Szabi

Jedu s Denisou na nákupy, i když to není tak dávno, co jsem se zařekl, že už mě do obchoďáku nikdy nikdo nedostane. Jenže pak jsem si rozstříhal bundu, takže potřebuju novou. Navíc nás zítra čeká výlet a podle Denisy bych rozhodně unosil ještě jedny zimní boty. Moc se nehádám, protože předpokládám, že v pátek dopoledne by všude mohlo být míň lidí, a taky – to mě nakonec přesvědčilo prakticky okamžitě – mi Denisa dala tisícovku, abych si koupil, cokoli budu chtít.

Takže zatímco venku není nic moc počasí, pořád sněží a na cestách a chodnících jsou obrovské kaluže, jedeme ve vyhřátém autě.

„Bude ti ta tisícovka stačit?“ zeptá se Denisa po nějaké době.

„Jasně,“ přikývnu a strčím ruku do kapsy, abych se ujistil, že ji pořád mám.

„Jak v lednu začneš chodit do školy, budeš pravidelně dostávat kapesné. Jako kluci. Samozřejmě se k tomu vážou i nějaké povinnosti, ale i po těch pár dnech tady si myslím, že to zvládneš.“ Zastaví na semaforu, zabubnuje do volantu a následně mi věnuje rychlý úsměv. „Vím, že je to s klukama někdy těžké, ale oblíbili si tě, hlavně Merlin je nadšený, že jsi tady. Tak doufám, že snad i ty jsi aspoň trochu spokojený.“

Je celá řada věcí, které bych mohl pronést. Tak třeba, že nejenom Merlin je vyloženě u vytržení z mojí přítomnosti. Jak to včera Julián řekl?

Líbat mě je lepší než pít ten nejsladší mošt a hrát nejlepší sólo na kytaru.

Jojo.

Aniž bych si to uvědomil, usmívám se od ucha k uchu jako velké vysmáté lečo, čehož si Denisa samozřejmě všimne. „Ale jo, jsem spokojenej,“ mávnu rukou a pokouším se skrýt rozpaky, jenže jsem strašně čitelný. Na to nejsem zvyklý, vůbec. Vždycky jsem se snažil být neviditelný, aby nikdo nepoznal, co se mi právě honí hlavou. V děcáku jsem se usmál všeho všudy pětkrát a pak poznám Juliána, toho největšího pitomečka na světě, a radostně se šklebím a nedokážu přestat.

Nevím, co si o tom mám myslet.

Denisu tím ovšem potěším, tak je to asi v pohodě.

Když zaparkujeme u obchoďáku, nejdřív zajdeme koupit boty a bundu. Navzdory tomu, že je dopoledne, je tu celkem dost lidí, ale dá se to zvládnout, takže jsem překvapivě milý. Vyberu si černé boty s šedými tkaničkami a černou bundu s modrým pruhem na hrudi. Z obojího mám radost, kterou se sice snažím skrýt, ale následně ze sebe vymáčknu upřímné děkuju a radost dost určitě prosákne napovrch.

Jenomže Denisa to nejspíš s kluky, jako jsem já, umí, protože nedá nic najevo a vezme mě do kavárny. Objedná si kapučíno s extra šlehačkou a já si dám vanilkový milkshake. Chvíli sice váhám nad horkou čokoládou, ale v dusnu nákupního centra nakonec vyberu něco studeného.

„Až to dopiješ, můžeš si jít něco koupit. Klidně počkám tady,“ navrhne.

„Ty nepůjdeš taky?“ povytáhnu překvapeně obočí.

Je to obyčejná otázka, za kterou nic moc není, ale Denisa se stejně tváří, jako by šlo o past nebo nějaký fakt komplikovaný test. „No, jestli chceš, tak půjdu moc ráda, jen nechci…“ Vzdychne a rozhodí rukama. „Někdy se až moc snažím. Umím být dost vlezlá a urputná, ale poučila jsem se. Budu tady, když budeš potřebovat, ale nebudu se vnucovat. Slibuju.“

Vzhledem k tomu, že přede mnou přišel do rodiny Julián, chápu, že to musela mít těžké. „Je mi to jasné. Julián je zlatíčko, ale zároveň to umí být i skvělý protiva.“

To Denisu pobaví, ale nic neřekne. Líbí se mi, že o klucích nikdy nemluví špatně, a doopravdy na ní vidím, že je má všechny nesmírně ráda. A já se přistihnu, že bych si taky přál mít k ní blízko. „Mohla bys jít se mnou? Třeba budu potřebovat poradit. Chci si koupit lak na nehty a novou řasenku, ta stará dělá divné žmolky.“

„Tak jo,“ přikývne okamžitě Denisa, aniž by zaváhala.

Oba se sehraně napijeme, ale zatímco ona působí bezstarostně, já si ještě chvíli hraju s brčkem a nabírám na něj šlehačku. Dávám si načas, než se odhodlám zeptat. „Takže ti to nevadí?“ A protože je mi jasné, že určitě moji otázku nepochopí, dodám: „Že se maluju. A taky, že jsem na kluky. Ale hlavně to malování. Nebo možná spíš ti kluci? Že jsem gay, na první pohled poznat není, ale že mám oční linky jo, takže…“ Zhluboka se nadechnu.

Zase jsem plný strachu. Jsou chvíle, kdy na něj téměř zapomenu, ale on se umí tak rychle vrátit, že mě tím vždycky ochromí.

„Promiň,“ vyhrknu okamžitě a zabodnu pohled do vanilkové pěny koktejlu, přesto vnímám, jak se Denisa přes stůl nakloní blíž.

„Za co se omlouváš?“ chce vědět.

Pokrčím rameny. „Jsem nervózní,“ přiznám. „Ještě nikdy jsem se nikoho neptal, jestli je v pohodě s tím, kdo jsem.“ Neměl jsem příležitost probrat to s mámou a tátou, protože v té době jsem to o sobě ještě nevěděl. Netuším, jestli Denisu chci a můžu brát jako rodiče, ale rozhodně má k tomu za poslední čtyři roky nejblíž. Takže… jo, na jejím názoru mi doopravdy záleží.

„Nevadí mi, že se maluješ. A nevadí mi ani, že se ti líbí kluci. Ale samozřejmě by ode mě nebylo fér, kdybych ti neřekla, že mám o tebe strach. Víš, lidi umí být zlí a já opravdu nechci, aby ti někdo ublížil.“

Vzhlédnu a kouknu Denise do očí. „Taky mám občas strach,“ přiznám. „Jenže čím víc jsem to skrýval, aby se mi něco nestalo, tím větší jsem měl nakonec strach.“ Který jsem tak dlouho potlačoval, až jednou vybuchl jak sopka.

Ale to ona ví, v děcáku jí všechno řekli.

O Milanovi. A tak.

„Teď je to lepší,“ dodám ještě. Možná je to hloupost, ale jsem rád, že se konečně můžu alespoň na okamžik cítit sám sebou.

„To je dobře,“ pronese Denisa s úsměvem na tváři. „Půjdeme teda koupit lak a řasenku a cokoli dalšího, co budeš chtít. Jo a ještě jsem si vzpomněla, asi jsem s tebou o tom zatím nemluvila, ale blíží se Vánoce a s kluky máme takovou dohodu, že dárky kupujeme jen my. Vy si mezi sebou nic dávat nemusíte. Merlin z toho byl vždycky hodně ve stresu, že chce koupit dárek každému, ale tím, jak má hodně sourozenců… Prostě je to pro něj vždycky těžké, tak jsem tě chtěla poprosit, že pokud budeš chtít někomu něco dát, udělej to spíš mimo Vánoce.“

Přikývnu a vlastně se mi uleví. Představa, že bych měl klukům kupovat dárky, když je skoro neznám, mi není dvakrát příjemná. A ještě horší představa by pro mě byla sedět u vánočního stromku a sledovat, jak je rozbalují a všichni kolem vidí, jakou kravinu jsem koupil. Prostě trapas, kterému se milerád vyhnu.

„Tak co? Vyrazíme?“

„Dobře,“ souhlasím a na jeden zátah dopiju zbytek koktejlu.

Vydáme se do drogerie, kde si vyberu mnohem víc věcí, než jsem plánoval. A Denisa rozhodne, že celý nákup zaplatí, protože podle ní jde o věci, které doopravdy potřebuju, a ona by se o to měla postarat. Je v tomhle ohledu dost rozhodná a já se s ní nechci dohadovat před prodavačkou, proto raději souhlasím, i když je mi to vážně nepříjemné.

Takže mám řasenku, korektor, tři laky na nehty, odlakovač, bambucké máslo na pleť, pěnu na a po holení a regenerační sprej na vlasy.

Když vyjdeme z obchodu, nejsem si jistý, kdo má větší radost. Jestli já, nebo Denisa. A to je co říct, protože já mám radost obrovskou.

Nakonec zajdeme ještě do knihkupectví, kde si vyberu dvě motivační knížky a další svazek absolutně krutých sudoku, než jsem připravený jít domů.

Dokud si teda ve výloze jednoho obchodu nevšimnu něčeho, co musím nutně koupit. Když to ukážu Denise, souhlasí, že je to skvělý nápad. Jasně, ještě před chvílí říkala, že si kluci mezi sebou dárky nedávají, ale tohle je přece jen speciální situace.

***

Uvařím si borůvkový čaj. Napadlo mě, že už bych měl zkusit jinou příchuť, ale stejně vždycky skončím u tohohle, protože vím, že borůvka je jistota. Pak si nakrájím jablko na měsíčky, dvakrát jdu do pokoje – nejprve pro sešit, následně pro lepší propisku – a nakonec ještě nějakou dobu zírám z okna na padající sníh, který ne a ne přestat roztávat. Jenže ani tohle zdržování za mě úkoly do matiky nevyřeší. A tak sednu k jídelnímu stolu, rozložím učebnice a začnu počítat.

I když v mém případě je počítání asi dost silné slovo. Spíš jen přepisuju a škrtám a přepisuju a škrtám. Někdy mám dojem, že koukám na hieroglyfy a ne na čísla.

Nakonec zůstanu frustrovaně ležet na stole a čmárám do sešitu – kolečka, domečky jedním tahem, různě se protínající čáry, ze kterých nakonec raší listy… Možná bych v zoufalství pokreslil celý sešit, kdyby se neotevřely hlavní dveře.

Ať je to kdokoliv, určitě zamíří do kuchyně. To jsem stačil za těch pár dní vypozorovat. Každý jde nejprve do kuchyně zkontrolovat, co bude k jídlu. A podle rozvrhů hodin na ledničce mám podezření, že za chvíli uvidím černé vlasy, uhrančivý pohled, krásně vykrojené rty… Napřímím se a nahodím výraz, kterým dávám najevo, že přesně vím, co dělám.

Julián vejde do kuchyně a protřepe si vlasy, ve kterých má spoustu tajících vloček. „Čau,“ řekne okamžitě, jako by mě tu vlastně čekal. Ani na vteřinu nedá najevo… cokoli. Je nečitelný a vzdálený, až si říkám, jestli jsme spolu včera doopravdy leželi v bahně a došli k něčemu sice křehkému, ale upřímnému.

Možná to beru hrozně vážně. Možná je Juliánovi jedno, že jsme k něčemu došli.

„Kluci jsou doma?“ zamručí a vytáhne z ledničky mošt.

„Merlin ještě nepřišel ze školy a Filip šel s Denisou běhat,“ odpovím a následně dvakrát velmi precizně podtrhnu výsledek. Až na to, že jsou to jen nahodilá čísla, která jsem si vymyslel.

Julián přímo z flašky vypije skoro až nezdravé množství moštu a následně si všimne, že na stole leží miska s čerstvě napečenými perníčky. Ještě nejsou nazdobené, ale Denisa tvrdila, že první porce nemá smysl zdobit, protože je kluci zlikvidují během pár hodin a ona by se s tím jen zbytečně piplala. Takže zdobit bude prý jen poslední várku těsně před Štědrým dnem.

Já se k tomu nevyjadřoval, ale když sleduju Juliána, který si sedne ke stolu a začne se jimi ládovat, říkám si, že měla recht. Tohle se fakt zdobit nemusí.

Raději se skloním k sešitu a opět soustředěně předstírám, že přesně vím, co dělám. Což v praxi znamená další a další zapisování náhodných čísel a znamének. Teprve po nějaké době si všimnu, že mě Julián pobaveně pozoruje.

„Co?“ zamručím a zkusím mu rukou zakrýt výhled na moje perfektní zápisky.

„Chceš s tím pomoct?“ zeptá se nezaujatě a ukousne perníčku hlavu. Kolem krku má sluchátka, mikinu nosí trochu větší, vlasy má pořád navlhlé a v obličeji jasně patrný typicky povýšený výraz. Je nefér, že mě tak šíleně moc přitahuje. Proč prostě nemůže přijít ze školy a vypadat jako normální člověk? Zpocený, unavený, zdrchaný a pomačkaný.

Ne, pan Dokonalost sama si přijde, vypije mošt, sní perníček a ještě dává na odiv, jak je chytrej.

„Budeš mi říkat, že jsem pitomec?“ zajímá mě. Cítím, že v obličeji rudnu, ale zkouším nedat najevo, jak moc jsem nejistej.

„Myslím, že ne. Kdyby se to vyhrotilo, můžeme se začít líbat,“ navrhne a – možná se mi to jen zdá – flirtovně mrkne. Nebo mrkne úplně normálně a já za tím jen vidím něco víc. Anebo vůbec nemrkne a je to jen moje přání.

Začíná mi z Juliána pěkně šplouchat na maják.

„Tak jo,“ souhlasím. „Teda myslím tu matiku. S tím líbáním ještě uvidíme.“

Julián si nabere další perníčky a přesune se na židli vedle mě. Všimnu si, že přitom vůbec nedostoupne na pravou nohu, nechá ji ve vzduchu a jakoby přeskočí ze židle na židli. Pak vezme sešit a přitáhne si ho blíž, aby viděl, co vlastně počítám.

Jenže já tam kromě nesmyslných rovnic a čmáranic a lístečků a domečků a kudrlinek nemám nic, co by stálo za řeč. Zrudnu a automaticky mám tendenci se před ním obhájit. „Měl jsem na základce naprd učitele, který spíš než matiku vykládal historky ze života, takže jsem docela pozadu.“

Julián odloží perníčky vedle sebe na stůl a opráší si ruce. „Koukneme se na to. Já mám matiku fakt rád. To je dobrej základ.“

Tentokrát je to úplně jiné, než když mě doučoval poprvé. Je mnohem milejší a trpělivější. A já mezitím konečně najdu pořádnou motivaci ho poslouchat a doopravdy se snažit, protože když udělám něco dobře, usměje se a ukáže ďolíček.

Nejdřív projdeme základy. Julián sice uzná, že fakt nejsou nejlepší, ale postupně se dopracujeme ke všem výsledkům. Ze začátku mě navádí, poslední příklad už ovšem počítám sám a on jen čeká. Popíjí mošt, a když odložím propisku a ukážu výsledek, spokojeně přikývne. „Víš co? Myslím, že máš na matiku celkem talent. Nejsi takový hňup, jak se zdá.“

Nedá mi to, moje rty neposlouchají, a i kdybych jim přikázal, aby byly vážné a nad věcí, stejně by se roztáhly do širokého úsměvu. V děcáku i ve škole mi vždycky bylo jedno, co si o mně kdo myslí, klidně jsem byl divnej, nezajímavej a hloupej kluk, kterej se nijak neprojevuje, ale před Juliánem jde tohle stranou. Chci, aby věděl, že nejsem úplně marnej. Že za něco stojím. „To je to nejhezčí, cos mi zatím řekl.“

Julián se pobaveně uchechtne. „Seš dojatej?“

„Šíleně. Musím hodně mrkat, abych se nerozbrečel a nerozmazal si řasenku.“ Žertuju. Tak trochu.

„To nikdo nechce. Vypadal bys jak panda,“ přikývne Julián a něco v jeho tónu je tak hezky povznesené a rýpavé, až mám dojem, že se celá akce s doučováním nestala.

„Díkybohu seš to zase ty,“ vydechnu přehnaně úlevně. „Bál jsem se, že po tom komplimentu už to mezi námi nebude stejné, ale mýlil jsem se.“

Sice si z toho dělám legraci, ale vlastně jsem upřímný. To mezi mnou a Juliánem, co ani jeden neumíme popsat, ale jsme si vědomi toho, že to existuje, je pro mě poslední dny zásadní. Hezké. Naplňující…

„Jako že bych vyměknul? Prosím tě, v žádném případě.“

Můžu jen doufat, že to třeba Julián vnímá stejně.

A když už je řeč o pandě, vede mě to přes asociace k jinému zvířeti, což mi zase připomene… „Něco jsem ti koupil,“ oznámím nejistě. „Byli jsme dneska s Denisou ve městě a mám pro tebe… No asi by se dalo říct, že dárek.“ S těmi slovy vstanu a přejdu ke skříňce, kam jsem předtím bílou krabičku schoval. Teď ji však vytáhnu a donesu Juliánovi. Nechci z toho dělat velkou věc, tak nechápu, proč mu ji tak obřadně podávám.

Julián překvapeně povytáhne obočí. Kdybych teď jen tak přišel s tím, že jsem matematický génius, co vypočítal jeden ze sedmi matematických problémů tisíciletí, asi by ho to šokovalo míň než dárek ode mě. Ale bod pro něj, jelikož se nakonec usměje a celkem důvěřivě krabičku otevře.

Vytáhne keramický hrnek s obrázkem toho nejroztomilejšího lenochoda. A tím nejroztomilejším to myslím naprosto upřímně, protože je fakt k sežrání. Když jsem hrnek uviděl, věděl jsem, že tenhle je ten pravý.

„Chceš mi tím něco naznačit?“ nadhodí Julián a pořád si hrnek prohlíží. Je stejně velký jako ten s velrybou. Jsou to de facto totožné hrnky, jen s jiným zvířetem.

„Měli tam ještě koně a geparda, ale já váhal mezi želvou a lenochodem. Podívej, ten roztomilej výraz. Lenochod se k tobě skvěle hodí,“ uchechtnu se a následně mi dojde, že se Julián pořád tváří tak zvláštně neurčitě. „Co je? Nemáš radost? Je to blbej dárek? Měl jsem vzít radši želvu?“ Ruku na srdce, nechtěl jsem ho urazit. Naopak. Od chvíle, co jsem zahlédl ve výloze hrnky, jsem myslel jen na to, abych Juliána potěšil.

„Vlastně mám radost,“ pronese a položí hrnek na stůl. Vzhlédne a koukne mi do očí, takže vím, že říká pravdu. „Je to skvělej dárek, vzteklino.“

Má radost, takže já mám radost, všichni máme radost, tolik radosti, až bychom se jí mohli zalknout, ne? Je mi jasné, že se v danou chvíli nejspíš potěšeně culím, proto mávnu rukou. „Ohó, sklapni. Radši si dej perníček.“ Zase si sednu a poskládám na sebe učebnici, sešit a psací potřeby.

Juliána tím nevykolejím. Fakt si vezme další perníček a kousne si. Už jich na talíři moc nezůstalo. „Jsou skvělý, že jo?“

Nepamatuju si, kdy jsem měl perníčky naposledy. Jestli to bylo ještě doma s tátou, nebo až v děcáku, ale nejspíš to bude dávno, protože si nedokážu vybavit jejich chuť. Ale voní, zatraceně dobře voní. „Já perníčky zase tak nemusím,“ odvětím a uhnu pohledem k nakrájenému jablku.

„Ty nemusíš dost věcí, viď? Jsi celkem vybíravej.“

„Ani ne. Tak normálně.“

Neřekl to jako výčitku, ale rozhodně působí zvědavě, což je možná horší, protože u výčitky by to taky skončilo. Se zvědavostí by se však mohl v mých stravovacích návycích začít šťourat.

A to taky udělá.

„Popravdě jsem si nejdřív myslel, že držíš nějakou dost divnou dietu. Kdo si dá jenom rajče, když má před sebou pizzu? Ale ty moc nemusíš ani těstoviny, perníčky, kaiserky… Sušenky jsi vyměnil s Merlinem za lízátka.“ Na čele se mu objeví přemýšlivá vráska. Přeskočí pohledem z perníčků na jablko. „To je zvláštní výběr, nebo teda spíš nesnášenlivost.“

Mlčím, ale asi zbytečně. Julián nepotřebuje, abych mu napovídal nebo dával náznaky. On si docela dobře poradí sám. Téměř vidím, jak mu všechno zapadá do sebe.

„Myslím, že nejíš nic, kde je mouka,“ oznámí nakonec způsobem, jako by vypočítával nejtěžší příklad ze sbírky, ale vlastně mu to nedalo žádnou práci. Koukl na rovnici, v hlavě si to přeskládal a tadá, máme tu výsledek.

Kryštof se vyhýbá mouce.

Štve mě. Julián mě upřímně štve tím, jak umí být pohotový a… hezký.

„To není pravda,“ odseknu.

Julián vezme úplně poslední perníček a podá mi ho. „Takže si se mnou dáš?“

Asi jsem pitomec, ale vážně přemýšlím, že ho sním, jen abych mu smazal ten samolibý úsměv z tváře. Abych mu dokázal, že nevyhrál a nevyhraje, protože jeho dokonalá dedukce není tak dokonalá. Pohnu rukou, ale sotva to udělám, zhluboka vydechnu. Nemůžu si ten perníček vzít. Bylo by to až příliš bolesti kvůli jedné minutě zadostiučinění. „Jo, nejím lepek. Mám celiakii.“

Dojde mi, že Julián je úplně první člověk na světě, kterému jsem tohle řekl.

„To jakože by ses po něm třeba posral, nebo tak?“ odtuší.

„To je dost slabě řečeno, ale ano,“ přitakám. „Bylo by mi hodně špatně. Mám to po mámě. Vlastně u ní v rodině to měli skoro všichni.“ Nic moc dalšího jsem po ní evidentně nezdědil, protože jsem spíš podobný tátovi.

„Člověk kolikrát zdědí zajímavý věci,“ zamumlá Julián zamyšleně. Jako by to znamenalo něco víc, než se na první pohled zdá. Jenže se nestihnu zeptat, protože hned pokračuje. „Proč to neřekneš Denise? Je hodná, určitě by se přetrhla, aby ti koupila třeba, co já vím, bezlepkovej chleba.“

Asi má pravdu. Říct o tom Denise by byla nejspíš ta nejjednodušší věc. Kdybych s tím ovšem přišel na úplném začátku, ale to jsem ji tehdy ještě neznal. „Aaa, je to komplikované,“ zamručím a cvrnknu do misky s jablkem. „Že mám celiakii, mi začalo docházet, až když jsem byl v děcáku. Nikomu jsem to neřekl, protože jsem nechtěl, aby to byl důvod, proč si mě nevzít domů.“ Děcka v domovech se můžou tvářit jakkoli, ale stejně všichni na konci dne sníme o tom, že se objeví ta správná a dokonalá rodina, co nás bude chtít. „Bezlepková dieta je drahá a náročná, takže jsem to zamlčel a teď to nemůžu prostě jenom tak vytáhnout. Ať si radši myslí, že jsem vybíravej.“ Jenže aby si tohle mysleli, nesmí za nimi někdo přijít a celou pravdu jim vyklopit. Kouknu proto na Juliána a div, že prosebně nespojím ruce. „Prosím, neříkej to.“

„Myslím, že z toho děláš zbytečnou vědu. Denisa a Rob by tě kvůli tomu určitě nevykopli,“ pronese nejprve Julián, z čehož nepoznám, co plánuje udělat. Klidně to může být chronický prozrazovač cizích tajemství. I když na to nevypadá. Zadržím dech, ale jsem z toho nesvůj úplně zbytečně, protože Julián ani nepůsobí zaujatě. „Je to tvoje věc. Nikomu nic neřeknu.“

Usměju se a vezmu si měsíček jablka. „Dobře, já zas nikomu neřeknu, že umíš být celkem milej, když chceš. Abych ti nezkazil image.“ Opřu se lokty o stůl a vložím si měsíček do pusy. Žvýkám pomalu a spokojeně.

Pořád tomu všemu nemůžu uvěřit.

Vypočítal jsem příklad do matematiky, Juliánovi se líbil hrníček s lenochodem, uhodl jedno z mých tajemství, snědl všechny perníčky a byl milej. Nespočetněkrát jsem viděl ďolíček.

Julián si odfrkne, položí mi dlaň na čelo a odstrčí mě. Překvapivě silně, takže mi lokty sjedou ze stolu a zaskočí mi.

Pajdavej blbeček.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥