Szabi

Ještě nikdy jsem na rande nebyl, takže upřímně moc nevím, co od toho čekat. Celé dopoledne se snažím před Denisou a Robem tvářit, že jsem úplně v pohodě, vůbec v duchu nepanikařím, prostě jen jdu s Juliánem do kina, abychom se líp poznali, ale pravda je taková, že jsem z toho docela v háji. Přemýšlím, co si mám obléct, a hlavně, jak moc se namalovat. Nechci působit, jakože se hodně snažím a aby se po mně někdo díval. Což se někdy stává a já si na to ještě úplně nezvykl.

Nakonec vyberu tmavě modrý svetr a rifle, nic extra, a sice se namaluju, ale velmi decentně a jemně. Dokonce ani nedělám nic s vlasy, prostě je jen prohrábnu, aby nebyly splihlé. A to je všechno.

Takhle jde Kryštof na první rande.

Do města mě odveze Denisa a vysadí mě před obchoďákem, kde mám sraz s Juliánem. A protože jsem chronicky dochvilný typ, jsem tu o patnáct minut dřív, takže se rozhodnu počkat vevnitř na sedačce poblíž KFC.

Jestli jsem byl ještě dopoledne nervózní, tak teď to celkem rychle odeznělo. Těším se. Usmívám se. Myslím na naše včerejší flirtování po esemeskách, myslím na rýžová kolínka s rajskou, myslím na to, jak se pozdě v noci Julián znovu vyhrabal z postele a dal mi pusu, abych věděl, že jsem v bezpečí. Ta pusa byla moc hezká a procítěná a trošku odvážnější. A čím víc jsem se snažil být potichu a nemlaskat, tím víc byla celá ta situace vzrušující.

Nemůžu na to ani myslet, aniž bych nezačal okamžitě rudnout.

Když se Julián objeví, má ze zimy trochu zrůžovělé tváře. Sundá si čepici, prohrábne si vlasy a s úsměvem zamíří ke mně. Vypadá… božsky. Přestože byl ve škole a neměl čas se upravit jako já. „Ahoj,“ pozdraví.

„Ahoj,“ odpovím a vstanu. Řekl bych, že počáteční trapnost máme úspěšně za sebou. Netuším, jak se k němu chovat, a nejspíš proto ze mě vypadne: „Jsem trochu nervózní. Ještě nikdy jsem na rande nebyl.“

Julián pokrčí rameny. „Já nikdy nebyl na rande s klukem. Ale beru to tak, že když jsem tě pozval, tak se vším všudy a měl bych ti koupit popcorn.“

„To každopádně,“ souhlasím. Bok po boku se rozejdeme k eskalátorům. „Denisa mi sice dala nějaké prachy, ale ty si schovávám na útěk.“ Mezitím vyjedeme do druhého patra a musíme přejít na druhou stranu obchoďáku k dalším eskalátorům, abychom se dostali do trojky ke kinu. Jdu schválně pomalu, aby Julián nemusel namáhat nohu, ale nezdá se, že by ho teď noha jakkoliv zajímala.

„Kdy se k tomu útěku chystáš?“ zeptá se.

„Až mě budeš štvát natolik, že už se to nebude dát snést. Nebo až mi bude osmnáct. Nevím, jestli pak budu moct ještě zůstat u Denisy s Robem, když budu plnoletý. O tomhle jsem s nimi zatím nemluvil.“

S útěkem samozřejmě žertuju, ale s tou druhou věcí zase tak moc ne. Nevím, co bude, až mi bude osmnáct, a ačkoliv v děcáku jsem na to zase tak moc nemyslel, připadalo mi to hodně daleko, teď mě ta myšlenka občas napadne.

„No, mně osmnáct je a pořád jsem tady. Jestli tě to uklidní, neměli pro mě v den narozenin připravený batůžek a nevystrčili mě na mráz,“ pronese Julián.

A jo, co se týče vyhazování na mráz, jsem asi o něco klidnější, ale rozhodně mě neuklidní, když si vůbec poprvé uvědomím, že Julián už je plnoletý. Věděl jsem to, jasně, že jsem to věděl, jen jsem si to do této chvíle plně neuvědomoval. Jestli to teda dává smysl.

Dva roky nejsou velký rozdíl, ale i tak mi je jasné, že jsem pro něj nejspíš dost ucho. Vlastně úplně stejně, jako je pro mě Merlin ještě děcko. Ale Julián mě jako děcko přece nebere, ne? Když mě líbá a tak.

„No jo, ale ty seš moc okouzlující na to, aby tě někdo vyhodil,“ dobírám si ho. Nechci teď myslet na nic vážného nebo nad tím zbytečně spekulovat, proto to nechám být. Jsem odhodlaný si kino užít.

„To je moje silná stránka,“ uchechtne se Julián a já tomu upřímně věřím. Když dojedeme do třetího patra, dodá ještě: „Ale ve skutečnosti jsem hajzl.“ Jenže to pronese těsně předtím, než zastaví u pokladny, tím pádem nestihnu zareagovat.

Stejně nevím, co bych na to řekl.

Nechám Juliána koupit lístky a pak i popcorn a limču. Oba si dáme střední solený a Fantu, což je fajn. Nechci hned na prvním rande řešit, jestli náhodou nejím a nepiju víc než on. Takhle mám svoje a můžu být spokojený.

V sále mě Julián vede do poslední řady. A vzhledem k tomu, že je úterý odpoledne, není tu moc lidí, takže jsme vzadu úplně sami. Sotva dosednu, spokojeně se zavrtím. „Už ani nevím, kdy jsem byl naposledy v kině. Možná se školou? Ale to není to samé. Tohle je mnohem lepší. Dík, žes mě sem vzal. Navzdory tomu, že ses prvních pár dní choval protivně, tak teď… Děláš pro mě samé hezké věci.“

Julián se napije a zakvedlá s kelímkem, než odpoví. „Tohle není omluva za ty první dny. Tys taky nebyl zrovna miláček. Spíš jsem… Chtěl jsem s tebou být aspoň na chvíli sám, aniž bych měl pocit, že co nevidět někdo vrazí dovnitř.“

To mě pobaví. Je pravda, že doma moc klidu nemáme. „Oukej, takže je to vlastně jenom o tom, že se chceš nerušeně líbat? To poznávání, o kterém jsi včera mluvil u večeře, neplatí? Nachystal jsem si spoustu konverzačních témat. No tak nic,“ mávnu rukou. Kartičky s nadepsanými tématy sice fyzicky nenosím, ale v hlavě je mám. Přece jen znám Juliána dva týdny a moc toho o něm nevím. A chtěl bych. Chtěl bych o něm zjistit mnohem víc než jen ten smutný příběh, který ho připravil o mámu.

Jsou to hlouposti, ale zajímá mě, jakou má rád muziku a kdy se rozhodl hrát na kytaru.

Proč si pořídil zrovna agamu a pojmenoval ji Mango.

Která je jeho nejoblíbenější barva. Jestli teda vůbec nějakou má.

Co do budoucna plánuje.

Jaký má rád film.

Těch otázek je hromada a žádná z nich není důležitá, ale zároveň… je.

„Já tě chci poznat,“ usměje se Julián a hned nato se usměje ještě víc. „A jo, chci se líbat. Ty ne?“

Stačí, abych se na něj podíval, a je mi jasné, že bych byl idiot, kdybych řekl ne. Navíc bych i lhal, protože ano, chci se hrozně moc líbat, proto taky navrhnu kompromis. „Dobře, v tom případě jedna otázka, jedna líbačka. Začneme tou líbačkou,“ rozhodnu a nakloním se blíž.

Julián povytáhne obočí, ale nic víc neudělá. Nevrhne se na mě ani se pomalu nepřiblíží. Prostě jen sedí a já netuším proč. Nejdřív mě napadne, že se chce na něco zeptat a hledá ta správná slova, jenže… nic neřekne. A tak tam dál sedíme a čekáme a já nemám nejmenší ponětí proč.

Dokud se nezhasne a sál se nepropadne do tmy. Je to pár vteřin, než se začne promítat, ale i to stačí, aby se Julián naklonil a políbil mě.

Trochu mě tím překvapí, ale jakmile mi dojde, co se děje, pomalu se přidám a opětuju každou z těch pus.

Z reklam nemám nic.

Z upoutávek na jiné filmy taky ne.

Jediné, co si dokážu uvědomit, je, že Julián po Fantě chutná sladce a že mi opěrka na ruce mezi námi strašně vadí. Neustále mi zabraňuje být Juliánovi blíž, občas do ní drcnu kolenem nebo zavadím stehnem. Je otravná, otravná, otravná!

Nesouhlasně zamručím a ještě víc se přes ni nakloním, ale je to dost nepohodlná pozice, ze které mě brzo rozbolí záda.

A pak začne film. Kvůli němu jsme přišli, že ano, takže se ne zrovna ochotně odtrhneme. Sednu si tak, abych viděl na plátno, a zkouším číst úvodní titulky, ale Juliánova blízkost je… šílená! Připadá mi, že sedím vedle rozžhaveného Slunce.

Nedokážu se na nic soustředit, i když to pár minut dost úmorně zkouším. Ale jediné, co nakonec zvládnu vnímat, jsou Juliánovy pohledy. Nejprve si myslím, že si to jen představuju, že se ve skutečnosti dívá na plátno, ale když ho letmo zkontroluju, ani se nesnaží předstírat, že by ho film zajímal. Kouká jen na mě a v tom šeru je jeho pohled snad ještě intenzivnější než obvykle.

Sám jsem překvapený svou troufalostí, když se bezmyšlenkovitě zvednu a sednu si k němu. Respektive… na něj. Sednu si Juliánovi na klín. V kině. Během filmu. Si mu sednu na klín a nohy přehodím přes opěrku, abych je měl natažené na vedlejší sedačce.

Takže sedím Juliánovi na klíně.

Julián se pobaveně usměje, položí mi ruku na bok a druhou mě obejme.

Z filmu nemám nic. Nepamatuju si jedinou scénu nebo repliku.

Nejprve se líbáme vášnivě a hladově, protože tohle je pro nás pořád nové a neznámé a chceme vědět, kam by to mohlo vést. Jenže když už je to na nás moc a my si uvědomíme, že jsme na veřejném místě, zvolníme a naše polibky jsou najednou pomalé a dlouhé. Hrajeme si s jazyky, z legrace se koušeme do rtů, hladíme se ve vlasech… Smějeme se a škádlíme. A zase líbáme, jako kdyby to bylo jediné, na čem záleží.

***

Nesnědl jsem popcorn a nevypil pití. Popcorn byl celou dobu pod sedačkou a kelímek v držátku. Po filmu jsem obojí vzal s tím, že mám aspoň jídlo na cestu. A tak když vyjdeme z obchoďáku a vydáme se k autobusové zastávce, jím popcorn se sněhovými vločkami, které se pomalu snáší k zemi.

Autobus odjíždí až za půl hodiny, takže moc nespěcháme. Spíš se šouráme přes náměstí a osvětlený park. Na každé pouliční lampě je velká zářící vločka nebo zvonek s mašlí a ve výlohách obchodů se to jen hemží vánočními stromky.

Ze začátku míjíme dost lidí, ale postupně jich ubývá a ke konci parku, těsně předtím, než vejdeme do podchodu a vyloupneme se na nádraží, jsme prakticky sami. Dojedený popcorn a prázdný kelímek hodím do koše a nenápadně zkontroluju Juliána.

Chvíli trvá, než mi docvakne, že vypadá nezúčastněně. Je zachumlaný v bundě, ruce má schované v kapsách a přeskakuje pohledem z jednoho světýlka na druhé, aniž by dal cokoli najevo. Když dorazíme na nádraží, vytáhne mobil a chvíli na něm něco cvaká.

Fakt by mě zajímalo co, ale přijde mi dost neslušné mu nahlížet přes rameno, tak se bavím tím, že přešlapuju na místě. Nemá smysl mluvit o filmu, ten jsme ani jeden neviděli, ale pořád mám v hlavě scénu ze včerejší večeře, kdy Julián přede všemi řekl, že by mě chtěl líp poznat.

Za celou dobu ale nedal najevo, že by ho něco zajímalo a chtěl si povídat.

Pomalu mi dochází, jaký jsem naivní idiot. Nechtěl poznat mě, ale jen moji ústní dutinu.

Líbačka jo, klidně, v potemnělém sálu, kde nás nikdo neruší… Proč ne. Ale otázky…

„Je všechno v pohodě? Jsi podezřele ticho,“ pronese Julián a já si všimnu, že na mě kouká a mobil má dávno schovaný.

Usměju se. „Jo, všechno v pohodě. Bylo to…“ Napadne mě velká hromada slov, ale úplně každé se vztahuje k líbání a ne k samotnému rande. Vlastně vůbec nevím, jak bych tohle rande popsal, proto váhavě pokrčím rameny. „… fajn.“

Julián přikývne.

Koukám mu upřeně do očí a on kouká upřeně do očí mně. Vteřinu, druhou, třetí… Uvědomím si, že nedýchám, vzduch se mi zasekl v krku a vytvořil obrovský lepkavý knedlík, se kterým nejde nic dělat. Ani vyzvracet, ani polknout.

Tím pádem nemůžu říct: Tak se na něco kurňa zeptej! Zeptej se na tu nejblbější chujovinu, co tě napadne. Zeptej se mě, jestli mám rád sýr. Jestli umím háčkovat. Proč si maluju nehty. Jestli rád čtu. Co je moje první vzpomínka. Kde jsem vyrůstal. V kolik hodin jsem se narodil…

Juliáne, zeptej se na cokoli!

Na zastávce zastaví autobus. Přímo u nás, takže sebou leknutím trhnu a odvrátím pohled. Možná to znamená, že jsem prohrál, ale upřímně ani nevím, jestli jsme hráli nějakou hru, nebo je to všechno pouze v mojí hlavě. A když pohlédnu na Juliána, loví v batohu peněženku.

Vzdychnu a nechám to být. Imaginární hru i otázky, zvědavost, poznávání.

Vybereme sedadla v polovině autobusu. Julián mě pustí k oknu a sám si sedne do uličky, aby si mohl natáhnout nohu. Opřu se hlavou o okýnko a upřeně pozoruju večerní nádraží plné kaluží a světýlek a přeplněných odpadkových košů. Pozoruju lidi v kabátech a šálách, jak spěchají a kličkují mezi jednotlivými nástupišti, a pozoruju holku s klukem, jak se líbají pod stříškou. Schovaní ve tmě, ale přesto přímo na očích.

Vzpomenu si na chvíli v kině. Na okamžik, kdy mě Julián mohl políbit, kdy jsem chtěl, aby mě políbil, ale on čekal a já myslel, že nad něčím přemýšlí. Až teď mi dojde, že jen čekal, až se zhasne. Troufá si líbat mě jen takhle. Skrytě.

Odtrhnu se od okýnka a nenápadně ho zkontroluju.

Řekl mi, že s klukem nikdy nebyl a že neví, co si o tom myslet. A to je v pohodě. Nevadí mi s ním být tajně, nevadí mi dotýkat se ho jen v určitých chvílích, nevadí mi, že potřebuje čas.

Akorát… Co když mu tohle stačí a víc nepotřebuje a hlavně nechce?

Celou kodrcavou cestu čekám, že něco řekne. Že se na něco zeptá. Ale s každou další zatáčkou je ticho mezi námi tíživější a hlubší. Najednou nejde jenom tak překonat. Nejde se tomu zasmát a říct, že jsme pitomci. Nejde začít mluvit o nejhorších dárcích, vtipných historkách, nejtajnějších přáních.

Nejde mluvit o ničem.

Protože mu vidím v očích, že on tohle nechce.

***

Ležím rozplácnutý na gauči a zírám do stropu. Uklidil jsem se sem hned po večeři, kdy Julián oznámil, že jde trénovat na kytaru, což v jeho podání znamená, že bude sedět na posteli, brnkat a vypadat fantasticky. A Merlin ho následoval se slovy, že jde dodělat referát, a to je krycí název pro budu hrát střílečky na počítači.

Takže jsem se upíchl tady, kde nemusím sledovat dokonalého Juliána a poslouchat mix zvuků hraní na kytaru a střílečky na počítači. Tady je krásné ticho.

Chvíli jsem si četl, ale zjistil jsem, že mě učení Shoshin spíš rozčiluje. Buď ochotný se učit a zkoušet nové věci… Pff, nové nemusí být lepší a v mnoha případech to může být přímo smrtící. Táta taky zkoušel nové věci a bylo to úžasné životní dobrodružství, než se ztratil.

Měl bych říct zemřel.

Ztrácet se je zavádějící a smrdí to nadějí.

Zavřu oči, ale navzdory únavě nedokážu usnout. Okamžitě mě přepadne strach, že by se něco mohlo stát, a tak je zase otevřu a hledím do stropu.

Nakonec mě vyruší kroky. Marně doufám, že je to Julián, a tak se posadím a knížku položím na stůl, jenomže v ten moment do obýváku vejde Filip. Je osprchovaný a v pyžamu a v ruce drží jablko, se kterým si sedne za mnou na gauč.

„Taky už to jejich kombo kytary a mačkání klávesnice nemůžeš poslouchat? Ti dva si vezmou sluchátka a je jim všechno jedno, ale kdo v tom má vydržet?“ spustí nabručeně. Natáhne si nohy na stůl a sjede ze sedu do pololehu.

„Jo, to taky. Ale spíš se tady prostě schovávám před Juliánem. Sere mě,“ vysvětlím upřímně a je mi úplně jedno, jak to vyzní.

Filipa tím jednoznačně pobavím. „To chápu,“ řekne po chvíli. „Takže… Co ten pitomec provedl? Byl na tebe v kině hnusnej? Hele, já vím, že je to s Juliánem občas těžké, ale je to fakt skvělej kluk. Jen na všechno potřebuje hromadu času, aby si zvykl.“

„Aby si zvykl na mě,“ pochopím a vlastně to dává smysl. Přece jen se známe dva týdny a možná po něm chci za tak krátkou dobu příliš. Nemůže za to, že moje zkušenosti s kluky vychází z toho, že zatím každého mnohem víc zajímal můj vzhled než povaha. „Nic neprovedl,“ dodám.

Filipův pohled je však dál tázavý, což mě vede k dalšímu mluvení.

„Prostě jsem měl pocit, že jdeme do kina, abychom se líp poznali. Jenže on se za celou dobu na nic nezeptal a nic ho nezajímalo. Tak jsem… byl jsem z toho trochu nesvůj, ale máš pravdu, asi si prostě jen potřebuje zvyknout na to, že jsem tady.“

Filip se uchechtne a společně s tím přikývne, jako by chápal, o čem mluvím. „Jo, to zní přesně jako Julián. Se mnou ze začátku taky vůbec nekomunikoval. Vlastně se rozmluvil až v okamžiku, kd…“ Filip se zarazí a nakloní hlavu na stranu. „Když jsem potřeboval pomoct.“

Poznám, že ať šlo o jakoukoliv pomoc, nechce o tom mluvit, a tak se raději nevyptávám.

Dokážu pochopit, že se mi kluci nechtějí svěřovat.

Filip kousne do jablka a pomalu žvýká, než se zničehonic rozesměje. „Teď jsem si vzpomněl. Byli jsme v čajovně. Já, Jana, Aneta a Julián. Ti dva spolu chodili už skoro tři měsíce, což je na Juliána docela dlouhá doba. A holky se bavily o Katce, což je Anetina mladší sestra. I já tohle vím, a to jsem s Anetou snad nikdy nebyl o samotě. No a Julián se asi po třech minutách zeptal, kdo je Katka. Byl jsem úplně mrtvej smíchy. On prostě… Hele, je to můj nejlepší kámoš a beru ho jako bráchu, ale někdy je prostě trochu pařez.“

Haha, fakt vtipná historka, asi bych se počůral smíchy, lehl si na zem a válel sudy, jak strašně legrační to je, kdybych ovšem nebyl na Anetině místě.

Protože já jsem, že jo?

„Proč se ti dva vlastně rozešli?“ nadhodím a pokouším se neznít příliš zvědavě. Prostě jen obyčejná otázka, která přišla jenom proto, aby nestála řeč.

A zdá se, že Filip žádné podezření nemá, jelikož pokrčí rameny a bez zájmu pronese: „Hele, on to tak má. Hrozně brzo se začne nudit a potřebuje něco jiného. Buď být sám, nebo nějakou jinou, nebo si pořídí agamu… Vlastně, teď když nad tím přemýšlím, Mango je jediná holka, která ho bavit nepřestala. Tu miluje.“

„Jasně.“

Optimismus, který před chvílí vystrkoval růžky, je najednou zadupaný zpátky do země a zůstala po něm zvláštní nechuť cokoli, co se týče Juliána, řešit. Vzdychnu a rozplácnu se na gauč jako velký rozteklý gumový medvídek.

„Seš v pohodě?“ uchechtne se Filip, zatímco si spokojeně žvýká jablko.

„Jsem unavenej,“ vysvětlím, což je v mém případě celkem dobrá výmluva, protože jsem unavený často, jak hůř spím.

„Mám jít říct klukům, že se jde spát?“ navrhne a taky se usměje, jako by se mi snažil dodat energii. V tomhle ohledu je Filip fakt dobrej brácha.

„Ne, to je dobrý,“ zavrtím hlavou. Sice jsem unavený, ale je mi jasné, že ještě neusnu. Zaprvé je moc brzo a zadruhé mám hlavu plnou šílených myšlenek, které mě nenechají jen tak odpočívat. Navíc se mi ještě nechce být ve stejné místnosti s Juliánem, tím pádem… Možná se dneska z gauče nehnu.

Filip si mě váhavě prohlédne a celkem starostlivě pronese: „Ještě pořád máš strach? Vím, že ne z nás a že se toho asi špatně zbavuje, jen… Nevím, přemýšlím, jestli pro tebe nemůžu něco udělat. Kdyby ti to pomohlo, klidně můžu být s tebou vzhůru. Kouknem na nějaký film, dáme noční žravku…“

Upřímně se usměju. Tohle je tak hezká nabídka, že mě zahřeje u srdce. „Ne, to je dobrý. Děkuju. Půjdu spát, ale asi si tu budu předtím ještě chvíli číst.“

„Tak jo,“ přikývne Filip. Zároveň mě poplácá po rameni a jak se natáhne, trochu se mu vyhrne rukáv trička. Ještě jsem ho ani jednou neviděl v ničem, co by nemělo dlouhý rukáv, a teď už asi chápu proč. Vidím jen malou část jeho odhalené kůže, ale i tak si všimnu několika hodně úzkých jizviček vedle sebe. Od zápěstí míří nahoru, jedna vedle druhé, až…

Filip si toho taky všimne a okamžitě ucukne. Stáhne ruku k sobě, jizvičky zakryje a nervózně zakašle.

Ví, že jsem to viděl, ale rozhodne se to ignorovat. Vstane a ukáže ohryzek jablka. „Jdu to vyhodit a pak to asi zalomím. Jsem hotovej. Takže kluky taky pošlu spát, v pokoji bude klid,“ oznámí lehce nezúčastněným tónem a ani jednou se mi přitom nepodívá do očí.

Když odejde, popadnu knížku a nalistuju kapitolu o prožívání chvil naplno. Úplně dole, do poznámky pod čarou, táta napsal: Dneska jsem byl s Kryštůfkem plavat. Ten potápník se smál jako rarach. A taky je pořádně rychlý, za chvíli budu mít co dělat, abych v závodech vyhrál.

Je mi smutno.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥