Szabi

Neděle je bezva den. Podle mě nejlepší den v týdnu.

„A víš proč, Kryšťo?“ mrkne Merlin a ukáže mi misku s Nesquikem. Má ji úplně vrchovatou, takže musí dost balancovat, aby mu žádná kulička nespadla.

„Nevím a neříkej mi Kryšťo,“ zamručím a jím si svoje kukuřičné lupínky. Ty sice ani zdaleka nevypadají tak lákavě jako Nesquik, ale taky mi po nich nebude blbě, takže jednoznačně vyhrávají.

„Protože si ho pak můžeš dolívat v průběhu. Prostě trochu sníš a doliješ si. Trochu sníš a doliješ si. A tak dál. Ale není to pro amatéry, musíš se naučit vyjídat hlavně ty rozmočené kuličky, které jsou v mlíku nejdýl, protože když budeš dolívat a jíst ty nahoře, pak dojíš dolů a zjistíš, že tam máš šlichtu. Jenže jíst spodní kuličky, to chce dobrej grif, abys ty horní nevyklopil na zem. Jako nechci se chválit, ale jsem v tom něco jako mistr.“

Kouknu na Merlina a přimhouřím oči. Jasně, mohl bych mu říct, že tolik slov ohledně cereálií je příliš, nechystá přece žádnou závěrečnou práci, nebo že mě nic z toho absolutně nezajímá, což nezajímá, ale Merlin na okamžik působí téměř hrdě a já… vyměknu jako přezrálý banán. „Tak to kecáš. Nevěřím, že zvládneš sníst spodní kuličky a žádná vrchní ti přitom nespadne.“

Merlinovi zajiskří v očích. „Nevěříš?“

„Nevěřím.“

„Tak sleduj!“ Sebevědomě vezme lžičku a začne jíst, zatímco já… no, sleduju. Sleduju, jak se Merlin hrabe v misce, jak loví a doluje a vybalancovává a přilívá a křoupe a taky se šklebí jako mistr světa.

Jakmile je za půlkou, přiznám porážku. „Seš fakt dobrej, to se jen tak nevidí.“

Merlinovi to udělá radost, kterou se ani na vteřinu nepokouší skrýt. Už jsem si zvykl, že je ve svých emocích dost otevřený a upřímný. „Tak jdem na Harrouša? Dokonce i Julián se mnou kouknul na všechny díly, když se sem přistěhoval. Sice se ze začátku tvářil jako kakabus, ale on se tak tenkrát tvářil pořád.“ S těmi slovy vstane, ze skříně vytáhne sušenky a v papučích se odšourá do obýváku.

Já jdu za ním, ale myslím přitom na to, co řekl o Juliánovi.

Když se sem nastěhoval, nemohlo to být dlouho po té autonehodě, při které mu zemřela máma. Musel být tak smutný. Já byl první rok od tátova zmizení taky smutný, ale pořád jsem doufal. Navíc jsem ani neměl tušení, co se mohlo stát.

Julián ano.

Neumím si představit, jaké to musí být, žít se všemi těmi vzpomínkami. Třeba je to jeden z důvodů, proč hůř spí. Proč každou noc slyším, jak se převaluje, a proč občas vstane a odejde.

Včera jsem se ho na to nezeptal, nechtěl jsem zbytečně vyzvídat, ale stejně na to pořád myslím.

Myslím na to, jestli na to myslí Julián.

Který mimochodem ještě pořád spí.

Filip brzo ráno vyrazil do posilovny a pak má rande s Janou, takže se prý nevrátí dřív než před filmovým večerem. Já a Merlin jsme se dlouho váleli v posteli, než jsme se společně ještě v pyžamech vydali na snídani. No a Julián ležel na břiše, s roztaženýma rukama, deku měl skopnutou na zemi a objímal peřinu, jako by byla teprve půlnoc.

Denisa s Robem odjeli za nějakými prarodiči. Upřímně nevím, moc se v rodinné historii neorientuju, takže nemám nejmenší páru, čí jsou to rodiče a čí prarodiče, ale nejspíš se to už brzo dozvím, protože před Vánocemi chtějí přijet a poznat mě. Od kluka, co seděl sám na posteli v děcáku, jsem najednou tady s velkou rodinou na krku.

Ale nestěžuju si. Je to… fajn.

Je fajn být v neděli v deset ráno ještě v pyžamu a koukat na Kámen mudrců.

Je fajn mít vedle sebe Merlina, který mi každou chvíli ukazuje nějaké vtipné reelsko se zvířaty.

A je fajn, když se ještě před polovinou filmu objeví rozespalý Julián s Mango na rameni, chvíli na nás kouká, řekne, že jsme vocasové, a nakonec si dojde pro misku cereálií, svalí se do křesla a zbytek filmu probírá všechna Harryho rozhodnutí, až tím Merlina přiměje zahodit telefon a smát se každé poznámce.

Je to fajn.

***

Zbytek dne uteče jak voda. Nestihnu se ani rozkoukat a je odpoledne. V děcáku se čas dost úmorně táhl. Trávil jsem ho většinou někde zalezlý o samotě, takže každá hodina byla jak deset. Tady je to přesně naopak.

Když se Denisa s Robem vrátí, nabídnu se, že Robovi pomůžu rozvěsit světýlka kolem domu. Udělá mu to takovou radost, že se dokonce zasměje vtipu o dětské práci. Je tak pitomě nakažlivě šťastný a spokojený, že to od něj chytím a během věšení světýlek se přistihnu, že se navzdory zimě a zmrzlému nosu křením.

A jeden zajímavý fakt… Pokud se potkají dvě vysmáté bytosti správně naladěné na vánoční atmosféru, může se lehce stát, že to s těmi světýlky a dekoracemi přeťápnou.

Nejprve totiž pověsíme starý řetěz, o kterém si Rob myslel, že ho ztratil. Z toho důvodu koupil nový, který tím pádem taky pověsíme. A jelikož už jsme v tom, zmrzlí a v ráži, proč rovnou nezajet do obchodu a nedokoupit i řetěz na keře a vánoční věnec a svítícího sněhuláka o velikosti Merlina?

Který, podotýkám, protože je to podle mě a Roba zásadní informace, byl ve slevě.

Když pak ukazujeme naše veledílo ostatním, dočkáme se různých reakcí.

Merlin je nadšený. Nejlepší výzdoba v ulici, možná v celé vesnici.

Denisa nás pochválí, ale podle toho, jak dlouho kouká na sněhuláka, nedokážu určit, jestli je upřímná.

Julián působí, že ho nějaký přerostlý sněhulák na dvorku rozhodně nevykolejí. „Deset bodů pro Nebelvír,“ řekne pobaveně, ale nejsem si popravdě jistý, co ho pobavilo víc – jestli výzdoba, nebo Denisin křečovitý úsměv.

Filip, který se vrátí těsně před večeří, poznamená, že je rád, že netrpí epilepsií. To jsem zapomněl dodat – sněhulák nejenže svítí, ale taky bliká.

Během večeře se pak Denisa s Merlinem domluví, že hned zítra udělají pořádnou výzdobu i doma, a asi to bude dost velké, protože mluví o šesti obrovských krabicích, které se budou muset donést ze sklepa.

Mám z toho povznesenou náladu, takže mi ani nevadí, že Denisa přivezla od prarodičů jablečný koláč s ořechy, který si nemůžu dát. Beztak se přecpu čočkou s vajíčky a kyselou okurkou, takže mi nějaký koláč může být ukradený.

Po večeři se všichni přesuneme do obýváku, Rob zapálí třetí adventní svíčku a pustíme film Vánoční prázdniny. Je to dost starý film, netuším, kdo ho vybral, ale překvapivě se u něj fakt směju. Dokonce bych řekl, že mě baví o maličko víc než Sám doma. Kevina jsem viděl tolikrát, že některé hlášky umím nazpaměť.

Když už jsem u Sám doma… Julián zase sedí v křesle a bolavou nohu má položenou na taburetu, zatímco druhá mu visí přes opěrku, takže sedí v legrační zkroucené poloze a k tomu ten výraz jsem pán všeho… Je fakt těžké se na něj neustále nedívat.

Minulou adventní neděli mě políbil.

Je možné, že už je to týden, přestože mám pocit, že se to stalo teprve včera?

Poposednu, ale Julián mi nevěnuje žádnou pozornost a nedá ani náznakem najevo, že by ho zajímalo cokoli jiného než film. Nejspíš by mu ale stačil jediný pohled a muselo by mu být jasné, na co právě myslím. Že jsem ve vzpomínkách u ledničky, mám trochu zakloněnou hlavu a rukama se dotýkám…

Vstanu a odkašlu si, aby mě všichni (Julián) vnímali. „Jdu si pro pití,“ oznámím, a než vyjdu z obýváku, věnuju Juliánovi významný pohled. Ten zachytí, tím jsem si jistý, ale nepoznám, jestli chápe, co se mu snažím naznačit. Tak jako tak mi nezbývá než počkat.

Opřu se o ledničku a zavřu oči.

Co to dělám?

Dneska jsem měl skvělý den. Denisa a Rob mě přijali do rodiny a já se nemůžu zbavit myšlenky, jestli ji tady tím náhodou nekazím. Jestli nejsem někdo, kdo přišel a jen tak si narušil to, co tak dlouho a dobře fungovalo. Co když…

A pak už žádné pochybnosti nemám, protože se otevřou dveře a já pohlédnu na Juliána.

Je tak krásný. Okamžitě se mi z toho rozbuší srdce.

Nechám ho, aby přišel ke mně, aby mi položil dlaň na tvář a propaloval mě pohledem, a mám pocit, že každou chvíli shořím.

Skloní se a já čekám, až se začneme líbat, až do toho spadneme po hlavě, ale on se centimetr před mými rty zastaví. Škodolibě se usmívá, takže mě jen schválně napíná. Je to jako hra, kterou vyhrává, už jen tím, že je tady.

Jak je možné, že se jen nakloní a celé moje tělo přestane poslouchat?

Jak je možné, že se mi rozklepou nohy, zrudnu a tam dole…

Chci, aby mě políbil, ale jsem jeho blízkostí úplně paralyzovaný, takže to musí být on, kdo tu vzdálenost mučivě pomalu překoná a konečně, KONEČNĚ, je úplně u mě, prsty mi vjede do vlasů a začne mě líbat.

Líbat způsobem, který neznám a který jsem nezažil.

Z každého pohybu vnímám, že mě chce. Že nelhal a je z toho stejně hotovej jako já.

Připadám si chtěný, ale ne takovým tím divným způsobem, což se mi občas stává, tohle je… Tak zatraceně úžasné, že se nejspíš rozteču. Nebo ztratím soudnost a řeknu mu, aby mě položil na jídelní stůl, sundal mi oblečení, dotýkal se mě úplně všude, nejenom rukama, ale i svými rty…

Líbám Juliána, ale teď už to nejsou jen rty. Líbáme se na krk, líbáme se na čelisti.

Líbáme se a já chci víc. Vjedu mu rukou pod tričko a nadzvednu nohu, aby se na mě mohl natlačit a být mi blíž a společně s tím…

Najednou je pryč. Stojí o krok dál a já si uvědomím, že se otvírají dveře.

Připadám si, jako bych měl ten nejsladší sen a zničehonic někdo rozsvítil a strhl mi peřinu. Ledová sprcha by nejspíš byla příjemnější. Jsem trochu v šoku, ale i tak mi mozek stihne říct, abych se otočil zády k příchozímu a otevřel ledničku.

Nadechnu se chladného vzduchu.

„Co tady děláte?“ vyhrkne Merlin. Sice na něj nevidím, ale i tak poznám, že se zarazí ve dveřích. Já mezitím upřeně koukám do ledničky a zkouším… něco vykoukat a hlavně nepůsobit podezřele, což rozhodně nevím, jestli funguje. Připadám si jako pěst na oko.

Naproti tomu Julián překvapivě ležérně, ale rozhodně zadýchaně odvětí: „Fakt to chceš vědět? Slíbíš, že si to necháš pro sebe?“

Aniž bych si promyslel, co udělám, otočím se, takže vidím, jak Merlin přikyvuje. Pak ale pohlédnu na Juliána a vykulím oči. U něj člověk nikdy neví, co plánuje. Úplně klidně by se teď mohl vytasit s pravdou a vůbec si s tím nelámat hlavu.

Julián přehnaně naštvaně vzdychne. „Tenhle zmetek,“ ukáže na mě, tím pádem myslí mě, což je k smíchu, já nejsem zmetek, „mi upíjí mošt. Věřil bys tomu? I když mu nijak zvlášť nechutná!“ Natáhne se k pořád otevřené ledničce a vytáhne mošt. „Neuvěřitelný!“ vyštěkne ještě, než celkem dramaticky odejde.

Pitomeček.

Ale bylo to i celkem roztomilé.

Potlačím úsměv a kouknu na Merlina, abych zkontroloval jeho reakci. Přinejmenším je dost překvapený. „Nepřijde ti, že se chová divně? V obyváku mošt ještě měl a říkal, že jde na záchod,“ zakroutí hlavou a vytáhne ze skříně další pytlík s popcornem.

„Jo, že? Přihnal se sem a byl mimo. Myslím, že mu z toho moštu hráblo,“ přitakám.

Vezmu pití a společně s Merlinem se vrátím k televizi. Julián sedí v křesle a než dosednu na gauč, zachytím jeho pobavený a potutelný úsměv.

***

Večery v pokoji mám překvapivě rád. I když se kluci často hádají a překřikují a dělají bordel. Většinou jsou v centru dění Filip a Merlin, kteří se podle mě nejvíc chovají jako skuteční bratři, což je možná tím, že jsou spolu nejdéle. A Julián, místo aby je uklidňoval, je vzájemně popichuje, takže to obvykle končí vřavou, která ale není myšlená vážně.

Kluci se hádají, ale přitom vlastně nehádají.

Nikdy nejdou spát naštvaní, nakonec se situace překlopí ve smích, který je úplně jiný, než jaký znám z děcáku. Tenhle je uvolněný a pohodový a hlavně bezstarostný.

Po vánočním filmu si sednu na postel a začnu si lakovat nehty. Moc to zatím neumím a občas přetáhnu, ale tyrkysová vypadá dobře. Merlin se s Mango mezitím usádlil v sedacím pytli a sleduje, jak si Filip a Julián hází míčkem.

Netuším, jak k tomu došli a jestli je to nějaká soutěž, protože jsem byl ve sprše, ale Filip se občas pořádně napřáhne a zkusí hodit s větší silou, jenže Julián je pohotový a zatím to pokaždé vychytal.

Což vím, protože je poočku sleduju.

„Tak co, Kryštofe?“ pronese zničehonic Filip a já automaticky vzhlédnu, i když jsem zrovna uprostřed lakování ukazováčku. „Těšíš se na pořádné Vánoce? Doufám, že už máš koupené super dárky.“

Julián se okamžitě přidá. „Máme mezi sebou pravidlo, že to musí být přinejmenším pozlacený.“

„Já bych chtěl zlatej zub!“ vyhrkne Merlin a napřímí se jako surikata, jenže tím se kuličky v pytli přeskupí a on paradoxně sjede níž.

Jestli jsem se za poslední dva týdny něco naučil, tak především to, že těm třem nesmím nic věřit. Hlavně když jsou spolu. Už mi stihli tvrdit, že Merlin je napůl Inuit, že Denisa chce od ledna zavést pravidelnou rozcvičku, že ve sklepě jsou ke stropu přidělané řetězy a na stěnách je zaschlá krev a že ten, kdo má nejhorší průměr ve škole, musí pravidelně uklízet celý dům.

Některé z těch věcí jsem jim ze začátku věřil.

„Pitomci. Denisa už mi řekla, že si mezi sebou dárky nedáváme,“ uchechtnu se a vrátím se k lakování.

„Sakra, mohla to být sranda,“ vzdychne Filip a další hod je línější, téměř bez energie.

Merlin se mezitím vyškrábe z pytle a přijde si sednout za mnou na postel. Mango, kterou měl do té doby na ruce, si přeleze na peřinu a uvelebí se. Pořád z ní mám trochu respekt, ale zkouším ho v sobě potlačit, proto předstírám, že je to úplně v pohodě.

„Vánoce tady jsou super, neboj,“ ujistí mě Merlin.

To mám na něm rád. Přestože si ze mě střílí společně s kluky, nakonec je to vždycky on, kdo za mnou přijde a řekne mi pravdu, aby mě uklidnil. Asi je to tím, že se oba dost často potýkáme se strachem, a tak asi chápe, jak se cítím.

„I když letos jsem trochu nervózní,“ pokračuje Merlin. „Ještě jsem nenašel velkej dárek. Denisa a Rob nám vždycky dávají nějaký fakt super společný dárek a já ho každý rok najdu, ale letos zatím nic.“

Julián se upřímně rozesměje. „Letos jsme dostali Kryštofa.“ Při těch slovech mi na vteřinu pohlédne do očí a ušklíbne se.

„Merlí, zase šmejdíš? Přestaň hledat dárky před Vánoci,“ pronese Filip, ale i tak je vidět, že ho Juliánova poznámka pobavila.

„Nic proti dalšímu bráchovi, ale mám jich už dost. Teď bych radši PSko,“ zamručí Merlin a nakrčí nos. Kdybych měl pořádné koule, řekl bych nahlas a zřetelně a především sebevědomě, že Julián je z nového bráchy určitě nadšený mnohem víc, než by byl z PSka. Samozřejmě ale vyměknu a neřeknu nic.

„Třeba by šel ještě vyměnit, ne?“ pokrčí Julián rameny.

„Určitě je v záruční době,“ souhlasí Filip.

A Merlin, ten malej zrádce, si mě začne prohlížet, jako by nad tím doopravdy přemýšlel.

„Jděte do háje,“ odseknu, i když se mi chce smát. „Já tady zůstanu, i kdybych se měl přivázat k posteli. A možná žádný velký dárek nebude, protože všichni tři stojíte moc peněz.“

Julián chytí míček, ale nehodí ho. Prozatím si ho nechá v ruce a přemýšlivě na mě koukne. „Narážíš na moji dřevěnou nohu, vzteklino?“

„Narážím na tvoji spotřebu moštu. Merlin zase všechno sní… A kolik je potřeba kopaček, aby byl Filip spokojenej?“ uchechtnu se a zatřesu rukou, abych přiměl lak uschnout. Ani nevím, jestli to pomáhá, ale někde jsem to viděl, takže máchám rukou a sleduju, jak Julián s otevřenou pusou ukáže na Filipa.

„To je pravda, Filipe! Ničíš je rychleji než děcka bačkůrky,“ vyhrkne.

„Tak to pozor. Kdo rozbil tablet?“ chce vědět Filip, ale podle tónu je jasné, že viníka zná.

Akorát že viník se nechce tak snadno přiznat, protože Julián velmi přesvědčivě oznámí: „Merlin.“ A Merlin v ten samý okamžik rychle vypálí: „Julián.“

Upřímně… nevím, kdo tablet rozbil, ale nevěřil bych ani jednomu.

Julián vzdychne, rozhodí rukama a s výrazem, že se vzdává, řekne: „Rob.“

„Přesně, Rob,“ přitaká vážně Merlin.

Jo, jsem si stoprocentně jistej, že Rob s tím nemá absolutně nic společného, vlastně by mě ani nepřekvapilo, kdyby věřil, že se tablet pokazil sám od sebe. Ale o tom to není a Filip pojmenuje něco, čeho jsem si už stihl všimnout. „Těm dvěma,“ ukáže na Juliána s Merlinem, „nevěř. Hrozně rádi si kryjou záda.“ Pak sebere ze země Merlinovu deku a hodí mu ji na postel. „Jdeme spát. Za pět minut zhasínáme.“

Merlin vyskočí jako první a rozběhne se do koupelny vyčistit si zuby, akorát na posteli zapomene Mango, tím pádem… Mám dojem, že na mě agama kouká stejně nedůvěřivě jako já na ni. A ani jeden z nás netuší, co si s tou situací počít. Naštěstí si toho všimne Julián a ušklíbne se. Vezme Mango a odnese ji do terárka a já si můžu v klidu dolakovat nehty a následně si taky jít vyčistit zuby.

Jak říkám, večery jsou pohodka. Zato noci už taková pohoda nejsou a je jasné, že i kluci to vnímají. Proto mě nepřekvapí, když se pak ve chvíli, jakmile jsme všichni v posteli a já zívám na celé kolo, Julián zeptá: „Tak co, novej bráško? Půjdeš spát, nebo to zas vydržíš až do rána?“

Filip z horní palandy zamručí: „Jo, už se na to vykašli, ať si odpočineš.“

Přiznávám, že mě tím překvapí a dojmou. Mám dojem, že jim na mně záleží, a ten pocit je hezký a hřejivý. Nejspíš právě z toho důvodu se rozhodnu být upřímný. „Zkouším to, ale je těžké zvyknout si na to, že v noci můžu zase v klidu spát.“

Merlinova hlava se nakloní přes zábradlí. „Proč? Něco se ti stalo, když jsi usnul? Nebo z nás máš furt strach?“

Nikdy jsem neřekl, že z nich mám strach, ale je mi jasné, že jsem to neuměl extra dobře skrývat. Přesto mi nepřipadá fér, aby si mysleli, že jim nevěřím, protože… věřím. Věřím, že by mi ani jeden z nich neublížil. Teda… neublížil uprostřed noci. Pokud jde o Juliána… Tam si pořád nejsem jistý, co naše líbání udělá s mým srdcem.

„Nemám z vás strach,“ začnu.

Tušil jsem, že dřív nebo později přijde doba, kdy se budu muset v myšlenkách vrátit k Milanovi. Jen jsem doufal, že to bude tak zatraceně brzo.

„Prostě jen hůř spím, protože… Když jsem byl v děcáku asi dva roky, přišel tam nový kluk. Milan. A už na první pohled mi došlo, že se mu nelíbí, jak vypadám. On to ani nijak zvlášť neskrýval, ale říkal jsem si, že když si ho nebudu všímat, tak to časem vyprchá. Jenže dostal postel vedle mě, a tak jsem se před ním nemohl jen tak schovat. Ať jsem udělal cokoli, naštvalo ho to. Ze začátku se to dalo snést, ale pak mi začal dělat naschvály. Schovával mi věci, políval mi postel vodou, kradl mi úkoly do školy… S tím vším se pořád dalo ještě žít, proto jsem to snášel a neprovokoval ho. Akorát to vedlo k tomu, že dál a dál posouval hranice.“

Vnímám, jak se mi klepe hlas. Přál bych si, aby na mě ty vzpomínky už neměly takový vliv, ale stejně… Někdy mám dojem, že ten strach nikdy nezmizí.

„Hrozně ho bavilo otravovat mě v noci. Někdy mi shazoval peřinu, pořád dokola mě budil, foukal mi do ucha nebo nade mnou jen stál a čuměl. A ke konci, když už to bývalo nejhorší, mě píchal připínáčky. Bylo to… úplně jsem z něj šílel. Naštěstí se na to pak přišlo a poslali Milana pryč. Ze dne na den jsem měl najednou klid, což bylo skvělý, akorát jsem ani tak už nedokázal usnout. Pořád jsem myslel na to, že když usnu a pak se probudím, bude nade mnou stát.“

Některé dny už si ani nepamatuju, jak Milan vypadal, ale jindy mám jeho obličej vypálený v mozku a říkám si, že ho tam budu mít navždycky.

Netuším proč, ale uchechtnu se. Možná se jen snažím celé své vyprávění shodit, aby ho kluci nebrali smrtelně vážně. Jenže takhle najednou zním ještě víc zoufale a frustrovaně.

Filip promluví jako první. „To je strašný! Doufám, že ten hajzl skončil v nějakém drsném pasťáku.“

„To nevím,“ pokrčím rameny.

Sice už všichni ležíme v posteli a svítí jen Filipova lampička, ale přesto znovu uvidím Merlinovu hlavu. „Mrzí mě to. Děcka jsou občas fakt na hovno.“ Zkusí se povzbudivě usmát, ale spíš z toho vyjde něco smutného, jako by sám na něco vzpomínal.

Mávnu rukou. „Už je to docela dávno. Jsem rád, že jsem tady.“

Tak. Řekl jsem to.

Jsem rád, že jsem tady.

A je to pravda.

Jsem rád, že jsem tady.

Chvíli ještě čekám, jestli něco neřekne Julián, ale ten mlčí. A když pak Filip zhasne a všichni si řekneme dobrou noc, je mi jasné, že se od něj ničeho nedočkám. Ale co bych vlastně chtěl? Politovat? Obejmout?

Ne. To ne. Nechci nic. A jednou přijde doba, kdy v klidu usnu. Akorát to asi nebude dneska, protože i když se snažím, myšlenky mi jedou na plné obrátky. Zírám vyjeveně do tmy a čekám a čekám, ale mozek je najednou v pohodě a zatvrzele tvrdí, že spánek nepotřebuje.

Po nějaké době se ozve Filipovo chrápání.

A Merlin se už dlouho nepohnul, určitě dávno spí.

Takže jsem to zase jen já a Julián.

A sotva na to pomyslím, Julián se posadí. Sleduju jeho siluetu, jak si přejede dlaní po bolavé noze, jako by ji masíroval, a teprve poté vstane a udělá dva kroky k mojí posteli. Ví, že nespím. A určitě ví, že ho propaluju pohledem.

Skloní se a jeho prsty mi opatrně vjedou do vlasů. „Nikdo ti neublíží. Jsem hned vedle tebe a dám na tebe pozor,“ zašeptá. Tak jemně a něžně, že mě tím totálně dostane. Nevím, co říct, nevím, jak se zachovat, a jsem jen rád, že je tma, takže nevidí, jak se mi do očí vženou slzy.

A pak… pak mi dá pusu na rty. Pusu. Prostě jen hezkou, obyčejnou, uklidňující pusu.

V tu chvíli moje srdce nejspíš exploduje.

Já jsem… Zkouším si to nepřipustit, ale celé moje tělo to řve jako šílené. Že jsem se asi, nejspíš, určitě, dost pravděpodobně právě zamiloval.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥