Szabi

Jsem rozbitej stejně jako ona. Nedávám smysl.

Zatřepu hlavou a kapuce mi sklouzne na ramena. Nebe vypadá, jako kdyby mělo každou chvíli něco přijít. Velké šedivé mraky úplně zakrývají slunce, ale to bylo dneska ráno stejně vybledlé a divně seprané.

Když vytáhnu ruce z kapes, začne se mi do nich okamžitě zakusovat mráz. Zkrátka všechno naznačuje pořádnou chumelenici, ale spíš bych to tipoval na rozbahněné Vánoce jako loni. Tehdy chumelilo na začátku prosince a před Štědrým dnem všechno přes noc roztálo, vytvořily se špinavé louže a odkryly se psí bobky. Vypadalo to spíš na příchod jara, tím pádem nebylo zrovna jednoduché ladit se na tu správnou vánoční atmosféru – chlupaté ponožky a hrnek horké čokolády nebo třeba zapálená svíčka. Člověk mohl jen těžko sám sobě namlouvat, že mu škvírou mezi závěsy nesvítí do ksichtu.

Letos to bude určitě stejné.

Vzdychnu. Jsem rozbitej… a musím koupit žrádlo pro agamu. Takže otevřu dveře zverimexu a vejdu dovnitř. Procházím dlouhou uličkou podél balíků sena, pytlů s granulemi a asi padesátkou různých pochoutek pro psy jako třeba sušené uši. Když jsem byl menší, zajímalo mě, jaký je rozdíl mezi psími pamlsky a pamlsky pro psy. Vyděsilo mě, že by se jedno z toho mohlo vyrábět ze psů. Před časem jsem si na to vzpomněl a řekl jsem o tom Merlinovi a on se nejdřív smál, načež se zeptal: „No a jakej? Jakej v tom je rozdíl?“

Je to ťunťa. Klidně by mi věřil, že existujou pamlsky z lidí, které si kupují orkové nebo tak něco.

Postavím se do řady, a když se ke mně prodavačka obrátí, objednám si u ní šváby, červy a další breberky. Upřeně sleduju, jak všechno nabírá a krčí přitom nos. Je to pro mě jednodušší než koukat kolem sebe a představovat si, jak beru všechna zvířata domů a tvořím pro ně městečko, takovou oázu štěstí. Třeba to jednou udělám, až budu bydlet sám. A začnu u ještěrů.

Schovám průhlednou krabičku do batohu mezi učebnice na matiku a děják. Ujistím se, že je pořádně zavřená, protože minulý měsíc jsem to tam narychlo narval a pak jsem ještě celkem dlouho trousil ze sešitů červy. Mňamka. Zaplatím kartou a rozejdu se ke dveřím. Snažím se jít normálně, ale cítím na sobě prodavaččin pohled. Buď civí na to, jak nadlehčuju nohu, nebo je ze mě vyplesklá.

Sice fakt spěchám, ale odejít bez toho, abych ji nachytal na švestkách, je dost poraženecké, proto s rukou položenou na klice zastavím a otočím se. Povytáhnu koutky právě tak, aby byl vidět ďolíček. Jedna holka mi loni na zábavě řekla, že ďolíčky jsou sexy (a Filip dodal, že je lepší ďolíček na tváři, než prdel na bradě, s čímž souhlasím).

Propaluju prodavačku pohledem a ona okamžitě zrudne a začne přerovnávat psí kostičky (ne, sakra, kostičky pro psy!). Takže se jí líbím a vůbec nejde o to, že jsem kripl. Nebo možná obojí. Spousta lidí má zachráncovský komplex.

Je jí sice určitě přes třicet, ale co já vím. Třeba by mě to rajcovalo. Nakonec jde prostě jenom o to, že nemám náladu – podle Filipa je poslední dobou tohle pomalu moje diagnóza.

Nasadím si kapuci a vyjdu ven. Zverimex nechám za sebou a proplétám se mezi lidmi směrem k čajovně.

Snažím se ignorovat, jak mi nepříjemně tepe v koleni. Neměl jsem o těláku běhat, dneska byl jeden z těch dní, kdy jsem mohl vzít zavděk lavičkou a menstruujícími spolužačkami. Ale po tom, co jsem se dobrou půlhodinu hrbil nad testem z češtiny, jsem se prostě potřeboval protáhnout.

A tohle mám za to.

Čajovna je zašitá v úzké uličce, která se kroutí mezi baráky směrem k náměstí. Na dveřích nemá žádnou ceduli, a aby se člověk dostal dovnitř, musí sejít několik schodů. Uvnitř to voní hřebíčkem a taky výrazným chilli, co zdejší obsluha sype na zeleninový kuskus. A to nepočítám hromadu nejrůznějších tabáků do vodnice a voňavé čaje.

Rovnou si objednám Masalu Chai a sklenici jablečného moštu. Pak zamířím do zadní místnosti, kde se všichni scházíme, a tím myslím sebe a lidi ze školy, ne sebe, čaj a mošt. Zas nejsem asociál.

Většina už tam je, posedávají u nízkého dřevěného stolku a různě se povalují mezi polštáři. Filip se zlehka opírá o květinovou tapisérii, což je podle mě prostě jenom koberec na zdi, a o něčem mluví se svojí holkou Janou. Se všemi se pozdravím a zkušeně se propletu až k němu, kde shodím batoh a bundu a plácnu sebou na polštář s třásněmi.

Přímo naproti mně je nahoře ve zdi malý výklenek a v něm okno, jediné v místnosti, kterým je vidět do ulice na míhající se nohy lidí a psů. Můžu tak sledovat, jak se hodně rychle stmívá. Možná tma prostě jenom čekala, až zapadnu dovnitř.

Filip se zeširoka usměje a dá mi herdu do ramene. Má tak zrzavé pačesy, až působí skoro oranžově, což je dobře, protože ho nemusím nikdy dlouho hledat. Po Merlinovi je to můj druhý brácha, vysoký, vysportovaný a většinou totální pohodář. Krom toho, že je to brácha, je taky můj nejlepší kámoš. Víme o sobě věci, které jsme nikomu neřekli. Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, má jen jednu vadu a tou je Jana.

„Nazdar, démone,“ ušklíbnu se směrem k ní a ona mi automaticky ukáže prostředníček. Několik spolužáků se rozesměje.

Všimnu si, že na mě dvě spolužačky z vedlejší třídy civí a něco si špitají.

Jsem hezký a holky to vědí. To je nepopiratelný fakt úplně stejně jako to, že mám v prdeli nohu. Natáhnu ji před sebe a promnu si stehno, protože zrovna teď mě představa, jak se s některou z těch holek líbám, nebo že se vůbec o něco snažím, nijak nerajcuje. Po líbání totiž většinou následuje mluvení o pocitech a na to jsem až příliš unavenej.

Nebo příliš rozbitej.

Obsluha donese Masalu Chai a orosenou sklenici moštu, který mi okamžitě zlepší náladu. Pustím se do řeči s ostatními. Spolužáci kecají o PSku pětce, které si jeden z nich nedávno pořídil. Tahle debata by bavila hlavně Merlina, který o PSku taky občas mele, ale být to na něm, máme v pokoji úplně všechno – včetně Xboxu a Nintenda. Mluvím i se spolužačkou, která je vůči mně imunní, a chvíli rozebíráme test do češtiny, než se přesuneme k muzice. Taky se často obracím na Filipa, zrovna když nevěnuje plnou pozornost Janě – tím pádem ne tak často, jelikož ti dva jsou na sebe věčně přisátí. Jejich láska je tak obrovská, že je to pomalu další člověk v místnosti.

Janu ignoruju, maximálně ji občas vyhlásím, což mi ona okamžitě vrací. Vlastně chápu, proč se mnou má problém. A sotva na ten problém pomyslím, nejspíš ho nějak přivolám. Je to chvíli po tom, co nám obsluha přinese vodnici. Tehdy se uprostřed kouře, na můj vkus poněkud dramaticky, vynoří Aneta v celé své kráse.

Není pro mě zas tak šokující vidět ji, protože ji vídám poměrně často. Od chvíle, co jsem se s ní rozešel, se nějakým záhadným způsobem nevsákla do podlahy. Ale i tak mě její přítomnost jako vždycky otráví. Může za to ublížený výraz, kradmé pohledy zpoza dlouhých řas a zrada vepsaná v každém gestu, jako kdybych jí snad vysypal červy do vlasů. Ne že by mě nenáviděla. Na to by mě pořád až moc chtěla. Navíc… Jana tu nenávist zvládá celkem dobře za ni. Aneta je totiž její nejlepší kamarádka a určitě si malovaly, jak budeme dál chodit na rande ve čtyřech.

Ale já jsem Anetě neslíbil lásku až za hrob. A že mi vyčetla, že se s ní rozcházím zničehonic? Jsem snad kelímek od jogurtu s datem spotřeby, abych ji varoval předem?

Když se na mě smutně pousměje, otočím se zpátky ke klukům. Jeden z nich mi podá šíšu, tak se bavím tím, že zkouším vyfukovat kroužky, což mi moc nejde. Pak mě ale zaujme, když démon Jana řekne: „Je super, že si ho k sobě berete na Vánoce. V tomhle období by nikdo neměl být sám.“

„Nojo,“ přikývnu vážně. „Je totiž mnohem jednodušší být sám v lednu.“

Jana protočí oči a Filip udělá: „Ale notááák.“

Mluví o tom novém klukovi, stoprocentně, protože nevím o nikom dalším, kdo by se k nám měl na Vánoce přidat. A je fakt, že Janě tohle připadá super od začátku a vnímá to jako hezké gesto, ačkoli to rozhodně není moje ani Filipova zásluha. Neprosili jsme, aby nám do pokoje přibyl další brácha. Nevyplňovali jsme žádost a nejezdili na schůzky do děcáku. Nijak jsme o tom nerozhodovali, přestože na našem názoru samozřejmě záleželo.

Navíc si upřímně ani nemyslím, že by byl ten kluk sám. Podle toho, co mi říkal Filip, má člověk v děcáku úplně opačný problém a je rád, když ho nikdo neruší alespoň na záchodě. Takže o soukromí nemůže být ani řeč. Trochu se na tom seknu a zamyšleně přitom vyfukuju kroužky, nebo spíš prostě jenom kouř, načež podám šíšu spolužákovi.

„Ten nový se jmenuje Kryštof, že jo?“ zeptá se Aneta.

Pohlédnu jí do očí, snad poprvé od chvíle, kdy přišla. Pořád je hezká, asi dává smysl, že po našem rozchodu nezošklivěla. Líbal jsem ji tolikrát, že si přesně dokážu vybavit chuť malinového lesku na rty. A bohužel mi taky dost utkvěl v hlavě zvuk jejího pláče.

Ježišmarja, přece si nemohla myslet… Nikdy jsem jí ani neřekl, že ji miluju.

„Jo, Kryštof,“ přikývne Filip.

Přijede zítra a náš život se tím kompletně změní. Vlastně se mění už teď. Vnímám přítomnost toho cizího kluka, jako by tu byl s námi, přestože ještě nepřijel a netuším, jak se ohledně toho cítit. Je ale podstatně bezpečnější myslet na něj než na všechny holky, které jsem zklamal. 

***

„Ty vole, to zas bylo něco,“ zamručím, zatímco procházíme autobusem do zadní části. Jede jenom pár lidí, kteří budou po cestě stejně průběžně vystupovat. Počkám, až si Filip sedne k okýnku, a svalím se vedle něj. Pro mě je vždycky lepší sedět do uličky, protože pak můžu před naší zastávkou vstát a rozchodit to. Většinou mi po delším sezení mravenčí noha.

Filip si odfrkne. „Jestli tě to uklidní, nemám tucha, co na tobě Aneta vidí. Ani ona, ani ty ostatní.“

„Že jo?! Vždyť jsem příšernej,“ přitakám vážně, ale pak se rozesměju.

„Nejhorší,“ souhlasí Filip. „Kolikrát si říkám, jestli vůbec umíš být milej.“

Strčím do něj ramenem. „Zas nepřeháněj. Na vás milej jsem, nejmilejší.“ Pohodlně se uvelebím. Lampy postupně ubývají, jak autobus vyjíždí z města, a za chvíli už nás spolkne tma. Mám společnost rád, ale na tomhle je vlastně něco uklidňujícího. Málem přeslechnu, že Filip něco říká.

„Cože?“

„Nedělej, že neslyšíš. Říkám, že na Anetě šlo vážně poznat… no, že by tě chtěla zpátky. Jasně, je dost ublížená, ale z toho, co říkala Jana, jsi byl první kluk, do kterého se fakt zamilovala. Prostě myslím, že by do toho znovu šla, kdybys měl zájem.“

„Nemám. A nechci mluvit o Anetě,“ pronesu právě tak vážně, aby pochopil, že to tak i myslím. Filip je jeden z lidí, na které si málokdy dovolím otevřít držku, možná vůbec jediný. Většinou se na všem zvládáme domluvit. Ale potřebuju, aby si už všichni konečně přestali dělat naděje na dvojitá rande. „Pojď se radši bavit o tom, co ten novej.“

„Jmenuje se Kryštof,“ připomene Filip jemně, jako kdybych to snad nevěděl.

„No jasně. Hele, ty z toho nemáš divnej pocit? Třeba že usneš a on ti zapíchne do oka čínský hůlky?“ Opatrně zvednu nohu a kolenem se zapřu o sedadlo před sebou. Je to zatraceně příjemné, takže na chvíli zavřu oči. Pak na sobě ale, už zase, ucítím Filipův pohled – kouknu na něj a vidím, že se snaží usilovně vyčíst, jestli si dělám srandu. Asi, nevím.

Nakonec hodně neutrálně odpoví: „Nemáme čínský hůlky.“

„Víš, jak jsem to myslel.“

Venku už je úplná tma a odraz mi vrací můj obličej, který působí nepřirozeně sevřeně a bledě. To ta hra tlumených stropních světel. Promnu si bradu. Trvá dlouho, než Filip znovu promluví.

„Ne, nemám z toho divnej pocit. U tebe to taky bylo padesát na padesát, jestli mi něco neuděláš. Když jsem tě viděl poprvé, neřekl jsem si páni, to je určitě ten nejhodnější kluk na světě, co se nikdy nepere a pomáhá babkám přes přechod! Vlastně jsi působil tak, že když se k tobě někdo přiblíží nebo se na tebe špatně podívá, nasereš se. A vidíš,“ usměje se, „pořád z tebe mám stejnej pocit.“

Strčím do něj loktem a on se rozchechtá tak nahlas, až se po nás ženská sedící o pár sedadel dál ohlédne. Tohle je taky Filip. Smějící se bestie. Přitom snad neznám nikoho křehčího. Paradoxy.

„Bude to v pohodě,“ řekne. „Myslím, že si to celkem rychle sedne. Akorát se trochu bojím o Merlina. Víš, jak špatně snáší změny.“

„O Merlina se postaráme,“ odpovím sebejistě. Poznám, že tímhle naše debata skončila – nakonec to asi stejně nemá cenu řešit, dokud ten novej nepřijede – a tak z kapsy vylovím sluchátka a vrazím si je do uší. Mám náladu na něco pomalejšího a po chvíli váhání pustím písničku Am I Dreaming.

Am I dreaming? Is there more like us? Got me feelin‘, Like it’s all too much, I feel beaten, But I can’t give up.

Nějakou dobu nemyslím na nic, prostě si jenom v duchu přeříkávám text, ale po nějaké době se moje myšlenky stejně rozeběhnou k zítřku a k tomu, jaké to bude, až ten… Kryštof dorazí. Představuju si, že zrovna teď leží v děcáku na posteli, a zatímco kouká na strop, hlavou mu běží úplně to samé jako mně. Jaké to asi bude.

Nevím toho o něm dost, abych dokázal třeba jenom odhadnout, jak se ohledně takové velké změny cítí, ale něco mi říká, že má určitě strach. Přemýšlím, jestli kolem sebe bude kopat tak, jako tenkrát já. Protože já se bál sakra hodně a to jsem v děcáku ani nebyl.

Do hajzlu, tak strašně jsem se bál.

Rozbitej.

Když autobus po dvaceti minutách dokodrcá na naši zastávku, úplně mě to vytrhne. Uvědomím si, že jsem nevstal, tím pádem musím ke dveřím tak trochu dohopsat, a jakmile se konečně pořádně postavím i na pravou nohu, připadá mi, že je dřevěná.

Možná ale, že na dřevěnou nohu by byl větší spoleh.

Venku se zhluboka nadechnu studeného vzduchu a srovnám krok s Filipem. Někde hodně v dálce slyším štěkat psa, jinak je ticho. Ani tady nebývá provoz, natož večer, a náš dům stojí nedaleko zastávky, takže se s nohou nemusím dohadovat dlouho.

Filip nespěchá, dává si na čas, a dokonce mi podrží branku.

„Chceš mě dojmout?“ uchechtnu se.

„To bych tě vzal na záda, blboune.“

Odemkne a jeden po druhém vejdeme do předsíně, kde visí hromada bund. Matně si vybavuju, že jsme slíbili některé z nich schovat do skříně, aby si mohl… Kryštof pověsit svou. Nebo to bylo kvůli nepořádku, nejsem si jistý. Možná by mohly naše bundy tu jeho až moc vyslýchat nebo ji uplácet sladkostmi. V té Merlinově se vždycky najde alespoň jedna polorozteklá hašlerka.

My o vlku, nebo spíš o vlčátku… V kuchyni se svítí a Merlin sedí u stolu. Kulatý obličej, živé hnědé oči a tmavé vlasy – ty mu padají do tváře, jak se sklání k pekáči a oždibuje spečenou nádivku z okrajů. Sotva nás uvidí, zašklebí se. „Sakra, chtěl jsem to zprasit, než přijdete! Tak nic.“ Působí drze a vyzývavě, ale je to jenom hra, aby přežil ve světě, kde se bojí pomalu i vlastního stínu. Někdy tuhle hru hraje i doma, ale od toho jsou starší bráchové, aby mu připomněli, že to není potřeba.

Rozcuchám mu vlasy a Filip ho píchne do žeber, načež sehraně popadneme pekáč, abychom se o zbytek nádivky rozdělili.

V hrnci na sporáku jsou uvařené brambory. Filip se do nich pustí snad ještě vestoje, zatímco já na ně šoupnu kus másla a pošlu je na minutový výlet mikrovlnkou. Zády se opřu o linku a sleduju, jak si Filip nandává na talíř pečenou zeleninu, seitan, vařená vejce a bůhví co ještě.

Neznám nikoho, kdo by toho zvládl sníst tolik – až na Merlina – a zároveň to tak dobře zužitkovat, když si ráno přivstane a jde si zaběhat.

Jakmile mikrovlnka cinkne, vezmu talíř, naložím na něj nádivku a pekáč Merlinovi zase vrátím. Pustí se do jídla, jako kdyby nikdy nepřestal, a do toho vykládá, jak bylo ve škole. Kus nádivky mu přitom spadne na tričko se Stitchem.

Pro Merlina je škola hlavně o přestávkách a hodiny mezi tím víceméně přežívá. Znám jeho i Filipa teprve dva roky, bez pár měsíců tři, ale stejně jsou pro mě rodina v tom nejužším a nejryzejším významu. Merlin jako mladší brácha, kterého jsem nikdy neměl. Filip jako ten starší, kterého jsem taky neměl.

Je to zvláštní. Nemyslel jsem si, že když je člověk jedináček, může jím najednou nebýt, aniž by jeden z jeho rodičů přivedl na svět další dítě. Jestli se dá o někom říct, že ho mám opravdu rád, jsou to tihle dva. Představa, že bych je ztratil, ve mně probouzí strach a to je jedna z nejsilnějších emocí, které jsem schopný cítit.

Když dojíme, nastrkáme talíře do myčky a zamíříme do obýváku, kde najdeme Denisu. Zatímco já jí říkám jménem, Filip používá oslovení máma a Merlin to střídá. Ale na tom nezáleží. Pravda je, že nám Denisa a její manžel Rob změnili život, když si nás vzali k sobě a rozhodli se dát nám domov. Postel. Dneska večer i nádivku.

Denisa je zkrátka dobrá duše a zrovna teď se v teplácích a v o číslo větší mikině válí na gauči, popíjí sklenku bílého a sleduje Ulici, jeden ze svých nejoblíbenějších seriálů. Který nás podle ní všechny přežije.

„Ahoj kluci!“ usměje se a ztlumí zvuk. „Jak jste se měli? Co škola? Najedli jste se? Ohřáli jste si to? Chutnalo vám?“

„Bylo to skvělý,“ řeknu a sednu si na opěradlo gauče. Zatímco si Filip a Merlin s Denisou povídají, já po očku sleduju Ulici. Začnu vnímat teprve ve chvíli, kdy mi Merlin zamává rukou před obličejem. „No?“

Kývne bradou k Denise.

„Že by bylo fajn ještě vyčistit terárko a uklidit pokoj,“ zopakuje ona. „Vím, že jsem to už říkala, ale protože máte zalehlé uši, jak jde o pořádek, připomínám to znovu. Ať Kryštof nepřijede do totálního bordelu.“

Zase on. Jméno. Nekonkrétní obličej, postava a povaha, jenom pár střípků z jeho minulosti, o kterých nám Denisa řekla – o kterých nám dle svých slov musela říct. Je divné, že zítra, jakmile vejde do dveří, bude najednou kromě jména i všechno ostatní a jméno ve srovnání s tím vším zanikne, už to nebude to nejdůležitější.

A pak jsou tady samozřejmě ty jeho náladičky, nicméně konkrétně zrovna tohle mě nijak zvlášť neznepokojuje. Vím, že kdyby mu ruply nervy před Merlinem, s Filipem se postaráme, aby se to už nikdy nestalo. V tomhle baráku nikdo nikoho hůlkami neklofne.

Nevím, proč mě zase napadly hůlky.

No ale zpátky k té myšlence – jelikož je Kryštof pořád jenom jméno a nikdo konkrétní, nemá cenu se kvůli němu kdovíjak snažit.

„Uklidíme,“ přikývne Filip. „Beru si to na starost.“ Neříká to z dobroty srdce, ale protože je ohledně úklidu z nás všech největší pedant. Dokonce mívá nápady typu jednou za čas vysát, poskládat oblečení, odnést špinavé hrnky a tak podobně. Osobně si ale myslím, že je to hlavně kvůli Janě. Aby neviděla, že se někde válí špinavé trencle, kdyby přijela na návštěvu.

Denisa to ocení úsměvem. „Šikulky. A ještě jednou vás prosím, kluci. Co nejvíc to zkusme Kryštofovi zjednodušit. Všichni si vzpomeňte na svoje začátky.“ Přivine k sobě Merlina, který se na gauči zcela nenápadně nasáčkoval co nejblíž.

Merlin je extrémně mazlivý, nebo spíš neumazlený. Má sedm biologických sourozenců a nikdy se mu nedostávalo tolik pozornosti, kolik potřeboval. O to víc si to teď vynahrazuje.

Zatímco se Denisa probírá jeho vlasy, vysvětluje, co všechno je ještě třeba udělat, aby se u nás Kryštof cítil dobře.

Moc nevnímám. Slyšel jsem to už stokrát.

Nakonec s ní sjedeme zbytek dílu, a zatímco kluci pak ještě zůstanou, já zamířím do patra. Do nosu mě okamžitě praští vůně čerstvě vypraného prádla. Projdu chodbou k velkému terárku, které stojí na nízkém dřevěném stole vedle žlutého křesla. Je obrovské, takový hodně drahý bejvák, který z valné části vyráběl Rob, protože on je na podobné věci machr.

Hodím batoh do křesla a nakloním se ke sklu. Vedle netřesku stojí žlutohnědá agama a vyhřívá se ve světle zářivky. Jmenuje se Mango. Myslím, že to jméno tenkrát vymyslel Merlin a až v momentu, kdy jsme si na něj zvykli, nám došlo, že se blbě skloňuje.

„Nazdar, příšerko,“ pozdravím láskyplně a usměju se, ačkoli si nejsem jistý, jestli pro ni úsměv něco znamená. Na rozdíl od hromady holek nijak nezrudne. Ve skutečnosti to snad ani není příšerka, nebo teda vzhledově možná jo, ale mně přijde roztomilá.

Rád bych věřil, že ke mně chová silné city a nejsem jenom nosič hmyzu.

Vytáhnu z batohu krabičku ze zveráku a jednoho červa jí nabídnu. Dřív mi přišlo celkem nechutné sahat na to holou rukou, ale bral jsem to tak, že si s ní buduju pouto. Koukám, jak polyká, a pak ji opatrně chytím pod bříškem a vytáhnu. Má dobrých padesát centimetrů a polovinu té délky tvoří ocas. Pohladím ji a položím si ji na rameno, zatímco kontroluju teplotu v terárku a beru velkou keramickou misku lomeno bazének, abych vyměnil vodu.

Tady na patře je koupelna, o kterou se dělím s Filipem a Merlinem. Všimnu si, že na umyvadle přibyl další kelímek s kartáčkem, který nemá na rozdíl od těch ostatních ani trochu rozjeté štětiny. Nevím, proč se na tom seknu. Dává přece smysl, že ten kluk nedostane použitý kartáček.

Ten kluk. Ten Kryštof.

Měl bych mu začít říkat jménem. Už kvůli tomu, že nic dalšího zatím není. Jenom to jméno.

Mango na mě v zrcadle poulí oči. Když nás takhle vidím, vzpomenu si na pohádku Jak vycvičit draka.

Nechám kartáček kartáčkem a odnesu čistou vodu k terárku, načež s agamou zapadnu do žlutého křesla u knihovny. Podávám jí další červy a poslouchám tlumené hlasy zezdola. Nejspíš už dorazil i Rob a teď všichni něco řeší. Jsem si jistý, že vím naprosto přesně, koho se to týká.

Po nějaké době uložím Mango do terárka a odnesu si bágl do pokoje. Denisa měla pravdu, je tady fakt bordel. Žádná nechuťárna v podobě starého jídla a odpadků, ale všude se válí hromada věcí.

Jenom Kryštofova postel je úhledně ustlaná, povlečení vyrovnané bez jediného záhybu. Chvíli na ni koukám, zkouším si vizualizovat, že tady od zítřka bude někdo cizí. Někdo tu bude spát, kousek ode mě. Další dech, zvyklosti, skřípání zubů a chrápání, nevím, čím přesně se bude od nás ostatních lišit. A jak zapadne do celkového obrazu.

Je to z mojí strany zvědavost. Ani strach, ani těšení, prostě jenom zájem o to, jak se budou věci vyvíjet. Ale žádná z těch emocí není natolik silná a výrazná, abych se tím chtěl dál zaobírat.

Svalím se do postele a přitáhnu k sobě polštář. Nakonec na žádném Kryštofovi nezáleží. Nemyslím, že existuje něco nebo někdo, kdo by mě přiměl doopravdy cítit.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám první kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥