Szabi

V čajovně to příjemně voní kořením a ovocným tabákem. Je tady větší klid než obvykle, protože spousta lidí radši obráží trhy, popíjí svařák nebo běhá po obchoďáku. Původně jsme sem dneska neměli chodit, ale jeden spolužák má narozky a ostatní mluvili o tom, že takhle oslavíme blížící se Vánoce, když se pak většina z nás uvidí až po Novém roce. A já… přestože se mi kdovíjak nechtělo, nakonec jsem si řekl proč ne, dáš si čaj, srovnáš si myšlenky a bude to fajn.

S Filipem jsme dorazili jako první, protože pan sportovec si chtěl dát co nejdřív kuskus, aby doplnil energii. Zabrali jsme ta nejlepší místa a teď čekáme, až nám obsluha donese objednávku. Musím říct, že si připadám docela vyzenovaně, za což nejspíš z části může meditativní hudba v pozadí – asi tibetské misky.

„Jana by měla přijít do půl hodiny,“ zvedne Filip hlavu od mobilu.

Upřímně je mi ukradené, kdy a jestli vůbec Jana dorazí. Hlavně když s sebou nedotáhne Anetu. Vezmu tu informaci na vědomí přikývnutím a myslím na včerejšek. Vracím se k momentu, kdy jsem se sklonil a dal Kryštofovi pusu. Chtěl jsem ho v ten moment ukonejšit, být mu nablízku a uklidnit ho, protože mě vzalo, s čím se nám svěřil. Vím, že každý člověk má svůj smutný příběh, ale do hajzlu, jaký bezpáteřní sráč píchá jiného kluka připínáčkem?

Kdybych toho Milana potkal, mlátil bych ho do obličeje tak dlouho, dokud by mě od něj někdo neodtrhnul.

Zvláštní. Nedokážu si vzpomenout, jestli jsem byl někdy vůči někomu takhle ochranářský, jestli jsem šílel z představy, že se tomu druhému něco stane. Protože u Kryštofa to tak mám a nevím, co to znamená. Samozřejmě jsem nikdy nechtěl, aby někdo ublížil Anetě, ale ani zdaleka jsem tomu nevěnoval tolik myšlenek. Než jsem potkal Kryštofa, nebyl jsem tak citlivý, impulzivní, rozbitý…

Ne, rozbitej jsem byl, to bych kecal.

Do nosu mi vletí vůně Masaly Chai, kterou přede mě postaví obsluha spolu se sklenicí moštu, a já si uvědomím, že jsem pořád v čajovně. Filip si okamžitě přitáhne velkou misku kuskusu, ze které se kouří, a spokojeně se pustí do jídla. Zapíjí to zeleným čajem.

Chvíli jsem ticho, protože ticho s Filipem bývá málokdy trapné, ale mozek toho využije a začne znovu přetřásat Kryštofovo jméno. Abych odvedl myšlenky jinam, plácnu první věc, která mě napadne. „Co ta vejška? Už jsi o tom přemýšlel?“

Filip sebou trhne a nechtěně si vysype trochu kuskusu do klína. „Néé,“ zahuhlá s plnou pusou a začne se oprašovat. „Říkal jsem, že potřebuju čas, abych si to nechal projít hlavou. O nic nejde.“

Tón, jakým to pronese, naznačuje opak. Že o něco jde. Jenomže tohle je Filip, moje drahá smějící se bestie, která je v mnoha ohledech taky pořádně křehká, proto musím být opatrný. „Joo, jen mě napadlo se na to znovu zeptat, až budeme sami. Myslel jsem, že to nechceš řešit před klukama. Máš nějakou představu, co bys chtěl dělat, ne?“

Trvá mu nesmyslně dlouho, než požvýká další sousto a zapije to. „Třeba na vysokou vůbec nepůjdu,“ plácne.

„Ty… Cože?!“ Nejdřív mi proletí hlavou, že je to vtip, ale jeho výraz nic takového nenaznačuje. Nechápu to. Je to, jako kdyby mi oznámil, že se stěhuje do zahraničí, bude žít v horách a pást kozy. To já dlouho nevěděl, jestli na vysokou vůbec chci, zato Filip v tom měl od začátku jasno. K tomu, aby se na to vysral, musí mít fakt pádný důvod. „Jana je těhotná?“ vyhrknu.

To jediné by jeho řeči vysvětlovalo.

„Co? Ne! Jak tě to napadlo?“ Pak mu asi dojde, že to je pitomá otázka – logicky mě to napadlo, protože není tajemství, že spolu spí, tím pádem by jim to klidně mohlo ujet. Vzdychne a položí příbor. Působí to překvapivě zoufale. „Není těhotná. Tohle se Jany vůbec netýká. Jde tady jenom o mě.“

„Tak tím spíš. Kdyby čekala dítě, chápal bych to, ale přece… Tahle možnost nikdy nebyla na stole, ne? Jsi chytrej.“

Neodpoví a místo toho hypnotizuje konvičku s čajem.

„Filipe?“ Čekám, ale vypadá to, že se zaseknul a v duchu je jinde. A když pak sklouznu pohledem k jeho rukám, vidím, jak si zarývá nehty do dlaně. „Filipe!“ Chytím ho za zápěstí a ruku mu odtáhnu. Má tam otlačeniny, rudé měsíčky. „Co to děláš? Máš nějaký problémy?“

Teprve teď odtrhne pohled od konve, koukne na mě a pak hned na svoji dlaň. Působí překvapeně, jako kdyby si neuvědomoval, co se stalo. „Ne. O nic nejde. Neboj. Neřeš to. Ježiši, prostě si to jenom musím promyslet, dobře? Ještě mám hodně času, abych se rozmyslel!“ S tím pevně sevře čelisti a přitáhne si kuskus, aby mi dal najevo, že už o tom nechce mluvit.

Blbeček!

Jasně že má ještě hodně času, únor je daleko, ale jeho přístup mě štve a děsí, protože Filip se takhle obvykle nechová. Nejradši bych na něj zatlačil. Chtěl bych vědět, jestli si zarývá nehty do dlaní často.

Ale pro teď se rozhodnu nechat to být a nabručeně sáhnu pro mobil, na kterém začnu hrát hada. Filip působí, že se mu ulevilo, že se v tom dál nešťourám, nicméně pro mě se to rozhodně neuzavřelo. Akorát do toho nechci dál rýpat zrovna teď, protože než stačím dohrát třetí kolo, dovnitř se nahrnou spolužáci a hned po nich Jana (pro jistotu zkontroluju, jestli nevypadá zakulaceně, a ne, nezdá se, že by pod mikinou schovávala meloun).

Každopádně teď asi není ta pravá chvíle na hluboké rozhovory o našich bolístkách.

Všichni si posedají na polštáře, kecají jeden přes druhého, zdraví nás a vůbec s sebou nesou dobrou náladu. Martin, který slaví narozeniny, začne vybírat příchuť tabáku k vodnici, čehož se zhostí ve velkém a nechá namíchat několik druhů. Čokoládovo-mátová borůvka chutná líp, než bych čekal.

Ponořím se zčásti do svojí hlavy a myslím na Kryštofa. A když nám donesou vodnici, automaticky vezmu šíšu.

Zrovna vyfukuju kolečko, nebo spíš plackokruh, po očku sleduju, jak se Filip cicmá s Janou a předstírá, že je naprosto v pohodě, a do toho upíjím čaj, když mi zničehonic zavibruje mobil. Cizí číslo, ale okamžitě mi dojde, kdo píše. A s tím uvědoměním tlak na hrudi povolí, ve vteřině ztrácím zájem o okolní dění a propadám se hlouběji mezi polštáře.

Usmívám se, protože moje pusa na Kryštofa takhle očividně reaguje, i když jde jenom o zprávy.

Čau, moštový závisláku. Dostal jsem od Roba nový telefon a mám i rodinný tarif, takže můžu psát, jak chci. 😛 Tak tady máš moje číslo, kdyby se ti třeba stýskalo. 😏

Podám šíšu spolužačce a uložím si Kryštofa jako… Kryštofa. Nacvakám: Jak velká podle tebe existuje šance, že se mi stýská, vzteklino?

Přejedu palcem po displeji, zatímco čekám na odpověď. Znovu si přečtu, co mi napsal. Není pravda, že bych byl závislák na moštu, prostě ho jenom mám rád. Myslím, že podobně to mají lidi s čajem – je to rituální věc, která jim pomáhá ukotvit se. Mošt je moje životní jistota, haha.

Kryštof: Doufám, že velká, jinak by mi to bylo líto. x)

Lidi kolem, dohady, jestli si objednat kořeněný alkohol, zdejší specialitu, smích, Filipovo a Janino štěbetání, líbačka spolužačky s klukem z vedlejší třídy, to všechno jde mimo mě. Možná jsem měl jet domů, abych byl s ním. Se vzteklinou.

Julián: No teda, znamená to snad, že tobě se stýská?!

Kryštof: Co myslíš? Jsem doma sám a společnost mi dělá jen ještěrka a učebnice matiky. Dobrý, můžeme to nechat na tom, že se nikomu nestýská. Moje číslo máš a já se jdu… opít moštem. 😊

Uvědomím si, že na mě Filip kouká, a když zachytí můj pohled, bezhlesně naznačí: Všechno v pohodě? Buď se mu to rozleželo a teď chce vědět, jestli nepovažuju naši předchozí debatu za přehnaně vyhrocenou, nebo se usmívám jako blbeček a jemu vrtá hlavou proč.

Přikývnu a ukážu mu zvednutý palec. Vždycky můžu říct, že mi Merlin posílal vtipná memečka s tématikou Dračáku nebo tak něco.

Julián: Jestli tě to utěší, radši bych s tebou řešil matiku. Dneska je tady celkem nuda. 🙂

Julián: A na mošt mi nesahej, jinak tě ztrestám! Fakt.

Kryštof: Kde je nuda? Podle rozvrhu už ti škola skončila. Teda… ne že by mě to zajímalo.

To mě pobaví.

Fakt mi připadá, že je tady dneska nuda. Nutí mě to přemýšlet, jestli to tak náhodou nebylo vždycky, ale nejspíš tím jenom křivdím svým kámošům a taky vlastnímu životu. Vykresluju si to mnohem démoničtěji. Třeba jsem se dřív v čajce náramně bavil a válel jsem se v polštářích s Anetou, kousal ji do rtu a smál se, dokud mě nebolelo v krku. Jenomže to je asi blbost. Nedokážu si vztah s Anetou pořádně vybavit, jako kdybych ani nebyl jeho součástí.

Někdy mi přijde, že jsem se po té autonehodě trochu odtrhnul od světa, od sebe, a jako kus papíru vlaju ve větru.

Rozbitej.

Radši se vrátím zpátky ke zprávám.

Julián: Stalkuješ můj rozvrh? 😀 😀 Jsem v čajovně, někdy sem zajdem.

Kryštof: Ty jsi na rande???

Julián: No jo. S Filipem a s Janou, ale jsou tady naštěstí i lidi ze třídy.

Julián: Neříkej, že teď ještě ke všemu žárlíš!

A protože nechci, aby to znělo jako výtka, pošlu další zprávu. Je to poprvé, co něco takového posílám klukovi, ale všechno je jednou poprvé, ne? S Kryštofem rozhodně.

Julián: ❤️

Chvíli neodepisuje, takže si říkám, jestli jsem se ho svojí poznámkou nějak nedotknul. Ale ne, nejspíš pro mě prostě jenom vymýšlel nejrůznější přezdívky. V rychlém sledu mi totiž přijde několik zpráv – u první se usmívám a u poslední už se culím tak moc, že ani Mango nedokáže otevřít pusu takhle doširoka.

Kryštof: Namyšlenej pitomečku.

Kryštof: Pajdavej ještěráku.

Kryštof: Roztomilej blbečku.

Kryštof: Nežárlím. Jen se ptám. Jsem zvědavej.

Kryštof: Dneska jsem se celkem dobře vyspal.

Myslí tím, že se dobře vyspal, protože nám včera večer řekl, jaké peklo zažíval v děcáku, nebo protože jsem mu dal pusu? Určitě to druhé. Nevím, proč by se vracel k tomu debilovi s připínáčkem. Prostě se mnou flirtuje, což by mě po tom všem nemělo překvapovat. Co mě ovšem překvapuje… Žaludkem se mi rozlévá zvláštní horko. Možná směs všech těch vůní v kombinaci s kouřem, který je jako neprostupná mlha.

Cítím toho hodně. V tom je ten problém.

Julián: Asi by se mi víc líbilo roztomilej ještěráku. Ale beru.

Julián: Znamená to, že si odteď budeme dávat pusu na dobrou noc vždycky?

Nevadilo by mi to. Jeho rty byly tak strašně měkké a příjemné, a když vydechl, voněl jako mentolky. Mohli bychom si z toho udělat tradici, na kterou by nikdy nikdo nepřišel. Tou pusou bych si ho orazítkoval na další den.

Kryštof: Haha, ty seš ale milouš! Kdo by to do tebe řekl.

Kryštof: Ale děkuju. Bylo to…

Kryštof: Hezké.

Bylo to hezké, rozhodně, jenomže ty tři tečky možná naznačují něco víc. Že to bylo taky hřejivé a příjemné. V ten jeden okamžik jsem si chtěl vlézt k němu do postele a ležet u něj, abych měl jistotu, že se dobře vyspí. Jako kdybych snad dokázal pochytat jeho noční můry a vyhodit je z pokoje.

Spolužačka mi nabídne šíšu, ale já tentokrát nechci. Spolužáka zajímá, komu píšu, tak řeknu: „Tvojí mámě.“ A i když je to ohraný fór, všechny rozesměje.

Julián: Můžeme z toho udělat tradici. x))

Do čeho se to sakra pouštím?

Julián: Těším se domů.

Julián: Merlin prý říkal, že se chce dívat na Tajemnou komnatu nebo co.

Kryštof: Jakože se přidáš?

Mám fakt rád Merlinův zvyk, kdy s ním každý člen rodiny musí sjet Harryho Pottera, ačkoli bych se tentokrát radši díval jen s Kryštofem.

Julián: Tak trochu rande, kde bude i Merlin. 😀

Julián: Jsi pro?

Julián: Dám ti napít moštu. Možná.

Kryštof: Tak platí. To se snad ani nedá odmítnout. 🙂

Jeden z polštářů mi spadne do klína. Zamračím se na Janu, která řekne: „Hej, šuline, s kým si píšeš?“

Chvíli přemýšlím, jestli mi vůbec stojí za odpověď. „Chleba s máslem, Jano,“ pronesu nakonec vážně.

„No tak, s kým si píšeš?“ zeptá se znovu a tentokrát zní o poznání zvědavěji.

„Větrník se šlehačkou. Píšu si se svým klukem.“ Znovu to pronesu extrémně vážně, na okamžik skoro i já věřím tomu, že je to pravda. Ale Jana nade mnou jenom protočí oči a ostatní se začnou smát, dokonce i Filip.

Najednou ke mně jejich svět prosákne a mně je to hrozně protivné. Nejradši bych se sebral a vypadnul.

Kryštof: Kdyby tě to zajímalo, k večeři bude asi smažený květák s bramborovou kaší. 🙄

Julián: Budu hádat – kaše s kaší tě neláká.

Kryštof: 😀

Kryštof: Strašně důležitá otázka. Hodně hodně hodně důležitá.

Kryštof: Jaké je tvoje nejoblíbenější jídlo?

Máma dělala těstoviny s pórkem a s párky. Přesně tohle mi proletí hlavou. Máma, která krájí pórek. Pokaždé jsem si do toho kydnul hromadu kečupu. A někdy, když nejdřív krájela párky a pak až pórek, jsem ho vzal a šermoval s ním, zkoušel jsem zabít neviditelnou příšeru, která se mámě zrovna usadila na rameni. Vždycky jsem věřil, že jsem vyhrál, ale byl jsem jenom malý kluk a věděl jsem hovno.

Příšera měla tisíc životů na můj jeden.

Sáhnu pro šíšu, dlouze potáhnu a pak stejně pomalu vydechuju. Hustý bílý kouř mě uklidňuje. Je to lepší než myslet.

Julián: Rajská. Rozhodně.

Rajskou mám totiž taky strašně rád a navíc v sobě nic nenese. Mám rád takovou tu protlakovou ze školní jídelny, sladkou, která neviděla čerstvá rajčata ani z rychlíku.

Julián: Ty se hodně nudíš, že jo?

Julián: Ale nemyslím to špatně. Jsem rád, že mi píšeš.

Julián: Až moc.

Kryštof: Nenudím. Jak říkám. Doma je fakt sranda.

Schovám mobil do kapsy. Už nevím, co bych odepsal. Líbí se mi psát si s ním, škádlit ho, líbat ho, to především, ale nic z toho neznamená, že bych měl třeba v něčem jasno.

Když pohlédnu k oknu, vidím, že se venku setmělo. Jízda domů bude jako cestování o půlnoci.

Filip a Jana jsou v rohu zaklesnutí do sebe, respektive ona přes něj má přehozené nohy a něco si špitají. Sklouznu pohledem k jeho dlani. Zarývá si do ní nehty často? Všimla si toho Jana? Tenkrát jsem s ní mluvil, předtím, než jsem se dal dohromady s Anetou. Celkem jsme si rozuměli, respektive nijak extra mě nevytáčela. Připadalo mi, že chápe spoustu věcí, dokonce i těch nevyřčených.

Představím si, že bych tady taky takhle seděl. S Kryštofem. Měl by přese mě přehozené nohy jako Jana přes Filipa, koukali bychom na sebe a ostatní by nám mohli závidět, že se máme.

Impulzivně vytáhnu mobil a napíšu mu.

Julián: Kryštofééééé

Julián: Pojď se líbat!

Kryštof: 😀 😀 😀

Kryštof: Tak fajn.

Vstanu. Ne že bych se chtěl hystericky rozeběhnout domů, najít Kryštofa a přimáčknout ho ke zdi – představa, že třeba celou cestu běžím, protože zrovna nejede žádný bus, až to moje noha prostě jednoduše vzdá, mě pobaví – ale mám nápad. Seberu bundu a čepici a přebrodím se mezi lidmi k Filipovi. „Hele, půjdu napřed. Tak se potkáme na autobusáku, jo?“

„Proč? Jdeš si pro struny?“

„Přesně! Pro struny,“ přikývnu a nacpu mu do ruky dvoustovku. „Zaplať to za mě, prosím tě.“ Obrátím se k Janě a obdaruju ji úsměvem: „Jano, dneska to s tebou bylo super. Hlavně to, že jsi seděla daleko ode mě.“

Uhnu, abych od ní nedostal herdu. Naštěstí je dost malá a navíc sedí, a než se stačí vymotat z Filipova objetí, už jsem daleko. Houknu na spolužáka všechno nej, pozdravím ostatní a pak už jdu chodbou kolem obsluhy, zvonek nade dveřmi cinkne, a vycházím do schodů.

Venku je šílená kosa. Okamžitě lituju, že jsem se neoblékl už vevnitř. Shodím batoh na kamennou zídku a v rychlosti si navleču bundu i kulicha. Jak vydechuju, u pusy mi zůstává pára a mrazivý vzduch mi příjemně roztahuje plíce. Najednou si připadám víc naživu, to asi dělá ten příval kyslíku.

Krátce zakloním hlavu a pozoruju sníh ve světle nejbližší lampy. Jak se snáší dolů, skoro až líně.

Kolem mě prochází lidi zachumlaní v kabátech a bundách. A všude je hromada světel, lesklých a třpytivých, všechno křičí, že jsou tady Vánoce.

Vypadá to úplně pohádkově. Jenže pak kousek ode mě zatroubí auto, až nadskočím, a tím pádem dojdu k názoru, že je čas přestat si to idealizovat.

Potřebuju kouknout na mobil, v kolik zavírá zdravka, ale ještě předtím si musím něco ověřit.

Julián: Ty máš rajskou rád?

Kryštof: Miluju rajskou. Ale vždycky mi do toho někdo mrdne knedlík nebo těstoviny. 😀

Ušklíbnu se. A slíbím sám sobě, že mu tam knedlík nikdo nemrdne.

***

Zaprvé: Není tak těžké přesvědčit Denisu, aby k večeři udělala rajskou. Zavolám jí po cestě na autobusák a melu o tom, jak velkou mám zrovna na tuhle omáčku chuť, načež se několikrát ujistím, jestli ji zahustí bramborou tak jako všechno, co je potřeba zahustit. Proč tě to tak zajímá, Juliáne? Proč? Nooo prostě… Jím teď zdravě.

Je jedno, že to použiju jako výmluvu pro dnešní večer a po jídle do sebe zase začnu rvát perníčky. Vždycky můžu říct, že jsem ve svém odhodlání selhal, haha.

Zadruhé: Filipa celkem upokojí historka o tom, že si píšu s jednou holkou, na kterou jsem dostal číslo od jiné holky, a že ta holka chodí na učňák, takže ji Filip nikdy nepotkal. Náhodička. Jo, možná z toho něco bude, možná ne. Ve chvíli, kdy má tendence se vyptávat, významně pohlédnu na jeho ruku, do které si předtím zatínal nehty. Nechce o tom mluvit a víc to rozvádět, o nic nešlo. Dobře, tak já nechci víc rozvádět tajemnou buchtu, která podle mého příběhu peče dorty a jednou si otevře vlastní cukrárnu.

Když nad tím tak přemýšlím, s takovou holkou bych vlastně klidně randil. Než bych dostal cukrovku.

Zatřetí: Kryštof není doma.

Denisa mi řekne, že jel s Robem kamsi do krámu pro nějaký další světýlkový řetěz nebo co. Jako kdyby náš dům nepřipomínal obrovskou vánoční dekoraci. Ale nehádám se. Prostě jenom Denise předám, co jsem koupil ve zdravce, poděkuju, že dělá rajskou, a zmizím v patře.

Je vidět, že se tady během naší nepřítomnosti usilovně pracovalo na vánoční výzdobě. Všude visí nejrůznější serepetičky, girlandy, barevné řetězy a ozdoby, sošky… Kdybych neměl dobrou náladu, asi bych řekl, že je to krapet přeplácané, ale já ji mám, takže nic. Batoh hodím do pokoje, kde najdu Merlina, jak hraje na počítači. Zrovna se na pozici odstřelovače plíží po střeše, tak ho jenom pozdravím a zmizím na chodbě. Posadím si Mango na rameno, vyměním jí vodu, zkontroluju, že je terárko čisté, a pak se s ní svalím do žlutého křesla a krmím ji červy.

„Jsi hodná holka, víš to?“ řeknu, když všechno sní. Povídám si s ní, hladím ji a přijdu si celkem meditativně, rozhodně víc než v čajovně.

Když Denisa zavolá, že jídlo už je, připadá mi, že snad ani žádný čas neuběhl, přitom jsem byl s Mango dobrou půlhodinu. Nejlepší společnost.

Sotva ji uložím do terárka a vydám se dolů, slyším, jak k baráku odbočuje auto. A jakmile vejdu do kuchyně, v zámku zarachotí klíče. O chvíli později se objeví Kryštof a tváře má zčervenalé. Usměje se na mě a v očích má zvláštní lesk.

Taky se usměju. Máme tajemství a teď už jich je dokonce víc. Tajemství líbaček i napsaných esemesek.

Vzápětí dorazí Rob. „Ahoj!“ řekne bodře do placu a dá Denise pusu na tvář. Pak se přes její rameno nakloní k plotně. „Co to je?“

„To si poručil Julián,“ vysvětlí Denisa a nasměruje Roba k utěrce, pod kterou odpočívá houskový knedlík, aby mu naznačila, že on rozhodně nemusí jíst, co je v tom hrnci vlevo. Jako kdyby tam snad byla nějaká majda srajda nebo co.

Za vteřinu už je všude kolem spousta hluku a překřikování jako vždycky. Filip a Rob probírají dnešní zápas, Denisa se ptá Kryštofa, jestli pořídili věnec, a Merlin vpadne dovnitř tak rychle, div to nevezme čelně o futra. Protáhne se mezi námi ke sporáku a překvapeně vypálí: „My máme rajskou? Myslel jsem, že bude květák. Supeeer!“

Začne si jako první nabírat a trochu kape kolem sebe. Jak ho znám, pořádně si v té omáčce vymáchá knedlíky, aby se nacucaly. To je prý nejlepší. Filip si oproti němu nechává knedle vždycky na kraji, až skoro přepadávají na ubrus, jen aby se náhodou v nestřeženou chvíli nenamočily.

Kryštof nejspíš dojde k názoru, že cpát se ke sporáku je teď tak trochu nebezpečná záležitost, proto se posadí na svoje místo a čeká.

„Koupil jsem rýžový těstoviny,“ řeknu nahlas, abych všechny překřičel. „Dá si někdo?“ Neomylně, jako kdybych měl patent na to vždycky a přesně a okamžitě zachytit jeho pohled, kouknu Kryštofovi do očí, takže vidím, že se mu rozšířily překvapením.

„Fuj, proč? V životě jsi to nejedl,“ zavrtí Filip hlavou.

„Mám prostě chutě,“ pokrčím rameny. „Někde jsem četl, že se v průběhu života lidem chutě mění. Tak tohle je ono. Ty si teda nedáš, chápu. A ty… Kryštofe?“

Řeknu to velmi ledabyle, ale odpověď už předem znám. Jasně že si dá, když v tom není lepek. Působí vděčně a to ve mně vzbudí hodně zvláštní a příjemné pocity. „Tak jo,“ řekne. „Já to zkusím.“

„Odvážnej kluk,“ pokývám pobaveně hlavou. Aniž bych se nad tím zamyslel, začnu mu nabírat. Pořádnou porci rýžových kolínek a k tomu omáčku, ze šuplíku vylovím lžíci a to všechno postavím před Kryštofa.

Ostatní působí poněkud zaraženě, jako kdybych před něj právě položil zásnubní prsten nebo třeba zlatou cihlu, prostě něco fakt hodnotného. Možná jsem si to mohl odpustit a nechat ho, ať si nabere sám. Nedošlo mi to.

Takže moje tělo, nebo možná podvědomí, mu automaticky chtělo udělat radost. Zajímavé.

Aniž bych to komentoval, naberu i sobě a praštím sebou na židli vedle něj. Teprve pak řeknu, možná až nezdravě žoviálně: „Dobrou chuť, bráško.“

„To nic,“ vysvětlí Filip Merlinovi. „Psal si s nějakou holkou a asi mu z toho maličko šibe.“

Sotva se všichni usadíme ke stolu a pustíme se do jídla, ucítím, jak se mi na stehně rozlévá hřejivé teplo v místě, kam mi Kryštof položil dlaň. Je to jenom gesto, ani netrvá dlouho, ale zároveň tím říká strašně moc. Vím, že jsem mu udělal radost.

Rozhodnu se zajít ještě dál. Nevím, jestli kvůli němu, nebo kvůli sobě, protože mě jeho blízkost a pusa, do které si strká vrchovaté lžíce kolínek s rajskou, láká, abych ji zulíbal. Během jídla jenom tak mimochodem nadhodím: „Podívej, Kryštofe… O něčem jsem přemýšlel. Když jsi sem přijel, nijak jsem ti to neulehčoval. Tak mě napadlo, jestli se mnou nechceš zítra zajít do kina. Víc se poznat. Přece jen spolu máme žít.“

Kryštofovi nejspíš zaskočí, jelikož se natáhne pro vodu a začne hltavě pít. I Filip a Merlin vypadají překvapeně. Zato Rob a Denisa… Kdybych řekl, že působí pohnutě, bylo by to ještě dost slabé vyjádření. Koukají na mě jako na toho nejhodnějšího syna pod sluncem, až mám trochu výčitky, protože moje úmysly rozhodně nejsou takové, že bych chtěl odčinit svoje chování.

Ne. Jsou mnohem prostší a mnohem kontaktnější.

Pořád cítím na stehně Kryštofovu vypálenou dlaň v místě, kde se mě dotkla.

Filip na mě ukáže vidličkou. „Mě jsi do kina nikdy nepozval!“

Pokrčím rameny a posouvám přitom kolínka ze strany na stranu. Knedlík bych si dal radši, ale zas by nedávalo smysl, že ani neochutnám, co jsem koupil. Navíc to chutná líp, než jsem čekal. „No ale to má důvod, Filipe! Bál jsem se, že usneš a vyvedou nás kvůli chrápání. A u Merlina jsem měl strach, že vleze do té vitríny pod pultem a sní všechen popcorn.“

Merlin se začne nahlas chechtat. To dělá ten společný smysl pro humor, respektive Filip vždycky říká, že chudák Merlin převzal ten můj.

„Pochopil jsem správně, že mě zveš do kina? Protože mě chceš poznat?“ ozve se Kryštof konečně a zní nedůvěřivě. Jako by bylo kino jenom zástěrka pro to, že ho po cestě shodím z útesu. Jenže tady nejsou útesy, takže to možná jenom hraje. Budilo by podezření, kdyby nadšeně souhlasil.

Přikývnu. „Říkám ti to radši před ostatními, kdybych se tě chtěl po cestě přece jen zbavit. Máš to jako pojistku.“

„Ale prosimtě!“ opáčí Kryštof napůl dotčeně a napůl pobaveně. „Myslím, že už jsme se shodli na tom, že bych tě přepral.“

Pohodlně se opřu a ušklíbnu se, když si vzpomenu, jak jsme leželi na studené zemi a civěli na nebe. „Můžeš na mě zítra počkat ve městě.“ Vstanu a jdu odnést talíř do myčky, a když se otočím, vidím, že na mě ostatní pořád dojatě, nedůvěřivě, rozpačitě, překvapeně koukají. „No co je?“ opáčím. „Jsou Vánoce, snažím se!“

Vypadnu z kuchyně, aby neviděli, jak se můj úšklebek pozvolna mění v úsměv. Jsem už v pokoji, když mi přijde zpráva od Kryštofa.

Kryštof: Je to rande?

Zavřu a praštím sebou na postel. Několik vteřin přemýšlím, co odpovědět. Vlastně jo. Je to rande. Aspoň myslím. Je to rande, napíšu. A rázem je to pravda.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥