Szabi

Nebaví mě nemluvit s Filipem. Je extrémní otrava vyhýbat se mu, nemoct s ním prohodit pár slov, rýpnout si do něj a odcházet z místnosti pokaždé, když přijde. Tím spíš, když Filip a Kryštof podle všeho včera u strojení vánočního stromku prožili svůj bratrský moment a teď jsou spolu zadobře, žádný náznak toho, že se mezi nimi někdy něco stalo a v tom něčem hrály roli nůžky.

Navíc mi připadá, že Filipovi tohle tak trochu vyhovuje, protože když spolu nemluvíme, znamená to, že se zároveň neptám na jeho psychické rozpoložení. Ale abych byl fér, i pro mě je lepší držet se dál a nedat mu prostor na rozebírání možné maniodeprese.

Ploužím se domem s Mango na rameni a přemýšlím o tom, co když se jednoho dne probudím, posbírám svoje prachy a koupím za ně nějakou totální blbost, třeba bublifuky pro každého ve škole včetně učitelů. Nebo se u mě nejdřív projeví deprese a já nebudu schopný zvednout ruku a položit ji na struny. Ani se nenajím a nevykoupu. I takové dny máma měla.

Jasně, nemusím být bipolární, existuje jenom několikaprocentní šance, že budu. Ale i těch pár procent mi poslední roky zasírá hlavu.

Svalím se do žlutého křesla nahoře v chodbě a nohy schovám pod sebe. Krátím si čas tím, že hladím Mango a dívám se z okna, jak ve světle lamp padá sníh. Filip je v pokoji a Kryštof podle mě okupuje kuchyň, jelikož Denisa a Rob se rozhodli otevřít lahev vína a sledují přitom v obýváku nějakou vánoční romanťárnu. Nebo je jim možná jenom smutno po Merlinovi.

„Kdyby tady byl Merlin, bylo by to jednodušší,“ řeknu agamě a ta nemůže jinak než souhlasit. Už kvůli tomu, že za to dostane červa.

Pochopitelně jsem věděl, kde bude Merlin trávit Vánoce. Řekl nám to už někdy začátkem listopadu, když se na tom domluvil se svojí biologickou mámou. Ačkoli domluvil je možná silné slovo, protože z toho, co jsem o ní slyšel, ho k tomu spíš dotlačila. A Merlin je kluk s obrovským srdcem, tím pádem souhlasil. Dává druhé šance, do háje, svojí matce dal i třetí a čtvrtou a pátou. Díky tomu taky vím, že nebude těžké, aby mi odpustil.

Nesvěřit se někomu s tajemstvím očividně ne vždycky znamená chránit ho. Tohle jsem asi podělal. A on kvůli tomu odjel dřív, aniž se s námi pořádně rozloučil.

„Jsem unavenej,“ přiznám Mango a zblízka jí koukám do očí. Agamy jsou tak strašně zvláštně divně hezké. Dokonce se zdá, že tak jako zlehka přikyvuje na souhlas. Nebo prostě jen čeká na dalšího červa.

Opatrně ji vrátím zpátky do terárka a zamířím ke dveřím pokoje. Zevnitř není nic slyšet, ale je to i můj pokoj, takže rozhodně nemusím klepat. Můžu jít rovnou ke svojí posteli, vlézt si do ní a čekat na Štědrý den, aniž bych musel s někým mluvit. Jo, to udělám. Zalezu si do postele s peřinou přetaženou přes hlavu, klidně na Filipa vystrčím i zadek, aby věděl, co si o celé hádce myslím.

Takže moc nechápu, jak je možné, že najednou otevírám dveře a dost protivně říkám: „Nechceš se na to vysrat?“

Filip zrovna sedí u stolu, kolem krku má sluchátka a něco cvaká na mobilu. Určitě si píše s Janou a říká jí, jací jsou jeho bráchové idioti. Nebo spíš ne. To jí beztak napsal ještě hezky zatepla hned po tom, co jsme se pohádali. Každopádně když na něj promluvím, okamžitě nakrčí nos a odsekne: „Jsem na tebe naštvanej.“

Přikývnu a vejdu dovnitř. Zabouchnu za sebou. „Já na tebe taky.“

Chvíli na sebe nasupeně koukáme, skoro to vypadá na souboj pohledů. Ale Filip je očividně unavený úplně stejně jako já, jelikož nakonec odevzdaně vzdychne. „Jo, vyserme se na to. Tohle mě nijak nebaví. Ale jen abys věděl, naštvalo mě… vlastně mě to pořád trochu štve, žes něco tak velkého řekl Kryštofovi a ne mně. Dává to smysl, když jsi z něj hotovej, to ale neznamená, že mě to nesere, chápeš.“

Přitáhnu si židli a obkročmo na ni sednu. „Taky mě nasralo, že ses mi nesvěřil s tím, jak jsi teď ve stresu. I kdyby sis nechtěl doopravdy ublížit, myslel jsi na to a měls u sebe nůžky… Sakra, Filipe. Nepřežil bych, kdyby se ti něco stalo!“

„Já vím.“

„No jo.“

Zas nějakou dobu mlčíme. Ze sluchátek, která má Filip kolem krku, slyším tichou hudbu, ale nepoznám, o co jde. Možná Metallica, kterou má rád. Zatímco se to snažím rozklíčovat, Filip se nakloní a cvrnká do propisky, posouvá ji po stole.

„Omlouvám se,“ hlesnu. „Asi jsem se prostě jenom bál a nebyl jsem připravenej se s tím svěřit.“

Filip přikývne. „Já vás tím zas nechtěl zatěžovat. Hlavně tebe, protože tenkrát jsi to byl ty, kdo mě vytáhnul ze sraček. Ale asi jsem o tom měl mluvit hned, jakmile toho na mě začalo být moc. Měl jsem se svěřit tobě nebo Janě. Taky se omlouvám.“

Má na sobě tričko s krátkými rukávy, takže vidím spoustu jizev, jednu vedle druhé. Jeho tělo je jako deník, kam si zaznamenal chvíle, kdy se cítil mizerně.

Vstanu a on taky vstane. Obejmu ho a on mi to okamžitě oplatí. Voní úplně jinak než Kryštof, což dává smysl, protože nemám zájem vysvléct z něj tričko. Je to můj brácha.

„Nechceš mi o tom říct víc?“ nadhodím, zatímco mu zarývám bradu do ramene.

„Vlastně ani nevím co.“ Ustoupí a svalí se zpátky na židli. „Začalo to před pár týdny, nebo jsem si to před pár týdny aspoň uvědomil. Víš, jak to je. Většinou jsou to náznaky a najednou ti dojde, že v tom vězíš jako… no jako ve sračkách a nemůžeš z toho ven. Zezačátku to připomínalo takové svědění – všiml jsem si, že mám tendenci si dost často škrábat předloktí a zatínat si nehty do dlaní. Myslím, žes mě na to dokonce jednou upozornil, pamatuješ?“ Přikývnu, protože je to pravda, a vybaví se mi, že jsme tenkrát nejspíš seděli v čajovně. Filip naváže: „A pak to bylo silnější. Ve škole se zase řešilo, kam si podáme přihlášky. Když jdeš na gympl, prostě se předpokládá, že budeš pokračovat na vysokou, a lidi, co na gympl nechodí, ti v podstatě řeknou, že bez vysoké ti je gympl k hovnu… Což si vlastně taky začínám myslet. No prostě jsem si najednou přišel jako v pasti, protože je spousta věcí, které mám rád, ale ani u jedné jsem si neřekl, že paráda, tomu se chci po zbytek života věnovat.“

„Když se pro něco rozhodneš, neznamená to, že se tomu musíš věnovat po zbytek života,“ připomenu jemně.

Tentokrát cvrnkne do tužky tak moc, až ji shodí na zem. „Já vím, ale vysvětli to sám sobě ve chvíli, kdy na tebe všechno padá a ty si přijdeš jako ve svěráku. A do toho strach, že zklamu Denisu a Roba, jediné dva lidi na světě, co se mě zatím nechtějí zbavit.“

„Přeháníš,“ řeknu mu. „Já a kluci se tě taky nechceme zbavit, přestože chrápeš. Ani Jana se tě nechce zbavit. Teď mi dochází, že je asi úplně hluchá.“

Filip se uchechtne. „Jsi vůl,“ opáčí. Ale řekne to hezky, stylem: Juliáne, jsi vůl tím správným způsobem a přesně to teď potřebuju. Zamyslí se a chvíli kouká na flek na koberci, který nejde vydrhnout. Merlin tam kdysi dávno vylil limonádu. „Nemyslím, že bych se fakt říznul.“

Podíváme se jeden druhému do očí a já mu chci věřit. Zároveň o něj mám ale strach. „Už jenom ten fakt, že tě něco nutí vzít nůžky a držet je u sebe, stojí za to, abys to někomu řekl, dobře? Jsem tady pro tebe. Nejspíš jsem byl posledních pár týdnů celkem ignorant, když mi to nedošlo.“

„Hej! Tak to teda ne. Pro sebeobviňování tady není místo.“ Filip se sehne, sebere propisku a hodí ji zpátky na stůl. Jakmile znovu promluví, zní opatrně. „Věděl jsem, že byla tvoje máma psychicky nemocná, ale nenapadlo mě, že by ses toho mohl tolik bát.“

Zaujme mě tkanička od tepláků, která je roztřepená. Začnu ji namotávat na prst. „Jsem jí dost podobnej. Ve spoustě věcech. Ne ve všem. Ale děsí mě, že bych časem mohl být. V jednu chvíli jsem si uvědomil, že ať dělám, co dělám, ať se cítím dobře, nebo naopak na hovno, o všem přemýšlím jako o možném projevu něčeho dalšího. Jednu věc zkouším přebít druhou. Nevím, z čeho mám větší strach. Jestli z toho, když mi na něčem záleží, nebo z toho, že mi na něčem nezáleží.“ Nechám tkaničku tkaničkou a přinutím se znovu pohlédnout Filipovi do očí. „Ale když sem přišel Kryštof, donutilo mě to víc o sobě přemýšlet. O tom, co cítím. Kdo jsem…“

„Jo,“ přikývne Filip. „To dává smysl. Takže Kryštof, jo?“

Za tou otázkou je toho samozřejmě mnohem víc, dost možná úplně všechno. A já jsem ten typ, co většinou neúpí, ale tentokrát si zcela výjimečně zaúpím rád. „Od chvíle, co ses to dozvěděl – jak moc ses těšil, až mi to budeš moct vpálit a dobírat si mě?“

„Kámo, nemáš tušení,“ odvětí Filip pobaveně. Sundá sluchátka a podepře si hlavu, jako kdyby čekal nějaký epický příběh o vášnivé lásce, milování na pláži a hromadě romantiky, přitom jsme se s Kryštofem prostě jenom líbali u ledničky. A u auta, dobře. Vlastně, abych byl upřímný, obojí mi přišlo romantické dost. „Nechceš mi k tomu říct něco víc?“ navrhne Filip.

„Rozhodně ne,“ odpovím klidně, čímž ho rozesměju. „Ty řekni mně, jak ti to došlo. Viděl jsi nás spolu o adventní neděli?“

Filip zavrtí hlavou. „Vlastně to bylo strašně nápadné, Juliáne. A tím myslím do očí bijící. Netvař se tak. Jak jsem to jednou uviděl, už jsem to viděl pořád, chápeš. Ale to je tím, že jsem tvůj brácha a nejlepší kámoš a už tě prostě trochu znám. V první řadě jsem vůbec nerozuměl tomu, proč tě Kryštof tak vytáčí a leží ti v žaludku. Nikdy dřív jsi z nikoho tak nevyváděl, přitom on prostě jenom… existoval.“

„Rozbil mi hrnek,“ podotknu.

„No jo, rozbít ten hrnek chtělo pořádnou sílu. Víš, kolikrát nám spadnul, když jsme myli nádobí? Mně i Merlinovi aspoň dvakrát.“ Začne se znovu smát, když si všimne mého šokovaného výrazu. „Prostě mi nešlo na rozum, že jsi tak mimo. A byly tam náznaky, které ale zapadly do sebe až po těch trzích. Tam jsem vás viděl. Myslím, žes mu položil ruku na tvář a díval ses na něj… Nedovedu to popsat. Nikdy ses takhle na nikoho nedíval. Tam mi došlo, že ses nejspíš zamiloval.“

Tak moment.

„Cože?“ zeptám se nechápavě. Ve skutečnosti mě zajímalo, jak Filipovi došlo, že spolu já a Kryštof něco máme. Rozhodně jsem nepotřeboval nějaký hlubší rozbor toho, co cítím. „Myslíš to vážně?“ pronesu a vlastně se ptám: Myslíš vážně, že si to myslíš?

„No přijde mi to dost očividný. Nebo mi chceš tvrdit, že to tak není?“ Filip na mě kouká jako na blbečka. „Kámo, ještě před několika týdny bych přísahal, že seš totální pařez, co se nezamiluje nikdy, ale změnil jsem názor. Nebo teda pařez seš pořád, akorát udělanej z Kryštofa.“ Pokrčí rameny.

Vlastně mě neštve, že mi právě naznačil, že jsem po emoční stránce… no, kus dřeva. Spíš se to snažím všechno poskládat a vyřešit a propočítat. Ale sakra, je to jako pořádně těžké sudoku.

„Jen jsem se s ním párkrát líbal,“ namítnu chabě a nevím, jestli se snažím obhájit sám před sebou, nebo před Filipem, nebo před čím vlastně.

„Svěřil ses mu s něčím, co jsi neřekl ani mně, ani Merlinovi. A to není výtka, ale fakt,“ vypočítává Filip na prstech. „Jeho celiakie a tvoje náhlá obliba rýžových věcí? Myslíš, že jsem idiot? Jsi neuvěřitelně ohleduplný, jakmile je v místnosti i Mango, protože víš, že se jí Kryštof bojí. Pořád kontroluješ, jestli u něj není moc blízko, aby se náhodou nevylekal. Civíš na něj, když se maluje. Vlastně na něj civíš prakticky neustále. Nejenže je ti jedno, že pije tvůj mošt, tys mu reálně před pár dny během večeře sám dolil!“ Filip pobaveně zavrtí hlavou. „A pak ta písnička. Chci říct, babička Míla je možná trochu senilní a ostatním to nedošlo, ale… Koukal ses na něj celou dobu, cos zpíval. Když jsi byl s Anetou, ani po třech měsících sis nebyl jistej, kdy má narozeniny a jak se jmenuje její ségra. Když jsi byl s tou holkou před Anetou, už nevím, jak se jmenovala –“

„Já taky ne,“ skočím mu do řeči.

„No tak vidíš.“

Není to tak, že bych si řekl: páni, šokující! Můj mozek z toho nevybuchne, nechytím se za hlavu a nesvalím se na koberec s nohama a rukama roztaženýma jako hvězdice, zatímco bych sám sobě opakoval, že jo, sakra, vždyť je to pravda, jak to, že mi to nedošlo.

Protože mi to tak nějak došlo. Možná mi to docházelo celou dobu, jenom jsem potřeboval, aby to někdo nahlas pojmenoval. Což se teď stalo. Zvednu k Filipovi hlavu, jelikož si uvědomím, že jsem civěl do koberce. „Vadí to?“

Pochopí mnohovýznamnost té otázky. „Vadí to tobě?“ opáčí.

Ne.

Ne! Do háje, ani trochu. Dojde mi, že jsem poprvé v životě zamilovaný, a připadá mi to v pohodě. Víc než v pohodě. Ten pocit je vlastně totálně skvělej.

***

O dvacet minut později vcházím do kuchyně s překvapivě čistou hlavou a naprosto brilantním plánem.

Kryštof, který u stolu luští sudoku a jí malinový jogurt, okamžitě zvedne hlavu. Není nijak zvlášť namalovaný, má jenom slabé černé linky, ale stejně to působí až nesmyslně uhrančivě. Naštěstí nehrozí, že bych se na něj vrhnul, protože hned za mnou vejde i Filip.

„Nazdárek!“ řekne žoviálně.

Kryštof přeskakuje pohledem ze mě na Filipa a zase zpátky. Tváří se podezíravě. „Vy můžete být ve stejné místnosti? Znamená to, že jste se udobřili?“

Jako na povel se na sebe s Filipem zaškaredíme.

„Co tady děláš?“ zamručím.

„Co ty tady děláš?“ oplatí mi.

Strčím do něj, ale on se šikovně vyhne a chytí mě kolem krku do kravaty. Volnou rukou mi začne divoce cuchat vlasy.

„Ááá, debile,“ prsknu pobaveně. Praštím ho loktem do žeber, a když povolí sevření, uskočím. Okamžitě si prohrábnu vlasy, abych je urovnal, a sednu na volnou židli naproti Kryštofovi. „Ne, rozhodně to nedělá dobrotu, když jsme spolu ve stejné místnosti,“ přiznám.

Kryštof se pousměje, jenom tak trochu povytáhne koutek, ale já jsem z toho rozjařený jako malý kluk. Mám chuť se k němu natáhnout a cvrnknout ho do nosu, nebo ho prostě rovnou políbit, klidně teď a tady, před Filipem. Říct mu: Neuvěříš, k čemu jsem došel. Kvůli tobě se vzdávám trůnu. I všech klenotů a trsátek.

Jenomže je tady ten brilantní plán – aby vyšel, je potřeba jednat hned. „Hele, je něco, co potřebuju… potřebujeme udělat,“ pronesu vážně. „A já vím, že mě v tom podpoříte.“

Filip povytáhne obočí. Nejspíš čekal, že když už ho vleču do kuchyně, chci, aby byl svědkem mého velkolepého vyznání. A já přitom vymyslel úplně jinou věc. Taky obrovsky důležitou. Vždyť co by to bylo za svátky, kdyby někdo chyběl? „Merlin je náš prďola,“ řeknu vážně, „a tak nějak to odnesl ze všech nejvíc, protože to prostě nedokáže tak jednoduše ventilovat a je to citlivej kluk. Nesnesu, že odjel, aniž by cokoli řekl. Takovej on není, takže z nás musel být hrozně zklamanej.“

„Jo, to asi jo,“ přikývne Filip. Zády se opře o linku.

„Není správný, aby byl tam a my tady.“

Všimnu si, že Kryštof působí maličko zmateně. Možná to vypadá, že chceme Merlina za každou cenu přivést zpátky, zatímco on se touhle dobou výborně baví. Ale pravda je jinde. Slova se chopí Filip. „Jeho biologická rodina… To se ani nedá popsat,“ řekne Kryštofovi. „Merlin souhlasil, že s nimi bude na Vánoce, protože, jak říká Julián, je prostě moc hodnej. Ale tam nebude šťastnej. Jeho rodiče se furt hádaj, rozcházej a zase dávaj dohromady. Několikrát u nich už byli i policajti… Je to tam dost o nervy. Odjel, protože jsme ho zklamali a on nevěděl, jak se k tomu postavit. Vsadím kopačky, že by byl mnohem radši tady.“

„Takže ho vezmeme domů,“ dodám. A sotva to pronesu, cítím zvláštní úlevu, že i ten poslední střípek skládačky zapadl do sebe. „Dojedeme si pro Merlina!“

Kryštof zavře sudoku a vstane. „Jo, souhlasím. Merlin patří k nám.“ Kelímek od jogurtu hodí do koše a lžičku do dřezu, načež se otočí na nás, podle všeho připravený vyrazit. „Jdeme si pro něj.“ Pak se ale zarazí. „Víte, kde bydlí?“

Dobrá otázka, protože já to rozhodně nevím. Navíc ohledně toho nechci chodit za Denisou a Robem a riskovat, že by nám to začali rozmlouvat.

Naštěstí se Filip tváří celkem sebevědomě. „Myslím, že to najdu. Už jsem tam jednou byl, když ho tam Denisa vezla. Otázka spíš je, jak se tam dostaneme. Pochybuju, že třiadvacátého chytneme nějaký autobus, navíc teď večer. A vzhledem k tomu, že Rob s Denisou si otevřeli víno…“

„Vždyť jste oba plnoletí,“ připomene Kryštof. „Jak to, že neřídíte?“

„Noha,“ vysvětlím a poklepu si na stehno. „A nevím, jestli bych dokázal sedět vepředu…“

„Moc velká zodpovědnost,“ řekne Filip. Což vlastně taky chápu. Z představy, že bych řídil a vezl někam kluky a třeba bych na chvíli ztratil kontrolu nad tím, co dělám, mě mrazí. Někdy je to jenom vteřina. Vím to. Kvůli téhle vteřině se úplně všechno změnilo.

Jsem bez mámy.

A mám v hajzlu nohu.

Ale je to taky tahle jedna vteřina, díky které jsem tady, mám skvělou rodinu, dva bráchy a koukám na toho nejkrásnějšího kluka, jakého jsem kdy viděl.

Chvíli mlčíme a přemýšlíme, co teď. Nikdo z nás se nechce jenom tak vzdát. Nakonec jsem to já, kdo promluví. „Máš holku,“ řeknu Filipovi.

„Ehm, jo, no to je rozhodně pozitivum v mém životě,“ souhlasí. „Nebo jak to jako myslíš?“

„Myslím to tak, že řídí, ty blbečku.“ Protože mi připadá, že jsem to zas a opět vyřešil a rozklíčoval, vytáhnu z lednice lahev moštu na oslavu. Ten, který jsem dostal od Kryštofa, je tmavší, hustší a sladší. Nemyslím, že na světě existuje něco víc osvěžujícího.

„Jako že by nás vyzvedla, dojela s námi pro Merlina a pak by v noci jela domů?“ zeptá se Filip tónem, kterým jasně naznačuje, že jediný blbeček jsem tady široko daleko já.

Zaksichtím se na něj. Je ale fakt, že než bychom vyzvedli Merlina a vrátili se, silnice může namrznout, a pokud se do toho přidá i husté sněžení, bude řízení dost nebezpečné.

Taky bych svoji holku nenechal vracet se pozdě v noci samotnou.

Ani kluka. Kluka bych rozhodně nenechal.

„Tak tu může spát,“ navrhne Kryštof. „Klidně vám necháme soukromí v pokoji a já, Julián a Merlin si roztáhneme gauč.“

Filip pochybovačně nakrčí nos. „Denisa a Rob budou nadšení.“

Odfrknu si. „Ale prosimtě! Ti budou mít radost, že je tady Merlin. Bude jim jedno, že si to s Janou rozdáváte v pokoji.“

Kryštof okamžitě přikývne, nejspíš aby mě podpořil. „Proto jsem řekl, že si vezmete pokoj.“ Jenomže pak zjistím, že jeho myšlenky jsou podstatně nevinnější než ty moje. „Budete spát na rozdělených postelích. Na gauč bych vás nepustil, tam byste se tulili.“

Mám chuť ho chytit za tváře a říct mu, že je trubka. Trubička. Ale protože jsme si to mezi sebou ještě nestačili vyjasnit, využiju místo toho ruce k tomu, abych nakláněl lahev a přeléval mošt ze strany na stranu. Je to hypnotické. „Ach, ty naivko,“ zamumlám líbezně. „Jednou ti povím historku o tom, jak u nás Jana spala poprvé.“

Rozesměju se, když si všimnu, že Filip rudne rychleji než semafor. „Drž klapačku!“ vypálí okamžitě. „Nic se nedělo. Vždyť byl v pokoji i Merlin.“

Nechci se hádat, ale ti dva dali přinejmenším líbačku, a to jsem ještě hodně mírný. „Tak jak to bude?“ pobídnu ho. „Zavoláš Janě?“

Protože jde o našeho malého bráchu a pro Filipa je rodina to nejdůležitější na světě, nakonec souhlasí. Lepší možnost už nás asi nenapadne.

Schovám mošt do ledničky a stoupnu si vedle Kryštofa. Mlčky čekáme, až se Filip domluví s Janou – přechází po kuchyni a tón, jaký používá, je přinejmenším vemlouvavý. Zatímco mě dokáže z fleku poslat do prdele, z toho, jak mluví s Janou, bych hádal, že je totální andílek.

Na Janu to ovšem zapůsobí, protože sotva Filip zavěsí, usměje se na nás. „Bude tady do půl hodiny.“

„Super!“ vypálím nadšeně. „Skočím si pro mikinu a potom… Musíme něco říct Denise a Robovi. Zkuste se tvářit, jakože se chcete jít projít.“

***

Když se o půl hodiny později loučíme s nic netušící Denisou a Robem, musím Kryštofovi přiznat kredity. Ten kluk je neuvěřitelný. Možná ze mě mluví jakási zamilovaná zaslepenost, ale přísahám, že jsem nikdy nikomu nevěřil touhu projít se v té největší chumelenici tak moc jako jemu.

Venku je pořádná kosa a ve světle lamp je vidět, že bez ustání padá sníh. Vypadá to skoro až pohádkově. A nevím, jestli to tak připadá jenom mně, ale sníh v sobě nese zvláštní ticho. Jako kdyby celý svět ustrnul v nějakém prapodivném bezčasí.

Dýchnu si na ruce a schovám je do kapes, abych nechytil Kryštofa a nepropletl s ním prsty, přestože si nemyslím, že by mu to vadilo. Akorát by to budilo otázky. I tak mi ale srdce tluče nahlas, zatímco vedle něj kráčím k autu, které si Jana půjčila od mámy. Dle Filipových instrukcí zaparkovala o ulici dál – to kdyby Denisu nebo Roba náhodou napadlo přitisknout obličeje na okno a sledovat, jestli se vážně procházíme.

Uvnitř je teplo a voní tam vánoční stromeček zavěšený na zpětném zrcátku. Automaticky si sednu dozadu a Kryštof se posadí ke mně, zatímco Filip zamíří dopředu k Janě. Dají si pusu.

„Díky, že nás tam hodíš,“ řeknu, když si zapínám pás.

Jana se na mě otočí. „Ty umíš děkovat, Juliáne?“

„Jano, vždycky, když do mě ryješ, zabolí mě u srdce a musím přemýšlet o tom, jak špatnej jsem člověk,“ řeknu vážně. „Víš, co mě pak vždycky uklidní?“

Filip zavrtí hlavou. „Neodpovídej, je to past.“

Ale Jana se toho nijak extra nezalekne. „No prosím tě, poděl se s námi.“

„Že i démon jako ty si někoho našel.“

Nedá se říct, že by ji to vyloženě pobavilo. Filip hraně zaúpí a Kryštof se uchechtne. Na Janu sice nevidím, ale vsadil bych se, že protáčí oči. Vyhodí blinkr a rozjede se. „Zkus příště projevit vděk tak, že budeš ticho,“ zamručí přes rameno.

Pohodlně se opřu. Jak projíždíme vesnicí a reflektory auta protínají tmu a vytváří dokonalou podívanou na třpytící se sníh, přistihnu se, že mám celkem dobrou náladu. Usmívám se. A přestože je vzadu tma a já tím pádem nevidím, jak se tváří Kryštof, přísahal bych, že se taky trochu usmívá.

V té tmě by bylo tak strašně jednoduché chytit ho za ruku. Ale i bez toho, abych to udělal, žiju z vědomí, že je blízko.

Zrovna teď nejsem kluk, který se bojí, že bude mít mánii nebo depresi, obojí v nekonečném, stále se opakujícím cyklu až do konce života. Zrovna teď jsem prostě jenom kluk, který jede vyzvednout jednoho ze svých bratrů, chápe svoje city a někam se posouvá. Zrovna teď jsem kluk, kterého bych mohl mít celkem rád a neklopit pohled, když ho uvidím v zrcadle.

Vzdáleně vnímám, jak si Jana a Filip povídají a sem tam zapojí i Kryštofa.

Cesta uteče neuvěřitelně rychle a já ji strávím v takovém příjemně zasněném oparu. Brzy v dálce zahlédnu roztroušená světla města, která vystupují ze tmy.

Přestože Filip říkal, že si není úplně jistý, kde Merlinova biologická máma bydlí, správnou ulici a barák najde hned na první pokus. Je to okrajová část sídliště. Jana zastaví nedaleko popelnic – jedné z nich chybí víko a nahoře se mezi bordelem vrší hromádka sněhu.

Není to hezké místo. A Merlinovi rodiče nejsou dobří lidé, což dává smysl, protože kdyby to byli ti nejlepší lidi na světě, Merlin by nemusel k náhradní rodině.

Vystoupím jako první a hned po mně i Kryštof s Filipem. Zatímco Filip říká Janě, aby se zamkla a nevylézala, protahuju si na obrubníku nohu. Zapomněl jsem na čepici a mám jen kapuci mikiny. Sníh mi padá na konečky vlasů.

Kryštof natáhne ruku dlaní vzhůru a zkouší do ní pochytat vločky.

„Můžeme,“ řekne Filip. Tak se jako tři sudičky rozejdeme k osmipatrovému paneláku s oprýskanou zelenou omítkou, kterou ve tmě spíš tuším. Nejbližší lampa je totiž rozmlácená, a když procházíme kolem, pod botami nám křupou střepy. Možná ani nejde o to, jak to tady vypadá, jako spíš o pocit, který ve mně tohle místo vzbuzuje. Zvláštní odtržení. Přitom jsme s mámou ze začátku, prvních pár let mého života, na podobném místě bydleli.

Všimnu si, že ve dveřích u zvonků, napůl skrytí ve stínu, postávají dva chlápci. Už z dálky na nás divně čumí a já si instinktivně stoupnu tak, abych měl Kryštofa za sebou a částečně ho schoval. Nevím proč, ale skoro čekám konflikt. Každý z těch chlapů vypadá, že co nevidět prohodí něco jako: „Co tady do hajzlu děláte?“

Nic z toho se ale nestane. Oba se zamručením ustoupí a nechají nás vejít do chodby. Zadupu na rohožce, abych si z podrážek oklepal sníh. Uvnitř je chladno a než se za námi zavřou dveře, vítr vytvoří průvan. Na zemi se povalují sešlapané letáky a některé schránky přetékají dopisy.

Chytím se rozviklaného zábradlí a počkám, abych pustil Filipa před sebe. Hned nato se otočím ke Kryštofovi a jemně mu přetáhnu přes hlavu kapuci. „Jsi moc hezkej,“ řeknu klidně. „Budíš pozornost.“ Je mi jedno, jak moc paranoidně to zní. Kryštofův dokonalý obličej může lidi přitahovat, stejně jako v nich může probouzet to nejhorší.

Zatváří se překvapeně, ale kapuci si nechá.

Filip nedá znát, že by nás slyšel. Jeden za druhým šlapeme do schodů a já a moje noha uzavíráme řadu. Kluci na to berou ohledy a jdou tak, abych jim stačil. Zastavíme ve druhém patře u dveří, kde není jmenovka ani rohožka, jako kdyby uvnitř nikdo nebydlel. Ale v kontrastu k tomu slyšíme zevnitř jekot, hudbu a televizi. Všechno dohromady.

Z Merlinova vyprávění vím, jací jsou jeho rodiče a prostředí, kde vyrůstal, stejně ale ucítím na hrudníku zvláštní chlad.

Filip zazvoní, a když se nic neděje, zaklepe. Nakonec zabuší trochu jako zásahovka. Což nejspíš zabere, protože zaslechneme dupání a pak se dveře rozletí. Ozáří nás nažloutlé světlo z chodby, ve kterém stojí asi patnáctiletá holka s ušmudlaným děckem v náruči. „Čau,“ řekne obezřetně. „Co je?“

„Ahoj,“ usměje se Filip a během toho úsměvu odkryje zuby. „Zavoláš nám Merlina, prosím?“

Nejdřív si nás přeměří pohledem, jednoho po druhém. Určitě jde o jednu z Merlinových sester, protože mají podobné rysy. Akorát ona je mnohem baculatější. A než se v hlavě dostanu k další myšlence, holka se otočí a směrem do bytu nahlas zakřičí: „Merline, pocem!“ S tím odejde, ale dveře nechá dokořán.

Slyšíme další jekot a hned nato pláč. Vyměním si pohled s Filipem a pak znovu pohlédnu do chodby na holé zdi bez fotek, na sešlapaný koberec a oprýskaný botník… Nechci být předpojatej, ale z toho křiku, co se odtud ozývá, to na mě působí dost jednoznačně. Celý byt jako kdyby říkal: Nejsem domov. Jsem jenom místo.

Merlin, který se vzápětí vyloupne odnikud, svým výrazem ten dojem jaksi zrcadlí. Smutný a odevzdaný. To se ale změní v překvapení, sotva nás uvidí. „Co tady děláte?“ vyhrkne.

Opřu se o futra, ze kterých se odlepuje černý nátěr. „Přijeli jsme pro tebe,“ oznámím rezolutně. „Chceme, abys trávil Vánoce s námi, bráško.“

Kryštof na něj zpod kapuce pohlédne. „Bez tebe to není ono,“ přitaká.

„Jsi náš,“ usměje se Filip zeširoka.

Nevím, jestli to dělá to nažloutlé světlo, ale připadá mi, že se Merlinovi začínají trochu, zcela nenápadně, lesknout oči. Dokonce maličko popotáhne. „To fakt?“

„Jasně že jo,“ přikývnu.

Působí mladší, než je. Malý kluk uprostřed bytu, ve kterém není nic, co potřebuje. Dělí nás jenom pár let a on a Kryštof jsou si věkem ještě blíž, přitom mám pocit, že si jako jediný uchoval takové to dětské kouzlo. Nechci, aby ho o to někdy někdo připravil.

„Tak jo,“ vypálí po chvilce přemýšlení. „Dojdu si pro věci. Hned jsem zpátky!“ Otočí se a zamíří pryč, ale Filip ho chytí za zápěstí.

„Počkej. Nebudeš z toho mít problém u mámy nebo tak?“

V Merlinově tváři se objeví něco bolavého. Nervózně se zatahá za rukáv a pokrčí rameny, jakože o nic nejde. „Máma je opilá,“ pronese dutě. „Vůbec neví, že jsem tady.“ A když ho Filip pustí, zamíří dovnitř, nejspíš aby nemusel nic dalšího vysvětlovat a nějak to rozvádět. Ačkoli tohle je rozhodně výstižné dost.

Tentokrát je to Kryštof, s kým si vyměním pohled. Ale možná se prostě jenom potřebuju ujistit o jeho přítomnosti.

Zevnitř se znovu ozve křik, v němž rozeznám i Merlinův hlas. „Nevím!“ zařve. „Nechci.“ Nejspíš se dohaduje s jedním ze svých sourozenců. Musí být na hovno tady zůstávat a vidět svého bráchu odcházet, ale třeba to takhle nevnímají, protože pro ně je tohle jediná realita.

Když se Merlin objeví, boty má nazuté napůl jako pantofle. Přes rameno má přehozený batoh a pevně svírá popruh, zatímco se mračí. Ale jak scházíme ze schodů – já se znovu přidržuju zábradlí, abych nespadnul – postupně roztává a klidní se. A sotva vyjdeme před dům, zakloní hlavu a zhluboka vydechne. Sníh mu padá na obličej a roztává mu ve vlasech.

Ti dva chlápci už jsou pryč. Na zemi po nich zůstalo akorát několik nedopalků.

Celou cestu k autu Merlin poskakuje a posledních pár metrů dokonce běží. Zaklepe Janě na okýnko a nadšeně se s ní vítá. Dveře cvaknou, Merlin nasedne na zadní sedadlo a okamžitě se nakloní dopředu, aby viděl a aby mohl mluvit i s Janou a Filipem, takže mně a Kryštofovi nezbývá, než si každý sednout z jedné strany. Trochu mě to štve. Rád bych měl Kryštofa u sebe.

Filip se nakloní k Janě a něco jí pošeptá do ucha. Ona mu pevně stiskne ruku a čeká, až se všichni připásáme.

Když pohlédnu na Kryštofa, vidím, jak zamyšleně kouká před sebe. Možná další skládačka o Merlinovi zapadla do sebe a on chápe ten celkový obraz. Že ani Merlin to neměl a pořád ještě nemá nijak snadné. Chci mu být co nejblíž, položit mu ruku na stehno nebo ho jenom pohladit, ale Jana se v tu chvíli rozjede a Merlin řekne: „Takže už si nelžeme?“

„Ne. Odteď už si říkáme pravdu,“ odpovím vážně. Spolu s tím sundám kapuci a prohrábnu si vlasy. Vyhlédnu z okýnka na ulici plnou roztroušených lamp, v jejichž světle vidím padající sníh, než na sobě ve zpětném zrcátku zachytím Janin pohled.

„Znamená to, že teď úplně všechno řeknete Denise a Robovi?“ zeptá se konverzačně.

To mě otráví, ačkoli Filipa znám, a tak jsem mohl očekávat, že jí některé věci vyklábosí. „Co všechno myslíš, Jano, která o ničem z toho nemáš vědět?“

Pokrčí rameny. „Teď už chápu, proč vám to s Anetou nevyšlo,“ řekne skoro mile, jako kdyby napůl žila realitu, kde spolu chodíme na kafe a lakujeme si nehty. Což se nestane. Nejsem tenhle typ… kluka. A rozhodně nejsem typ, co by se chtěl kamarádit s Janou.

Zatnu zuby a chci něco odseknout, nicméně Kryštof mě předběhne, když šokovaně zalapá po dechu. Nakloní se dopředu a plácne Filipa do ramene. „Tys jí všechno řekl, že jo?!“

„Ne!“ vypálí Filip skoro až dotčeně, že ho Kryštof z něčeho takového podezírá.

Já jenom obrátím oči v sloup a Merlin se poťouchle culí. Taky má Filipa přečteného.

Jana odbočí na poloprázdné křižovatce a rozjede se pryč z města směrem k tomu zapadákovu, kterému říkáme domov. „V žádném případě mi nic neřekl,“ opáčí klidně. A pak… „Mimochodem, moje sestřenka má celiakii, Kryštofe. Má hromadu receptů, kdybys chtěl.“ Tady už to nevydrží a rozesměje se. Nijak zle, prostě je jen pobavená tím, jak by si snad někdo mohl myslet, že si to její kluk nechá pro sebe.

Kdyby neřídila, řekl bych jí, ať si vystoupí. Takhle ale jenom zavrtím hlavou. „Bože, Filipe! Ty seš slepičí prdel.“

„Ale no ták! Je to moje holka!“ vyhrkne Filip.

„Je to démon,“ připomenu.

„Démon s řidičákem, ty malej caparte!“ přidá se Jana.

„Caparte?“

Já, Filip a Jana se štěkáme po zbytek cesty, jak jinak než láskyplně, protože na to, abychom to mysleli vážně, máme až moc dobrou náladu. Merlin je tady a usmívá se od ucha k uchu, jako kdyby byly Vánoce dneska. A když zkontroluju Kryštofa, i on se maličko usmívá.

Nakloním se k němu přes Merlina a stáhnu mu kapuci. Říkám tím: Už se nemusíš schovávat. Už jsi v bezpečí. Už zase můžeš ukazovat, jak jsi krásnej.

Něco ve mně hoří, když se usměje přímo na mě. Myslím, jsem si tím skoro jistý, že je to ten nejkrásnější předvánoční čas, jaký jsem kdy zažil. Díky jeho přítomnosti.

Když dorazíme domů, vystoupím jako první a zhluboka se nadechnu. Vzduch je s blížící se nocí mrazivý a štípe až někde v plicích. Setřu sníh z kapoty auta a uhňácám malou kouli, kterou trefím Merlího do hlavy, a on se totálně poťouchle rozesměje. Než se naděju, je z toho menší sněhová bitka, která skončí ve chvíli, kdy se domovní dveře otevřou a ven vykoukne Rob. Prý slyšel hluk, tak ho Denisa vyhnala na mráz, aby se ujistili, že se nic neděje.

Sotva si všimne Merlina, totálně roztaje (a o Merlinovi se tohle říct nedá, protože ten má v tu chvíli pod bundou tolik sněhu, že možná neroztaje nikdy) a zavolá Denisu.

Zaplaví mě podivná třaskavá a hřejivá radost, ačkoli jsem zmrzlý jak rampouch. Jakmile totiž Rob a Denisa pochopí význam naší cesty, vítání přeroste do obrovských objímacích rozměrů. Denisa přitahuje Merlina k sobě a dává mu pusy do vlasů. Ona i Rob se ujistí, že jsme ho neunesli, Merlin se nepřestává žulit a trousí za sebou sníh a Denisa jde udělat horkou čokoládu pro všechny.

Přestože spousta z nás nechce, povinně dostaneme pořádnou hrst marshmallow.

***

„Vy jste ho nazdobili beze mě.“

Ležím na zádech a periferně vnímám světýlka vánočního stromku, který má u stropu legračně stočenou větev a na ní špici, protože jinak by se sem ani nevešel. Zabírá dobrou čtvrtinu obýváku, a kdybych se natáhnul, mohl bych se dotknout jedné z větví. Ale tuhle teorii si odmítám ověřit, protože pak bych se musel znovu uvelebovat a hledat ideální polohu, při které by mě gauč netlačil do zad.

V obýváku je ticho, až na Merlinovo pravidelné oddechování. Nevím, kolik může být, možná teprve po desáté, protože jsme všichni byli unavení z našeho malého výletu. Myslel jsem, že Merlin po vší té čokoládě – kopnul do sebe i zbytek mojí – jenom tak neusne, ale on vytuhnul prakticky okamžitě, sotva se jeho hlava dotkla polštáře.

Denisa nám pomohla rozestlat v obýváku. Gauč je dost velký, aby se na něm vyspali tři lidi, a tak tu ležíme já, Merlin a Kryštof. Merlin opět mezi námi jako pomyslná hradba, což je možná dobře, protože mi tak nevědomky zabraňuje v tom, abych udělal něco hloupého. Stejně ale musím myslet na to, že je Kryštof taky vzhůru. Za ten měsíc, co tu je, jsem se naučil poznat, kdy spí a kdy ne. Mám jeho pohyby a převalování vtisknuté do paměti.

Celý večer byl naprosto skvělý. Společně jsme vypili čokoládu, jeden po druhém jsme si skočili do sprchy a pak jsme se nasáčkovali s peřinami k televizi a sledovali S tebou mě baví svět, dokud Denisa a Rob neodešli. Brzy po nich to zabalili i Filip s Janou a já si překvapivě odpustil jakékoli komentáře, že spolu mají sdílet pokoj, nejspíš jenom kvůli tomu, aby mi Filip nezačal předhazovat Kryštofa.

Jako kdybych snad nějaké předhazování potřeboval. Šílím z vědomí, že je tady, kousek ode mě. Zkouším se soustředit na ten strom a na to, co řekl Merlin, když ho viděl. „Vy jste ho nazdobili beze mě.“ Sice se přitom usmíval, ale poznal jsem na něm, že je mu to líto, jelikož tohle je jeho každoroční úkol, práce, možná i nějaká osobní mise. Nazdobit strom tak, aby přinesl Vánoce do našeho obýváku. Myslím, že kluci si taky všimli, jak se tváří, protože Filip ze srandy prohodil: „Jestli chceš, můžeme ho zase odstrojit.“ A tomu se Merlin jenom zasmál.

Když si to shrnu, je noc a já bych se potřeboval vyspat, už kvůli tomu, abych měl zítra sílu promluvit si s Kryštofem, protože za žádnou cenu nechci, aby to mezi námi bylo divné. Ale můj mozek se zrovna teď rozhodne chovat jako impulzivní debílek, jelikož najednou zašeptám: „Kryštofe?“

Trvá jenom vteřinu, než se z druhé strany gauče ozve Kryštofův plně bdělý hlas. „Juliáne?“ Následně se odmlčí, udělá zamyšlené hmm a naváže: „Kociáne?“ zní váhavě, pobaveně a opatrně. „Nejmenuješ se doufám Kocián?“

„Ne!“ odseknu. „Pitomečku.“ Julián Kocián by bylo zatraceně divné jméno, přestože moje skutečné příjmení taky není žádná – jak by řekla babička Míla – hitparáda. Tlumeně se uchechtnu. „Pomůžeš mi?“ zeptám se.

Slyším, jak peřina zašustí, a představuju si, že má Kryštof podepřenou hlavu a tváří se zaujatě. „S čím?“

„Odstrojit stromek.“

Chvíli je ticho, Kryštof to nejspíš zpracovává a já skoro čekám, že každým okamžikem vyhrkne: „Co? Co to meleš?“, ale on se místo toho posadí a vrhne na mě zvláštní pohled. Vánoční světýlka se mu odrážejí v očích. „Ty seš skvělej brácha,“ zašeptá. Opatrně sleze z gauče, aby neprobudil Merlina, a rozejde se ke stromku. „Čím začneme?“

Miluju, jak se vždycky všeho chytí. Přesně tohle si pomyslím, až ve mně hrkne, ale pak se to stejně rychle ustálí, jelikož jsem si svoje city k němu přece už uvědomil. Nemusím se jich bát a už vůbec je sám před sebou nemusím nijak zpochybňovat. Takže… to miluju. Úplně všechno. Jak bosky stojí vedle jedné z největších větví a s očekáváním na mě kouká. Jak mu na jedné straně trochu trčí vlasy. Jak se pobaveně ušklíbne, když si Merlin ze spánku tak jako pochrupne.

Ukážu na sebe a potom na dveře. Ke Kryštofovi mávnu, čímž mu naznačím, aby počkal. Což nejspíš okamžitě pochopí, protože sotva zmizím na chodbě, nejde za mnou. Potichu donesu krabice, které čekaly v chodbě, až je někdo odnese do garáže. Jsou lehké, plné ubrousků, kterými Denisa s Robem obalují ozdoby, aby do sebe nedrcaly a nerozkřáply se.

Kryštof za mnou zavře a pomůže mi krabice vyskládat na stole. Aniž bychom se na tom domlouvali, začneme popcornovým řetězem, který opatrně přehodíme přes židli, aby se nezašmodrchal. Postupujeme pomalu a systematicky. Aspoň pokud systematicky znamená, že jednou sebereme ozdobu seshora, jednou zezdola, schováme je do ubrousku a uložíme do krabice… Vlastně to děláme dost nesystematicky, přiznávám. Ale hlavně že bude mít Merlin radost, až se probudí. Možná mu to bude připadat dost šílené, nicméně jak jsem za poslední týdny zjistil, já v některých věcech zkrátka šílený jsem. A impulzivní.

Když sáhnu pro ozdobu sněhuláka, který má šálu osypanou třpytkami, natáhne se pro ni i Kryštof. Jeden druhého se dotkneme a on ucukne, jako kdyby se spálil. Je tak strašně hezké, jak se mu světýlka odráží v obličeji. Zlatavá, bílá, červená, modrá.

Právě ta světýlka se ovšem nakonec ukážou jako problém. Sundat je by bylo poněkud komplikované, jelikož se strašně ráda zamotávají. Z mojí zkušenosti jsou v tomhle asi tisíckrát horší než sluchátka, co člověk jenom tak vrazí do kapsy.

Nakonec se rozhodneme nechat je tam. Jako jedinou věc.

Prsty mám rychle rozpíchané a jehličky se mi lepí zespodu na chodidla, ale i tak cítím zvláštní spokojenost. Něco hřejivého.

Kryštof si stoupne na špičky a natáhne se pro velkou stříbrnou baňku, která je na jedné z horních větví. Chvíli balancuje, pak se zamračí a zkusí se natáhnout ještě výš. Sleduju výrazy jeho obličeje, jak se snaží baňku chytit a tričko se mu trochu vykasává.

„Jsem do tebe zamilovanej,“ řeknu tiše.

Nevím, jaká síla mě k tomu vede a nabádá. Možná jsem měl nejdřív navrhnout, abychom si promluvili, a postupně bych se k podobnému vyznání určitě dobral. Třeba by to bylo lepší, než na něj všechno jenom tak vypálit. Zároveň jsem to ale potřeboval říct. Je mi jedno, jestli to dává, nebo nedává smysl, protože je to pravda. A to je nakonec určující.

Kryštof se okamžitě přestane natahovat pro ozdobu. „Co? Cos říkal?“ zeptá se nechápavě.

„Jsem do tebe zamilovanej,“ zopakuju, aniž bych uhnul pohledem.

Čekám, že něco řekne, ale on se místo toho poškrábe na hlavě a naznačí mi, abych šel za ním. Vlastně to vítám. Očividně jsem se od svěřování tajemství uprostřed noci v přítomnosti ostatních kluků nijak nepoučil, když jsem na Kryštofa vypálil svoje city před spícím Merlinem. A jasně, v tomhle případě by mi nevadilo, kdyby mě Merlin slyšel, ale chci, aby to, co si dál řekneme, bylo jenom naše. Moje a Kryštofovo.

Jdeme spolu do kuchyně a on rozsvítí zářivku nad dřezem. To už sice není taková romantika jako světla stromečku, ale beru to. „Ehm,“ začne Kryštof a přešlápne. „Právě se mi zdálo, že jsi mi během odstrojování vánočního stromečku před Štědrým dnem vyznal… lásku.“

Působí nevěřícně a já to na jednu stranu chápu, jenomže na tu druhou si říkám, co je na tom k neuvěření. Očividně jsem čitelnější, než jsem si celou dobu myslel, když si i Filip všimnul.

Zády se opřu o linku. „Od prvního momentu, co jsem tě uviděl, jsem tě nesnášel,“ začnu pomalu. „Štvalo mě na tobě úplně všechno.“ Což je dost slabé slovo. „Ale pak jsem tě líbal a došlo mi, že to je ten důvod, proč mě tak sereš. Protože tě strašně chci. Nikdy jsem nikoho tak nechtěl.“

Cítím, jak se mě zmocňuje horkost, která prostupuje až do konečků prstů. Krom toho, že jsem nikdy nikoho tak nechtěl, jsem se zároveň nikdy nikomu nevyznával. Je to zvláštní pocit. „Když jsem s tebou, srdce mi buší jako při infarktu,“ řeknu a možná mi přitom zcela nepatrně zčervenají tváře. „Myslím na to, jak ti je, jestli se ti dobře spí, jestli nemáš blbou náladu a jestli nemáš z něčeho strach. Nemáš tušení, jak strašně mě štve, že nebudeš mít bezlepkové vánoční cukroví, a kdybych to uměl, klidně ti něco upeču! Líbí se mi, jak se snažíš sblížit s mojí agamou, protože víš, že mi na tom záleží.“ Pousměju se, když si vzpomenu, že vyčistil Mango terárko a působil přitom tak pyšně a spokojeně. Udělal to, jen abych měl radost.

„I v tom, jak si mě dobíráš a ryješ do mě, je něco hřejivýho,“ pokračuju. „Myslím na tebe od rána do večera. Kdyby začalo hořet, možná bych si toho všiml až ve chvíli, kdy by mi chytil rukáv, jak moc jsem mimo. Nikdy jsem… Nikdy.“ Přejedu dlaní po lince, jako kdybych chtěl smést neviditelné drobky, a znovu vyhledám Kryštofův pohled. Neuhne jím ani o píď. „K žádný holce ani klukovi. Je mi jedno, jestli to ze mě dělá gaye, nebo kdo vlastně jsem, a jediné, na čem mi záleží, je být ti blízko. Chci tě líbat. Ale chci ti taky pokládat tisíce otázek ohledně toho, jaký filmy a hudbu a roční období máš rád.“ Vzpomenu si, jak se zlobil, možná ho i mrzelo, že jsem se během našeho rande na nic neptal. Ani už nevím, jaké jsem ohledně toho měl pocity, ale teď bych se ptal… Ptal bych se na všechno.

„Jsem strašně marnej člověk,“ přiznám, „navíc dost porouchanej, ale slibuju, že když mi dáš šanci a zkusíš to se mnou, budu se snažit a budu dělat všechno pro to, abys byl šťastnej.“ Dojdu ke Kryštofovi blíž. „Mám z toho šílenej strach,“ vydechnu. „Ale ještě víc si přeju zkusit to, a kdybych to nezkusil, jednou bych toho určitě litoval. Netuším, co bude, ale teď jsem tady a chci do toho dát všechno.“

Kryštof nejspíš pozná, že poslední věta je zároveň závěr mého proslovu, jelikož mě pevně obejme. Schoulí se ke mně a obličej mi zaboří do krku.

Jakmile se po chvíli odtáhne, jenom tak, aby mi mohl pohlédnout do očí, řekne: „Ano.“ Na tvářích má třpytky z ozdob a vsadím se, že já taky. Což nevadí. Aspoň jeden pro druhého ještě víc záříme.

„Ano jako pojďme do toho a zkusme to?“ ujistím se.

„Ano,“ odpoví znovu a s tím mě políbí. Jeho měkké horké rty na těch mých. Teplo těla. Úsměv tak široký, že mu dám ze všeho nejdřív omylem pusu na zuby a on se tomu směje, takže je logicky ukazuje ještě víc, a já ho na ně znovu políbím. Teprve pak se nám konečně podaří proměnit to v líbání – líbám ho sebejistě a pevně a on mě nechává, dává mi tu moc ukrást si pro sebe další dotek jazyka a tiché zamručení.

Ze všech věcí, co jsem se kdy rozhodl zkusit, je tohle něco, do čeho jdu naplno. Žádná zadní vrátka, kterými bych mohl zdrhnout. A vůbec mě to neděsí. Sakra… vůbec… Ani trochu mě to neděsí.

Rukama a prsty od třpytek vezmu Kryštofův obličej do dlaní a chvíli se na něj dívám, než ho znovu políbím. Jsem šťastnej a zároveň stojím oběma nohama pevně na zemi, i tou, co mě jindy zrazuje. Překvapeně si uvědomím, že je tentokrát až podezřele jistá, než mi dojde, že se částečně opírám o Kryštofa a on o mě.

Líbáme se. Prsty brnkám melodii na jeho boky. Opíráme se jeden o druhého čelem. Tisíce maličkostí a hromada drobných gest. A přitom to všechno tak nějak zapadá, my dva, jak se k sobě o půlnoci tiskneme u ledničky.

Držíme jeden druhého navzájem tak pevně, že neexistuje nic, co by nás mohlo rozdělit.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥