Szabi

– první část, kde zavřeme oči a napočítáme do pěti –

„Naši se rozvedli, protože táta nezvládal máminu slávu. Popravdě nezvládal ani mě… Je vyhořelej herec, chtěl hrát v národním, ale nakonec dostal jen malou roli v Robinu Hoodovi. Vlastně to bylo zpola školní představení, něco jako dramaťák.

No a máma se tam čirou náhodou ocitla, nejspíš se šla podívat na vystoupení děcka svojí kámošky, tenkrát totiž ještě nebyla v kongresu. Jo a táta hrál teda vedlejší roli nějakýho lučištníka. Byl strašně špatnej, ale máma říkala, že taky strašně vtipnej.

A tak se poznali, šli spolu na drink. Bum. Měli mě. Bum. Máma v kongresu. Bum. No a pak se rozvedli, protože táta nezvládal její slávu. Neříkal jsem to už? Musíš mě zarazit, protože když si zahulím, někdy hrozně melu.

Ne vždycky, ale někdy mluvím tak, jako kdybych neměl nikdy zastavit, jako když máš v knize brutálně dlouhej monolog, co už tě pomalu sere a ty si přeješ, aby skončil…“ Riley si stoupne na špičky a sáhne pro panáka. Není to zrovna ten nejvyšší kluk na světě. Jeho protějšek, co se opírá o bar a otáčí podtáckem, ho převyšuje aspoň o třicet centimetrů, což je celé jedno školní pravítko na rýsování. „No a nechci ti tady brečet, nebo tak něco, ale někdy je to fakt těžký. Bývám celkem osamělej, protože každýho zajímaj jenom prachy…“

Kluk zvedne ruku, aby ho umlčel. Vypije panáka a posune sklenku k barmanovi. Riley ho nezná dlouho. Ví jenom, že se jmenuje Peter a studuje politologii. „Počkej, počkej. Tak máte v garáži Ford Mustang Shelby, nebo ne? A je pravda, že tvoje máti vlastní vrtulník?“

„Já…“ Riley na něj chvíli zírá. Pak se usměje od ucha k uchu. I zuby má malé, dětské zoubečky, co budou brzy muset nahradit implantáty, protože pod nimi nejsou základy pro nové. „No jasně,“ opáčí kysele. „Copak tys mě neposlouchal? Máme úplně všechno. Úplně všechno, kurva!“ Sáhne pro dalšího panáka a vypije ho. A pak ještě jednoho. A dalšího.

„A vezmeš mě k sobě?“ zeptá se Peter.

„Vždyť ani nejseš buzna, tak proč ti to vykládám…“ zamumlá Riley a otře si pusu hřbetem ruky.

„Říkals něco?“

„Že se asi pobliju. Radši si stoupni dál ode mě.“

***

Po chodbě se trousí lidi, dveře bouchají a oknem vniká dovnitř slabý vítr. Rozložitý policista sedí za stolem, míchá lžičkou v hrnku a luští křížovku. V tuhle dobu mu to moc nemyslí, a fakt si nedokáže vzpomenout, jestli byl Jethro Tull agronom. A co to je agronomie.

Napije se kávy a pohlédne k zadržovací cele, kde se choulí dva kluci. Kdyby aspoň nepáchli chlastem.

Policista si podepře hlavu, vytáhne telefon a začne hrát Solitaire zrovna ve chvíli, kdy se Riley přetočí na druhý bok a něco zamumlá. Má sen a velkou rudofialovou modřinu pod okem. Černé vlasy mu spadají do obličeje přes výrazné černé obočí a lechtají na uších, ve kterých vězí černé pecky.

Riley znovu zamumlá a vlasy odhrne. Má nalakované nehty, každý nehet jinou barvou.

„Ale no taaak! Jsem tu už věčnost!“ ozve se cizí hlas.

„Jsi tu půl hodiny,“ opáčí policista.

Riley otevře jedno modré oko, a pak druhé. Promne je a ještě víc tak rozmaže tužku. Zamžourá na kluka, který stojí u mříží. U mříží… Moment. Posadí se. Zatočí se s ním celý svět. Usilovně vzpomíná, co dělal minulý večer. Mluvil s Peterem, co chtěl prachy, ano, a pak ještě s někým, jehož jméno zapomněl.

Někdo se s ním začal dohadovat o právech homosexuálů. Odsoudil jeho matku za to, že je příliš liberální. A další kretén urážel přistěhovalce.

Riley se s ním popral a dostal parádně přes držku, ale pak přijeli policajti, protože v klubu byla spousta nezletilých lidí, včetně jeho, a odvezli ho na stanici.

Stejně jako před měsícem. Stejně jako před půl rokem.

Samozřejmě, byl to trest, ale ne trest všech trestů. Nikdo nechtěl, aby se vědělo, jaký syn kongresmanky doopravdy je, proto ho pokaždé, když udělal průser, odváželi výhradně přímo na Sedmou Avenue, kde pracoval jeho strýček Gregory.

„Ale no taaak, jsem tu už půl hodiny! Copak to nikdy neskončí?“ vyjede cizí hlas znovu.

Nikdo mu neodpoví.

Strýček policista hraje na mobilu, určitě Solitaire, a Riley vrávoravě vstane, čímž upoutá pozornost té štěkny, toho neznámého kluka, který lomcuje mřížemi.

Nejspíš se nikdy neviděli, nejspíš, protože Riley si toho ze včerejška vážně moc nepamatuje. Ten kluk má šedou mikinu, roztržené rifle a zelené vlasy. Boty ne, ty asi někam odešly bez něj.

A jasně, že je aspoň o polovinu rýsovacího pravítka vyšší.

Riley si zívne do dlaně, aby zjistil, že trochu nelibě páchne. Projde se k mřížím a nazpátek. Zatím mu není tak špatně, možná díky tomu, že se řádně poblil už v klubu, anebo si jeho tělo udržuje lehkou hladinku a ta správná opice teprve přijde. Těžko říct. „Zavři laskavě klapačku,“ poradí zelenovlasému. „Ty hysterko.“

„Hysterko?“ povytáhne kluk obočí. „Zajímavé!“ A z ničeho nic začne zpívat znělku Přátel.

Riley se rozesměje a znovu usedne na podlahu. „Kde máš boty?“

„Eee… Sletěly z Harmon Bridge…,“ řekne kluk a sedne si naproti němu. „Kdo ti dal přes drž- Ne, mám lepší otázku. Proč jsi dostal do držky?“

„To je pořád jedna a ta samá otázka, ty idiote. Význam se ani trochu nezměnil.“ Riley si poklepe na čelo. Došourá se k mřížím, jako kdyby měl na nohou neviditelné papuče, a spustí: „Strýčku? Už je tady máma? Já fakt nutně potřebuju teplou čokoládu a Netflix.“

„Dneska si to pěkně vyžereš,“ opáčí Gregory, aniž by odtrhnul pohled od mobilu.

„Kde je Daryl?“

„Pryč. Tvoje máma ho odvolala. Prý si zasloužíš lekci za to, žes mu včera utekl.“

Vlastně neutekl. Poslal Daryla na poštu s dopisem adresovaným náhodnému člověku na Aljašce, a pak odešel. A možná dokonce vypnul mobil, když se mu Daryl pokoušel dovolat, to je pravda. Na druhou stranu, když je vám šestnáct a jdete do klubu, nechcete mít za zadkem čtyřicetiletého bodyguarda.

„Pfff, jestli si myslíte, že se někdy poučím, jste na omylu! No tak, strýčku, už jsem poučenej, dones mi tu čokoládu, prosím…“ Má úplně sucho v krku. Čokoláda by mu určitě nalepila jazyk na patro a ve finále by bral radši vodu, ale máma, Daryl, strýček Gregory, kuchař Anton, ti všichni, včetně snoba Petera z baru, ti všichni si stejně myslí, že je malý rozmazlený fakan.

A tak je. Malý rozmazlený osamělý fakan. Aby jim udělal radost, protože lidi obecně nesnáší, když někdo vyvrací jejich domněnky.

Zelenovlasý kluk si stoupne vedle něj. „Oukej! Už jsem taky poučenej. A teď už mě můžete pustit, no fakt!“ Podívá se na Rileyho. „Seš psychouš?“

Riley si znovu dýchne do dlaní, pak olízne rty a světácky se usměje. Vycení malé zoubky. Dojde ke klukovi, stoupne na špičky a předstírá, že se natahuje pro polibek.

„Sakra, vole, seš psychouš!“ Kluk uskočí. „No tak to je bezva. Fakt bezva.“ Ukáže na zem. „Stůj tady. Já si půjdu stoupnout támhle. A budeme hrát hru, že se ani nepohneš. Dneska mám už dost průserů. Vážně dost. Černovlasej psychouš se mi do seznamu nevejde… A tím nevejde myslím FAKT NEVEJDE.“ Sedne si do rohu, a když se Riley o milimetr pohne, štěkne: „Nehýbat!“

Strýček Gregory odloží mobil a znovu sáhne pro křížovku. Protože se blíží čtvrtá hodina ranní a tou dobou jeho mozek šrotuje na sto procent. Mezi čtvrtou a půl pátou. Pak zas přijde na řadu nějaká z her nového mobilu. „Není psychouš,“ prohodí jen tak mimochodem. „Jenom nezná hodnotu, viď, Riley? Lidí a peněz. Ale neboj. Dělej dál to, co děláš, a máma tě pošle tam, kde skončil Stevie.“

„Promiň,“ opáčí Riley nevzrušeně. Stevie je bratránek přes koleno, co skončil v pasťáku, když prodával heroin. Byla to tenkrát velká kauza. Riley ho nikdy neviděl, ale když se něco stalo, když přešel na červenou, anebo si neumyl ruce po tom, co se vychcal, lidi z jeho okolí najednou s oblibou vytahovali Stevieho.

„To říkej svojí mámě.“

„Omlouvám se tomu klukovi!“ zařve Riley. Faktem je, že Gregory není jeho nejoblíbenější strýc. Po tom, co je táta opustil, se snažil Rileyho vychovávat, protože měl pocit, že každý kluk potřebuje mužskou ruku. Jednou dokonce prohlásil, že by Riley nebyl buzerant, kdyby měl ten správný vzor. Matka se tomu smála a ptala se, jestli od ní jako odkoukal lakování nehtů. A strýček Gregory vážně přikývl a řekl, že jo.

„Promiň, že jsem ti chtěl dát pusu,“ pokračuje Riley směrem k zelenovlasému. „Mám trochu dojezd, jasné?“

„Dík,“ přikývne kluk. „Málem jsem se z toho složil. Možná budu dokonce potřebovat terapii, nevím.“ Teatrálně vzdychne a chvíli si prohlíží svoje špinavé nehty. Pokud je bezdomovec, je to ten nejhezčí bezdomovec, jakého kdy Riley viděl. „Já tu nikde nevidím někoho, kdo mě odtud vytáhne. Takže? Volali jste někomu, pane policajte, nebo tady prostě jen sedíte a čumíte?“

Gregory neodpoví, protože si zrovna v tu chvíli vzpomene, že agronomie je nauka zabývající se zemědělskou výrobou.

„Ty…“ Riley se posadí na zem do tureckého sedu. V uctivé vzdálenosti od kluka. „Cos udělal?“

„Vlastně skoro nic. Jakože nic. A ty? Seš tu často?“

„Ne. Teprve potřetí. Můžu si sednout vedle tebe? Ta podlaha studí.“

„Fajn. Takže proč seš tady potřetí?“

„Hodně se rvu.“ Riley vstane, opráší si kalhoty a dojde ke klukovi. Sedne si vedle, pohledem zkontroluje strýčka a prohodí: „Nemám rád, když se mi někdo směje.“

„Takže co?“ zeptá se kluk pobaveně. Nad pravým obočím má jizvu, jako kdyby si ho zkoušel propíchnout sichrou. Pod vlivem. A trochu se mu přitom třásla ruka. „Když se ti zasměju, zmlátíš mě?“

„Nemám rád, když se smějou mojí mámě. Mému životu. Mně… za to, že jsem malej.“

„Nojo, seš trochu malej,“ souhlasí kluk. Usmívá se úplně jinak než Peter z předchozího večera. Než všichni kluci, které Riley zatím potkal. Je to zatraceně hezký úsměv a taky předzvěst toho, že by spolu mohli zůstat na doživotí. To jako do konce života. Samozřejmě mimo celu.

„Takové kapesní balení,“ pokračuje kluk. „Ale vole, to bude každé holce jedno. Nebo… Klukovi. Když vypadáš takhle. Prej jsem malej. Lidi umírají na rakovinu a ty se zlobíš, že seš malej. Já jsem třeba… Ale ne, já jsem všude akorát. Perfektní. Tak to asi není moc dobrý příklad, ale… Vsadím se, že jsou i velcí lidi. A ti to maj horší. Nevejdou se do dveří, anebo do postele. Dovedeš si představit, že by ses nevyspal, protože ti trčí nohy? Pff. Děs.“ Položí si ruku na hrudník a nadechne se. Obličejem se mu na okamžik mihne zachmuřený výraz. „Mám dojem, že v tom pití bylo něco divného.“

„Tys vypil nějakou sračku?“ Riley má šílenou žízeň, nicméně pokud by dostal horkou čokoládu, nejspíš by se hezky rychle pozvracel. Takže jo, správně byl ten druhý odhad, že opice teprve dorazí. Už klepe.

„Aaa… Dneska jsem vypil věcí, to bys nevěřil. Jsem oslavoval.“

„Cos oslavoval? Máš narozeniny? Už ti bylo patnáct?“

Kluk se hraně zasměje. „Vole, ty seš ale vtipálek. Málem jsi mě odrovnal. Malý vzrůst, malé vtípky? Oslavoval jsem, že je ten idiot konečně pryč a já mám svatý pokoj.“

„Jakej idiot? Tvůj fotr? To mě zajímá, já fotra nemám.“ Naposledy ho viděl před měsícem, respektive jeho jméno na plakátě neziskového amatérského divadla, kde vystupoval jako… osvětlovač.

„Ne, nemyslím fotra. Myslím mého ex. Rozešli jsme se. Respektive on se rozešel se mnou. Na naše výročí. Hajzl!“ zařve a Gregory trochu nadskočí. „Ale já jsem to oslavil. Oslavil jsem to!“ Kluk si položí dlaň na čelo a ztěžka polkne. „Asi mám horečku. Já jsem věděl, že to není dobrej nápad.“

„No jasně, žes to oslavil, ty buzno jedna,“ přikývne Riley konejšivě. Hezky si kluka prohlédne. To, že je taky gay, v něm vzbuzuje veskrze pozitivní pocity. A potkali se na takovém romantickém místě! „Hej, strejdo, dones tomu klukovi prášek. Ať okamžitě přijde Daryl, nebo… Dej mi aspoň mobil, jinak nechám celou věznici zavřít.“

Gregory neodpoví. Podepře si bradu a začne dřímat. Jeho svatá půlhodinka, kdy je mozek ponejvíc aktivní, se pomalu chýlí ke konci.

„Jak se jmenuješ, buzno?“ zeptá se Riley a pořád přitom cení zoubečky v úsměvu.

„Troye,“ odpoví kluk a prohrábne si zelené vlasy. Trocha barvy mu zůstane na dlaních a na prstech. „Jaký jméno máš ty? Žádného pidimuže neznám, seš první.“

„Riley. A jsem menší jen o pár cenťáků!“ Riley se opře a málem spadne, protože za ním není stěna. Dorovná. „Těší mě, že tu jsi… Posledně tu byl takovej tlustej chlap, co hrozně chrchlal. Ty seš fakt hezkej. Takovej k pomuchlování.“

Troye ho poplácá po rameni, zpola konejšivě. Oči má jako mandle. Krásně vykrojené. „Myslíš, že jsem hezkej?“ A dlouhé řasy. „Vážně?“ Nádhernou pusu. „Tak snad si to budeš myslet i za minutu.“ Vstane, zkřiví dokonale vykrojené rty, a jen tak tak doběhne k záchodu a ultimátně se poblije. „Kuuurvaaaa… Tohle byl tak debilní nápad!“

Pach zvratků vletí Rileymu do nosu. Zakryje si ho. „Fuuj, ty vole!“ Ale vstane, jednou rukou odmotá kus toaleťáku a podá ho svému spoluvězni, svému spolupachateli, svému poblitému rytíři ve zbrani. „Cos měl? Mně to můžeš říct. Hlavně na mě moc nedejchej, dobře?“

Troye se svalí vedle záchodu, v obličeji stejně zelený jako jeho vlasy. „Co jsem měl?“ Způsobně si otře toaleťákem koutky. „No tak se na to podívejme… Nejdřív jsem si dal, jakože na rozjezd, dva panáky vodky, pak něco bylinkového, tři tequily, sežral jsem celou pizzu, hranolky, další tequila, tráva, tequila, tequila, boty v moři, další hranolky, chcaní na policejní auto… Myslím, že to je všechno. Možná.“

„No ty seš ale máčka, že?“ zazubí se Riley. Pustí nos, ale snaží se dýchat pusou. „Myslel jsem, že sis přinejmenším třikrát šlehnul.“

Ozvou se kroky a Troye pohlédne ke dveřím. Riley taky, i když ví, kdo to je. Naprosto přesně, a má z toho ukrutnou radost. „Daryle!“ vypálí nadšeně. „Daryle, vezmi mě odtud!“

Chlap jako hora prohodí pár slov s rozespalým Gregorym, poradí mu dvě odpovědi do křížovky, a pak smutně pokrčí rameny. Smutný dvoumetrový chlapík, co umí pěstí rozbít meloun. „To nepůjde, pane. Asi tady ještě pár hodin strávíte.“

„Do prdele. No tak jo, dobře, dojdi mi do automatu aspoň pro colu, oukej? Ne, počkej, prosím, dones dvě… Já to – dám ti to pak, nemám u sebe prachy. Nejspíš je ze mě vymlátili.“

Daryl přikývne, zmizí v chodbě a za chvíli se vrátí se dvěma plechovkami studené coly. „Počkám na vás ve vedlejší místnosti. Správně bych neměl být ani tady.“

Riley souhlasně přikývne a chladí si colou čelo. Zná Daryla odmala. Byl jeho osobní ochranka od nějakých šesti let, kdy ho z rukou pustila obézní chůva. Daryl, velký bouchač, chytač děcek padajících z prolézaček, osobní řidič, vypravěč těch nejlepších historek na světě, vegetarián s botami velikosti padesát.

Jo, Riley si z něj udělal tátu, zatímco jeho skutečný táta procházel po jevišti a pronášel k plastové lebce otřepané fráze: „Být, či nebýt.“

Daryl tu byl vždycky.

„Na, kámo,“ podá Riley colu Troyovi. „To ti udělá dobře. Dobře, ty bobře?“

Troye si plechovku vezme, ale neotevře ji. Zírá přitom Rileymu do očí. „Počkej, počkej. Kdo to byl? Ty… To… To byl tvůj sluha nebo co? Děláš si prdel?“

A je to tady, napadne Rileyho, zatímco lačně chlemtá colu. Teď se zeptá, jestli máme v garáži Ford Mustang Shelby, a jestli létáme soukromým vrtulníkem. „Sluha?“ krkne si. „Jsem snad nějakej Drákula, debile? Tak už se napij.“

Troye se ušklíbne. Na vrtulník se nezeptá a to je sexy. „Tak kdo to byl?“

„Daryl na mě dává pozor. Je moje ochranka. Ale teď taky upadl v nemilost, protože jsem mu zdrhnul, a pak jsem se porval. Můžeš se teď už konečně napít, abys nesmrděl jako blitky? Moc to nejde dohromady k tomu, jak vypadáš.“ A když se nic neděje, zaškemrá: „Prosím.“

Troye se nečekaně rozesměje. Tak, až mu začnou téct slzy a dokonce tím vytrhne Gregoryho z křížovkářského transu. „Tak ty seš bohatej parchant! No tak to mě poser. Máš dokonce ochranku. No já nemůžu. No ty vole…“ Pak zvážní a ukáže na Rileyho plechovkou. „Proč si tě nedal do kapsy, abys mu neutekl?“

„Vsadím se, že by sis teď nejradši kleknul a vykouřil mi, jen abych tě vzal domů, co?“ zeptá se Riley otráveně. „Ale takhle to nefunguje. Tak napiješ se?!“

„Tak zaprvé, já se vztahy skončil. Už nikdy žádného chlapa nechci. Budu vlk poustevník. Nebo rak samotář? No asi obojí. A zadruhé… Ty seš asi zvyklej, že všichni dělají, co chceš, že jo?“ Hodí mu plechovku zpátky. „Já colu nepiju.“

„Jo,“ přizná Riley dutě a zády se opře o mříže. Prohlíží si svoje nalakované nehty, a pak vybere modrý a kousek ukousne. „Všichni vždycky dělají, co chci, jakmile zjistí, že je moje máma v kongresu. Je to otravný a štve mě to. Můj ex měl radši moje Nintendo než mě. Klidně si teda zhebni žízní!“

„Buu, tady se někdo napučil. Buuu. Někdo nás nechce poslechnout, tak budeme naštvaní. Jsem bohatej. Můžu si dělat, co chci a mám Nintendo, uuu!“ Lehne si na zem, bez okolků a chytí se za žaludek. „Já mám svoje vlastní Nintendo, aby bylo jasno. A teď mě nech umřít.“

„Chcípni, uděláš mi radost, dobře?“ Riley si zacpe uši.

Všichni jsou stejní. Všichni jsou stejní. Všichni jsou stejní. Kreténi.

Vydrží to přesně dvě minuty, protože pak za sebou ucítí pohyb.

Troye se v podstatě doplazí k jeho nohám a opře se o mříže vedle něj. „Napadlo mě, že si tě udobřím,“ oznámí unaveně. „Nikdy nevíš… Přece jen, mám dojem, že s pidilidma by měl být člověk zadobře.“

„Nojo.“ Riley zaváhá, přetáhne si rukávy mikiny přes prsty a zkontroluje Gregoryho, který spí. Pak, krok sem, krok tam, obejde Troye, vrátí se na původní místo a sedne mu na klín. Zády k jeho obličeji, protože nepotřebuje cítit zvratky. Nepotřebuje je cítit tak moc. A stejně tak nechce dýchat na Troye vodku a další věci.

Navzdory všemu je to sexy, a pak ještě víc, protože Troye ho obejme a čelem se opře o jeho záda. Mezi lopatky. Přejede nosem po páteři. „Ty seš malý rozezlený mužík, co? Hele, nemohl by nám ten tvůj Daryl donést hrancle? S kečupem?“

Riley s ním proplete prsty a ještě víc se jeho rukama obejme. Cítí se náramně pohodlně, víc, než kdy předtím. „Akorát by ses zase zeblil,“ prohodí rošťácky. „Ale nemůžu říct, že bys vyloženě páchnul. Vlastně ti docela voní tričko.“

„Hej! Koukej na nás.“ Troye chytí jeho ruce pevněji. „Jak nás ten společný příšerný zážitek v cele spojil. Navždy budeš můj vězeň číslo jedna.“

„Tomu se říká Stockholmskej syndrom, kámo.“

„Malej, bohatej a chytej.“

„A co ty? Co ty seš zač? Řekni.“ Riley trochu poposedne a ukousne červený nehet. Modřina na obličeji bolí přímo úměrně, jak z něj vyprchává alkohol. Takže kurva hodně.

„Hmm,“ zamyslí se Troye. „Já jsem středně vysokej, středně bohatej a středně chytrej, bych tak řekl.“

„A máš zlomený srdíčko, viď, ty buzíku?“

„Přesně, pidimužíku.“

Riley na třetím obratli vycítí úsměv. Tak trochu zakloní hlavu a pokusí se šťouchnout Troye nosem do tváře.

„Riley!“ vypálí Gregory. Tvář má pomačkanou spánkem a mžourá na telefon. „Máš štěstí. Můžeš jít.“

Jmenovaný se zatváří podezíravě. Protože třeba vůbec nemůže jít, třeba jde jen o to, že se přímo před strýčkovýma očima muchluje s cizím klukem. A na vině je nepřítomnost mužské autority v rodině. Že mu nikdy nikdo nevysvětlil, kam pasuje šulinek. Do zadku ne, Riley.

Odfrkne si a ještě víc se k Troyovi přitiskne. „Jak to?“

„Psala tvoje máma. Tak dělej. V osm jí letí letadlo. Chce si s tebou ještě předtím promluvit. Slez z toho kluka.“

„Ne, já…“

„Ne?“

„Ne?“ zopakuje Riley přemítavě. „Ty vole, strejdo, teď úplně nevím.“

Ale ví moc dobře. Je nahranej. Je to v háji. Podívá se na hřbet rukou, po kterých ho Troye hladil a vidí, že jsou zelené. Vidí, že je totálně namydlenej, protože se, úplně nepravděpodobně, vzhledem k tomu, na jakém místě se nachází, a naprosto neplánovaně, i po tom, co toho druhého viděl zvracet, asi zami –

„Zamyslel ses, nebo co?“ štěkne Gregory a odemkne.

Troye ze sebe Rileyho shodí. Vstane a požádá o propisku, protože každý vězeň má právo na propisku, anebo na poslední telefonát.

Gregory protočí oči v sloup a řekne mu, že tohle není věznice posledních přání před popravou, nýbrž Sedmá Avenue, ale pak mu vrazí svoji křížovkářskou fixu.

„Ruku,“ přikáže Troye a napíše na ni Rileymu svoje telefonní číslo. „Teď můžeš jít. Ty prachy mě fakt dostaly!“

Riley se zamračeně dívá na rozpitou nulu.

„Tak vy té mojí mámě nezavoláte?“ zeptá se Troye a vrátí fixu Gregorymu. „Co? To tu mám jako zestárnout?“

„Jo, prosimtě, volali jsme jí. Může dorazit nejdřív za hodinu, takže pak obrať svůj vztek a zášť na ni, buď tak hodnej. Tak jdeš, Riley?“

Rozpitá pětka. A sedmička. „A vrátíš mi můj mobil, strýčku?“ Na Troye už se nepodívá, ale když prochází kolem něj, pohladí ho po zadku.

***

Jedou kolem mekáče, i když je to oklika, a Daryl zaparkuje na poloprázdném parkovišti a skočí pro McFlurry.

Tohle je na Darylovi nejlepší. Neptá se, proč Riley zdrhnul, a že ho s tím dopisem na Aljašku pěkně vypekl. Ne, koupí McFlurry a ptá se, jak bylo, a proč ta rvačka.

Nakonec, i když mu utíká, faktem je, že Riley nerespektuje nikoho tak moc, jako Daryla. Kelímek se zmrzkou tiskne mezi nohama a pokouší se v zrcátku domalovat linky.

„Mám zastavit, abyste si nevypíchl oko?“

„Ne, pohoda.“

„Ten kluk, co s vámi skončil v cele, to byl váš kamarád?“

Riley se ušklíbne. Mrkne na sebe, prohrábne si vlasy a zívne. „Kurva, skoro jsem nespal. Jenom pár hodin na podlaze, a ta byla studená… A jo, Troye je můj kamarád. Skoro bych řekl, že nejlepší.“ Stáhne si rukávy mikiny a vyhlédne z okénka. Nakonec, po krátkém rozmýšlení, ukousne i bílý nehet a schová ho do kapsy, aby Daryl neříkal, že mu dělá v autě bordel. „Těším se, až si zalezu a pustím Přátele nebo tak něco. Máme ještě čokoládu?“

„Měla by tam být, pane.“

„Hm.“ Riley si strčí do pusy pořádnou lžíci zmrzliny a nechá ji tát, dokud mu nesteče do krku a nerozkašle ho. „Máma mi asi bude promlouvat do duše, co?“

Daryl odbočí do ulice plné velkých vil a rozjede se k té na kopci – na samotném konci hned u lesa – která připomíná malý hrad. „Pravděpodobně,“ odtuší.

„Asi jsem to posral. Řekni, že jsem to posral, Daryle. Nemusíš se furt chovat tak zdvořile, řekni, že to je úplně v háji.“ A jak řekne v háji, vzpomene si na Troye. Protože to kvůli němu je v háji nejvíc, kvůli jeho očím vykrojeným jako mandle, a kvůli všem těm pitomým řečem, co byly vlastně hrozně prima a sexy. Ani pleskání zvratků nevadilo. „No taak, Daryle. Proč neřekneš, že jsem idiot?“

„Protože vás mám rád.“

Když teď Darylovi utíká, nedá se to přímo považovat za projev vzdoru. To si prožil už tenkrát, asi tak v deseti. Byl pěkně agresivní, malý zlý skřítek, a někdy se stalo, že mu ruka zajela do Darylovy kapsy a ukradla pár mincí. Až do chvíle, než zjistil, jak se věcí mají.

Totiž, že je bodyguard jeden z lidí, co přišli o všechno.

Protože vás mám rád.

Riley se zašklebí a zakvedlá lžící v kelímku. „Je mi nějak šoufl. Dojíš to?“

Jakmile dojedou do Bílého, totiž Šedého domu, jak ho Riley nazývá, kuchař Anton na terase zrovna věší prádlo, a matka vychází ze dveří. Zapíná si náramkové hodinky a mhouří oči, když si všimne černého auta.

„Musím vystoupit?“ zeptá se Riley potichu.

„Jednou ano,“ souhlasí Daryl.

Riley zkontroluje v zrcátku oči, mrkne na sebe a ukazováčkem narovná řasy. Potom teatrálně vzdychne a otevře. Spustí nožičky na zem, seskočí a řekne: „Milá mami, jestli mě chceš praštit, všimni si, že to někdo udělal před tebou a vypadám jak obří sračkovitá duha, jo a taky tady v keřích můžou být novináři a ty se určitě nechceš dostat na titulku nějakýho magazínu jako krkavčí matka…“

„Sklapni, Riley,“ poradí mu máma unaveně. Je vyšší než on, v jeho rodině jsou vlastně vysocí úplně všichni. Možná zdědil po tátovi psychickou malost, která se do něj otiskla fyzicky. Tak jako tak, máma spěchá a rovnou kývne na Daryla, aby neodjížděl, že ji hodí na letiště. „A co se tebe týče, mladý muži, máš toho hodně co vysvětlovat. Bála jsem se. Ty ses včera někde rval, zatímco já jsem musela srkat ústřice a předstírat, že mi z toho není šoufl…“ Sáhne do kabelky, odkud vytáhne sluneční brýle, a po krátkém zamyšlení vyloví i diář a spíš symbolicky jím přetáhne Rileyho po hlavě. „Nemusím ti říkat, že máš domácí vězení?“

„Absolutně ne.“

„Tobě je to jedno, viď?“

„Popravdě… Stejně mám šílenou kocovinu a nikam se mi nechce.“

„Je ti šestnáct, Riley!“ Máma vytáhne telefon a začne projíždět online kalendář. Ze dveří vyjde její asistentka, která nese stoh dokumentů a kafe v kelímku.

„A přitom mám pořád mléčný zuby! Není to legrační?“ Riley si po nich přejede jazykem a zhoupne se na špičkách. „Myslím, že mě víla zuběnka nenávidí.“

„Choval se k tobě Gregory dobře?“

„Přijatelně.“

Máma schová telefon, vezme si kafe a sáhne Rileymu na čelo. „V těch zadržovacích celách by měly být aspoň nějaké podložky. Jdi si lehnout, nebo to zase odstonáš. A Riley, ty sis namaloval oči? Vypadáš jak strašák do zelí… Řekni Antonovi, aby ti udělal nějaký vývar. Padej.“ Nasedne do auta a Daryl za ní zabouchne dveře. I za asistentkou. Zůstane po nich velké prázdné místo před Šedým domem.

A velké prázdné místo uvnitř Rileyho hrudi.

***

Ze všeho nejdřív si na pár hodin zdřímne, a pak se pořádně vydrbe kokosovým šampónem. Vyčistí si zuby, vypije dvě coly – přesně v tomhle pořadí, sjede osm dílů Přátel, a zakotví v obýváku, kde Daryl vyřizuje korespondenci.

„Ha,“ řekne Riley. Odhrnuje si mokré vlasy, promne modřinu a chvíli civí z okna, načež sáhne pro mobil a vytočí Troyovo zpola rozpité číslo, co vypadá jako sto let stará tetovačka. „Nemám rád zbytečný protahování a oddalování,“ řekne na úvod. „Chceš to se mnou dělat?“

„Kdo volá?“

Riley zaprská. „Ty seš ale debil! Kolika klukům jsi asi dal číslo? Tady ten nejhezčí, blbe.“

 „To by ses divil, kolika klukům jsem včera dal číslo,“ řekne Troye pobaveně. „A každému jsem řekl, že s klukama končím. Ale teď nad tím tak uvažuju… Řekl jsem to tobě?“

„Jo.“

„No vidíš. Tak to máš jako odpověď na svoji otázku. Nechci. Už nikdy. S nikým. Nechci.“

„Oukej. Tak zdar.“ Ukončí hovor a dost nevybíravě hodí telefon na stůl, a málem přitom shodí lak na nehty. Námořnická modř.

„Všechno v pořádku?“ zeptá se Daryl.

Riley zavrčí zrovna ve chvíli, kdy se telefon rozezvoní. Přijme hovor, protože chce znovu slyšet tu krásnou pusu, která pronáší: „S děckem kongresmanky chce přece chrápat každej, ne?“

„Zapomeň na to. Nebo počkej. Tak ještě jednou – Ty fakt nechceš? A odpověz upřímně.“ Riley se narovná a promne modřinu. „Od toho se bude odvíjet všechno.“

„Hele,“ řekne Troye pomalu, „jasně, že chci. Ale to je tak trochu právě ten problém. Já chci vždycky, chápeš? Už jsem kvůli tomu ztratil Tommyho. A to… Prostě s tím končím.“

Riley zavře oči a napočítá do pěti. Nadvakrát, protože poprvé se u čtyřky sekne. Jo, má fakt příšernou kocovinu. „To je dobře,“ zamumlá nakonec. Nemáš tušení, jak je tohle na hovno.“ Vstane a bosý začne přecházet od stěny ke stěně. Chce roztočit globus, jenže na něj nedosáhne. Očima těká kolem sebe. „Jsem neustále pod dohledem, a když mám tu možnost s někým mluvit… Můj dlouholetej kámoš Mikey se mnou chtěl spát, protože si myslel, že mu dám prachy. Že ho vezmu nejen do prdele, ale taky na dovolenou do Dublinu. Že z něj udělám prezidenta USA. Já sakra nevím, co všechno si myslel.“ Zasměje se, trochu křečovitě a vymění si přitom pohled s Darylem. „Vždycky byl hetero. Chci tím říct, že nezníš jako debil. Uchovej si to. Jsem vděčnej, že jsem někoho takovýho potkal. Takže asi… se měj. A kdybys chtěl někdy zajít do baru nebo pokecat, jsem ti k dispozici, jo?“ Znovu se zadívá na globus a mrká, aby to tolik nebolelo. „Daryle, podej mi to, prosím!“

„Vole, nebuď rozmazlenej a podej si to sám,“ poradí mu Troye.

Daryl schová dopis zpátky do obálky a sundá globus, postaví ho na stůl. „Budete se potulovat po Jižní Americe?“ zeptá se.

„Hej!“ vypálí Riley – na Daryla i na Troye, ale pak se zase vrátí do světa, kde existuje jenom Troye. Globus položí do klína a prstem obkreslí Antarktidu. „Bylo to nahoře na skříni. Jak tam mám asi tak dosáhnout, pane chytrej?“

„Lol, tak to sorry, kámo. Ale taky sis mohl vzít židli. Hele, co ten Mikey? On s tebou fakt spal? Ten šulin!“

„Ne! Jasně, že ne. Nebuď blázen. Všechno to, co jsem ti řekl, mělo úplně jiný sdělení.“

„Já ho asi nepochopil,“ zasměje se Troye.

„Jako že jsem rád, že ti nejde o sex. Bože, ty seš natvrdlej, co?“ Podrží mobil u ucha a naznačí Darylovi, aby vrátil globus zpátky na skříň.

„Joo… Jasně. No hele. Já měl pocit, že jde o sex jen tobě,“ uchechtne se Troye. „Klidně bych s tebou někam zašel, ale mám zaracha. Podle máminých slov až do skonání světa, takže… Chápeš.“

„Mám dojet k tobě?“

Na druhém konci telefonu je ticho. Je dlouho ticho. Je ticho tak palčivé, až se Rileymu prokousává podrážkami papučí ve tvaru tygrů.

„Vždyť máte domácí vězení,“ připomene Daryl potichu. Pohodlně si natáhne nohy na stůl a prohlíží recenze na tofu.

Riley ho odbude mávnutím ruky.

„Tak jo!“ vypálí Troye z ničeho nic. „Tak jo,“ dodá překotně. „Pošlu ti adresu.“

Riley spokojeně zavěsí a opře se. „Pošle mi adresu,“ prohodí jen tak mimochodem.

„Pochopitelně,“ souhlasí Daryl.

***

Troye bydlí ve vilové čtvrti. Není to Šedý dům, ale ani obyčejný řadový domek, na jehož opravu by potřeboval Rileyho prachy. Má obrovskou zahradu a příjezdovou cestu. Všechno působí mírumilovně.

Riley si krapet nervózně prohlédne svoje nehty. Třikrát je přelakoval, a pak zase odlakoval. Nakonec se spokojil s namalovanýma očima a jemnými modrými stíny, a docela normální skejťáckou mikinou. Voní trochu jako kokos a smrdí trochu jako odlakovač.

Zaklepe.

„Čau!“ Troye se opře o futra a věnuje mu úsměv. Vlasy má teď světle hnědé s odlesky zelené, většina barvy se nejspíš vymyla. A jo, pořád je o půl pravítka vyšší, i když nemá boty ani ponožky.

„Čau!“ Riley si s ním plácne na uvítanou, otočí se a ukáže Darylovi za černými kouřovými skly zdvižený palec, jako že může jet. Vlastně nebylo ani trochu těžké bodyguarda překecat, aby ho odvezl. Domácí vězení je sice domácí vězení, ale máma na to uprostřed všech povinností stejně zapomene. Jako vždycky.

Začne si zouvat boty. „Tak ty seš boháč! Super. Nebo škoda. Teď nevím, možná jsem nakonec stejně tak trochu doufal, že tě budu moct ohromit. Vždycky jsem chtěl chudýho kluka.“ Postrčí Conversky ke zdi a rozhlíží se. Na zdech visí fotografie a obrazy a všude je dost světla.

Krásný čistý dům a krásný čistý kluk.

„Tak to tě asi potěším, protože já jsem chudej. Moji rodiče jsou bohatí,“ opáčí Troye klidně. Vezme Rileyho k sobě do pokoje, kde má obrovskou manželskou postel, hromadu učebnic a lahev se zvětralou fantou.

„Hezký! Co tvůj žaludek?“

„Už je to lepší.“ Troye se posadí na kraj postele a působí trochu unaveně. Nejspíš si nedopřál pár hodin spánku k dobru jako Riley. „Tak co chceš dělat? Co dělají fakt bohatí kluci, co vyrostli jen do metru padesát?“

Usměje se a Riley ten úsměv zrcadlí jako malá spokojená buznička. Svalí se na postel a očichá povlak na polštář. „Mám víc jak metr padesát, vole. Můžeme poslouchat muziku nebo si povídat. Nechci podnikat nic velkýho.“

„No tak jo…“ Troye pustí náhodné přehrávání na Spotify. „Počkej tady, hned jsem zpátky!“ Zmizí v chodbě, a když se vrátí, nese dvě precizně ubalená brka a misku bonbónů. Posadí se k Rileymu. „To jsou Bertíkovy fazole, chutnají dost divně. A když si přitom zahulíš, je to úplný odpal. Chceš to zkusit?“

„Jo, ale nevím, jestli chci po včerejšku hulit.“ Vybere jednu fazolku, podezřele fialovou, a strčí ji do pusy. Přehodí nohy přes Troye a uvelebí se na něm. Začne ho bezmyšlenkovitě hladit ve vlasech a bradu si opře o jeho rameno. „Tahle byla dobrá, asi citrón!“

Troye s ním poposedne a sáhne pro brko. Zapálí si, potáhne a slupne fazolku. „Aaa… Mám štěstí, čokoláda!“ Trochu se odtáhne a podá joint Rileymu spolu s šedou fazolkou, aby mu dal na výběr.

Mít na výběr je dobré. Když se máma dostala do kongresu, měl Riley na výběr, jestli bude dál pokračovat na obyčejné střední, anebo jestli půjde na školu mezi boháče. Vybral si to první, ale po týdnu se vzdal.

Všichni sice nebyli kreténi, ale stejně se domnívali, že jim splní jejich sny.

Moje babička má rakovinu, můžeš s tím něco udělat? Nemůžeme si dovolit doktora, co takhle zdravotní reforma? Táta chtěl, abych ti dala tenhle dopis, můžeš ho dát svojí mámě? Může s tím něco udělat? A co reforma ve školství? Proč pořád dostávám pětky, když se Shannonová blbě vyspí? Může s tím máma něco udělat? Můžete? Kurva, Riley, můžeš něco udělat?!

Byli jak kolovrátek a on mohl udělat to, že se před nimi zavřel na záchodě a vykouřil dvě cigarety, které vydyndal od školníka. A nechutnalo mu to.

Přejede prstem po Troyově čele, přes nos, přes rty, k bradě, a pak se skloní, aby si potáhl z brka. Blaženě přivře oči, odhodí zásady a zábrany, a udělá Troyovi rypáček.

„Hej!“ Troye mu shodí ruku a pak ho shodí celého. Sedne si ale naproti, dost blízko, a přehodí přes Rileyho nohy. „Tak dělej, ochutnej tu šedou. Vsadím se, že to bude nechuťárna!“

Riley poslechne tak automaticky, až ho to samotného překvapí. Poválí fazolku na jazyku, ale pak zkřiví obličej a vyflusne ji. „Ble! Chutná jak hovno nebo tak něco.“ Radši si znovu potáhne, aby zahnal nepříjemnou pachuť, a odhrne Troyovi vlasy z obličeje. „Ta tráva je dobrá. Nakonec docela jo.“ Svalí se naznak a položí ruce Troyovi na lýtka.

Sleduje cingrlátka na lustru a usmívá se, cení přitom zoubky.

Chvíli setrvají v blaženém marihuanovém oparu, který pronásleduje urputná chuť na dorty a na hrancle, než se Troye přesune nad něj a pohladí ho po stehnech. „Seš malej všude?“ zeptá se zvědavě.

„Já s tebou nebudu spát. Ani ti ho neukážu. Buď hodnej.“ Znovu odhrne Troyovi vlasy, protože už teď je zbožňuje a nedokáže se jich nedotýkat.

Je marnej. Pomyslí si to: Jsem marnej.

Nadzvedne se na loktech a přiblíží se k druhému chlapci, trochu vyplázne jazyk a přejede jím po měkkých rtech, co chutnají jako tráva a citrón. Vsune ho dovnitř a pak se rozesměje.

Je to spíš legrační, ale svůdné taky, a trochu mu přitom tvrdne šulin.

Troye zamručí a pak na něj spadne. Klidně přikládá brko k puse, kouří a kouká na okno, kde ve světle tancuje prach. Chvíli trvá, než promluví, a ještě předtím náležitě vzdychne. „Jo, máš pravdu. Víš, proč mi dal Tommy kopačky? Protože neudržím péro v kalhotách. Jsem idiot. A končím s tím. Seš můj kámoš.“ Obrátí se k Rileymu a volnou rukou ho cvrnkne do nosu. Položí brko do misky s fazolkami, zaváhá a…

… pak Rileyho políbí.

Líbají se pomalu a nenásilně. Troye na něm v podstatě leží. Mazlí se jazyky, uhýbají, olizují se, sají rty, a pak se jenom tak pusinkují.

Troye v jednu chvíli sáhne pro brko, zapálí ho a potáhne, jenom aby v sobě nechal kouř, a pak se líbají s kouřem a Riley má pocit, že jim prosakuje i ušima. Je to totálně nadpozemské.

Riley ho k sobě přitáhne ještě blíž, přehodí přes něj nohy a zamrká. Oči se mu otevírají úplně líně, jak je zhulený. A namalované řasy taky, jsou jak závoj, jak závoj panenky. Riley se zachichotá. „Kurva, ty jsi ale pěknej, vole.“

„Ty seš taky moc hezkej. Hezčího kámoše jsem ještě neměl.“ Troye se neodtáhne, jenom přesune svoje rty na jeho krk a trochu mu přitom stáhne tričko, aby se dostal ke klíční kosti. Oždibuje ho. Jedna pusinka za druhou a zuby zavadí o lalůček a zkousnou ho.

Nakonec mu pořádně foukne do ucha.

Riley zapiští a praští ho do ramene. Pak se ještě víc přišušní, jo, přesně takhle si to sám pro sebe pojmenuje, a otře se o Troye nosem. Políbí ho na bradu a rukama sjede k jeho zadku. „Tohle je taky pěkný.“

Při slově pěkný pěkně stiskne.

„Tohle nedělej. Jsem pak strašně nadrženej.“ Troye mu vjede rukou pod tričko a jen tak mimochodem ho pohladí od pupíku k lemu kalhot. „A… Jsme přece kamarádi, že jo?“

„Nejlepší,“ souhlasí Riley. Přece si celou dobu nic jiného nemyslel. Nebo ano? Je totálně zhulený a pamatuje si, že když naposledy roztočil globus, ukazováček zamířil k místu jménem Jamajka. „Máš to radši dole nebo nahoře? Jen kamarádskej talk, nic tím nesleduju…“ Oči mu svítí jak dvě lampičky. Jak disco koule. A srdce buší do rytmu techna.

„Je mi to celkem jedno, ale spíš dole,“ dostane ze sebe Troye. Zahákne prsty za kalhoty, blíž k penisu, a sám je taky tvrdý. „Co ty?“

„Taky spíš dole,“ vybere Riley náhodnou odpověď, protože nemá dost zkušeností, aby mohl vybírat a hodnotit. „Ale jsem celkem přizpůsobivej,“ dodá právě tak rychle, jak mu vláčný jazyk dovoluje. „Hele, uděláme dohodu, jsi pro?“ Nějakým záhadným způsobem zabloudí – v tom bludišti zkratek, kapes a něžných pus – k Troyově poklopci a přejede mu po něm dlaní.

Troye přikývne a natiskne se blíž. Společně s tím Rileyho konečně pohladí po koulích.

„Střihneme si,“ pokračuje Riley, ale je to spíš malé tiché zanaříkání. „Střihneme si, a kdo vyhraje, ten bude dole, dobře? Vyspíme se spolu ale jen jednou. Poprvý a naposledy. Pak budeme kámoši. Nechci vztah, nechci ani občasnej sex… Já… Nechci přijít o to, že spolu můžem klábosit, bavit se a tak, jo? Souhlasíš? Jednou. A pak už nikdy. Slib to.“

Líbí se mu naléhavost vlastních slov. Líbí se mu zbytečné debilní závazky, které může kdykoli porušit. Líbí se mu říkat, že přijímá trest domácího vězení, stejně jako lhát, že by Troye pak už víckrát nechtěl.

Líbí se mu… Troye. A ani trochu se za to nestydí.

Přejede mu po tváři odlakovanými nehty a usměje se.

Troye mu vtiskne polibek do dlaně. „Tak… Myslíš, že je to dobrý nápad?“ zamrká.

„Nevím. Mně se líbíš. Ale nechci o tebe přijít. Přijde mi, že si rozumíme. Rozhodni se. Já nejsem začátečník. Už jsem jednou s klukem spal.“ Pokývá přitom hlavou, jakože fakt jo, spal. Co na tom, že si to moc nepamatuje, protože byl namol. Rozhodně to nebyl z prvních důkazů sexuální orientace.

Nikdy nelíbal holky. Nikdy nechtěl. A jo, od té doby, co si začal uvědomovat sám sebe a svého šulina, věděl, že bude jednou rád sedat jiným klukům na klín a nechá se konejšivě kolébat, a nechá je uvnitř sebe pulsovat.

Zasměje se. Jen vybrané kluky. Opravdové lásky. Kluky, kterým propadl na základě Stockholmského syndromu. Kluky, co si barví vlasy nazeleno.

Riley zaskučí a natáhne se pro brko.

Troye si namotá pramínek jeho vlasů na prst. „Hm… Tak nejsi začátečník, to je fajn.“ Svalí se vedle něj a věnuje mu moc krásnou a voňavou pusu. „Máš pravdu. Sex všechno zkazí. Bude… Bude lepší, když spolu nebudeme spát.“ Ale zůstane ležet dostatečně blízko a mazlí se. „Kdybys měl pocit, že tě něco píchá do nohy, tak si toho nevšímej, ono to za chvíli splaskne.“

Tím ho rozesměje. Riley se o tu píchající věc rozverně otře stehnem a schoulí se blíž. I takhle vleže vidí, že je o pořádný kus menší. Zahýbe prsty na noze a znovu začne Troyovi prohrabovat vlasy. Je jimi neuvěřitelně fascinovaný. „Asi to tak bude lepší. Jo, určitě to tak bude lepší.“

Pak se znovu políbí. Na rtech jim zůstává taková pachuť z toho, jak hulili, a Riley má úplně sucho v krku. Někde mezi tím sáhne pro lahev zvětralé fanty, napije se, a trochu si nechá v puse, aby dal napít i Troyovi.

Který mu vzápětí vyleze na klín a trochu na něm nadskakuje. Maličko. Takže je to prostě jen kamarádské nadskakování. „Hele, ty boháči. Nehraješ náhodou golf? Já jen, že už věčnost mám členství v Golfklubu, ale nikdy tam nechodím, protože je to příšerná nuda a pozéřina, ale… My jsme pozéři. Tak co kdybychom tam zašli a dělali zlo?“

Riley se posadí, ale nechá si toho božího klu – kamaráda na klíně. Dost blízko všem tajemným událostem, co se právě odehrávají v jeho rozkroku.

Fakticky je totálně tvrdej.

„Nenávidím golf,“ oznámí po chvíli. „Hrál jsem ho snad jenom dvakrát v životě. Je to ta nejstupidnější hra na světě. Takže jo, moc rád půjdu dělat zlo. Máma říká, že v tom jsem fakt dobrej, v dělání zla. Ale umím taky konat dobro.“ Pořád má žízeň, a tak Troyovi olízne rty. „Máš nádhernou pusu.“

„No já nevím. Není moc velká? Mně přijde velká. Ta tvoje se mi líbí víc.“

„Je nádherná,“ potvrdí Riley důrazně. „Je to ta nejlepší pusa na světě, kamaráde.“

„No tak jo, já ti teda věřím.“ Troye nakloní hlavu na stranu a trochu se na něj natlačí zadkem, jakoby omylem přirazí. Fakt omylem, protože tohle je slušný příběh, kde jsou slušní kluci, co nesní o prcání 24/7.

Někdy sní o hraní GTA.

„Budeš mě to muset naučit,“ pokračuje Troye. „Já jsem golf nikdy nehrál. Co ještě dělají bohatá děcka? Přemýšlej.“

„Umím jezdit na koni. Umím ho dokonce i osedlat.“ Riley se nadzvedne, aby mu ukázal jak správně osedlat koně. Jak se nadzvednout, když jede In-out, překážku, kde není ani jeden cvalový skok. Zvyšuje pružnost jezdce. Ale medaili nikdy nedostal, akorát kvůli němu několikrát krátili třmeny. „Hraju na klavír,“ pokračuje klidně a prsty mu zahraje Clair de Lune podél páteře. „A taky jsem zpíval ve sboru.“ Natočí hlavu a otře se o Troyovo ucho. „Zpíval jsem ach ach ach…“

A právě proto ho vyhodili. Protože tahle skladba se do poloprázdného kostela rozhodně nehodila.

„Kámo, to všechno je pěkná nuda,“ směje se Troye. „Teda až na toho koně. Mohl bys mi ještě jednou ukázat, jak jsi na něm jezdil?“

V pokoji je těžký vzduch a Riley skoro nemůže dýchat, jak moc si přeje, aby ho Troye… Aby ho… „Jasně. Trik je v tom, že si ho ochočíš,“ řekne chraptivě. Přirazí proti němu, sice přes kalhoty, ale cítí to zatraceně dobře. „Klusáš na něm, cváláš.“ Chytí Troye za vlasy a zatahá ho. „No a necháš ho skákat. Trik je v tom, že když ho hezky vycvičíš, tak už nikdy nedovolí nikomu jinýmu, aby na něm jezdil.“ Tomu se říká láska, vole. „Už ti bude navždycky patřit.“ Přiráží proti Troyovi a tím ho nadzvedává. Je tak vzrušený, že má před očima temno. „A kdyby ho chtěl osedlat někdo jinej, tak ho shodí.“ S poslední větou shodí Troye na záda a nakloní se nad něj. Velice něžně ho políbí.

Riley je velice něžný kluk, ani po mámě, ani po tátovi, který ve vzteku rozmlátil kulisu, když přišlo na představení jenom pět lidí. Riley je Riley, je po sobě a je přesně takový, jaký má být. Vklouzne Troyovi do pusy jazykem a je to vášnivé, dravé, jako by se snažil vypít jeho sliny, anebo rovnou Troye, protože má vážně žízeň.

A je po něm hladový.

„Tak jo…“ vydechne Troye po nějaké době. Zní trochu kňouravě. „To může být docela zábava, to bychom mohli někdy podniknout.“ Obejme ho nohama a znovu se nechá políbit.

Riley chytí jeho ruce a přišpendlí je k matraci. Proplete s ním prsty. „Miluju, jak moc mi chutnáš. Kdybych o tobě nevěděl nic jinýho, tohle mi stačí, abych toužil, kamaráde.“

„Ty seš ale šulínek. Že jo? Víš, jak na mě.“ Troye odevzdaně leží a hypnotizuje ho pohledem krásně vykrojených mandlových očí. „Víš co? Seš možná ten vůbec nejlepší kamarád, jakého jsem kdy měl. A taky nejkrásnější a nejvíc sexy.“ Zaváhá, a pak s úšklebkem zašeptá: „A taky nejmenší.“

„Nejsem vůbec malej, Troyi!“ Natlačí se na něj rozkrokem. „Řekni, že nejsem.“

Troye hlasitě vydechne, když se o sebe přes látku otřou. Jeho tvář naprosto dokonale odráží Rileyho emoce a zrcadlí je s nebetyčnou drzostí a potřebou…

…šukat.

„Seš velkej, Riley. Obrovskej.“ Kousne ho do rtu. „A jestli nepřestaneš, tak… Jo, jo, pokračuj!“

To stačí, aby se o něj Riley začal otírat. Divoce a bez studu. Zaboří mu obličej do krku a vdechuje jeho vůni. „Ach bože, Troyi, tohle mě zabije.“

„Kurva.“ Troyovi se zvedá hrudník. „Kurvaa, seš tak úžasnej. Ještě, prosím, ještě.“ Je rudý jako… Prostě je rudý. Zatraceně sexy, oči se mu lesknou a na rtech má sliny. „No tak, Riley. Do háje.“ Pokusí se zvednout, ale pak se zase svalí na postel, jako kdyby na to neměl dost sil. Hlasitě zasténá.

Riley mezi ně vrazí ruku a začne je hladit. Sebe i Troye. On je Troye a Troye je Riley. Začne mu žužlat ucho. Hladí a nepřestává, dokud se mu v kalhotách nerozlije příjemné, trochu lepkavé teplo, a dokud ho Troye s výkřikem nenásleduje.

Potom totálně odpadnou a vzbudí je až příšerná žízeň a taky zvonění Rileyho telefonu.

Máma se ptá, kde sakra je, když má domácí vězení, a on automaticky zalže: „Usnul jsem v západním křídle. Ale když hned vyrazím, za půl hodiny můžu být v obýváku.“

***

Dny ubíhají jako splašené. A pak je najednou středa a Riley se přistihne, že si nepamatuje, jaké to bylo, než potkal Troye.

Sedí zrovna v autě a maluje si pusu. A v rádiu je puštěná stanice BBC. Vlastně úplně normální dopoledne po úplně normální snídani s mámou, kdy se spolu bavili o škole a snažili se předstírat, že je třikrát nevyrušila asistentka, aby připomněla schůzky s delegáty, kadeřníka a přednášku na vysoké.

Telefon zazvonil asi tisíckrát.

„O něčem přemýšlíte, pane?“

Takže i Daryl poznal, že se život začal dělit na „Před Troyem“ a „S Troyem.“

„Jo, to se mi občas stává.“ Riley na sebe mrkne, schová rtěnku do kastlíku a zamyšleně si prohlíží odlakované nehty. V puse ještě pořád cítí cereálie a jedna křupinka se dostala mezi malé zadní stoličky. Riley se ji pokusí vytáhnout, nejdřív prstem a pak špičkou jazyka, a nějak se přitom nemůže zbavit podivného pocitu v okolí žaludku, šulina, a dokonce i prstů u nohou, který rozhodně nemá s Cheerios nic společného. „Ty hele, Daryle,“ začne nakonec rozpačitě. „Za jak dlouho se člověk může zamilovat?“

„Klidně okamžitě.“

„No jasně, pitomá otázka.“ Chvíli mlčky poslouchají dokument o letadlech Spitfire a Hurricane a Riley přitom poklepává nohou, načež vyhrkne: „Do prdele, co když se mi to stalo?!“

„Máte na mysli Troye? Myslel jsem, že jste kamarádi. Ale pokud jste se zamiloval, pak je to v pořádku a neměl byste si kvůli tomu dělat starosti.“ Daryl zabočí do ulice, ve které bydlí Troye a velice klidně ztlumí rádio.

„Nedělat si starosti je moje druhý jméno,“ řekne Riley mrzutě. Sotva pod pneumatikami zaskřípe štěrk, otevře dveře a rozejde se ke dveřím. Nahodí úsměv, konečně se mu podaří spolknout zapomenutou Cheerios, a zaklepe.

Cítí na sobě Darylův pohled. A cítí jemnou pusu, kterou mu vlepí Troye, sotva se objeví ve dveřích.

„Hola hej!“ Troye popadne mikinu, dotáhne tkaničky tenisek a zazubí se. „Ty vogo, takhle mě ještě nikdo nikdy nevyzvedl. Je to cool, mít tě za kámoše.“

„Tak pojď. Vzal jsem i svoje diamantový hole.“ Riley ho chytí za ruku a jde s ním k autu. Ne že by to Troye nezvládl bez něj, ale takhle je to větší sranda, a navíc, kluci jako Troye nemají osobního bodyguarda, řidiče a chůvu v jednom, a proto je musíme chránit. Jakože celoplošně. Na každém rohu.

Riley počká, až se Troye uvelebí a pozdraví Daryla, a pak se mu sveze do klína. Nepřipadá v úvahu, že by seděl vepředu a ne s ním, vedle něj, na jeho rozkroku. Chvíli poslouchá, jestli mu tam dole buší srdce.

Život po Troyovi je definitivně jiný. Lepší.

„Chyběl jsem ti? Tys mi totiž chyběl.“ Troye vyšpulí pusu a chvíli se prostě jenom culí. Jeho vlasy už nemají zelené odlesky, nýbrž hnědé, a kouzelně se lesknou. „Tak diamantové hole, jo? Ty snobe jeden.“

„Hele! Ty vole… Hezky voníš. Můžu tě úplně očichat?“

„Ty chceš ke mně čichat? No tak jo! Ale já si čichnu jako první!“ Skloní se, zaboří nos Rileymu do vlasů a zhluboka se nadechne. Chvíli to nechá v sobě a dovolí si to procítit.

Daryl zabočí doleva a auto poskočí.

„Tak co?“ zeptá se Riley potichu.

„Voníš jako… Hmm… Jako malá rozmazlená buzna!“ rozesměje se Troye. Pak zvážní a pročísne mu vlasy. Obkreslí obočí. „Je to perfektní vůně, moje oblíbená. Teď ty. Jako co voním já?“

Riley si ho přitáhne za lem trička, protože nadzvednout se působí jako extrémně složitý úkon. Blaženě přivře oči, když se nadechne. „Ty voníš jako…“ Zarazí se. Vlepí Troyovi pusu těsně pod pupík a nechá mu tam červený otisk rtěnky. Vlastně tu vůni nedokáže popsat. Je podmanivá, mýdlová, láskyplná, avivážová, marihuanová, bonbónová. „Úplně jako kámoš,“ zahuhlá chraptivě.

„Takže já voním jako kámoš.“ Troye se nakloní a šťouchne do něj nosem. „Tak teda jo. No, takže, co Daryl? Bude nám nosit golfové hole?“

„Jasně, že ne!“ Riley se zazubí na Daryla, který předstírá, že nic neslyšel a pokouší si přitom rozdělat stoprocentní BIO mrkvový džus, aniž by pustil volant. „Daryl se musí hodit mámu na jednu schůzku, takže nás tam nechá. Budeme sami. Jen ty a já. Dva kámoši a hole, chápeš?“ Trochu vystrčí zadek. „Vytáhneš mi ze zadní kapsy bonbón, prosím?“

„A připoutat byste se nechtěl, pane?“ prohodí Daryl konverzačně.

„Radši ten bonbón,“ zavrní Riley s pohledem upřeným na Troye. Flirtovně přitom zamrká.

Troye povytáhne obočí, ale poslechne a prsty mu zajede do kalhot. Jemně ho pohladí po zadku. „Mám pocit, že jsem sáhnul špatně.“ Zahýbe prsty.

„Nene,“ sykne Riley. „Podívej se pořádně, jde ti to.“

„Možná je to trochu dál. Víš jistě, že v té kapse něco máš?“ Troye opatrně zajede prstem dovnitř.

„Absolutně.“

Daryl si odkašle. Pro Troye je to signál, aby konečně našel správnou kapsu a vytáhl z ní bonbón. Rozdělá ho, strčí mezi zuby a nakloní se. „Je to bezpečný?“ zahuhlá. „Neměl by tam tvůj bodyguard být taky?“

„Copak ty mi nezachráníš prdel, když o něco půjde? Klid, tam je to přece hlídaný.“ Riley mu vyleze na klín a bonbón olízne. Potom Troye opatrně políbí. „Dej si taky. Můžem ho mít dohromady. Kámoši se přece dělí o věci.“ Postrčí jazykem bonbón Troyovi do pusy, ale vzápětí si ho znovu vezme a ponoří se do polibku. Naléhavého a procítěného, zatímco v rozkroku ho něco příšerně tlačí. Šulin napíná látku kalhot a chce ven. Chce za Troyem.

Troye ho pohladí a zazubí se. „Hele, ty máš na zubu rtěnku?“ Nečeká na odpověď a setře ji ukazováčkem. Teprve potom si Rileyho obličej pořádně prohlédne, jako kdyby si předtím nevšiml, že je namalovaný. „Proč máš na zubu rtěnku?“

„Namaloval jsem se. Je mámy. Nelíbí se ti to?“

„Ty ses… Tak ty ses namaloval. Wow. To je sexy.“

Líbají se, dokud nedojedou na hřiště, a dokud si Daryl znovu neodkašle, aby je vytrhnul z transu. Srká přitom BIO džus brčkem a sleduje ve zpětném zrcátku, jak si kluci z kufru vytahují hole. „Nevzdalujte se z areálu, pane. A mějte mobil u sebe. Vrátím se co nejdřív.“

„Bez obav. Kdyby něco, zavolám. Anebo budu hrozně nahlas ječet.“

Riley sleduje odjíždějící auto. Potom poskočí na jedné noze, pak na druhé, a přitom předstírá, že se ovívá. Žďuchne do Troye ramenem. „Oh, kamaráde, tohle mi nedělej. Jsem pak takovej vláčnej. Víš, o čem jsem přemýšlel?“

„O čem?“

„Kde je hranice přátelství.“ Projdou bránou a na lavičce vytáhnou hole. Slunce mají přímo nad hlavami a tráva na greenu se uměle leskne, jako kdyby ji někdo vystřihnul z fólie. Riley znovu poskočí a protáhne se. Dojde k první jamce, přeměří si vzdálenost a připraví se k odpalu.

„Jako hranice mezi námi?“

„Jojo, přesně tak.“ Zamyslí se, jestli budou hrát na jamky, anebo na rány. Nakonec s povzdechem odpálí.

Na hřišti je jen pár lidí, převážně důchodci.

„Chápeš,“ pokračuje Riley, „moc kámošů nemám, tak nevím, jak to chodí.“

„Já mám kámošů jenom pár, ale žádnej není nejlepší, takže… Tím, že jsme nejlepší, si musíme dávat najevo, že se máme rádi, ne?“ Troye vrazí ruku do kapsy a šine se k další jamce. Nezdá se, že by o hru jevil opravdový zájem. Nebo alespoň předstíraný.

Riley kopne do míčku špičkou tenisky, pustí hůl a rozeběhne se na Troye. Skočí na něj, povalí ho do trávy a nahlas se rozesměje.

„Tak jo,“ zafuní Troye a obejme ho nohama. „Ještě nikdy jsem golf nehrál, ale pokud trefím některou jamku na dva pokusy, přespíš u mě. Pokud prohraju, přespím já u tebe. A ten, u koho se spí, vymýšlí pravidla noci. Bereš?“ Překulí se a pomůže Rileymu na nohy. Oba mají zelená kolena.

„Miluju nevinné kamarádské noci,“ zamrká Riley, který žádnou nevinnou ani jinou kamarádskou noc ještě neprožil, protože všechny potencionální uchazeče pyžamových párty ponejvíc zajímalo, jestli by jim nemohl dát nějaké prachy, nebo PSko, nebo rovnou celý svět. „Tak dělej, jsem fakt zvědavej. Mám ti to nejdřív ukázat? Asi bych měl, jako správnej kámoš… Takže – nejdřív vem tu hůl do ruky. Trik je v odpalu. Pohyb boků. Čum, ukážu ti to.“ Stoupne si za Troye a přirazí proti němu boky. „Chápeš?“

„Ne. Já jsem pomalej,“ usměje se Troye. „Musíš mi všechno několikrát opakovat.“

„Tak jo, ale zkus si to zapamatovat, prosimtě.“ Riley teatrálně vzdychne a pevně ho popadne za boky. Zrychlí pohyby a dokonce chytí Troye za vlasy, aby ho donutil zaklonit hlavu. „Ti důchodci na mě zíraj, jak kdybych tě tady snad zkoušel vojíždět,“ vydechne. „Teď ti to půjde jedna báseň!“

Troye se z ničeho nic otočí a pořádně vášnivě Rileyho políbí, jako kdyby do něj chtěl přelít všechno svoje vzrušení. „Promiň, já… Kde jsme to skončili?“ Několikrát zamrká a odkašle si. Potom úplně random odpálí míček a hůl mu přitom vyletí z ruky. Vyrve s tím i trs trávy. „Ups. Je to těžší, než se zdá.“

„Jak že to bylo? Když prohraješ, spíš u mě a já nastavuju pravidla?“ Riley předvede parádní odpal. Sice do jiné jamky než zamýšlel, ale o to v tuhle chvíli nejde. „To jsem udělal naschvál,“ zalže božansky. S blížícím se polednem je čím dál větší teplo, a tak si vyhrne rukávy černé Adidas mikiny.

„To jsem okamžitě poznal,“ souhlasí Troye blahosklonně. Vezme jeden z míčků, vyhodí ho do vzduchu a kopne do něj. „Tak se to dělá!“ Zatahá se za pramen hnědých vlasů a vezme Rileyho kolem ramen. „Řekni, jak to, že kluk jako ty nemá moc kamarádů? Přece… Trpaslíci chodí většinou po sedmi. Kde je šest dalších?“

„Ty bys chtěl, aby nás bylo víc? Copak nejsem dost hezkej za všech sedm?“ Taky nakopne míček a trefí kmen stromu.

„Seš hezkej za deset trpaslíků. Malej za jednoho,“ zašeptá Troye s úsměvem, který projde skrze Rileyho a sklouzne po páteři až do zadní kapsy kalhot. Když už nic, rozproudí adrenalin a další jamku trefí Riley s přesností na milimetry, čímž si u Troye vyslouží obdivné hvízdnutí. „Teda, ty seš ale sráč! A snob, co?“ Troye s ním trochu zatřese. „Ale v běhu na mě nemáš. Vsadím se, že u té jamky budu první…“ Nečeká na odpověď a rozeběhne se.

Riley zahodí hůl a běží za ním, jenomže si přišlápne tkaničku, a tak skončí na zemi. Kutálí se ze svahu, a když zastaví, zůstane na chvíli ležet a mhouří oči do slunce. Je špinavý od zelené barvy, stejně jako Troye, když se potkali poprvé, a na tváři má čmouhu od hlíny. Usmívá se, protože je mu dobře. Opatrně z pusy vydoluje kus trávy.

„Panebože, panebože,“ směje se Troye. Dopřeje si krátký nádech, ale pak to začne nanovo. Klopýtavě dojde k Rileymu a pomůže mu vstát. Rukávem očistí čmouhu. „Jsi v pohodě? Sakra, dlouho jsem se tak nepobavil. To ty malé roztomilé nožičky. Bylo to na ně moc rychlé.“

„Zbožňuju tě,“ přizná Riley s úsměvem.

„No ovšem, já tebe. Chceš slyšet historku? Řeknu ti ji. Můj spolužák má kámoše a ten má bratrance. Prostě někdo někoho má. A ten byl se svým nejlepším kamarádem na chatě a koukali spolu na porno a postavil se jim. Prostě na férovku. A tak se jako domluvili, že si navzájem vyhoní. To je, co? Co všechno se může stát mezi kámošema.“

„No to já jsem znal kluka a jeho máma jednou pracovala s kuchařkou mojí mámy a svěřila se jí, že její syn měl nej kámoše, a že si navzájem vykouřili. Neuvěřitelný, co? Naštěstí všechno v přátelských mezích, ačkoli jeho mámu z toho nejspíš trefilo, když je načapala. Ve svojí postele. Na oslavě prabáby.“

Chvíli na sebe zírají. Jo. Život před Troyem byl hrozně neskutečný a surreální. Teď teprve dostal obrysy vykrojených mandlových očí.

Riley si odplivne. „Chceš ještě hrát, anebo pojedeme ke mně? Udělám popcorn. Mám i bazén. Saunu. A kino. Prostě všechno, ať to nemusím vyjmenovávat jak blbeček. Normálně mám i docela malý schůdečky, co vedou do postele, protože je hrozně velká a vysoká.“

Pořád na sebe zírají. A z chvíle se stanou minuty. Riley nervózně přešlápne.

„Strašně s tebou chci spát, ale myslím, že to není dobrý nápad,“ řekne Troye konečně.

„To není, no. Někde jsem četl, že trpaslíci špatně nesou zlomený srdíčko.“

Troye si lehne na zem a zacloní si oči před sluncem. Pak zas vyskočí. „Vážně nechci přijít o tak dobrého kámoše.“

„Ty malá fňukno. Tak pojď. Žádný spaní, prostě kamarádskej večer u Harryho Pottera a oříškový zmrzliny.“ Riley vytáhne telefon a nacvaká smsku Darylovi. „Možná budeme muset chvíli počkat. A nějak si to čekání zkrátit.“ Dohopsá k Troyovi a kousne ho do brady.

„Oříškovou zmrzlinu kurva beru!“ Troye ho taky kousne, a pak to místečko políbí. Jestli se mu malé zoubky nelíbí, nedá na sobě nic znát.

„Myslíš, že jsem tak malej, že bych mohl stát, zatímco bych ti kouřil?“

„Jasně, že ne. Musel by sis kleknout. Klekni si.“

Klekne si. Položí Troyovi ruce na boky a opatrně ho hladí k rozkroku. A zpátky ke kolenům, zatímco na sobě cítí několik zvědavých pohledů starých lidí, co si přišli užít den na green a čirou náhodou natrefili na dvě buzny. Kdyby někdo z nich dokázal používat iPhone, nejspíš už by je dávno vyfotil. „To zas bude článků v novinách,“ zamumlá Riley.

Jako posledně, když se opil a z legrace poskytl jednomu z reportérů rozhovor, ve kterém tvrdil, že viděl hlavní body vládního smart world konceptu – většina z nich byla dle jeho slov založená na tom, že všechny lidi ve vyšších funkcích nahradí orangutani.

„ANO!“ zařve Troye nahlas. „Ano! Ano, vezmu si tě!“ Popadne Rileyho za ruce, pomůže mu se postavit (ne že by nestál už dlouho) a pevně ho k sobě přivine.

Někdo váhavě zatleská a pár lidí si vymění pohled.

„Vezme si mě,“ zopakuje Riley šťastně staré důchodkyni v obtáhlých Nike legínách. A zmateně si uvědomí, že i když jde o příšernou nefalšovanou golfovou lež a žádná svatba ho v nejbližších dnech nečeká, stejně cítí radost.

***

Daryl zaparkuje u Šedého domu, klidně dopije zelený ječmen a vydrží několik dalších minut předstírat, že se na zadních sedadlech nic neodehrává. Nic, co by zahrnovalo ruce pod tričkem, rozmazanou rtěnku a sto padesát tisíc úsměvů.

„Riley, hned vylez!“ Máma tak trpělivá není. Dopíná si náramkové hodinky a loktem klepe na okénko. Těžko říct, jak to zvládá, ale nejspíš vždycky zvládala víc věcí najednou, což Riley podědil po ní, protože dokáže třít Troye přes kalhoty, líbat ho na bradu a zatínat mu nehty do zad. To všechno v jednu a tu samou chvíli.

„Daryle, zrada,“ zamumlá rozechvěle. „Máma se už vrátila.“

„Zapomněl jsem se zmínit,“ fouká bodyguard brčkem do prázdného kelímku. „Je mi líto, pane, ale i tentokrát budete nejspíš muset vylézt.“

„Ach, no tak…“ Riley se odlepí od Troye. Černé vlasy mu trčí na všechny strany a pohled má zamlžený, jako kdyby se před malou chvílí zhulil. Přitom nehulil. Na greenu překvapivě neměli trávu. „No tak jo, tak jo, to dám.“ Popleská Troye po tváři a zazubí se. „Stojí ti.“ Vyklopýtá z auta a uhne před mámou. „Jaj, mami, pozor, nějak ti lítá ruka.“

„Dobrý den,“ řekne Troye způsobně, a Riley se snaží nesledovat jeho bouli v rozkroku. Další pohlavek už ho kvůli nepozornosti nemine.

„Musíš tohle pořád dělat?“ povzdechne si máma. „Ty hry, že jsi gay, Riley. Že ti to za to stojí. Víš přece, že mně je tvoje orientace ukradená. Nemůžeš mě tím rozčílit.“

„Já ale jsem gay, mami!“

Jako kdyby podobné rozhovory neprobíhaly poměrně často. Musíš se malovat? Jsem gay. Musíš dělat tohle? Jsem gay. Musíš být tak teatrální? Jsem – No tak! Všichni gayové přece nejsou teatrální.

Riley si promne tvář.

„A co Laura? Přece jsi miloval Lauru.“

„Laura byla moje kamarádka, mami. Dělala za mě úlohy z matiky. A mně bylo třináct! “

Máma z kabelky vytáhne kapesníček a začne mu drhnout čmouhu na tváři. „Jako kdyby ti teď snad bylo víc,“ zamumlá. „No nic, dobře, ať je po tvém. Neudělej žádný průser, prosím. Žádný alkohol a drogy. Nic, kvůli čemu bys skončil na návštěvě u Gregoryho, jasné? A když spolu budete spát, vezměte si kondomy, nechci být babička.“ Chvíli na Rileyho kouká a pak mu rozcuchá vlasy. „To byl vtip, Riley. Znáš mě přece. Bože, to působím tak vážně? Odkdy? Život v politické sféře mě ničí. Daryle, působím vážně?“

Jmenovaný se usměje. „Působíte přece akorát, paní.“

„Akorát. No tak to je výborné. Jsem ráda, že jsi tu. Hodíš mě za Marcusem, ten idiot potřebuje projednat smlouvu pro Bena, prý mu připadá amorální, aby člověk jako on inkasoval takové peníze. Kdo jsem já, abych o tom rozhodovala? Neodpovídej. Taxíka odvolám po cestě. A ty, Riley…“ Usměje se. „Mám tě ráda, dobře? A ten tvůj kamarád je moc pěkný.“ Nasedne do auta a sáhne do kastlíku pro sluneční brýle. „To je moje rtěnka – je tohle moje – no vážně, Riley…“

Daryl prozíravě stoupne na plyn a rozjede se pryč. Riley jim zamává, a pak se přitiskne k Troyovi a chytí ho za ruku.

„Tvoje máma je fakt něco,“ ušklíbne se kamarád uznale. „A ten dům je obrovský. Až přehnaně, na to, že jste tu jenom dva. Co takhle adopce štěňátek? Jste megalomani, rozhodně. Nejmenší pidimužík bydlí v největším hradě.“

„Mám napsat Darylovi, aby se stavil u tebe doma pro věci? Potřebuješ něco, nebo jenom mě?“

„Nebo jenom tebe.“

Riley ho ze všeho nejdřív provede domem. Přistihne se, že mu kdoví proč nevadí ukazovat, kde co je, koupelna, koupelna číslo osm, krb, kinosál. Ale stejně je nejšťastnější, když spolu skončí v pokoji, na manželské posteli, a v objetí sledují svítící hvězdy a planetky, zatímco se Troyovy rty opatrně přisají na látku Rileyho kalhot. Tam dole. Na dně Vesmíru.

„Aaach, Troyi. Nezlob. Vím jistě, že tohle kámoši nedělají.“

Troye zavrní a lehne si na záda. „Jo, jo, jo, já vím. Máš pravdu. Ano, ano, ano. Ale čistě teoreticky: jedna malá pusinka od jednoho malého mužíka ještě nikdy nikoho nezabila, že ne?“

„Čistě teoreticky – kdyby ano, máma by to už dávno nějak ututlala, aby po tom neskočil bulvár. Ale nejsem trpaslík zabiják. Chceš něco vědět?“

„No jasně.“

V pokoji je najednou příliš velká zima, a tak Riley vyskočí a běží zavřít okno. „Já…“ Foukne na sklo a začne něco kreslit prstem. „Myslím, že… Já…“ Nadechne se. Srdce mu buší o sto šest a proč zrovna šest a ne osm, to netuší. Tak jako tak, Riley je přece hodný kluk, a když se otočí zpátky na Troye, za závěsem na skle okna zůstane nakreslené srdíčko. „Mám chuť na trávu,“ plácne první, co ho napadne. Uhne pohledem před mandlovýma očima a zakryje si obličej rukama.

Co se to se mnou děje. Co se to se mnou děje? Co se to se mnou děje!

„Ježišmarja, kvůli trávě se přece nemusíš stydět,“ usměje se Troye nonšalantně, úplně v pohodě, v klidu, aniž by věděl, že je v tom gestu skrytá spousta dalších slov, včetně: Zamiloval jsem se do tebe, Troyi. „No tak jo, tak jo, klidně ti vykouřím, eee, teda klidně si zakouřím, promiň, přeřek. Ups.“ Troye seskočí a vytáhne z mikiny pěkně umotané brčko, za které by se nemusel stydět žádný dealer a ani průměrný středoškolák.

„No jasně, taky se přeříkávám. Místo pero péro,“ rozhodí Riley rukama. Na stole má noťák, kde je pauznutá epizoda Přátel. „Takový věci se mi stávaj, třeba když sním hodně zmrzliny a pak se mi pletou myšlenky.“ Vezme si od Troye brko, zapálí ho a blaženě potáhne. Nějakým způsobem se stane, že už nepociťuje takový přetlak. Možná se spletl a to, co cítí, není láska, ale dozvuky tepání v šulinovi a horkost zadnice. Rozesměje se tak, až se zakucká. „Možná máme v jednom z východních salónů ještě popelníky, no a v jednom z těch západních je docela určitě broušená lahev skotské, kterou máma dostala od jednoho z těch chlápků v turbanu, co s ní jednali na konferenci. Počítám, že to nikdy nenačne, takže to můžeme dělat spolu.“ Překulí se k Troyovi a foukne mu kouř do obličeje. „Myslím tím rozdělávání lahve. Ach, Troyi, ty máš takové oči, že bych je nejraději olíznul.“

„Ty mi chceš lízat oči? Ale fuj teda, to né!“ Tváří se pobaveně a je ještě pobavenější, když si potáhne. „Tu skotskou bych si ovšem klidně dal. Nikdy jsem nepil nic od chlapa v turbanu. Existuje něco, co tady v domě nemáte?“

Jo. Láska.

„Pochybuju,“ usměje se Riley přezíravě. Odhrne si černé vlasy z čela. „Co kdybych ti nalakoval nehty? Nakonec, něco mi říká, že jsem tě porazil v golfu, takže se všechno řídí podle mě. Jsi rád? Líbí se ti, když to má pod kontrolou někdo jiný?“ Z vrchního šuplíku psacího stolu vytáhne princeznovskou korunu a nasadí si ji na hlavu, trochu nakřivo. „Řekni,“ zaprosí.

„Tss, chtěl jsem přece vyhrát a určovat pravidla, ale takhle je to taky fajn. A ty nehty… No nevím. Nechci vypadat jako buzna, jestli mi rozumíš.“ Nadzvedne obočí a narovná Rileymu korunu. „Ne, dělám si prču. Nějakou pastelovou barvu, prosím.“

Riley si propůjčí máminu sadu laků. Vezme Troye s sebou a chvíli se proplétají mezi šaty a zavěšenými kabáty. Rileyho napadne, že by si jedny z šatů půjčil a zatancoval Troyovi na klíně, ale pak to zavrhne. Vezme lososový lak, otevře ho a přičichne. Vezme Troyovu ruku. Vezme rozum do hrsti a pak ho zase upustí, když řekne: „Chtěl bych s tebou spát.“ Chytí jeho ukazováček – pěkně povedený ukazováček – a s pohledem upřeným do mandlových očí si ho zasune do pusy, pomalu, co nejdál, a jemně ho přitom saje. Pak si olízne rty. „To jen tak,“ zamumlá. „Aby se líp lakovalo.“

Má trochu rozmazané linky a zpocené vlasy. Troye mu je volnou rukou odhrne. „Aha. Seš mistr na lakování nehtů, tak ti budu muset věřit, že se to tak dělá.“ Věnuje mu krásný úsměv. „Taky s tebou chci spát. Moc.“ Nechá si nalakovat ocucaný ukazováček i palec. „Ale vždycky se to pak pokazí. A já to tak moc nechci pokazit. Chápeš, ne?“

„Samozřejmě,“ Riley soustředěně vyplázne špičku jazyka a přejede jím přes zoubky. „Chápu tě víc než kdokoli jiný. Ne že bych si tě nárokoval. Takže… Chceš vědět, co tu všechno máme za tajnosti?“

„Jasnačka!“

„Gril. Vzadu na zahradě jsou u potůčku kačeny.“ Kačeny Riley považuje za nejvíc fascinující zvířata na světě. „Trampolínu. Můžem si zahopsat. Vinnej sklípek.“ U toho nedosáhne na kliku. „Obrovskou šatnu.“ Plnou parfémů, rtěnek a perleťových náhrdelníků. „Tělocvičnu.“ Kde občas dělá kotrmelce na žíněnce, anebo chodí na: „Lezeckou stěnu! Koloběžky. Skate. A motorku,“ dodá jen tak mimochodem, aby na něj udělal dojem.

Což nechce. Anebo chce. Přece je v pořádku přiznat si, že se zamiloval? A přece se to mohlo stát tak rychle?

„Hotovo,“ pustí Troyovu ruku a potěšeně si prohlédne svoje dílo. „Motorka je krásná. Hrozně jsem ji chtěl a máma mi na ní zakázala jezdit, než dospěju. Takže na ní asi nebudu jezdit nikdy. Řidítka jsem ovšem ochmatal aspoň tisíckrát. A s každým dalším dnem ji chci míň a míň.“ Zamyslí se. Chce sáhnout pro brko, ale zhaslo. Beztak už je zhulený víc než dost. „Troyi, myslíš, že to je takhle se vším?“

„Motorku?! Ty máš vlastní motorku? Oh, můj bože. To je tak skvělé! Panebože! Ty máš motorku! No já se z toho snad poseru. Vždycky jsem chtěl motorku, ale naši mi řekli, že jestli ji chci, můžu si ji koupit, až mi bude třicet pět.“

„Tak?“

Troye vypadá krásně. Troye vypadá nadšeně. Troye je svět, s ním přišlo všechno, co se Rileymu líbí. „Tak co?“

Riley seskočí a trpasličími krůčky dotancuje ke dveřím. „Chceš ji vidět?“

***

Garáž je prostorná, vejde se do ní hned několik aut. Riley sedí na sedátku motorky, pije z broušené lahve a komíhá nohama, až je nakonec, kompletně bez rozmyslu, omotá okolo Troye a přitáhne si ho blíž.

Je jedno, že by neměli. A kdo to vůbec řekl?

Riley mu vrazí lahev, aby měl volné ruce, a nasáčkuje se co nejblíž. Pohladí Troye po hrudníku až k lemu kalhot a podívá se modrým můžu pohledem.

Líbají se divoce a dravě. Troye mu vklouzne do pusy jazykem a ochutnává ho, neopomene ani malé stoličky a špičáky. Oba jsou zhulení a v garáži je cítit ředidlo, ale kurva, může to být ještě lepší? Může, protože Troyovi stojí a to Rileyho z nějakého důvodu rozesměje.

Seskočí z motorky a trochu zavrávorá. „Ups. Jsem přebral. Víš co? Přebrat, to může mít vlastně nespočet významů… Přebrat.“ Převaluje to slovo na jazyku, kde ještě pořád cítí Troyovy sliny, a prohlíží si jedno z máminých aut. Kabriolet.

„Meleš hlouposti! Přebrat je přebrat. A ta motorka je mega cool. Ale nejsem si jistej, jestli není na tvoje trpasličí nožičky moc velká.“

„Nikdy jsem ji neřídil.“ Riley se otočí možná moc prudce a chce se chytit lopaty na odhrnování sněhu, jenomže zavrávorá, vrazí do kladívka a loktem sejme obrovský hliněný květináč. Zamyšleně na něj zírá, ale pak pokrčí rameny. „Nikdy, jakože nikdy,“ pokračuje, jako kdyby se nic nestalo.

„To je přece škoda, je skvělá. Ale můžeme ji zkusit spolu. Na příjezdové cestě.“

„Nevím.“ Riley se na jednom střepu zhoupne, pak sáhne pro barvu na plot a očichá ji. Usměje se. „Klíčky jsou v zapalování, ne?“ Znovu se napije a zmáčkne tlačítko na otevírání garáže. „Ale když nás chytí Daryl, musíš vytáhnout dobrou historku o mimozemšťanech, co si chtěli o půlnoci zahrát tenis a …aaa. Mají mimozemšťani penisy?“ Vezme si helmu a druhou podá Troyovi. „Tak sedej,“ pobídne ho.

Troye sedne. Dotkne se řidítek a úplně mu přitom svítí oči.

„Sluší ti,“ řekne Riley souhlasně a vyleze za něj. Pevně ho obejme kolem pasu a taky trochu polechtá. „Tak ukaž!“ zakřičí ve chvíli, kdy Troye nastartuje.

Motorka přede, burcuje krev v žilách a v rozkroku, když se Riley natiskne ještě blíž. Projíždí po cestě a sekají zatáčky, ale on vnímá jenom Troye. Periferně vidí, že se na terase rozsvítilo světlo, ale nepodívá se tím směrem. Dojedou k bráně, zvednou motorku na zadní, Troye nadšeně zavýskne a štěrk skřípe pod koly, když se otočí a… Riley vnímá jenom jeho.

Přece ho miluje, ne?

Vnímá ho i ve chvíli, kdy se všechno posere a oni to naperou do betonové zdi, a snad i poslední myšlenka patří výhradně jemu. Pak už je jenom bolest.

Autor: Eva Pospíšilová