Szabi

Horká dlaň pod tričkem na mých zádech. Vlasy, které mě šimrají v obličeji. Koleno natlačené mezi mýma nohama. Něčí dech. Klid. Vůbec žádný sen.

Všechno ke mně přichází útržkovitě, pomalu si uvědomuju sám sebe a to, kde jsem. Zcela určitě v pokoji, ale jakmile otevřu oči a pomalu přivykám tmě, dojde mi, že nevidím zeď ani dřevěnou konstrukci mezi postelemi.

A pak se dlaň na mých zádech pohne a Kryštof ze spánku zamručí. Všechno zapadne do sebe.

Jsem v jeho posteli, která není pro dva lidi dělaná, maximálně tak pro člověka a půl, tím pádem ležíme zatraceně blízko. Musel jsem tady usnout po tom, co jsme si včera řekli. Asi toho prostě bylo moc. Návštěva babi a dědy, Kryštofův pohled, zatímco jsem před ním zpíval, moje potřeba zkontrolovat ho a ujistit se, že je po tom ranním výstupu v pořádku, což nějakým způsobem vygradovalo v to, že jsem mu pověděl… všechno. Svěřil jsem svoje největší tajemství klukovi, kterého znám teprve tři týdny.

A nejdivnější je, že to nechci vzít zpátky a nemám z toho strach. Nemluvil jsem o tom s žádným ze svých bývalých kámošů, s nimiž jsem se po nehodě přestal vídat, neprozradil jsem to Filipovi, přestože jsem k tomu měl v určitém momentu celkem blízko, a kdyby se mě někdo ptal, komu bych svěřil svůj život, bez váhání řeknu, že právě Filipovi, a nepověděl jsem to ani Merlinovi, což ale asi dává smysl, jelikož ho beru jako děcko a mám potřebu ho před podobnými sračkami chránit.

Nevytáhl jsem to na terapii, ne doslova, přestože z toho, jak jsem popisoval svoje dětství, muselo být všechno tak nějak jasné. Akorát mi nepřipadalo důležité to pojmenovat.

Máma byla bipolární. Někdy manická, divoká, bláznivá a energická. Někdy depresivní, utlumená a bez vůle žít. Nevím, který z těch dvou stavů jsem nenáviděl víc.

Horká dlaň na mých zádech se pohne v konejšivém doteku, jako kdyby si Kryštof podvědomě uvědomil, že jsem vzhůru a myslím na to, co mě drásá. Proč zrovna on, napadne mě. Snažím se ze tmy vyčíst a vykoukat jeho rysy, tvar očí a řasy, vykrojené rty, všechno, co tvoří jeho krásný obličej. Spící působí překvapivě křehce.

Neexistuje žádná realita, ve které bych mu chtěl ublížit. A moje city k němu jsou… Jsou. Asi to nemůžu popřít ani sám před sebou, přestože je zatím nedokážu přesně pojmenovat. Pohnu se a Kryštof trochu zamručí a odtáhne se, takže už nemám mezi nohama jeho koleno. Spolu s tím jeho ruka vyklouzne zpod mého trička a je to divný pocit, nemít ji tam.

Opatrně vstanu, abych ho neprobudil, věnuju mu poslední pohled a přejdu ke svojí posteli. Je studená a jaksi nevlídná. Přikryju se až ke krku a pevně zavřu oči, abych znovu usnul. Filip ani Merlin v noci většinou netrajdají, ale stejně mě napadne, co by si o mojí přítomnosti v Kryštofově posteli mysleli. Jasně, mohl bych tvrdit, že jsem si před usnutím povídal se svým novým bráchou a pak jsem tam omylem usnul, ale už tak jsem na něj včera během hraní na kytaru koukal jako na svatej obrázek a kluci by si mohli dát jedna a jedna dohromady a vyšlo by jim… To bych rád věděl, co by jim vyšlo.

Nemám páru, kolik je, ale podle tmy za oknem může být pořád hluboká noc. Snažím se myslet na ovečky a v duchu je počítám. Usnu, než se dostanu k číslu sto osmdesát sedm.

Byl bych mnohem dál, ale část stáda sežrali vlci.

***

Vzbudím se překvapivě odpočatý a s dobrou náladou, kterou si plánuju udržet. Jsem v pokoji sám, kluci už šli nejspíš na snídani, a tak toho využiju a nějakou dobu ještě ležím, čumím do blba a přemýšlím. Pořád ještě ničeho z toho, co se v noci stalo, nelituju. Řekl bych, že to je dobré znamení. Ani nemám pocit trapnosti, jaké to asi bude, když se podívám Kryštofovi do očí. Naopak se na to těším, těším se na něj, jako bychom nějakou dobu nebyli spolu a on mi teď chyběl, přitom jsme spolu ještě před pár hodinami leželi na jedné posteli, namáčknutí u sebe jako dvě housenky.

Nakonec to ovšem není Kryštof, kdo mě vytáhne z postele, ale kručící žaludek. Celkem neochotně vstanu, v rychlosti se převleču, skočím do koupelny a zkontroluju Mango – jestli má vodu a jestli má taky dobrou náladu. Teprve potom zamířím dolů. Vstříc totálnímu chaosu.

Jsou tam úplně všichni, celá rodina pohromadě, ale to ani zdaleka neupoutá moji pozornost tak jako kuchyňský stůl. Je obložený, nebo možná vyloženě pohřbený, nejrůznějším jídlem, jako jsou cereálie, pečivo, ovoce a jogurty a někde mezi tím vším posedávají kluci a hází to do sebe. Nejvíc bagruje Filip, který má mokré konečky vlasů, z čehož poznám, že byl běhat, ale Merlin mu dost slušně šlape na paty. Nějak se mu daří balancovat jezení Nesquiku a k tomu přikusovat namazaný rohlík. Kryštof je rozhodně nejzdrženlivější, nicméně má před sebou taky solidní porci ovoce. Jablko si nakrájel na plátky a ty si maže burákovým máslem.

Sotva vejdu, zvedne ke mně pohled a jeho řasy jsou husté, černé, namalované.

Pousměju se. „Ránko,“ řeknu do placu.

Rob, který si chystal kafe a stál ke mně zády, okamžitě otočí hlavu a taky se usměje. Pak se s hrnečkem přesune mezi kluky a odšťouchne přitom několik rozsypaných kuliček.

„Juliáne, zlatíčko,“ pozdraví Denisa. Stojí opřená o bar a píše si do notýsku – stránku už má skoro celou zaplněnou, a to píše fakt malým písmem. „Nezacláněj tady,“ řekne mile a naznačí, abych pokračoval ke stolu. „Kluci, opravdu, co mi teď neřeknete, tak nebude, rozumíme si? Odmítám jezdit na poslední chvíli do obchodu, jen protože jste si dřív nevzpomněli. Takže poslední možnost!“ Výhrůžně cvakne propiskou. „A tou poslední myslím fakt poslední. Merlí?“

Ta ženská ví naprosto přesně, kdo je slabý článek. Asi tisíckrát jsem byl svědkem toho, jak se Merlin dušoval, že fakt, ale jako vážně, opravdu, vůbec nic nepotřebuje, načež se potácel kolem jako zombie a každému na potkání vykládal, že si měl poručit chipsy.

Tentokrát se nad tím doopravdy zamyslí, Denisin výraz je nejspíš dostatečně přesvědčivý. „Tak ještě marshmallow, prosím!“

Denisa přikývne a dopíše to na seznam. „Filipe?“ řekne pak.

Já mezitím zvládám několik věcí naráz. Pohodlně se svalit na židli, přitáhnout k sobě skoro všechno jídlo, které je v dosahu, vnímat, co si kdo objednává, mazat si pořádný krajíc a obkládat ho zeleninou a zároveň ignorovat jisté chvění mezi mnou a Kryštofem. Dobře, uznávám, v tom posledním nejsem zas tak dobrý, protože když se ho pod stolem celkem omylem dotknu chodidlem, tělem mi projede mravenčení a on se napřímí jako surikata.

Chtěl bych být jablko, do kterého kouše.

„Pro mě asi nic,“ pokrčí Filip rameny a hází do sebe míchaná vajíčka.

Denisa se zatváří přísně a ukáže na Filipa propiskou. „Kdo tady minulý rok jančil, že nemá dost banánů na smoothie?“

Upřímně myslím, že na to si pamatujeme všichni, akorát že to nebylo o Vánocích, ale někdy v listopadu. Filip měl ve škole zrovna dost testů a taky hodně hrotil fotbal. Prostě toho na něj bylo moc, což vygradovalo lehčím zhroucením z uvědomění, že doma nemáme banány. Teď zpětně to sní srandovně, ale tenkrát to nebylo srandovní ani trochu.

Filip se maličko zaculí. „Tak teda banány,“ přikývne. „A proteinové tyčinky, prosím! Ty s čokoládovou příchutí.“

„Dobře. Kryštofe?“ Na něj se Denisa mile usměje, je najednou mírnější a jaksi víc maminkovská. Ale já to chápu. Za to může Kryštofův andělský kukuč, že před ním každý taje. Stejně mě ovšem štve. Rob s Denisou se chystají nakoupit na celé svátky a on není schopný otevřít klapačku a říct jim, aby se vyhýbali mouce.

Moje potřeba chránit ho je ale – nevím, jestli naštěstí, anebo naneštěstí – až moc silná, takže se do toho vložím. „Já bych chtěl rýžová kolínka,“ pronesu klidně a zvládnu u toho kousat do chleba. „Vrtulky. Všemožný tvary. Dost mi to chutná. A možná, že kdybys někde viděla…,“ zamyslím se, protože si reálně nemůžu vzpomenout na název a chvíli trvá, než mi to slovo v mozku naskočí, „raw dortík, mysli na mě!“

Denisa působí překvapeně, ale nechá to být, prostě jenom přikývne a napíše to na seznam.

„Raw?“ Nakloní se Merlin přes stůl a vymáchá si v mléku tkaničku. „Co to je?“

„Dort, co se nepeče,“ vysvětlím nevzrušeně. „Taková zdravější verze.“ Ne že bych byl fanoušek. Osobně si myslím, že existuje až příliš mnoho nechutných raw zákusků, ale někdo, kdo běžné zákusky nemůže, by to mohl ocenit.

„Fuuuj!“ oklepe se Merlin (a s ním se oklepe i ta tkanička). „Ty jíš zdravě?!“ Z nějakého důvodu působí znechuceně, jakože jsem ho fakt zklamal.

Zato Filipa to rozhodně potěší. Ten už mi určitě v nějaké alternativní realitě míchá protein. „Už bylo načase,“ zaculí se.

Nevím, co říct. Asi nemůžu Kryštofa shodit a napálit jim, že zdravě jíst rozhodně neplánuju. A když jsme u toho, mohl bych se dostat do nějaké prazvláštní pasti, jelikož nejím ani nezdravě. Jím tak normálně. Proto jenom zamručím: „No jistě,“ a natáhnu se pro hrst rajčat, díky čemuž se Filipův úsměv tak akorát rozšíří.

Ne že by mě reakce Filipa a Merlina nezajímala, ale to, co si o tom myslí Kryštof, je tak nějak zásadní. „Já nic nechci, jsem spoko,“ pronese ten blbounek směrem k Denise, jako kdyby o nic nešlo, zároveň má ale trochu zčervenalé tváře, což je strašně… k zulíbání. Jsem marnej. Marnej, rozbitej kluk, co nakonec zjistí, že má bipolárku, že úplně totálně šílí po jiném klukovi a do toho všeho je svým okolím osočován ze zdravého životního stylu.

Denisa Kryštofa pohladí po vlasech. Nejspíš oceňuje, že si moc nevymýšlí, aniž by věděla, že všechno, co jsem si poručil, jsem poručil pro něj.

Sakra, doufám, že s Robem nějaký raw dort splaší. Kobliha slavila úspěch.

Rob do sebe kopne zbytek kafe, každého z nás poplácá po zádech a k tomu přihodí tisíc vřelých úsměvů, načež s Denisou odejdou. Denisa na nás ještě stačí houknout, abychom nic nepodpálili a taky že jsme její nejmilovanější zlatíčka a čumáčci. Je to dobrá máma. Někdy si říkám, jestli ví, jak moc.

Slyšíme šustění bund a pak bouchnutí vchodových dveří. Chvíli nato se ozve zvuk startování auta. Takže jsme sami. Já, Kryštof, Filip a Merlin. Poslední zmíněný si strčí do pusy hrst kuliček a za hlasitého chřoupání se na nás obrátí. „Co budete dělat? Máte něco v plánu?“

„Nic moc,“ pokrčím rameny.

„Já…“ začne Kryštof váhavě, ale pak pokrčí rameny. „Asi taky nic.“ Neujde mi, jak po něm Filip střelil pohledem. Jenomže nemám čas se tím nějak zaobírat, navíc třeba o nic nešlo, jelikož Merlin kuje železo, dokud je žhavé. To je mimochodem taky bizarní průpovídka.

Každopádně Merlin řekne: „Dáme UNO?“ Působí nadšeně, dětsky a rozjíveně. Ani nečeká na odpověď a už jednou nohou trčí z kuchyně.

„To vlastně není špatný nápad,“ přikývne Kryštof.

„Teď nemám náladu,“ odpoví Filip odmítavě a posouvá po stole shaker sem tam.

Kryštof pečlivě zadělá burákové máslo. „Bojíš se?“

Oukej, tohle mě definitivně zaujme! A zároveň pocítím z nějakého neznámého důvodu podivný ledový pocit na hrudi. Samozřejmě mě zajímá, o co mezi kluky jde, a štve mě, že má Filip – navzdory tomu, jak ho mám rád – nějakou historku s Kryštofem, kterou já nemám. Kryštof je… On je do háje můj příběh.

Uvědomím si, že Merlin ještě neodešel. Stojí ve dveřích, těká po nás pohledem a čeká, jak se rozhodneme. Takže rozhodnu já. „Dones karty, Merlí.“ A když vystřelí z kuchyně, otočím se na Kryštofa a Filipa. „Všechno v pohodě?“

Ani jeden neodpoví.

Přijdu si jak páté kolo u vozu. A dost, do prdele, musím s tím přestat. Za to může ta dobrá nálada, že mě napadají samé kokotiny. Neznám nikoho, kdo by k autu připevnil páté kolo, takže není důvod, aby se to kolo jakkoli cítilo. Maximálně by mohlo celý vůz ještě zrychlit.

Snažím se z Kryštofova obličeje něco vyčíst. Cokoli. Ale on sklopí pohled a začne si prohlížet svoje upravené nehty. A sotva se vrátí Merlin s balíčkem karet, Kryštof i Filip začnou jako o překot odnášet věci ze stolu a dělat místo, nejspíš aby se nějak zabavili, nevím. Všimnu si ovšem, že Filip rozhodně nepůsobí nadšeně, když před ním přistanou první karty, jako spíš odevzdaně.

Takže hrajeme a od začátku je v tom lehčí křeč, nicméně pán dobré nálady, jímž jsem se pasoval, tohle neřeší. Jakmile si Merlí musí líznout dvě karty, řeknu: „Mám první otázku. Prozraď nám všem, jestli bys šel radši na rande s trpaslicí, anebo s trolicí! Říká se trolice, ne? Nebo trolkyně? Prostě s trolem, který je ženská. Ale můžeš i s trolem chlapem, nikoho nediskriminuju. Rozhodnutí je na tobě.“

Merlin se zaškaredí, zatímco kluci se uchechtnou. Uznávám, není to zrovna nejjednodušší otázka. „No ale…“ Merlin se nadechne a napučí se. „No ale když půjdu s trolem ženskou, tak bude určitě smrdět. Ale trpaslice bude mít zase vousy.“

„A krumpáč,“ řeknu vážně.

„Ááá, já nevím, nevím,“ vypálí Merlin zoufale. „Tak asi s trpaslicí. Ta by aspoň dotáhla domů nějaký kameny, co by vykutala.“

„Dobrá volba,“ souhlasím. „Dost praktická, jakože jde o prachy a tak, ale chápu tě.“

Hrajeme dál a Merlin najede na vlnu podobných otázek, jako jsem položil já jemu, takže je to fakt legrace. Alespoň do chvíle, než si musí vzít kartu Filip. Protože pro ni ještě ani nestačí sáhnout a Kryštof, který je celou dobu podivně napjatý, vyhrkne: „Já mám otázku.“

„Ty ne,“ řekne Filip okamžitě.

Jenže Kryštof se nedá. „Já jo. Protože tohle není sranda a já nevím, co jiného dělat. Vyhýbáš se mi. Takže…“ Nadechne se a zpříma pohlédne Filipovi do očí. „Když jsem tě včera našel v koupelně, chtěl sis ublížit?“

Mám pocit, jako kdyby mi někdo na hlavu vylil kýbl ledové vody. „Cože?“ zeptám se Filipa. „O co tady jde?“ Něco ve mně doufá, že je to jenom hodně nepovedený vtip, přitom už dávno vím, že není. Kryštof by o tomhle nežertoval a Vánoce jsou stresující, takže… Čekám, až Filip odpoví, a křečovitě svírám karty.

Merlin má na čele ustaranou vrásku. V mnoha ohledech je dítě, ale tohle ví, ví, že má Filip sklony si ubližovat. O tom ostatně svědčí i ta záplava jizev. Akorát jsme tak nějak doufali, že k nim už nikdy nepřibude nová.

Byl jsem naivní.

Pohlédnu na Filipovy ruce, ale má mikinu. Automaticky si stáhne rukávy. „Ježiši, o nic nejde,“ odsekne. „Nechtěl jsem si ublížit. Jen jsem… Do toho vám nic není. Jsem v pohodě.“

Dojde mi, že z něj nejspíš nic víc nedostanu, a abych dal najevo, jak vážně to beru, položím karty a obrátím se na Kryštofa. Ten je ve tváři trochu pobledlý, ale působí odhodlaně. „Co se stalo v koupelně?“ chci vědět.

„Nic se nestalo!“ promluví Filip znovu a tentokrát zvýší hlas. „Drž hubu, Kryštofe.“

Jestli mě vytočí, že můj brácha a nejlepší kamarád v jednom zvýší hlas na kluka, kterého znám sotva pár týdnů? Definitivně. Pocítím osten podráždění.

Jenomže Kryštof se jenom tak nezalekne. Věří, že bojuje za správnou věc. Tím, že nám to teď říká. „Seděl na zemi s vyhrnutými rukávy a měl u sebe nůžky,“ vysvětlí.

Nevím, co jsem čekal, Filip si logicky nechtěl ublížit trsátkem na kytaru, ale představa, jak sedí v koupelně a kouká na nůžky, mě zabolí. „To snad nemyslíš vážně,“ vydechnu. Nechci znít ukřivděně, ale stejně tak trochu zním. „Řežeš se?“ Natáhnu se k němu a chci ho chytit za rukáv, možná mu ho i vytáhnout, jenomže on ucukne.

„Ne, neřežu. Panebože, děláte z komára velblouda. Prostě toho na mě bylo moc, jasný? Ale už je to lepší.“

Nechápu, jak jsem si mohl nevšimnout. Nebo teda chápu, protože odpověď na tuhle otázku sedí vedle mě, kouše si ret a tváří se rozpačitě. Kryštof, který zaplnil skoro každou moji představu a ukradl si pro sebe moji veškerou pozornost, takže jsem vytěsnil všechno ostatní. Třeba i kluky, kterým toho dost dlužím.

To ale neznamená, že se na Filipa nezlobím. Pořád platí, že za mnou mohl přijít, mohl něco říct, mohl poprosit o pomoc. Když jsem ho tenkrát našel, jak si ubližuje, slíbil mi, že přijde, kdyby to chtěl udělat znovu. „Jak dlouho už je toho na tebe moc?“ zeptám se vážně. Ale on mlčí, kouká do stolu a působí přitom podobně zahanbeně a zatvrzele, jako kdyby mu bylo dvanáct a já u něj v kapse našel retka. „Do hajzlu, Filipe, tohle není něco, co by sis měl nechávat pro sebe! Ví to Jana? Jestli máš problémy, měl jsi za mnou přijít.“

„Nebo za mnou,“ přikývne Merlin opatrně.

„Jo,“ souhlasím, přestože sám sebe vidím jako lepší volbu. Merlí toho má sám naloženo víc než dost. „Myslel jsem, že si říkáme všechno,“ pronesu temně.

Filip na mě zpříma pohlédne a něco v jeho výrazu se změní. Vzdor vystřídá nasrání. „Říkáme si všechno?! Tak proč jsi mi neřekl, že sis něco začal s Kryštofem?“

Plesk. Merlinovi vypadnou karty z ruky a zůstanou ležet na stole. Některé sletí na zem a on se pro ně sehne, aby je sebral, pak si ale nejspíš uvědomí, že nechce o nic přijít, hlavu rychle zvedne a trochu se praští do temene. Tře si bolavé místo a ksichtí se. Nevím, jestli kvůli tomu, že se bouchnul, nebo protože… Nebo protože Filip právě odpálil totální bombu.

Nechápu, co to má znamenat. Zaprvé, jak se o mně a Kryštofovi dozvěděl, a zadruhé, proč to vytahuje právě teď? Přece bych mu to řekl, jen… Co jsem mu měl asi tak říct?

Kryštof vypadá stejně šokovaně jako já.

„Věděl jsem, že jste tady minulou neděli něco prováděli!“ štěkne Merlin dotčeně. „Myslel jsem, že se chcete porvat, a vy jste se mezitím cucali, že jo?! Lhali jste mi?“

„Ne, to ne,“ namítne Kryštof a ošije se. Vypadá, že by chtěl být kdekoli jinde než tady. Možná by si dokonce klidně vlezl do terárka k Mango, jen aby nemusel být součástí téhle hry.

Až na to, že tohle už není hra. Něco mi říká, že tentokrát UNO nedohrajeme.

Filip si založí ruce na hrudi. Vytáčí mě, jak vítězoslavně působí, jako kdyby nás trumfnul něčím mnohem větším, než je jeho malé zhroucení v koupelně.

Merlin kouká na Kryštofa a mračí se. „Lžeš mi teď zas?“

„Tohle se tě netýká, Merline,“ vložím se do toho, přestože mám pocit, že je to prakticky veřejná věc. Možná bychom měli přizvat i paní Dvořákovou. Té staré čarodějnici by stoprocentně spadla brada.

„Ale my si přece nelžeme!“ namítne Merlin a na malou chvíli působí strašlivě křehce, až sám sebe nesnáším za to, že se to musel dozvědět takhle. Jeho biologická rodina ho tolikrát podělala, tolikrát mu slíbili něco, co se nestalo. A já přísahal, že budu lepší.

Jenomže spolu s výčitkami cítím taky vztek. Sere mě, že se z toho dělá taková obří věc, ultimátní zrada, přitom o nic nejde. Tohle je mezi mnou a Kryštofem. Nejspíš právě kvůli tomu řeknu: „Víš to jistě?“ Opřu se a provrtám Merlina pohledem. „A odkdy se tím řídíš? Od chvíle, cos byl za školou a hrál Dračák?“

Všichni občas lžou nebo prostě jenom neříkají všechno. A nemusí to být z toho důvodu, že by tím někomu chtěli ublížit. To je to sdělení.

Merlin s pootevřenou pusou stočí pozornost ke Kryštofovi. „Tys mu to řekl?!“

Chci mu vysvětlit, že Kryštof to rozhodně nemyslel zle. Prostě to jenom tak plácnul, oba jsme se tomu zasmáli, jakože haha, poprvé za školou, protože Merlin byl nenápadný jak bůhvíco. Ale než ze sebe vůbec stačím vydolovat jedno slovo, Merlin pronese něco, co je… Co mě…

Srazí na kolena.

Ukáže na mě prstem a oznámí: „Julián má bipolárku!“

Takhle, nejsem si jistý, jestli ví, co to znamená. Spíš ne, což usuzuju podle toho, že to v jeho podání zní spíš, jako by říkal „má bi polárku“. Ale i tak mám pocit, jako by na mě někdo znovu vylil ledovou vodu, která je tak studená, až pálí, tisíce jehliček pod nehty.

Promnu si ruce a protřepu je. Myslím, že mi trvá, než se nadechnu. Tentokrát cítím zradu já, ohromnou zradu. Poprvé v životě se svěřím s něčím, co mi nedovoluje žít naplno, tak, jak bych chtěl, a člověk, kterému to řeknu, moje tajemství pošle dál.

Jako by nic neznamenalo. Jako bych já nic neznamenal.

Rozbitej. Nesmysl.

„Cože?“ Filip působí podobně konsternovaně. V jeho hlase slyším strach a taky novou dávku vzteku. „Tak počkat… Cože?! Je to pravda, Juliáne?“

Lhal bych, kdybych tvrdil, že po tom, jak jsem ho káral, že se nesvěřuje, se ani trochu necítím jako debil.

„Není!“ vyhrknu. „Nevím.“ Pohlédnu na Kryštofa a hledám v jeho výrazu stud. On ale působí stejně překvapeně jako já. Neskočím mu na to. „Fakt ti přišlo jako nejlepší nápad to ještě zatepla vyžvanit malýmu klukovi?“ procedím skrz zuby.

„Nejsem malej!“ namítne Merlin.

Ignoruju ho. Čekám, až mi Kryštof odpoví.

„Nic jsem mu neřekl!“ štěkne. Možná toho na něj za chvíli bude moc, vezme něco do ruky a rozbije to. Doufám, že to, co rozbije, budu já. Pak bych se třeba už nemusel poskládat a řešit nic z toho, o čem se tu zrovna bavíme.

Mohl bych odejít, ale těch emocí je prostě moc. Sežerou mě. Tak se tomu poddám a nechám je volně proudit. Sáhnu pro kartu a žmoulám ji v ruce. „Jestli je tohle chvilka, kdy se propírají tajemství, tak fajn,“ řeknu chladně. „Kryštof má celiakii. Nesmí nic, kde je mouka.“ Pohlédnu do té andělsky krásné tváře, která nemá jedinou chybu. „Jinak se posere,“ dodám významně.

Kryštof zrudne. „Ty… Julián je gay!“ vykřikne.

Kartu, se kterou jsem si hrál, odcvrnknu doprostřed stolu. „Tak to už asi všichni vědí, když Filip vyžvanil, že jsme spolu něco měli.“ Nevím, jestli jsem gay. Zrovna teď ani nemám náladu hrabat se v tom a možná by bylo nejjednodušší, kdybych vzal kytaru a Mango a šel žít někam ven jako poustevník.

S tím, jak usilovně od rána chumelí, bych si mohl postavit třeba iglú o rozměrech dva plus jedna. Nebo dva plus kk jako kuchyňský kout.

„No tak já to třeba nevěděl!“ zvýší Filip hlas. „Nevěděl jsem, že jsi gay. Myslel jsem, že jsi na holky a s Kryštofem jenom tak blbnete. Co já vím, co se ti honí hlavou? Ne vždycky jednáš logicky, že jo. A od chvíle, co sem Kryštof přišel, seš úplně jinej. Toho by si nevšiml jen slepej.“

Zvednu ruce na znamení, že se vzdávám, přestože mám v sobě dost vzteku, abych se hádal třeba i do Štědrého dne. „No dobrý, tak já se omlouvám, že jsem se nevyoutoval, když jsem si v tom nejdřív potřeboval udělat jasno. Očividně nejsem tak skvělej, abych okamžitě věděl, co chci, na rozdíl od tebe… Jo, počkej, ty vlastně taky nevíš hodně věcí.“ Povytáhnu obočí. „Třeba jestli jít na vysokou, že jo, Filipe?“

Filip a Merlin za mnou předevčírem přišli, protože věděli, že je mi blbě. Nechtěli mě nechat samotného. A ještě včera večer jsem zpíval pro Kryštofa, moje myšlenky patřily jemu, spali jsme v objetí, dýchal jsem jeho vůni.

Teď bych ze všeho nejradši všem třem narval hlavu do hluboké závěje.

„Ty nechceš jít na vysokou?“ vykřikne Merlin a postaví se. Těch emocí už je nejspíš moc i na něj a on nedokáže sedět a udržet je na místě. „Takže ty nechceš jít na vysokou, ale pořád mě nutíš, abych se učil a šel na gympl! To není fér.“

Filip si unaveně promne spánky. Od chvíle, co jsem se dozvěděl, že si chce ublížit, mi připadá pohublejší, bledší a nezdravější. Možná si to jenom namlouvám, ale pořád dokola se mi vrací otázka, proč jsem si do prdele nevšiml.

A odpověď stále sedí vedle mě.

„Sám jsi mi říkal, že nechceš skončit jako tvoje biologická rodina, Merlí,“ odpoví Filip trpělivě.

Merlina to urazí. „Moje biologická rodina je v pohodě.“ Ale nezní přesvědčivě, je v tom strach, pochybnosti i vztek. A taky zbožné přání, aby to, co říká, byla pravda.

Nikdy to nebude pravda. Vždycky nás bude žrát hromada věcí. Tohle jsme prostě my.

Ta únava dolehne i na mě. Nechci se hádat. Mám jich plné zuby, ale už se prostě nemám sílu  hádat.

„Tak proč tam odmítáš trávit Vánoce?“ zeptá se Filip Merlina. To je zároveň očividně poslední kapka do našeho společného papiňáku, protože Merlin nakopne židli a ta spadne na zem.

Kryštof sebou při tom zvuku nepatrně trhne.

„Nevím,“ opáčí Merlin a zní naštvaně i zoufale. „Tam se aspoň všichni netváří, že nejsou lháři, jak tady!“ Vypochoduje na chodbu a za chvíli už slyšíme, jak dupe do schodů a jak práskne dveřmi od pokoje. V kuchyni zavládne tíživé ticho. Za jiných okolností bych se Filipa zeptal, co teď, aby z toho Merlin nebyl tak přešlej, protože je to vážně nanic situace, ale vzhledem k tomu, že spolu nemluvíme…

Dál sedíme u stolu. Minutu, dvě. Kryštof, který propálil moje největší tajemství. Filip, který se mi nesvěřil, že už má zase problémy. Já, který jsem to posral u obou.

Se skřípěním odsunu židli a vstanu, abych šel pryč. Jenomže nevím kam. Do háje, tohle nenávidím, že se tady člověk nemůže prostě jenom tak zašít do svého pokoje, jelikož ho sdílí s dalšími lidmi. Ale naštěstí se ukáže, že to protentokrát nemusím řešit, protože nejdřív vstane Kryštof a jeho kroky směřují do obýváku, a hned po něm vstane Filip a za chvíli je slyšet bouchnutí domovních dveří.

Vidím Filipa oknem. Trochu sklání hlavu a chumelí mu na čepici.

Bezva, takže mi připadla kuchyň. Strategicky nejvýhodnější místo, řekl bych. Natáhnu si nohu na židli, na které seděl Kryštof, a začnu si masírovat stehno. Z dálky ke mně doléhá zvuk puštěné televize.

Nevím, co cítím, ale to ostatně není žádné velké překvapení. Poslední dobou to nevím nikdy (řekl bych, že se to pozvolna projevuje od začátku prosince). Měl bych být dobrý brácha a jít do pokoje, abych si promluvil s Merlinem a vysvětlil mu, že jsem ve skutečnosti nechtěl lhát. Měl bych se sebrat a vyběhnout ven, dohonit Filipa a říct, že se o něj prostě jenom bojím a potřebuju vědět, že je v pořádku.

Měl bych jít do obýváku, pevně obejmout Kryštofa a přiznat, co pro mě znamená. Zeptat se, jestli to Merlinovi fakt řekl. Protože si s každou další vteřinou nejsem jistý. Chci mu věřit, že by to neudělal. A ujistit se, že se jeho city ke mně nezměnily, jen protože kluci teď vědí, proč si nikdy nedává rohlíky a chleba.

Unaveně se opřu čelem o desku stolu.

Jo a měl bych zajít za Mango a oznámit jí, že jsem se v tomhle dni dost ošklivě spletl. Dobrou náladu se mi rozhodně udržet nepodařilo.

***

Technicky vzato, jestli existuje něco, co by mi mohlo náladu zlepšit, určitě to není Láska nebeská. Jsem tým Grinch, ale nedělní filmy už jsou tradice a Denisa a Rob by nám určitě nedovolili zdekovat se do pokoje. Můžu teda alespoň doufat, že Filip, Kryštof a Merlin trpí u sledování Lásky nebeské podobně jako já.

Nabírám si popcorn po hrstech a ani na chvíli neuhnu pohledem od televizní obrazovky, kde zrovna Colin Firth chytá rozlítané papíry a skáče do jezera, aby zachránil holku, se kterou prohodil všehovšudy deset slov. Navíc si navzájem ani nerozumí, jelikož on nemluví portugalsky a ona anglicky. V tomhle případě česky, protože koukáme s dabingem.

Je to vtipné, ale ne takovým tím stylem, že by se člověk zasmál. Nicméně mě fakt baví, že se rozhodne tu holku požádat o ruku po takhle krátké známosti, vzhledem k tomu, že jsem si já sám říkal, jestli tři týdny nejsou málo na to, abych ke Kryštofovi začal něco cítit. No, očividně nejsou.

Kryštof. Sice se na něj nedívám, ale vím, že má na sobě jednu z těch nových mikin, sedí pod kostkovanou dekou a oběma rukama drží hrneček s čajem. Když se Denisa a Rob vrátili, já a Kryštof jsme byli vybráni, abychom odnosili nákup z auta, což byla ta nejmlčenlivější a nejmučivější cesta, jakou jsem za poslední dobu musel podniknout.

Auto ve mně probouzí představy, jak ho líbám.

Kuchyň ve mně probouzí představy, jak ho líbám.

I ta pitomá sklenice moštu!

A stejně jako se nedívám na Kryštofa, nekoukám ani na Filipa s Merlinem. Merlin vypadá, jako kdyby mu někdo řekl, že Ježíšek neexistuje. Což naštěstí ví, ale i tak. Nejradši bych ho trefil popcornem. Třeba by se popcornovou válkou všechno vyřešilo. A třeba ne.

Denisa a Rob si určitě museli všimnout, že se mezi námi něco semlelo, ale dávají nám prostor, abychom si to vyřešili. I tak na nás ale sem tam vrhají pátravé pohledy.

Chvíli mám pocit, jako kdyby se žádná hádka neodehrála a chvíli mě to neuvěřitelně žere. Přál bych si, aby mi někdo odpověděl na to, co je normální. Kdy člověk cítí málo a kdy naopak příliš. Kde je ta hranice.

Ještě víc zapluju do křesla a dívám se, jak ten kripl, kterého hraje Alan Rickman, všechno posral a ublížil svojí ženě. Ale nakonec mi to stejně nedá. Podívám se na Kryštofa a on se podívá na mě. Nedokážu v tom pohledu číst, ale vrátí se mi vzpomínka na včerejší noc, kdy jsme spali vedle sebe. A navzdory tomu, co jsme si během hraní karet řekli a jak moc mě sundalo, když Merlin vytáhnul bipolárku, jsem si jednou věcí jistý. Že by to bylo jednodušší, kdybych věděl, že si dneska večer zase lehnu vedle Kryštofa.

Popcorn by byl chutnější, film zábavnější.

A já bych se cítil líp.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥