Szabi

Opírám se o studené okýnko a koukám na ubíhající krajinu. Vzdáleně vnímám, že se všichni baví a pokřikují na sebe, ale je moc brzy, než abych se chtěl přidat. Vzbudil jsem se s divným pocitem, jako když se člověk budí ze snu, co si nepamatuje, ale něco to v něm zanechalo, nějak se mu to zakouslo do žaludku. Navíc se mi během čištění zubů trochu třásly ruce.

Nedávalo to smysl, ale já přece… nedávám smysl.

Třeba vůbec o nic nejde, jen jsem se moc nevyspal, protože Filip na dnešek fakt hrozně chrápal, a nechci z toho dělat kovbojku, i tak mě ale nijak zvlášť nezajímá, co ostatní řeší. Mám sluchátka a poslouchám Pam Rabbit. Včera ve tvym městě, na podlaze dvě stě a pak svý oči zavírám.

V jednu chvíli se vykloním a zkontroluju Kryštofa. Ráno řekl Denise, že mu k snídani stačí jablko, banán a jogurt, zatímco my ostatní jsme měli čerstvý křupavý chleba, pro který se Rob otočil do krámu. Teď, když vím, že Kryštof nedrží nějakou dost divnou dietu a všechno zapadlo do sebe, hrozně mě štve, že si nemůže dát jenom tak kus pečiva, aniž by ho to zabilo. A ještě víc mě štve, že o tom nechce říct Denise, pro kterou by to rozhodně nebyl problém.

Ale nepodrazím ho, v tom jsem nelhal. Vím, co to je, bát se, že lidi zjistí vaše tajemství.

Vzdychnu a v playlistu vyberu pozitivnější písničky, prostě najedu na optimističtější notu. Slunce se láme o okýnko, ale moc době vím, že je venku zatracený mráz. Merlin se vracel pro rukavice, než jsme vyjeli, a já jsem rád, že jsem si ze všech ponožek vybral ty nejteplejší. Ačkoli v autě je dobře. Máme zapnuté topení a navíc to zadýcháváme.

Projdu si na Google Maps svoji mrzáckou trasu, která se stáčí po vydlážděné cestě kolem lesa, namísto toho, aby vedla přes kopec. Kopce moc nemusím, nejsme nejlepší kámoši a podezírám je, že kolikrát usilují o to, abych se skutálel dolů, ale jinak mám chození v rámci možností rád. Asi tak, jak jen ho může mít rád člověk, kterému doktoři kus hnáty odoperovali.

Schovám zívnutí do rukávu a Rob odbočí na poloprázdné parkoviště nedaleko hradu Malenovice. Je tam jenom pár aut, ale ani se tomu nedivím. Lidi mají nejspíš lepší věci na práci, než chodit během zimy na dlouhé vycházky. Myslím, že než jsem přišel ke Kociánovým, taky to neměli nijak zvlášť v oblibě. Totiž Denisa a Filip běhali za jakéhokoli počasí, ale že by si jenom tak vyrazili na výpravu a kochali se přitom krajinou… no nevím. Každopádně když se pak dozvěděli, že potřebuju chodit, abych posiloval ten neexistující sval a nemusel se kolem potácet s hůlkou, udělali z podobných výletů tradici. Jezdíme několikrát do měsíce a já to mám vlastně rád. Líbí se mi, že to dělají pro mě, a ještě víc se mi líbí, že to nikdy neřeknou.

Vystoupíme, a zatímco Rob si hodí na záda batoh, Filip nasadí běžecký batůžek a Merlin něco mezi batohem a ledvinkou, já zkontroluju, že mám v kapse bundy proteinovou tyčinku a džusík. To je všechno.

Denisa mě pohladí po rameni a usměje se. „Trasu znáš? Mobil nabitej?“

Přikývnu. „Klidně jděte, já se budu kochat.“ Zhluboka se nadechnu mrazivého vzduchu a napařím si černou čepici, přes kterou natáhnu kapuci mikiny. Znovu zkontroluju Kryštofa, jestli se náhodou někam nevypařil. Je venku sotva minutu a už má zčervenalé tváře. Jakmile si všimne, že na něj koukám, usměje se. Od té divoké bitky na zahradě mezi sebou máme něco zvláštního, něco, co začalo, když jsem mu přiznal, že jsem z líbání s ním hotovej.

Rozloučím se s ostatními a pozvolným tempem, ani moc pomalu, ani moc rychle, se rozejdu po stezce k lesu. Přesně jak čekám, během chvíle mě všichni předejdou. Nejdřív Denisa s Filipem, ti to dokonce berou lehčím poklusem a okamžitě zmizí mezi stromy. Vlastně jenom tak proletí kolem. Po nich je to Rob, Merlin a Kryštof, kteří jsou zabraní do hovoru – Merlin divoce gestikuluje. I ti mi zmizí z dohledu, a přestože sem tam potkám nějaké lidi na procházce, stane se, že jsem v určitém momentu úplně sám. Střídám pravou a levou nohu, přestože ta pravá trochu protestuje, a rozhlížím se. A najednou mi přijde hrozně nepatřičné mít sluchátka a poslouchat písničky, takže hudbu vypnu, narvu sluchátka do kapsy k džusíku a poslouchám… ticho.

Sluneční paprsky průběžně mizí za mraky a znovu se objevují a z nebe se občas snese pár zapomenutých vloček, které mi roztávají na kapuci.

Jako kluk jsem chodil na procházky s mámou. Chci si ty vzpomínky zakázat, vymazat je z paměti, ale mozek je v tomhle strašně odhodlaný. Čím víc se člověk snaží na něco nemyslet, tím víc se mu to vrací. Naštěstí to netrvá dlouho, nestihnu se dostat tam, kam bych nechtěl  (metaforicky), protože se dostanu za zatáčku (doslova) a tam potkám Kryštofa, který se opírá o zábradlí a kouká mezi stromy.

Myslím, že na mě čeká. Udělá mi to skoro až dětinskou radost.

„Už nemůžeš?“ rýpnu si do něj, sotva dojdu blíž.

Kryštof nenuceně pokrčí rameny. „Denisa s Filipem jsou podle mě už v cíli. Není normální, aby někdo chodil tak rychle.“ Zhoupne se na zábradlí dozadu a pak zase dopředu, jako kdyby se dobře bavil. Usměje se. Sníh, který se snesl z nebe, mu stačil roztát na konečcích vlasů, které mu trčí zpod čepice.

Jsme tady sami. Mohl bych ho políbit. Mohl bych ho líbat tak dlouho, dokud by nám Denisa nezavolala, kde jsme a jestli jsme se neztratili. A představa, že bych fakt mohl, dotýkat se jeho rtů, mě rozveselí. „Jaaasně,“ protáhnu. „Prostě se ti stýskalo.“

„Ha ha.“

Chvíli stojíme vedle sebe a koukáme mezi stromy, možná se mezi nimi snažíme zahlédnout duchy, nebo třeba zajíce, těžko říct. Pak se pomalu rozejdeme po cestě a Kryštof nakopne nejbližší kamínek. „Takže to znamená, že nechceš společnost?“ zeptá se a zní spíš zvědavě než dotčeně.

„Chceš si odskočit do lesa na rychlovku?“ ušklíbnu se.

„Opět: ha ha. Dneska seš extra vtipnej!“ Skoro čekám, že mi ukáže zvednutý prostředníček, ale on místo toho zvážní. „Co noha?“ prohodí opatrně. Možná má strach, že bych mohl začít při zmínce o noze ječet a škubat si vlasy, ale já přece vím, že ji mám a že to není ta nejlepší noha na světě. I panenky Barbie mají funkčnější nohy než já a to se jim dají sundat.

„Zatím drží,“ opáčím. „Není to nic moc, ale hýbat se musím. Jinak by to stálo za hovno.“

„Když jsem k vám přijel, nejdřív jsem myslel, že to je jen nějaké dočasné zranění. Ale Rob říkal, že je to trvalé.“

Pousměju se. „Rob je trochu drbna. Ale asi by sis časem stejně všimnul. Jo, je to navždycky.“

Tahle odpověď, nebo za to možná může ten čerstvý vzduch, je už jenom krůček od otázky: „Co se ti stalo?“ A já musím chtě nechtě ocenit, jak je Kryštof přímý a nemá potřebu chodit kolem horké kaše. Prostě do té kaše stoupne. Chvíli se na té představě seknu – Kryštof po kolena v krupicové kaši. Ale možná jenom nechci odpovědět hned.

Otočím k němu hlavu, prohlížím si jeho profil, moc hezký nos i čelist, než se zase otočím před sebe. Cesta se mírně svažuje, ale nic, co by mi působilo problémy. „Autonehoda,“ řeknu a překvapí mě, jak prázdně a vzdáleně můj hlas zní. „Máma umřela a já si zkurvil nohu. To je ono. Můj příběh v kostce.“ Už nedodám, že je ta kostka zatraceně velká a že mě někdy válcuje. Takže je to vlastně spíš válec. Geniální. „A než se zeptáš, tak ne, nemám strach z jezdění autem. Akorát nemůžu sedět vepředu, protože tenkrát jsem taky seděl vepředu.“

Vzpomínka na ten den, to je pás, který mě táhne dozadu, to je airbag, co se vymrští proti mně s takovou intenzitou, až se mi z nosu vyvalí krev.

„Mrzí mě to,“ řekne Kryštof a zní upřímně. Nic víc. Líbí se mi, že z toho nedělá vědu.

„Co ty?“

„Co chceš vědět?“

Všechno. Tajemství, hezké vzpomínky, každý kousek hnusu, první zalíbení, střípky radosti, moment, kdy ses sám sebe poprvé dotknul.

„Záleží, co mi chceš říct,“ pokrčím rameny.

„Hm, to je těžké. Tys mi dal dost zkrácenou verzi, bez emocí, takže… Máma umřela, když jsem byl hodně malej. Rakovina. A táta je pryč.“

„Zdrhnul?“ zajímá mě, protože tohle tátové dělají. Slyšel jsem spoustu smutných příběhů, tolik, že kdybych uměl psát, vznikla by nějaká strhující knížka o tom, jak si lidi navzájem lámou srdce. Otcové jsou na tohle prý taky celkem experti.

Kryštof mě ale překvapí. Nevím, proč mě ještě pořád překvapuje, že mě ten kluk překvapuje. „Ne,“ odpoví rázně. „Kdyby tu mohl být, tak by tu byl.“

Nejsem si jistý, nakolik tomu doopravdy věřím a jestli nejde jenom o jeho zbožné přání, nicméně zároveň nejsem v pozici, abych si mohl dovolit nějak to zpochybňovat. To, co mezi sebou máme, je pořád celkem křehké. Tak jenom řeknu: „Taky mě to mrzí.“ A myslím to upřímně.

Zase jsme potichu, ale s ním zní to ticho úplně jinak, ne jako prázdná nádoba, ale jako něco známého a domáckého.

Mrznou mi prsty. Nacpu ruce do kapes k džusíku a dalším věcem, nějak je tam vměstnám a zrovna mě napadne, že mám celkem žízeň, když Kryštof znovu celkem nenuceně promluví. „Když mi bylo dvanáct, jel jsem na čtrnáct dní na tábor a táta mezitím musel na pracovní cestu do Japonska. Jezdíval tam jednou dvakrát do roka. A tohle byla jeho asi… šestá cesta. Kvůli časovému posunu jsme si nevolali, ale napsal mi pár zpráv. V jedné z posledních mě ještě ujišťoval, že pro mě na tábor přijede, jak jsme se domlouvali, a že se moc těší. Akorát… nepřijel.“ V tom jednom slově je toho tolik, celý příběh malého kluka, který zažívá zklamání, co se brzy překlopí v noční můru. Musel se tenkrát cítit strašně. „Čekal jsem tam, pro všechny ostatní už si někdo přijel, ale já tam furt čekal a čekal… Nejdřív jsem byl naštvaný, ale pak to přešlo ke strachu. Nakonec vedoucí tábora zavolala na policii.“

Nedívá se na mě, kouká před sebe a zní, jako kdyby vyprávěl příběh někoho jiného. Poznám, že ho to pořád bolí.

„Policie zjistila, že táta do letadla nikdy nenastoupil,“ naváže dutě. „Úplně přesně nevím, jak pak probíhalo vyšetřování, bylo mi dvanáct, takže jsem to úplně nechápal, ale tátu nikdy nenašli. Jednoduše zmizel. Na hotelu, kde bydlel, byla většina jeho věcí, kromě takových těch obvyklých, jako je mobil a peněženka. Ale letenky, většinu oblečení… to všechno měl na pokoji. Hrozně dlouho jsem doufal, že se zničehonic objeví, pořád jsem věřil, že prostě jen nemůže domů, ale že se snaží a jednou se mu to povede, jenže už je to fakt dlouho. Myslím, že je mrtvý.“

Myslet v sobě nese naději, což chápu. Někdy je to takhle jednodušší. Ale někdy taky ne. Někdy je paradoxně jednodušší vědět, že ten druhý doopravdy zemřel. Jinak musí být zatraceně těžké si to v sobě uzavřít. No a pak je tady třetí možnost – vidět na vlastní oči, jak toho, na kom vám záleží, zapínají do černého pytle.

Zhluboka nasaju do plic studený vzduch a pomalu vydechnu. „To je fakt šílený,“ řeknu upřímně. Ani si nedokážu představit všechny ty scénáře, co se Kryštofovi musely… musí honit hlavou. Že jeho tátu někdo mučil. Že ho dostal vrah. Že v tom má prsty japonská mafie. Ale třeba šlo o něco mnohem prostšího a já bych neměl koukat na kriminálky. „Nevím, co na to říct,“ přiznám.

Chci ho vzít za ruku. Neudělám to.

„Že je to na hovno. Že je na hovno, že se lidi ztrácí a umírají při autonehodách.“

„Je to strašně na hovno,“ souhlasím a nakopnu nejbližší kamínek. A vzdychnu, protože si uvědomuju, že míč je teď na mojí straně a měl bych pronést něco hodnotnějšího, než abych znovu mlčel. „Tak fajn, dobře. Po tomhle bych ti mohl říct trochu delší verzi. Máma otěhotněla, když jí bylo patnáct. S týpkem z bohaté rodiny, co s ní nakonec nechtěl mít nic společnýho. Všichni jí říkali, aby šla na potrat, že si kazí život a tak podobně, dokonce i její rodiče… Ale ona na ně kašlala. Prostě se s nimi přestala vídat, a co si pamatuju, vždycky jsem to byl jenom já a ona. Měla pár známostí, ale nic vážnějšího. Věnovala se mně a do toho se snažila dodělat maturitu. Nakonec začala pracovat v realitce a vážně se celkem vypracovala. Neměli jsme se špatně. Většinou… to bylo dobrý.“ Nejsem si jistý, jestli je dobrý přesně to slovo, kterým by se dala popsat mámina povaha, ale když to zprůměruju… Ne, zakážu si o tom přemýšlet, musím to brát s odstupem, jako kdybych taky vyprávěl příběh někoho jiného. „Denisa a Rob se mě ujali prakticky okamžitě, byli se mnou během všech vyšetření, operací a tak. A věř mi, nijak zvlášť jsem jim to neulehčoval.“ Usměju se. Odvést řeč k tomu, že jsem se choval jako ukřivděnej kripl, pomáhá.

„Tvoje máma je badass!“ Kryštof mi úsměv vrátí. „A žes jim to neulehčoval? Tomu se u takového sluníčka těžko věří.“

Šťouchnu do něj ramenem. „Skoro jsem tě začal mít rád. Tak nic.“

„Máš mě rád!“ Šťouchne mě nazpátek a uchechtne se. Pořád mě překvapuje, že vypadá vlastně hrozně drobně, a přitom má takovou sílu. Překvapuje a přitahuje.

Zase mlčíme a já poslouchám ševelení větru. Mineme postarší pár s batůžky, který se kochá ještě víc než já, a brzy ho necháme za sebou. Nejdeme nijak zvlášť rychle, ale Merlina ani Roba nepotkáme. A Denisu a Filipa už vůbec ne, ledaže by se rozhodli dát si celou tu trasu znovu.

„Jak daleko je ta restaurace?“ zeptá se Kryštof. „Už nemůžu. V životě jsem nenachodil tolik kroků jen tak.“

Podívám se na mobil a zkontroluju mapu. Nevím, nakolik se tomu dá věřit, mám jenom bezplatnou verzi, kterou zapínám přes data. Občas se seká. A velice často má tendence hlásit mi, že jsem v Praze. „Myslím, že ještě něco přes kilák.“

Kryštof se ke mně nakloní, aby na mobil taky viděl, a něco ve mně se rozhoří. Není přece možné, abych to cítil tak silně a jeho přítomnost pro mě byla natolik opojná. Vzrušuje mě to. Nenávidím to.

Odtáhnu se a schovám mobil do kapsy. Pokračuju jakoby nic a dýchám si na zmrzlé ruce. „Hele,“ prohodím po nějaké době a strašně doufám, že to bude znít jen jako taková otázka mimochodem, kterou člověk položí v rámci konverzace, než aby na tom doopravdy záleželo. „Věděl jsi vždycky, že jsi na kluky?“

Nezasměje se mojí nejistotě a to cením. Vlastně na mě ani nekoukne, prostě se nad tím zamyslí a na čele se mu krátce objeví přemýšlivá vráska. „Asi jo. Vždycky jsem se díval spíš po klucích. Holky mě nikdy nepřitahovaly. Představa, že nějaké dávám pusu, je mi vyloženě nepříjemná. Zato dát pusu hezkému klukovi… Jo, myslím, že jsem v tom měl vždycky jasno.“

Přikývnu. Vlastně mu to celkem závidím a tím nemyslím zalíbení v klucích, jako spíš tu jednoznačnost. Že o tom nemusel nijak extra přemýšlet.

„Zpochybňuješ svoji sexuální orientaci?“

Pohlédnu na něj a zkouším vyčíst odpověď z jeho obličeje, protože on je ten důvod, proč cokoli zpochybňuju. „Ne. Ano. Jo, možná.“ Pokrčím rameny. „Poslední dny jsem o tom dost přemýšlel a… Nevím. Je mi osmnáct, neměl bych to náhodou vědět už dávno? Je to na hovno. Ze dne na den musím řešit něco, co jsem předtím nemusel. A když se kouknu na kluky ve třídě, z představy, že je líbám, bych si nagrcal do pusy.“

Před pár dny jsem se o přestávce přistihnul, že si jednoho po druhém nenápadně prohlížím a zkouším na nich najít něco hezkého, co by pro mě znamenalo prozření typu páni, jsem fakt teplej. Ale nenašel jsem nic nového, jen věci, o kterých už jsem věděl, a žádná z nich rozhodně není sexy. Tak třeba Matouš je totální degeš a v jeho světě existují jenom prsa, no fakt, s kluky si z něj děláme srandu, že je z planety koz. Navíc dost smrdí, stejně jako spousta dalších. Dřív mi to nijak zvlášť nepřišlo, ale sakra, ve srovnání s Kryštofem smrdí úplně všichni jako kupa hnoje. Spousta z nich si navíc nechává narůst knírek a je jim jedno, že to potrvá desítky let a do té doby to bude prostě jenom vypadat blbě.

Aneta mi jednou řekla: „Víš, jsi moc moc hezkej. A oproti klukům ze školy totálně nádhernej, přísahám, není tam nikdo hezčí.“

Nijak jsem jí to nevyvracel.

„Tak asi nemáš ve třídě takové kluky, které bys chtěl líbat. Určitě ani nechceš líbat úplně každou holku na světě. To by bylo divné,“ podotkne Kryštof.

Což je pravda, svým způsobem. „Jo,“ přikývnu, „jenže u holek jsou to třeba dvě z pěti, kterým bych pusu dal, chápeš? U kluků je to jeden člověk z milionu a ten jeden jsi ty. Hlavně se netvař samolibě, prosím tě.“

Ale už když to říkám, vidím, že se hodně samolibě usmívá. Vážně, ten kluk dělá všechno pro to, aby mě naštval. „Ohohó,“ ušklíbne se, „takže jeden z milionu. Dobře, no tak dobře. Znamená to, že jsem výjimečnej. Vždycky jsem věděl, že jsem extra.“ Začne se hrozně smát, ale vlastně má pravdu. Co by asi tak holky řekly na něj? Co by řekla Aneta?

Kryštof je speciální. Myslel jsem, že za to může jeho vzhled, něco jemného až éterického, ale myslím, že ten vzhled prostě jenom částečně odráží něco uvnitř něj. Nevím, jak to popsat. Je jako světlo.

Zas ale nemusí vědět, že z něj teču jak nanuk, proto rezolutně zakroutím hlavou. „Víš, ne vždycky, když na tebe koukám, jsem z tebe hotovej. Někdy mám naopak chuť na rychlou vraždičku.“

Trvá mu, než se uklidní, a i tehdy, jakmile se přestane smát, má pusu roztaženou v širokém úsměvu. „A teď?“

„Teď co?“

„Líbačka, nebo vraždička?“ popíchne mě.

Vzdychnu a zavrtím hlavou. „Kámo, moc jsi mi nepomohl, abych si udělal jasno,“ obviním ho pobaveně. „Tvoje řešení je zatáhnout mě za strom.“

Asi vycítí moji frustraci z celé té situace – on je ta situace –, protože zvážní. „Promiň. Máš pravdu. Já jen nevím, co ti poradit. Nikdy jsem ve tvé situaci nebyl. Možná bys to ale mohl nechat plynout. Nemusíš mít o sobě jasno hned.“

Vezmu ho kolem krku, spíš šaškuju, než aby v tom bylo něco romantického. „No nejsi ty ten nejhodnější bráška?“ Je mi příjemné mít ho tak blízko.

Teprve když před sebou uvidíme restauraci, pustím ho, abych nemusel nic vysvětlovat. Ostatní už jsou nejspíš uvnitř, ale jak se blížíme, najednou se otevřou dveře a ven vykoukne Merlin. Sotva nás spatří, rozeběhne se nám naproti.

„No to je dost!“ křičí. „Už jsme si chtěli objednat. Dáte si taky smažák?“

„Mooožná,“ protáhnu. Jedno vím jistě. Jestli si dá někdo z nás smažák obalený ve strouhance, Kryštof to určitě nebude. Kryštof… Jaké to bylo, když s námi nebyl? Když v pokoji nebyla čtvrtá postel? Jaký jsem byl já?

Otevřu dveře a nechám kluky vejít jako první. Kryštof se na mě usměje a já na něj. Ne, vážně, jaký jsem byl? Tohle přece nemůže být… Anebo ano?

Cítím šimrání v žaludku, jakmile se posadí vedle mě. Všichni něco říkají a překřikují se, ale Kryštof sedí tak blízko. Nemůže to být ono. Ale je, je to ono.

Mám ho rád.

Srdce mi tluče, jako kdybych celou cestu běžel.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥