Szabi

Sněží. A sněží dost. Loni jsem sníh moc nebral na vědomí, mojí jedinou starostí většinou bylo ho maximálně pochcat. Ale letos je to úplně jiné, obzvlášť tady, dál od centra, kde se z něj okamžitě nestává břečka.

Blíží se Vánoce a taky moje narozeniny.

Táta se pořád tváří, že dostanu auto. Nebo jako takhle, když jsem se ho na to zeptal, s údivem se ptal, jaké auto mám přesně na mysli. Jenže ten údiv byl až příliš teatrální a dramatický, navíc pak dost očividně mrkl na Sam, tím pádem… Dostanu k osmnáctinám auto. Nebo na Vánoce. Zapomněl jsem, který dárek má být k jaké příležitosti.

Vezmu pak Eliho na pláž. Ale ne na tu, kam se dostaneme autobusem. Vezmu ho mnohem dál, klidně na všechny pláže světa. A na další skvělá místa. Budeme moct jet, kamkoli si zamaneme.

Letošní Vánoce a narozeniny budou super. Nejen kvůli autu.

Když začne padat sníh a neroztává, během večeře se zeptám, jestli budeme věšet venkovní světýlka. Spíš ze zvědavosti, protože ostatní domy v ulici už ve tmě svítí a sousedi naproti mají dokonce obrovského sněhuláka na verandě. Po mojí otázce se rozhostí ticho, Sam kouká na tátu, táta na Sam a Eli nevzrušeně žvýká brambor, než táta řekne, že Vánoce poslední roky moc neprožívali a nejspíš ani žádná světýlka nemáme.

Pokrčím rameny a dál se o to nijak extra nezajímám.

Následující den se u nás doma objeví hromada krabic plná vánočních dekorací, včetně venkovních světýlek a nalepovacích vloček do oken.

„Myslel jsem, že Vánoce neřešíte,“ poznamenám směrem k Elimu, který vůbec nevypadá překvapeně. Jednu z krabic otevře a vytáhne malého plyšového soba.

„Neřešili jsme. Ale co máme dělat, když k nám přišel kluk, který má pohled jako neumazlené štěně?“ uchechtne se a začne zase něco dolovat. Tentokrát mu to trvá déle, což není divu, když se přehrabuje v té vůbec největší krabici, kam by se možná s trochou štěstí celý vešel.

„Nemám pohled neumazleného štěněte,“ ohradím se, ale ne nijak naštvaně, vlastně mi tohle označení přijde hezké. Zhoupnu se na špičkách. „Co hledáš?“

Eli se najednou napřímí a drží plastovou větvičku. Zvedne ji nad hlavu a významně povytáhne obočí. „To je jmelí, Nate. Plánujeme kvůli tobě pořádně oslavit Vánoce, takže by od tebe bylo nevděčné nedodržovat základní vánoční zvyky, nemyslíš?“

Jeho laškovný a trochu křivý úsměv mě taky přiměje roztáhnout pusu od ucha k uchu. Šťouchnu do něj, ale hned nato ho k sobě za tričko přitáhnu a přisaju se na jeho rty. Dám mu takovou pusu, že rozhodně nemůže říct, že bych nectil jmelí.

Škoda jen, že se objeví táta, který hlasitě zakašle a trochu pohoršeně zakroutí hlavou. Následně Elimu jmelí sebere a oba nás s ním pleskne po hlavě se slovy, že půjdeme pověsit vánoční světýlka.

Nevím, jestli si to táta pamatuje, spíš asi ne, ale v tomhle ohledu nejsem zrovna nejzručnější. Maximálně bych mohl číst manuál, což se nakonec taky ukáže jako naprosto zbytečné, protože táta s Elim vědí přesně, co mají dělat. Takže zatímco já na ně koukám ze země a ani se nesnažím přicmrndávat, oni lezou po žebřících a rozvěšují řetězy.

Jde jim to fakt od ruky. Když začnou rozmotávat čtvrtý řetěz, nějak se stane, že se zatoulám do kuchyně, kde se zčistajasna objevily perníčky. Je jich jedna celá vánoční dóza a následně najdu další na lince. Naberu si několik perníčků, do každé ruky aspoň čtyři, a vydám se za Sam do obyváku, kde při sledování televize opravuje eseje.

„Ty perníčky jsou boží,“ oznámím a sednu na druhou stranu gauče.

„No to věřím. Taky jsou domácí,“ odpoví, aniž by zvedla oči od opravování. Jednou jsem se nabídl, že jí pomůžu, a ona nadšeně souhlasila a podala mi testy. Teprve pak mi došlo, že učí francouzštinu a já neumím jediné slovo. Nebo možná pár slovíček ano, ale ta by mi nejspíš moc nepomohla. Takže dneska se ani nesnažím.

„To kecáš. Chceš mi říct, žes pekla?“

Tentokrát vzhlédne a obličejem se jí mihne otrávenost, že musí vůbec něco takového vysvětlovat. „Řekla jsem, že jsou domácí, ale o téhle domácnosti nepadlo jediné slovo. Koupila jsem je od kamarádky. A neboj, klidně si ber, kolik chceš. Koupila jsem čtyři várky a dvě schovala, takže zbude i na Štědrý den.“

Uchechtnu se a ukousnu dalšímu perníčku hlavu. Trocha drobků mi přistane na tričku. „Schovalas je stejně dobře jako tenkrát prášky na spaní?“

To ji pobaví. Zároveň zavrtí hlavou a velmi sebejistě pronese: „Můžeš hledat, jak chceš. Do Vánoc je nenajdeš.“ Natáhne ruku a zahýbe prsty, takže pochopím, že chce perníček.

Celkem ochotně jí jeden dám.

Nakonec spolu sníme celou první dózu a u toho koukáme na telku, zatímco táta a Eli rozvěsí světýlka, nalepí vločky, dají girlandy na futra a zábradlí u schodiště, na dveře přibijí vánoční věnec, vymění polštáře a deky za ty s vánočním potiskem a všude po domě rozmístí různé postavičky – soby, sněhuláky, louskáčky a skřítky.

Najednou je z našeho domu vánoční vesnička a Eliho čaj voní po pomerančích a skořici.

***

Tři dny před Vánocemi uspořádají rodiče večeři pro kamarády, takže k nám přijde dost cizích lidí. Eli odmítne vyjít ze sklepa, říká, že se toho nechce účastnit. Což chápu a respektuju. A tak jsem v pravidelných intervalech posílán pro jídlo.

Nejdřív jdu pro lasagne, ty ukradnu bez sebemenších problémů, aniž by si mě kdokoli všímal. Všichni jsou zalezlí v obýváku a zrovna se něčemu nahlas smějí. Aspoň mám dostatek času vzít i limonády.

Podruhé jdu pro obložené chlebíčky. Dva pro mě a dva pro Eliho. Potkám jen tátu, který mi podstrčí talířek se sýry.

Potřetí mě Eli vyšle uvařit čaj, a to už mám smůlu, protože narazím na Davea. Takhle… není mi příjemné setkávat se s lidmi, kteří vědí, a Dave ví dost, nejspíš hodně, možná všechno, jenže díky němu videa zmizela, takže se přemůžu a poděkuju. Klopím přitom sice oči a červenám se, ale moje děkuju je upřímné a od srdce.

On jen mávne rukou. Řekne: „Jsem rád, že je to teď v pořádku.“ A hrozně se směje, když mu dojde, že se Eli schovává a posílá mě vařit čaj. Taky ale vážným hlasem prohlásí, že mi musí hodně důvěřovat, když mi svěřil přípravu čaje.

To zas mávnu rukou já. Samozřejmě, že mi v tomhle ani za mák nevěří, dokonce prohodil něco ve smyslu, že bude rád, pokud se to bude dát vůbec pít. Je to ovšem lepší varianta než vylézt ze sklepa. S tím souhlasím, a pokud mu z lidí není dobře, klidně mu pro něco budu chodit každou minutu. Je mi to jedno. Navíc… on chtěl jen ten čaj, všechno jídlo byla vlastně moje iniciativa.

Dave pak jde se mnou a nějakou dobu hraje s Elim na PlayStationu. Překvapí mě, jak moc jsou oba soutěživí. Ještě nikdy jsem neviděl Eliho takhle zaujatě mačkat tlačítka na joysticku.

Počtvrté se deru ze sklepa pro něco sladkého. Ukořistím čtyři zákusky a pár perníčků. A potkám Trevora. Což je bratr tátova nejlepšího kamaráda, který zemřel jako hasič. Trevor s tátou mají velmi zvláštní vztah, trochu mi připomínají sourozence, kdy nejde jednoznačně určit, jestli a jak moc se mají rádi.

Setkání s Trevorem samozřejmě není nic moc. Viděl jsem ho jednou, a to jsem byl dost mimo, zažíval jsem nejhorší absťák, takže si připadám fakt divně, když si mě prohlédne od hlavy až k patě. „Vypadáš dobře,“ oznámí a trochu přivře oči, jako kdyby mi snad nevěřil a jen jsem lepší stav předstíral. Nakonec z něj vypadne vesměs neutrální: „To je fajn.“ A dlouhým rázným krokem odejde.

Jakože… no tak jo. Trochu jak postavička Snapea z Harryho Pottera.

Pokrčím rameny a odnesu zákusky do sklepa. Na jeden večer to bylo až příliš nahodilých setkání mezi obývákem a kuchyní. Zalezu si k Elimu na gauč a schovám se pod deku – ta je taky vánoční, táta nám tu původní vzal a nahradil ji červenou s vločkami. A taky máme na knihovně barevná světýlka a z lustru visí umělé rampouchy.

Je to legrační.

V antikvariátu jsem si napůjčoval hromadu vánočních knížek, takže zatímco Eli hraje Frostpunk, kde se snaží přežít v drsné zimní krajině, já dočítám Vánoce Hercula Poirota, abych mohl rozečíst Dash a Lily: Kniha přání. A pojídám perníčky.

S Elim nejdeme spát, dokud všichni neodejdou. Nemluvíme o tom, ale vím, že má Eli strach. Z lidí a z toho, co by mohli udělat. Klidně i nějakou děsnou hloupost jako zapálit svíčku nebo cigaretu, i když by rodiče nic takového nikdy nedovolili. Jenže strachy nejsou logické, a jestli to někdo chápe, jsem to právě já.

Takže jsme vzhůru. On hraje a já čtu.

A pak se v noci, když všichni odejdou, znovu milujeme. Což poslední dobou děláme často, vlastně skoro každý večer. I když jsme pořád spolu, téměř každou vteřinu každého dne, jeden druhého se nemůžeme nabažit.

Tu noc na něm sedím a on mě drží za boky. Nadzvedávám se hodně pomalu, taky se trochu vrtím do stran a nakonec přiměju Eliho, aby si sedl a pevně mě objal. Vzdychám mu do ucha, líbáme se, hladím ho po vlasech a on mi zatíná nehty do zad. Je to krásné, pomalé a neuvěřitelně intenzivní.

***

Štědrý den je pohodově líný. Všichni se postupně v pyžamech s dekami kolem ramen došouráme do obýváku, rozložíme se na gauč, jíme cukroví, popíjíme čaj a prakticky se nehneme od televize. Taky hrajeme karty a Activity a překvapivě jsme já s Elim a Sam s tátou dost vyrovnané týmy.

První kolo vyhrajeme my, ale jen o bod, a druhé kolo vyhrají oni o dva.

Strašně se u toho nasmějeme, hlavně ve chvíli, kdy se táta snaží předvádět stav beztíže a poskakuje po místnosti, jakože se vznáší. Zrovna tohle Sam neuhodne, ale není divu, ani já s Elim se nechytáme.

Pak se jdeme projít. Když to Sam navrhne, nejdřív mi rodinná procházka přijde jako neuvěřitelnej kýč, ale jakmile jsme venku a procházíme mezi domy, koukáme na světýlka a s Elim se držíme za ruce, fakt je v tom něco kouzelného.

Projdeme naší ulicí do vedlejší, chvíli postáváme u domu, který má na zahradě celý betlém v životní velikosti – to už kýč celkem je – a následně pokračujeme dál, dokud táta zničehonic nezastaví. „Nate?“ pronese a velmi zvláštně se zhoupne v kolenou. U toho povytáhne obočí a schová ruce do kapes.

Dojde mi, že se všichni, dokonce i Eli, tváří divně, tak se jako potutelně usmívají a jeden po druhém pokukují. „No?“

Táta vytáhne ruku z kapsy a natáhne ji ke mně. „Všechno nejlepší k narozeninám.“

No jasně, dneska mám narozeniny, to samozřejmě vím, ale většinou jsem je slavil tak nějak společně s Vánoci. Někdy nebylo úplně jasné, které dárky dostávám k čemu a vlastně na tom nikdy ani nezáleželo.

Taky váhavě natáhnu ruku a táta mi něco vloží do dlaně. Je to trochu studené, ale může to být tím, že venku mrzne. Dám si pár vteřin, něco jako příprava na cokoli, co přijde, než se přiměju podívat, co jsem dostal.

A jsou to klíče od auta. Uchechtnu se a radostně je sevřu.

V tu chvíli je na ulici spousta aut, ale to, ke kterému stojíme nejblíž, je obrovské a naleštěné a… To je tak všechno, co poznám. V tom rozrušení se nedokážu zaměřit ani na barvu, natož na značku. Prostě jen vnímám, že stojíme vedle auta a je naprosto neskutečné.

Nevím, představoval jsem si, že dostanu maximálně nějakou odrbanou kraksnu, co bude hlasitě hučet, když nastartuju. Představoval jsem si odřenej lak a potrhané sedačky.

Ukážu na auto a nevěřícně se zamračím. „Tohle ale není to auto, ne?“

Táta se uchechtne. „Jakože jsem ti dal klíčky před úplně cizím autem? Jasně, že tohle je tvoje. Co na něj říkáš?“

Nadechnu se, ale nevyjde ze mě vůbec nic. Ani jediné slovo.

Znovu si auto prohlédnu a do mozku mi doputuje informace, že má tmavě modrou barvu. To je první věc. Druhá věc je, že si táta asi nedělá srandu. „Co na něj říkám?“ zopakuju a přijdu blíž, ale ještě se ho neodvážím dotknout, kdyby to přece jen byla fakt nemístná legrace. „Co na něj říkám? Děláš si srandu? V životě jsem neviděl krásnější auto. Tohle je… Ježiši, tohle je hrozně moc. Já myslel, že mi dáte nějaké… Já nevím, něco jakž takž pojízdného. Muselo být strašně drahé, tohle si nezasloužím. Panebože, co když ho někde odřu?“

Připlácnu si dlaně na tvář a zděšeně si uvědomím, že jsem dostal auto. To auto je moje!

„Nate, hlavně klid,“ poplácá mě táta po rameni. „Není úplně nové. Už má pár kilometrů najeto, ale bylo v servisu a je ve skvělém stavu. Navíc, vážně myslíš, že bych ti dal nějaký levný plech, co by se snadno sešrotoval? Chtěl jsem hlavně něco bezpečného. A pokud ho odřeš, no tak jsou na světě horší věci, ne?“

Sevřu pevně klíčky a nepatrně se usměju. „Seš si jistej, že je moje?“

„Stoprocentně jistej. Jistější už si být nemůžu.“

Nadšeně poskočím a začnu máchat rukama, jako bych se plánoval vznést. Ale vlastně jde jen o to, že mám tak ohromnou radost, že ji potřebuju nějak ventilovat. A poskakování a máchání mi přijde jako skvělý způsob. Nejprve obejmu Sam, pak Eliho, který se na mě celou dobu usmívá jako sluníčko, a nakonec tátu. „Děkuju. Fakt moc děkuju. To auto je naprosto skvělé, mnohem lepší a krásnější, než jsem si kdy dokázal představit.“

Táta napne hrdě hruď. „Je to Volkswagen Atlas, benzín, automatická převodovka, spotřeba zhruba 10 litrů na 100 kilometrů,“ začne vysvětlovat. Postupně mi ukáže motor, vnitřek auta, rezervu, lékárničku… A já celou dobu kývám, ačkoli musím přiznat, že spoustě věcem nerozumím. Jakože řídit umím, řidičák mám a výměnu oleje nebo vody do ostřikovačů ještě zvládnu, možná, a to je velké možná, bych dokonce vyměnil i kolo, ale tam moje vědomosti končí. Táta si však nejspíš dal za cíl projít se mnou úplně všechno, takže zatímco Eli a Sam si sednou na lavičku a klidně tam spolu klábosí, já trochu nedůvěřivě koukám pod kapotu na motor.

Celou dlouhou řeč táta zakončí slovy: „Slib mi, že budeš jezdit opatrně.“

„Už jsi se mnou v autě jel. Víš, že řídím opatrně. Vždyť ani nepřekračuju rychlost a rozhodně s tím nehodlám začínat. Fakt se k tomu všemu, co mám za sebou, neplánuju ještě rozsekat v autě,“ odpovím. Je mi jasné, že když to říkám, mám pusu od ucha k uchu, takže možná nepůsobím právě věrohodně, ale jsem tak šťastný, že se nedokážu přestat usmívat.

Táta sice přikývne, ale hned nato pokračuje: „Stejně chci, abys mi to slíbil.“

„Fajn, slibuju,“ rozhodím rukama a uchechtnu se. „Je hezké, že o mě máš strach.“

Nikdy jsem nemyslel, že bych mohl mít tátu tak rád. Ty roky předtím už v mé paměti skoro neexistují. Když myslím na tátu, myslím na člověka, co se hodně usmívá, co je klidný, co pro mě udělal hrozně moc věcí. Co za mnou přišel do motelu, když jsem zavolal, a odnesl mě v náručí. A hlavně mě pak následující dny a týdny nenechal trpět samotného.

Poznám, že tátu ta poznámka zasáhla. Opře se o auto a vzdychne. „Tolik věcí mi je líto. Ani si neumíš představit, jak strašně lituju, že jsem s tebou ty roky nebyl. Od chvíle, co nepiju, jsem si často říkal, že mám krásný život. A měl jsem, byl jsem šťastný, ale pořád to nebylo ono. Já vím, že to zní možná hloupě, ale tys byl… hrozně jsi mi chyběl a to, že jsem tě opustil, jsem nedokázal překousnout, stejně jako jsem se hrozně bál vrátit se za tebou. Ale teď jsi tady a všechno zapadlo do sebe. Předtím jsme byli všichni tři v pohodě, ale až s tebou jsme rodina. Přinesl jsi k nám tolik života, neumíš si to ani představit.“

Překvapeně zamrkám. „Proč o tom teď mluvíš?“ Slyšet od někoho, kdo mě de facto zachránil, že jsem přinesl život, mi připadá nemožné. Já jsem jen já. Nemohl jsem s sebou přinést radost, protože jsem s sebou přinesl hlavně starosti a problémy.

„Protože mám strach, že odejdeš,“ odpoví. „Je ti osmnáct a máš auto, můžeš cokoli, ale já mám pocit, že jsem tě konečně našel, a nechci tě nechat jít. Prostě si přeju, aby ses od nás ještě nestěhoval.“

Pobaveně se zasměju. Tohle je jedna z nejhezčích věcí, co mi kdy řekl. „Nechci nikam jít. Dlužíš mi minimálně čtyři roky, kdy tě budu ždímat o peníze,“ ušklíbnu se. Následně ale zvážním, protože chci, aby pochopil, že to on pomáhá mně a rozhodně ne naopak. „Strašně dlouho jsem myslel, že se nedožiju dvacítky. Nevěděl jsem, co bude následující den. Úplně každé ráno jsem si říkal, co do háje bude, jestli to dám. A nemluvím o tom proto, abych v tobě vzbudil výčitky nebo tak. Prostě jen chci, abys věděl, že je super mít domov. Mám šílenou spoustu plánů, ale jsem si naprosto jistý, že bez tebe je nedokážu. Mám tě strašně moc rád, tati. A nikam nejdu.“

„Dobře,“ přikývne táta a rozhodně neskrývá nadšení. „Tak dobře. Domluveno. Následujících minimálně pět let se ode mě nehneš. A pak se uvidí.“

„Řekl jsem čtyři,“ upozorním, ale táta okamžitě mávne rukou.

„A já to zaokrouhlil.“

Položí mi ruku na rameno a stiskne, načež udělám krok dopředu a pořádně ho obejmu. Oba jsme navlečení, takže jsme jak dva lední medvědi a rozhodně mám pocit, že spíš objímám zimní bundu než tátu, jenže ono jde stejně hlavně o to, že můžu.

Můžu obejmout tátu.

„Tak co kdybys nás všechny teď vzal domů?“ navrhne. „Je to sice jen o ulici dál, ale klidně to můžeme vzít oklikou.“

Znovu nadšeně povyskočím, aby radost mohla proudit. Jestli mám poprvé řídit svoje auto, je super, že u toho bude celá rodina. Otevřu dveře u řidiče a zamávám na Eliho se Sam. „Tak co vy dva sněhuláci? Chcete se svézt? Ještě mám slíbený dort, pokud se nepletu.“ Ukážu na Eliho. „Konečně poznáš, jak má chutnat dort, na kterém neotravuje nic zdravého.“

Eliho reakce je k nezaplacení. Nejdřív nakrčí nos a pak ne zrovna přesvědčivě odvětí: „Tak to jsem fakt zvědavej.“

Nakonec mu karamelový dort s čokoládovými sušenkami asi chutná, protože si jednou přidá. Svíčku předtím sice nesfoukávám, ale než se dort rozkrojí, přání mám. Přeju si, aby se do příštích narozenin nic nezměnilo. Abychom byli všichni pořád spolu.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥