Szabi

Zastavím před cukrárnou a zakloním hlavu.

Od rána chumelí. Jsou to velké chuchvalce, jako kdyby se spousta vloček spojila do jedné a rozhodly se spadnout spolu. Musím trochu mhouřit oči a tváře mám určitě zarudlé mrazem. Někdy, když je taková zima, cítím, jak prostupuje celým mým tělem a obzvlášť pravou nohou, ale tentokrát je to prostě jenom příjemné.

Olíznu si suché rty. Připadá mi, že se ještě nestačily vzpamatovat ze včerejšího líbání. Pak si narovnám popruh batohu a vejdu dovnitř – zvoneček nade dveřmi cinkne. Rozhlédnu se a hned na rohožce ze sebe setřepu sníh. Uvnitř je příjemné teplo, možná až moc velké, takové, co svádí, aby se člověk vysvlékl do trička s krátkým rukávem. Ale to je asi záměr, protože jak jinak někoho přesvědčit, aby si dal zmrzlinu v prosinci?

V uších mi hraje Taylor Swift.

She says: I think he did it, but I just can´t prove it. I think he did it but I can´t prove it. No body, no crime. But I ain´t leetin up until the day I die.

Vytáhnu sluchátka a strčím je bez ladu a skladu do kapsy, abych se později mohl bavit jejich rozmotáváním, načež se rozejdu do rohu cukrárny, odkud na mě mává Merlin. Sedí vedle Kryštofa a z druhé strany má Roba, což znamená, že židle u Kryštofa je volná. Asi ne záměrně, ale i tak mi to udělá radost. Ale ještě než stačím dojít blíž, Rob se zvedne a jde mi naproti.

Setkáme se u vitríny s poháry. Rob nejspíš usoudil, že bez něj si jenom tak nevyberu, a já ho nechci o tuhle chvilku sounáležitosti připravit, tak se usměju. Mám celkem dobrou náladu. „Ahoj.“

„Tak co to bude?“ zeptá se. „Kluci si objednali poháry. A já taky, přiznávám se.“

Přikývnu. Jsem rád, že středeční pohárová tradice pořád funguje. Na mě to tehdy celkem zabíralo, když jsem chodil na terapii. „Dám si jahodovo-čokoládový s míchanou,“ řeknu obsluze a ta začne pohár okamžitě chystat. Pak se otočím na Roba. „Za jak dlouho se máme potkat?“

„Denisa psala, že na nás počkají u stromku za nějakých třicet minut. Kdybychom nestíhali, vyzvednou nás tady, takže v klidu.“

Tím očividně vyčerpáme témata ke konverzaci, tudíž se na sebe dál trochu připitoměle usmíváme, než mi obsluha podá pohár a já konečně zamířím ke stolu. „Čau, smradi,“ plácnu. Sotva se posadím, uvědomím si Kryštofovu jemnou nenásilnou vůni, která mě k sobě přitahuje. Nejradši bych si posunul židli o něco blíž a nenechal mezi námi ani centimetr prostoru.

Vzpomínka, jak si včera v kině sednul ke mně na klín a zůstal tam skoro celou dobu, až mi mravenčily nohy – a stejně jsem ho nemohl přestat líbat, bylo to jako magnet – mi vhání krev do obličeje. A nejen tam. Radši si naberu kopec zmrzliny a vrazím si ji do pusy, abych se zchladil. Což zafunguje, okamžitě mi z ní trnou zuby.

Merlin působí nadšeně, že se vidíme. To on vždycky.

„Co máte?“ zeptám se, ale když pohlédnu na Merlinovu skleničku, ze které pečlivě doluje poslední zbytky, musím tu otázku upravit. „Nebo spíš co jste měli. Tos do sebe vyklopil, ne?“

Zachechtá se a olízne lžičku, načež spokojeně mlaskne. Pohledem týraného štěňátka koukne na Roba. „Můžu si vzít ještě zákusek?“ Nikdo neumí psí oči tak jako Merlin. Pobaví mě to. A ještě víc mě pobaví, že Rob ani nestačí odpovědět a Merlin už je u vitríny a tiskne nos na sklo.

Někdy mám pocit, že mu je třeba tak deset. Oproti Kryštofovi je totální děcko, přitom jsou si věkově celkem blízko.

„Ale jdeme na trhy,“ namítne Rob chabě, načež vstane a zamíří za Merlinem. Myslím, že by mu neřekl ne, obzvlášť po tom, co se Merlin celou hodinu zpovídal terapeutce ze svých bolístek.

Takže jsme u stolu najednou sami, já a Kryštof. Natočím k němu hlavu a prohlížím si jeho obličej. Je namalovaný, ale decentně, jako kdyby k sobě nechtěl přitahovat pozornost. Což by podle mě upřímně stejně přitahoval, protože na světě neexistuje nikdo, kdo by vypadal tak dokonale. Jeho jemnost a přitom určitá zarputilost… mě rajcuje.

„Ahoj,“ řeknu a usměju se.

„Čau,“ zamumlá a něco v jeho tónu mi napoví, že rozhodně není dobře naladěný. „Už jsi zdravil.“ Nedívá se na mě a zpoza dlouhých řas pozoruje pohár.

Trochu do něj strčím loktem. „Nemáš dobrou náladu, vzteklino?“ popíchnu ho.

Teprve teď mu stojím za pohled, ačkoli v tom není žádná vřelost. „To byla otázka? Ty umíš pokládat otázky?“ S cinknutím pustí lžičku a vstane. „Taky se jdu kouknout na zákusky.“ Nedá mi prostor odpovědět a rovnou zamíří k Robovi a Merlinovi, který se okamžitě posune, aby Kryštofovi udělal místo.

Pochybuju, že si něco vybere. Většina zákusků je s piškotem nebo to jsou naducané krémové dorty, které mají sušenkový korpus. Takže nic, co by mohl. Leda by olízal krém.

Zpytavě ho pozoruju a přemýšlím, odkud se vzala jeho špatná nálada, na druhou stranu ale, špatná nálada není nic, na co bych nebyl zvyklý od Filipa nebo třeba od sebe. Tím spíš, když měl dneska terapii, na které se kolikrát otevírají fakt dost nepříjemná témata, obzvlášť na začátku, než si člověk zvykne na emoční výdej před cizí ženskou s notýskem.

Vlastně pro něj mám celkem pochopení, což ale neznamená, že mě nezajímá to s těmi otázkami. Takže když se vrátí, zeptám se: „To mělo znamenat co?“ A ignoruju přitom přítomnost Roba i Merlina, který na talířku balancuje se stříškou a větrníkem.

Kryštof si nakonec nic nedal. Vrátí se k rozteklé zmrzlině v poháru a pokrčí rameny. „Nemám dobrou náladu.“

Přikývnu, a přestože z toho viním terapii, nedá mi to. Otočím se k Merlinovi. „Jakou měl náladu, než jsem přišel?“

Merlin požvýká kus stříšky a polkne. To všechno zapíjí limonádou. Jak moc je nefér, že po takovém nájezdu cukru usíná tak rychle a spí tvrdě? Dost. Ale přeju mu to. Tím spíš, protože Merlin je na mojí straně – ne že by existovaly strany, jenomže kdyby byly, Merlin by stál u mě jako moje praštěný děcko. I proto teď rychle a upřímně odvětí: „Celkem dobrou.“

Kryštof zakoulí očima.

Zato Rob působí zmateně jako lesní včela, což je Denisina oblíbená průpovídka, které doteď moc nerozumím. Znamená to snad, že lesní včely jsou oproti včelám, které žijí mimo les, jaksi debilní? „Stalo se něco?“

„Ne,“ odvětí Kryštof zatvrzele.

„Ne,“ odvětím já. „Ta šlehačka je vážně dobrá.“ Ztratím chuť cokoli před Robem a Merlinem rozebírat a místo toho se rozhodnu naplno věnovat poháru. Miluju, jak mi zmrzlina roztává na jazyku, zatímco za oknem hustě sněží. Má to v sobě zvláštní kouzlo.

Ostatní se mezi sebou začnou bavit, respektive baví se hlavně Merlin, který vykládá o další velké výpravě v rámci Dračáku. Rob ho zaujatě poslouchá, v tomhle je sám tak trochu malý kluk, a Kryštof… Kryštof je jako magnet. Nějak mě zradí ruka, protože se pod stolem najednou natáhne ke Kryštofovi a zůstane položená na jeho stehně.

Nesevřu ho nijak pevně, prostě ji tam jenom nechám, abych mu byl blízko a cítil pod prsty látku kalhot a pod látkou teplo jeho těla.

Neodtáhne se a nedá nijak najevo, že bych se ho dotýkal. Jenom krátce ztuhne, než se zase vrátí k poháru. Zmrzlina mu kape ze lžičky.

Někdy během Merlinova vyprávění přijde Robovi esemeska a on omluvně vytáhne mobil, aby ho zkontroloval. „Denisa psala, že už tam jsou. Tak jakmile dojíte, můžeme vyrazit.“

Merlin předvede, že by se z fleku mohl zúčastnit olympijské disciplíny v pojídání větrníků, když ten svůj skoro až agresivně splácne a narve ho do pusy. Zvedne ruce na znamení, že už v nich nic nemá, dojedl a může vyrazit. Vypadá přitom jako křeček s nejnaducanějšími tvářemi na světě.

V rychlosti vyškrábnu poslední zbytky zmrzliny a s Kryštofem vstaneme současně. Chce zamířit ke dveřím za Robem a Merlinem, ale doženu ho – vrhnu rychlý pohled k ostatním stolkům, jestli tam náhodou nesedí někdo, kdo by si mohl utvářet nejrůznější závěry, načež chytím Kryštofa za rukáv. „Nechceš mi říct, co jsem ti udělal?“ syknu potichu.

Vydechne, chvíli se zdá, že něco odsekne, ale jakmile promluví, zní překvapivě smířlivě. „Všechno je v pohodě.“

Přikývnu. Zamyšleně si ho prohlédnu, načež dojdu k názoru, že asi prostě jenom přeháním a fakt o nic nejde, respektive jde o tu terapii. Věnuju mu úsměv a nechám ho jít. Než vyjdeme před cukrárnu, znovu si napařím kulicha a kapuci. Pořád chumelí a Merlin zrovna otevírá pusu a chytá vločky na jazyk. Když zakloním hlavu, abych se podíval na nebe, okamžitě mám sníh na řasách a musím několikrát zamrkat.

Zima je krásná. Jen kdyby tu nebylo tolik lidí.

Spousta z nich jde ze školy a z práce a další mají namířeno na trhy nebo na poslední chvíli shání vánoční dárky. Proplétáme se mezi nimi směrem k vysokému vánočnímu stromku na náměstí, a teprve když dojdeme blíž, všimnu si Denisy, Filipa a Jany. Všichni mají v rukách kelímky, o které si ohřívají ruce, a vsadil bych se, že podle toho, jak Denise svítí oči, si dala svařák anebo punč. V čemž mě utvrdí, když prakticky okamžitě řekne Robovi: „Budeš řídit, miláčku.“

Rob se uchechtne. „Nojo, počítám s tím.“

Denisa se pak otočí k nám ostatním. „Kdybychom se náhodou rozdělili, sejdeme se tady nejpozději za dvě hodiny, ano? Mobily máte, když tak volejte! Merlí, kde tě mám?“ Čapne ho za kapuci. „Ty se drž u mě nebo u Filipa.“

„Nebo u Juliána,“ připomenu se, protože hraní si na chůvu zvládám s přehledem.

„Budu se držet u toho, kdo mi koupí horkou čokoládu,“ odvětí Merlin strategicky a vzápětí se přifaří k Janě, která mu řekne, že horkou čokoládu by si rozhodně dala.

Podívám se na Kryštofa, čekám, jestli mi třeba nenaznačí, že půjde se mnou, ale on prostě jenom prohodí směrem k Denise: „Jdu se kouknout po stáncích,“ a zmizí v davu. Takže nejspíš potřebuje čas pro sebe, a než se naděju, všichni se rozprchnou a já zůstanu mrzácky sám – což není metafora – a jestli nechci zasněžit na místě, musím se taky rozejít.

Upřímně nevím, kam přesně bych měl jít, respektive kdyby to bylo na mně, tohohle výletu se nezúčastním. Nemám to moc rád. Hluk, spousta lidí a mezi nimi i dost ožralů. Ale chození na trhy je rodinná tradice, jak jsem pochopil, když jsem ke Kociánovým přišel, tak nemám na výběr. Přinejhorším se tu dá sehnat dobrý turecký med, marcipán, bramboráčky nebo korbáčiky.

Jsem přecpaný pohárem, tak prostě jenom chodím mezi stánky a čekám, jestli nenatrefím na někoho ze třídy, což by mi mohlo ukrátit dlouhou chvíli. Jednou v davu zahlédnu Filipa s Janou, ale těm se obloukem vyhnu, přesněji se vyhnu Janě, o jejíž přítomnost zrovna teď nestojím. Taky vidím Denisu a Roba, jak mluví u stánku s haluškami se svými známými. Mávnu na ně.

Ale toho, koho doopravdy hledám, nikde najít nemůžu. A jak to tak bývá, osud, nebo spíš náhoda, je celkem vocas, takže když zahnu za stánek s ručně vyráběnými svíčkami, nejenže se málem zamotám do světýlek, která visí povážlivě nízko, ale navíc to čelně skoro napálím do Anety. Stihnu jen tak tak ustoupit a ona taky. Budiž jí ke cti, že má celkem dobré reflexy.

„Juliáne,“ vyhrkne překvapeně.

„No jo,“ souhlasím a přejedu ji pohledem od hlavy k patě. Má na sobě dlouhý šedý kabát, vlasy vyčesané do vysokého culíku – vločky v nich vypadají trochu jako třpytky – a kolem krku omotanou elegantní zelenou šálu. „Sluší ti to,“ řeknu. Nic tím nesleduju, jenomže ona stejně podezíravě nakrčí nos.

Myslím, že jsme spolu naposledy mluvili ve škole, když se zeptala, co měla znamenat naše pusa, a já řekl, že vůbec nic. Mám tím pádem pocit, že je to uzavřené, a chci skrze světýlkovou past odkráčet pryč a ztratit se, jenomže pak se ozve: „Nemůžeme si promluvit?“

Na okamžik zavřu oči. Smířlivě vydechnu. Rád bych řekl, že ne, že spěchám, abych našel toho nejkrásnějšího kluka ze všech a ještě se rozhodl, jestli ho zulíbám, nebo zaškrtím, jelikož ve mně vzbuzuje přesně tyhle pocity. Ale pak pohlédnu na Anetu a něco mi řekne: Teď se k ní sice chováš jako debil, jenomže pokud odejdeš, bude to znamenat, že seš kokot.

Možná jí to fakt dlužím, tak přikývnu – podle výrazu ji tím překvapím stejně jako sebe – a rozejdu se spolu s ní k nejbližšímu stánku, kde dělají kafe. Celou dobu mlčíme a dává to smysl, protože je kolem spousta lidí. Ale sotva si vezme černé espresso a já přeslazené kapučíno a poodejdeme trochu dál, je čas něco říct.

Pohlédnu jí do očí. „Tak mluv.“

„Hele, promiň, ale moc nevím, co si o tom všem myslet. Když jsme spolu chodili, bylo to fajn. Sice jsem nikdy pořádně nepochopila, proč ses se mnou rozešel – ne že by ses snažil mi to vysvětlit – ale brala jsem to. Jenomže pak jsi mě najednou políbil na plese a chvíli nato jsi odešel. Což bylo dost na palici. A jak jsi to vyřešil? Vyghostoval jsi mě.“ Obkreslí prstem víčko kelímku. „Takže… dokazuješ si tím něco?“

Zavrtím hlavou. „Ne, to ne. Aspoň myslím.“ Napiju se kapučína, abych si mohl promyslet, co chci vlastně říct. „Fakt nevím, proč jsem tě políbil. Chtěl jsem někoho políbit a tebe znám.“

Aneta přikývne, ale pak se zarazí. „No, jak se to vezme. Dlouho jsi ani nevěděl, že mám ségru.“ A když neodpovím, protože ať bych řekl cokoli, byly by to jenom výmluvy, kopne do sebe espresso a trochu přísně řekne: „Když ses se mnou rozešel, fakt to bolelo. A potom to bolelo ještě víc, protože mi došlo, že jsem pro tebe nikdy nic neznamenala…“

„Měl jsem tě rád,“ namítnu.

„Ale ne dost.“

Zas jsem ticho, protože má pravdu, neměl jsem ji rád dost. Neptal jsem se, jak se vyspala, nebyl jsem tu pro ni, když potřebovala, a celkově to pro mě bylo až nesmyslně omezující a svazující. Jako když člověk potřebuje udělat projekt do dějáku, aby dostal jedničku, ale téma ho nijak zvlášť nezajímá.

„Jsi v tomhle nevyzrálej,“ napálí mi zničehonic. „Jsem na sebe naštvaná, že jsem celou dobu zavírala oči před tím, jakej jsi ignorant. A na tebe jsem taky naštvaná, že ses nesnažil.“

Tahle konverzace rozhodně není příjemná a na místě mě drží jenom představa, že se to konečně uzavře. Přijdu si jako náplast, kterou si Aneta potřebuje sloupnout, a já jí to navíc tak trochu dlužím. „Mám tě pořád rád,“ řeknu upřímně, „jen prostě… jinak. Asi spíš jako kamarádku?“

Nechci tě natlačit na ledničku a líbat, dokud mi nedojde dech. Nedívám se na tebe a nemyslím na to, že máš nesmyslně dlouhé řasy. A když se zasměješ, vnitřně mě to nerozechvívá.

Aspoň si to díky ní můžu pojmenovat.

„Jak říkám,“ naváže, „jsem naštvaná, ale zároveň k tobě pořád něco cítím. Takže mě prostě nemůžeš políbit, když se ti to hodí. Není to fér.“

„Jo, už to neudělám.“

„Dobře,“ pousměje se trochu smutně. Něco v ní si možná přálo, abych se hádal a přesvědčoval ji, že tam ty city pořád jsou. Ale nebyly tam nikdy.

Nemůžeme stavět dům, když nemáme základy. Sakra, to bylo hluboký.

Kafe dopiju celkem rychle, protože nemám v úmyslu trávit s Anetou tolik času, a hodím kelímek do koše. „Promiň,“ řeknu váhavě. „Asi sis zasloužila něco víc.“

Ne že by se snažila mi to vyvrátit, ale zas nemá potřebu to rozebírat, což cením. Popřejeme si hezké svátky a ona se pak vydá hledat Janu s Filipem, zatímco já to vezmu loudavým krokem na opačnou stranu. Tentokrát to netrvá dlouho a zahlédnu Kryštofa. Nevím, jestli viděl, jak mluvím s Anetou, a je mi to celkem jedno. Nebo si aspoň přeju, aby mi to bylo jedno.

Vezmu to kolem stánku s přívěsky a chci na něj zavolat, když si všimnu, že ho zastavil nějaký kluk. Nemám tušení, o koho jde, ze školy ho neznám, takže asi někdo cizí. Každopádně mě to donutí počkat a prostě jenom sledovat, co bude.

Kdyby chtěl Kryštofovi ublížit, přepral bych ho? Jo, myslím, že jo.

Jenomže tady jde nejspíš o něco úplně jiného, protože si všimnu, jak se ten kluk zhoupne na špičkách a… Zdá se mi to, nebo působí nervózně? Je to jen vteřina, než se konečně vymáčkne a věnuje Kryštofovi dle mého názoru totálně připitomělý a patolízalský úsměv. Pak hrábne do kapsy, vytáhne papírek a tužku, něco načmárá a podá papír Kryštofovi.

Ten ho úhledně přeloží a strčí do kapsy.

Kluk odejde.

„Kdo to byl?“ zeptám se možná zbytečně rázně a zvědavě, jakmile dojdu blíž.

Kryštof se ke mně otočí a vypadá totálně k zulíbání. To je první věc, která mě napadne, a to jsem měl jenom obyčejné kafe, žádný punč s alkoholem. Možná je moje prokletí, že na mě takhle působí. „Jenom nějakej random kluk,“ řekne. „Líbil jsem se mu, tak mi na sebe dal číslo.“

Vlastně toho kluka chápu. Kryštof je zatraceně krásný. Ale rozhodně nemám pochopení pro to, že by spolu šli ven. „Aha.“ Přikývnu a přešlápnu. „A budeš mu psát?“

Kryštof náhle působí zaujatě. Dokonce mu trochu cukne koutek. „To nevím, zatím jsem o tom nepřemýšlel. Upřímně to nebyl zrovna můj typ.“

„A kdo je tvůj typ?“

Náznak úsměvu se okamžitě vytratí. „Co chceš slyšet?“ opáčí. „Jo, ty seš můj typ.“

Něco ve mně zavrní jako hloupé poblázněné koťátko. Najednou stojím u Kryštofa až směšně blízko a nakláním se dopředu. Nebylo by krásné moct ho políbit? Opřít ho o stánek s cukrovím a serepetičkami, přitahovat ho k sobě, klidně to udělat všem na očích, aby každý viděl, že mu nesmí jenom tak dávat telefonní číslo?

Jenomže věci nejsou tak snadné a kolem je spousta lidí. „To jsem chtěl slyšet,“ přiznám a místo toho, abych se k němu přitisknul rty, přiblížím se k jeho uchu. Jednou rukou mu zajedu pod bundu a položím mu ji na bok, což je… pořád zbytečně důvěrné gesto, ale očividně si nemůžu pomoct. „Hrozně bych tě chtěl líbat,“ přiznám tiše. „Na krku. Na ucho. Všude.“ Pak se odtáhnu a ukročím dozadu, ale při pohledu na to, jak mu zčervenaly tváře, se nemůžu ubránit pobavenému úsměvu.

Upřeně na mě kouká s podivným leskem v očích. Mimoděk si olízne rty. „Já…“ Zatřepe hlavou, snad aby se probral, a lesk z očí zmizí. „Juliáne,“ pronese překvapivě vážně. „Mohli bychom si promluvit?“

„Jasně,“ přikývnu. Dnešek je očividně ten správný den na mluvení. Chci se ho zeptat, jestli půjdeme někam dál. Možná bych zvládl ještě jedno kapučíno, člověk nikdy neví. Jenomže pak zaslechnu houkačku – nejdřív jenom vzdáleně, můj mozek si to nedokáže zařadit. Na trhu je spousta zvuků a tohle může být jenom jeden z mnoha. Ale pak mi dojde, že je to sanitka.

Čím dál hlasitější, čím dál blíž.

„Juliáne?“

Je to absurdní. Za život jsem slyšel spoustu sanitek a některé z nich mě míjely, když jsem šel ze školy. Špatné věci se dějí neustále, a tak není důvod, aby mě zrovna tahle nějak vykolejila. Jenomže jak se stmívá, modrá světla se podivně lámou o stánky a o výlohy obchodů za nimi, vrací se ze všech stran, jsou všude. V mojí hlavě, přestože já už nejsem na trhu, ale v autě.

„Juliáne!“

Trhnu sebou a zmateně se dotknu obličeje, který mě brní. Houkačka pozvolna slábne, sanitka nejspíš jenom projížděla kolem. Pohlédnu na Kryštofa, ale pořád jsem trochu mimo. Nejspíš toho dneska prostě jenom bylo moc. Velký dav, tlačenice, dost cukru, kofein, stres. Taková zajímavá kombinace.

Kryštof na mě upřeně kouká, s mírnou obavou vepsanou v očích, a čeká, až něco řeknu.

„Jo. Hele, je tady na mě moc lidí,“ dostanu ze sebe. „Promluvíme si potom.“

Nechám ho tam stát, respektive se neohlížím, jestli stojí, nebo jestli jde za mnou. Jdu hledat Roba, abych si od něj vzal klíčky od auta a mohl se schovat dovnitř, než pojedeme domů. Pro mě tenhle výlet skončil.

***

Před usnutím na to zkouším nemyslet, ale čím víc se snažím, tím víc mi to mozek předhazuje. Podobně jako se člověk snaží nemyslet na pavouky, hady nebo jiný hnus, jenomže pak na ně myslí o to víc. V duchu si procházím jednotlivé akordy, a když to nepomáhá, vstanu a jdu zkontrolovat, jestli má Mango dost vody, jen abych se zabavil, a nakonec se v mysli obracím ke Kryštofovi. Podle toho, jak se převaluje, taky ještě nespí.

Tentokrát ho nejdu políbit na čelo, přestože by to možná pomohlo. Místo toho si znovu lehnu a… Propadnu se do noční můry.

Je to stejné jako tenkrát, ačkoli ve snu takhle samozřejmě neuvažuju. Není to pro mě vzpomínka, ale realita. Pootevřené okýnko. Mámě ve větru vlají vlasy. Záběr jako z nějakého stupidního filmu, vteřina předtím, než přijde náraz. Takhle bych to vyprávěl, takhle bych si to rád pamatoval. Jak máma otočí hlavu a usměje se.

Ale ona kouká před sebe a vlasy má sepnuté. V autě je horko. Máminy ruce na volantu, drží ho křečovitě a pevně.

Líbí se mi, jak se svět míhá za oknem a jsou z něj jen barevné fleky. No a pak ten náraz, je to strašná rána, jako kdyby někdo mlátil do bubnů uvnitř mojí hlavy. Možná proto mě hlava tak bolí a ta bolest se šíří do nohy, která je zaklíněná. Nemůžu s ní pohnout ani o centimetr. Otočím se a vidím, jak venku zastavují další auta, ze kterých vystupují lidé. Ale jsou to taky jenom skvrny, jako kdybychom pořád ještě jeli a nikdy nezastavili.

Mami, řeknu, aniž bych promluvil.

Pomalu k ní otočím hlavu –

– a otevřu oči do tmy pokoje. Přerývaně dýchám a tričko na zádech mám propocené. Jazyk se mi lepí na patro, ale to není ten důvod, proč vstanu. Nejde mi o to napít se, potřebuju se projít, potřebuju něco dělat, než mi mozek přihraje další obrazy.

Sáhnu pro mobil a vidím, že bude půlnoc. Nespal jsem ani hodinu.

Slyším Filipovo tentokrát tlumené chrápání. Z postele, kde spí Kryštof, se neozývá vůbec nic a mě skoro zvláštně ulehčeně napadne, že usnul, přestože je úplná tma. Jenomže když procházím kolem jeho postele, vidím, že je prázdná.

Potichu vyjdu na chodbu a zavřu za sebou. Začnu pomalu scházet ze schodů a přidržuju se zábradlí, protože jsem trochu ztuhlý. Dole se svítí a Kryštof sedí v kuchyni. V pyžamu. Směšně hezký. Zářivka za jeho hlavou vypadá jako svatozář.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥