený, že se div nepřerazím, když se vydám do obýváku.

Je tu dárků jak… nasráno. Jsou úplně všude. Pod stromkem, vedle stromku, za stromkem a pár menších je dokonce na stromku pověšených.

Tady Kryštůfek na okamžik zastaví, aby si tuhle chvíli zapamatoval navždycky. Myslím i na tátu a doufám, že ať je kdekoliv, je právě teď stejně šťastný jako já.

Ucítím na zádech horkou dlaň. „Všechno v pořádku?“

Kouknu do Juliánových hlubokých, krásných očí a pokrčím rameny. Nemusím nic říkat a on stejně chápe. Chápe, jak je zvláštní, že po tom všem někam a k někomu patříme. Že jsme tady, spolu, že sledujeme, jak se Merlin probírá dárky a Filip ho přitom fotí, že Denisa a Rob vypadají spokojeně jenom proto, že my jsme spokojení. Je to zvláštní a krásné, když kluci jako my mají takové obrovské štěstí.

***

Sedím v závějích. Obývák je totiž doslova zasněžený kusy balicího papíru. Za sebou mám hromadu rozbalených dárků, které jsem si pečlivě vyskládal do komínků. Dostal jsem toho hrozně moc, až jsem se v jednu chvíli cítil nepatřičně, protože si kvůli mně někdo dělal takovou škodu. Jenže Filip, Merlin a překvapivě i Julián už tuhle stydlivost dostávat dárky překonali a jejich nadšení mě tak strhlo, že jsem najednou rval papír a převažovala čirá radost.

Teď se však soustředím jen na Juliána, který rozbaluje úplně poslední dárek. Chce se mi smát, jelikož vím, co to je. Málem jsem zapomněl, že jsem ho s Denisou kupoval.

„Páni, to je…“ hlesne Julián, když vytáhne vánoční pyžamo se sněhulákem. Nebo takhle… to nejvíc šílené a praštěné vánoční pyžamo se sněhulákem.

Pyšně se napřímím. „To jsem vybral já!“

Julián ohrne horní ret a nejistě se zamračí. „Jak moc jsi mě v tu chvíli nenáviděl?“

Tomu se zasměju. Odpověď už upřímně neznám, protože co se týče Juliána, jsem vzpomínkový optimista. Zpětně mi připadá, že byl zlatíčko od první chvíle.

„Budu ho nosit s láskou,“ rozhodne Julián a odloží pyžamo na stranu. Já mu to snad i věřím.

Kouknu pak na svoji hromádku a zkontroluju každý dárek. Ani jeden není špatný, ani jeden mi nepřijde nevhodný a z úplně každého mám obrovskou radost. Dostal jsem nový tmavě zelený batoh, motivační knížky, sudoku, taštičku na make-up, sadu barevných laků, mikinu, botasky, obrovskou chlupatou deku, velký hrníček na čaj s mým jménem…

„Tak co, Merlí? Jsi spokojený?“ zeptá se Denisa a v jejím hlase je něco zvláštního, nebo možná rovnou podezřelého.

Merlin rozpačitě přikývne.

„Ano, Merlí?“ povytáhne Denisa obočí.

„Nooo…“ protáhne Merlin a přeskočí pohledem k Robovi, který ale úplně klidně popíjí limonádu, a sotva si všimne, že u něj Merlin hledá odpověď, zakucká se. „Jsem si říkal, že každej rok ještě všichni dostáváme společný dárek. A ten tady nikde není. Pokud to teda není Kryštof, jak říkali kluci.“

Julián se zamračí a velmi vážným hlasem odvětí: „Ne, tak to ne, Merlí. Kryštofa jsem dostal pod stromek já.“

Popadnu nejbližší kus balicího papíru a hodím ho po Juliánovi. „Blbče,“ rozesměju se.

„Ne, Kryštof není dárek,“ kroutí Denisa pobaveně hlavou. Upřímně to s tím společným dárkem moc nechápu, protože jsme všichni dohromady dostali počítačové hry, ale evidentně je tu ještě něco dalšího, možná víc společného nebo lepšího nebo většího nebo dražšího nebo nevím co.

Denisa nakonec vzdychne. „Tak ho přiveď.“

Rob s tím nejnadšenějším úsměvem odloží limonádu a vystřelí z křesla. Za chvíli ho slyšíme, jak si na chodbě obouvá boty, bere bundu a odchází.

Odchází?

Julián nakloní hlavu na stranu. „Ho?! Přiveď HO?!“

„Není to další brácha, že ne?!“ vyhrkne Filip a odloží nový iPhone na stolek.

Nevím, jak to vidí ostatní, ale mě rozhodně polije pot. Nejsem na nikoho dalšího připravený. Není to moc rychlé? Kde bude spát? Čistě teoreticky bych mu mohl dát svoji postel a spát u Juliána, to by mi nevadilo, možná bych to dokonce i bral… Na co to zrovna myslím???

Denisa nic neprozradí, ale její výraz skoro jako by říkal: Ano, je to novej bráška.

Což nikoho z nás nijak neuklidní, takže po sobě střílíme pohledy a napjatě čekáme.

O pár minut později zaslechneme otvírání dveří. „Můžu?“ zahuláká Rob.

„Můžeš!“ odpoví Denisa.

„Tak já pouštím!“

„Pouští?“ nechápe Merlin a nejistě vstane. To se nakonec ukáže jako dobrý nápad, protože novej bráška vrazí do obýváku jako neřízená střela. Skočí na Juliána a praští ho do brady. Pak dostanu ťafku já, pak se vrhne na cukroví, pak chytne balicí papír a začne ho trhat, pak ho zaujme Filipův iPhone, pak dá Merlinovi tu nejuslintanější pusu, pak znovu zkusí cukroví.

„Kluci, tohle je Barny,“ představí nám brášku Denisa.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥