Szabi

Nejenže mám v hlavě totální bordel, ale ještě za mnou během obědové pauzy přijde Aneta a bez okolků začne valit jednu otázku za druhou, jestli se jí vyhýbám a jestli to má brát tak, že ta líbačka vůbec nic neznamenala. Poulí na mě velké oči, ale já jsem v představách někde jinde. Pořád ještě sundávám z auta vánoční strom a brní mě pusa.

To jí pochopitelně neřeknu, nicméně nejspíš stejně nedokážu skrýt otrávený výraz, protože se zaškaredí a najednou je taková přešlá a já si všimnu, že Kryštof má oproti ní o dost jemnější make-up, což se mi líbí víc. Na něj mimochodem taky nechci myslet, tak si podepřu hlavu, položím vidličku s namotanou špagetou zpátky do talíře a řeknu Anetě: „Promiň. Nic to neznamenalo.“ Nesnažím se skrýt absolutní nezájem a fakt, že se pro mě celá záležitost uzavřela už v tom momentu, kdy jsem jí dal kopačky. Jenže ona si můj pohřební tón vyloží po svém a skoro soustrastně pronese: „Bolí tě noha?“

Chci jí odpovědět, že ne, s nohou to nijak nesouvisí, prostě to vážně do háje vůbec nic neznamenalo, ježiši, jsem z toho rozhovoru tak unavenej, a to trvá sotva minutu, když mě napadne, že bych jí místo toho mohl říct: jsem gay. Takhle natvrdo. Sice si sám nejsem jistý, čím jsem a nejsem, ale možná by pak tolik nedorážela.

Ale hned nato mi proletí hlavou, že by to byla další impulzivní věc do počtu, takže jenom otráveně zamručím.

Vysvobodí mě zvonění na další hodinu, Aneta totiž okamžitě odkráčí s tím, že o fyzice píšou písemku, a připojí se k Janě – ta mě z dálky propaluje pohledem.

Upřímně mám plné zuby všech těch jejích řečí a výrazů. Filip to dobře filtruje, takže se ke mně málokdy něco dostane, ale nejsem idiot, abych si nevšiml, jak mnou Jana pohrdá. A proč? Můžu za to, že je její kamarádka nudná a neklapalo nám to? Můžu za to, že pokaždé, když mi něco vyprávěla, přistihl jsem se, že v duchu přemítám, co se asi stane v dalším dílu Ulice? (Teď přeháním, nebylo to vyloženě pravidlo, ale sdělení je asi jasné.)

Navíc mám úplně jiné starosti, než abych chtěl rozpitvávat minulost. Na špagety mě přejde chuť, ale stejně musím na hodinu a nemám čas je dojíst.

Rád bych řekl, že je to Aneta, kdo nese vinu na tom, že se celý můj den pozvolna skládá jako domeček z karet, ale na vině je jednoznačně Kryštof, který spokojeně spal s otevřenou pusou, když jsem odcházel do školy. Takže definitivně může například za to, že jsem odpoledne zkoušený z dějáku, a i když toho ze sebe vydoluju celkem dost, abych dostal solidní dvojku, náladu mi to rozhodně nezlepší.

Venku svítí slunce, to je další věc. Nemám slunce moc rád. Možná kdysi, když jsem neměl obě nohy levé a mohl jsem od rána do večera blbnout na hřišti, sportovat a dělat kraviny. Teď mě ale spíš irituje, obzvlášť dneska. Jestli dobře počítám, do Vánoc zbývá nějakých třináct dní a prosinec rozhodně není doba, kdy by se chtěl člověk ladit na blížící se léto.

Když jdu později toho dne přes parkoviště k autu, kde už čeká Denisa, celou dobu se mračím. Ona je v tomhle naštěstí dost chápavá a přičítá to blížící se fyzioterapii. Určitě ji nenapadne, že jsem (opět) strkal nevlastnímu bráchovi jazyk do pusy a nemůžu ho dostat z hlavy.

Celou cestu na fyzio mlčíme a posloucháme rádio. Sedím vzadu a sleduju, jak se slunce dere skrze mraky. Moje myšlenky vypadají nějak takhle: Venku je chladno, ale svítí slunce. Začne vůbec někdy chumelit? Je chladno. Ale svítí slunce. Kryštof, Kryštof, Kryštof…

Denisa mě vysadí před vchodem, zeptá se, jestli má jít se mnou – vždycky řeknu, že to není potřeba – a pak sklopí sedadlo, odněkud vytáhne časopis a začne jím listovat. Když jsem do téhle rodiny přišel, zeptal jsem se, jestli jí nevadí dělat mi každý týden taxíka, na což mi odpověděla, že si během té hodiny odpočine. Bere to jako čas pro sebe a někdy si zajde na kafe, do knihkupectví nebo se jenom tak prochází po městě. Denisa ani zdaleka nepřipomíná typ netrpělivého rodiče, co mají někteří moji spolužáci. Možná proto, že si tohle vybrala. Ne jednou, ne dvakrát, ale teď už dokonce počtvrté.

Mávnu na ni a jdu dovnitř, užívám si poslední momenty, kdy je moje noha relativně v klidu a nevystřeluje mi do ní bolest. Doktorka mě vezme prakticky okamžitě a pak už je to jenom propínání, cvičení, testování rozsahu a další příjemnosti. Jediná pozitivní věc – musím se soustředit a zatínám přitom zuby, tím pádem se mi daří na Kryštofa ani trochu nemyslet. A když po hodině vyjdu ven, slunce už je schované za mraky a baráky mizí v šeru.

Tentokrát se k autu blížím o něco pajdavěji. Denisa se na mě směje už z dálky jako posel dobré nálady a okamžitě mi podá kelímek ze Starbucks. Jakmile se připoutám, vezmu si ho, ale nezapomenu přitom tázavě povytáhnout obočí.

Denisa to zachytí ve zpětném zrcátku a pokrčí rameny. „Vím, že kafe moc nemusíš, ale tohle je speciální vánoční edice. Je tam perníčkové koření a trocha karamelu. Říkala jsem si, že ti udělá radost.“

Je fakt, že nesnáším hořkou chuť kafe a z černého bych se nejspíš rovnou poblil, ale když se napiju tohohle, kafe tam necítím, je to prostě hlavně sladké a mě to po tom všem příjemně ukonejší. Blaženě zavřu oči, než si uvědomím, že to byl možná celou dobu účel, jelikož sotva Denisa vyjede z parkoviště, opatrně začne: „Vypadá to, že mezi vás Kryštof zapadnul.“

Nahozená udička, kterou bych mohl ignorovat. Poklepu prsty na kelímek a vidím, že mi na něj nechala napsat Julián. „Ale jo,“ odpovím smířlivě. „Jde to. Nějak.“

„Všimla jsem si, jak ses na něj díval, když přišel na snídani namalovaný.“

Okamžitě zrudnu. Změním barvu rychleji než semafor a tváře mi úplně hoří. „Cože?“

A ona mi to nijak neulehčuje, jelikož naváže: „Je těžké být odlišný…“

Jaká je šance, že ti koupila kafe, aby ti oznámila, že jsi teplej? Napiju se, protože nevím, co s rukama. „Mhm,“ pronesu sofistikovaně.

„Juliáne, zlato, nemusíš se stydět, že tě to vykolejilo. Asi jsi za život nepotkal moc kluků, co by se malovali. Ale to, jak sis Kryštofa dobíral, nebylo hezké. Nepřeju si, abys mu dával jakkoli najevo, že je s ním něco v nepořádku, ano?“ Není přísná, zlá, nepříjemná, není za tím vůbec nic, ale možná, že o to větší váhu její slova mají.

A já se postupně uvolním, protože mi konečně docvakne, o co jde. Moje zmatené pocity v tom nehrají vůbec žádnou roli. Prostě jenom nechce, aby se Kryštof cítil blbě kvůli svojí orientaci. Celkem zbytečný strach vzhledem k tomu, jak se k sobě poslední dobou máme.

Nelžu, když řeknu: „Slibuju, že ho nebudu odstrkovat.“

Denisa se v zrcátku usměje a kolem očí má vějířek vrásek. „Jsi hodný kluk.“

No tak to rozhodně.

***

Když dojedeme domů a já vystoupím, už jen ten samotný fakt, že jsem venku před barákem, ve mně vzbudí celou řadu příjemných vzpomínek. Procítěné, dlouhé, pomalé líbání, Kryštofovy rty, jak ochutnávají ty moje. Naštěstí mě z toho hloupoučkého zasnění vytrhne Merlin, který se prožene kolem jen v papučích a volá na Denisu, jestli může jet taky. Denisa a Rob se totiž chystají na jeden z pravidelných nákupů do Tesca.

„Jasně že můžeš jet, Merlí, ale dej mi chvíli. Skočím se vyčůrat. Řekni Robovi, že už jsme tady.“ Pohladí Merlina po vlasech a oba zmizí v domě. Já jdu jako poslední a moje kroky vedou neomylně do kuchyně, přesněji k lednici, do které jsem si včera schoval zbytek guláše. Denisa totiž umí ten nejlepší guláš – je jedno, jestli s bramborami, houbami nebo fazolemi. Rob říká, že je to nebe v hubě, a v tom s ním musím souhlasit. No prosím, pak že nás nic nespojuje.

Jenže guláš v lednici není a není ani nikde jinde. Zato ve dřezu najdu špinavou misku. Po tom, co jsem měl k obědu jenom pár špaget a k svačině přeslazené kafe, mě to trochu nasere. No dobře, vlastně mě to nasere dost, ale ta míra nasrání je zatím poněkud nejednoznačná – buď poroste, nebo se zmenší podle toho, kdo přesně ho snědl.

Vytáhnu jeden z posledních gumových rohlíků, co najdu, a ne zrovna nadšeně se do něj zakousnu. Merlin proletí kolem kuchyně, a tak vystrčím hlavu. „Sežrals mi guláš?“ zeptám se bez okolků. Merlinovi bych to ale asi odpustil. Je to milouš.

„Ne-e, měl jsem Nesquik.“ Zazubí se a zmizí v předsíni, zatímco já pokračuju do obýváku. A tentokrát je mi celkem jedno, koho tam najdu. Pečlivě za sebou zavřu a dojdu ke gauči – Kryštof a Filip, kteří koukají na telku, ke mně okamžitě otočí hlavy.

„Sežrali jste guláš?“ řeknu na pozdrav.

Kryštof má na sobě jednu z nových mikin, co mu Denisa koupila. Je tmavě modrá, má kapuci, tkaničky, je to do háje úplně obyčejná mikina, takže nechápu, jak ji dokázal povznést na novou úroveň prostě jenom tím, že si ji oblékl. Náladu mi to rozhodně nezlepší a žaludek mi to nezaplní. Uhryznu kus rohlíku a vlezu si do křesla. Ti dva sedí vedle sebe na gauči, jako kdyby se v mojí nepřítomnosti stačili skamarádit.

Filip zakroutí hlavou. „Já ne.“

Zato Kryštof… „Byl moc dobrej,“ odpoví nepohnutě a střelí pobaveným pohledem na rohlík a pak hned na mě.

Zaškaredím se. „Schoval jsem si ho já. Na jídlo se nesahá,“ vysvětlím. „Že se na jídlo nesahá, Filipe?“

Teprve teď si všimnu, že Filip působí celkem unaveně. Možná dostal na tréninku zabrat. Každopádně se tentokrát ani nenamáhá s odpovědí, jenom nad tím mávne rukou v gestu, že je mu to jedno. Dokonce zívne.

V televizi běží jedna z večerních kriminálek. Koroner zrovna někoho zapíná do černého pytle a jeden z chlápků s plnovousem vříská: „Ohrožoval mě rýčem! Chci právníka.“

Vrátím se pohledem ke Kryštofovi. Jeho obličej vypadá jako z porcelánu. Nevím, jestli za to může světlo televize, nebo make-up, nebo obojí. Nemůžu se na něj vynadívat. Škoda, že má tak otřesnou povahu.

„Jak jsem to měl asi vědět, že se na jídlo nesahá?“ zamručí. „Nebyl podepsanej.“ Chvíli mlčí, ale pak se trochu zasněně pousměje. „Ale byl fakt skvělej,“ řekne významně. „Uleželej. A s tím moštem to byla dokonalá kombinace.“

Ulomím kus rohlíku a celkem přesně s ním trefím Kryštofa do hlavy.

„Pitomče!“ štěkne. „Zas máš skvělou náladu, co?“

„Spratku! Příště si to podepíšu. Mám chuť tě chytit a vyhodit z okna.“

Vážně? Nebylo by lepší chytit ho a přitáhnout co nejblíž k sobě? Praktičtější? Víc… horké?

Vztekle zamručím. Nevím, jestli nad sebou, nebo nad Kryštofem.

„Zas si nefandi,“ odsekne a zatahá se za tkaničku. „Nemysli si, že by to bylo tak jednoduché. Samozřejmě za předpokladu, že bys mě dokázal chytit.“

„Klid,“ přikáže Filip. Ale neříká to Kryštofovi. Ve skutečnosti koukne na nás oba, takže možná tuší, že by se mohlo k něčemu schylovat. Nemá ale ani zdaleka tušení, co se ve mně poslední dny odehrává. Připadám si jako papiňák na sporáku, který někdo zapomněl vypnout.

„Máš být v klidu, Kryštofe,“ popíchnu ho. „Jestli teda chápeš, co to znamená. A tebe bych chytil i s jednou nohou.“

„To, že seš větší, neznamená, že bys mě zvládl přeprat,“ odpoví nabručeně.

Nějakou dobu všichni tři koukáme na televizi. Ukáže se, že chlap s plnovousem sbírá gumové kachničky, detektiv Lamasová si ale nemyslí, že by to mohla být skutečná stopa. V tom s ní musím souhlasit. Stejně jako s ní souhlasím, když řekne: „Osoby zahnané do kouta kolikrát vykazují podobné chování jako zvíře v pasti.“

To je totiž přesně můj případ. Jsem zahnaný do kouta vším, co v Kryštofově přítomnosti cítím. A nejsem totální idiot, aby mi nedošlo, že se jako idiot chovám (začarovaný kruh), ale nemůžu si pomoct. Je to mnohem silnější než já. Snad právě proto, i když bych měl držet klapačku, nakonec znovu promluvím. „Ale jo, zvládl. Trochu bych tě pocuchal.“

Cítím na sobě Filipův nesouhlasný pohled a spolu s tím si přehrávám konverzaci s Denisou. Slíbil jsem jí, že nebudu Kryštofa odstrkovat, a teď ho vyloženě popichuju. Nevím, jak by se jí to líbilo. Ale Denisa je v Tescu, takže…

Napadne mě, jestli by se to vyvíjelo bez Filipovy přítomnosti jinak. Jestli by ten tlak trochu povolil, kdybychom se znovu líbali.

„Pocuchal?“ vyjede Kryštof rozzlobeně. Tentokrát už jsem ho doopravdy vytočil. „To jako fakt? Myslíš si, že by to bylo snadný, že jo? Ale já se umím bránit.“

„No jasně,“ odseknu. „Bál by ses, že se ti rozmaže make-up.“

Tohle je nejspíš ta hranice, jelikož Kryštof vyskočí a mrskne po mně kus rohlíku nazpátek – jen na poslední chvíli ho odpinknu a pošlu směrem na Filipa, který z toho není kdovíjak nadšený. Nicméně výhled na Filipa mi brzy zakryje Kryštof, který se nade mnou tyčí s rukama založenýma na hrudi. „Fajn. Tak pojď. Na férovku!“

„Ježiši, co blbnete?“ vypálí Filip podrážděně a rohlík hodí na stůl. Tady někde končí příběh rohlíku, na který podle mě všichni zapomeneme, a bude to Rob, který ho později vyhodí. Rob si osamělých rohlíků a obecně bordelu všímá o něco víc než Denisa. „Kryštofe, sedni a koukej na telku.“ Filip poplácá na sedačku vedle sebe, jako kdyby k sobě volal psa.

„Ne, už toho mám plný zuby,“ řekne Kryštof odmítavě a ukáže na mě. „Seš protivnej, otravnej, namyšlenej ignorant a už mě nebaví, že se ke mně chováš, jako bych byl… holka. Takže pojď a uvidíme, jestli seš fakt tak dobrej, jak si o sobě myslíš.“

Semknu čelisti. Není pravda, že ho vnímám jako holku. Kdyby to tak bylo, spousta věcí by se tím zjednodušila. Nemusel bych pak zpochybňovat… úplně všechno.

Vstanu. Noha proti tomu pohybu zaprotestuje, ale já ji záměrně ignoruju.

„Jste se zbláznili!“ zařve Filip. „Sedni si, Juliáne. Nebudete se mlátit!“

Ale já mám oči jenom pro Kryštofa. „Tohle není tvoje věc, Filipe.“ Smířlivě dodám: „Neboj. Jak jsem řekl, nanejvýš ho trochu pocuchám.“

Filip vzdychne jako někdo opravdu hodně unavený, kdo se musí starat o dva debilní bráchy, přestože by radši dělal tisíc jiných věcí. Třeba sledoval, jestli detektiv Lamasová shromáždí dost důkazů, psal Janě a tak podobně. Možná by dokonce radši hňácal kuličku z rohlíku, než na nás dávat pozor, přestože se ho o to nikdo neprosil.

Jenomže tohle je prostě on, za každou cenu ochranářský a spravedlivý a já bych ho za to mohl nesnášet a dobírat si ho, ale vlastně je mi to sympatické. Prostě to k němu patří.

Taky vzdychnu.

„Fajn,“ přikývne Filip smířlivě. „Ale jděte alespoň na zahradu a dejte si nějaká pravidla. Až se máma vrátí, fakt jí nepotřebuju vysvětlovat, proč jsou na zahradě mrtvoly.“

Tohle zaujme i Kryštofa. „Jaký pravidla třeba?“

„Žádný kousání, škrcení, kopání, rány mezi nohy a žádná krev,“ vyjmenuje Filip, jako kdyby si ten seznam poslední minuty vytvářel v hlavě. Možná to má ze všech těch sportovních zápasů a utkání, co rád sleduje. Ale nic z toho není mimo, naopak, moc rád se vyhnu ráně do koulí, proto přikývnu.

Všichni se rozejdeme na zahradu a já vnímám, jak ze mě adrenalin s každým došlápnutím pozvolna vyprchává. Zůstává jenom bolest nohy, kručící žaludek a blbá nálada. Nazuju si tenisky, hodím na sebe mikinu a jako první vyjdu ven.

Už je úplná tma, a tak Filip rozsvítí venkovní světlo. Napadne mě, v kolik se asi tak Denisa s Robem a Merlinem vrátí. Asi bych nechtěl, aby nás našli v sobě. Ale zas Tesco je celkem daleko.

„Když řeknu konec, tak končíte, jasný?“ pronese Filip rázně. Ruce má vražené v kapsách péřovky a jak mluví, u pusy mu zůstává obláček páry.

Vyměním si pohled s Kryštofem. Zatímco on působí pořád dost naštvaně, moje emoce jsou jeden velký maglajz. Ale jsem rád, že to ze sebe můžu dostat, i když mě napadá mnohem lepší způsob, jak to udělat, obzvlášť při pohledu na něj. Nakonec mě vlastně těší i představa, že se ho budu moct dotknout v rámci bitky. Muselo to být nějak takhle – vesmír si řekl: Hele, Julián má problém s nohou, má svoje démony a nemůže ze sebe setřást minulost, ale to pořád nestačí, takže mu to trochu okořením a hodím mu fakt krásného kluka, ze kterého bude mít v hlavě vymeteno. Že Julián není gay? Haha, no uvidíme!

Jako by nestačilo, že jsem rozbitej.

„Juliáne?“ Filip na mě kouká s povytaženým obočím. Nejspíš pořád čeká na moji odpověď.

„Jo, jasný. Když řekneš konec, končíme,“ zopakuju otráveně.

Kryštof si vyhrne rukávy mikiny, tak dvakrát poskočím, nakolik mi noha dovolí, aby bylo vidět, že to taky beru vážně. A pak… nevím, kdo jako první vystartuje, ale najednou ho držím za mikinu a zkouším mu podkosit nohy, zatímco on mě překvapivě šikovně chytí kolem krku a snaží se mě strhnout k zemi. Oba se v ten moment soustředíme na toho druhého a vůbec ne na svoji stabilitu, takže logicky spadneme. Reaguju okamžitě. Převalím se nad něj a zvednu ruku, abych ho trefil do brady – ale nevím, jestli bych ho fakt natvrdo praštil – a on uhne a pokusí se mě nakopnout do boku, což takhle vleže působí spíš komicky.

Nejspíš si to myslí i Filip, který po nějaké době našeho drsného zápasu ostentativně zívne a zamručí: „Skvělý, úplnej MMA zápas. Jdu dovnitř.“

Periferně zahlédnu, že se otáčí a vážně mizí v domě, což mě skoro uráží, protože očividně ani na okamžik neuvěřil, že bychom si mohli doopravdy ublížit. Nemám ale čas o tom přemýšlet, jelikož se Kryštof vyškrábe na nohy, vrazí do mě a na okamžik mě dokonce zasedne, takže… Ho mám na klíně a ke všem mým problémům, jako že třeba nesmím za žádnou cenu prohrát, přibude ještě jeden, a tím myslím krev, která cestuje tam dolů.

Dobře, musím uznat, že Kryštofův způsob boje je celkem ucházející. Nemá takovou sílu jako já, ale vyvažuje to divokostí a tím, že mě nenechá vydechnout. Navíc je mrštný a povede se mu zasáhnout mě do brady. Ne tak, abych měl moncla, ale zuby mi o sebe cvaknou hezky, tak ho ze sebe skulím a popadnu ho za vlasy, aby se musel zaklonit, zatímco on na mě zuřivě kouká a škrábe. Je vážně trochu jako divoké zvíře. Nechybí moc, aby začal cenit zuby.

Nahlas dýchám a u pusy mi zůstává obláček páry. Nevím, jak dlouho jsme se prali, možná minutu, možná pět. Vysíleně jeho vlasy pustím a svalím se na záda a on vzápětí udělá to samé. Vypadá to, že naše bitka na život a na smrt právě skončila.

Nad hlavou máme hvězdy a já cítím přes látku mikiny studenou zem. Není takový mráz, takže nejspíš budu špinavý od bláta, ale je mi to ukradené.

Poslouchám Kryštofův dech a po chvíli k němu otočím hlavu. „Nemyslím si… Neberu tě jako holku,“ zafuním.

„Seš na mě protivnej,“ opáčí a pořád tak přerývaně dýchá, že radši znovu pohlédnu na nebe. Jsem kvůli němu impulzivní a za to bych ho mohl nenávidět. Ale pravda je, že ačkoli by ta nenávist byla v mnoha ohledech jednodušší, nedokážu se na něj zlobit ani za ten guláš. To je fakt v prdeli.

„Jo, no, asi jsem protivnej,“ odvětím bezvýrazně.

Chvíli mlčí, než zničehonic vypálí: „Je to proto, že mě tady nechceš? Vadím ti?“

Promnu si oko, jelikož mám pocit, že se mi tam dostal kus bahna. Ale možná jenom oddaluju svoji odpověď. Na to, abych lhal, si připadám unavený a v noze mi tepe. Kdybych si ji mohl sundat, už by letěla přes celý dvorek až k brance. „To není tak, že bys mi vadil… Já vlastně nevím.“

„Hmm. Je to proto, že mě chceš líbat?“ zeptá se napřímo a v hlase nemá vůbec žádnou nervozitu. Až mě to nutí se ušklíbnout.

Nadzvednu se na loktech a znovu na něj kouknu. Vlastně je mnohem zajímavější než hvězdy. Taky se trochu ušklíbá a působí sebevědomě.

„A kdyby jo?“ pokrčím rameny. Za žádnou cenu mu nedovolím, aby nade mnou měl převahu. Pohlédnu mu na rty a teprve tehdy sebou trochu nervózně trhne.

Vzápětí se ale jeho úšklebek rozšíří a najednou je z něj hodně spokojený úsměv. „Tak je to asi v pohodě,“ odpoví klidně.

„Chtěl bych tě brát jako kluky,“ přiznám, „ale nejde to. Filip a Merlin jsou pro mě jako bráchové, ale ty… Líbat tě je tak…“

„Tak?“

„Ty to moc dobře víš. Jsem z toho hotovej,“ obviním ho. Posadím se a cítím, že mi začíná mrznout zadek. Promnu si nohu. Tak to by bylo. Jsem hotovej z toho, když se líbáme. Neznamená to, že tuhle bitku nakonec vážně vyhrál, i když to původně vypadalo na remízu?

„Je to, jako bys pil ten nejsladší mošt?“ Taky se posadí a posune se tak, že sedíme naproti sobě. Trochu mi to připomíná setkání v čajovně, až na to, že tady nejsou žádné polštáře, horký čaj a další lidi.

Jeho přirovnání k moštu mě pobaví. „Vlastně jo,“ přikývnu se smíchem. „A jako hrát to nejlepší sólo na kytaru.“ Ačkoli pravda je, že líbat ho je mnohem lepší, skutečnější a omamnější.

„Jako vyluštit to nejvíc kruté sudoku,“ přitaká Kryštof.

„A dál?“ popíchnu ho, protože když už jsem odkryl karty já, on by měl taky.

Odfrkne si. „Líbat tě je tak dobré, že i když máš tu nejhorší povahu, jsem ochotný ti ji odpustit a celého tě olízat.“ Nahlas se rozesměje a já se okamžitě přidám. Líbí se mi ta bezprostřednost a taky zmínka o lízání. Opět – do prdele – jsem v háji.

Rozbitej.

A olízal bych ho nazpátek.

Najednou ucítím něco ve vlasech a pak taky na čele, a když zakloním hlavu, vidím, jak se z nebe pomalu, skoro až líně snáší sněhové vločky. Sotva se dotknou země, začnou rychle tát, ale i tak je to hezké. Donutí mě to znovu si odevzdaně lehnout a vzápětí si uvědomím, že se ke mně Kryštof přidal. Akorát teď leží o něco blíž. „Sněží,“ poznamenám úplně zbytečně, jelikož to musí taky vidět a cítit na tváři. A spolu s tím posunu ruku blíž k té jeho, až se dotýkáme. Jeho kůže hřeje.

„Omlouvám se, že jsem ti snědl guláš. K večeři budou těstoviny a ty já moc nemusím. Nevěděl jsem, že je tvůj.“ Zní to smířlivě.

Měl bych vstát, než dostanu angínu. Měl bych vstát, než nás přijde zkontrolovat Filip a než se objeví zbytek rodiny, který se vrátí z Tesca. Měl bych… Ale ležet na zemi v polovině prosince má něco do sebe. Vypláznu jazyk a jednu z vloček na něj chytím. „Víš co, Kryštofe? Kam se hrabe pitomej guláš na špagety s kečupem.“

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥