Szabi

Nasednu do auta a schválně vyberu zadní sedadlo, protože budu mnohem raději sedět vedle Merlina než vepředu s Robem. Jsem unavený, třeští mi hlava a bolí mě žaludek, což občas mívám ze stresu. Taky z jídla. Když jsem nemocnej. A tak.

„Všechno v pohodě?“ vyhrkne okamžitě Rob a otočí se na nás.

Merlin přikývne. Zrovna na mobilu projíždí TikTok, takže moc nevnímá, tím pádem se Robova pozornost upře na mě. Skvělý, to jsem si rovnou mohl sednout dopředu.

„Dobrý. Jsem mentál jen napůl,“ zamručím a popojedu na sedadle tak nízko, jak mi jen bezpečnostní pás dovolí.

„Chodit na terapie neznamená, že seš mentál,“ odvětí Merlin překvapivě dospěle a odloží mobil.

„To jsem ani neřekl,“ odseknu.

Kdyby tu byla Denisa, nejspíš by to s námi chtěla probrat. To ona je tu hodně přes svěřování, emoce a trápení. Rob… Rob je prostě jenom fajn, a i když úplně postrádá smysl pro humor, líbí se mi, jaký je pohodář. Za ten týden, co bydlím u Kociánů, jsem zjistil, že z ničeho nedělá zbytečné drama.

Když někdo něco rozbije, pokrčí rameny a řekne, že to se občas stává.

Když kluci dupou a seskakují poslední schody, když se předbíhají a hulákají, vůbec mu to nevadí. Nikdy je neokřikne.

Když mi pomáhal s matematikou a já byl bezradný, ani na vteřinu neztratil nervy. Ačkoliv to mohlo být proto, že byl stejně bezradný jako já.

Když mu kdokoli v rodině kdykoli řekne, že něco potřebuje, udělá to. Merlin včera po Dračáku volal, že venku prší, jestli by pro něj teda někdo nepřijel. Načež Rob sedl do auta a jel. Ani nevypadal otráveně.

A co mám na něm fakt rád… Je jedno, jak moc jsem protivný a zlý, pořád se ke mně chová hezky. Takže i teď moji rozmrzelost taktně přejde a usměje se. „Teď ti s Merlinem ukážeme, proč máme středy tak rádi a chodit na terapii je fajn.“

Merlin nadšeně poskočí. „Jo! Dneska si dám čokoládový s míchanou!“ Následně se otočí na mě a spiklenecky mrkne. „Každou středu po terapii jezdíme do cukrárny na pohár!“

Jestli jsem si něčeho stihl všimnout, tak toho, že Merlin je z kluků rozhodně největší popelnice. Sní všechno, co se před něj postaví, a nikdy nemá dost. Tak trochu můj opak. Na druhou stranu, pohár ve skleničce by mohl být v pohodě, takže mi to přece jen trochu zlepší náladu.

***

Ne že by první terapie byla špatná. Doktorka Hánová mi přišla celkem fajn, zbytečně netlačila na pilu a nechala mě mluvit o čemkoli. A já se rozvykládal o novém domově, což mě vedlo v myšlenkách k děcáku, což mě vedlo k tisíci dalších věcí, které bych musel zmínit, kdybych chtěl, aby určité souvislosti pochopila. Následně jsem si uvědomil, že v takovém případě bych jí nejspíš potřeboval odvykládat úplně každý den svého života.

A tohle celé skončilo nezměrnou únavou, protože mi to přijde jako obrovské – ale fakt obrovské, třeba jako osmipatrový panelák – klubko emocí, vzpomínek, historek a povídání, se kterým budu mít strašně moc práce ho vymotat. Vždyť já jsem oproti osmipatrovému baráku tak maličkej!

Má cenu do toho klubka vůbec šťourat? Nechci terapie bojkotovat a dělat problémy, jen si říkám, zda by nebylo lepší nechat klubko klubkem, minulost minulostí, a prostě se nějak snažit jít dál.

Pak si ovšem vzpomenu na menší agresivní záchvaty a vím, že terapie potřebuju. Takže ano, budu do toho klubka šťourat i za cenu, že mě převálcuje. Nic to ovšem nemění na tom, že jsem z toho příšerně unavenej!

Cukrárna a zmrzlinový pohár ale definitivně pomáhají. Nejdřív jsem myslel, že dávat si v zimě zmrzlinu je hovadina, ale v cukrárně je takové horko, že mi to ani nepřijde. A kdybych chtěl, mohl bych si dát kterýkoliv zákusek, ale Merlin s Robem okamžitě připlácnou nos na vitrínu s poháry a já se přistihnu, jak se mi sbíhají sliny.

Merlin chce čokoládový pohár s velkou míchanou zmrzlinou.

Rob si vybere třešňový s velkou vanilkovou zmrzlinou.

A já bez váhání beru pistáciový pohár s velkou míchanou.

Sedneme si ke stolku hodně vzadu, daleko ode dveří. Díky tomu, že je cukrárna obrovská, se tu dá najít dost volných míst. Okamžitě shodím bundu a čepici a pustím se do poháru. Nahoře je zmrzlina, pod tím je šlehačka a dole pistáciová pěna s nasekanými oříšky, což je zcela upřímně nebe v puse.

„O víkendu chceme jet na výlet,“ prohodí Rob, jako by o nic nešlo, ale zároveň je v tom něco hodně opatrného. Možná má strach, že odmítnu a celý výlet půjde do kopru. „Většinou se tak jednou měsíčně snažíme někam vyrazit, ale nemusíš se bát, nebude to nic náročného.“

Tady se Merlin ušklíbne. „Nic náročného, pokud jsi v týmu se mnou a Robem. My jsme normální. Zato Denisa s Filipem vždycky hrozně ženou.“

Přikývnu. Výlet mi asi nevadí. Dokonce to beru tak, že to možná bude lepší, než se potulovat po domě a nevědět, do čeho píchnout. Ještě pořád jsem si nenašel nějakou ucházející rutinu, spíš zatím beru den po dni a někdy i hodinu po hodině s tím, že se uvidí, co bude dál.

Odpočinout si od toho bude vlastně docela úlevné.

„Když to teda nebude extra náročné, tak v pohodě,“ pronesu a naberu si na lžičku pistáciovou pěnu, šlehačku i zmrzlinu, takže totální chuťové kombo.

„Neboj. Kvůli Juliánovi se většinou držíme poblíž auta,“ vysvětlí Rob a mně dojde, že ho předtím Merlin nezmiňoval. A že pro Juliána procházky a výlety asi nebudou nejoblíbenější činnost na světě. I když kdoví. Jak jde o něj, nejspíš nic na světě není jeho oblíbená činnost, jinak by se pořád netvářil, že má v zadku koště.

Váhavě nakloním hlavu na stranu. „Takže… Jak dlouho ještě bude Julián kulhat?“ Nechci, aby to vyznělo, jakože vyloženě vyzvídám, tím pádem to nejspíš přesně takhle vyzní. Na druhou stranu se zajímám jenom kvůli výletu. Nezačal jsem o tom zničehonic.

Zatímco Merlin se netváří nijak, dokonce možná ani neposlouchá, protože lžičkou vyškrabává čokoládu, Rob se smutně usměje. „No, doktoři říkají, že když bude hodně chtít, může se to ještě trochu zlepšit, ale kulhat bude už napořád. Ta zlomenina byla opravdu vážná a v nemocnici se to pak moc dobře nehojilo, museli mu vyoperovat sval a…“ Zarazí se ve chvíli, kdy mu Merlin věnuje trochu rozpačitý pohled. „Na to by ses měl zeptat spíš Juliána. Je to jeho příběh.“

Merlin jen zavrtí hlavou, jako by dával Robovi najevo, že je kecka.

Což Rob podle výrazu přijme a uzná jako nepopiratelný fakt.

A já upřímně nevím, co na to říct. Celou dobu jsem tak nějak žil v domnění, že jde o dočasné zranění, které se zahojí.

Chvíli je u stolu rozpačité ticho, které nakonec přeruší Merlin. „Stavíme se v sobotu na smažák?“

***

Po cukrárně jedeme ještě koupit vánoční strom. Rob zaparkuje u nákupního centra a já s Merlinem jdeme automaticky s ním.

Další věc, co jsem zjistil o Robovi: Horko těžko se rozhoduje, když má na výběr. A vybrat vánoční stromek je pro něj učiněné peklo. Líbí se mu tři, ale jeden je možná až moc vysoký, druhý má výšku tak akorát, ale zas je možná až zbytečně hustý a třetí má na jedné straně kratší větve, takže je nesouměrný.

Úplně ho vidím, jak s Denisou prohlíží děcka v děcáku a říkají si: Tenhle je dobrý, akorát moc vysoký. Nevešel by se nám do obýváku. A tenhle je sice výškově v pohodě, ale nezdá se ti moc hustej? Abychom si vedle něj nepřipadali jako lůzři. A tamten kluk? Ten má výšku a hustotu v pořádku, ale zase není úplně souměrný…

Dělám si z toho srandu, ale po chvíli vzdychání a přecházení od stromu ke stromu už jsem dostatečně otrávený. Venku začíná být pořádná zima, nastupují noční mrazíky, a já se vidím v horké sprše a u televize s čajem. Navíc Denisa říkala, že k večeři bude guláš podle rodinného receptu, což by mě normálně asi nepotěšilo, ale ze zvědavosti jsem se na ten recept zeptal a u části, kdy zbytečně detailně popisovala, jak strouhá bramboru, protože u nich doma se zásadně zahušťuje bramborou, jsem se rozhodl guláš sníst.

„Tak co, kluci?“ vzdychne bezradně Rob.

„Vezmi všechny tři, do každého pokoje jeden,“ oznámím vážně. A když na mě Rob nechápavě pohlédne, ještě vážněji pokračuju: „Byl jsem dlouho v děcáku, zasloužím si vánoční stromek v každém pokoji.“

Kdyby se Merlin okamžitě nerozesmál, Robovi by asi trvalo mnohem déle, než by mu docvaklo, že si z něj dělám legraci. Takhle přeskočí pohledem z Merlina na mě a následně se mu na obličeji objeví úsměv. „No jistě.“

„Chci ten největší!“ rozhodne nakonec Merlin a ukáže na kavkazskou jedli. „Stejně nahoru nikdy žádnou hvězdu nedáváme. A je fakt suprově košatej.“

Rob na jedli chvíli kouká a působí smířeně. Nejspíš mu je jasné, že přesně ta největší a nejdražší jedle pojede s námi. I když asi bude problém nacpat ji do auta. „Fajn, no tak dobře. Ale Denise to budeš vysvětlovat ty, až bude brblat, že se do obýváku nevejde.“

„Jasňačka,“ řekne Merlin.

„Paráda,“ řeknu já.

Domů s námi pak na střeše auta jede obrovská kavkazská jedle.

***

Zpátky dorazíme až těsně před sedmou. Většina domů v ulici už má rozvěšená vánoční světýlka a u protějšího baráku se na balkón snaží vyškrábat maketa Santa Clause. A s tím, jak se konečně začalo ochlazovat a od pusy mi jde pára, mám dojem, že jsou Vánoce doslova za rohem. Určitě za to může i vůně jehličí a zaschlá smůla, co mi zůstala na dlaních.

Když vystoupíme, Merlin bez váhání zamíří domů, Rob si potřebuje odskočit a já se rozhodnu počkat venku, abych mu pomohl odnést stromek na zahradu. Nechce se mi do tepla, když bych se ani ne za minutu musel vracet do zimy.

A tak zůstanu před domem sám. Ve tmě, ale s hromadou barevných blikajících světýlek.

Po dlouhé době, kdy jsem většinu dní dokázal vnímat jen strach, najednou cítím zvláštní teplo. A čím víc to teplo narůstá, každým dnem je větší a hřejivější, tím víc si uvědomuju, že bych v tomhle na první pohled obyčejném domě s bílým plotem mohl být šťastný.

Jenže být šťastný je tak nebezpečné. Vždycky pak přijde něco, co štěstí rozdupe a zničí.

Zhluboka se nadechnu. Základem je soustředit se na maličkosti. Na drobné detaily, na kterých by ostatním ani nemuselo záležet. Taky si vzpomenu na tátovu knížku. Na kapitolu Kaizen – hledání zlepšení v každodenních činnostech.

Táta tam tučným písmem napsal: Na každé maličkosti záleží.

Záleží na tom, že jsem zvládl první terapii, ale nezáleží na tom, že mám před sebou ještě klubko starostí. Záleží na tom, že jsem si dal skvělý zmrzlinový pohár a za chvíli si naberu pořádnou dávku guláše. Že jsem…

Myšlenky mi přeruší otvírání hlavních dveří. Akorát že místo Roba vyjde ven Julián s ne zrovna nadšeným výrazem. Navíc má na nohách Denisiny pantofle, které jsou mu minimálně o dvě čísla menší. „Mám ti pomoct odnést stromek. Rob s někým telefonuje,“ vysvětlí.

Automaticky pohlédnu na jeho pravou nohu a vybaví se mi, co v cukrárně říkal Rob. Chtěl bych se na to Juliána zeptat. Znát jeho životní příběh, ale noční ulice plná světýlek mi nepřijde jako nejlepší chvíle. A on by se beztak nesvěřil. Ať už mezi námi vzniká cokoli, rozhodně je to kousavé a jízlivé. Se svěřováním a sounáležitostí to nemá nic společného.

„Skvělý. Plný barák lidí a on pošle zrovna tebe,“ odfrknu si.

Julián zastaví přede mnou, jen v tričku s krátkým rukávem, ale ani náznakem nedá najevo, že by mu bylo chladno. Vzpomenu si na včerejšek, kdy přede mnou stál s nahým hrudníkem, který byl… nahý. Nevím, co víc říct. Několikrát jsem si už zakázal na to myslet, ale stejně mi je najednou horko.

„No jo, nasralo mě, že jsem musel vstát z kolečkového křesla,“ zaškaredí se a ležérně se bokem opře o auto. Jakože nikam nespěchá. Je v pohodě.

Určitě si myslí, jak není vtipný a okouzlující s tím svým perfektním hrudníkem.

„Takže tím mi de facto říkáš, že ten stromek musím odtáhnout sám?“ nadhodím.

„To těžko. Ten stromek by nad tebou jednoznačně vyhrál. Nikdo nechce, aby sis rozmazal šminky.“

Asi by mě tím naštval, ale soustředím se na maličkosti, takže vidím, jak mu téměř nepatrně sklouzne pohled k mým rtům. Julián umí celkem obstojně propalovat pohledem. Když věří, že má navrch, dokáže se na mě arogantně dívat i několik minut. Jenže teď… teď mu pohled sklouzne, což mě vede k tomu, že možná nemá tak úplně navrch.

„A hlavně ty,“ pronesu sebevědomě. „Takhle se ti přece líbím, ne?“

Flirtuju? Asi jo. Nikdy předtím jsem ještě neflirtoval, ale předpokládám, že tohle je ono. A Julián si to nejspíš taky myslí, protože se zarazí a trochu nakrčí čelo, jako by přemýšlel, co to znamená.

Ale jestli čeká odpověď ode mě, já ji neznám.

Vím jen, že mám z Juliána od prvního dne strach. Nejdřív jsem myslel, že by mi mohl ublížit, teď mám dojem, že by to mohlo být mnohem horší. Mohl by mi ublížit způsobem, který jsem doposud nepoznal.

Jenom proto, že mi v jeho přítomnosti rychleji bije srdce. Červenám se. Myslím na jeho nahý hrudník a rty a… Pořád z něj mám strach, takže bych se od něj měl definitivně držet dál. Zároveň s tím mu chci být ještě blíž.

„Promiň,“ hlesnu.

Julián nejspíš nepochopí, jak to myslím, protože nevzrušeně pokrčí rameny. „Je to hezký. Trochu nezvyk… u kluka. Ale v pohodě.“

„Myslel jsem to flirtování. Ne to, že se maluju,“ uchechtnu se.

„Aha. Tak to klídek,“ mávne rukou. „Nijak to na mě nepůsobí. Zas si tak nevěř.“

Jenže já si věřím. Věřím tomu, že navzdory jeho předstírání mezi námi vibruje vzduch. Tohle nemůže jenom tak popírat. Zavrtím hlavou a obrátím oči v sloup. „Bože, Juliáne, ty seš hroznej debil. Oba víme, že bys mě teď nejradši políbil.“ Plácnu to z legrace. Tohle přece děláme, ne? Takhle mezi sebou můžeme fungovat. Vtipkování a jízlivost a popichování a odsekávání… to všechno je v pořádku. Takže mi ani nedělá problém sebevědomě pokračovat: „Mně by to nevadilo.“

Možná je to hra a možná to myslím vážně.

Julián úplně stejně sebevědomým hlasem odvětí: „Mně taky ne.“

A možná je to z jeho strany hra a možná to myslí vážně.

Je jasné, že ani jeden z nás neví, co se tomu druhému honí hlavou, ale Juliánův pátravý pohled dost jasně naznačuje, že se nepohne, pokud se nepohnu já. A já se nepohnu, dokud nenaznačí on, že…

Ale je to jen hra, jen vtipkování, jen legrace…

Ne?

Stojíme za autem, takže by nás čistě teoreticky z domu nikdo nemusel vidět. To mě napadne přesně v okamžiku, kdy mi mozek vypne. Je to vlastně hodně podobné, jako když mám menší agresivní záchvat. V jednu chvíli tu jsem a pak zatmění a moje tělo udělá to, co považuje za nejlepší. Tím pádem se pohnu jako první, stačí jeden krok dopředu. Julián následně udělá to samé.

Musí se sklonit, aby mě mohl políbit, a já se k němu okamžitě natáhnu. Obtočí mi ruce kolem boků a já ho na oplátku obejmu trochu výš a dlaně mu položím na záda.

A pak…

… já líbám jeho.

… a on líbá mě.

Tohle mi v první vteřině proletí hlavou. Že si nemáme co vyčítat, protože já jsem možná udělal první krok, ale on mě hned následoval. Jenže když Julián pohne rty, je mi najednou všechno jedno. Nemám nic, co bych řekl. A rozhodně nepovažuju za důležité, kdo začal. Chci ho prostě jen blíž. Chci, aby mi vjel rukou pod bundu a dotkl se mě na holé kůži. Chci, aby se naše jazyky zase dotkly. Chci se s ním líbat a líbat a líbat, dokud mě nebudou bolet rty a čelisti a za krkem. Dokud nebudu vyčerpaný a rozbolavělý. A stejně, i potom, bych se chtěl dál líbat a nikdy neskončit.

Není to tak divoké jako u ledničky. Možná jsme se předtím dostatečně nepohádali, takže teď mám dojem, že se spíš… poznáváme. Důvěrně poznávám jeho rty. A jazyk. A sliny. A vůni. A objetí.

Říkal jsem už, že bych ho takhle mohl líbat celou věčnost?

Jak to, že někdo tak protivnej umí tak dobře líbat? Je to vůbec fér?

Zády se opřu o auto a on se na mě trochu víc namáčkne – tady o sobě zjistím jednu zajímavost, evidentně se mi dost líbí, když jsem jakoby uvězněný mezi něčím a jeho tělem. Protože na to hodně intenzivně reaguju.

Což mě tak šokuje, až sebou samým překvapením trhnu.

Julián se okamžitě odtáhne, ale dá si na čas, než spustí ruce a odstoupí.

Zhluboka se nadechnu a vydechnu. A pak ještě jednou. Taky si rozepnu bundu, aby mi byla pořádná zima, a začnu se ovívat dlaněmi. Julián pobaveně nadzvedne koutek a ukáže mi svůj vzácný sexy ďolíček. Přesně ví, v čem je problém.

Není zvláštní, jak dobře si rozumíme beze slov, když si naopak se slovy nerozumíme vůbec?

Nemluvíme, raději. Místo toho přistoupím k autu a odepnu gumicuky a počkám, dokud je Julián neuklidí do kufru.

Nejsem idiot, vím, že líbat Juliána je hovadina a mohl by z toho být malér, kdyby na to Denisa s Robem přišli. Asi by se jim nelíbilo, že spolu dva jejich svěřenci něco mají.

Jenže to je právě ta nevýhoda soustředění se na maličkosti. Těžko se mi uvažuje nad budoucností a nad tím, co by mohla přinést. Místo toho vnímám, jak mě příjemně brní rty. A že je Julián v obličeji červený. Ušklíbnu se. „Raději bych holou nohou stoupl na včelu, než se s tebou líbal, kdyby se někdo ptal,“ oznámím a dám si pořádně záležet, abych zněl dostatečně jízlivě.

Julián se nejprve uchechtne a pak velmi podobným způsobem řekne: „Radši bych šlápnul na připínáček.“

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥