ROZLOUČENÍ S NEEXISTENCÍ

13. 11. 19

Posledních pár slov k neexistenci.


EVINO ROZLOUČENÍ

S nápadem napsat neexistenci (ačkoli kniha tenkrát ještě neměla název) přišla Klára. Nebo spíš přiběhla. Jo, pamatuju si to. Krok za krokem. Jak sedím na sedačce u ní v pokoji, zvedám bílý papír a říkám: „Takhle se bude jmenovat můj kluk.“ A na papíře bylo jméno Elias Prescott.

Klára ho vyslovila nahlas. Usmály jsme se.

Byl to zvláštní den pro nás obě. Pátá minuta se chýlila ke konci a my jsme věděly, že si dřív nebo později budeme muset položit otázku, co bude dál. Klára měla už nějakou dobu v hlavě námět/nápad na knihu, kde by byli dva kluci, kteří se navzájem zničí. Když mi to popisovala, přišlo mi to zajímavé. A když jsme o tom začaly mluvit, což se protáhlo a z několika minut bylo náhle několik dlouhých hodin, bylo to rázem ještě zajímavější.

Mohla jsem si vybrat, jestli psát toho prvního, anebo toho druhého. Vybrala jsem prvního. Nejspíš jsem si tenkrát tuze přála zničit někomu život.

Hned po návratu domů jsem usedla k počítači a napsala první kapitolu. Myslím, že byla psaná v minulém čase a já ji později přepracovala do přítomnosti. Zaprvé je to pro mě zatím ještě pořád přirozenější způsob vyprávění, no a zadruhé mi to k neexistenci sedělo.

Jaký přisprostlý drzý kluk. A jakou mi dělal radost.

Trávili jsme spolu hodně času. Elias se mnou vyzkoušel nový sport. Mlátili jsme do pytle a kouřili vykloněni z okna. Moc jsme toho nenaspali. Zatímco Elias flámoval, já klepala do klávesnice. Moje dny vypadaly tak, že jsem mluvila s Klárou, přežila práci, mluvila s Klárou, ve večerce nakoupila základní životní potraviny – čti: sojové mléko, olivy, popcorn a colu, – mluvila s Klárou… Všechno, co se netýkalo knihy, mě až absurdně zdržovalo.

Elias mě učil přijímat věci s větší sebeironií. Byla to krásná doba, a po všech těch připosraných nocích z toho, jak zvládnu další den, jak zvládnu školu, jak zvládnu práci, jak zvládnu žít svůj vlastní život – a co to sakra znamená – taky neuvěřitelně úlevná doba.

Změna, okamžik.

A do Kennetha jsem se zamilovala prakticky okamžitě. Kdybych měla jmenovat konkrétní moment… Víte, nejdřív mě ukrutně štval. Nejen Eliase, ale i mě. Pamatuju si, jak jsme s Klárou po telefonu řešily scénu, kde Elias vyhodí Kennetha ze svého pokoje a ten se mu prostě vysměje. Byla jsem z toho pěkně frustrovaná. Říkala jsem Kláře: „Jak na to má asi tak reagovat? Co mám napsat? Vždyť Kenneth se všemu směje! Nemůžeš vyhrát nad člověkem, co se všemu směje a je tak nad věcí!“ A já tolik potřebovala, aby byl nad věcí Elias.

Nakonec mi to přišlo k smíchu. Vím, že jsme to vyřešily nejlíp, jak jsme uměly. Elias se prostě a jednoduše rozesmál a začal Kennetha honit okolo stolu, a nakonec si ho přehodil přes rameno. Tohle je doteď jedna z mých nejoblíbenějších scén. Ve mně i v Eliasovi se tenkrát něco zlomilo a oba jsme věděli, že Kenneth je unikát. Protože ať jsme stavěli sebevětší bariéru, on skrze ni s naprostým klidem prošel.

Ani se přitom nemusel nijak zvlášť snažit.

Každá z našich knih je pro mě jedinečná, a nebudu tady vypisovat proč. Jeden z hlavních důvodů ovšem je, že žádná z nich nejde nikomu napřímo na ruku. Nepřizpůsobuje se. A o neexistenci to platí tisíckrát, protože ta doslova a do písmene kašle na to, jestli někoho pohorší, urazí, znechutí, jestli někoho bude mrzet.

Myslím, že ji jednou bude spoustu lidí milovat. Padesát na padesát s těmi, kterým bude připadat až moc… Až moc.

Je to kniha pro jedno dvě odpoledne, kdy si zalezete pod peřinu, kdy pro ni sáhnete, až nebudete chtít odpočinkovou četbu, ale právě tuhle. Až budete rozhodovat o výhybkách a nebudete si jistí, jestli je nebe nahoře, anebo pod vámi.

neexistence má svoje kouzlo a já jsem vděčná, že se do mě vpilo – ne jako cejch, ale jako něžná připomínka toho, že někdy je dobré nebát se neexistovat.

Má skvělou obálku. Zrovna se na ni dívám, je na poličce mezi Pátou minutou a Nocturnem. Je skrz naskrz černá a je v ní tolik lásky.

Děkuju Kláře za nápad napsat ji. Většina velkých skvělých nápadů pochází od Kláry, to je třeba zmínit. Já jsem ve své podstatě spíš detailista. Děkuju Eliasovi, děkuju Kennethovi. Děkuju knize za to, že její čas ještě přijde a bude to kurva velké… A že nemá cenu myslet na to, protože žijeme

teď

TEĎ.

KLÁRČINO ROZLOUČENÍ

Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Víkend, někdy před letními prázdninami 2018 a Eva tenkrát přijela na návštěvu, abychom spolu dokončily Pátou minutu. Zbývaly nám už jen dvě poslední kapitoly a všechno to bylo zvláštní, možná trochu pochmurné. Jasně, dopsání knížky je jedna věc, ale tím práce nekončí a nám zbývalo ještě hodně opravování a předělávání, ale obě jsme tušily, že tohle tak trochu konec předznamenává.

A co potom?

Nikdy jsme o dalších příbězích nemluvily. Pátá minuta byl jen jeden společný projekt a poté jsme se měly vrátit ke své… „sólo“ kariéře. Jenže, zcela upřímně, práce s Evou byla něco naprosto úžasného a já o to nechtěla přijít, takže dopisování Páté minuty pro mě bylo těžké. A smutné a pochmurné.

Tedy… Smutné a pochmurné do TOHO víkendu, protože jsme spolu mluvily o našich nápadech a námětech a já jeden nadnesla. Jen tak, vlastně docela nevinně. O dvou klucích, co se potkají teď a pak znovu za pět let.

Haha… Nebylo by legrační jim vymyslet jména? Kterého chceš? Toho staršího? No tak teda jo…

Odpoledne jsme si šly společně zaběhat a byl to náš vůbec první společný běh a já myslela, že mi bude trochu trapně, protože – ale no tak, kdo rád před někým běhá, snad nikdo ne? Jenže my na běh vůbec nemyslely. Celou dobu jsme totiž mluvily o Kennethovi s Eliasem, vymýšlely příběh, de facto vytvářely neexistenci, ačkoli tenkrát ještě neměla název.

A byl to strašně super den.

Je dost zkrácená verze, ale takhle nějak vznikl Kenneth Nolan. Kluk, co tak strašně moc miloval, až ho to kompletně zničilo. Měla jsem ho hrozně ráda, když byl veselý, nevinný, bezostyšný a věčně usměvavý optimista. Milovala jsem ho, když pak ve druhé části strašně moc chtěl žít lépe, najít sám sebe a přestat se už konečně topit ve sračk…

Byla to výzva.

A ještě větší výzva pak byl samotný Elias. Elias Prescott, do kterého jsem se zamilovala v první kapitole, možná ještě na první stránce, hned. Protože byl tak divoký, drzý a přitom chytrý. No dobře, mám velkou slabost pro ztracené, zlomené kluky, přiznávám. Nebylo těžké přimět Kennetha milovat někoho, koho jsem já už dávno milovala.

Stejně jako všichni ostatní kluci i Elias s Kennethem pro mě budou mít v srdci zvláštní místo. Jsou důkazem toho, že někdy je život strašně těžký. Žádná pozlátka, žádné pohádky. Jen realita se vším, co obnáší. A chyby, které kluci udělaly, jen tak nezmizely. Zůstaly s nimi, až do úplně poslední kapitoly a nezbývalo nic jiného, než se s nimi naučit žít.

Psaní neexistence bylo výjimečné, ale musím přiznat, že především nesmírně náročné. Když se totiž člověk ponoří hodně hluboko do filozofických otázek a smyslu života a pokouší se v tom všem najít něco, nakonec z toho jde docela dobře začít šílet.

Nevím, jestli mě někdy nějaký příběh tolik vyčerpal a bavil zároveň. A když jsme neexistenci dopsaly, částečně jsem měla pocit, že mi ze srdce spadl obrovský kámen. A když si člověk sáhne hodně do rezerv, tak pak se na výsledné dílo dívá úplně jinak. S mnohem větší úctou a hrdostí.

Takže ano, na neexistenci jsem hrdá.

Oblíbená část neexistence? Jelikož je celý příběh rozdělen na dvě části, vyberu dvě, ačkoliv bych nejraději vybrala všechny.

První je, když si Elias poprvé uvědomí, že Kennetha miluje.

Druhá, když Kenneth uprostřed noci Eliasovi volá. Ani jeden z nich nepromluví a zároveň ani jeden z nich hovor nepoloží.

A pokud nepočítám hlavní hrdiny, tak absolutně nejoblíbenější postavou byl pro mě rozhodně Cale. Totální blb, který vždycky pronesl nějakou chujovinu a ještě se tvářil jako neviňátko. Ačkoliv do něj měl hodně daleko.

Tak jo, to je vše, co jsem k neexistenci chtěla a potřebovala říct. Stačí se jen rozloučit. Kéž by to jen nebylo tak těžké, protože tím končí jedno krásné – a velice intenzivní – období.

A děkuji Evičce, šíleně moc, že vytvořila tak perfektního kluka.

Sbohem, neexistence.

FOTOGALERIE

INSTAGRAM

3
Komentujte

Kateřina Teplá

A už zase brečím,aspoň nejsem na poště,ale doma.(to je dlouhý příběh jak jsem se málem rozbrečela dneska na poště)Děkuji holky,ještě jednou moc děkuji. Já vím pořád děkuji,ale asi nikdy nepřestanu,protože jste nám čtenářům ukázali,jak by se mohlo spoustu věcí změnit, kdyby jsme si všímali i okolí…Každopádně jste skvělý,kluci taky a celkově vaše knihy a povídky. Přeji vám,ať se neexistence dostane k tisícům čtenářům,i když názory budou jak na horské dráze,ale to tak bývá u každé knihy.Mějte se báječně a snad brzy u jiné povídky či knihy. Ahoj a zdravím vaše psíky P.S.Nevím,jestli vám přišel ode mě email,kdyby ne, tak vám… Číst vice »

Ester

Dievčence, mam rada tieto vase zakulisne informacie, co, ako a preco bolo v pribehu. Je to take mile a viac osobne. Nie som len citatel, ale mozem nakuknut aj na vznik pribehu. Takze ešte raz vďaka za to ze ste a delite sa s nami o pribeh….