4 NATHANIEL

4 NATHANIEL

únor


Obyčejná ulice a neobyčejný dům, přestože je to jedna z těch čtvrtí, kde jsou si domy natolik podobné, že splývají do nekonečné řady. Ale tenhle je výjimečný. Nemá sice vysázené růže ani vysoké túje, nevede k němu štěrková cesta a vím, i takhle na první pohled, že v žádném pokoji nenajdu tapisérie a křišťálový lustr, přesto když stojím před dveřmi, zírám na poštovní schránku a pořád dokola čtu štítek se jmény – Kavinsky, Harlenovi – nejde nevnímat, že tenhle dům je o tolik jiný než ostatní.

Přejedu prstem po zvonku. Ale nezazvoním.

Dvakrát odejdu a jednou se dokonce dostanu na konec ulice, kde nesmírně dlouho stojím opřený o pouliční lampu, kouřím a sleduju kouř, který vydechuju, jak stoupá a mizí.

Dvakrát odejdu, jenže se taky dvakrát vrátím. Vrátil bych se klidně tisíckrát, dokud bych po cestě neposbíral dostatek odvahy a neztratil veškerou soudnost. Nakonec mi k tomu ale stačí jen ty dvě cesty.

V neobyčejném domě v obyčejné ulici je tma. V žádném okně se nesvítí, je ticho, nic nenaznačuje, že je dobrý nápad v jednu v noci zvonit.

Třeba mají velkého chlupatého psa, co se rozštěká a vzbudí celou čtvrť. Třeba začnou všichni psi v dalších domech štěkat a výt. Třeba zase zdržuju sám sebe a vymýšlím, proč se na to vykašlat. Možná bych měl odejít ještě jednou, protože stále nejsem připravený.

Nakonec se rozhodnu, že nezazvoním. Nechám raději rozhodnout osud. Zaklepu a dám tichému domu na výběr, zda někoho vzbudí a přivede ke dveřím. Jestli je to hloupost? Obrovská. Nikdy jsem nebyl pověrčivý, nevěřím v osud, náhody nebo životní úděl. Horoskop jsem nečetl celou věčnost, takže těžko soudit, jestli mám dnes dobrý či špatný den, ale pokud bych v sobě měl jednou a naposledy vyvolat ezoterického Natea, který podobným věcem chce věřit, bylo by to právě teď.

Protože právě teď potřebuju, aby někdo nebo něco rozhodlo za mě.

Neklepu nijak hlasitě, ale úplně každý můj sval to zaklepání pocítí.

Je mi blbě, ale taky to může být z toho, že jsem už skoro dvacet čtyři hodin nespal.

Jednu ruku schovám do kapsy a nahmatám zapalovač. Zhluboka vydechnu, když za dveřmi uslyším šramot. Představuju si, jak otec koukne do kukátka a pak bude ticho, nekonečně dlouhé, a já budu vědět, že nechce otevřít. Že všechny ty kecy ve vaflárně byly jen slabá chvilka, které následně litoval.

Možná bych poté bušil do dveří dál a řval, že je zasraný čurák.

Jenže nic z toho se nestane, protože zaslechnu odemykání a následně se dveře rozrazí a z domu se vyvalí hromada tepla, která mě zasáhne do obličeje. O to větší zimu ale vnímám v zádech.

Nevím, proč jsem nepočítal s možností, že by mi neotevřel otec. Věděl jsem přece, že nebydlí sám. Že má novou rodinu a nového syna. Jeho.

Je bosý a v ruce drží sítko na čaj.

Viděl jsem ho jednou a to měl všude po těle i na obličeji obvazy, byl v bezvědomí a divně páchl. Mohlo mi být tak deset a strašně jsem se na otce zlobil. Poprvé po hodně dlouhé době se mnou chtěl trávit čas, nebo jsem si to alespoň myslel, než jsem zjistil, že jedeme do nemocnice. Za jiným klukem, který si velmi rychle získal tolik otcovy přízně, že jsem ze žárlivosti udělal scénu. Otec mě pak držel za zápěstí, smýkl se mnou na stranu a řekl, že se chovám nemožně.

Od té chvíle jsem měl dojem, že je jedno, co udělám nebo řeknu. Už nikdy nebudu na prvním místě. To místo totiž velmi pevně a neochvějně obsadil Elkan.

A teď stojí přede mnou, bosý, se sítkem na čaj a v jeho pohledu není ani špetka pochybností, kdo jsem. Přitom si mě z nemocnice nemůže pamatovat. Nebo pamatuje? Byl snad vzhůru, když jsem ječel, že tam být nechci?

Jeho jizvy jsou jak rozlezlá pavučina.

„Marnotratný syn se vrátil,“ řekne, což vůbec nevím, jak myslí, když jsem to v první řadě nebyl já, kdo odešel.

„Zavolej Alexe,“ vyštěknu. Přemýšlím, že bych udělal něco děsně dětinského, třeba mu sítko vyrval a hystericky rozdupal. Určitě bych se pak cítil o něco líp. Nával vzteku občas dokáže pomoct od frustrace. Mně tedy určitě.

Elkan zavrtí hlavou. Oči má tak velké a hnědé, až je mi jeho pronikavý pohled nepříjemný. „Spí. Ale můžeš na něj počkat, jestli chceš.“ Ustoupí z cesty a já za ním zahlédnu obyčejnou chodbu a obyčejné schody do patra. Jak říkám, žádné tapisérie.

„To fakt nechci. Prostě ho zavolej. Jen s ním něco vyřídím a za minutu jsem pryč.“

„Říkám, že spí,“ zopakuje, jako kdybych byl idiot, co nedokáže pochopit jednoduché souvislosti. Jako kdyby v jeho světě neexistovalo buzení. Prostě jen nekonečné čekání, až se celý svět probudí sám od sebe.

Asi za ním nikdo v noci nepřišel, aby mu řekl, že je čas. Že máma už spí.

Asi se k němu nikdo nedobýval do pokoje a nehulákal, že má zaplatit nájem.

Asi nikdy neusnul v autobuse a neprobudil se ve chvíli, kdy ho řidič chytil za bundu a nešetrně vyhodil.

Na druhou stranu já zas nevím, jaký je to pocit, když člověku hoří kůže.

„Vypadáš zmrzle. Víš jistě, že nechceš počkat uvnitř?“ zopakuje.

Jestli je těžké nenávidět ho, když vím, kolik bolesti má za sebou? Ne, je to až směšně lehké.

„Děláš si srandu? Kurva, táhnu se sem přes hodinu a ty ho nebudeš budit? Klidně ho vzbudím sám!“ vyprsknu a zkusím Elkana obejít. Možná do něj neúmyslně, takže naprosto úmyslně, vrazím ramenem a chci vyběhnout co nejrychleji do patra a řvát, že jsem do háje tady! Zašel jsem příliš daleko, než abych to vzdal. Jenže Elkan je rychlý a já opile pomalý. Aniž by do toho dal sílu, zvládne mě celkem rázně odstrčit zpátky do mrazivé noci.

„Můžeš jít dovnitř a v klidu na něj počkat. Nebo můžeš počkat venku. Je to na tobě, Nate.“

Nenávidím ho a chci mu říct ty nejhorší věci na světě jenom proto, abych mu ublížil. Zmůžu se však pouze na rezignované: „Když jsem tě viděl posledně, byls mnohem milejší, Elkane.

Neodpoví. Pořád nevím, jestli si z nemocnice něco pamatuje. Já sám už vlastně netuším, co si pamatuju. Od té doby se stala hromada věcí, které mi podobné vzpomínky bezdůvodně smazaly. Kolikrát si nejsem jistý, jestli můj předcházející život s mámou, kdy jsme oba byli šťastní, vůbec existoval. Jestli jsem si ho prostě jen nevysnil.

Vzpomínáš si, Elkane, na můj nelítostný řev, že nechápu, proč mě otec tahá do nemocnice za nějakým ofačovaným blbečkem?

Ten vztek tenkrát nebyl mířený přímo na něj, patřil pouze otci, ale dneska v noci bych ho klidně hodil Elkanovi do ksichtu. Ať se s ním nějak vypořádá. Jenže venku je zima a já nemám vůbec žádné peníze. Ani na autobus, ani na třešňovou colu, ani na pitomou cigaretu nebo zázračnou šťastnou pilulku.

Nemám nic.

Takže svěsím ramena a Elkan ustoupí na stranu, abych mohl vejít.

Je to typický dvoupatrový rodinný dům, ačkoliv o typických rodinných domech toho moc nevím. Ale nějak takhle bych si ho určitě představoval – s velkou kuchyní a ostrůvkem, částečně propojenou s obývacím pokojem. Je mi jasné, že se do útulných a čistých místností vůbec nehodím. Divně trčím do prostoru a taky smrdím, zatímco Elkan působí klidně a sebejistě, když bosky přechází po kuchyni.

„Chceš něco k pití? K jídlu?“ zeptá se a nasype do sítka bylinky. I když má na sobě mikinu s dlouhými rukávy, zahlédnu na pravé ruce zjizvené prsty. Tam, kde mně čouhá vytetované macaté srdíčko, má Elkan svraštělou kůži.

Rozhlédnu se. Pokud neplánuju odejít s televizí pod paží, což neplánuju, moc věcí na ukradení tu není. „Nemáš na půjčení nějaký prachy?“ nadhodím s tím, že by možná bylo lepší, kdybych peníze vyžebral od něj. Než abych do toho zatahoval otce.

Elkan mi věnuje pohled. A je to přesně ten pohled, po kterém cítím stud, protože vím, proč si mě prohlíží. „Ty seš fakt hodně v prdeli, co?“ pronese. Mohl mi raději vrazit facku. V mnoha ohledech bych ji přijal vřeleji.

„Jdi do hajzlu!“ vyjedu. Jsem však příliš unavený, než abych do toho dal dostatek energie, a tak moje nadávka spíš připomíná nespokojené kňourání. „Kafe. Dal bych si kafe,“ zamručím.

Elkan se otočí zády a vytáhne druhý hrnek. „Tak teda kafe. Mléko je v lednici.“

„Chci černé. Hodně silné. A tím hodně myslím hodně, jakože mi srdce vystřelí až do vesmíru.“

Sleduju jeho ruce. Dokonce přistoupím blíž, tak blízko, jak si jen troufnu. Určitě cítí, že právě nevoním, ale nenakrčí nos a nedá mi najevo, že bych měl zapadnout zpátky na druhou stranu místnosti. Elkan raději odloží lžičku, vezme pikslu s kávou a zasype hrnek až po úplný okraj.

Asi vtipkuje. Asi mu přijde legrační brát moje požadavky doslova, protože po tomhle by moje srdce nejspíš vážně bouchlo. Chci se ho zeptat, jestli mu hrnek plný namleté kávy, kam se nevejde ani kapka vody, připadá vážně srandovní, ale neudělám to. Ne, protože mi levý koutek nepatrně cukne.

Doufám, že si toho nevšiml.

Nakonec všechno zase přendá zpátky do piksly. Pomalu a klidně, vůbec se mu netřesou ruce. To bych mu mohl závidět. Horkou vodou, aniž by mu jediná kapka spadla vedle, zalije kafe i čaj. Čaj možná o poznání obřadněji, jakože jde o velkou věc, která se nedá uspěchat. Což asi nedá, nevím. Já čaj nepil celé věky. Naposledy možná s mámou, když jsem byl nemocný a ona mi do něj dala dvě lžičky pampeliškového medu. Někdy jsem ji uprosil na tři. Miloval jsem, když se med nestihl rozpustit, zůstal na lžičce a já ho mohl olízat.

„Tak pojď,“ řekne Elkan a vezme hrnek s čajem.

Znovu mu závidím klidnou a sebejistou ruku, ale to už jsem asi já – rozklepaný a závistivý. Taky v prdeli. Přesto zkusím hrnek s kafem zvednout, nejspíš se přitom i tvářím, jakože o nic nejde, ale sotva ho jen o pár centimetrů nadzvednu, trochu vyliju a opařím si prsty.

Zavřu oči a zhluboka vydechnu.

Elkan přistoupí blíž a vůně bylinkového čaje mi vletí do nosu. „Tak pojď,“ zopakuje a vezme i druhý hrnek.

Projdeme kuchyní zpátky na chodbu. Na stěnách visí zarámované fotografie – hlavně Elkana. Malého kluka, jak jezdí na skejtu, plave v bazénu, objímá se… předpokládám, že s mámou, na pikniku, s… Na jedné z těch fotek už je popálený, bledý a mnohem hubenější, ale usmívá se a můj táta ho drží kolem ramen.

V té době táta ještě nejspíš bydlel se mnou a mámou. Věděl už, že nás brzo opustí? Věděl, že Elkan je mnohem lepší syn než já? Znovu mě napadne vyběhnout po schodech, najít otce a přesně na tohle se zeptat. Třeba bych tu fotografii mohl strhnout ze zdi a vzít ji s sebou. Vrazit mu ji pod nos a dožadovat se odpovědi. Kdy nastala ta chvíle? Kdy ses rozhodl, že on ano a já ne?

Jenže pak udělám další krok, dřív než si cokoli stačím rozmyslet, a pohledem přeskočím na schody vedoucí dolů, u kterých Elkan zastaví.

„Mám s tebou jít do sklepa?“ pochopím. Do sklepa jsem ještě nikdy nikoho nenásledoval, ale zjistil jsem, že příšerné věci se můžou stát kdekoli. Třeba i v nádherných domech s nádhernými pokoji.

Elkan pokrčí rameny. Je jen o trochu vyšší než já, ale ramena má určitě širší a vypracovanější.

Není k smíchu, že kluk, co málem zemřel, vypadá o tolik zdravěji? Není k smíchu, jak strašně vyrovnaně působí? Napadne mě, jestli do čaje nepřidal trávu, ale když se pořádně nadechnu… Trávu poznám a tohle je prostě jen čaj.

„No… Mám rozehranou hru a tady tě nenechám. Kdyby tě náhodou napadlo budit celej barák,“ vysvětlí a čeká. Se dvěma plnými hrnky, jejichž hladina se ani nehne.

Nakonec jdu. Po schodech dolů a nevím, co čekat. Možná by mě pobavilo, kdybych tam dole našel mučící pokoj, ze kterého bych už nikdy nevyšel. Nic, co by mě šokovalo. Můj život má totiž často tendenci končit ve sračkách. Tohle bych považoval jen za poslední třešničku na dortu.

Ale Elkan není žádný psychopat a sklep je prostě jen obyčejný zašívací pokoj s gaučem, obrovskou televizí a knihovnou.

Na zdi je spousta plakátů, většinou herních. Hodně těch her mi něco říká, protože kluci v baru o nich občas mluvili, nebo jsem sem tam viděl nějaký gameplay, když jsem náhodou projížděl YouTube. Sám jsem ale nikdy žádnou nehrál.

Pamatuju si, že jsem k jedenáctým narozeninám chtěl herní konzoli, jenže otec tenkrát řekl, že jsem na to ještě mladý a většina her je příliš násilná. Máma s ním souhlasila. Dostal jsem nové kolo, což nakonec taky nebylo špatné. V dalších letech jsem se pak ztratil v knížkách a nekonečných příbězích a na hry zapomněl.

Ušklíbnu se, když vidím hry na Playstation, jednu vedle druhé na dlouhých policích. Je jich tolik. Kdybych z nich vyskládal řadu, obkroužily by místnost aspoň třikrát a já bych měl důkaz, jak strašně nefér tohle celé je.

„Co je?“ řekne Elkan. Položí oba hrnky na stolek a narovná se.

Možná tuší, na co myslím. Možná si to taky myslí. Měl by.

Na mého otce přece nemá právo. Nebo snad ano? Když vám někdo zachrání život, vběhne pro vás do hořícího domu a vynese vás v náručí, když za vámi následně chodí každou volnou chvíli do nemocnice a dává dost jasně najevo, jak moc vás má rád, můžete si pak nárokovat jeho čas, jeho přítomnost, jeho život?

„Žiješ si tu asi hezky, co? To ti koupil Alex?“ Ukážu na televizi, na herní konzoli, na nekonečnou řadu her a myslím na to, jak jsem držel dveře, aby se ke mně opilý Johnny nedostal, a pořád dokola jsem sliboval, že peníze brzo seženu.

Kolikrát jsem brečel a prosil? Přitom hodinu cesty ode mě byl dům, byl pokoj, bylo tohle všechno a já o to tolik stál. Možná by mi stačilo mnohem míň. Třeba vědomí, že na všechno nejsem sám. Že je na světě někdo, komu na mně záleží.

Když Elkan neodpoví a raději sedne na gauč, vezme ovladač a zapne pauznutou hru, pochopím, že se mnou nejspíš nechce rozebírat, kdo měl na co nárok. A tak sebou taky praštím na gauč. Svalím se na něj jak pytel brambor a zapadnu mezi polštáře. Pořád mám na sobě boty i bundu, tričko se mi lepí na záda a zebou mě ledové prsty. Začíná mě bolet hlava, přestože je to zatím jen hodně vzdálený pocit, který velmi pravděpodobně brzy přeroste v něco horšího.

Ale teď ta chvíle ještě nepřišla. Teď sedím v měkkých polštářích a všechny svaly postupně povolují. Mohl bych sledovat hru, ale poslední dobou hůř vidím do dálky a nemám náladu se snažit, a tak raději pozoruju Elkana. Jak ani na vteřinu nepokrčí čelo. Dokonce i ve chvíli, kdy zběsile mačká ovladač, kdy mu jde ve hře o život, na sobě nedá znát, že by byl ve stresu.

To já bych asi byl. Asi bych se bál, že herní Nate umře a bude to jen další připomínka toho, jak strašně se mě podobné věci dotýkají.

Jenže Elkan měl ke smrti hodně blízko, jeho nejspíš nic podobného rozhodit nemůže.

Dlouho jsem cítil vztek, pořád ho v sobě mám, ale teď, když vidím jeho jizvy na pravé tváři, jak dosahují k uchu, jak se plazí po krku, jak mizí pod mikinou, jak vykukují na prstech pravé ruky, takže vím, že se táhnou po boku i po celé paži, že jsou rozlezlé, hluboké a svraštělé… Dokážu ho celkem lehce nenávidět za všechno, co má a já ne, ale stejně tak ho dokážu litovat. Hluboce a upřímně.

Nejsem přece hajzl, abych někomu přál tolik bolesti.

Nakonec pohled na něj nevydržím. Vstanu, abych si prohlédl knížky v knihovně.

Není jich mnoho, maximálně padesát a většinu z nich jsem buď četl, nebo alespoň znám. Přesto po nich přejíždím prstem, čtu hřbety a sem tam nějakou vytáhnu, dokud… dokud nenarazím na malou žlutou knížku schovanou úplně na kraji, zmáčknutou mezi stěnou knihovny a Eragonem.

Panebože.

Opatrně ji vytáhnu a přejedu prstem po vyraženém názvu.

Přines mi hlavu čarovného prince, přečtu neslyšně.

„Ta je dobrá,“ řekne Elkan, který mě nejspíš celou dobu pozoroval, abych něco nešlohl. Ale to nemusel, tahle knížka je totiž moje. DO HÁJE, KURVA. TOHLE JE MOJE KNÍŽKA! Koupil jsem ji za peníze, které jsem dostal k narozeninám. Byla to možná vůbec první věc, co jsem si sám koupil. A četl ji celou noc, s lampičkou pod dekou, protože jsem druhý den měl jít do školy.

Máma stejně asi tušila, že nespím, přesto mě nechala, protože lásku ke knihám vždycky podporovala. Říkala, že čtení je nádherné, a sama sedávala dlouho do noci v houpacím křesle a čítávala nekonečné historické romány.

„Protože dobro vždycky zvítězí nad zlem?“ pronesu váhavě, ale ani na vteřinu neodtrhnu od knížky zrak. Jak se dostala sem? To ji otec jen tak sbalil, když tenkrát odcházel? Proč? Nikdy jsem ho neviděl číst.

Nikdy jsem…

A pak už chápu. 

Nevzal ji pro sebe a Elkan ji četl.

„No jasně. Kdo nemá slabost pro hrdiny?“ řekne.

Myslí tím mého otce, o kterém už hodně lidí řeklo, že je hrdina? Dokonce i máma, která měla všechny důvody ho nenávidět.

„No tak třeba já nemám slabost pro hrdiny,“ odseknu. Vrátím se na sedačku a s knížkou přitaženou na hrudi se schoulím do klubíčka.

Elkan znovu začne hrát, a když chvíli mžourám na obrazovku, vidím postavu blonďaté holky chodit v noci po lese. Nejspíš se jedná o hororovku. A stejně, i když ve hře sem tam někdo zaječí, utíká a Elkan zběsile mačká tlačítka, nevzbudí to ve mně absolutně žádnou energii.

Možná bych se mohl napít kafe. Možná bych mohl knížku otevřít a zkusit číst. Možná bych mohl chodit kolem gauče, pořád dokola, dokud by mi odlepující se podrážka definitivně neupadla a já bych musel poprosit o lepidlo nebo aspoň lepicí pásku. Jenže nic z toho nakonec neudělám.

V místnosti je teplo.

A já nemám ani trochu strach, což je tak zvláštní.

Jako bych byl přesvědčený, že mi popálený kluk nemůže nic udělat. Ale to je hloupost, ne? Každý na světě mi může ublížit. Takže bych vážně neměl usínat.

***

Na hodně malou chvíli zavřu oči, v podstatě jen mrknu, ale když je znovu otevřu, Elkan hraje za brýlatého kluka, hrnek s čajem má opět plný, pomalu se z něj kouří, a já ležím v ještě podivnější a zkroušenější poloze.

Takže jsem to nejspíš zalomil na docela dlouho.

Zkusím se vyškrábat do sedu, ale tak divně sjedu, až se mi na zádech vyhrne tričko. Teprve teď mi dojde, že mám na sobě pořád bundu a že je mi příšerné horko, proto ji ze sebe v rychlosti strhnu a hodím na zem.

„Ty nepůjdeš spát?“ zamumlám a promnu si spánky. Hučí mi v uších. Napiju se studeného kafe, ale vůbec to nepomůže, i když je vážně silné. A na jazyku mi po něm zůstane divná pachuť, tak ji zkusím ještě jednou zapít.

„Ne, to určitě ne,“ zavrtí Elkan hlavou, aniž by odtrhl pohled od televize. Řekne to klidně. A odměřeně. I když ho vůbec neznám, v tomhle je jak otevřená kniha, která se příliš nepokouší skrývat emoce. Buď si jimi není jistý, nebo je mu jedno, co si kdo myslí.

To bych mu mohl taky závidět. Já neustále přemýšlím, co si o mně kdo myslí. Nejčastěji hledám ve výrazech, jestli v nich nezahlédnu poznání, že vědí, kdo jsem.

Přesně takhle jsem se totiž potkal s Johnnym.

Chvíli na mě koukal a nakláněl hlavu na stranu. Věděl jsem, že se zeptá, ještě předtím, než vůbec otevřel pusu. Nejseš ty náhodou ten kluk…

Jsem. A strašně nechci být, tak asi dává smysl, že z toho mám strach.

„Támhle ve skříni je deka,“ pronese Elkan a mávne rukou, ale já tím směrem ani nepohlédnu.

„Proč?“ řeknu.

„Proč co?“ řekne on.

„Proč nespíš?“ vysvětlím. Poznám, že je unavený.

Elkane, proč nespíš? Je za tím nějaký příběh, nebo jen prostě potřebuješ vážně nutně dohrát nějakou hloupou hru?

Možná bych k němu mohl přisunout hrnek se studeným kafem.

„Protože… ti do toho nic není,“ oznámí významně. A má pravdu, nic mi do toho není, ale to neznamená, že bych nebyl zvědavý. Je teď to nejzajímavější v mém životě. Když se přestanu soustředit na něj, začnu myslet na bolest hlavy a svírající se žaludek. Na horko a zimu.

„Nespíš, protože mi do toho nic není?“

Přikývne. „Přesně. Kdyby ti do toho něco bylo, rozhodně bych spal.“

„No tak promiň, že jsem se zeptal. Netušil jsem, že máš problémy zvládat normální konverzaci.“ Že je tak těžké říct: Nespím, jelikož…

… mám strach. (A já bych klidně přiznal, že já taky. Z toho, co bude.)

… mám noční můry. (A já bych klidně přikývl. Nepověděl bych mu o svých, ale co takhle rada? Jedna pilulka štěstí a všechno bude lepší. Vážně.)

… jsem v piči. (A já bych klidně rozhodil rukama. Nakonec, všichni jsme, ne?)

… to potřebuju dohrát. (A já bych klidně poznamenal, že je rozmazlenej spratek, co nemá žádné povinnosti. Co neví, o čem život může být. Ale byl bych nespravedlivý a myslel na všechny ty noci, kdy jsem do rána četl jenom proto, abych věděl, jak příběh skončí.)

Místo toho je protivný.

A já si s protivností nikdy neuměl poradit. Neumím se nad ni povznést. Neumím si připustit, že se mě to vůbec nemusí týkat. Neumím protivného člověka uklidnit.

Elkan pauzne hru. A ticho v místnosti je najednou všude. Píská mi v uších a slyším tlukot vlastního srdce. Jsem rád, že sedím, jinak by se mi asi motala hlava a skončil bych rozplácnutý na zemi. Takhle jen zírám do hrnku, zkouším se propít ke dnu a předstírám, jak mě moje ruce poslouchají.

Nejspíš proto mě Elkanova otázka nepřekvapí.

„Co se ti stalo?“ řekne a poposedne tak, aby na mě líp viděl.

Kdybych byl sjetý, určitě bych se ho z legrace zeptal, jestli se mu líbí, co vidí.

„Kdy přesně?“ Taky se natočím, abych ho měl přímo před sebou. Ten jeho všetečný, hloubavý a uhrančivý pohled.

„Dobrá otázka,“ přikývne. „Myslel jsem to tak, že vypadáš takhle.“

Jestli to bolí? Ta otázka? Možná.

Nikdo nechce skončit na dně. Natolik zoufalý, že se v noci rozhodne jít škemrat k otci, přestože otce nenávidí. Nenapadá mě horší možnost, jak ještě víc ztratit vlastní hrdost. A to jsem už za život udělal spoustu špatných rozhodnutí, lámal hrdost na malé a ještě menší kousky a postupně je ztrácel, takže nechápu, jak v sobě ještě nějakou můžu mít.

Ale o to možná jde. Možná proto jsem tady. Protože žádnou hrdost dávno nemám.

„Nevím, co takhle znamená. Ale obecně… Zatímco ty si žiješ v království s obrovskou televizí, gaučem a hrama, kde dobro vítězí nad zlem a kde existují hrdinové, já to měl trochu jinak. Máma umřela, nevlastní otec se oběsil a vlastní… No, oba víme, jak to s ním dopadlo. Koho si vybral, že? Stačí ti to jako odpověď?“

Stačí, nebo mám přiznat všechno? Úplně každé ponížení?

Pojďme vytáhnout naše noční můry, nechme je lítat po pokoji a sledujme, co se stane pak.

„Je dost šílený, co se ti stalo,“ souhlasí Elkan. V něčem je ovšem jako já. Taky si neumí poradit s protivností, takže na moje štěkání reaguje vrčením. „Ale já, moje televize a hry za to nemůžeme. A tohle království…“ Uchechtne se a zakroutí hlavou.

Co tohle království nedořekne, ale i kdyby…

„Poslouchám,“ vypálí zničehonic. V jeho výrazu je najednou obrovská hromada energie, přestože celou noc nespal. Kéž bych mu mohl trochu ukrást a měl sílu bojovat a křičet a hádat se.

O čemkoli.

„Posloucháš co?“ nechápu.

„Očividně toho máš hodně na srdci,“ vysvětlí a ani na vteřinu se nevzdá povýšeného výrazu.

Tohle nenávidím, nenávidím, když to lidi dělají. Koukají na mě a dávají najevo, jaká jsem pro ně špína. „Máš pocit, že tam mám tebe, co? Na srdci. Že nemůžu překousnout, že mě Alex opustil a raději se stará o tebe. A víš co? Jo, sere mě to přímo neskutečně, ale rozhodně nepotřebuju, abys dával najevo, o kolik jsi lepší!“ křičím. I přes bolest hlavy, sucho v krku a mžitky před očima.

Na druhou stranu… Nezasloužím si jeho pohrdání? Já mu přece řekl, že je ofačovaný blb.

„Sorry. Kdybych věděl, že přijdeš, schoval bych televizi i hry,“ odsekne otráveně. Takže jsme ze sebe otrávení navzájem. „Chceš ještě jedno kafe?“

„Ne,“ zamručím.

Navzdory tomu, co jsem řekl, ve skutečnosti srdce vyslat do vesmíru neplánuju. Překvapení, překvapení. Kluci jako já občas přehánějí a lžou.

Sjedu zpátky do pololehu.

Nechci se s ním hádat, ale chci vyhrát. Nechci do toho dát žádnou energii, ale chci, aby uznal, že mám pravdu. Pravdu v čem, netuším. Asi ve všem. Ohledně každé křivdy, kterou cítím.

Možná by mi prostě jen pomohlo, kdyby jednoduše souhlasil.

Ano, Nate, máš pravdu. Tvůj otec je parchant. Neměl tě opouštět. Nejsem lepší než ty. Nejsi k ničemu. Nejsi troska. A pokud ano, nemůžeš za to.

Kdyby tohle řekl, cítil bych se líp? Byl bych odhodlaný mu věřit?

Odpustit sám sobě?

Jenže Elkan porážku v neexistující bitvě nepřijme. Místo toho znovu zvedne ovladač a navrhne: „Můžu pustit něco pro dva.“

V první vteřině chci okamžitě přikývnout, jenže mi velmi rychle dojde, že bych se akorát zase ztrapnil, takže zavrtím hlavou. „Asi ne. Neumím to.“ A možná je to k smíchu, ale já dokonce ani nikdy žádný ovladač k herní konzoli nedržel. Netušil bych, co mačkat a…

„Ukážu ti to,“ pokrčí Elkan rameny, jako kdyby o nic nešlo. „Není to těžký.“ Rovnou vstane, pár vteřin zírá na nekonečného hada her, než jednu vytáhne. Stihnu na obalu přečíst Unravel, což mi moc neřekne.

Když mi podá ovladač, zkouším se netvářit vyjeveně.

Přisedne blíž, zvedne ruku a v dalším okamžiku ji položí na mou. Je to ta pravá, ale na bříškách prstů nejspíš žádné jizvy nemá, protože když se mě dotkne, jsou překvapivě hebké. „Takhle,“ vysvětlí a jemně zatlačí na můj prst a pohneme s joystickem.

„Jasně,“ přikývnu a zkusím to ještě jednou. S jeho prstem na mém prstu.

Pohled mi z obrazovky sklouzne dolů. Má hezké dlouhé prsty a neokousané nehty, za kterými není špína. Nebýt jizev, které dosahují k prvním kloubům, byly by to jedny z nejhezčích rukou, co se mě kdy dotýkaly.

Elkan si všimne, na co koukám, a okamžitě se stáhne.

Nepoznám na něm, jestli se stydí, ale rozhodně mu to není příjemné.

Odsedne si a počká, až ho se svou postavičkou doženu. A tak pádím. Vlastně je to tak od začátku. On razí cestu a já ho následuju, jak nejrychleji dokážu. Někdy mi to trvá, protože mi nejde zkoordinovat mačkání víc tlačítek najednou. Ale Elkan je trpělivý a klidný. Když se mi povede vyskočit za ním až napočtvrté, věnuje mi rychlý úsměv a řekne: „Dobrá práce.“ A přitom oba víme, že dost kecá. Že jsem k ničemu. Obzvlášť, když nás začne po lese honit slepice.

Vždycky zpanikařím a ona mě sezobne.

Nakonec naštvaně a trochu zoufale vyštěknu, jestli bych nemohl jeho panáčkovi skočit na záda, aby to celé proběhl za nás oba, já na to nemám. Jenže Elkan jen zavrtí hlavou a asi podesáté zopakuje, že o nic nejde.

Ale do háje.

Mám absťák a neustále musím mhouřit oči, protože do dálky prostě hůř vidím. Nemluvě o neohrabanosti a strachu, že ho naštvu.

Nakonec slepici zvládnu utéct a to mě… Není normální, abych v situaci, v jaké se nacházím, cítil radost z takové hlouposti. Až se budu vracet do života, který mě netrpělivě čeká, do všech těch každodenních sraček, asi těžko mě bude hřát, že jsem porazil pitomou virtuální slepici.

A to jen proto, že jsem ve správném pořadí pomačkal pár tlačítek.

Hrajeme dlouho. Předpokládám, že už je ráno, ačkoliv ve sklepě není žádné okno, abych to mohl zkontrolovat. Ale vlastně mi na čase vůbec nezáleží, absolutně nikam nespěchám. Klidně bych tady mohl sedět zbytek dne, do dalšího rána, popíjet kafe, sem tam spát, číst a listovat v knížkách, a dokonce bych přežil i Elkanovu přítomnost.

Jenže velmi brzo uslyším na schodech kroky. Jsem ovšem dost zpomalený, takže trvá, než mi všechno zapadne na své místo, než mozek řekne zbytku těla, že se kroky přibližují a že bych měl otočit hlavu, abych viděl, kdo přijde.

A tak nejprve slyším veselé a odpočaté „dobré ráno“, a teprve potom uvidím otce, jak ještě v pyžamu a s hrnkem kafe vejde do místnosti.

Nenávidím vidět ho spokojeného, i když bych mu nic hrozného nejspíš nedokázal přát. Jen… Vstával s vědomím, že jeho feťácký syn je někde tam venku, troska, co nemá peníze ani na jediný prášek proti bolesti, a stejně se usmívá, stejně si vykračuje po vyhřátém útulném domě s dobrou náladou.

Myslel vážně, že mě miluje nade vše? Zatím tomu nic nenasvědčuje.

Budiž mu k dobru, že sotva mu pohled padne na moji nezanedbatelnou maličkost, jeho úsměv ztuhne. Jak rychle se jedno obyčejné ráno může v okamžiku převrátit, co?

„Nate?“ vydechne překvapeně a přeskočí pohledem na Elkana. Pak zase na mě. Na ovladače. Na obrazovku televize. A opět skončí u mě. „Nate, ahoj.“

Co kdybych mu řekl, aby vypadnul? Něco jako: Alexi, táhni zpátky, zrovna teď s Elkanem hrajeme a já se po hodně dlouhé době docela bavím, takže bys mi mohl dopřát ještě chvíli, ne?

Jenže atmosféra noci je pryč. Cítím to já a nejspíš to cítí i Elkan, protože hru vypne a vstane.

„Tak zatím, Nate,“ řekne bezvýrazně a odejde.

Jen tak, až mám po společně strávené noci tendenci vyštěknout: A to je všechno? Prostě odejdeš, dřív než stihnu zpracovat, že se noc překlopila v den?

Ani nevím, jestli se za mnou ohlédne, protože v tu chvíli věnuju pozornost černé obrazovce.

Pomalu odložím horký ovladač na stolek a vstanu. Nemá cenu chodit kolem horké kaše. „Potřebuju prachy.“

„Dobře. Peněženku mám nahoře. Kolik potřebuješ?“ přikývne otec. Evidentně ho chození kolem horké kaše taky nijak nerajcuje.

Pokrčím rameny. Pořád nevěřím, že to bude takhle snadné. Čekám, kdy se objeví velké a nehezké ale. „Hodně. Kolik máš?“

„Nevím, musím se podívat. Pojď se mnou.“ S těmi slovy se vydá po schodech nahoru, a tak vezmu bundu i knížku Přines mi hlavu čarovného prince a jdu za ním. Trochu vratkým krokem, ale za to nejistota nejspíš nemůže.

Z potemnělého sklepa do ranního světla.

Kdybych byl upír, určitě bych protivně zasyčel.

Otec mi na chvíli zmizí z dohledu a já netuším, kam šel, proto zůstanu stát na chodbě. Hned vedle Elkanovy rozesmáté fotky z bazénu. Na ní ještě jizvy nemá, navíc se směje způsobem, ze kterého jde poznat dětská bezstarostnost.

Kdybych udělal jediný krok dozadu, stál bych vedle fotky s obvazy.

„Teď u sebe víc nemám,“ řekne otec, když vyjde ze dveří naproti kuchyni. V ruce drží peněženku a několik bankovek, které mi bez váhání podá. A tak je přijmu.

Ví, k čemu je použiju? A jestli ano, a nemusí být zrovna génius, stačí jeden rychlý pohled a celý svět má jasno, tak mu to nevadí? Dojde mi, že jde z jeho strany možná jen o způsob, jak zmírnit výčitky. Dát ztracenému synovi, co chce, a na konci dlouhého dne usnout s lepším pocitem, že pro něj něco udělal.

A je jedno co. Nebo ne?

„Jo, v pohodě,“ pronesu a peníze schovám. Tím pro mě návštěva končí, samozřejmě, co dalšího bych tu pohledával? Chci projít kolem otce k hlavním dveřím a vypadnout, ale ve skutečnosti jsem ani na vteřinu nedoufal, že bych mohl tak snadno proklouznout.

„Chci, abys tu bydlel,“ vyhrkne otec a zatarasí mi cestu. Je o něco vyšší a na každé z těch slov dá důraz, takže si najednou připadám malý a bezvýznamný. Což je přesně ta chvíle, kdy se zatvrdím a stáhnu do sebe.

„Ses asi posral, ne?!“ vyštěknu nevěřícně. „Nebudu tu bydlet a hrát si na šťastnou rodinku!“

Jeho otázka je vzhledem k situaci, minulosti a vztahům celkem… šokující. „Proč ne?“

Proč ne? Proč NE?!

Protože je té nenávisti až příliš. Protože… Protože máma je moje rodina a já nechci novou. Nechci připustit, že by ji někdo mohl byť jen vzdáleně nahradit. Protože nechci odpustit. Nechci otci dopřát pocit, že jsem na jeho chyby zapomněl. A protože po všem, co se stalo, netuším, jestli zvládnu žít normální život. Nevím ani, jak přežít, natož cokoli navíc. Protože někdo jako já si rodinu nezaslouží. Ani takovou, kterou nemá rád.

Která si přišla odnikud a myslí, že mě může milostivě zachránit.

„Protože o to nestojím,“ odseknu.

Protože jsem zašel příliš daleko na to, abych se vracel.

„Budu ti dávat pravidelně peníze. Tolik, kolik budeš chtít. Ale musíš tady bydlet. To je moje jediná podmínka.“

„Kolik budu chtít?“ ujistím se.

„Samozřejmě ti nemůžu dávat miliony, ale ano, pokud na to budu mít, dám ti, kolik si řekneš,“ přikývne bez zaváhání. V jeho pohledu je hodně emocí, ale sakra, ani jedna z nich mi není povědomá. Nepamatuju si, že bych u něj kdy viděl tolik starostlivosti a obav.

„A jediné co, tak tu musím bydlet?“ pokračuju.

Znovu přikývne. A znovu působí sebejistě, jakože už nad tím přemýšlel. Že proti tomu nikdo v tomhle domě nic nenamítá. Že to dokonce i sám dům bere na vědomí. „Přesně tak. Bydlet znamená, že tu budeš vždy od devíti večer do šesti ráno a v neděli v době oběda.“

Vlastně mi ta představa přijde legrační. Nesmírně vesmírně legrační. „Jakože bych měl večerku v devět?“ povytáhnu obočí.

„Je ti sedmnáct, takže ano. V devět.“

Teď by se hodilo strhnout tu fotku ze zdi a ukázat ji otci. Zeptat se, jestli v moment, kdy se to fotilo, už věděl, že mě a mámu opustí. Že odejde, aniž by se otočil nebo zaváhal. A jestli myslí, že má právo mi dávat večerku, když nejsem plnoletý. Jenže já místo toho klidně přikývnu. „No tak jestli je to jediná podmínka, proč ne, že? Znamená to, doufám, že ti bude jedno, co si za ty peníze koupím? Můžu dát svému dealerovi tuhle adresu? Abych se za ním nemusel pokaždé táhnout přes celé město. Už se nemůžu dočkat, až si dám lajnu na tom vašem nóbl stole, co máte v kuchyni. Taky jsem si všiml, že třídíte odpad, tak možná, pokud by ti to nevadilo, což by nemělo, když jsi měl jen jednu podmínku, by bylo fajn pořídit ještě jeden koš na jehly. Víš jak, aby se tu neválely.“

Když skončím, usměju se. Tak líbezně, jak jen dokážu.

Oba víme, že ho chci jen naštvat a šokovat, ale zároveň oba víme, že… je v tom hodně pravdy. Co myslí? Že se sem nastěhuju a všechno se rázem změní a zlepší? Že zvládnu žít se vzpomínkami? S každou tou podělanou noční můrou a nebudu potřebovat ani na okamžik zmizet?

„Nate,“ vydechne. Unaveně? Mluví se mnou pár minut a už je unavený. Jak by tohle mohl zvládnout déle než jedno zimní ráno?

Nelžeme si. Nemá na to. Já na to nemám. Tenhle dům na to nemá.

Nejspíš proto přitvrdím a použiju to jediné, o čem se nikdy nežertuje. Tak trochu doufám, že ho tím naštvu a pošle mě pryč se slovy, abych se nevracel. „Třeba by se Elkan rád přidal. Mohl bych mu pomoct spát. Ten kluk to fakt potřebuje. Myslel jsem, že po těch letech už bude v pohodě, ale překvapení… Pořád je v prdeli.“

Jo, naštval jsem ho. Poznám to podle roztažených nosních dírek a pohledu, který mi věnuje.

Škoda jen, že navzdory tomu, že jsem dokázal, co jsem chtěl, necítím žádné zadostiučinění. Necítím totiž nic kromě bolesti a svědění všude na těle.

K mému překvapení však otec nevybuchne, dokonce mě ani neokřikne, přestože jeho hlas je velmi chladný, když říká: „Jak jsem řekl. Mám jen jednu podmínku.“

Jednu podmínku. Jak moc myslí, že jsem naivní? Nikdy to není jedna podmínka. Nikdy to neskončí s ní a hranice se budou nenápadně posouvat, až nakonec zjistím, že jsem na úplném dně a sám ani nebudu vědět, jak jsem se tam dostal.

O posouvání hranic toho vím až příliš. S Donem to přece bylo úplně stejné.

„Skvělý,“ zamručím a hodím na sebe bundu. „Promyslím to,“ odseknu způsobem, ze kterého je nejspíš úplně jasné, že k tomu nikdy nedojde.

Ale otec to buď ignoruje, nebo nevnímá, protože přikývne a pohledem zavadí o knížku, kterou držím v ruce. Načež pronese tu vůbec nejhorší věc, jakou může. Netvrdím, že si v duchu stavím vzdušné zámky a vytvářím naivní a hloupé představy o šťastném životě, ale kdybych to dělal, nebo si to pro jednou dovolil, otec by je uměl jednou větou zbortit. A ještě se u toho usměje. „Elkan ti půjčil knížku? Tahle se mu líbila.“

Mám vybuchnout jak supernova? Mám se začít smát tak moc, až mi vyhrknou slzy? Co mám v takové situaci dělat, když sám sebe zkouším neustále přesvědčovat, že mi na otcově odchodu nikdy nezáleželo?

„To je moje knížka. Sebrals ji, když jsi zdrhl za lepším, ty kreténe!“ vyštěknu.

A je to díkybohu to poslední, co musím říct, protože mě otec konečně nechá odejít. Do chladného rána, které mi vrazí pořádnou facku. Ostře se nadechnu a studený vzduch mi vletí do nosu a krku, až mě to rozkašle.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. A už je tam i celý ELI. ♥

Subscribe
Upozornit na
4 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
ErinSixx
3. 7. 2024 17:50

Uz par minut premyslim co napsat…Chci vic..chci vedet vic..stale tolik otazek.
Velmi emocni i presto ze by nekdo mohl.rict ze se tam vlastne nic nedeje..z meho pohledu se tam toho deje az moc.
Dekuji za kapitolu a tesim se na dalsi a dnes se zelenym cajem💙

Eva
3. 7. 2024 21:58

Naprosto skvělý. Nathaniela už miluju a Elkan je zatím jedno velký tajemství. Není třikrát týdně
málo ? Potřebuju to jako knihu ( papírovou) , s tou hezkou obálkou .