Szabi

Poprvé se probudím krátce po půlnoci. To je teď asi můj úděl, být vzhůru v tuhle dobu. Mám dojem, že se tomu říká hodina duchů, ale nejsem si jistý. Možná si to pletu se třetí ráno.

Snažím se znovu usnout, jenomže se mi pořád vrací další z řady pitomých nočních můr a tělo oznamuje, že jsem spal dlouho, je čas vstávat. Svým způsobem má pravdu. Hádka s Kryštofem, poslední školní den a náročná fyzioterapie, to všechno zapříčinilo, že jsem si šel lehnout hned po večeři. Dokonce mě ani neprobudili kluci, když se převlékali a chodili po pokoji. Musel jsem totálně vytuhnout.

Posadím se a spustím nohy na zem. Mám zpocená záda a připadá mi, že se mnou někdo vymetl podlahu. Vstanu a zamířím ke dveřím. Každý krok mě bolí a jsem strašně ztuhlý, jako starý stroj, kterému dlouho trvá, než se rozjede. V puse mám sucho a chce se mi čůrat. A v hlavě, ať se tomu bráním, jak chci, vidím pořád máminu tvář, krev, která jí tekla ze spánku, a nepřirozeně vypoulené oči.

Teprve když jsem u dveří a sahám po klice, napadne mě zaposlouchat se do ticha. Zdá se, že kluci spí, i Kryštof. To je dobře. Znamená to, že se nemusíme jeden druhému trapně vyhýbat, jako jsme to dělali celé odpoledne.

Vyjdu na chodbu, zkontroluju Mango a ze skříně vytáhnu čisté tričko. Po cestě do koupelny se převleču a málem vrazím do futer. Ze zrcadla nad umyvadlem na mě kouká můj bledý obličej. Prohrábnu si zpocené vlasy na zátylku a pořádně si vykloktám, abych zahnal pachuť. Pak se skloním ke kohoutku a piju. Pak čůrám a umývám si ruce. Pak se šourám zpátky do pokoje a otáčím polštář, kde je propocené kolo od mých vlasů.

Podruhé se probudím nad ránem a jsem upřímně překvapený, že se mi povedlo znovu usnout. Ani si nevzpomínám, že bych dlouho ležel, civěl do stropu a počítal ovečky. Pořád si přijdu rozlámaný, ale je to lepší než v noci – jenom mozek tak úplně nespolupracuje. Připadám si trochu otupělý, což se po dlouhém spánku stává.

Poslouchám ticho pokoje a přemítám, jestli Denisa s Robem už vstali. Napadne mě sejít dolů a zalézt k televizi, ale rozhodnu se ještě chvíli válet.

Potřetí se probudím okolo osmé a přijde mi, že přese mě přejel bagr. Nevím, kdy jsem spal naposledy tak dlouho. Oknem se dovnitř dere světlo a z vedlejší postele ke mně doléhá tiché šustění stránek. Takže Kryštof je vzhůru a nejspíš si čte. A něco v mých pohybech anebo v tom, jak se mi změní dech, mu prozradí, že taky nespím.

Přeleze si na posteli tak, aby na mě viděl. Vlasy má rozcuchané, ale usmívá se, jako kdyby si nepamatoval, že jsme se před čtyřiadvaceti hodinami pohádali. Zas ale na jeho obranu, podle toho, jak dlouho jsem spal, jsme se taky mohli pohádat v jiném století. „Dobré ráno,“ řekne neutrálně.

„Čau,“ zívnu a promnu si oči. Nevím, co cítím. Pořád si nepřipadám dost vzhůru, abych se v tom, co se mezi námi stalo, dokázal zorientovat. Unavenej. Rozbitej.

Zato Kryštof má nejspíš dost energie za nás oba. „Chci ti něco říct a musím ti to říct hned, jinak bych si to rozmyslel,“ vyhrkne. „Takže… Prostě jenom poslouchej.“

Posadím se, zády se opřu o zeď a teprve teď si všimnu, že mám naopak tričko, které jsem si v noci převlékal. Ale to je asi to nejmenší.

Kryštof pořád čeká na moji reakci, proto přikývnu, aby pokračoval. Vzdychne. „Omlouvám se za to, co jsem ti řekl. Mrzí mě to. Byl jsem na tebe naštvaný, protože jsem ti neuměl říct, co cítím, a tak jsem byl zlej a protivnej.“ Teprve tady někde mě napadne, jestli jsme v pokoji sami a kluci nás nemůžou slyšet, ale kdybychom sami nebyli, asi těžko by chtěl probírat něco osobního, ne? I tak automaticky zvednu hlavu, jestli neuvidím, jak Merlinovi visí z palandy ruka nebo mu netrčí vlasy zpod peřiny. Jenže je pátek a to znamená, že Merlin šel na rozdíl od nás naposledy do školy. Stočím pohled zpátky ke Kryštofovi. „Včera jsem mluvil s Denisou,“ naváže a do hlasu se mu vkrade smutek. „Řekla mi o svém bratrovi a dost mě to vzalo. Od té chvíle přemýšlím nad tím, jak strašně velké štěstí mám, že jsem tady. A že jsem dostal druhou rodinu, která je… no vlastně dost super, i když je to někdy na palici.“

Usměje se ještě víc a ten úsměv mu rozzáří celou tvář. Nerozumím tomu, jak mohla příroda vytvořit něco tak dokonalého a bezchybného. Nikde žádný záhyb, flíček, nerovnost, pupínek. Skoro mě to až ospale irituje. No a pak zaváhá, načež řekne: „Juliáne, já se do tebe zamiloval,“ a já si uvědomím, že jsem snad nikdy nebyl víc vzhůru.

Poposednu, povytáhnu obočí, prohrábnu si vlasy… Přijde mi, že udělám hromadu zbytečných gest, ale na významu jeho slov to nic nemění. Nejsem si jistý, co v ten moment cítím, a jsem rád, když Kryštof plynule naváže a nedá mi prostor nějak to v sobě zpracovat.

„Stalo se to hrozně rychle a nečekaně,“ pronese, a byť má trochu zčervenalé tváře studem, mluví jistě a bez toho, aby uhýbal pohledem. „Vůbec jsem nemyslel, že by se mi něco takového mohlo stát, protože… No uznej, koho by napadlo, že se zblázním do nového bráchy? Takže jsem samozřejmě začal vyšilovat. A řekl jsem věci, které sis nezasloužil. Víš, jde o to, že… Prostě jsem měl strach, že o tebe přijdu, jako jsem přišel o všechny, kteří pro mě něco znamenali. Jenže mi nedošlo, že tady nejde jen o mě a o tebe. Že je tu ještě Denisa a Rob a Merlin a Filip, že jde i o ně, že i oni pro mě mají něco znamenat. Takže… sakra, ani nevím, jestli to, co říkám, dává smysl, ale chci tím vším říct, že se potřebuju srovnat s novým životem a bylo by fajn, kdybych přitom nemusel řešit svoje nešťastně zamilovaný srdce. A proto… můžeme být prostě jen bráchové?“

Koukám na něj, nedokážu se od něj odtrhnout a snažím se v jeho výrazu vyčíst ještě něco, co mi neřekl, ale to je blbost, ne? Přece toho řekl tolik. „Zamiloval ses do mě,“ odpovím prostě a sám sobě zním poněkud… tupě. „Aha.“

Nerozumím tomu. Respektive chápu význam jeho slov, samozřejmě, nejsem zas takový idiot. Jenom mi nedává smysl, proč mě to štve. Možná protože jsme si spolu něco začali a já se nedozvím, jak to pokračuje…? Na druhou stranu ale nejsem kluk, co by se vyžíval v pokračováních! V zásadě je vážně jednodušší skončit to teď, než se tajně líbat za rohem s obavou, že na nás někdo přijde a my to budeme muset vysvětlovat, kvůli čemuž by se pravděpodobně cítil fakt blbě. Tím spíš, když mě ani na okamžik nenapadlo, že by to mohl být vztah.

Jo, nenapadlo mě to. A až teď mě napadlo, že mě to nenapadlo.

Promnu si bradu a Kryštof se dál usmívá tak moc, až mu ten úsměv rozsvěcí obličej jako lampička. Nějak to pociťuju úplně všude. „Koupils mi vegan bezlepkovej koblížek,“ oznámí poťouchle. „Jak bych se mohl nezamilovat?“

Koupil jsem koblihu, protože jsem na ni úplnou náhodou natrefil v obchodě. Nebylo za tím nic víc, jenom jsem si tak říkal, kdy naposledy měl něco takového, když nemůže mouku. Žádné obří gesto, ale on to tak nejspíš ani nebere, jen ho to úplně normálně potěšilo.

Taky se usměju. To, že se v sobě nevyznám, ještě neznamená, že chci, aby si myslel, že se zlobím. Včera v noci jsme se hádali, byl jsem totálně nasraný a nejspíš i dost raněný. Řekl mi, že jsem děvkař a že ho odkopnu, sotva se začnu nudit.

Já řekl, že na vztahy nejsem a neumím je.

Nemáš páru, jakej jsem.

Ale teď si připadám klidný, skoro až odevzdaný, a všechny špatné emoce jako by prostě… zmizely. Pomalu přikývnu. „Tak to asi nejsem taková příšera, jak se mi lidi snaží namluvit,“ opáčím a chci, aby to znělo taky poťouchle, jenomže zním hlavně unaveně. Rozhodně ne jako člověk, co se právě probudil ze zimního spánku. Nejradši bych si zase lehnul, přitáhnul kolena k bradě a koukal před sebe, dokud kolem mě neproběhnou Vánoce a všechno ostatní, dokud mi nebude představa světa, kde se já a Kryštof nelíbáme, připadat tak strašně neuchopitelná a divná.

Jsem rozbitej stejně jako ona. Nedávám smysl.

Asi mi praskne hlava. Kdy se z toho všeho stala rovnice, se kterou si nevím rady?

Kryštof podle výrazu nejspíš čeká, že ještě něco dodám, tak znovu přikývnu. „Jo, dává to smysl. Asi. Všechno, cos mi řekl.“ Pokrčím rameny a prstem přejíždím po švu trička, co je naruby. „Můžeme být prostě jenom bráchové.“

Lež. Teď už to nejde, tu hranici jsme překročili. Bráchové jsou smrad kopaček, pošťuchování, soutěžení v krkancích a debilních fórech. Bráchové jsou lidi, co nechceš vidět bez ručníku, a už vůbec nedoufáš, že jim ten ručník sklouzne o trochu níž.

„Tak jo, děkuju.“ Kryštof vstane a rozejde se ke dveřím. Trochu rozpačitě zastaví s rukou položenou na klice. „Půjdu dolů. Denisa se rozhodla, že upeče cukroví pro celou armádu, tak jí trochu pomůžu.“

„Kryštofe?“ vypadne ze mě. A když se jeho pohled zachytí v tom mém, najednou nedokážu najít slova, zůstávají mi v krku. Pevně sevřu čelisti. „Měl bys jí to říct,“ pronesu po chvíli. „To s tím, že nesmíš lepek.“

Nejsem si jistý, jestli poznal, že jsem měl na jazyku něco jiného a nakonec jsem se neodhodlal, ale ani já sám nevím k čemu. Nechám to být. Sleduju, jak odchází a zavírá za sebou, načež se svalím zpátky naznak a zírám na dřevěné obložení Filipovy postele. Možná je to tak fakt lepší. „Bráchové,“ řeknu sám pro sebe, ale to slovo mi na jazyku hořkne.

***

Celý dům voní jako vanilkový rohlíček, ta vůně putuje od kuchyně do sklepa i do horního patra a kdykoli jindy bych nejspíš neodolal, seběhl dolů a pár kousků cukroví si – Denisiným protestům navzdory – odnesl. Ale ne dneska. Dneska si tak akorát dojdu pro dva rohlíky s pomazkem a pár cherry rajčat a zmizím v pokoji dřív, než si mě Denisa a Kryštof stačí všimnout.

No dobře, všimnou si mě, nicméně něco v mém výrazu je snad dostatečně výmluvné, a tak se ani jeden z nich nepokouší zapříst rozhovor.

Někdy okolo jedenácté dorazí Filip, dá si rychlou sprchu a zas vypadne, protože má schůzku s Janou. Zeptá se, co budu dělat, a já pokrčím rameny. Upřímně si nejsem jistý, ale v posteli s kytarou na klíně a s Mango, která na mě poulí svoje korálkové oči, je mi víc než dobře.

Oproti Filipovi si navíc připadám extrémně zpomalený. Pomalu koušu rohlík, pomalu vybrnkávám jednotlivé akordy a spojuju je v nové tóny a písničky, které nikdy nedokončím. Možná jsem pomalejší než celý svět. Je to ubíjející. Přitom ani nevím, co vlastně.

Kdykoli jindy bych se takovou náladu okamžitě pokusil překonat, klidně bych klikoval nebo sedl k počítači a hrál, jenom abych sám sobě dokázal, že tohle není jeden z těch špatných stavů. Počáteční fáze rozkladu, kterou tak dobře znám. Ale dneska nemám energii, tak to jenom přijímám, přejíždím po strunách a koukám před sebe.

Nevím, nakolik je na vině to, co mi Kryštof řekl. Přece by mě nesebrala taková prkotina, že teď budeme prostě jenom bráchové, když mu já sám nejsem schopný nabídnout nic víc.

Zamiloval se do mě.

Zhluboka vydechnu a položím kytaru. Na stole vedle hromady učebnic najdu otevřené sudoku, a když jím zalistuju, vidím hromadu popsaných okýnek. Kdysi jsem párkrát sudoku luštil, není to pro mě zas taková neznámá, ale na ta krutopřísná, která řeší on, bych si netroufnul. Přesto z nějakého náhlého popudu vezmu obyčejnou tužku, nalistuju na úplný začátek a hledám ta nejjednodušší, která zatím nevyplnil.

Jedno najdu na straně pět, tak k němu sednu a začnu ho řešit. Mango mi po noze vyšplhá na rameno a kouká se, jak zapisuju. Super, zabiju takhle dalších čtyřicet minut.

Pak si dám dlouhou sprchu, kde masturbuju, což mi zlepší náladu asi tak na deset následujících minut.

Čtu si.

Dojdu si pro mošt, a dokonce prohodím pár slov s Denisou. Kryštofovi se vyhnu.

Nakrmím Mango.

Vytáhnu ultra hnědej banán ze školního batohu.

Dojdu k názoru, že dřív chcípnu, než se něco změní, tak vrátím Mango do terárka, poděkuju jí za kvalitně strávený čas a vypadnu ven.

***

„Támhle je!“

Filip s Merlinem ke mně kráčí přes zasněžené fotbalové hřiště a oba se šklebí. A šklebí se o to víc, když nad nimi protočím oči. Už nějakou dobu stojím opřený o zábradlí, klidně vdechuju ledový vzduch a koukám před sebe. Stačil jsem vyšlapat do sněhu čtverec, trojúhelník a kolečko. K andílkům jsem se zatím nedopracoval. Mám ale vcelku oprávněný pocit, že se ze mě po několika hodinách venku stává rampouch, ačkoli jsem si vzal ty nejteplejší ponožky.

Dýchnu si do dlaní a obrátím se ke klukům.

„Našli jsme tě!“ oznámí Merlin nadšeně, jako kdyby to byla předem domluvená bojovka a oni v ní právě zvítězili. Přitom vědí, že tohle je moje oblíbené místo. Filipovo ostatně taky, akorát s tím rozdílem, že on sem rád chodí sledovat a hrát fotbal, zatímco já sem chodím, jenom když mám jistotu, že tady nikdo nebude.

„Ptali jsme se po cestě, jestli někdo neviděl mrzáka s holí,“ oznámí Filip vážně a zaujme místo po mojí pravici.

Merlin se zhoupne na zábradlí a stoupne si zleva. Kdybych chtěl, jen těžko bych jim mohl utéct. Ale já nechci, jsem vlastně rád, že jsou tady.

„Čekáš, až zachumelíš?“ popíchne mě Merlin a opře si hlavu o moje rameno. Zní starostlivě.

Pohladím ho po čepici a cvrnknu ho do bambule. Pak se otočím k Filipovi. „Myslel jsem, že seš s Janou.“

„Nakonec to bylo jenom na dvě hodiny, jela s mámou navštívit prababičku do domova důchodců, tak mě svezly. Což je mimochodem dobře, protože jinak bych přišel později a našel místo tebe jenom ledovou sochu.“

„A já tě šel zachránit s ním,“ zamumlá Merlin.

„Jo tak počkat, vy mě právě zachraňujete! Ahá!“ řeknu vážně, ale trochu mi cukne koutek. „Jste blbečci.“ Na chvíli se odmlčím. „Kryštof se nechtěl projít po vesnici?“ nadhodím ledabyle.

Filip na mě pohlédne tak zvláštně zpytavě, až mě paranoidně napadne, jestli náhodou nejsem čitelný. Ale on pak zavrtí hlavou a oznámí: „Jel s Robem do města. Chtěl prý něco koupit.“

Nechám to plavat, veškerá podezření a tak podobně. Nevím, v jakém vesmíru by si mohl domyslet, že já a Kryštof…

Že my dva co?

„Nechceš nám to říct? Všechno, co tě žere?“ pobídne mě Filip, ale v jeho hlase postřehnu opatrnost. Svěřovat se je jako loupat kousek po kousku cibuli, během čehož hrozí, že se člověk řízne nebo rozpláče nebo obojí. Známe se dost dlouho na to, abychom spolu oloupali spoustu takových cibulí. Snad právě proto mimoděk sklouznu pohledem k místu, kde Filip drží zábradlí. Má strašně moc jizev, vedou od zápěstí až k loktům a přiznal mi, že některé má i na vnitřní straně stehen. Jeho nejbolestivější tajemství, které už nikdy neschová. Jizvy vyblednou, ale nezmizí. Tenkrát jsme se ale shodli na tom, že ty úplně nejhorší nejsou vidět.

Třeba fakt, jak si ho mezi sebou pěstouni prvních pár let života přehazovali.

Řekl jsem mu věci, které jsem neřekl nikomu dalšímu, a přesto jsem mu neřekl úplně všechno. Správná odpověď na jeho otázku by byla: Jsem rozbitej stejně jako ona. Nedávám smysl a teď obzvlášť, protože mi kluk, kterého znám prakticky jenom pár dní, řekl, že se do mě zamiloval. Nebo protože mi řekl, že se bude držet dál.

Vidíš, ani tohle nevím.

Místo toho pokrčím rameny a znovu si dýchnu do dlaní. „Asi je toho prostě jenom moc. A měl jsem po delší době zase noční můru, tak mě to vykolejilo,“ odpovím popravdě.

Filip se zatváří soucitně. „Jak je to dlouho od té poslední?“

„Přes dva měsíce. Nevím, proč to přišlo zrovna teď. Asi vánoční stres a tak, znáš to.“ Nejhorší je, že to není jenom fráze. Filip to totiž fakt zná. Když se kouknu na jeho obličej, pořádně si ho prohlédnu, dojde mi, že to možná dokonce poslední dobou zažívá. Vzpomenu si, jak jsme v čajovně otevřeli téma vysoké, a napadne mě, jestli se tím náhodou neužírá o něco víc, než dává najevo. Nebo jsem byl poslední dva týdny zaslepený debil, který má plnou hlavu Kryštofa, a pořádně se nesoustředil, co trápí Filipa. To by taky dávalo smysl. „Ani ty nevypadáš úplně čerstvě,“ podotknu.

„Vánoční stres a tak,“ použije úmyslně moje slova.

„Pitomý Vánoce,“ zamumlá Merlin, nakloní se přes zábradlí a flusne.

Šťouchnu ho do ramene. „Máš rád Vánoce, smrádku,“ připomenu, ale Merlin se stejně zaksichtí.

„Neodváděj pozornost k nám, Juliáne,“ řekne Filip skoro až káravě. „Přišli jsme kvůli tobě. To ty mrzneš už několik hodin venku namísto toho, aby ses cpal cukrovím. Jestli tě něco trápí, měl bys o tom někomu říct. A tím nemyslím, aby ses nám okamžitě svěřil, ale prostě si to zkus nechat projít hlavou, jo?“

Zamručím.

„Jo?“ zeptá se znovu a dloubne mě přes bundu do boku.

„Jo, ježiši,“ vyjeknu a uskočím, kvůli čemuž vrazím do Merlina, který si klekne do sněhu. Nejspíš má za to, že jsem do něj vrazil schválně, protože se mi vzápětí pověsí na nohy a stáhne mě k zemi. Takže se svalím jako placka na záda. A rád bych řekl, že sníh je měkký obláček, jenomže si stejně maličko vyrazím dech. „Dementi!“

„Ty seš ale sprostej!“ vykřikne Merlin šokovaně.

„Ty vole, Juliáne, že tě pusa nebolí!“ přidá se Filip.

Než se naděju, začnou mě valchovat, kopou na mě sníh a hází ho po mně, až prskám, a celkem marně se zkouším odkulit.

„Žer sníh!“ chechtá se Merlin, jenomže se přiblíží moc blízko a pro mě není nic jednoduššího, než ho chytit za nohavici a strhnout ho na zem. Za chvíli už se koulujeme, sněhujeme, nevím, jak jinak to říct, a rveme jako koně. Nemůžu ani popadnout dech a cítím, jak mi sníh roztává na zádech pod bundou. Nejdřív je to bitka mezi mnou a Merlinem, ale pak zjistíme, že Filip je až moc v klídku, a tak ho prostě a jednoduše knockoutujeme.

Jakmile máme dost, vydáme se na cestu domů, abychom si pustili další díl Harryho Pottera. Po cestě míjíme závěje a příkopy, a tak se logicky nabízí, že se do nich navzájem házíme. Za totální odpalovačku považuju, když s Filipem chytíme Merlina za ruce a nohy a shodíme ho z kopce, na který chodí malé děti bobovat, a on se kutálí až dolů.

Než dorazíme domů, rozbolí mě noha a z vlasů si musím vytahat kusy sněhu smíchané s blátem, ale připadám si překvapivě naživu. Počítám, že od toho bráchové prostě jsou. Jeden po druhém projdeme brankou na zahradu a dál ke dveřím. Stmívá se, všechno pomalu mizí v šeru a s tím, jak se blíží večer, je čím dál větší chladno. Na chvíli zůstaneme stát před barákem a mlčky pozorujeme světýlka, která jsou snad úplně všude. Lesknou se, mění barvy, některá blikají. Mohl bych říct, že je to pěkný kýč, ale seknu se na tom, jak je to hezké.

Dům posetý světýlky a rodina, která si mě našla a vybrala.

Dýchnu si na zmrzlé ruce a jemně šťouchnu do Merlina. Jako na povel se všichni rozejdeme ke dveřím. Žďucháme do sebe, takže do předsíně vklopýtáme se smíchem. Voní to tam jako v království cukrovinek. Kluci skopnou boty a zmizí v kuchyni, ale já a moje noha tak rychlí nejsme, takže se zouvám o něco pomaleji.

„Ahoj,“ ozve se za mnou váhavě.

Při pohledu na Kryštofa pocit bratrství rozhodně nemám. Vlastně mám diametrálně odlišné pocity. Přiznávám, že bych ho do závěje strčil rád, ale ještě radši bych skočil za ním a přitisknul se k němu.

„Ahoj bráško,“ řeknu pečlivě neutrálně.

Zaksichtí se, takže mu to nejspíš taky není po chuti, na druhou stranu ovšem má, co chtěl. Nebo aspoň pro co se rozhodl. Ale nijak se proti tomu oslovení neohradí. A když už jsem u toho, ani nepočká, až si zpod trička vyklepu sníh, a začne hned mluvit, takže jde pravděpodobně o něco naléhavého. „Víš,“ spustí, „od chvíle, co jsem se nastěhoval, jsi pro mě udělal hrozně moc hezkých věcí a já mám pocit, že jsem ti to nijak nevrátil, takže jsem pro tebe chtěl udělat taky něco hezkého.“

Tohle mě rozhodně zaujme. Opřu se o futra a nechám ho, aby pokračoval.

„Vyčistil jsem Mango terárko,“ oznámí stejným tónem, jako kdyby říkal, že se dostal ze spárů lidožravého ještěra, přelstil jedovaté tarantule a bojoval s krokodýly. Dokonce přitom až směšně roztomile vystrčí bradu. „Byla to celkem výzva, ale myslím, že jsme to zvládli perfektně. Taky jsem přemluvil Roba, abychom zajeli na lokální trhy. Dovezl jsem ti hromadu moštu, takže máš celé vánoční svátky, Silvestr i část ledna pokrytej.“

Tenhle kluk… Tenhle kluk má nade mnou zvláštní moc a já ještě nepřišel na to proč, protože jasně, je sice neuvěřitelně hezký, ale nedává smysl, abych byl tak vyplesklý z toho, že vyčistil akvárko a koupil mošt, ne?

Ale jsi. Chceš ho vzít do náruče a políbit na nos, na pusu a na bradu. Tolik pus, dokud se nezačne smát.

Srdce mi duní jako napěchované dynamitem. „Děkuju,“ řeknu tiše.

Kryštof přikývne.

Z kuchyně k nám dolehne Merlinův smích – nejspíš se s Filipem pokouší ukrást Denise napečené cukroví. Ale ani tím směrem neotočím hlavu a místo toho dál koukám na Kryštofa. „Poslyš, prý budeme koukat na Vězně z Azkabanu, tak… Nechceš se přidat?“

Je to nabídka míru, ačkoli momentálně rozhodně nejsme na nože. Spíš kolem sebe celkem opatrně našlapujeme.

„Přidat?“ povytáhne Kryštof obočí. „Já? Tak snad ty se přidáváš. Harry je moje a Merlinova věc a já ti blahosklonně dovoluju, aby ses přidal.“ Na důkaz svých slov vážně přikývne a skoro až v královském gestu mi pokyne.

Uchechtnu se. „Super. Tak za dvacet minut v obýváku. Musím si dát sprchu, celkem jsem vymrznul. A taky… musím ochutnat ten mošt.“

Zamířím ke schodům do patra a přidržuju se zábradlí, protože noha pořád nespolupracuje tak, jak bych si přál. Ale kdyby to záleželo na mně, asi by mi nechyběl sval, že jo. Jenomže než se v téhle úvaze dostanu dál – tam, kam rozhodně nechci – zaslechnu za sebou: „Juliáne?“

Otočím se na čtvrtém schodu odspoda.

„Tobě ten mošt nevydrží ani do ledna, že ne?“ zeptá se Kryštof zachmuřeně.

„Ne,“ přiznám upřímně a nakloním hlavu na stranu. „Plánuju se o něj totiž rozdělit,“ dodám významně. S tím pokračuju nahoru do chodby, kde zběžně zkontroluju terárko, které působí krásně uklizeně. „Ty seš ale nevěrnice,“ řeknu Mango. „Co to bylo za rande s tím hezkým klukem, když jsem tu nebyl?“ Pohladím ji a zamířím do pokoje pro čisté hadry, protože s tou sprchou jsem rozhodně nelhal. Myslím, že pomalu přestávám cítit malíčky na nohách.

Něco ve mně při pohledu na rozestlanou postel zaváhá. Vlastně bych se do ní rád svalil a už tam zůstal. Ale nechci těm pocitům podlehnout. Dám přednost těm jiným, silnějším, co mě ženou do sprchy, pak pro talířek cukroví a na gauč mezi kluky.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥