Szabi

Nevím, kolik je hodin, ale nejspíš bude brzo večer, protože slunce začíná klesat. Sedím v otevřeném okně a začíná mi být trochu chladno. Na to, že je polovina dubna, bych netvrdil, že je kdovíjaké teplo. Loni bylo v tyhle dny horko. Pamatuju si, jak jsem chodil po městě, se sakem ovázaným kolem pasu, utíral z čela pot a zkoušel najít řešení té podělané situace.

Hodně jsem přemýšlel, jestli bych měl na výběr mezi strýcem a děcákem, kdybych šel na policii. Třeba by stačilo tvrdit jim, že nemám nejmenší tušení, kdo jsem. Že jsem prostě zapomněl. Ale nebyl bych pak v médiích? Neozval by se Don? Strýc? Nezjistili by pravdu o mojí minulosti?

První noc jsem strávil na nádraží, protože kolem bylo dost lidí, co čekalo na ranní spoje. Spali na lavičkách, přikrytí bundou, s hlavou na batozích a krosnách… A já taky tak trochu vypadal, že mám někam namířeno, takže jsem se mezi nimi na tu jednu noc ztratil.

Další noc mi jeden ze zaměstnanců řekl, že mě tu viděl i včera, takže zítra už zavolá policajty.

V ten moment jsem byl rozhodnutý, že mu řeknu, aby to udělal. Udělej to, zavolej je, já totiž nevím, co se sebou. Nevím kam jít, nemám kam jít.

Jenže pak vytáhl z kapsy peníze a řekl, ať si jdu dát něco do bufetu. Bylo to… tak hezké, že jsem se rozhodl zvládnout další den. A tak to vlastně bylo od té chvíle pořád. Nepřemýšlel jsem, co bude za týden, měsíc, vlastně ani zítra. Vždycky šlo pouze o to přežít daný den.

Takže když teď sedím v okně, dýchám studený a čerstvý vzduch, zatímco čtu a pomalu, líně otáčím stránky, nemyslím na to, co bude zítra, ale na to, že dnešek jsem zvládl. I když jsem asi dost věcí posral.

To s Elim. To jsem definitivně posral.

Měls shořet.

Řekl jsem to, nebo jsem měl jen halucinaci?

Zkouším si vzpomenout na naše úplně první setkání v nemocnici, tak zoufale v sobě hledám vzpomínky, jenže jediné, co ze sebe dokážu vydolovat, je můj hysterický řev a divný puch v místnosti. Takhle zpětně bych klidně mohl tvrdit, že na nemocniční posteli ležel někdo úplně jiný.

V batohu najdu krabičku cigaret. Jsou tam poslední dvě a ta jedna je divně zmokvalá, jako kdybych ji pouštěl po vodě. A tak raději vezmu tu druhou a zapálím.

Sedím v okně, čtu Les bez srdce, dojemnou poetickou knížku o nestvůrách a stromech a lásce, a kouřím, zatímco zapadá slunce. Na okamžik cítím obrovský mír a klid. Což mě možná štve, protože za něj vděčím otci.

Johnny mi několikrát řekl, že trpím dost výrazně daddy issues, a pokud chci, bude můj novej daddy, se kterým to můžu překonat. Přišlo mi to sice odporné, ale trocha pravdy na tom vlastně je. Obzvlášť když do celé rovnice přidám ještě Dona.

A nejspíš proto, že myslím na tohle, ale myslím i na spoustu jiných věcí, nemám právě radost, když mi někdo zaklepe na dveře. Že klepou a rovnou nelezou dovnitř, je fajn, ale i tak bych byl mnohem raději, kdyby mě nechali o samotě. Mlčím a doufám, že ten, kdo je za dveřmi, dřív nebo později odejde, ale po druhém trochu hlasitějším zaklepání se pohne klika a dveře se zkusí otevřít.

Ovšem neotevřou, zabrání jim v tom psací stůl.

„Nate?“ promluví otec a silou se mu podaří dveře trochu pootevřít, takže na mě vykoukne jeho odporný obličej. „Vidím, že sis přestěhoval nábytek. Velice praktické,“ pronese vážným hlasem bez známky ironie, což mi jen napoví, že umí dobře lhát a předstírat.

Možná mi to přijde maličko zvláštní vzhledem k tomu, že dřív emoce nedokázal udržet na uzdě. Všechno dával okatě najevo a málokdy na něm nešlo poznat, co si myslí. Ale třeba to bylo tím, že se neustále tvářil, jako by každý, s kým mluvil, včetně mě a mámy, byl dement.

„Potřebuješ něco?“ zamručím a odložím knihu.

Nepřišel v pravou chvíli, zrovna teď nemám náladu a hlavně energii ukazovat, jak velkou nenávist k němu cítím. Jsem rád, že dokážu sedět, jsem rád, že se mi písmenka v knize skládají do slov a já těm slovům rozumím, protože jsou dny, kdy ani tohle nedokážu.

„Pojď dolů na večeři,“ řekne. Ještě pořád na mě kouká skrz škvíru, ale aspoň se nesnaží vecpat dovnitř. To bych klidně i seskočil z parapetu a začal se s ním přetahovat, jenom abych ho vytlačil ven. Čistě proto, že pokud tu mám zůstat, v mém pokoji nikoho nechci.

„Nemám hlad,“ zalžu a naivně věřím, že tím bylo vše řečeno a všichni otcové světa vypadnou co nejdál ode mě. Jenže jak říkám, bylo naivní věřit, že si sem přijdu a budu mít klid. Nic jako klid a bezpečí neexistuje. Ne doopravdy.

„Nate, pojď dolů na večeři. Probereme pár nezbytných věcí a dám ti klíče od domu.“ Řekne to velmi autoritativně a já mám téměř okamžitě chuť ho poslat do prdele, jenže zároveň s tím jeho ksicht zmizí a v pokoji jsem najednou zase sám. Ani za sebou nezavře, a tak otráveně hledím na škvíru.

Probírat pár nezbytných věcí fakt nechci, ale klíče od domu by byly fajn. Přesto si dám na čas. Nejprve v klidu dokouřím a vajgl odpinknu do zahrady. Zkusím trefit květináč, takže nedopalek samozřejmě dopadne vedle posezení, daleko od květináče. Následně mi docela dlouho trvá odsunout stůl a dojít do kuchyně, jelikož se celou dobu nesmyslně pomalu šourám.

Dole už jsou všichni. Milující otec, nebojácná Samantha a tajemný Eli.

Když už jsem u Eliho, ten mi nevěnuje jediný pohled. Jako bych byl neviditelný, prach, kouř, nepodstatný. Na druhou stranu působí, že ignoruje celý svět. Možná o mě vůbec nejde, ačkoliv po tom, co jsem mu řekl, bych se tomu celkem divil.

Ještě pořád mám na sobě jeho tepláky a jeho tričko.

Sednu si na jediné volné místo, a protože jde o kulatý stůl, je to místo mezi Samanthou a Elim. Otec sedí naproti a usmívá se, překvapivě ale vypadá dost napjatě. Když už nic, musím mu dát body za to, že si uvědomuje, že je celá tahle situace jako odjištěný granát.

A tím neříkám, že já jsem ten granát.

Jak tak koukám na Eliho, ani on na tom není právě nejlíp.

„Můžeš si dát cokoli, na co máš chuť, Nate. Moc nevaříme, ale objednáváme z jedné dobré restaurace, snad ti bude chutnat. Můžeme se pak domluvit, co máš rád,“ pronese Samantha a z nějakého důvodu to vůbec nezní snaživě a vlezle. Každé slovo spíš informativně oznamuje stylem, že jí je vlastně jedno, jestli ji poslouchám, což je mi opět a zase, ach jo, nesmírně sympatické. Vlezdoprdeláctví totiž vyloženě nenávidím.

Kouknu na stůl a prohlédnu si jednotlivé krabičky s jídlem. Většina z toho je… Je to hlavně zdravé jídlo. Barevné a čerstvé. Takové, co jsem poslední měsíce nejedl. Ne že bych ho neměl rád, jen jsem prostě nikdy nešel do obchodu, abych si koupil mrkev a pak ji sáhodlouze vařil na deset způsobů. To jsem se raději sjel a koukal do stropu s pocitem blaženého štěstí.

Otec si nabere hromadu salátu a tou hromadou myslím opravdu hromadu, až mu mám chuť říct, že si přede mnou opravdu nemusí hrát na králíka. A pak si jídlo začne nabírat Eli a já na otce ve vteřině zapomenu.

Nejprve si dá na talíř trochu rýže, pak avokádo a mango. K tomu přidá něco, co vypadá fakt zvláštně. Takhle na první dobrou bych hádal slepené oříšky.

Takže tohle máš rád, Eli?

Naopak Samantha si jako jediná dá na talíř trochu ode všeho jako v pořádném bufetu. Na to, jak je drobná, se nijak neupejpá.

Neříkám, že to nevoní, a neříkám, že to vypadá špatně, ale problém je, že poslední dobou nemívám moc chutě. Teda takhle, chutě mívám nepředstavitelné, jen ne na jídlo. A proto vstanu, zatímco otcovo obočí tázavě vyletí nahoru, došourám se k lince a popadnu misku, skořicové polštářky a sójové mléko. Pak se v chlupatých ponožkách šourám zase zpátky.

Otec z mé volby nepůsobí zrovna nadšeně.

Samantha se usměje, nejspíš jí je úplně jedno, čím se zaplácnu.

Eli ani nezvedne zrak, ten má hodně práce s mangem.

Pokaždé, když žvýkám, kuchyní se ozývá hlasité chřoupání.

Na to, jak se mnou otec chtěl probrat pár věcí, je během jídla podezřelé ticho. Buď tedy ztratil odvahu, nebo se chce v klidu najíst a všechno vytáhne, sotva polkne poslední sousto. Ale nechat ho v klidu najíst? Nejsem si jistý, jestli si to vůbec zaslouží. Právě proto nadhodím: „Kdy mi dáš další prachy?“

„Co takhle vždycky v neděli večer, když budu vědět, že jsi dodržel podmínky?“ navrhne.

Jím velkou lžící a dávám si extra záležet, abych nepůsobil rozklepaně. A celkem se mi to i daří, protože jsem vyspaný a moje ruce jsou překvapivě uchlácholené a klidné a nesnaží se mě za každou cenu potopit. „To by šlo,“ přikývnu. Nejsem si jistý, co je dneska za den, ale vsadím se, že jak bude neděle a čas na společný oběd, otec milerád připomene, na čem jsme se domluvili.

Nechápu, proč o to stojí. Společná jídla evidentně nejsou kdovíjak velké terno. Spíš tu tak všichni jen divně trčíme a zkoušíme do sebe narvat co nejvíc jídla za co nejkratší čas. Teda až na Eliho. Ten jí relativně pomalu a rozvážně.

Otec dojí obrovskou porci salátu a znovu si nabere – tentokrát rýži a maso. „A další věc. Samozřejmě tě tady nechci držet. Můžeš chodit, kam chceš, pokud budeš večer vždycky doma. Akorát… chci, abys mi dal svoje telefonní číslo a pokaždé to vzal, když ti zavolám. Slibuju, že budu volat jen v nutných případech.“

Přikývnu. Jasně, to zní naprosto logicky. Až na to… „A ty ho nemáš? Mám pořád stejné, jako jsem měl vždycky. To, co jste mi pořídili s mámou, když jsem šel do první třídy.“

Otec velmi rychle pochopí, že ho tím de facto vyzývám na souboj, a proto mlčí. Tak zarytě a odhodlaně, že mě tím akorát úplně zbytečně rozčiluje.

„Tak to klidně řekni,“ vzdychnu. „Smazals ho, protože sis myslel, že už ho nikdy nebudeš potřebovat, co? Na co taky? V životě jsi mi nenapsal ani nezavolal. Dokonce ani v době, kdy jsme spolu bydleli. A upřímně, na co by ti bylo, když sis našel nového syna? Jeho číslo určitě máš, že?“

Kdybych mohl, probodl bych ho pohledem až na kost.

Otec dlouho mlčí, než konečně vysvětlí: „Nemám tvoje číslo, protože jsem před pár lety přišel o mobil.“

„Jasně, no stejně to je jedno. Mám jen SIMku bez mobilu. Před pár měsíci jsem ho prodal, abych si mohl koupit trávu,“ přiznám a dál chřoupu cereálie. Jestli za to ta tráva stála? Definitivně.

„Aha, a když ti koupím nový, necháš si ho?“

Pokrčím rameny, že asi jo. Měl bych z něj vytřískat všechno, co jde, než mě pošle do prdele.

„A dáš mi svoje číslo a budeš mi brát telefony?“

Znovu pokrčím rameny. „Když mi nebudeš volat kvůli kravinám…“

V tu chvíli se do toho zapojí i Samantha. Která velmi věcně a způsobem, že se rozhodně na nic neptá, ale oznamuje, zase!, řekne: „V týdnu se stavím nakoupit nějaké oblečení. Ale předpokládám, že ani jeden z vás mě nebude chtít doprovodit, takže Nate, tvoji velikost určitě odhadnu, když tak koupím víc věcí a co ti nebude, vrátím. Elkane, potřebuješ nové kalhoty. Pokud budeš mít nějaké speciální požadavky, máš čas do úterý, jinak ti vyberu, co uznám za vhodné.“

„Nemohla bys mi prostě jenom koupit stejné jako posledně?“ řekne Eli bez zájmu. Upřímně tón jeho hlasu nudí i mě samotného. Je to, jako kdybychom vedli tu nejzbytečnější konverzaci na světě.

„Pochopitelně,“ vzdychne Samantha a promne si spánky. „Jistě.“

„Vždyť je to jedno, ne?“ vzdychne na oplátku Eli, zatímco já přeskakuju pohledem z jednoho na druhého. Mám dojem, že mají tuhle konverzaci nacvičenou a jednou za čas si ji zopakují, a právě proto jsou z ní oba tak vyčerpaní.

Samantha mlčí.

Otec mlčí.

Já mlčím.

Atmosféra vibruje zvláštní náladou, kterou nejde ignorovat.

Eli nakonec, jako kdyby věděl, že je na něm tu situaci uklidnit, pronese jedno vřelé: „Děkuju.“

Nedá mi to a automaticky na něj kouknu. Evidentně ho v tuhle chvíli nic nezajímá míň než matka, než kalhoty, než rozhovor u stolu, než jídlo na talíři, než cokoli v téhle místnosti. A to jeho vřelé děkuju určitě nebylo ani zdaleka upřímné.

Co kdybych do něj strčil a zařval, aby se probral?

Trochu mi připomíná Dona. Jeho pohledy a pohyby a odevzdanost v den mámina pohřbu. Což asi není nejlepší vizitka vzhledem k tomu, že se Don po měsíci oběsil. Měl bych na to upozornit? Protože pokud se Eli skládá jak domeček z karet, proč nikdo nic neudělá? Není to přece tak, že by to zkoušel nějak usilovně skrývat.

Anebo je to mnou. Je odměřený a uzavřený kvůli mojí maličkosti.

Kretén. Já z něj přece taky nejsem nijak na větvi.

„A ještě jedna věc,“ pronese otec a klepne do stolu.

„Začínám mít dojem, že jsem si měl přinést deníček, abych si všechny tvoje požadavky zapsal. Neříkals úplně na začátku, že máš jen jednu podmínku?“

Otec zavrtí hlavou. „Tohle není podmínka. Jen otázka. Jak jsi na tom se školou?“

„Ježiši,“ uchechtnu se a mám co dělat, abych se nerozesmál na celé kolo. Vážně. „Se školou jsem na tom výborně. Samé jedničky, premiant, vyznamenání, pár vyhraných olympiád a dokonalá docházka. Pravděpodobně budu i předseda školy. Volby jsou sice až za týden, ale pojďme si říct, že proti mně nikdo nemá šanci. Jo, a abych nezapomněl, taky jsem kapitán roztleskávaček.“ Přejedu si jazykem po zubech a absolutně neskrývám, jak strašně debilní mi otec přijde.

Kdybych do jednoho pohledu dokázal vměstnat všechno pohrdání světa, už bych to udělal.

„Chápu. A kolik ročníků máš vychozených ze střední? Třeba bys mohl jen navázat. Elkan se učí doma a nebyl by problém se k němu přidat.“

Řekne to úplně ledabyle, jakože ho to právě teď napadlo. Zrovna si dal do pusy rýži a v hlavě se mu zrodila naprosto úžasná myšlenka, jak bych si mohl dodělat střední. Určitě už vidí, jak spořádaně sedím vedle Eliho a ještě spořádaněji počítám příklady. „O co ti kurva jde?“ vyjedu a vstanu, aby moje slova měla větší váhu.

Ne, to kecám.

Vstanu, abych měl dojem, že moje slova mají alespoň nějakou váhu.

„Myslíš si, žes mě našel na ulici a teď ze sebe uděláš svatýho, když se o mě postaráš? Já ti na to všechno seru! Nepotřebuju, abys předstíral, jak jsi skvělej a úžasnej. Obzvlášť když jsi byl celé moje dětství odpornej alkáč a já měl z tebe akorát strach.“ Chci praštit do stolu, chci shodit misku s cereáliemi, aby se všechny kuličky rozeběhly po kuchyni, do všech koutů světa. Chci, aby se mléko rozlilo po zemi a vznikla jedna velká nepřekročitelná kaluž. Jenže Samantha to nejspíš vytuší a položí na misku ruku. Musel bych ji praštit, kdybych chtěl misku shodit, což samo sebou neudělám. Jen… Takhle ta frustrace nemá kam proudit.

„Já vím, Nate. Vím, že jsem strašnej otec, ale chci to napravit,“ řekne otec naléhavě. I přesto udrží emoce na uzdě a působí velice konejšivě. Jenže já nepotřebuju konejšit. Ne od něj!

„O to právě jde, ne? Nejsi strašnej otec. Ne pro něj!“ vyštěknu a ukážu na Eliho. „To jenom já jsem ten vadný kus. Jenže to už je teď jedno, chápeš? I kdybys to chtěl napravit, i kdybys od teď dělal všechno správně, už nejde změnit, co se stalo.“

Já si to ani nezasloužím. Když nad tím občas přemýšlím, zavřu oči a představuju si, že se mám dobře, že se život obrátil a jsem šťastný, nakonec vždycky raději znovu oči otevřu a čelím realitě. Nikdy si neodpustím, co jsem udělal. A že to nestačilo.

Otec taky vstane. „Nech mě ti všechno říct. Vysvětlit, co se tenkrát stalo. Jak to celé bylo. Prosím.“

Zavrtím hlavou. „A co tím změníš? Akorát se pak budeš ty sám cítit líp. Mně ty kecy nijak nepomůžou, protože všechno, co jsem zažil, si pořád budu pamatovat!“

Otcův hlas jakoby změkne, když pronese: „Pomůže to nám oběma. Pomůže ti, když budeš vědět, že jsem tě nikdy nechtěl opustit.“

„To jsou jen podělané kecy! JÁ UŽ SE NIKDY NEBUDU CÍTIT LÍP!“ zařvu a usilovně mrkám, protože to si raději špinavou polévkovou lžící vydloubnu oči, než aby mi z nich vytekla byť jen jediná slza. Jestli si později pobrečím jako malé dítě? Možná. Ale budu sám a nenechám nikoho, aby myslel, že jsem slaboch. „Co kdyby ses raději staral o něj a jeho problémy? Evidentně jich má hromadu!“ ukážu na Eliho. Ale nepodívám se na něj, dokonce ani letmo, protože jeho pohledu teď čelit rozhodně nepotřebuju.

A pak už klidím pole. Vyběhnu z kuchyně takovou rychlostí, jakou je moje tělo schopné. A přestože dupu do schodů a jsem příšerně naštvaný, takže mi hučí v uších, stejně slyším Samanthu pronášet: „Uspěchals to.“

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥