Szabi

Nemůže tu být jednička, dvojka, trojka, pětka, sedmička, osmička ani devítka. Ale šestka tu být taky nemůže, protože kdyby tu byla, pak by nemohla být v tomhle řádku, jenomže v tomhle řádku by být měla, aby doplnila čtvereček, a tím pádem… Napíšu čtyřku.

A na poslední chybějící místo ve sloupci šestku.

Což znamená, že když je šestka tady, nemůže být ani v daném řádku, a tudíž… zaslechnu kroky.

Teda… A tudíž do volného čtverečku později napíšu jedničku, ale teď to neudělám, protože zaslechnu kroky. Někdo jde po schodech, takže určitě ne Denisa nebo Rob, kteří mají ložnici dole, a ten někdo jde nerovnoměrně, každý druhý krok mu trvá o něco déle než první, tím pádem, pokud se Filip nezranil na fotbale, což nezranil, pokud Merlin neskáče dolů po jedné noze, což snad nedělá, a pokud Mango nepřibrala nějakých sedmdesát kilo, aby byla slyšet, když jde po schodech, tak si myslím, že za chvíli uvidím někoho, koho hrozně vidět chci a zároveň nechci.

Čekám a odhaduju, kolik schodů zbývá. Mezitím bych určitě stihl dopsat do sudoku jedničku a možná i další číslo, ale jak se znám, nejspíš bych se úplně nesoustředil, zazmatkoval a celé to podělal. Raději klepu tužkou do sešitu a hypnotizuju dveře, které se nakonec otevřou, a do kuchyně vejde Julián.

Nezdá se překvapený, že jsem tady. „Bál jsem se, žes zdrhnul,“ oznámí a jde ke dřezu. Opláchne si obličej a do sklenice napustí vodu.

Já mám čaj. Zjistil jsem, že vařit si po půlnoci čaj a pomalu ho horký usrkávat je vlastně docela fajn. Má to dobrou atmošku.

Dokonce jsem se tak odvázal, že místo borůvkového jsem si uvařil růžový grep, akorát na obalu bylo napsané LOVE a to mě teď při pohledu na Juliána vede k tomu, že to možná nebyl nejlepší výběr.

„Luštíš? Teď?“ pronese Julián a sedne si. Naštěstí si vybere Merlinovo místo, které je přímo naproti, tím pádem nemusím řešit jeho blízkost. Když je blízko, můj mozek má totiž tendenci se vypínat.

„Jo. Sudoku mi pomáhá být v klidu. Kdysi mi to doporučila jedna holka v děcáku. Nejdřív jsem myslel, že je to hloupost, ale ono to fakt funguje. Začal jsem na lehkých a teď… Jsem v tom dobrej,“ ušklíbnu se, ale vlastně to myslím upřímně. Na to, že ještě před rokem jsem na čtverečky a čísla koukal s nedůvěrou a přišlo mi nemožné pochopit souvislosti, mám teď sudoku rád. Každé sudoku pro mě představuje malý svět, ve kterém nemusím vnímat, co se děje kolem. Navíc jsem do něj většinu času tak zabraný, že mě neobtěžují ani vlastní myšlenky.

Julián se uchechtne a pokývá hlavou. „Proto nespíš? Potřeboval ses uklidnit?“

Pokrčím rameny. „Připínáčky,“ řeknu jen. Nemusím kolem toho dělat velké tajnosti a nemusím to ani nijak rozvádět, protože jsem si celkem jistý, že Julián chápe. Stejně jako by chápali Merlin a Filip. „Co ty?“

Julián taky pokrčí rameny. „Autonehoda,“ odpoví. Poprvé si všimnu, že je o něco bledší než normálně a hlavně má výrazné kruhy pod očima. Říká mi tím, že se mu zdálo o dni, kdy jeho máma zemřela, nebo že kvůli vzpomínkám nemůže usnout? Rád bych se na to zeptal, ale asi na to není nejlepší chvíle. A tak mlčím.

Julián se zhoupne na židli a nohy natáhne na stůl. Trochu působí, jakože tu se mnou plánuje zůstat do rána a sledovat, jak luštím. A možná by to tak i bylo, kdyby z něj po chvíli nevypadlo: „Chtěl sis o něčem promluvit.“

Nejistě poposednu a úplně bezmyšlenkovitě napíšu do jednoho z volných čtverečků číslo čtyři. Ale je to hloupost, čtverka tam být nemůže a já absolutně nemám tušení, proč jsem to udělal. „A je teď ta správná chvíle?“ chci vědět. Protože si tím nejsem jistý.

„Všichni spí. A já jen tak neusnu, takže… proč ne,“ pronese Julián klidně. Vůbec nepůsobí zaujatě, jako by si myslel, že budeme probírat příchutě čajů nebo úklidový rozpis horní koupelny. Prostě nic extra důležitého.

Jenže já místo toho vypálím: „Proč jsi mě vzal do kina?“ Nechci znít ublíženě nebo útočně, ale stejně nad způsobem, jakým jsem to řekl, nakrčím nos. Sám sobě zním téměř ufňukaně. Jako idiot.

Juliána to překvapí. Povytáhne obočí a opatrně, jakože netuší, jakým směrem se konverzace bude ubírat, odpoví: „Copak to není jasný? Abych s tebou byl chvíli sám. Abych nemusel myslet na to, že co nevidět někdo vtrhne dovnitř, když tě políbím.“

Zamračím se. Tohle není to, co jsem potřeboval slyšet. „Myslel jsem, že mě chceš poznat. Myslel jsem, že to má být normální rande. Ale tys chtěl…“ Rozhodím rukama.

„Líbat tě?“ doplní okamžitě Julián. „Jo, chtěl.“ Jeho pohled je tak nekomplikovaný, až mě samotného napadne, jestli z toho nedělám příliš velkou vědu. Navíc… nebylo to jednostranné, i já ho chtěl. Ale až teď mi dochází, že na rozdíl od něj jsem v tom viděl něco víc. Že jsem se pitomě zamiloval do kluka, kterého znám jen chvíli, a naivně doufal, že odteď mě čeká happyend na všech frontách.

„Tobě nejde o vážný vztah, že ne? Nebo prostě aspoň o vztah,“ vzdychnu a promnu si kořen nosu. Tady se dostávám k tomu, že tahle chvíle rozhodně není správná, protože únava všechno zhoršuje. S čistou hlavou bych nejspíš neviděl naši situaci tak černě a definitivně.

„Neznám tě ještě ani měsíc. Zatím jsem nad svatbou nepřemýšlel,“ odsekne Julián. Kdybych protivnost známkoval, tohle by si vysloužilo alespoň jedna mínus.

Jeho protivnost tu moji znásobí, úplně cítím, jak mě naplňuje od hlavy k patě. „Jasně, protože většina lidí se líbá jen tak a nečeká po tom nic víc. Chápu,“ zavrčím a opět… úplně hloupě napíšu do čtverečku další jedničku, i když tam už jedna je. Pak ji stejně ukvapeně zaškrtám, akorát nechtěně škrtnu i sedmičku ve vedlejším políčku, která byla správně. „Já přece taky nemyslel svatbu, jen… Doufal jsem, že tě třeba i zajímám jako osoba a nejde ti jen o to jedno.“

Julián pochopí, že tenhle rozhovor bude asi dost vážný, protože shodí nohy ze stolu a narovná se. „Kdes vzal, že mě nezajímáš?“

„A zajímám? Protože ses mě za celý večer na nic nezeptal,“ obviním ho a zase zním ublíženě. Zase zním jako někdo, kdo si není jistý, jestli by za vztah někomu stál.

„A ty nemáš pusu, aby ses zeptal? Tos čekal, že se budu snažit jenom já?“ vychrlí Julián. Tváří se úplně stejně, jako když mě viděl poprvé. Nepřístupně a zle a nebezpečně a naštvaně.

Napadne mě, jestli nemá pravdu. Jestli po něm nežádám něco, co sám nedávám, ale příliš rychle mě tahle myšlenka opustí a já vyštěknu: „Takže se podle tebe nesnažím? Chtěl jsem…“

… položit spoustu otázek, ale tak nějak jsem se k nim nedostal a pak mě překvapilo, že ty ses nezeptal, a začal jsem tvořit konspirace. A Filipovy řeči nepomohly.

„Á, vždyť je to jedno,“ odvětím o něco smířlivěji. „Stejně tě po chvíli přestanu bavit. Začneš se nudit a najdeš si někoho jiného.“

Julián zavrtí hlavou. „Co to meleš?“

„A není to tak?“

„Co je tohle za obvinění?“ nechápe. Trhne rameny, jako by se ho to dotklo a chtěl to ze sebe setřást. „Já přece… Sakra, kdes tohle vzal?“

Mám sucho v krku a potřeboval bych se napít, ale nepřijde mi správné pít čaj s názvem LOVE právě teď, když se dohaduju s klukem, do kterého jsem se strašně rychle zamiloval, o tom, že on tohle pravděpodobně nikdy cítit nebude. Navíc se mi vzteky třesou ruce a já se nechci pobryndat. „To je přece jedno. Jakmile se mě nabažíš, půjdeš dál,“ zamumlám.

Julián se nejspíš fakt naštve, protože úplně zrudne. Dokonce i uši mu zčervenají. „Říkáš mi tady, že jsem děvkař?“

Pokrčím rameny. „Možná. Asi. Seš?“

„Jde o to, že jsem se bavil s Anetou? Protože mezi námi už nic není, jasný? Ten vztah byl na nic. Hrozně rychle to začala být…“ Zarazí se a pevně semkne rty. Je chytrej, matika mu jde, takže se vsadím, že mu nedělá problém dopočítat se, že jsme se právě dostali k jádru problému. Nic neřeknu. Čekám, co z něj vypadne, a on velmi neochotně dodá: „Nuda.“

„Jo,“ přikývnu. „O tom mluvím. Nestojím o to, aby sis se mnou užil a odkopnul mě, jakmile se začneš nudit.“ Obzvlášť když já cítím mnohem víc a nedokážu to potlačit.

Kdyby byla ta správná chvíle na tenhle rozhovor, kdybych nebyl unavený a nepřejímal Juliánovo naštvání, kdybych neměl strach a poslední dobou za sebou neměl hromadu velkých změn, kdybych uměl o pocitech upřímně mluvit, mohlo by to být jiné.

Řekl bych, že…

Asi bych byl trochu patetický.

Řekl bych, že nejdřív jsem přišel o mámu. Moc si ji nepamatuju, ale i tak její ztráta bolí. Řekl bych, že jsem měl skvělého tátu a jeho zmizení je něco, s čím se hodně složitě vyrovnává. Že se ve mně neustále přelévají pocity zoufalství a naděje – určitě je mrtvý, třeba tam někde je. Řekl bych o klukovi, se kterým jsem se tajně líbal, a i když mezi námi nešlo o nic víc, přesto jsem se k němu upínal, protože to byl po delší době někdo, kdo o mě stál. Přestože jen fyzicky. A taky bych řekl, že poslední osobou, ke které jsem měl blízko, ačkoli v negativním slova smyslu, byl Milan.

A každá z těch osob, když odešla, a tady přichází ta patetická část, si odnesla něco z mého srdce.

Řekl bych Juliánovi, že mám hrozný strach, že se to stane znovu. Až na to, že tady se to už děje, protože jsem se neuhlídal a zamiloval. Tím pádem jsem… vystrašený.

Jenže nic z toho ze sebe nedostanu, a tak sleduju, jak Julián vstane a naštvaně plácne do stolu. „To asi nikdy nezjistíš, co? Když to zahodíš hned na začátku,“ vyštěkne. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, na co reaguje, protože jsem se v myšlenkách zatoulal. „Ty vole, jsi tu ani ne tři týdny, Kryštofe. Zbytečně na mě tlačíš. Mohli jsme…“ Nakloní hlavu na stranu, jako by chtěl vymyslet, co bychom mohli, ale nakonec to nejspíš vzdá, protože pokračuje: „Já na vztahy nejsem, neumím to.“

Zkřížím ruce na hrudi a zatvrzele odseknu: „Já zas nechci nezávaznou zábavu. Seš přesně takovej, jakej jsem si myslel.“

Okamžitě poznám, že tohle Juliána bolí. Hodně ho to bolí. Ostře se nadechne a zkřiví tvář. Nakloní se přes stůl a chladně zavrčí: „Nemáš páru, jakej jsem.“

Na to nemám co říct, ale Julián na žádnou odpověď ani nečeká, protože odejde z kuchyně a nechá mě samotného.

Se studeným čajem.

S proškrtaným sudoku.

S fakt rozporuplnými pocity, kdy se chci na jednu stranu omluvit a na druhou ho poslat do prdele.

***

Filip s Juliánem šli před vánočními prázdninami naposledy do školy. Kvůli nějakým opravám v budově mají od pátku ředitelské volno. Nijak mě to netěší. Zvykl jsem si, že mám přes týden ráno klid, můžu kdykoli do koupelny a pokoj je jen můj. Ale to by samo o sobě bylo to nejmenší.

To bych ještě oželel.

Klidně budu bojovat o čas v koupelně, zakopávat o Merlinovy věci, čuchat Filipovy zpocené ponožky a poslouchat pitomé hádky o kravinách, jen kdyby… Ach jo, jen kdyby to neznamenalo, že budu mít Juliána neustále na očích.

Nebo možná ne přímo na očích, ale rozhodně teď bude víc doma, což znamená, že po noční hádce zahájím taktiku vyhýbání. A ze zkušenosti vím, že je to dost náročná taktika, takže z ní logicky nemám radost.

Byl bych mnohem raději, kdyby Julián trávil dopolka ve škole i během vánočních svátků. Aspoň se ale snažím užít si poslední klidný den. Spím do deseti, dám si dlouhou sprchu, umyju si vlasy, vyfoukám si je, přehrabuju se ve skříni a hledám, co by se mi líbilo, upravím si nehty a přelakuju je na černo, aby líp odrážely mou náladu, a nakonec se vydám na snídani.

Denisa zrovna peče a u toho poslouchá krimi podcast, ale sotva vejdu, vypne ho a usměje se. „Dobré ráno, jak ses vyspal?“

Pitomě, protože jsem se pořád budil a měl plnou hlavu Juliána.

Málo, protože jsem pozdě usnul a měl plnou hlavu Juliána.

Špatně, protože jsem se neustále převaloval a měl plnou hlavu Juliána.

Jenže tohle vytáhnout nemůžu, pokud nechci, aby následovala hromada otázek, na které nemám jak odpovědět. Samozřejmě když nepočítám pravdu. Tu bych vytáhnout mohl, ale těžko říct, jak by se Denisa k dané situaci postavila.

„Dobře,“ pronesu a otevřu ledničku, abych si vybral něco k snídani. V kuchyni to zrovna šíleně voní cukrovím a skořicí a na stole leží dva nachystané plechy s vanilkovými rohlíčky, takže mám co dělat, abych stíhal polykat sliny. Což je vzhledem k tomu, že mě k snídani nejspíš čekají kukuřičné lupínky, prostě skvělý.

„Počkej,“ vyhrkne Denisa. „Julián tady nechal nějaký koláč, co si koupil včera o obědové pauze. Mám ti nabídnout, jestli nechceš. Prý si koupí nový.“ S těmi slovy vytáhne koláč, který spíš připomíná koblížek, a podá mi ho. Je ještě zabalený ve fólii a kromě toho, že má na sobě velký nápis vegan, je hned vedle druhý nápis. Bez lepku.

Nenávidím ho. Nenávidím Juliána, protože udělal něco tak hezkého, nic mi neřekl a já to zjistím až po hádce. Vsadím se, že to bude ten nejlepší koláč na světě a každé sousto mi bude připomínat, co jsem řekl.

Neochotně si ho vezmu a sednu si s ním ke stolu.

„Poslední dobou má ten kluk fakt divný chutě,“ poznamená Denisa.

S tím bych nejspíš souhlasil. Od chvíle, co jsem se přistěhoval, má divný chutě. Na kluky a tak. Ale opět, asi bych to neměl zmiňovat, takže se jen usměju a zakousnu do koláče, co je de facto opravdu spíš koblížek plněný jahodovým džemem.

Saaaaaaaaakraaaaaaa! Přesně jak jsem se obával, je to ta nejlepší, nejlahodnější a nejsladší kobliha, co jsem kdy jedl. Paráda, prostě paráda.

Je tohle nějaký hodně škodolibý osud? Že mi do cesty pošle Juliána a bezlepkový koblížek?

Asi se tvářím divně, jelikož mi Denisa věnuje upřený pohled. „Všechno v pořádku?“ zeptá se.

V tomhle případě se rozhodnu výjimečně říct pravdu. „Je to boží koláč,“ oznámím s plnou pusou a je mi úplně jedno, že mi džem teče po prstech. Klidně bych ho olízal i ze země.

Denisa spokojeně přikývne a vrátí se k pečení, ale hned nato zase přestane a otočí se na mě. „Jo, teď jsem si vzpomněla. Nevím, jestli jsem ti to už říkala, ale v sobotu přijedou moji rodiče. Chtějí tě poznat a taky s nimi oslavíme Vánoce.“

Koblížek je furt skvělej, ale trochu na své chuti ztratí při zjištění, že mě čeká návštěva… babičky a dědy. Haha, legrační, protože jsem babičku s dědou nikdy neměl. „Dobře. No tak jo,“ hlesnu, jelikož nevím, co jiného bych řekl. Denise to však stačí. Vrátí se k válení těsta a trvá jí zhruba minutu, než začne zase mluvit.

„Na Štědrý den návštěvy nemíváme, to jsme spolu jen já, Rob a děti. Zaprvé pro kluky je to tak lepší, protože mají klid a víc si to užijou, a zadruhé rodiče jsou fajn, ale upřímně myslím, že bychom se s mámou zabily. Ona má ráda, když je všechno podle ní, což je v pořádku. Já s tím nemám problém, akorát když říkám všechno, myslím tím úplně všechno. Dokonce i ubrousky musí být poskládané na její způsob.“

„Hm, aha,“ zamumlám, ale nejsem si jistý, jestli Denisa nějakou reakci čeká, spíš bych tak hádal, že se potřebuje hlavně vypovídat.

„Je to skvělá máma a mám ji strašně moc ráda,“ dodá, aby následně vzdychla. „Ale s těma ubrouskama mě fakt naštvala. Prý že soby jsou američtí, proč jsem nekoupila něco s českou tematikou. A kdo je skládá do trojúhelníku, když ona vždycky dělala stříšku.“

„Hmmm, no jo.“

„To Robova máma, ta je úplně jiná. Té nevadí nic. Mimochodem, k Robovým rodičům pojedeme až dvacátého sedmého. Oni jsou dost akční a letos na Vánoce jeli na Šumavu do nějakého resortu. A taky se těším, až poznáš Robovu sestru. Je to skvělá teta, akorát nedávno porodila dvojčata a bydlí u Prahy, takže se tak často nevídáme, ale určitě k ní zajedeme.“

Tady někde si Denisa všimne, že mě tím vším asi trochu znervózňuje, protože se zarazí a omluvně se usměje. „To jsem na tebe dost vychrlila, že jo. Promiň. Vím, že tě velká rodina může děsit, ale chci, abys věděl, že jsou všichni hrozně hodní a nikdo se k tobě nebude chovat hnusně. A pokud se s nimi zatím nechceš seznámit, můžeme počkat. Není kam spěchat.“

Přikývnu. Je těžké to vstřebat, když jsem byl tak dlouho sám, ale dává smysl, že lidi mají rodiče a celé rodiny. Že to není jen Denisa a Rob. „Budu v pohodě,“ pronesu a zkusím ze sebe vydolovat něco, co alespoň vzdáleně působí jako úsměv.

Denisa je však podle mě nejempatičtější člověk na světě a pozná, že jsem nervózní, protože si umyje ruce a jde si sednout za mnou. „Chceš se třeba na něco zeptat? Ohledně rodiny? Na něco, co ti pomůže, až se s nimi uvidíš? Můžu ti dát dobré rady, jak mluvit s mým tátou i mámou.“

Jo, tohle je dobrá nabídka, ale upřímně mě teď zajímá něco jiného. Opráším si ruce od cukru z koblížku a zvědavě nadhodím: „Nevadí jim to? Že máš jen děti z děcáku?“

Denisu tahle otázka pobaví. „Ne, jasně že ne. Přece jsem taky adoptovaná. Nejsou to mí biologičtí rodiče. I když já je tak beru.“

„No jo, vlastně. Na to jsem zapomněl,“ přiznám a trochu se stydím, že jsem takovou informaci vypustil z hlavy. „Takže proto ses rozhodla pro pěstounství a adopci?“

„Tak nějak, ano,“ přikývne.

Možná mi to dává smysl, i když ne úplný. Přece jen… v děcáku je spousta dětí a hodně z nich je… lepších než já. Nadechnu se, akorát si nejsem jistý, jestli bych tuhle otázku měl pokládat, proto zase vydechnu. Neshodil bych tím jenom sebe, ale i Filipa, Merlina a Juliána. Každému z nich bych přisoudil to, co už vím nějakou dobu sám o sobě. Že jsem problém. Že mě nikdo moc nechce. Že se čekalo, až dosáhnu plnoletosti a postarám se o sebe sám.

Nakonec mi to nedá. Chci se na to zeptat.

„Proč si vybíráš kluky, jako jsme my?“

„Jak to myslíš?“ řekne Denisa, ale vidím jí na očích, že mou otázku chápe. Že přesně ví, co tím myslím.

Rozhodím rukama. „No prostě kluky jako jsem já. S problémem.“

Denisa okamžitě zavrtí hlavou. „Nemáš problém,“ začne a nejspíš by pokračovala, kdybych ji nepřerušil.

„Ale ano. Mám. Když je toho na mě moc, vybuchnu. Zmlátil jsem kluka a ani si to nepamatuju. Filip má zas jizvy. Sice mi o nich neřekl, ale viděl jsem je. Julián má na sračky nohu a myslím, že i trauma, o kterém nemluví. Navíc je to protivnej a náladovej zmetek. No a Merlin… Tam upřímně nevím, ale chodí na terapii, takže za tím asi něco bude. Prostě nejsme kluci, u kterých by si příčetný člověk řekl jo, super, toho si vezmu domů, s tím bude určitě sranda.“

Sotva domluvím, dojde mi, že jsem zněl nejspíš protivně.

„Omlouvám se,“ hlesnu.

„To je dobrý,“ mávne nad tím Denisa rukou. Sebere z plechu jeden z vykrojených vanilkových rohlíčků, který čeká na upečení, a začne ho žmoulat. „Víš, měla jsem staršího bratra. Oba moji rodiče byli alkoholici a nestarali se o nás, takže se o mě první tři roky staral hlavně on. Dělal všechno, dokonce ani nechodil do školy, abych nebyla doma sama. Jenže pak jsem onemocněla a on mě vzal k doktorovi, kterému bylo divné, že jsme tam bez rodičů, a zavolal sociálku. No a my skončili v děcáku. Já byla hodně malá a skoro hned si mě do pěstounské péče vzala moje rodina a po pár letech mě adoptovali. Že jsem měla staršího bratra, jsem se dozvěděla až později.“ Na chvíli se odmlčí a nějakou dobu kouká na vanilkový rohlíček, ze kterého mezitím udělala kuličku. „Moje máma… hrozně si vyčítala, že ho tenkrát do pěstounské péče taky nevzala, ale prostě se sešla hromada nešťastných situací. Tenkrát s pěstounstvím začínala, bála se vzít si víc dětí najednou, navíc bratr převoz do děcáku nevzal moc dobře a utekl, nějakou dobu nikde nebyl, a když ho našli, vzali ho do jiného děcáku a… už tam zůstal.“

„Kolik mu bylo?“ chci vědět.

„Šestnáct. A máš pravdu, šestnáctileté puberťáky nikdo moc nechce, takže tam zůstal až do svých osmnáctin.“

Nejistě poposednu. Nejraději bych taky sebral jeden z rohlíčků a žmoulal ho do té doby, dokud bych do něj nevložil nepříjemný pocit, který z vyprávění mám. „A co bylo potom?“

Denisa snad poprvé od chvíle, co ji znám, vypadá zničeně. „V devatenácti se oběsil. Bylo toho na něj moc a nezvládl to. Byl sám, nikoho neměl a určitě měl strach. A já si ho sice nepamatuju, ale když jsem zjistila, co se stalo, měla jsem dojem, že něco ve mně umřelo spolu s ním. Nechápala jsem to. Pořád dokola jsem si říkala, proč mě nenašel, proč se se mnou nikdy nespojil… Třeba bych mu pomohla. Jasně, byla jsem malé děcko, ale…“ Zhluboka se nadechne a vydechne. „Víš, proč za mnou nešel?“

Zavrtím hlavou.

„Protože si myslel, že za to nestojí. Že by mi on a jeho problémy ničili život.“

Koukám na ni trochu vyjeveně. Chápu, co mi tím vším říká, a je to… chce se mi brečet. Strašně moc se mi chce brečet, protože je mi Denisina bratra tak ukrutně líto. A je mi líto i Filipa a Juliána a Merlina. A taky trochu mě.

Denisa se nakloní blíž a jemně mi prstem setře něco z tváře. Nejdřív si říkám, jestli tam celou dobu nemám džem, což by bylo fakt pitomý, ale pak mi dojde, že to byla slza. A že brečím, aniž bych si to uvědomil.

„Svému bratrovi jsem pomoct nemohla, ale zařekla jsem se, že někomu jinému pomůžu. A nejsou žádní kluci jako ty. Jste prostě jenom kluci. Moji kluci.“

Nevím, co na to říct, a tak ji prostě jenom pevně obejmu. A je to zvláštní pocit, někoho po takové době objímat, ale ona voní jako cukroví a drží mě přesně akorát, ani málo, ani moc, a já… mám dobrý pocit, i když mi pořád tečou slzy.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥