Szabi

Probudím se do nádherného zasněženého dne. Venku je tolik sněhu, kolik jsem neviděl snad za celý svůj život, a pořád sněží. Obrovské naducané chuchvalce, které neroztávají a taky se trochu lepí, takže z nich jdou dobře dělat sněhové koule.

Když otevřu okno, abych vyvětral v pokoji, vytvořím na parapetu malého sněhuláka, kterému dám kolem krku Juliánovu ponožku. Kdyby tu byl Merlin, určitě by ho to pobavilo, možná bychom společně vymysleli i jméno anebo mu postavili kamaráda s Filipovou ponožkou.

Ale Merlin tu není. Kouknu na jeho nezvykle ustlanou postel a je mi to líto. Neměl jsem s omluvou čekat na další den, měl jsem ji na něj vybalit už včera. A byla by upřímná, vážně mě mrzí, že jsem mu lhal, a vážně mě mrzí, že jsem jeho záškoláctví nechtěně prořekl Juliánovi. Jenže teď už je to jedno. Denisa Merlina brzo ráno odvezla k jeho biologické rodině, aby s ní strávil vánoční svátky.

Chápu, že se zlobil, ale měl nám říct, že odjíždí. Ani se nerozloučil. Prostě jsem sešel na snídani a dozvěděl se, že tu není. Nevím, nepřijde mi to správné. Že bych měl první Vánoce u Kociánů strávit bez něj. Vím, že má druhou rodinu, respektive, že my jsme ta druhá, ale… Cítím se ukřivděně.

A zlobím se sám na sebe, že jsem se neomluvil.

Myslím, že Juliána a Filipa jeho odjezd taky štve, ačkoliv těžko říct. Nikdo s nikým nemluví, takže nedokážu posoudit, co se jim honí v těch tvrdých zabedněných palicích.

Aspoň že je tady Mango. S tou jedinou je řeč.

Přijde mi to zvláštní. Za dva dny jsou Vánoce, všechno tomu nasvědčuje – sníh, vánoční povlečení, vánoční deky, girlandy, betlém, vločky nalepené na oknech, keramické domečky na poličkách, svíčky, dřevění sobi… Jenže nic z toho nesmaže fakt, že jsme jen tři. Když máme být čtyři. A tak Merlinovi alespoň pošlu omluvnou zprávu a fotku sněhuláka.

Jenže se malého, nenápadného, nadějeplného zobrazeno nedočkám.

***

Mezi Juliánem a Filipem je napětí asi nejhorší. Což chápu, jsou to zároveň i nejlepší kamarádi a hlavně mezi nimi evidentně fungovalo něco jako kodex svěřování aneb my dva si říkáme všechno.

Upřímně… ani jeden v něm není zrovna nejlepší. Ale zcela určitě se v tom neplánuju šťourat ani je usmiřovat, a už vůbec ne se mezi ně plést. Mám svých starostí dost. Merlin si mou zprávu ani nezobrazil, Filip na mě kouká, jako bych ho bodl kudlou do zad, následně ji vytáhl a bodl ještě několikrát, a Julián… No tak u něj vůbec nemám tušení, na čem jsem.

Přece si ten pitomeček doopravdy nemyslí, že bych jeho tajemství vykecal? A kdy bych to jako měl stihnout? Vždyť bych musel hned ráno běžet za Merlinem. Dobře, to by ještě proveditelné bylo, ale no… vracím se na začátek, PROČ BYCH TO PROBOHA DĚLAL?

Během stlaní postele, oblékání, čištění zubů a ranní skincare se v duchu s Juliánem hádám a rázně mu vysvětluju, že mu mošt vlezl na mozek a udělal tam dost nehezky, když myslí, že bych ho zradil. Protože nezradil!

Nakonec, když si celou hádku dvakrát přehraju a pokaždé ji na plné čáře vyhraju, dojde mi, že nemám jediný důvod si ji nechávat pro sebe. Takže se vydám Juliána hledat. Což není nic těžkého, nepřijde mi jako typ, co by se schovával. Právě naopak. Je to typ, co dá klidně najevo jsem tady a všichni si z toho sedněte na prdel.

Najdu ho na chodbě, jak si to se skleničkou moštu štráduje do obýváku, odkud slyším zapnutou televizi. Seskočím poslední dva schody přímo před něj. „Nic jsem Merlinovi neřekl! To bych si nedovolil!“ vyštěknu rázně. Taky zkřížím ruce na hrudi a bojovně zvednu bradu. Budu se za pravdu bít. Metaforicky.

Nejsem zlej. Přece bych nebil mrzáka. Haha.

Julián mě sjede pohledem. „Jo,“ oznámí unaveně. „Přemýšlel jsem o tom a asi nás v noci slyšel. Nejspíš nebyl nejlepší nápad svěřovat se v pokoji, kde jsou další lidi.“

Nadechnu se, abych mu to pořádně vytmavil. Jsem připravený chrlit jeden argument za druhým tak, jak jsem si je nachystal. Takže, zaprvé… mi dojde, co říkal. „Aha, dobře,“ hlesnu a zklamaně spustím ruce podél těla. Tolik energie a teď nemá kam proudit. „Připravoval jsem si dlouhou obhajobu,“ přiznám. „No ale tak nic. Jsem rád, žes přišel k rozumu.“

Juliána moje reakce nejspíš pobaví, protože se uchechtne.

Tak trochu mám dojem, že i když jsem dosáhl, čeho jsem chtěl, má Julián navrch. Což mě štve. Imaginární hádku jsem přece vyhrál já!

„Hele,“ promluví Julián. „To s tou celiakií… Sorry, asi mi trochu ujely nervy. Myslím, že je dobře, že to kluci vědí, a měli by se to dozvědět i Denisa a Rob, ale asi jsem to neměl propálit já.“

Koukám na něj maličko zaraženě, a ač si jeho slova přeskládávám, jak chci, pořád mi to nepřijde jako dobrá omluva. Jakože mi tím říká, že má pravdu, jen jsem to měl říct já?

No tak paráda, moc vám, pane Juliáne, děkuju.

Kdybych v sobě neměl tolik energie, kterou se snažím udusit, pravděpodobně bych jen přikývl a odešel. Jenže Julián ve mně od prvního dne vyvolává emoce. Silné emoce. Takže jak tak na něj koukám, uvědomím si, že mám příšerný vztek. „Aaaa,“ zavrčím a zakloním hlavu. „Seš ten nejhorší nejlepší člověk,“ obviním ho. „Ty mě tak sereš! A deptáš. Sereš mě a deptáš! Ty… seš skvělej, milej a úžasnej. Děláš pro mě hromadu věcí, řekneš mi svoje tajemství, zazpíváš mi písničku, vlezeš si za mnou do postele… A co si asi myslíš, že to se mnou udělá?! Ty nepřemýšlíš! Ty prostě… Ty mě prostě… neustále oslňuješ! Seš příšernej!“

Na Juliánovi je vidět, že absolutně nemá tušení, odkud to přišlo. Což chápu, já taky ne. Nejdřív povytáhne obočí, pak zavrtí hlavou a nakonec nechápavě otevře pusu. „Cože?“ dostane ze sebe, ale pořád se tváří zmateně jako sáňky v létě.

Vzdychnu. Teď když jsem příval energie vychrlil – možná spíš vyblil – už to nechci znovu opakovat. A tak mávnu rukou. „Nic. Radši nic.“ Rovnou odvedu řeč jinam, jelikož si nejsem jistý, jestli by to Julián vážně nechal být. „Můžu se spolehnout, že to s Filipem vyřešíš? Já nevím, co bych s tím měl dělat. A zároveň jsem měl pocit, že je potřeba to někomu říct. Možná jsem to neudělal nejlepším způsobem, jenže Filip o tom se mnou vůbec nechtěl mluvit.“

„Postarám se o něj, neboj,“ přikývne Julián okamžitě. Pořád má v ruce skleničku moštu, a i když se netváří, že by byla těžká, opře si ruku o zábradlí. „Filip si toho hodně nese v sobě a snaží se být za všech okolností perfektní syn, brácha, přítel…“ Pokrčí rameny a společně s tím se zaksichtí. „Měl jsem si víc všímat, že je něco špatně a už je toho na něj zase moc. Jenže já si všímal… tebe.“

Je to výtka, ale ne mířená na mě. Vidím, jak je Julián zklamaný, že tu pro Filipa nebyl, a i když určitě nechce, abych se cítil špatně, prostě jen konstatuje, jak to bylo, já se špatně cítím.

Jako vetřelec. Co rozbil dynamiku.

Jako vetřelec, co rozbil dynamiku?

To je asi ten nejhloupější příměr, co mě kdy napadl.

„Jo,“ hlesnu a sklopím pohled. Mám na sobě vánoční ponožky s vločkami, které mi Denisa koupila můj druhý den tady, když jsme byli i s Filipem v obchoďáku. A myslím, že Filip si koupil podobné. „Tak já asi půjdu. Omlouvám se, že… No, že jsem řekl, že jsi gay. A za všechno ostatní,“ zahuhlám. A pak dál zírám na ponožky, jako bych je viděl poprvé v životě. „Je to moje vina?“ vypálím nečekaně. „To, co se včera stalo? Že jsem to pokazil. Kdybych se sem nenastěhoval, tak –“

Julián zavrtí hlavou a skočí mi do řeči. „Ne. I kdybys tu nebyl, Merlin by šel stejně za školu, Filip by si stejně chtěl ublížit a já… Jo, mně jsi to rozhodně zkomplikoval.“

Chce se mi smát. Kvůli té hlouposti, co řekl, protože to spíš on zkomplikoval situaci mně. Já si jen v klidu přijel a tvářil se nenápadně, zatímco Julián mě natlačil na ledničku a líbal. Ale pro dnešek se tomu raději vyhnu. Přece jen pořád nevím, na čem jsme.

Jsme bráchové? Jsme něco víc? Byli jsme něco víc, ale už nejsme? Můžeme být kamarádi?

Nejsem ten, kdo by to měl rozhodovat. Řekl jsem mu, co cítím. A on… Všechno mi to stále dost vrtá hlavou, jenže čím déle o tom nemluvíme, čím déle Julián mlčí, tím spíš mám dojem, že se nemám ptát.

Jestli bychom někdy mohli být něco víc.

Kdyby chtěl, přece by už něco řekl, ne?

Nebo mi to řekl tou písničkou? Ale v tom případě… proč teď mlčí?

„Jsem rád, že jsi tady. A kluci taky,“ dodá Julián a těkne pohledem ke skleničce. Jako kdyby se vážně nutně potřeboval napít. Je to ten mošt, co jsme pro něj s Robem sehnali, protože je mnohem tmavší než ty z obchoďáku.

Dojde mi, že Julián náš vztah v tuto chvíli rozhodně řešit nebude, a tak se rozhodnu odejít zpátky nahoru. Sednout si do žlutého křesla a luštit, nebo si pročítat tátovu knížku. Nebo mluvit s Mango, jak celou situaci vidí ona.

Kdybych se nebál, možná bych si ji i položil na nohu a celou tu sáhodlouhou story jí povyprávěl.

Když Julián vchází do obýváku, slyším odtamtud povědomou písničku. Myslím, že se kouká na Páni kluci.

***

Jsme trochu jako škatulata, škatulata, hejbejte se. S Filipem a Juliánem se umíme skvěle přemísťovat tak, abychom ani na chvíli nebyli ve stejné místnosti. Což je ze začátku fajn, ale k večeru už mi to pomalu leze na mozek. Takže když Filip s Robem dávají stromek do stojanu a vyrovnávají ho, aby se nenakláněl ani na jednu stranu, já pomáhám tím, že sedím v křesle, jím pistácie a přicmrndávám.

„Víc doleva,“ oznámím a Rob natočí stromek víc doleva.

„Víc doprava,“ rozhodnu a Filip ho natočí víc doprava.

„Tak ne, vlevo to bylo lepší.“

Filip obrátí oči v sloup. „Ježiši, tak co?“

Pomalu vyloupnu pistácii ze skořápky a mile se usměju. „Jsem řekl, že víc vlevo.“

Rob natočí strom vlevo. Jemu nesmyslné otáčení vůbec nevadí. Nejspíš by to klidně dělal celý večer, pokud bych o to stál. Poodstoupí od stromku a znalecky si ho prohlédne. Podám mu pistácii a on ji sezobne takovou rychlostí, že podle mě ani neřeší, jestli jsem ji předtím vyloupl.

Vyloupl, ale ta jeho důvěra mě dojme.

„Možná přece jen maličko doprava, co myslíš?“ zeptám se Roba. „Kvůli tamté větvi.“

„Hm. Asi máš pravdu. Fílo, prosím, trochu doprava,“ přitaká Rob a sní další pistácii.

Fíla vypadá, že z nás bude mít brzo infarkt. „Děláte si ze mě srandu, že jo?“

Rob se okamžitě začne smát, čímž to celé trochu zkazí, ale je to nakažlivý smích, takže se přidám. Zjistil jsem, že na tohle jednání není Filip moc zvyklý. Merlin je typ, co se po hádce rozbrečí nebo urazí. Julián se nasere. Zato Filip… Došel jsem k názoru, že deptat ho je ta nejlepší strategie, jak ho přesvědčit, aby mi odpustil.

Zatím to úplně dobře nevychází, ale zrovna jsme začali a zdobení stromku máme teprve před sebou. To může být ještě dost deptání.

„Hele, kluci, začněte a já půjdu ještě uklidit to jehličí a odřezky. Za chvíli jsem zpátky,“ pronese Rob a vezme si na cestu pár oříšků.

Já a Filip zůstaneme sami se stromkem a hromadou ozdob v krabicích.

„Co kdybys zdobil a já ti říkal, kam to pověsit? Případně, jak ti to jde,“ navrhnu a tvářím se tak, jako by šlo o perfektní plán.

Filipovi se ovšem úplně nelíbí. „Vstávej. Nebudu to dělat sám,“ odsekne a otevře první krabici, ve které jsou červené a zlaté baňky velikosti vlašáku. Každá už má na sobě háček, takže o to bude jednodušší a rychlejší je věšet.

V ten okamžik do obýváku vejde Denisa, zkontroluje stromek a usměje se. Líbí se mi, jak nikdo nemluví o tom, že je přehnaně velký a špička je skrčená, protože jí překáží strop. A taky větve na jedné straně zasahují do výhledu na televizi. Naopak. Denisa se na mě usměje a řekne: „Vybrali jste skvělý strom. Tenhle je nejhezčí, co jsme kdy měli.“ Následně trochu smutně dodá: „Škoda, že tu není Merlí. Hrozně rád zdobí stromek. Ani nevím, jestli ho tam u nich mají.“

Oba se na sebe s Filipem podíváme a já z toho pohledu poznám, že i on si myslí, že je to naše vina, že tu Merlin není.

„A kdy se vrátí?“ zeptá se a pověsí první baňku na jednu z vrchních větví.

„Až dvacátého sedmého. Pokud teda nenapíše, že chce přijet dřív,“ vzdychne Denisa. Poznám, že by pro něj jela nejraději hned a měla ho u sebe. Merlí je… Chybí tu.

Chybí nám všem.

„Julián nechtěl zdobit?“ zeptá se Denisa s pohledem pořád upřeným na stromek.

„Říkal, že ho trochu bolí noha a půjde si na chvíli lehnout,“ zamumlá Filip, ale je na něm vidět, že kecá. Jenže Denisa je smutná kvůli Merlinovi, a tak si toho nevšimne. Jenom přikývne a konečně odtrhne pohled od stromku. „Půjdu dodělat ten řetěz z popcornu, vy zatím zdobte. Pak se přidám.“

Když odejde, odložím misku s pistáciemi a vstanu. Vezmu červenou baňku a pověsím ji. „Řetěz z popcornu? Co to je?“

Filip chvíli mlčí, jako by přemýšlel, jestli mi odpovědět. „Prostě řetěz z popcornu. Napukáš kukuřici a navlečeš to na nit. Vymyslel to kterýsi rok Merlin a Denisa to od té doby dělá pravidelně. Taková naše rodinná tradice.“

„Aha.“

Pověsím přesně tři baňky, než mi to nedá a předělám Filipovy, protože je dává moc blízko k sobě. Vůbec se nesnaží a já vím, že je celá ta situace naprd, ale to neznamená, že k tomu všemu bude ještě odfláknutý stromek.

„Možná bys to měl dělat sám,“ zamručí a svalí se na gauč. Myslím, že by nejraději odešel, ale to nemůže, protože je hodný a ví, že by Denisa byla smutná, kdyby se i on vzdal zdobení.

Takže chvíli zdobím sám, ale vlastně mi to vůbec nevadí. Je to podobně meditativní činnost jako luštit sudoku. Tady je volné místo, sem šoupnu červenou baňku, tady je volno na zlatou a sem pověsím zvoneček.

Pohodka.

Až na to, že na gauči sedí Grinch.

„Hele,“ začnu a váhavě přejdu ke křeslu a sednu si na opěrku. „Hypotetická otázka, jo? Co bys dělal na mém místě? Přijel bys do domu, kde bys dostal tři nové bráchy, a po nějaké době našel jednoho, jak sedí dost vypsychovanej na zemi a má před sebou nůžky. A věděl bys, že si v minulosti ublížil, ale to je tak všechno. Jinak nevíš nic. A ten kluk s tebou o tom vůbec nechce mluvit. Prostě naštvaně zdrhne a ty nevíš… Kdyby to s tebou alespoň probral, nebo tak, ale to ne. To neudělá. A ty… Co bys dělal? Upřímně.“

Filip na mě chvíli bezvýrazně kouká, až si říkám, že jsem možná přestřelil. Pak ale vzdychne a jeho výraz povolí. „Oukej. Dobře. Ano. Asi jsem to nezvládl úplně nejlíp. Měl jsem s tebou mluvit.“

Přikývnu a vstanu, protože mám dojem, že Filip už nebude chtít v rozhovoru pokračovat. Ale Filip taky vstane, vezme krabici se sušenými pomeranči a začne je věšet na stromek. A společně s tím promluví: „Nechali mě před děcákem. Rodiče. Nebo… někdo. Nevím. Byly mi asi tři roky, ale neměl jsem ani rodný list, takže netuším, který den jsem se přesně narodil. Narozeniny slavím na svůj svátek,“ oznámí hořce. „Víš co, říká se, že malý děcko se adoptuje snáz, ale mně to bůhvíproč nevyšlo. Nejdřív jsem byl v děcáku, pak u jedněch pěstounů, pak zase v děcáku, další pěstouni… Jako malej jsem měl pocit, že nejsem dost dobrej. Že si mě nikdo nechce nechat, protože za to nestojím.“

Jeden ze sušených pomerančů mu spadne na zem, ale Filip na něj jen upřeně zírá, jako by si nebyl jistý, co s tím má dělat. Proto se sehnu a pomeranč mu podám, taky od něj vezmu krabici a položím ji na stůl. Filip si mezitím vyhrne rukávy.

„Řezat se bylo to jediné, čím jsem dokázal odplavit bolest. Za každý svůj neúspěch jsem se pořezal a měl jsem dojem, že tím to zlepším. Nevím. Měl jsem to v hlavě dost pomotané. Upřímně nemám ponětí, kde bych skončil, kdyby mě nenašli Denisa s Robem. Jsou to ti nejlepší rodiče. Bylo to se mnou zatraceně těžké, bojoval jsem, neposlouchal a vztekal se, nechtěl jsem je pustit k sobě, dokud mi Denisa jednou neřekla, že je jedno, co udělám, ona to se mnou nevzdá.“ Vzhlédne od jizev a usměje se. „A nevzdala.“

Taky se usměju, přestože se mi pohled od jizev odtrhává hůř. Neumím si představit, kolikrát se musel říznout. Má tolik jizev a tak blízko u sebe. Když jsem viděl Filipa poprvé, nikdy bych neřekl, co skrývá pod oblečením. Byl to prostě veselý, bezstarostný kluk, co mi chtěl pomoct si zvyknout.

„Už jsem to dlouho neudělal. A včera jsem ani nechtěl, bylo to jen… Pořád bojuju s tím, že nemusím být ve všem perfektní. Že když mi něco nevyjde, neznamená to, že přijdu o rodinu, nebo si o mně někdo bude myslet něco hnusného. V normální dny to zvládám, ale teď, jak se blíží maturita a mám si vybrat vysokou, jsem byl dost ve stresu. Všechny ty otázky, jestli už jsem si podal přihlášky… Nechtěl jsem se pořezat, ale na okamžik jsem potřeboval mít pocit, že mám tu možnost. Bylo to špatné a děkuju, žes to řekl. Bojím se, že bych se nesvěřil.“

Jeho děkuju mě překvapí, nebo rovnou šokuje, jelikož jsem ho nečekal. Zalije mě hřejivý pocit, že jsem to nepokazil. Že mě kluci nepovažujou za práskače a nebudou se tím pádem ode mě držet dál. „Jo, no dobře, tak jo,“ vyhrknu a nevím, co s rukama a nohama. Divně se pohupuju v kolenou a nervózně těkám očima. „Chápu, že je to hlavně o tom, jak to cítíš ty, že nejde o nic logického, ale chci, abys věděl, že seš super brácha. Když jsem se nastěhoval, byl jsem posraný strachy a tvoje chování mi pomohlo. Asi jsem ti to neřekl, ale byl jsem vděčný. Děkuju.“

Filip povytáhne obočí a rozzáří se. Najednou je to na okamžik zase on. „Ha, jsem skvělej,“ uchechtne se. Nechá si vyhrnuté rukávy, ale vrátí se k věšení pomerančů. „Takže,“ řekne rázně, až se leknu. „Tys z Juliána udělal gaye, jo?“

Vykulím na něj oči. „Co?! Ani náhodou!“

„Vážně?“

„Jo, vážně. Julián byl teplej jak právě uvařenej čaj, ještě než jsem se nastěhoval. Akorát to netušil,“ zamručím, ačkoliv to samozřejmě nevím. Julián je ten typ, u něhož gay radar zatvrzele mlčí, zatímco u mě už z dálky kvílí jak šílený. A možná ani není gay, přece jen s holkama chodil a netváří se, že by mu z toho bylo šoufl. Třeba je bi. Co já vím.

Filip se rozesměje. „Jo, to zní úplně jako on.“

Teď se svalím na gauč já a popadnu misku s pistáciemi. „Vadilo by ti to?“ zeptám se nejistě a ani se při té otázce nedokážu na Filipa podívat.

„Co přesně? To, že by byl gay, nebo že vy dva… spolu?“

Seberu pistácii a vyloupnu ji. „Obojí.“

Filipovi to bůhvíproč přijde legrační. Dojde ke mně a podá mi další krabici, tentokrát se slaměnými ozdobami. „Makej, nebudu to dělat sám,“ rozkáže a doslova mi tu krabici nacpe do náruče. I když ji nechci. „A ne, nevadilo. Ani jedno. Překvapilo mě to? Jo! Šokovalo mě to? ANO! Ale nijak extra mi nevadí, že jste spolu.“

„Nejsme!“ vyhrknu a vstanu. Jdu ty pitomé ozdoby pověsit, protože… proto. „Julián na vztahy není,“ dodám a tím to pro mě hasne.

A pro Filipa asi taky, protože už na to nic neřekne. Ví, že mám pravdu. Taky to bylo něco, co mi řekl on, takže nedává smysl, aby argumentoval sám se sebou.

Díkybohu nás ani ne za minutu vysvobodí Denisa a Rob, kteří nesou nejdelší popcornový řetěz, jaký jsem kdy viděl. Což, přiznávám, není zas tak těžké, když jsem žádný jiný nikdy neviděl. I tak mi ale připadá extra dlouhý a obmotáme jím stromek rovnou pětkrát.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥