ŽIVOT SE ŠTĚNĚTEM NĚMECKÉHO ROŠŤÁKA

02. 12. 19

#zitchlupy


S velkým psem přichází velká odpovědnost, Petere Parkere, to si pamatuj.

Moje rozhodnutí pořídit si psa nepřišlo ze dne na den. Bylo tady dlouho, akorát jsem si myslela, že nejsem schopná postarat se, a že to se mnou ten pes třeba ani nemůže zvládnout. Jenomže pak jsem poznala Kimi, což je ta krásná australačka, kterou máme porůznu všude na fotkách, a zjistila jsem, že nám to spolu jde. Tak proč by to nemohlo jít i s dalším psem?

Sto padesát psů pro Evu, ale vlastně by stačil jeden, kterého bych mohla vypiplat od štěněte.

Měl to být ovčák, protože Kimi je ovčák a já to hodně posuzovala podle ní, snad jako kdyby mohli být všichni ovčáci na světě stejně tak báječní jako ona. Jméno jsem měla vybrané dávno. Koda. Určitě si pamatujete na umručeného-emocionálního-vznětlivého puberťáka z povídky Medvídek, který tak krásně tancoval, a ještě krásněji miloval. Napsala ho Klárka a mně se ten kluk nějak dostal pod kůži.

(Teď, když nad tím tak přemýšlím, byl můj pes od začátku odsouzený k tomu být medvídě!)

Jako malá jsem měla ráda Komisaře Rexe, ale nikdy mě nenapadlo takového psa chtít. Nejdřív jsem prostě a jednoduše chtěla australáka – víc australáků, větší legrace a nahánění do hloučku na procházkách. Potom jsem uvažovala o chodském psovi, pak o švýcarském ovčákovi… A jednoho dne, už ani nevím, odkud to přišlo a jak se to ustálilo, jsem si po přečtení tuny článků na internetu, vybrala německého.

Možná, že se Klárka smála, protože si myslela, že to stejně změním, ale to se kupodivu nestalo. Po všech těch úvahách, jestli si nevyberu špatně, jsem se spokojeně zachumlala a uchýlila do lehkého ezo přesvědčení, že mi Vesmír dá přesně takového psa, kterého potřebuju.

Tak přišel Koda.

Paní chovatelka mi o něm vyprávěla spoustu věcí. Třeba to, že je pohodář a nic ho nerozhází, a že bude vyrovnaný a moudrý. Brala jsem to s úsměvem, v domnění, že se podobné věci zájemcům o štěňata prostě říkají, ale víte co… Když jsem Kodu viděla poprvé, na rozdíl od ostatních štěňat spal, a dokonce mu bylo jedno, že po něm skáčou. A jakmile došlo na hrabání krtin, kdy se štěňata aktivně pustila do práce, Koda hrabal vleže.

Celou cestu domů v autě spal. A já jsem se dívala na to velké „přerostlé“ štěňátko a říkala jsem si, co to sakra dělám, a jestli si spolu zvládneme zařídit hezký život. Ale vnitřně jsem cítila klid, z něho i ze sebe. Věděla jsem, že ať se stane cokoli, ta malá (velká!) chlupatá koule je moje zodpovědnost a já mu musím zařídit co nejlepší život.

Klárka mě varovala předem, že se může stát ledasco. Vycházela z vlastní zkušenosti, kdy Kimi jako štěně skoro vůbec nespala, rozhryzala nespočet věcí, rozcupovala kytky v květináči a vstávala v době, kdy většina lidí kolikrát teprve chodí spát. Takže jsem myslela, že jsem připravená na nejhorší, ale vážně – a teď jako úplně vážně – na to, jak bude člověk první dny unavený, se připravit nedá.

Po rozpačitém seznámení se z Kody a Kimi stala nerozlučná dvojka. Stačily tři dny na to, aby se začali dělit o hračky, pobíhat spolu a olizovat se. Nejspíš to částečně urychlil i – v tomto ohledu – Kodův chybějící pud sebezáchovy, kdy jde vrčícího psa drsně a neohroženě… olíznout.

Každopádně Koda byl od začátku skvěle socializovaný, protože chovatelka nemá na psech postavený byznys, ale prostě je miluje, a dbala na to, aby se už v jako malá například projela autem a neměla z toho později trauma. Koda se nebál výtahu. Nechal si nasadit košík. Vodítko ho nijak neděsilo, ani neotravovalo. Když poprvé přišel k nám domů, celý ho proběhal, a pak si lehnul s výrazem: „Aha, tak jo, sice mi vadí, že máte jenom jednu konzoly a nejsou tu poschovávané kosti, ale nějak se s tím popasuju.“

V noci jsem s ním spala v obýváku, aby Kimi nebyla nervózní, a zatímco jsem každou chvíli kontrolovala, jestli klidně dýchá a nic mu nechybí, on pokojně pochrupoval.

Během následujících dní bylo nejtěžší připustit si, že nejsem schopná vychytat (asi jako skoro všichni, co kdy měli štěně), kdy bude čůrat, nebo kadit. A aby to ani jednou neudělal doma, to bychom nejspíš museli trávit venku 24 hodin denně. Naštěstí se velice rychle naučil, že je potřeba trefit se na plínku, což mu zhruba ve dvou z deseti případů vycházelo.

První víkend, asi deset dní po tom, co přijel, jsem tu s ním zůstala sama, protože Klárka s Kimi musely na dva dny odjet. Byla jsem tak unavená, že jsem dělala spoustu věcí spíš automaticky, jako třeba jídlo… No dobře, nevím, jestli jsem během těch dní jedla, ale Koda jedl, a to pro mě bylo hlavní. Všechno jsme první den bez Klárky a Kimi celkem dobře zvládali, jenomže pak se mu nějak podařilo vlézt ke mně do sprchy, sházet šampóny a vypít teplou vodu. Byla to docela sranda, protože měl mokré uši a snažil se ulovit sprchu.

Byla to sranda i ve chvíli, kdy vyběhl a udělal všude mokré ťápoty. Jenomže se ukázalo, že mu teplá voda neudělala zrovna nejlíp, takže se docela ultimátně… Zkrátka hovna byla všude. Rychle jsem na sebe hodila župan a šla to uklidit, jenomže Koda došel k názoru, že je to nesmírně zábavné, a začal v tom dupat. Ze županu visely legrační tkanice, takže je chytal a skákal na mě, a když jsem se ho snažila hysterickým tónem uklidnit, myslel si, že štěkáme spolu, a vůbec největší bžunda byla, když jsem se po jednom ho… smekla.

Nějakým zázrakem se mi povedlo uklidit, a pak jsem se prostě rozbrečela, že to je konec, a že to nezvládnu, když tu mi svitla naděje v podobě blížícího se Kody. Přišel ke mně a bylo to přesně jako v tom americkém filmu, kdy pláčete a pes vás jde utěšit, olízat vám slzy a položit si hlavu na vaše rameno. S tím zábleskem naděje jsem se na něj pokusila usmát… a on mě brutálně hryznul do nosu.

Ten večer byl náročný a já došla k tomu, že není možné zvládnout to způsobem, kdy mám všechno pod kontrolou, jako spíš že se naučím žít chaos. Následující dny, když se Kimi vrátila, jsem se naučila spát v době, kdy spí psi. Dny ubíhaly a všechno si sedalo. Bylo to jednodušší, nebo jsem na to možná snáz reagovala, těžko říct. Koda rozkousal dřevěné obložení, ohryzal rohy zdí, pošmáknul si na polštáři, ochutnal Klárčiny oblíbené papuče…

A taky se učil. Povely zvládal naprosto bez problémů. To je jedna z báječných věcí na německých ovčácích. Rádi se učí a okamžitě chápou. Venku si vás hlídají. A pokud můžu mluvit přímo za Kodu, málokdy se bojí. U něj konkrétně jsem nezažila, že by na něco reagoval bázlivě. Miluje chození na veterinu, neděsí ho tramvaje, potkávání jiných lidí, anebo zvířat, dvouhodinovou cestu vlakem prospí…

Zrovna teď se mu mění zuby a nejspíš přijde náročná puberta, ale heleďte, Koda z povídky Medvídek to nakonec taky zvládnul, respektive Efram to zvládnul a přežil Kodovy nálady.

Život se psem je život se psem, a pokud víte, že ten balíček chlupů bude mít zanedlouho dohromady aspoň pětačtyřicet kilo, musíte se s tím nějak poprat. Já se občas setkávám s názory, že německý ovčák je pro chlapy, protože ho dokážou přeprat a zvládnout, když o něco jde. Že bych si měla pořídit třeba pudla. Což je pořádná kravina, předpojatost, a už zase něco dělíme na ženské a mužské, protože psa z principu nepotřebujete zvládat fyzicky (krom toho, že je dobré zvládat procházky, běhat s ním a trénovat), pokud je dobře vychovaný. Není třeba dopředu předpokládat, že mě potáhne na vodítku po zemi, pokud se na něm naučí chodit už jako malý.

A když potáhne, tak za něj přiděláme sáňky.

Zkrátka a dobře, pokud rádi trávíte čas venku, případně jste trochu paranoidní, velký ochranářský pes je naopak to pravé. Ta „tvrdá chlapská ruka“ může kolikrát napáchat mnohem víc škody a nijak vám nepomůže, pokud výchovu psa zanedbáte. A já jsem navíc úplný kliďas.

KODOSLAVE, OKAMŽITĚ PŘESTAŇ HRYZAT TO TOPENÍ, TY MALEJ PAR-

Zrovna má nohaté a ušaté období, takže vypadá jako přerostlý netopýr. No a právě se vzbudil, takže vyrážíme na procházku. Původně jsem myslela, že si vytvořím nějaký plán, kdy, kde, co, ale můj jediný a největší plán je být adaptabilní a nijak se z toho… však víte.

Navíc, psaní a život se psy je možné krásně provázat. Pasuje to dohromady.

Eva

PS: Koda zítra oslaví čtyři měsíce. Všechno nejlepší, smrádku!

Komentujte