Szabi

Od rána v domě panuje zvláštní atmosféra. Denisa, která je obvykle klidná a rozvážná, najednou působí nervózně a rozlítaně. Jindy neřeší, že si necháváme mikiny přehozené přes zábradlí, boty nedáváme do botníku, ale zůstanou ležet u dveří, a všude na lince jsou roztahané hrníčky od mých čajů, skleničky od Juliánova moštu a šejkry od Filipových proteinů, ale dneska z toho šílí.

Mikiny hodí Merlinovi na hlavu, mě pošle uklidit boty a Julián s Filipem umývají nádobí. Zatímco Denisa nahlas uvažuje, jestli by ještě narychlo nestihla umýt okna.

Nakonec jsem celkem rád, když nás pošle uklidit si do pokoje.

Řekl bych, že z nás čtyř je nejpořádnější rozhodně Filip, pak já, pak Julián a Merlin vyhrává titul největšího bordeláře. Zas ale, pokud jde o učebnice, možná by se mohl podělit s Juliánem, který každý pátek zabere pracovní stůl tím, že vyskládá všechno z batohu na velkou hromadu, a ta tam překáží, dokud si ji v pondělí ráno zase nesbalí. A vzhledem k tomu, že jde do školy až v lednu, bude tu jeho učebnicová věž dost dlouho.

Na druhou stranu, já si nestěžuju, alespoň si mám o co opřít zrcátko. Nejprve si nakreslím horní i spodní linky u levého oka – k mému překvapení se mi povedou na první dobrou. Zlepšuju se.

„Nechápu, proč to mám uklízet. Babička Míla sem nahoru stejně nikdy nechodí,“ zamručí Merlin. Sedí taky u stolu, akorát že na druhé straně, a rovná hry. A zabírá mu to dost času, protože v herní mechanice měl FarCry, ale v obalu od FarCry bylo Diablo a v krabičce od Diabla byla FIFA, ve FIFA krabičce byla přilepená žvýkačka a taky The Sims, což Merlina naprosto šokovalo, protože tu hru ztratil asi před rokem.

Julián rozvalený na posteli s mobilem v ruce nevzrušeně odpoví: „Ale víš moc dobře, že ten bordel nějak vycejtí.“

Filip, který mezitím skládá Merlinovo oblečení do dokonalých komínků, zamručí: „Tak co kdyby sis uklidil ty učebnice?“

„Sorry, ale hrozně mě bolí noha,“ vzdychne Julián a chytí se za koleno. Tváří se přitom tak smutně, že by mu člověk nejraději vnutil Oscara za herecký výkon, kdyby měl ovšem problémy s kolenem a ne se stehnem. „Jau jau jaaaaaau,“ skuhrá, dokud se líbezně neusměje. „Míla mě zbožňuje, takže jsem v cajku.“

To Merlina zaujme. „Mě babička Míla taky zbožňuje. Takže neuklízím.“

„Dobrá teorie,“ pochválí ho Julián vážně. Pak se rozhlédne. „Mango je u tebe, Kryštofe, tak kdyby na tebe vylezla, nelekni se.“

Automaticky kouknu na zem a fakt, Mango je jen pár centimetrů od mojí nohy, která mě okamžitě začne svrbět. Po včerejším čištění terárka máme mnohem lepší vztah, ale zároveň jsme se dohodli, že ho budeme budovat na dálku. Evidentně na ještěrky není spolehnutí.

Nakonec se naštěstí rozhodne pokračovat dál a zmizí někde pod stolem a já se můžu klidně vrátit k malování. Obvykle dělám obě oči zároveň, nejdřív linky, pak stíny, řasenka… Ale dneska jsem trochu vydivočený a mimo, a tak si najednou uvědomím, že mám jedno oko téměř hotové a druhé skoro vůbec. „Takže Denisina máma je v pohodě?“ nadhodím do placu a otočím se na židli ke klukům. „Protože mi Denisa říkala, že jo, ale už od rána jste všichni celkem napjatí. Teda…“ Věnuju pohled Juliánovi. „Všichni ne.“

Julián nezúčastněně pokrčí rameny. „Musíš vědět, jak si u ní stojíš. Já jsem vstupním testem prošel.“

„Jakým vstupním testem?“ vyhrknu. Existuje dost vysoká šance, že si ze mě jenom střílí, ale ani tak mi to nedá. Lepší je se zeptat, než být později nepříjemně překvapený. V hotovém oku mě něco škrábe, jako bych si ho namaloval špatně. Nebo mi možná jen praskla cévka a musím se hlídat, abych si ho nezačal mnout. I tak si všimnu pohledů, které si kluci vymění.

„Neboj, seš teprve v prváku, tak jí asi nebudeš muset ukazovat vysvědčení. Spíš…“ začne Filip opatrně.

„Spíš by bylo fajn předvést jí, v čem jsi fakt dobrej,“ pokračuje Julián.

Kouknu na Merlina. Je to nejslabší článek a občas má tendenci se smát, teď na sobě ale nedá nic znát a jen s vážným výrazem přikývne. „Filip před ní dělal angličáky a udělal jich strašně moc. Od té doby ho má ráda.“

Zamračím se. Došel jsem k rozhodnutí, že Mango mám ze všech nejraději. „Vy si ze mě děláte srandu, že jo?“

Merlin zavrtí hlavou. „Já jí převyprávěl celej příběh z Dračáku.“

„Jojo,“ souhlasí okamžitě Filip. „Oblíbila si hlavně tu část o trollech, co hrajou kostky.“

To je na klucích nejhorší. Že na sebe umí tak rychle reagovat. Jednoho napadne kravina, a aniž by měli čas se domlouvat, všichni se toho chytí a s přehledem skládají lži na sebe, jako by se nechumelilo. Ale ono venku chumelí dost a já se nebudu jejich kecy nijak stresovat.

„No jasně,“ zamručím a otočím se zpátky k zrcátku, abych si dodělal druhé oko. Jenže sotva zvednu tužku na linky, zarazím se. Napadne mě totiž, jestli je moudré, abych se maloval. Starší lidi přece bývají docela staromódní a upjatí, ne? Já teda moc starších lidí nepotkal, možná tak starší vychovatelky, ale před nimi jsem nikdy make-up nenosil.

Otočím se zpátky na kluky. „Myslíte, že jí bude vadit, že jsem namalovanej?“ Nejistě se přitom kousnu do rtu.

Filip přemýšlivě nakloní hlavu na stranu. „Hele, babička je hodná…“

„… ale hrozně nesnáší…,“ pokračuje Merlin a pohlédne na Juliána.

„…. když je v místnosti někdo hezčí než ona,“ dořekne Julián s lehce škodolibým výrazem.

Možná bych měl zatleskat dokonalému představení, tohle si kluci museli fakt trénovat. Zavrtím hlavou, vrátím se k zrcadlu a znovu zvednu tužku… ale najednou si uvědomím, že se mi třese ruka, takže pokud si nechci vypíchnout oko, asi není nejlepší nápad pokračovat.

Jenže by bylo dost zvláštní, kdybych si nechal namalované jen jedno oko. To bych byl divný každému, což znamená žádný dobrý první dojem. Udělal jsem blbost, neměl jsem make-up vůbec vytahovat, beztak mě v pravém oku pálí.

Všechno to byla kravina.

Zhluboka se nadechnu a vydechnu.

Slyším, jak spolu kluci mluví o dědovi Pavlovi a jeho tendencích vyprávět pořád dokola stejné historky. Julián zrovna oznamuje Merlinovi, že má bojový úkol při jakékoliv zmínce o vojně dědu Pavla zabavit, aby se ostatní mohli zdekovat. Filip se něčemu uchechtne a Merlin odpoví, ale já to neslyším, jelikož mi začne bzučet v hlavě.

To oko zničehonic pálí tak moc, že to prostě nejde vydržet. Vyskočím a rozběhnu se do koupelny, akorát mě neposlouchají nohy a jedno oko mám zavřené, takže to nevyberu správně a vrazím ramenem do futer.

Myslím, že kluci přestali mluvit, ale je mi to jedno. Teď prostě jen potřebuju, aby to všechno skončilo.

Vpadnu do koupelny, seberu vatový tampon a chci ho pokapat odličovačem, jenže čím víc jsem nervní, tím víc dělám chyb. Odličovač mi chrstne do dlaně a promočí celý tampón. A místo abych přemýšlel normálně a vzal nový tampon, udělám další kravinu a ten promočený si přitisknu na oko.

Najednou mám v oku všechno. Řasenku, stíny i hromadu odličovače a celé to začne příšerně štípat. „Do háje, fuck, se poseru, zasraný oko!“ štěkám.

Nejspíš kvůli svému menšímu výlevu neslyším, že už nejsem v koupelně sám. Leknu se, když mě někdo chytí za ruku, aby mi ji odtáhl a já si přestal oko hystericky mnout. A pak si uvědomím, že je tam se mnou Julián a že mu můj útěk z pokoje musel připadat divný. Nikoho jiného bych teď u sebe neměl radši, jenže na druhou stranu nechci, aby mě viděl takhle.

„Co děláš?“ zeptá se klidně.

Musím vypadat jako pitomec, proto mu to chci vysvětlit, aby pochopil, že nešílím, jen je to všechno špatná shoda náhod. Znovu zvednu odličovač a zahrkám s ním. „Chtěl jsem si smýt make-up, ale teď mám v očích odličovač i řasenku!“ Přál bych si znít klidně a rozvážně, jenže bohužel pro mě zním ufňukaně.

No skvělý, Kryštofe. Bul tady jako malé děcko jenom proto, že tě bolí oko.

Debilní, pitomý odličovač. Já ho… Já… Je to vteřina, ale i ta stačí, aby mi na chvíli vypnula mozek a odstřihla mě od vědomí. Téměř nepřítomně sleduju, jak moje ruka lahvičkou mrskne o zem takovou silou, až se víčko otevře a tekutina se rozstříkne po kachličkách.

„Do prdele!“ zařvu. Mám dojem. Nejsem si jistý.

Čím si ale rozhodně jistý jsem, je, že pokud bych byl sám, rozmlátil bych něco dalšího. Jenže Julián mi položí dlaně na ramena a sevře. Nedovolí mi se pohnout a pevným hlasem rozkáže: „Dýchej. Podívej se na mě a dýchej.“

A pak je ten příšerný stav pryč. Pomine stejně rychle, jako se objevil. Tak jako kdykoliv předtím. Zůstane po něm prázdno a nedůvěra ve mě samotného. Zase jsem to nezvládl. A tentokrát mě to zklame hodně, protože jsem si od rozbitého hrníčku vedl dobře. Možná jsem dokonce naivně myslel, že když už se necítím ohroženě, výbuchy vzteku jednoduše zmizí.

Nešťastně kouknu Juliánovi do očí, ale nedokážu jeho pohled snést, proto uhnu a bezmyšlenkovitě udělám krok dopředu a zabořím mu obličej do hrudníku. Jako by byl svět příšerné místo a já se u něj hodlal schovat.

A on to chápe. Pevně mě obejme a drží. Beze slov. Bez výčitek. Bez hloupých dotazů, jestli jsem v pořádku. Protože nejsem. Jsem hrozně vystrašený a nejhorší je, že nevím proč. Pořád si říkám, že do háje o nic nejde, no tak poznám Denisiny rodiče, to je toho. No ale moje podvědomí si to nemyslí a evidentně jede starou známou hysterickou cestou.

Nadechnu se a do nosu mi vletí Juliánova vůně.

Neřekl jsem mu včera, že chci být jeho brácha?

Nevyznal jsem mu včera lásku?

Nezhroutil jsem se před ním zrovna kvůli největší blbosti na světě?

Dovolím si deset vteřin, během kterých pro mě neexistuje nic než on a jeho blízkost, ale pak vím, že musím sebrat odvahu a odtáhnout se. A tak to udělám.

Pořád se na něj nedokážu kouknout, ale Julián mě chytí za bradu a přinutí mě, abych neuhýbal. „Ukaž, podívám se. Máš červený oko,“ poznamená. Posadí mě na zavřený záchod a donese další suché vatové tamponky. Když si přede mě klekne, doslova se mi zastaví srdce. „Máš tady řasu, nehýbej se.“

On se soustředí na řasu, ale já… já se soustředím na něj, na jeho velké a hluboké oči, rty, bradu…

Vím, že držet se od něj dál byl můj nápad, a částečně pořád věřím, že jsem se rozhodl správně, ale to neznamená, že mě to nebolí, že bych se nechtěl naklonit a přitisknout se na jeho rty. Celého ho zulíbat a hladit a dovolit mu… všechno.

Julián mi setře rozmazanou řasenku a podaří se mu vytáhnout i řasu. Když ji sfoukne z prstu, skoro mi připadá, jako kdyby si něco přál. Zajímalo by mě co, ale myslím, že není nejlepší chvíle se ptát, tak raději mlčím. Nelíbám ho a mlčím.

„Je jedno, jestli se namaluješ, nebo ne. Tady ti nikdo neřekne nic hnusnýho, věříš mi?“ řekne potichu, a přesto mám dojem, že mnou jeho hlas prostupuje a rozehřívá mě.

Přikývnu, protože ano, věřím mu. „Děkuju,“ hlesnu a zamrkám. Teď už mě oko ani trochu nepálí, bolest se totiž přesunula níž. Na hrudník, ale tam ji dokážu prozatím ignorovat, a tak se váhavě usměju.

Julián se usměje nazpátek. A pak vstane a odejde.

***

Babička Míla je přesně na pomezí nejhodnějšího člověka ve vesmíru a absolutního generála, co musí mít všechno pod kontrolou. Když přijede, každého z nás bez rozdílu obejme s takovou vřelostí, až mi tím vyrazí dech. A následně spustí, proč ještě nemáme ozdobený vánoční stromek.

Mně řekne: „Tak ty seš Kryštof? Moc mě těší. Vítej v rodině, a kdybys cokoli potřeboval, neboj se mi říct. Co kdyby ses někdy stavil sám, abychom se mohli pořádně poznat? Tady v tom bugru na to není pořádný klid.“

Naštěstí nemusím odpovídat, protože Denisa spustí: „Ježiši, v jakém bugru?“

„Miláčku, seš skvělá máma a já jsem na tebe moc pyšná, ale netvrď mi, že ten stromek ozdobit nešlo. Přece by to nedalo tolik práce.“

Možná se mi to jen zdá, ale Denise začne cukat oko. „Mami, prosim tě. Chtěli jsme to ozdobit všichni spolu a Merlí byl ještě včera ve škole. Uděláme to zítra.“

Načež se babička Míla vyděšeně rozhlédne. „A kde je vůbec Merlí? Kde je můj chlapeček?“ I když ho před chvílí objímala.

Merlin se vyloupne mezi Robem a Filipem a skočí na babičku s obrovským úsměvem. Takže se na stromek zapomene, ale tak nějak tuším, že to ještě není konec.

Děda Pavel je šprýmař. Místo objetí dostanu poplácání po rameni a hádanku.

„Je to hnědé a bílé a lítá to po poli. Co je to?“

Podle výrazů kluků je jasné, že odpověď znají a že to bude nějaká chujovina. Pokrčím rameny. „Nevím.“

„Posraný papír,“ rozesměje se děda upřímně a ani si nevšimne, že já ze sebe smích docela doluju. Merlin se chechtá taky a Filip jen mávne rukou a později mi oznámí, že těch vtipů má děda mnohem víc a všechny jsou podobně legrační.

Po divokém přivítání společně poobědváme. Denisa nachystala obrovskou hostinu, ode všeho trochu, takže se nacpu i já. A mezi jednotlivými sousty poslouchám, jak babička Míla s Denisou řeší, co se stalo v Ulici, děda Pavel tak do placu mluví o vojně, aniž by se ujistil, že ho vůbec někdo poslouchá, Merlin s Juliánem soutěží, kdo sní víc kroket, a Filip velmi lehce a elegantně přeskakuje mezi konverzacemi, chvíli přitakává dědovi, odpovídá babičce a počítá klukům. Jen Rob působí podobně jako já. Jakože je spokojený, že má kolem sebe tohle všechno, ale zároveň je rád, že se nemusí tolik zapojovat. Přes stůl se na sebe šklebíme jako tajní spojenci.

Po obědě nás Denisa pošle do obýváku, aby byla s babičkou Mílou chvíli o samotě.

Rob odejde posekat dříví, aby mohl zapálit v krbu, a my s dědou Pavlem hrajeme karty.

Což se ukáže jako neuvěřitelná sranda.

Děda Pavel totiž dost očividně švindluje, jenže nejlepší na tom je, že on sám si myslí, že je děsně nenápadný, a nikdo z nás nemá to srdce ho jakože přistihnout, takže to na oplátku dost očividně přecházíme.

Taky dostanu druhou hádanku.

„Víš, co je hnědé a má to jednu nohu?“

„Nevím.“

„Klavír s jednou nohou.“

Je to tak bizarní, že se prostě nejde nesmát. A jakmile se rozesměju, Merlin se přidá, což strhne Juliána a nakonec i Filipa, takže se řehtáme úplně všichni, jenomže se dostaneme do bodu, kdy nikdo nemůže přestat. Jakmile se zvládneme jakžtakž uklidnit a zhluboka oddechujeme, jako bychom uběhli celý maraton, děda Pavel to nedá, znovu se začne řehtat, strhne nás a upřímně… když se Rob vrátí s plnou náručí dříví, musí si myslet, že jsme se něčím sjeli.

Merlin se mu pokusí hádanku zopakovat, ale několikrát se mu u druhého slova zlomí hlas.

Směju se tak, až mi tečou slzy a bolí mě bránice.

Nakonec nás dokáže zastavit až babička Míla, která dědovi zakáže tolik smíchu, aby mu neruplo srdce, což funguje dobře i na nás. Nikdo nechce, aby dědovi ruplo srdce.

Když pak všichni sedíme v obyváku, je to tak klidná a pohodová chvíle, až nechápu, jak jsem se mohl tolik stresovat. Kvůli make-upu. Legrační.

I na to ovšem dojde řeč.

Babička Míla řekne, že jsem hrozně hezký kluk, že takhle hezkého kloučka ještě neviděla, a Denisa, nejspíš aby mi pomohla a vytáhla tohle téma ona a ne já, odpoví, že se umím krásně malovat a že s tady tím ode mě budou muset kluky brzy odhánět.

Prostě jen tak. Žádná velká věc.

A babička s dědou to tak vezmou.

Kryštof se maluje a má rád kluky, v pořádku, ale… „Deniso, miláčku, musíš mi poslat Kryštofovu fotku, nechápu, žes to ještě neudělala, chci si ho dát doma do rámečku k ostatním,“ spustí babička. Dojde mi, že má doma výstavku fotek celé rodiny a každé návštěvě je ukazuje a chlubí se.

Nechápu, že chce moji fotku.

Naštěstí se následně rozhovor stočí k Filipovi a jeho maturitě a přihláškám na vysokou. A ten je podle výrazu podobně nadšený jako já z fotky.

A to vede k Merlinovi a jeho školním výsledkům. A jestli ještě hraje Dračák. A co že to ten Dračák vlastně je?

Taky dojde na Roba, ani on neuteče otázkám, a tak se nejspíš už poněkolikáté snaží vysvětlit, co grafický design znamená, akorát se do toho tak zamotá, že tím nejspíš zmate i sám sebe. Takže skončí tím, že rozhodí rukama a oznámí, že pracuje na počítači.

Denisa se na něj lítostivě usměje.

Děda Pavel pronese, že na počítači rád hraje Solitaire. A někdy, když mu to hodně myslí, tak dá i Spider Solitaire.

Juliána si babička nechá nakonec. Usměje se a Julián podle výrazu už nejspíš tuší, kam to povede, a rezolutně zavrtí hlavou. Ale babička okamžitě zaškemrá. „Juliánku, no tak prosím. Aspoň jednu.“

Filip z toho má dobrý den a okamžitě vypálí: „Jo, Juliáne, prosím, Stánky!“

„Sklapni, nebo budeš zpívat,“ odvětí Julián a praští Filipa do ramene, akorát asi ne moc silně, protože Filip se pořád kření, jako by se na tuhle část návštěvy těšil nejvíc. Takže to bude asi taková malá rodinná tradice. „Mílo, tak třeba někdy potom… po Novém roce?“ navrhne Julián a nahodí jeden ze svých hodně roztomilých úsměvů. Dokonce zahlédnu i ďolíček.

Já bych mu v tenhle okamžik odkýval všechno, ale babička Míla je evidentně tvrdší oříšek. „Ale no tak. Víš, že už jsem stará. Tak mi to dopřej.“

Merlin, kterého doteď zajímal mnohem víc mobil, vzhlédne. „Bojíš se zpívat před Kryštofem?“

„Ty seš kecka. Já se ani trochu nebojím,“ zamručí Julián a nejspíš dojde k přesvědčení, že nemá na výběr, proto vstane a neochotně se šourá pro kytaru. Nebo je možné, že se dal na útěk, to se asi uvidí podle toho, zda se nakonec vrátí. Kdybych byl škodolibý, nejspíš bych vytáhl něco ve smyslu, že s tou nohou by beztak neutekl moc daleko, a tak nemá smysl se vzpírat.

Prostě mi zazpívej.

Ovšem Julián není žádný posera a výzvu bere odvážně. Vrátí se s kytarou a sedne si zpátky do křesla. Dlaň položí na struny a koukne na hmatník.

Páni. Páni, páni, páni! Vau! Srdce mi poskočí radostí. Uslyším Juliána zpívat! Slyšel jsem ho hrát už několikrát, ale nikdy nezpíval. Maximálně si broukal, a to ještě navíc dost potichu, jakoby sám pro sebe, ale zpívat jsem ho neslyšel a už jen z té představy mi po těle vyskáče husí kůže.

„Někdo něco?“ zeptá se Julián a speciální pohled věnuje Filipovi. „Něco jiného než Stánky! Nebo mám vybrat já?“

Odpoví mu babička Míla. „Vyber něco, co se ti bude hezky zpívat. Něco českého, žádnou tu vaši americkou hitparádu.“

„No jasně,“ přikývne Julián. Váhavě klepne prstem do kytary a je vidět, že přemýšlí. Čelo má nakrčené a ve tváři soustředěný výraz, ale celé to trvá jen chvíli. Něco ho napadne a on mi předtím, než položí prsty na hmatník, věnuje krátký pohled. Který nevím, co znamená.

Nejdřív zahraje pár akordů, vyzkouší, jak kytara zní, a teprve poté začne hrát.

Viděl jsem Juliána s kytarou několikrát. Často prostě jen drnká, hraje si s jednotlivými tóny, zkouší a přechází z jedné skladby do druhé, ale teď od prvního akordu poznám, že tohle je jiné, tohle bere vážně.

A pak začne zpívat.

Já, ač mám spánek bezesný

mně včera sen se zdál.

I když dávno nejsem s ním,

mě navštívil sám král.

Řekl lásko má já stůňu,

svoji pýchu já jen hrál,

kvůli vám se vzdávám trůnu,

klenotů i katedrál.

Juliánův hlas je nádherný. Jemný a čistý. Je v něm něco, co mě nutí přestat dýchat a mrkat, aby mi nic neuteklo. Je v něm tolik citu a emocí, až mě tím doslova převálcuje. Husí kůže, kterou jsem měl před chvílí, se změní na zimnici a ta přejde ve spalující horko.

Je v něm láska. Nebo ne? Tohle by se mi přece nemohlo zdát.

Ač den mám jindy poklidný,

dnes nevím, kudy kam.

Trápí mě sen ošidný

a trápí mě král sám.

Najednou Julián zvedne hlavu, přestane koukat na kytaru a jeho pohled se do mě zabodne s takovou silou, až mám dojem, že nikdo kromě nás dvou v místnosti není. A každé z těch slov je jen pro mě. Že mi tím chce říct… Že mi tím říká…

Řek jsem lásko má já stůňu,

svoji pýchu já jen hrál,

kvůli vám se vzdávám trůnu,

klenotů i katedrál.

Zdá se mi to, nebo změnil text? Myslí to vážně? Přece to nemůže být jen písnička, která nic neznamená, když je tak… Když on… Nedokážu jeho pohled snést, a tak sklopím zrak a v ten moment mi do klína spadne slza. Rychle si utřu tváře a pak bez rozmyslu, aniž bych uvažoval, co mi to může způsobit, znovu vzhlédnu. A ano, Julián na mě pořád kouká, pořád zpívá jen pro mě a v jeho pohledu je toho tolik.

Řek jsem lásko má já stůňu,

svoji pýchu já jen hrál,

kvůli vám se vzdávám trůnu,

klenotů i katedrál.

Řek jsem lásko má já stůňu,

svoji pýchu já jen hrál,

kvůli vám se vzdávám trůnu,

klenotů i katedrál.

Chce se mi smát, chce se mi brečet, chce se mi brečet i smát a točit se dokola, zamilovaně snít a nechat se pohltit štěstím. Vytrhnout si řasu a přát si, aby ten pocit přetrval navždycky. Poslouchat Juliána navždycky.

Jenže když Julián dozpívá, všichni začnou tleskat a já si uvědomím, že tu nejsme sami. Kouzlo se rozplyne, přestože se Julián pořád dívá jen na mě a já na něj a vůbec nevím… Tohle se přece nedá zvládnout. Tohle přece nemůže dělat, pokud to neznamená…

Kousnu se do rtu, jen abych zabránil sám sobě přede všemi se zeptat, jestli tím říká…

Vstanu a vystřelím z obýváku dřív, než se sesypu jako domeček z karet.

Ale ten zvláštní magický pocit pořád přetrvává.

Chci se smát a chci brečet. Chci brečet a smát se a točit dokola a hlavně zamilovaně snít.

***

Sedím v pokoji a luštím sudoku. Asi to není nejspolečenštější věc, co bych právě teď měl dělat, ale nikdo se mi přece nemůže divit. Po té písničce se potřebuju dát dohromady, než zase půjdu dolů a budu čelit… no, především svým pocitům.

Takže luštím jedno z těch vůbec nejkrutějších sudoku, se kterým si lámu hlavu už pár dní, když zaslechnu na schodech kroky. Zaposlouchám se.

Určitě to není Merlin. Ten celkem dupe. A Filip schody většinou vybíhá, tím pádem bych řekl, že by to mohl být… Zadržím dech a čekám, až ten někdo vejde do pokoje, ale k mému překvapení místo toho zapadne do koupelny.

Je to kravina, ale můj mozek právě šrotuje na sto deset procent a vymýšlí teorie. A konkrétně jedna mi přijde vyloženě pravděpodobná. Přece jen… s Juliánem jsme na sebe v koupelně narazili několikrát, taky jsme tam spolu dost věcí vyřešili a on ví, že jsem nahoře, a kdyby potřeboval na záchod, kvůli noze použije dolní koupelnu, což… Vystřelím za ním.

Zeptám se ho, co to mělo znamenat, nebo ho mám nechat, aby začal jako první mluvit on?

Zaklepu, ale nečekám na odpověď a rovnou vezmu za kliku.

Nejdřív myslím, že tu nikdo není, než si uvědomím, že je, akorát sedí na zemi, opřený o stěnu s pokrčenými koleny, vyhrnutými rukávy a nůžkami položenými před sebou. Chvíli mi to přijde tak divné, že nechápu, na co se dívám, než mi začne celá situace zapadat do sebe.

Na zemi sedí Filip.

Vypadá šokovaně a vyděšeně, když si uvědomí, že není sám.

Rukávy má vyhrnuté.

Vidím hromadu jizviček i větších jizev, které se táhnou od zápěstí po lokty.

A pak ty nůžky. Které tam jen leží.

„Co… Co tady děláš?!“ zařve Filip a vyškrábe se na nohy. Chci couvnout a co nejrychleji zmizet, jenže mi dojde, že tohle přesně nemůžu. Že ho za nic na světě nesmím nechat samotného.

„Co ty tady děláš?“ zařvu hodně podobným tónem.

Filip popadne nůžky a hodí je do šuplíku. Jsou to mimochodem ty samé manikúrní nůžky, kterými jsem si rozstříhal bundu. „Do toho je ti hovno! Vypadni, Kryštofe!“ Dojde blíž a na férovku mě zkusí vytlačit na chodbu. Ale já se nenechám, ne, to do háje ne, ne, ne.

Takže se přetahujeme a přetlačujeme, ale není v tom nic agresivního, spíš mám pocit, že u Filipa převažuje bezmoc a zoufalství a postupně mu dochází, že tohle nepůjde jen tak zapomenout.

Nakonec spustí ruce. „Fajn, tak jdu já!“ zavrčí. „Jestli o tom někomu cekneš…“

Bojovně vystrčím bradu. „Tak co?“

Nadechne se, jako by existovalo něco, co by proti mně mohl použít, akorát neví, zda by měl. Což je hloupost, ne? Není nic, čím by mě mohl zastrašit, poslední dny jsem jak mílius a neprovedl jsem žádnou kravinu. Dokonce… No ještě je tady Julián, ale o tom nikdo neví, takže absolutně nechápu, proč na mě tak zírá.

Povytáhnu obočí, ale Filip si to nejspíš rozmyslí, nebo žádné eso v rukávu nemá, protože nic neřekne a raději vypadne na chodbu. Slyším ho, jak sbíhá schody a poslední tři nejspíš seskočí. Zatímco já zůstanu v koupelně. Pro jistotu zkontroluju, jestli ty nůžky do šuplíku fakt schoval, a když je najdu, rozhodnu se je odnést na místo, kde je Filip nenajde.

Ale asi zbytečně. Když bude chtít, může si vzít žiletky na holení.

Nebo nůž z kuchyně.

Nebo nůžky z Merlinova pouzdra, se kterými před pár dny stříhal kdovíproč pracovní sešit do přírodopisu.

Dochází mi, že není v mé moci zabránit Filipovi, aby se nedostal k něčemu ostrému, ale zároveň to nemůžu jen tak nechat a neřešit.

Takže to budu muset někomu říct.

***

Kvůli Filipovi jsem po zbytek dne dost mimo. Vím, že něco tak velkého nemůžu vytáhnout před návštěvou, a večer je Denisa unavená a jde brzo spát, zatímco Rob s Merlinem koukají na film. Navíc mám dojem, že mě Filip tak trochu hlídá, a vždycky se mu podaří nějakým způsobem zabránit tomu, abych byl s někým sám.

Takže se rozhodnu nechat to na neděli a doufám, že Filip mezitím neudělá nějakou šílenost. Což si upřímně nemyslím, protože tak jak on hlídá mě, já si hlídám jeho. Vím, kde je každou minutu až do chvíle, kdy si lehne do postele a trochu otráveně nám popřeje dobrou noc.

Byl to dlouhý den a kluci rychle usnou. Teda Merlin a Filip. U Juliána si nejsem jistý, protože ho neslyším poklidně oddechovat, ale ani se nepřevaluje. A já klasicky zírám do tmy a čím víc jsem unavený, tím čilejší jsem. Což by nemělo dávat smysl, jenže záhadným způsobem dává.

Začnu počítat ovečky, ale velmi rychle překliknu k sudoku. Ne že bych byl takový borec, abych si ho dokázal luštit v duchu, ale občas mi pomáhá si jen představovat, jak do jednotlivých čtverečků píšu čísla, bez ohledu na to, jestli dávají smysl.

Zrovna zapisuju čtyřku, když Julián vstane. Někdy ho v noci pobolívá noha, a tak se jde projít, proto tomu ze začátku nevěnuju pozornost, jenže on místo ke dveřím zamíří k mojí posteli.

Sedne si na kraj a tiše zašeptá: „Jsi v pohodě?“

Vystřelím do sedu. Ve tmě na sebe moc nevidíme, ale i jeho obrys je konejšivý. „Jo. Dneska to bylo náročné,“ přiznám, zároveň mi to nedá a musím se usmát. „A hezké.“

„Zvládl jsi to skvěle,“ poznamená Julián a natáhne nohu, takže poznám, že zatím neplánuje odejít.

„Teď zpětně mi můj ranní breakdown přijde trochu úsměvný,“ uchechtnu se a dlaněmi uhladím peřinu, jen abych zaměstnal ruce. Nerozumím tomu, jak je možné, že mě Juliánova blízkost uklidňuje a znervózňuje, obojí najednou, a ani jeden z těch pocitů nepřevažuje.

„Asi jsme si z tebe neměli dělat srandu,“ vzdychne Julián omluvně. „Víš co? Myslím, že by ti šel dobře baseball. S tím, jak házíš věcmi a odpaluješ je proti zdi a tak.“

„Haha,“ zamručím, ale vlastně mě to pobaví. Prstem na peřinu nakreslím kolečko. Myslel jsem, že některé věci nikdy nikomu neřeknu, ale svěřit se Juliánovi je snadné a přirozené. A tak nějak správné, protože vím, že on mi v mnoha ohledech může porozumět. „Vlastně si to nikdy moc nepamatuju. Prostě se naštvu, a když to přejde, zjistím, že jsem něco udělal. Nesnáším to. Myslel jsem, že už to nepřijde, ale evidentně to mám pořád v sobě.“

Nestydím se, že jsem gay. A učím se nestydět za to, že se maluju. Ale za svoje výbuchy se budu stydět nadosmrti, i když přestanou, i když budu hodně starej a zapomnětlivej. Nedokážu se s nimi smířit, přestože terapeutka hned na prvním sezení tvrdila, že smíření může přijít, pokud na tom budu pracovat. Teď tomu zatím nedokážu úplně věřit.

„Bylo to tak vždycky?“ chce vědět Julián.

„Ne,“ zavrtím hlavou a nakreslím na peřinu další imaginární kolečko. Trochu mi to pomáhá zůstat v klidu, i když mluvím o něčem, co mě pořád straší. „Poprvé se to stalo v děcáku. S Milanem to pak bylo čím dál horší a v jednu chvíli už to nešlo vydržet. Byl jsem tak strašně vyděšený, že… jsem se jednou prostě vypnul. A když jsem se probral, byl Milan na zemi, tekla mu krev z nosu a měl opuchlé oko. A mě bolela pěst. V životě jsem nikoho neuhodil a zničehonic jsem stál nad klukem, co nevypadal úplně dobře. Měl jsem ale celkem štěstí. Kluci v pokoji se za mě postavili a řekli, že mě Milan už docela dlouho obtěžoval, a tak ho vedení poslalo pryč. A já musel za trest měsíc pomáhat v kuchyni, což mi nijak nevadilo. Akorát mi po tom incidentu tohle zůstalo. Když mám strach, vybuchnu.“

Sotva to dořeknu, odevzdaně se svalím na postel. Proč se člověk, který mi způsobil tolik stresu a strachu, musel tak nesmazatelně otisknout do mého života?

Julián chvíli mlčí, ale není v tom nic tíživého. Nejdřív to vypadá, že odejde zpátky k sobě, jenže on si místo toho přesedne a pak rovnou lehne. Ke mně. „Mrzí mě, že si to v sobě pořád neseš,“ zašeptá.

„Každý z nás si v sobě něco nese,“ zamumlám překvapeně. Protože je najednou tak blízko, že se dotýkáme koleny. Ani jeden z nás však neuhne. Rozhodně jsem ovšem rád, že je tma, jinak by viděl, jak se červenám.

„Jo, to jo,“ souhlasí Julián. „Myslím, že ti chci něco říct. Můžu?“

Přikývnu a hned nato, protože mě vlastně nemůže vidět, pro jistotu dodám: „Samozřejmě.“

„Já… Nikdy jsem o tom nemluvil. Jen tenkrát na terapii, ne úplně, ale terapeut to podle mě pochopil, akorát… To je jedno,“ zašeptá a v jeho hlase slyším nervozitu. U Juliána tak nepřirozenou. „Řekl jsi, že si v sobě každý z nás něco nese, což je pravda. Vím toho o Filipovi a Merlinovi hodně. Třeba ti to jednou budou chtít povědět. A oni toho o mně vědí taky hodně, akorát… Sakra, vidíš, ani nevím, jak začít. Řekl jsem ti, že moje máma byla skvělá, což taky byla, vychovala mě úplně sama. Ale měla svoje… stavy. Strašně moc dní to byla ta nejúžasnější máma na světě. Do hajzlu.“ Zhluboka vydechne.

Bolí mě, jak moc ho to bolí. I když se snaží nedávat bolest najevo, je vepsaná v každém slově.

„Byly dny, kdy působila hrozně energicky, bláznivě, chtěla tak moc žít, poznávat svět, nakupovat. Jednou jí přišlo jako ten nejlepší nápad utratit peníze na nájem za stírací losy, protože měla pocit, že je štěstí na naší straně. Jindy mě zas vyzvedla ve škole uprostřed vyučování jenom s batůžkem a řekla, že koupila letenky do Francie.“ Na okamžik se odmlčí, jako by se do té chvíle přenesl. Jako by mámu znovu viděl a slyšel.

Chci ho chytit za ruku a nepustit, ale vím, že ho to nejdřív musím nechat dopovědět, proto nehybně ležím a čekám. A tíha jeho vyprávění mě zatlačuje do matrace.

„Řekl jsem, že byla realitní makléřka a že byla dobrá, to jo, ale ze dvou míst ji vyhodili. Měla neuvěřitelnou vůli postavit se zase na nohy, akorát po tady těch stavech to nikdy nešlo. To vždycky padla na dno. Úplně se vypla. Totální depka. Říkala, že nic nemá smysl. Že je rozbitá. A já mám strach, že jsem taky rozbitej a nemám smysl, Kryštofe.“ Zlomí se mu hlas a v tichu pokoje slyším, jak pomalu oddechuje. „Vždycky když začnu něco až moc prožívat nebo je mi mizerně, mám strach, že tohle je ono. Že budu jako ona. Že to mám v genech. Že jsem bipolární.“

Přál bych si, aby to řekl a mně to přišlo legrační. Julián a bipolárka? Ne, určitě ne. Jenže pravdou je, že ho tak dobře neznám a nedokážu posoudit, jestli by ji mohl po matce zdědit. Ale o moje posouzení nejde, to si uvědomuju. Julián za mnou pozdě v noci nepřišel, abych něco hodnotil. Přišel, aby se svěřil s něčím, co ho trápí.

Vím, že tohle bráchové nedělají, ale my bráchové nikdy nebudeme. Náš vztah nebude ani za hodně dlouhou dobu sourozenecký. Byla hloupost myslet si něco jiného. Proto ve tmě nahmatám jeho ruku a pevně ji stisknu. Držím ho, aby věděl, že jsem s ním.

„Ještě jsem to nikdy nikomu neřekl. Je to zvláštní. Ale vlastně dobrý. Asi.“ Opětuje mi stisk a palcem mě pohladí.

Julián a bipolární?

Co když to v sobě má?

Vzpomenu si, jak jsem mluvil s Denisou a řekl, že kluci jako my mají svoje problémy. Přál bych si, aby to nebyla pravda. Přál bych si, abych se další den probudil do světa, kde nikdo z nás nemá výbuchy agrese, nechce se pořezat a hlavně nežije ve strachu, že se uvnitř něj skrývá něco zlého.

„Nemusíš nic říkat. Měl by ses zkusit vyspat,“ promluví Julián a já si uvědomím, že už hrozně dlouho mlčím. Že jsem se nechal pohltit vlastními myšlenkami a vlastními strachy.

Beru všechno zpátky. Kdybych měl řasu a mohl si něco přát, věnuju to přání Juliánovi.

Přilehnu si blíž, takže mezi námi není skoro žádný prostor. „Mrzí mě to. Kéž bych mohl něco udělat,“ začnu a doufám, že chápe, že nejde o prázdná slova. „Ale teď jsem tady, hned vedle tebe a dám na tebe pozor.“

Čímž říkám…

… miluju tě.

… neodcházej.

… ať se stane cokoli, moje pocity to nezmění.

… tuhle noc přečkáme.

Minimálně to poslední sdělení pochopí, protože úlevně vydechne a schoulí se. Dokonce se nechá obejmout a přitom mě pořád drží za ruku. I když jeho strach bolí, jsem rád, že se svěřil. Jsem rád, že je tady.

Jsem rád, že usínáme spolu.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥