Szabi

Nic necítím.

Naposledy se rozhlédnu po pokoji, na třetí postel v řadě, a zkontroluju šuplík u nočního stolku. Taky ještě jednou nakouknu pod postel a do skříně, ale kromě jednoho počmáraného papíru, který jsem schválně nevyhodil, aby tu po mně něco zůstalo, mám všechno pečlivě sbalené v batohu.

Pečlivě.

Ne, to je lež. Nic jsem si neposkládal, prostě jsem tam věci narval tak, jak mi přišly pod ruku. Dokonce jsem si ani nedělal hlavu s oddělením čistého a špinavého prádla. Neschoval jsem tužky do penálu ani nerozmotal sluchátka. Když jsem zapínal zip, musel jsem Martina poprosit, aby mi s tím pomohl.

Takže to fakt nebylo pečlivě, spíš jsem to pečlivě osral.

Ale je to jedno. Kromě tátovy knihy na žádné z těch věcí, ježišmarja, dokonce ani na tom samotném batohu, který jsem měl v ten den, nezáleží. Klidně bych je mohl všechny vyhodit z okna a nic by se nezměnilo.

Neudělám to jenom proto, že nechci novou rodinku hned první den žádat o nové spodky. Ty by mi nakonec, když se nad tím fakt zamyslím, chyběly nejvíc.

Sednu na postel a nějakou dobu koukám z okna na ocelově šedou oblohu. Přemýšlím, jestli konečně začne sněžit nebo alespoň pršet, anebo už bude navěky takhle… nijak. A pak jsem zpátky v pokoji a přistihnu se, že hypnotizuju dveře, které jsou už docela dlouho zavřené.

Ještě pořád pro mě nikdo nepřišel.

A možná ani nepřijde. Nejspíš za chvíli do pokoje vejde vychovatelka, soucitně se usměje a řekne něco jako: Je mi to líto, Kryštofe, tak si přece jen vybrali roztomilou a milou holčičku s culíky. Uviděli ji u vchodu a okamžitě věděli, že je to ona. Ta pravá. A ne jak s tebou, kdy ses během všech schůzek choval odtažitě, protože jsi nevěřil, že by o tebe doopravdy mohli mít zájem.

Samozřejmě by to neřekla tolika slovy, ale na významu by to nic nezměnilo. A já bych si všechny věci zase vybalil, prázdný batoh schoval pod postel a vydal se do jídelny na oběd.

Dneska je na rozpisu rizoto.

Kdyby… Až se to stane, zvládnu to. Nezhroutím se, nebudu brečet ani se vztekat. A pokud se tomu ostatní kluci budou smát (určitě se najde aspoň jeden, který řekne, že někdo jako já přece nemohl čekat cokoli jiného), prostě se taky zasměju (a přiznám, že ne, někdo jako já nic jiného nečekal). Nejspíš se ani nebudu muset moc snažit, aby úplně každý nepochyboval, že je mi to celé ukradené. Že tady klidně strávím další dny a týdny a nakonec i ty dva poslední roky.

Možná by bylo vážně lepší, kdyby nepřijeli. Aspoň bych se nemusel seznamovat s jejich „syny“. Dalšími třemi osvojenými kluky v mém věku, kteří by teď měli být… Co vlastně? Rodina? Bráchové?

Těžko.

Nakonec čím se má tohle osvojení, v mém případě pěstounství, tolik lišit od děcáku? Jasně, nebudu spát v pokoji s devíti dalšími kluky, ale se třemi, a nebudu mít kolem sebe vychovatelky, ale – odmítám jim říkat rodiče – Denisu a Roba. Jinak ovšem žádný velký rozdíl nevidím.

Zhluboka vydechnu a pevně sevřu batoh, nejraději bych do něj zabořil nos, zavřel oči a předstíral, že je to jen další obyčejný den. Den, který minutu po minutě zvládnu, a večer budu nesnesitelně dlouho zírat do stropu.

Tahle myšlenka mě vede k tomu, abych zaklonil hlavu a ještě naposledy pohlédl na strop, protože pořád existuje šance, že už ho nikdy neuvidím. A právě v ten okamžik, kdy zírám na místo, kde se omítka už před nějakou dobou odloupla, se dveře s vrzáním konečně otevřou. Stojí v nich vychovatelka, ale spolu s ní i Denisa a Rob.

Oba se usmívají. Rob klidně a uvolněně a Denisa od ucha k uchu, jako kdyby právě prožívala nejlepší okamžiky v životě. Jako kdyby Vánoce přišly o celých dvacet tři dní dřív. Což je tak zvláštní, protože při pohledu na mě se už hrozně dlouho nikdo netvářil tak spokojeně.

Chtěl bych se na ně taky usmát a dát jim najevo, jak jsem rád, že doopravdy přijeli, ale nejde to. Ještě jsem se na ně ani jednou neusmál, dokonce ani když mi na čtvrté schůzce nadšeně oznámili, že mě chtějí a udělají všechno pro to, abych s nimi strávil svátky.

Jenže já v ten okamžik nic necítil, tak jsem jen mechanicky přikývl.

Mechanicky. To asi taky není pravda. Trochu to působí, jako by to mé tělo udělalo nevědomky a nestálo ho to žádnou energii. A přitom to v ten okamžik byla naprosto nepředstavitelná dřina.

„Takže jste si to nerozmysleli,“ pronesu a zároveň seskočím z postele. Batoh držím jen za poutko a trochu s ním štrejchám o zem. Na to se soustředím. Jak s ním jemně pohupuju a čekám, kdy se otře o podlahu. Soustředění na maličkosti totiž trochu pomáhá.

„Ty ses bál, že bychom si to rozmysleli?“ vydechne Denisa. Je překvapivě vysoká, ale taky dost drobná, s dlouhými blond vlasy, upravená a hezká a zároveň nijak výrazná. Od úplného začátku působila mile a vřele. Hodně se usmívá a hodně se stará o to, jak se mám a cítím.

Taky příjemně voní. To vím, protože mě na konci každé schůzky objala.

Rob, její manžel, je vysoký a hubený, spíš světlý typ, s hustými vousy. Jednu ruku má potetovanou, ale černé klikyháky už trochu vybledly a ke světlé košili se moc nehodí. Poprvé mi donesl čokoládu a při druhé schůzce mě poplácal po rameni, vlastně úplně stejně, jako to kdysi dávno dělával i můj táta.

Milí, milí, milí lidé. A vybrali si ze všech děcek právě mě. Asi potřebují vyvážit všechnu tu radost a taky si nejspíš honí ego tím, že zachraňují kluky, jako jsem já.

Ačkoliv já vlastně vůbec nevím, co to znamená – kluci jako já.

„Trochu,“ přiznám. Přešlápnu a přejedu pohledem z Denisy na Roba.

Je tohle TA chvíle? Ta chvíle, kdy odtud vážně odejdu? Chvíle, o které jsem byl bytostně přesvědčený, že nikdy nepřijde?

„Jsi připravený?“ zeptá se vychovatelka Fialová. Její přítomnost působí téměř osudově vzhledem k tomu, že tady byla i v den, kdy jsem přijel. To ona mi přidělila třetí postel v řadě a ukázala mi, kde je jídelna. To ona mě představila ostatním klukům na pokoji a řekla, že kdybych něco potřeboval, pomůže mi.

Je hodná, aspoň mám ten dojem, ale jistý si nejsem, protože jsem za ní nikdy nepřišel. A teď, když na ni koukám, na její prošedivělé vlasy, necítím nic.

Nebude se mi stýskat po nikom a po ničem.

S kluky, se kterými jsem sdílel pokoj, jsem se rozloučil už ráno a rozhodně to bylo mnohem víc trapné než dojemné. Jedna holka mi na chodbě zamávala a od paní kuchařky jsem dostal k snídani trochu větší porci.

Ale že bych ze dvou koblih skákal do stropu, to se říct nedá. Na druhou stranu bych neskákal ani z jedné a takhle jsem je aspoň mohl dát klukům a žít s pocitem, že na úplném konci, na poslední chvíli, jsem pro ně udělal jednu malou hezkou věc.

„Jo,“ přikývnu a zvednu batoh do náruče. Dostal jsem ho v desíti, a ačkoli mám popruhy povolené úplně na maximum, hodně mě tlačí, když si ho dám na záda, takže ho nosím zásadně v náruči. Je mi jasné, že pak působím trochu nejistě, jako kdybych potřeboval něco objímat. Ovšem furt lepší než nosit dětský batůžek na zádech.

„Dobře. Všechno už je vyřízené, tak pojedeme domů, co říkáš?“ nadhodí Rob.

Neříkám na to nic a znovu se zmůžu jen na přikývnutí. Mohl bych mít místo krku pružinu, dost by mi to usnadnilo život.

Pojedeme domů.

Ať už to do háje znamená cokoli.

Naposledy kouknu na postel. Čtyři roky představovala jediné místo na celém světě, o které jsem se nemusel s nikým dělit. Jediné místo, které možná něco znamenalo. A i přesto mi nedělá žádný problém vyjít z pokoje a nechat ho definitivně za sebou.

Pořád nic necítím. I když bych samozřejmě chtěl.

Od vychovatelky Fialové dostanu zarámovanou fotku, kde jsou namačkané všechny děti z děcáku. A protože jich je hodně, musela být fotka pořízená z velké dálky, a tak jednotlivé obličeje nerozpoznávám. Nedokážu najít ani sám sebe.

Ale i tak ze sebe vydoluju poděkování, které za moc nestojí, ovšem v mém případě se i snaha počítá. Doufám, že si to Fialka uvědomuje. Že se prostě jen snažím být hodný a milý a rozhodně tím nenaznačuju, jak skvělý dárek jsem dostal.

Díkybohu se mě nepokusí na rozloučenou obejmout. Bylo by opravdu trapné, kdybych před ní couvl a zašklebil se.

A pak přijde TA chvíle.

Vlastně ani nevím, proč říkám pak, protože pak v tomhle případě znamená teď. Teď mě čeká nový život, jelikož společně s Robem a Denisou vyjdeme do pošmourného dne, do nijakého počasí, sejdeme po schodech a zamíříme k parkovišti.

Rob jde první a pohazuje si klíčky, zatímco Denisa kráčí vedle mě a určitě něco říká, protože periferně vnímám, že otvírá pusu. Ale pardon, že neposlouchám, právě prožívám trochu zvláštní stav, kdy jedna moje část ječí jak šílená a zkouší mě přesvědčit, abych něco cítil, a druhá, mnohem větší a podstatnější část… necítí nic.

„Kryštofe,“ promluví Denisa a velkýma šedýma očima se do mě zabodne, jako kdyby poznala, že nevnímám. Což se nejspíš vážně stalo.

„No?“ vydechnu vyčerpaně.

„Všechno bude v pořádku. Nemusíš mít strach. Vím, že je to strašidelné, ale uvidíš, že se budeš mít dobře.“

Chtěl bych říct, ještě než nastoupím do auta, že vůbec nezáleží na tom, jak sympatická a milá mi připadá. Nic z toho, co řekla nebo udělala, nemusí být pravda. Lhát není zase tak těžké. Takže vždycky existuje šance, v tomhle případě klidně i dost velká, že až nasednu do auta, už mě nikdy nikdo neuvidí.

Že ona a Rob můžou být úchylové s nachystaným sklepem.

Maniaci s agresivní povahou.

Dealeři orgánů.

V úplně každé maličkosti mi mohli lhát a sotva sednu do auta nebo vejdu do jejich domu nebo poprvé udělám něco, co je nepotěší, změní se. Možná přijde okamžik, kdy budu litovat a s láskou vzpomínat na děcák.

Vzdáleně vnímám, že otvírám dveře auta, nasedám a zapínám si pás, ale nic z toho nedokážu prožít. A tak se soustředím na maličkosti. Na to, jak auto nastartuje, na vánoční koledu v rádiu, na stále se vzdalující děcák, na nehet, který si zaryju do předloktí, na Robovo prozpěvování, na Denisin úsměv, který mi věnuje pokaždé, když se na mě otočí.

Na ubíhající krajinu za oknem.

***

Můj nový domov je… hezký. Takhle jsem si ho nepředstavoval, ale možná je to tím, že jsem si ho nepředstavoval vůbec. Kdybych si s tím ovšem dal tu práci a měl bych si něco představit, nejspíš by to byl starší barák s oprýskanou omítkou, vysoký, minimálně třípatrový a k němu zahrada se spoustou krámů povalujících se všude možně. Možná pletivový plot. A rozhodně by mi z toho domu běhal mráz po zádech. Jako v amerických filmech, kdy se po otcově smrti matka rozhodne, že je nutné začít od začátku, a doveze děti k tomu neopuštěnějšímu a nejstrašidelnějšímu baráku, který zvládla sehnat.

Takový pocit jsem myslel, že budu mít.

Jenže místo toho zastavíme před moderním jednopatrovým domem, s uklizenou a udržovanou zahradou a dřevěným plotem. Všechno působí pohodově a rodinně a ne jako doupě vrahů nebo úchylů.

Na druhou stranu by se přece vrahové za každou cenu snažili nevzbuzovat podezření, ne?

Na schránce je zlatavým písmem napsáno Kociánovi.

„Vítej doma,“ řekne Denisa slavnostně.

„Běžte dovnitř. Hodím auto do garáže a věci ti, Kryštofe, klidně vezmu,“ oznámí Rob a já při těch slovech automaticky pohlédnu na batoh.

„Chceš mi prohledat věci?“ vypadne ze mě, ale ve skutečnosti to zase tak šokující není. Jistě, že budou opatrní, když si domů berou úplně cizího kluka, o kterém skoro nic nevědí.

Ha, a to je beztak taky lež, protože z mého spisu musí vědět hodně.

Rob překvapeně vyvalí oči, ale hned nato se uvolněně rozesměje. „Jasně, že ne. Měl bych?“

Pořád ještě sedíme v autě, takže by kdykoli mohl znovu nastartovat a vzít to plynule zpátky. Třeba by na parkovišti pořád stála vychovatelka Fialová a přivítala mě slovy: No, Kryštofe, na chvíli to vypadalo, že jsme se tě zbavili. Nevadí. Kdybys něco potřeboval, jsem tady pro tebe.

„Rozhodně,“ zamumlám a rozepnu si pás. „Injekční stříkačky mám v přední kapse a heroin v tajné kapse všité vevnitř.“

Je to vtip. Nejsem nejvtipnější člověk na světě, to rozhodně ne, a už jsem si stihl párkrát všimnout, že ne úplně každý některé moje narážky chápe, ale stejně mě trochu fascinuje, jak na to Denisa a Rob zareagují.

Rob totiž zalapá po dechu jako ryba na suchu a Denisa se na mě z předního sedadla otočí a zavrtí hlavou. „Ale ne, Rob to takhle nemyslel. Jen se snažil být milý. Nepodezíráme tě, že bys u sebe měl drogy. Dobře?“

„Omlouvám se, jestli to vyznělo špatně,“ dodá okamžitě Rob.

Skoro jako kdybych mezi ně hodil tikající bombu.

Přeskakuju pohledem z jednoho na druhého, než se konečně přiměju říct: „Jen jsem si dělal legraci.“ Protože kdybych si nedělal, přece bych na to tak hloupě neupozornil, ne? Prostě bych jen sebral batoh a Robovu nabídku odmítl.

Oba se sehraně rozesmějí, ačkoliv je to dost nucený smích.

Zas tak trapný vtip to snad nebyl, nebo jo?

Raději vystřelím z auta, aby mě třeba nenapadl další velmi povedený vtípek. Batoh ale vezmu s sebou. Nepotřebuju, aby mi ho někdo nosil, navíc si nejsem jistý, co si Rob z toho rozhovoru vezme. Jestli by fakt neměl tendenci mi prohrabat věci. A to nechci už jen z principu.

Sotva Rob znovu nastartuje a začne zajíždět do garáže, Denisa přistoupí blíž a s klíčky v ruce ukáže na domovní dveře. „Můžeme?“

Můžeme. A pokud nechceme stát na začátku prosince venku a trapně po sobě pokukovat, řekl bych, že i musíme. Jenže to už je hodně slov, která ze sebe nedostanu, takže se raději rozejdu k domu.

„Zhruba před půl rokem jsme dokončili rekonstrukci,“ řekne Denisa a odemkne. Okamžitě mě ovane teplo. Poprvé od chvíle, co jsem vyšel z děcáku, si uvědomím, že je mi celou dobu zima. Absolutně nechápu, jak jsem si něčeho takového nemohl nevšimnout, ale zároveň je tím pádem dobře, že můžu vstoupit dovnitř. Do úzké chodby, odkud vedou dvoje dveře – jedny doprava, ty jsou zavřené, a jedny doleva, otevřené, a jen letmo zahlédnu obývák. A taky tu jsou schody, což mě upřímně překvapí, protože zvenku dům působil jako jednopatrový.

„Co kdybychom začali vaším pokojem?“ navrhne Denisa a rozhodně mi neujde, že řekla vaším. Jasně, věděl jsem, že budu s těmi dalšími sdílet pokoj, ale stejně jsem nejspíš doufal, že nakonec dostanu zapadlou komoru, přístěnek pod schody nebo tak něco.

„Jasně,“ pokrčím rameny.

„Původně byla nahoře jen půda a kluci měli pokoj dole. Ale přišlo nám líto ten prostor nevyužít a Rob je hrozně šikovný, všechno dělal sám, proto to taky tak trvalo. Budete tam mít víc soukromí a vlastní koupelnu. Řeknu ti, že dělit se o koupelnu se čtyřmi chlapy není nic moc,“ mluví Denisa, zatímco jde do schodů a já ji poslušně následuju.

Poslušně.

To lež není. Jdu poslušně, protože stejně nic lepšího dělat nemůžu.

Mnohem méně poslušně ale v duchu odsekávám, že by si měla zkusit sdílet koupelnu v děcáku.

O patro výš je zase chodba, tentokrát širší a delší – na jedné straně jsou podél zdi bílé skříně a na úplném konci si všimnu žlutého křesla, malé knihovny a obrovského terária. Váhavě k němu přejdu a upřímně doufám, že v něm není had.

„Tam bydlí Mango. Juliánova agama,“ vysvětlí Denisa. „Možná je někde zalezlá, Julián jí tam udělal hodně schovek. Nemusíš se bát, je hrozně hodná a mazlivá.“

Nevím, co na to říct. Snad jen… rozhodně se nebudu mazlit s obrovskou ještěrkou. Nejsem blázen.

Denisa pak vejde do místnosti za tmavě hnědými dveřmi. „Tady je váš pokoj,“ řekne naprosto očividnou věc, která mi ale stejně zní v uších ještě dlouho poté.

Tady je váš pokoj.

Tady je váš pokoj.

Tady.

Od třetí postele v řadě, od starého, oprýskaného nábytku, od ne moc útulné místnosti s dalšími devíti kluky, je tohle rozhodně obrovské zlepšení. Protože ten pokoj je… nádherný! Nový a prostorný a útulný a domácký.

Na jedné straně jsou čtyři postele, každá o něco větší než jednolůžková. Dvě jsou dole a dvě nahoře. Navíc jsou mezi nimi zástěny, takže každý z nás má vlastní soukromí a lampičku a poličku.

Překvapeně zamrkám. Tohle jsem rozhodně nečekal.

Chtěl bych… Chtěl bych cítit radost a vděk, jenže přestože se hodně zhluboka nadechnu, pořád cítím jen nicneříkající prázdno. A taky brnění v prstech.

Na první pohled poznám, že dolní postel vpravo bude nejspíš moje, protože je jako jediná ustlaná a na poličce neleží žádné věci. Z té nade mnou visí peřina a hnědá chlupatá deka. Na poličce zahlédnu několik plastových postaviček a knížku, ale co je to za titul, na tu dálku nepřečtu.

Na druhé dolní posteli je peřina skopaná do noh a hnědá deka zase zmuchlaná vedle polštáře. Taky tam leží kytara, na stěně visí plakát s nápisem Bastille a na poličce jsou dvě hromádky časopisů Pevnost.

Denisa nejistě přešlápne. Asi proto, že hrozně dlouho stojím na místě, mlčím a blbě čumím. „Tak co na to říkáš? Je to za tebe v pohodě?“

„Jo, je to hezké,“ zamumlám a položím batoh na zem.

„Několikrát jsem jim říkala, aby si ráno ustlali,“ vzdychne. Vyjde po schůdcích, které jsou uprostřed mezi postelemi, a začne energicky stlát visící peřinu. „Tady spí Merlí. Je to zlatíčko, ale taky trochu bordelář.“

Opět nevím, co na to říct. Raději se otočím na druhou stranu pokoje, kde jsou dva obrovské psací stoly s hromadou učebnic a knih a propisek a deskových her a dva stolní počítače. Je tu hodně věcí, ale rozhodně ne nepořádek.

„Chceš si vybalit a být chvíli sám, aby ses aklimatizoval, nebo ti mám ukázat zbytek domu?“ promluví Denisa jen kousek ode mě a já leknutím nadskočím, což si ona vyloží úplně špatně a začne se nesmyslně omlouvat, jako kdyby provedla bůhví co. A pak mi dojde, že si nejspíš myslí, že mám nějaké pitomé trauma.

Asi bych jí měl říct, že žádné trauma nemám, jen jsem se zamyslel. Neřeknu ovšem nic, pouze nepřítomně přikývnu, zatímco se potřetí zeptá, jestli jsem v pořádku.

„Můžeš mi ukázat zbytek domu,“ nabídnu v dobré víře.

V dobré víře. Tak určitě.

Není mi ovšem úplně příjemná představa, že bych tu seděl a čekal, až některý z těch kluků přijde, a měl se s ním seznámit tady. Na jejich území. Zní to hloupě, ale vím, že před Denisou budou milejší. Stejně jako nikdo neudělá nic hnusného před vychovatelkami.

Naproti pokoji je koupelna se sprchou. Na poličce u umyvadla leží čtyři barevné kalíšky a v nich zubní kartáčky ve shodné barvě. Vyfasuju zelený kartáček v zeleném kalíšku, který stojí poslední v řadě hned vedle červeného.

V dolním patře mě Denisa nejprve zavede do obýváku a do pracovny, která dřív bývala pokojem pro kluky. Taky nakouknu do rodičovské ložnice, tam ale moc neokouním, stejně jako nelezu do jejich spodní koupelny, kam prý samozřejmě můžu, když se mi nebude chtít do patra.

A pak už je tu jen velká prostorná kuchyň s kulatým jídelním stolem uprostřed.

„Nechceš čaj?“ nabídne Denisa a než stihnu odpovědět, vytáhne dřevěnou krabičku, kde má snad všechny druhy čajů. „Je tu borůvkový, vanilkový s malinami, limetkový, bylinkový, perníčkový, slaný karamel, bílý, švestkový, heřmánkový, černý, yerba maté – tam je kofein, jen upozorňuju, jahodový…“ Nechám ji to odvykládat celé, protože to skoro vypadá, jako by jí dělalo radost, jak širokou nabídku má.

Možná si místo osvojování děcek měla otevřít čajovnu.

„Borůvkový,“ vyberu ten, který zmínila první.

„Dobře,“ usměje se.

Vezme dva velké keramické hrnky a připraví čaje. Pro sebe vezme perníčkový, takže sotva ho zalije, všude po kuchyni se rozleze dotěrná perníková vůně.

Perníčky nenávidím z principu!

Následně sedíme u kulatého stolu (kde zmizel Rob, netuším) a v kuchyni zavládne ticho, které občas nahradí jen slabé usrknutí čaje. Samozřejmě si spálím jazyk, protože chci předstírat, že mám hodně práce, a to ticho vůbec není způsobené nedostatkem témat k hovoru.

No a pak se Denisa nadechne a mně docvakne, že mlčela jen proto, že se připravovala na něco vážnějšího.

„Kryštofe,“ začne. Nejsem zrovna mistr v komunikaci, ale myslím, že tohle je celkem solidní začátek. „Už jsme se o tom sice trochu bavili, ale chci ti ještě jednou připomenout pravidla, která tady platí.“

Přikývnu a hledím přitom na hrnek s černobílou kosatkou, který leží na lince.

„Tohle není vězení, můžeš chodit ven, kdy budeš chtít, jen buď doma do desíti. O víkendu se klidně můžeme domluvit na jedenáctou, když nám řekneš, kde jsi. Dostaneš mobil a budeš k zastižení. Vezmeš to, když uvidíš, že ti voláme, ano?“

„Jo, s tím nemám problém.“

Denisa se usměje, upije trochu čaje a pokračuje: „Žádný alkohol, drogy nebo cigarety. Kdybys měl s něčím z toho problém, nemusíš mít strach. Neznamená to, že tě nebudeme chtít. Jen by bylo dobré se svěřit, abychom to mohli nějak řešit.“

Významně se odmlčí, takže pochopím, že bych měl něco říct. „Nemám problém.“

Přikývne. Nezdá se, že by mi nevěřila. „Další věc. Chápu, že občas může být soužití s dalšími třemi kluky v tvém věku celkem výzva, ale tady se nepereme. Hádky chápu a myslím, že jsou i celkem zdravé, ale žádné rvačky. Od teď budou tvoje rodina a věřím tomu, že až si na sebe zvyknete, budou stát vždycky při tobě, aby ti mohli pomoci. Všichni jsou to skvělí kluci. Neměli to v životě jednoduché a zaslouží si už jen samé hezké věci. Stejně jako ty.“

Tady neřeknu nic, i když mi nechá vážně hodně prostoru, abych se vyjádřil. Jenže co přesně čeká, že odpovím? Jasně, já ty kluky nezmlátím? Nebudu jim dělat ze života peklo? Nezkusím jim zničit hezké věci?

„Taky jsme ti domluvili terapie. Doktorka Hánová je vážně moc milá a snad se ti bude líbit. Kdybyste si ovšem nesedli, tak to nevadí, zkusíme najít někoho, u koho by ses cítil líp. Prozatím máš ale domluvené schůzky na středu odpoledne. Ve stejnou dobu je mívá i Merlí, aby vás tam Rob nemusel vozit zvlášť. Tak snad to je takhle v pořádku.“

Není to otázka, tím jsem si jistý. Konstatuje to s takovou razancí, že nemám zájem vůbec protestovat. „A oni… kluci ví, že mám ty… stavy?“ dostanu ze sebe a úplně poprvé cítím něco, co se až nepříjemně podobá studu. Protože ano, za tohle se stydím.

Vidím, že Denisa chvíli váhá, než pronese: „Zrovna tohle jsme jim museli říct, to určitě chápeš. Není to nic proti tobě, jen chceme, aby věděli, že taková situace může nastat.“ Zkusí mě pohladit po hřbetu ruky, jakože mě chce asi nějak podpořit, ale já v ten okamžik zrovna s rukou pohnu, ne nijak záměrně a… jednoduše řečeno, i já přiznávám, že to působilo trochu divně, stylem nesahej na mě.

Takže mám dojem, že ona má dojem, že mě nějak naštvala.

Omluví se.

Já přikývnu a chvíli je ticho. A tentokrát stoprocentně trapné.

„Říkala jsem si, že spolu zajedeme do obchoďáku. Nakoupím ti nějaké věci, hlavně teď na zimu. Budeš potřebovat nové boty a bundu a prostě spoustu dalších věcí. A taky nás čekají v tvojí nové škole, zapíšeš se a dostaneš učebnice. Domluvila jsem, že nastoupíš až po Novém roce, abys měl čas si trochu zvyknout. Nechci, abys měl pocit, že těch změn je teď na tebe moc. Ale zas si nemysli, že nebudeš nic dělat. Dostaneš od učitelů úlohy, které budeš muset vypracovat. Zkusím ti s tím pomoct, ale naprosto upřímně říkám, že elektřina mi nic moc neříká,“ uchechtne se, jako kdyby pronesla nějaký mega povedený vtip.

Měl bych přiznat, že já elektřinu taky nijak extra nechápu?

Než stihnu odpovědět, nebo alespoň nějak zareagovat, někdo otevře hlavní dveře. Denisa mrkne na hodiny na troubě a usměje se. „To bude určitě Merlí,“ oznámí. „Tady jsme!“ zahuláká, nejspíš aby následujících několik hodin nebloudil po domě.

A pak do místnosti vejde relativně malý a drobný kluk. Už od druhé schůzky s Robem a Denisou vím, že by mu mělo být čtrnáct, ale rozhodně působí mladší. Má snědou pleť, hnědé vlasy a velké tmavé oči, které na mě zírají fakt hodně nejistě.

Jako bych po něm měl v další vteřině skočit. Nechci předbíhat, ale mám dojem, že od tohohle kluka mi nic moc nehrozí. Což je fajn.

Denisa vstane, dojde k němu a pevně ho obejme. Nejprve se ho zeptá, jestli je všechno v pořádku, a teprve poté ho pohladí po vlasech a otočí se směrem ke mně. „Merlí, tohle je Kryštof. Kryštofe, seznam se s Merlinem.“

Není nic trapnějšího než seznamování dvou kluků v našem věku. Do děcáku jsem se dostal ve dvanácti, to mi ještě potkávat nové lidi nepřišlo jako něco extra náročného, ale teď o čtyři roky později je to doslova utrpení. „Čau,“ vysoukám ze sebe a každé z těch písmen Č-A-U mi vezme kus životní energie. Nejraději bych se ze židle sesunul na podlahu.

„Čau,“ řekne Merlin se stejnou energií. Možná by se mohl taky sesunout a na zemi by nám to seznamování šlo o něco líp.

Naštěstí je tady Denisa. „Byls ve škole na obědě? Nemáš hlad?“

Merlin, nebo Merlí, nebo zlatíčko, nebo bordelář, ještě netuším, jak mu budu říkat, sevře popruh batohu, který má na zádech. „Jo, byl, ale byla nějaká hnusná omáčka. Možná si namažu chleba.“

„Dobře,“ souhlasí Denisa. „Vem si k tomu i sýr. Dneska jsme se s tátou domluvili, že objednáme k večeři pizzu.“

Merlin z toho má evidentně radost, protože velmi nadšeně vyhrkne: „Super!“ Hned nato ale opět zvážní a úkosem mě zkontroluje. Jako kdybych si tu brousil nůž, kterým ho zapíchnu.

A dělá to po celou dobu, co si maže chleba. Že se neustále kouká a pak zase nekouká a dost mě tím obtěžuje. Zkusím to ignorovat, což mi ale úplně nejde, protože nejsem nejtrpělivější člověk na světě. Takže se ve mně probudí moje obranné reflexy, které… no ani v děcáku nebyly přímo oblíbené.

„Kde máš Artuše?“ vypálím a téměř okamžitě vidím, jak Denisa zbystří. Kam to jako povede.

„Cože?“ vyhrkne Merlin a trocha másla mu z nože spadne na linku.

„Jmenuješ se Merlin, ne? Tak mě zajímá, kde máš Artuše.“ Určitě nejsem první, kdo si z toho jména dělá legraci.

Merlin mi věnuje trochu kyselý úsměv. „Asi ještě někde tahá z kamene Excalibur,“ zamumlá a setře máslo z linky. Všechno, co následně udělá, je tak rychlé, že než stihnu pronést další velmi milou poznámku, vystřelí z kuchyně.

Denisa jen povytáhne obočí, ale nijak moje chování nekomentuje.

„Jakej je jeho problém?“ zamručím a dopiju zbytek čaje, protože jsem nesnídal, neobědval a evidentně, pokud bude pizza, zůstanu i bez večeře.

„Nemá žádný problém,“ odvětí Denisa nekompromisně. „A pokud se ptáš, co ho trápí, nebo jaký je jeho příběh, budeš se muset zeptat přímo Merlího. V tomhle domě se snažíme, aby se každý svěřil až ve chvíli, kdy se na to cítí.“

Na to nemám moc co říct, takže uhnu pohledem k drobkům na lince, které tam Merlin nechal.

Denisa naštěstí odvede řeč úplně jiným směrem, a to k jídlu. Jestli je pizza v pořádku, jestli nemám hlad, jestli mám nějaké oblíbené jídlo nebo mlsku (ještě nikdy jsem neslyšel nikoho říct mlsku), jestli mám nějaké koníčky, kterým bych se chtěl věnovat, klidně by mě na nějaký kroužek zapsali…

Zkráceně moje odpovědi: ano, ne, ne, ne, ne.

Jako jo, ani jednou neřeknu pravdu, ale takhle je to prostě mnohem jednodušší.

Trvá další hodinu, než se znovu otevřou hlavní dveře, a mezitím skoro zapomenu, že má ještě někdo přijít. Že úzkostlivej Merlin není a nebude můj jediný bratr.

Z chodby se okamžitě ozve energický hlas: „… a pak mi to uklouzlo, ale kámo, ustál jsem to. Na pána!“

Další hlas, trochu zastřenější, odpoví: „A nerozcuchal ses přitom?“

Takže zbývající dva přišli spolu. Skvělý. Nakonec není nic lepšího, než to mít rychle za sebou. Jako strhnout náplast, ačkoliv já jsem spíš typ, co náplasti vždycky odlupuje postupně a pomalu, takže ano, uvítal bych, kdybych si tou trapností mohl projít po jednotlivcích.

Aniž bych nad tím přemýšlel, automaticky pod stolem sevřu ruce v pěst přesně ve chvíli, kdy do kuchyně přijdou dva kluci. Ten první je vysoký, vysportovaný, zrzavý a sebejistý. Vejde jako velká voda, s výrazem, že ho nic nemůže překvapit.

Trochu mi připadá, že vypadl z časopisu pro holky.

Za ním je ten druhý, maličko menší, s úhlově černými vlasy a velmi výraznýma světlýma očima – přesnou barvu nerozeznám. Ten by se do časopisu pro holky nehodil, ale na obálku erotického románu určitě.

To jsem se jako právě nastěhoval do sídla modelů? Budou oba mí starší bráchové podobní antickým bohům? Kde jsou divní výrostci s mastnou pletí a rašícími knírky, když je člověk potřebuje?

„Ahoj kluci!“ pozdraví Denisa a stejně jako s Merlinem i teď vstane a oba mateřsky obejme. Ani jednomu z nich není vůbec podobná, ale podle chování bych rozhodně věřil, že je jejich matka.

Zrzoun rozhodí frustrovaně rukama. „Tak vy jste nekecali? Fakt jste přivedli dalšího. Kdy konečně pochopíte, že vám stačím jen já?“ Aha, takže zrzoun je vtipálek.

„Nešaškuj,“ plácne ho Denisa po rameni, což nejspíš zabere, protože se kluk omluvně usměje. „Kryštofe, tenhle poděs je Filip,“ představí nás Denisa.

Zrzoun, teď už teda Filip, působí v pohodě, jakože má celou situaci na salámu. Dokonce se opře o futra a sleduje, co se bude dít dál. „Čau, novej bráško. Snad se ti tu bude líbit.“

Nejistě mávnu, víc ze sebe nevydoluju.

„A tohle zlatíčko,“ ukáže Denisa na tmavovlasého, který jako zlatíčko rozhodně nevypadá, „je Julián.“

Juliánovy oči se do mě zabodnou a… neuhnou ani o píď. Propalují mě s takovou intenzitou, až mám tendenci sklopit zrak, což za nic na světě nesmím udělat. Dal bych mu tak najevo, že z něj mám strach, a tady těch chyb se potřebuju hned na začátku vyvarovat.

„Ahoj,“ pozdraví odměřeně a v místnosti nejspíš klesne teplota o několik stupňů, jak mi přejede mráz po zádech. Nemám z něj dobrý pocit. Filip a Merlin působí neškodně, rozhodně ne jako typy, co mi budou chtít znepříjemňovat život. Jenže u Juliána nemám nejmenší tušení, na čem jsem.

A proč na mě pořád ještě čumí? Mám snad stepujícího perníčka na nose?

„Potřebuju na záchod,“ vyhrknu a vystřelím z kuchyně. Což znamená, že musím projít kolem něj. Samozřejmě ani o kousek neuhne, takže se prosmýknu a dávám si velký pozor, abych se ho nedotkl.

Když vpadnu do koupelny, konečně se můžu zhluboka nadechnout. Mám chuť narvat celou hlavu pod proud ledové vody a pak ji vystrčit z okna a čekat, až zmrznu. Akorát by to bylo k ničemu, protože venku nemrzne.

Zůstanu tam skoro deset minut a je mi úplně jedno, co si kdo myslí. Několikrát si opláchnu obličej studenou vodou, ale stejně pořád vypadám bledě. Ačkoliv za to můžou v první řadě geny. Bílý jako stěna získává v mém případě úplně nový rozměr.

Když se konečně odhodlám a vykouknu z koupelny, v domě je ticho.

Projdu chodbou a nahlédnu do kuchyně, ale nikdo tam není, takže mám perfektní příležitost obout boty, sebrat bundu a hlavním vchodem nepozorovaně odejít.

***

Za domem najdu kůlnu, vybetonovaný plácek, kde v létě nejspíš bývá posezení, pár stromů a hodně bahna. Boty, které ani před chvílí nebyly nic moc, jsou teď kompletně špinavé, navíc mi to neustále podkluzuje a je mi téměř okamžitě zima, ale pořád lepší být tady, než… kdekoli jinde.

Ne, to kecám. Prostě potřebuju čas, abych si to nějak srovnal.

Dojdu na konec zahrady k plotu, nakouknu přes něj, ale nenarazím na nic zajímavého, a tak se otočím zpátky k domu a pořádně si ho prohlédnu. Z téhle strany už je jasné, že má ještě druhé patro, nebo teda vlastně půdu, protože střecha tu není tak zkosená, a navíc vidím okna do našeho pokoje. Zahrada není extra velká, ale rozhodně není ani malá a kousek od posezení je vybledlé kolo trávy, takže jsem si celkem jistý, že tam v létě stává bazén.

Nevím proč, ale představím si, jak tu v létě grilují a koupou se a určitě se i smějí, protože spokojené rodiny se přece smějí, ne?

Částečně naštvaně a částečně frustrovaně nakopnu kamínek, který přeletí přes plot a zmizí někde v trávě. A právě v ten okamžik si uvědomím, že na mě z vedlejší zahrady někdo dost upřeně zírá. Dvě velké vykulené oči a obrovská pletená čepice s květinovým vzorem. Nic víc není vidět, ale i tak to odhadnu na postarší zvědavou sousedku. Přísahám, že na mě zírá, jako kdybych ji měl v další vteřině přepadnout nebo se k ní pozdě v noci vloupat a ukrást sošku Ježíše.

Mám chuť zařvat, ať nečumí, když se najednou objeví Rob s náručí plnou dřeva. „Zdravím, paní Dvořáková! Tohle je Kryštof a bude tu teď s námi bydlet, tak nemusíte volat policii, že nám po zahradě chodí cizí kluk,“ zahuláká a něco v jeho tónu mi napoví, že tohle už se nejspíš stalo.

Paní Dvořáková neodpoví a nasupeně odejde.

Velmi milá osoba.

„Nevšímej si jí. Je to protivná stará bába, co nemá nic lepšího na práci, než řešit životy jiných. Nikoho z nás nemá ráda. Hlavně Merlina,“ zamručí a velmi potichu, ale zároveň tak, abych to slyšel, dodá: „Rasistka pitomá.“

Přikývnu a pak sjedu pohledem k hromadě dřeva v jeho náruči. „Vy topíte dřevem?“

Rob taky koukne na dřevo, jako kdyby si teprve teď uvědomil, že ho drží, a zavrtí hlavou. „Ale ne, to ne. Jen… možná sis ještě nevšiml, ale v obyváku máme krb. Denisa si vždycky přála krb. Vlastně to byla jedna z prvních věcí, co mi řekla, když jsme se poznali. Že jednou bude mít houpací křeslo, krb a hodně adoptovaných dětí.“

Houpací křeslo jsem sice zatím neviděl, ale předpokládám, že když jde o nejméně náročnou položku na seznamu, někde tady taky bude. „Super,“ řeknu a z mého hlasu musí být určitě slyšet, že mi to super vůbec nepřijde.

Protože nepřijde.

Kdo chce mít krb, houpací křeslo a plno cizích, problémových děcek?

„Pomůžeš mi?“ navrhne Rob a přejde ke kůlně, která je zamčená, a on naznačí, že má klíč v kapse bundy.

Váhavě nakloním hlavu na stranu. „Když řeknu vtip o dětském vykořisťování, zasměješ se, nebo se lekneš, že to myslím vážně?“

Vzhledem k tomu, že Rob tam pořád stojí s hromadou dřeva, které se nejspíš musí časem pronést, hádal bych, že něco otráveně zamručí. Ale on nahodí přemýšlivý výraz a nakonec velmi vážným hlasem odpoví: „Zkus mě.“

Překvapeně zamrkám. „Fajn,“ vydechnu a maličko mi zacuká v koutcích. „Takže… vzali jste si mě sem kvůli práci? Budete mě tu vykořisťovat? Budu váš pracovní otrok?“

Rob nakrčí čelo a vyjde z něho zvláštní zvuk, u kterého mi chvíli trvá, než pochopím, že jde o smích. Sice to není ten nejpřirozenější smích, spíš ho vytáhl z posledních zásob až odněkud z paty, ale i tak ho ocením. Teda ocenil bych, kdyby Rob v další vteřině vtip absolutně nezabil tím, že dodá: „Ale aby bylo jasno, samozřejmě, že mi pomáhat nemusíš. Můžeš, ale nemusíš.“

Značím si do pomyslného deníku, že Rob nemá smysl pro humor. Což asi nevadí, hlavně že to není chlípné, násilné prase. Trochu trapného a nechápavého smíchu zvládnu.

Rob přešlápne. „Takže ty klíče…“

No jo. Klíče. Na ty jsem úplně zapomněl. Nakonec mu je z kapsy celkem ochotně vytáhnu. Odemknu kůlnu a taky, asi proto, že nemám nic lepšího na práci, s ním naskládám dřevo na hromadu. Rob se celou dobu tváří, jako bych přeskládal celý vagón uhlí nebo mu daroval ledvinu, ale předstírám, že si toho nevšímám.

Ani nevím, jak dlouho jsme venku, ale když pro nás přijde zrzoun, že přivezli pizzu, jsem celkem rád, protože mám totálně zmrzlé uši. Vrátit se do vytopeného domu, sundat si promočené boty i ponožky a zahýbat prsty je možná nejlepší věc na dnešním dni.

Když vejdu do kuchyně, z kluků je tu jen Filip, který nosí na stůl skleničky. Je rozesmátý a jeho energie je všude, zvládá prostírat, mluvit s Denisou a ještě ukáže na jednu židli s tím, že je pro mě. Bez řečí si sednu a pohlédnu na šest pizz rozložených na stole. Jsou ještě horké a krásně voní.

Ani ne za minutu se na schodech ozve dupot, který trochu připomíná stádo koní, a pak do kuchyně vrazí Merlin a málem přitom sejme Roba. Ale nejspíš je to normálka, protože Rob to téměř ani nezaregistruje a Merlin se otočí zpátky a počká, dokud se zpoza rohu nevynoří Julián.

Nejdřív ho skoro nepoznám, protože má obličej divně zkroucený. Chvíli mi trvá, než mi dojde, že se usmívá. Jsem v šoku, že to umí, protože z prvního setkání bych skoro tvrdil, že je to celkem morous. A moc mě nepotěší, že je to ten typ, kterému se dělá na pravé straně roztomilý ďolíček.

„Vynášíš odpaďák!“ zahuláká Merlin.

Filip se začne upřímně smát a kamarádsky praští Juliána do ramene. „Proč se s ním furt vsázíš, když nikdy nevyhraješ?“

Julián pokrčí rameny, jako kdyby se ho to vůbec netýkalo. Zkontroluje pohledem celou místnost, nějak se mu povede mě z toho vynechat, a velmi zvláštním a kolíbavým způsobem přejde ke stolu. Poprvé si všimnu, že… Zase mě překvapí, ale možná, že kdybych nepozoroval ďolíček, věděl bych mnohem dřív, že kulhá.

Merlin s vítězoslavným výrazem prohodí: „Je to jako porazit důchodce, takže mě to vlastně ani moc neb –“ Víc ze sebe nedostane, protože si mezitím chce sednout na židli, akorát mu ji Julián odsune a Merlin jako pytel brambor spadne na zem.

Spustí to neuvěřitelnou salvu smíchu. Všichni tři kluci se chechtají, Filip dokonce zapíská a začne tleskat. Následně Julián udělá obří krok a dosedne na volnou židli hned vedle mě. „První u stolu, vyhrál jsem.“

Dokonce i Rob se chechtá, zatímco Denisa zavrtí hlavou a vzdychne: „Ale no tak, kluci, nešaškujte.“ V jejím podání to ovšem zní téměř odevzdaně, jakože ví, že to bude k ničemu. Nejsem si ani jistý, jestli ji někdo kromě mě slyší.

Když se Merlin vydrápe na židli, uznale přizná porážku.

Denisa přede mě postaví horký čaj, který s radostí přijmu, a pořádně se napiju. „Většinou objednáváme různé druhy a každý si vezme, jakou chce. Tak si klidně ber,“ pobídne mě.

Názorně mi to předvede Merlin, který sebere kus sýrové, špenátové, s ananasem a houbové.

Julián vedle mě vezme vegetariánskou a s ananasem.

Já mám nejblíž houbovou, což je asi v pohodě. Plácnu ji na talíř a chvíli na ni odhodlaně koukám. A můj žaludek s pouhým koukáním nesouhlasí, protože hlasitě zakručí.

Skvělý.

„Jak bylo ve škole, kluci?“ řekne Rob, zatímco všem u stolu rozlévá do skleniček vodu nebo kofolu. Což mu zabere dost práce vzhledem k tomu, že je nás šest. „Měls dneska dračák, Merlí?“ Společně s těmi slovy se obrátí na mě. Velmi neoceňuji, jak se snaží, abych byl součástí rozhovoru. „Merlí je přeborník v dračí jeskyni,“ vysvětlí.

„Doupěti,“ mlaskne Merlin a kousne do špenátové pizzy. Ale není to tak, že by snědl trojhránek jedné a pak druhé… Ne, on prostě na střídačku ukusuje ze všech.

„Jasně, promiň,“ mávne Rob rukou. „Takže?“

Merlin po mně v rychlosti střelí pohledem, ale hned zase uhne. „Máma chtěla, abych dojel domů co nejdřív.“

„To šli na ty orky bez tebe?“ podiví se Filip, který má jako jediný na talíři jeden druh pizzy.

„Jo,“ vzdychne Merlin.

„A co ty, Juliáne?“ promluví Denisa. „Všechno v pořádku? Přehodila jsem ti fyzio na pátek, protože ve čtvrtek musím zajet s Kryštofem na nákupy a do školy pro učebnice.“

Julián nezaujatě pokrčí rameny.

Chodí na fyzioterapie. Má ďolíček. A docela určitě předstírá, že neexistuju. Čím víc ho pozoruju, tím jsem si jistější.

Filip sebere kus ananasu, vyhodí ho do vzduchu a celkem elegantně ho chytne. „Chci si jít ráno zaběhat. Jdeš taky? Nějakej menší okruh?“ řekne směrem k Denise.

„Tak jo,“ přikývne Denisa okamžitě. „Kdybys chtěl, chodíme s Filipem běhat do lesa. Můžeš se přidat,“ dodá a já tak upřeně zírám na pizzu, že mi nejdřív nedojde, že mluví na mě.

„Asi spíš ne,“ zavrtím hlavou a polknu sliny, co se mi derou do pusy a jsou mega otravné. Hned po žaludku by si mohly vzít druhé místo v soutěži otravnosti.

„Dobře. Robe, zlato, pojedeš na ty nákupy taky?“

Rob, zlato, okamžitě nakrčí nos a zamručí. „Určitě to spolu zvládnete. Já zatím dotáhnu ty dveře do zahrady, ať tu pak nemáme závěje. A slíbil jsem Merlinovi, že spolu na něco koukneme.“

Nevím proč, ale nějak mu to dotahování dveří nežeru.

Zato Filip ukáže mnohem víc nadšení, protože na židli poskočí. „Já pojedu,“ vyhrkne. „Potřebuju nové kopačky.“

Někde tady se strhne velmi nezáživná debata – teda pro mě nezáživná, pro ostatní je to evidentně skvělé téma k večeři – kdy se všichni dohadují, proč Filip ZASE potřebuje nové kopačky. Jestli ty staré už stihl okopat.

Tím pádem zjistím přesně pět nedůležitých věcí. Rob nemá rád nakupování, Filip jo, Filip hraje fotbal, Filip často potřebuje nové kopačky, Julián si z něj kvůli tomu dělá srandu, protože evidentně neumí pořádně kopat, když neustále odrovnává boty.

Dál neposlouchám. Místo toho vypreparuju z pizzy rajče a sním ho. To samé udělám s druhým, ale třetí už je příliš zapečené do těsta, tak se na to vykašlu. Vlastně… možná bych si mohl alespoň jednou kousnout. Jedno kousnutí není nic extra a může to být v pohodě.

Z jednoho kousnutí přece není třeba dělat takovou hrůzu. Proč z toho šílím? PROČ Z TOHO ŠÍLÍM? Prostě si jednou kousnu a bude to. Třeba to žaludek na chvíli uklidní a nic se nestane a…

„Nechutná ti? Chceš podat jinou?“ zeptá se bezelstně Denisa. Je tak… hodná. Nechci jí kazit představu dokonalé rodiny, zároveň se ale nepřemůžu a pizzu raději odsunu co nejdál od sebe.

„Jsem už trochu unavený, dneska toho bylo moc. Půjdu si lehnout,“ oznámím a vstanu.

„Dobře,“ přikývne Denisa. Nejspíš je zklamaná, že se víc nesnažím, ale je mi to upřímně jedno. Raději se soustředím na pokládání jedné nohy před druhou, jak rychle odcházím z kuchyně.

***

Po horké sprše je mi trochu líp. Teda ne že by mi předtím bylo špatně, jen jsem od večeře neodcházel s nejlepší náladou. Asi to na mě všechno padlo.

Mám na sebe strašný vztek, protože tohle je něco, co by chtělo každé děcko z děcáku. Aby si ho vzala normální, hodná a milá rodina, aby bydlelo v hezkém domě se zahradou a na večeři mělo pizzu.

Jenže já žádnou radost cítit nedokážu. Ani hodně hluboko. Nic.

Prostě jen… Sakra.

Vyčistím si zeleným kartáčkem zuby a jdu k sobě, k nám, do toho pokoje. Nevybalený batoh pořád leží hozený vedle postele a nevypadá to, že by se v něm někdo hrabal. Nejdřív z něj vytáhnu čisté tričko, pak knížky, sešit a propisku a nakonec ho zastrčím do kouta vedle postele. Ještě jsem se nerozhodl, jestli má vůbec cenu si vybalovat.

Sednu si na postel a nechápavě přejedu rukou po mojí hnědé chlupaté dece. Je tak jemná, až mi to hlava nebere, a po nějaké době se přistihnu, jak ji fascinovaně hladím.

Dlouho jsem v pokoji sám – nejspíš mi chtějí dát prostor. Třeba všichni pořád sedí u stolu a mluví o tom, jak jsem jinej, než si představovali. Nebo dělají nějaké rodinné aktivity, například… koukají na telku. Nevím. Bohužel to netrvá dostatečně dlouho a nakonec uslyším na schodech kroky. Všichni tři vejdou do pokoje.

Merlin se usmívá, ale sotva mě uvidí, veškerá radost ho přejde.

Filipa naopak okamžitě zaujme mikina na zemi, do které zkušeně kopne a následně ji ve vzduchu chytí. Položí ji Merlinovi na hlavu. „Ukliď si to! Proč to pořád musím říkat?“

„Ježiši, jo, soráč!“ Merlin ji naštvaně sundá a obloukem hodí k sobě na postel, akorát že se úplně netrefí a mikina opět skončí na zemi. Takže ji znovu sebere a hodí. Tentokrát úspěšně.

Ukáže na Filipa fakáče, Filip hned nato vezme Juliánův polštář a mrskne ho po Merlinovi. Merlin uhne a uchechtne se. Julián požaduje zpátky svůj polštář. Merlin mu ho hodí a málem trefí Filipa do čela, což byl určitě záměr. Filip polštář zachytí a zavrtí nesouhlasně hlavou.

Není moc hodin, takže kluci zatím nejdou spát. Vzhledem k tomu, že jsou mezi postelemi zástěny, netuším, co dělají, ale poznám, že jejich lampičky svítí. A tak čekám a luštím sudoku.

Jako první jde spát Filip. Předtím ještě zavolá nějaké holce, aby jí popřál dobrou noc (nejzbytečnější telefonát vůbec), a zhasne se slovy, že ráno brzo vstává, tak ať ho laskavě nebudíme. Což je zvláštní, protože do minuty spustí chrápání, které docela určitě bude spíš budit nás.

Merlin taky za chvíli zhasne a do chrápajícího ticha pronese rozpačité: „Dobrou.“

„Dobrou, Merlí,“ odpoví Julián překvapivě něžně a taky zhasne.

Ti tři se mají fakt rádi.

Jako poslední vypnu lampičku já a téměř okamžitě cítím, jak se mi začínají klížit oči. Jenže pak se Julián pohne, nejspíš se jen převalí na druhý bok, a mě ten pohyb tak vyděsí, že jsem najednou úplně vzhůru a vyjeveně zírám do tmy.

Trvá dalších deset minut, než se zvládnu uvolnit a zhluboka vydechnout.

Julián se znovu přetočí.

Filip chrápe.

Ale to je v pohodě. Naučím se tu usínat, stejně jako jsem se nakonec naučil usínat v děcáku.

Ještě víc se zachumlám do deky a taky přitáhnu peřinu k bradě. Venku prší a zvuky deště mě normálně uspávají, ale dneska ne. Zas jako nemůžu být překvapený. Právě se mi obrátil život naruby, asi by bylo zvláštní, kdybych jen tak v klidu spal.

Měl bych být rád, mohlo to dneska dopadnout mnohonásobně hůř.

Tohle je splněný sen, ne?

Měl bych být rád. Měl bych cítit radost. Měl bych být vděčný.

Měl. Já to vím. Ale… nejde to, necítím nic.

Necítím nic.

Necítím.

Bože, tak strašně lžu! Jenže nesmím říct pravdu ani sám sobě, protože bych tím pádem musel přiznat, že mám strach. Tak příšerně obrovský a ochromující strach, že jen čekám, kdy se všechno podělá.

Zavřu oči.

Julián se přetočí.

Zírám do tmy.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám druhá kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥