Duchové lesa

Stále seděli u jezera, ale oblečení a sušší. Tomáš se opíral zády o Atreiův hrudník a vyprávěl mu o Katarině. Jediné duši, která mu návštěvy lesa nezazlívala.

Hodně se na tebe vyptává, říká, že musíš být ohromně sexy.

To teda jsem.

Najednou se však Tomáš napřímil. Položil ruku na zem a naslouchal. Většinou měl tendenci zavírat oči, nyní je však nechal otevřené. „Cítíš to?“

„Co přesně mám cítit?“

„Stádo! Jsou blízko, hodně blízko,“ vysvětlil Tomáš a vyskočil radostně na nohy. Koně mířili jejich směrem, každou vteřinou je zahlédnou.

„Asi ne tak blízko, když je neslyším,“ zamumlal Atrei, ale taky vstal. Jakmile to dořekl, země se začala třást. Dusot desítek kopyt se nesl vzduchem. Tomáš jen nadzvedl obočí a musel se přemáhat, aby nedodal: Já to říkal.

„Jestli běží sem, nejspíš se chtějí napít. Měli bychom se vzdálit.“

„Ne, běží za námi.“ Za mnou. A vedl je Atalus.

„Jsou to divocí koně!“ vyhrkl Atrei, jako by to Tomáš nechápal. „Nemůžeme jen stát a čekat, až…“ Nestihl větu doříct, protože ho Tomáš chytl za ruku a pevně stiskl.

„Neublíží ti,“ odvětil Tomáš. Čišela z něj jistota. Mluvil jasně, ostře a nikdy se nezakoktal.

„Fajn. Když říkáš,“ odvětil Atrei, ale přesto zůstal ve střehu. Jeden kůň neznamená mnoho, být ušlapán stádem se však párkrát stalo. Věřil Tomášovi, proto zůstal stát na místě. A sledoval přibližující se stádo v čele s hnědákem s černou hřívou, který působil majestátně. Nešlo od něj odtrhnout oči. Atalus, vedle Černého Vlka, patřil k dalším velkým výzvám, která by otce potěšila.

Zabít Černého Vlka, ducha lesa.

Zkrotit Ataluse, stát se pánem koní.

Ulovit královského kance, objevujícího se jen jeden v roce.

Jeden z těchto úkolů ti přinese vytouženou výjimečnost. Atrei toužil po úplně jiných věcech.

A žádný úkol se Tomášovi nelíbil, bojoval proti nim. Nesmíš zabít nebo zotročit jinou živou bytost. Mnohokrát se kvůli tomu pohádali, ale ve skrytu duše Atrei cítil, že nic z toho doopravdy udělat nechce. Jenže musel. A o to to bylo horší.

Stádo zastavilo pár metrů před nimi. Někteří koně se pásli, jiní je obešli k jezeru. Působili velmi mírumilovně. Jednoho z nich, ještě hříbě, Atrei poznal. Sevřelo se mu přitom srdce.

Hnědák s černou hřívou přistoupil blíž k chlapcům. Tomáš jej pohladil po nozdrách, a pak se nečekaně obrátil na Atreie. „Tys…,“ začal, ale vzápětí zmlkl. Na tváři se mu rozlil vděčný úsměv. „Děkuju,“ vydechl.

„Děkuješ za co?“

„Žes ho nezastřelil,“ vysvětlil Tomáš a oba sledovali hříbě, které právě vyhazovalo zadníma nohama.

„Nemohl jsem. Kvůli tobě.“ Už natahoval tětivu, soustředil se. Otec s Tranem stáli za ním a nikdo se neopovážil ani dýchat.

Jenom hříbě, ale každé jídlo se počítá. Po zimě je třeba nakrmit mnoho hladových krků. Jenže Atrei nedokázal vidět potravu. Před očima se mu zjevoval obraz člověka, kterého miloval tak strašně, že ho nesměl zklamat.

Vystřelil šíp. A minul. Hříbě rychle zmizelo mezi stromy, slyšel jen dusot kopyt a vystrašené ržání. Nedokázal se pak otci podívat do očí. Kopl nohou do kamene a zamumlal omluvu. Otec si naivně myslel, že za tím stojí dívka, nejspíš ta rusovlasá, co se s ním ráno bavila. Každého chlapa dokáže pořádná ženská vykolejit.

Tran na něj hleděl úplně jinak. Asi proto, že znal pravdu.

„Atalus říká, že je ti velmi vděčný. A to hříbě se stane se tvým spojencem, až vyroste. Když budeš potřebovat, vždy přijde.“

Neexistovala slova, která by dokázala vyjádřit, co v danou chvíli cítil. Hříbě jako by vycítilo, o čem se mluví, a vzhlédlo. Zadívalo se Atreiovi do očí a přistoupilo o pár kroků blíž. Na vteřinu, možná dvě, měli oba pocit propojení. Zatím slabé pouto, které jednou vykvete v opravdové přátelství. Pak se však hříbě vzepjalo a vrátilo se ke hře. Veškeré souzení zmizelo, ale i ten velmi kratičký okamžik dokázal Atreie naplnit nebývalou radostí.

„Projedeme se,“ navrhl z ničeho nic Tomáš a než stihl Atrei cokoliv říct, vyskočil Atalusovi na hřbet. Ladně a sebejistě, jako by to dělal každý den.

„To nejde, vždyť… To nejde!“ Divocí koně se nazývali divocí z určitého důvodu. Svým způsobem je klany považovaly za stejně nebezpečné jako vlky, kance, medvědy a tmu. Jenže Tomáš původně nepocházel z lesa a s pravidly si hlavu příliš nelámal.

Dostat se na hřbet Atalusovi by přineslo slávu každému. A Tomáš… Tomáš se na něj vyskočil a absolutně neměl potuchy, co by to pro jiné znamenalo. V daný okamžik ho Atrei miloval téměř nadpozemsky.

Ze stáda vyšla grošovaná klisna. Pohybovala se elegantně, oparně našlapovala a frkala.

„Tak dělej, nebudou čekat věčně.“

Některé nabídky nelze odmítnout.

Chtěl pro Tomáše krásný den, splnit mu každé přání. Držet ho a nepustit. Místo toho udělal něco nezapomenutelného Tomáš pro něj. Hnali se krajinou. Jen oni dva, na hřbetech divokých koní. Krev jim pulzovala tělem jako šílená.

Pro některé okamžiky stojí za to žít. Přetrpět špatné dny, zapomínat úmorné hodiny a přežít horší minuty, protože pak se stane něco, co má sílu všechno změnit. Zlepšit, zesílit, zdokonalit. A dnešní den, dnešní hodiny, minuty a vteřiny přesně takovou moc měly.

Cítil to Atrei a cítil to i Tomáš.

„Jmenuje se Miko. Podle Ataluse to jednou bude silný a rychlý hřebec. Jednou bude žít pro tebe. Stejně jako ty pro něj.“

Ještě pořád se smáli, když narazili na Lianu, Atreiovu straší sestru. Společně se svou družkou Mayou seděla u ohniště a dlouhým klackem prohrabávala hořící polena. Jakmile se bratr přiblížil, vzhlédla, ale neusmála se. Liana se celkově příliš neusmívala. Říkala o sobě, že myslí realisticky a smích nikdy nikomu nepomohl. Maya jen mávala rukou. Nevšímejte si jí.

„Jsem si mohla myslet, že pobíháš někde s ním,“ odfrkla Liana. O strom měla opřený luk a šípy. Ale nikde žádná kořist.

Tomáš stále netušil, jak k Lianě přistupovat. Dávala mu najevo, že ho nemá ráda, přesto před ním nikdy nejedla maso. Nezakazovala mladšímu bratrovi, aby se s ním stýkal. Občas ho i kryla. Ale nesmála se. A neustále jim opakovala, že to všechno jednou špatně skončí.

Maya se k ní na první pohled nehodila. Uměla sedět dlouhé hodiny bez hnutí a tajemně se usmívala, jako by znala tajemství vesmíru. Byla mnohem vyrovnanější a Tomáše vždycky uklidňovala. Neboj, všechno bude v pořádku. Podle Atreie patřila k nejlepším válečníkům v klanu.

Na druhý pohled Liana neodmyslitelně patřila k Maye a Maya k Lianě.

Atrei obrátil oči v sloup. „Jsem si mohl myslet, že pobíháš někde s ní,“ vrátil jí narážku a posadil se na zem do tureckého sedu. Liana se zaškaredila. Škaredila se příliš často a oba chlapci očekávali, že spustí plejádu připomínek. Já a Maya máme náš vztah posvěcený, narodily jsme se pro sebe, obě patříme do lesa, všichni o našem vztahu ví, Duch lesa nás svedl dohromady…

Tentokrát mlčela. Možná nechtěla mluvit, možná tušila, že přichází bouře, možná myslela, že beztak všechno mnohokrát řekla.

Po pár minutách pomocí klacku vytáhla z ohniště brambory. Každý si jednu vzal a při zapadajícím slunci jedli. Maya pak zpívala, měla velmi melodický a příjemný hlas a Tomáš se opřel o Atreiovo rameno. Zavřel oči a nechal myšlenky volně plynout. Už mnohokrát takhle usnul. Po včerejší probdělé noci se cítil obzvlášť vyčerpaně a klidně by takhle zůstal do rána, jenže musel domů. Kdyby strávil v lese dvě noci za sebou, otec by ho nejspíš vážně zamkl v pokoji. S mřížemi na okně.

Nešlo nad tím neuvažovat. Jednou se všechno změní. Bylo by bláhové myslet, že po zbytek života dokáže žít ve dvou odlišných světech, které se nesmí prolínat. Z nějakého důvodu ho cizí svět přijal, ale na jak dlouho?

Zíral do praskajícího ohně, Atreiova ruka ho objímala kolem boku a Mayin zpěv se nesl lesem. Nemyslel, že se všechno změní, pokazí, ještě dnes v noci. Že minuty nezastavitelně míří k průlomu. Kdyby věděl, držel by Atreie pevněji. Nasával by vůni lesa. Natáhl by ruku směrem k ohni, aby si zapamatoval teplo, které z něj sálo. Dotkl by se kmene stromu a mluvil s lesem. Řekl by… Že už nikdy nechce odejít.

Ale každý den, ráno po probuzení, večer s pohledem upřeným ke hvězdám, by myslel na rodinu. Matku, která ho hladila ve vlasech a nechávala ho utíkat. Sestru, malou, se sluchátky na uších, která se nebála ozvat a občas na něj nešťastně pohlédla. A ano, i otec by mu chyběl, protože když zapomněl na hádky, přišly hezké momenty. Vysvětlování, proč je důležité hrát tenis. A pak hodiny bouchání do míčku na ulici před domem. A spousta smíchu pokaždé, když míček letěl vysoko do vzduchu. Tenista z tebe asi nebude, ale házet míčky ke hvězdám, to ti půjde.

Nic nebylo jednoduché. Nedokázal zůstat, nezvládal odejít. A žít na obou stranách nesměl.

„Vstávej,“ zašeptal mu Atrei do ucha a stisk na boku zesílil. Tomáš otevřel oči a před sebou, za uhasínajícím ohništěm, zahlédl ve tmě postavu. Mohutná ramena, delší vlasy stažené do copu, ostrý pohled, ale ne ostrý postoj.

„Už je dost pozdě,“ promluvila postava a přistoupila blíž. Dřepla si a natáhla ruce směrem k ohni. Tran. Atreiův nejstarší bratr, budoucí vůdce Temných Jelenů.

Nikdo nepromluvil. Nikomu se nechtělo odejít a Tranovi nejspíš taky ne. Rád by si k nim přisedl, nemyslel na budoucnost klanu, na politiku a na „své“ lidi, kteří jednoho dne budou uctívat každé jeho rozhodnutí. I to špatné. Miloval ticho, vůdce ticho nezná.

Občas je nechával. Zůstal pár minut, hodinu, s nimi, mlčel a měl to rád. Jenže někdy nemohl. „Tak vstáváme, mlaďoši. Nedá se nic dělat.“

„Doprovodím Toma domů,“ začal Atrei, ale Tran rychle zavrtěl hlavou.

„Otec se po tobě shání. Běž domů. Tomáše doprovodím já.“

Tomáš nikdy doprovázet nepotřeboval, les by mu neublížil. Ale takhle si s ním mohl Tran v klidu promluvit. S chlapcem, který pro bratra znamenal celý svět. Všem u ohně to bylo naprosto jasné.

Nejprve se zvedla Liana, pragmatická a neusmívající se Liana. Popadla luk a během deseti vteřin stála připravená na místě. Tran mezitím uhasil oheň, vždycky po sourozencích všechno hasil. Především u otce.

Kde je Atrei? Nemyslíš, že je zase s tím klukem z města, že ne?

Jsou přátelé.

Jistě, přátelé. Když mu bylo třináct, chápal jsem to. Teď však stojí na prahu dospělosti. Dětská přátelství musí stranou.

Kdyby otec zjistil… Těžko říct, jak by reagoval. Na rozdíl od většiny obyvatel lesa Tomáše vždycky respektoval, protože věřil, že s jeho pomocí může Atrei dosáhnout nemožného. Třeba setkání s lesními Duchy.

Atrei se zadíval Tomášovi do očí a usmál se. Lítostivě, protože s ním chtěl strávit všechny minuty. Nejen některé. „Bude se mi stýskat,“ zašeptal.

„Nevím, jestli se mi podaří zítra přijít. Ale zkusím to.“ Vždycky to zkoušel a vždycky bojoval za kousek času.

„Když vstoupíš do lesa, najdu tě.“

Tomáš přijal krátký polibek na ústa a pokusil se potlačit začervenání. Liana hlasitě vzdychla. Tomáš by dal ruku do ohně za to, že obrátila oči v sloup.

Dlouhé minuty šel Tomáš s Tranem potichu. Houkala sova, nejspíš ta samá, co se často nudila. Ostatní sovy ji neměly moc rády, stala se samotářkou.

„Vidíš ve tmě?“

Zpozorněl. Podobné otázky ho vždy znervózňovaly, protože dokazovaly, jak moc se liší. „Možná.“ A možná ne. Copak na tom záleželo, že nepotřebuje baterku? Že nezakopává o klacky a nevráží do stromů?

Další odmlka. Soví houkání nepřestávalo.

„Předpokládám, že ti Atrei prozradil, jaký má dostat úkol k narozeninám.“

„Ano,“ přikýval Tomáš.

„Zabít Černého Vlka.“

„Zabít Černého Vlka.“ Musel na vteřinu zavřít oči. Tušil, kudy rozhovor povede. Tomáš by rád všechny a všechno zachránil. Stal se možností, cílem, odpovědí a řešením. Ale neexistovalo nic, co by mohl udělat. Jestli mu někdy byla darována určitá výjimečnost, zde se zdála k ničemu.

„Ale Černý Vlk neexistuje,“ dodal Tran. I když větu nepoložil jako otázku, jistojistě se ptal. A přitom doufal, hlasitě a jednoznačně, skoro tím Tomáše dusil.

Co měl říct? „Ne.“

I přes tmu nešlo zklamání přehlédnout. „Jsi si jistý? Není možné, že by třeba…“

„Já osobně ho nikdy neviděl. A zvířata, kterých jsem se ptal, taky ne. Vlci tvrdí, že je to jen Duch.“

„Ty jsi taky považován za Ducha,“ pokusil se Tran najít naději.

„U mě je to jen hloupá přezdívka,“ vydechl Tomáš a cítil silnou touhu do něčeho kopnout. Křičet a nadávat, protože mu instinkt napovídal, že celá situace s Černým Vlkem špatně skončí. Odnese to Atrei, možná ho to zlomí.

„Když úkol nesplní, bez ohledu na to, jak moc ho má otec rád, vyžene ho.“

„Já vážně nevím, co čekáš, že řeknu. Jestli myslíš, že se jen snažím Černého Vlka ochránit, tak ne, nesnažím. Nevěřím, že existuje, a vašim tradicím a pravidlům příliš nerozumím. Jestli Atreie váš otec vyžene, já s tím nic nenadělám. Je mi líto, vážně ano.“

„Kdyby sis měl vybrat mezi lesem a Atreiem, koho bys vybral?“

Tomáš se zastavil. Na místě zmrznul a nedokázal přimět nohy k pohybu. „Pokládáš nemožnou otázku. Atrei je součástí lesa. Když si vyberu Atreie, vyberu si les. A zase obráceně. Nejde to oddělit.“

„Myslím, že se jen snažíš vyhnout otázce, ale dobrá.“

Chlapec zmateně naslouchal. Pokoušel se ve slovech najít cokoliv, co by mu prozradilo, proč se Tran chová divně. Jinak, vzdáleněji a rozpačitěji. „Vůbec nechápu, o co tady jde,“ přiznal nakonec.

Tran stál před těžkou volbou. Chtěl by vidět Atreie šťastného, naučit Lianu nebát se, Razze přimět mít sám sebe rád, třeba jednou. A strašně by chtěl dopřát otci rodinu a klan, po které touží. Všem ale vyhovět nedokázal. Ne všechny tužby se shodovaly. Aby mohl někomu dát, musel jinému vzít. A bral Atreiovi.

Nádech. „Když úkol nesplní, zůstal by ti. Vím, že by sis to přál. A velmi se bojím, že Atrei si v hloubi duše přeje to samé. Jenže to nemůžu dovolit, snad mi jednou odpustíš. Přemluvím otce, aby dal Atreiovi jiný úkol. Splnitelnější. Čeká ho pak důležitá budoucnost, stane se vůdcem klanu.“

Slova bolela. Hodně, téměř je nerozdýchal. „Ty se staneš vůdcem klanu,“ dokázal ze sebe Tomáš dostat. Točila se mu hlava. A chtěl křičet. Nedám ti ho, prostě ne. Jenže… vždycky věděl, že to tak může skončit.

„Našeho ano, ale Atrei má domluvený sňatek v klanu daleko za horami. Někdo jako Atrei se narodil, aby vládl. To přece musíš chápat i ty. Nejspíš ho už nikdy neuvidíš.“

Zkoušel si představit dny bez Atreie. Prázdné, až příliš prázdné. Už nikdy ho neuvidíš. Nikdy. Tak zatraceně definitivní slovo. Kdyby mohl jedno slovo na světě vymazat ze slovníku, vybral by nikdy. Nikdy Atreie neuvidíš. Nikdy. Už nikdy?

Jak měl sakra dýchat?

Jak měl žít?

Tran se jej pokusil chytit za rameno. Dotknout se Tomáše, ujistit ho, že kdyby šlo všechno vyřešit, neváhal by. Ani na vteřinu. Atreie miloval, Tomáše měl rád.

Tomáš uhnul. Nechtěl, aby se k němu přibližoval. Zuřil a zároveň cítil nepopsatelný smutek.

Nepočítal, kolik času zbývá do Atreiových narozenin. Dvacet šest dní. Dvacet šest dní, dvacet šest dní, dvacet šest dní. Nesměl doufat, že Atrei úkol nesplní. Prosím bože, ať ho nesplní. Ne proto, že by ho nezvládl, ale protože by sám nechtěl. Prosím, prosím. Nemyslel na další minuty a vteřiny. Jak mám teď usnout, předstírat, že se nic neděje? Žít a dýchat?

Rozběhl se. Nechal Trana za sebou a běžel.

Doma byl ještě před desátou hodinou večer.

Už když otvíral dveře, poznal, že se něco děje. Domem se neslo ticho. V tuto dobu by měla hrát televize, hovor rodičů, hudba z Kristýnina pokoje. Nic, ticho…

Kdyby se dokázal vyhnout obýváku a proběhnout přímo do patra, udělal by to.

„Tomáši!“

Poraženě, s hlavou svěšenou, nastoupil před rodinu. Sestra seděla v křesle. Oči svítily rudě. Matka se slzy nepokoušela skrývat, držela kapesník a přecházela po pokoji. Otec zuřil. Vždycky zuřil.

„Co se děje?“

„Je konec, Tomáši!“ Otec nekřičel, nezvýšil hlas. Mluvil klidně a chladně. Znělo to děsivě, Tomášovi po těle přeběhla husí kůže a na čele vyskákal studený pot. Nenáviděl, že mu mysl okamžitě začala napovídat, kde má ukrytý inhalátor.

„Já…,“ nadechl se, ale rychle zase zmlkl.

„Byla tu policie,“ vyhrkla Kristýna. Propalovala bratra pohledem a Tomáš si najednou připadal odhalený.

„Proč?“ Nedělal nic špatného. Svět mohl tvrdit něco jiného, ale on mu nikdy neuvěří. Nedělal nic špatného. Nedělám nic špatného.

„Proč myslíš? Hm? Proč asi?“ Poslední větu otec zařval. Bledost v obličeji vystřídala červeň a na krku mu vyskočila tepající žíla. Když sevřel ruce v pěst, Tomáš couvl. Nebál se, že by ho otec uhodil, ale klidně by ho chytl za rameno a odvlekl do pokoje, zamknul a křičel by přes dveře. Mříže na oknech, co když už tam dávno jsou? „Vyptávali se mě, kde jsi! A jestli je pravda, že chodíš do lesa! Co jsem jim měl asi tak říct? Pitomče! Zítra máš jít na výslech. Chápeš, co to znamená?“

Sklopil zrak k zemi. „Já za to nemůžu,“ zašeptal. Mnohem víc sám sobě než rozčilenému otci.

„Spadla budova! Málem umírali lidé! Přestaň být tak naivní a konečně přijmi zodpovědnost! Narušuješ rovnováhu. Ty patříš sem, do města! Tím, že chodíš do lesa a porušuješ tisíce let stará pravidla, to jenom zhoršuješ!“

„Tomáši, jestli s tím nepřestaneš, odvedou tě,“ ozvala se máma a schválně použila smířlivý tón. Skoro jako by si myslela, že tím ještě situaci zachrání.

„Přestane! Ovšem, že přestane. Už do lesa ani nepáchneš! Jasné?“

Kéž by jim dokázal vysvětlit, jak se cítí. Co se v něm děje, když se pokouší sžít s představou, že se už nikdy nenadýchne. Že obětuje všechno. Neuměli si představit, co žádají. Jak moc po něm chtějí. Život ve městě…

Ani se nestihl rozloučit.

Netušil, co se stane. Nikdy budoucnosti nerozuměl a hodně ho děsila, ale věděl, s naprostou jistotou, že potřebuje mluvit s Atreiem. Když se ho dotkne, sevře v náručí, pohlédne mu do očí a ucítí vůni lesa, dojdou k řešení. Ruku v ruce.

Kdyby na pár vteřin zastavil a zaposlouchal se do ševelení lesa, poznal by, že je něco špatně. Že v dálce nehouká sova, že ho stromy varují, že vlci neloví. Jenže Tomášovi v uších tepala otcova slova. Je konec… Přestane… Už nikdy žádný les. Už nikdy! A nic jiného slyšet nedokázal.

Zastavil, až když se zvuky a světla města ztratila v dálce a kolem byla jen tma. Poprvé v životě mu připadala nepřívětivá a zlověstná.

Utíkej, nezastavuj!

Chtěl les poslechnout, ale příliš pozdě. Zleva se k němu řítil kotouč světla. Na vteřinu myslel, že k němu běží Atrei. Poznal, když vstoupil do lesa a za chvíli ho bude držet v objetí. Jenže Atrei s sebou hořící louč nikdy nenosil. Dokázal se velmi dobře pohybovat i potmě. Tomáš ho nikdy neslyšel, dokud se nezjevil jako stín přímo před ním.

Než se stihl probrat z transu, vyběhl proti němu muž. Vysoký a statný, třikrát větší než Tomáš. V jedné ruce držel louč, ve druhé kopí. Ostrým hrotem se oháněl ve vzduchu a nešlo si nevšimnout pohledu v jeho očích. Děsivého, strašidelného a šíleného. A šílenství, každý střípek, směřoval k Tomášovi.

„Ty!“ zavrčel. V danou chvíli působil jako divoké, krvelačné zvíře. Div, že ze sebe dokázal dostat souvislou, srozumitelnou větu. „Je to tvoje chyba! Ty parchante! Je mrtvý kvůli tobě, můj bratr!“

Pozvedl kopí a Tomáš instinktivně couvl. Zvedl ruce před sebe, ale nemyslel, že by měl šanci se ubránit. Poprvé v životě zakopl a spadl na zem. Narazil si kostrč a odřel loket, ale ani na vteřinu nespustil útočníka z očí. Skoro jako by si přál vidět vlastní smrt.

„Zabiju tě!“ zařval muž, ale hlas mu zanikl v dunivém větru.

Tomáš se pokusil utéct, nic jiného mu ani nezbývalo. Vyskočil ze země, ale útočník mu jedním pohybem dokázal podrazit nohy. Nejspíš si užíval, že se nad ním tyčil jako obr a sledoval bezmocnou oběť s jasně vepsaným strachem ve tváři. Chytl ho za rameno a plivl. U lesních obyvatel to byl čin největšího opovržení. Uhodil Tomáše hřbetem dlaně, ale žádnou příčetnost to v něm neprobudilo.

Krev v ústech Tomáše překvapivě donutila bojovat. Kopl muže do kolena veškerou silou, kterou v sobě našel. Vyškrábal se na nohy a utíkal jako smyslů zbavený. Poprvé v životě měl pocit, že se v důvěrně známém lese ztrácí. Nepamatoval si, jestli běží směrem k městu nebo hlouběji do lesa. Jestli narazí na jezero nebo hory.

Nejspíš za to mohl strach, protože jinak by mu jistě utekl.

Uslyšel jak někde blízko proletět šíp. Udělal chybu, když se ohlédl, protože se před ním objevila druhá osoba, která ho tvrdě sejmula k zemi.

Měl tendenci zavřít oči, když oba pozvedli kopí. Nestihl to však udělat, protože se mu za hlavou ozvalo vrčení. Nemusel se dívat, aby poznal vlčí smečku, která mu přišla na pomoc. A za každý krok, kterým se přiblížili k Tomášovi, muži od něj ustoupili. Kopí nechali zvednutá, ale mířili jimi na vlky, kteří cenili zuby a postupně je obklíčili. Tomáš vstal, loket měl odřený, bolel ho kotník a ze rtu mu tekla krev. Les se s ním točil a na vteřinu měl dojem, že možná omdlí. Jeden z vlků k němu přiskočil a pomohl mu jít.

Vlk, který ho zahříval, zpozorněl. Nastražil uši a zíral daleko do tmy. Ne, další už ne.

Jenže podle reakce vlků, poznal, že nepřichází nepřítel. Nezačali výhružně vrčet, pouze neklidně přecházeli kolem něj. Velmi brzo se mezi stromy objevila skupina z klanu Temných Jelenů. Mezi nimi si Tomáš ihned všiml bledého a nervózního Atreie. Ale nepromluvil na něj, protože stál vzadu a před ním čněl do výše jeho otec. Samotný vůdce klanu, který nikdy neoplýval trpělivostí.

Tomáš sebral sílu a pohlédl vůdci do očí. Cítil, že mu kotník otéká, proto na něj nedošlápl.

Atrei si toho okamžitě všiml, i krve na obličeji a strachu v očích a neporozumění ve tváři a roztržené mikiny a špíny na kolenou. Sevřel ruce v pěst. Cítil nepředstavitelnou zlost, a když před chvílí míjeli roztrhaná těla, necítil lítost, ani malou špetku. Sám by je roztrhal, kdyby dostal příležitost.

„Duchu z města,“ promluvil Atreiův otec formálně.

„Napadli mě,“ rychle vyhrkl Tomáš.

„Ano, já vím. Pocházeli z našeho klanu. Opustili tábor před dvěma hodinami s cílem tě najít a zabít. Budiž jim omluvou, že dnes v noci ztratili bratra.“

„Co se stalo?“

Odpověděl Tran, který se ještě před chvílí tvářil, že by si přál být kdekoliv jinde. Jeho slova nikdy a brzy se začínala vyplňovat. „Naši vesnici zasáhlo zemětřesení. Několik stromů spadlo a jeden z nich na střechu domu.“

Dělo se to v obou světech. Kolaps na jedné straně znamenal kolaps na straně druhé. Rovnováha. Ale Tomáš přece cítil, že nic z toho není jeho chyba. Proč se sakra všechno děje? Tak proč?

„Narušuješ rovnováhu našich světů. To musí přestat! Dnes tě nechám odejít, ale jestli se vrátíš, nebudeme mít s tebou žádné slitování. Nenechám padnout náš svět, snad jsem to dostatečně vysvětlil,“ pronesl vůdce klanu a mnoho lidí za jeho zády přikyvovalo. Jen jedna tvář vypadala, že se brzo pozvrací.

Atrei počkal, až se dostanou blíž k vesnici a nepatrně kývl na Trana. Starší bratr mu dal svolení. Nenechal by ho žít bez rozloučení. Zatímco Tran odvedl otcovu pozornost, Atrei nenápadně zmizel. Utíkal lesem, smyslů zbavený, vyděšený, a zatracené srdce mu bušilo jako zvon. Ale nepokoušel se uklidňovat, sám věděl, že tohle už nikdy nebude dobré.

Tomáš seděl opřený o strom. Hladil vlka po hřbetě a hlavu si opíral o kmen. Vypadal jako hromádka neštěstí. Na bradě se mu začínala vykreslovat modřina.

Atrei došel až k němu a dřepl si. Vlci, kteří chlapce až do oné chvíle hlídali, se pomalu vzdalovali, ale oběma bylo jasné, že zůstanou poblíž, dokud Tomáš nebude v bezpečí.

Atrei zvedl ruku a dotkl se zraněného rtu. „Bolí to?“

„Přežiju.“ Tohle ano, tohle ano. Ale to, k čemu se schyluje nejspíš ne. Zabije mě bolest a prázdnota.

„Je mi to líto. Měl jsem být rychlejší. Měl jsem vědět, že se tě pokusí zabít.“

„Není to tvoje chyba. Evidentně je moje.“ Moje, jen moje. Dva rozpadající se světy.

„Tohle neříkej,“ zavrtěl Atrei hlavou. Nedokázal se zbavit myšlenky na dnešní odpoledne, plné nádherných okamžiků.

„Nemůžu… Nechci se vrátit domů,“ zaševelil Tomáš slabě. „Třeba bychom mohli utéct. Hluboko do lesa a nikdy se nevrátit.“ Některá slova vyděšeně polkl. Navrhoval něco, o čem snil celý život. Ale ani jeden z nich si nemyslel, že by byli připraveni. Jenže jakou jinou možnost měli?

„Nikdy se nevrátit,“ zopakoval Atrei. Vlastně si to dokázal živě představit. A miloval by takový život. Od ranního probuzení do večerního usínání. Ve snech by ho nestrašily noční můry, které měl nyní. Svět by se stal jednoduchým a krásným.

„Mohli bychom to udělat!“ vyhrkl Tomáš, který žádnou jinou možnost neviděl. A nechtěl vidět.

„Víš, že to nejde.“

Tomáš vyskočil na nohy, dokonce stoupl na bolavý kotník. „Proč? Proč by to sakra nešlo? Copak nemůžeme žít podle sebe?“ Hlas měl plný zloby a zoufalství zároveň.

„Protože naše světy ničíš!“ vykřikl nazpět Atrei. Už při prvním nádechu cítil v krku žluč. Rána pod pás, Tomáš si ji nezasloužil, ale nejspíš ji potřeboval. „To, že jsme spolu, že jsi tady, to všechno je důvod, proč padají domy a proč přišlo zemětřesení. Zemřel člověk. Když to nezastavíme, zemřou další.“

„Chodím sem celý život. Nikdy se nic podobného nedělo,“ pokusil se Tomáš argumentovat.

„Byl jsi dítě. Víš, že k dětem je rovnováha vstřícnější. Jenže brzy budeš mít osmnáct. Ve vašem světě jsi považován za dospělého.“

Nesmysl. Nesmysl, hloupost a Tomáš to nechtěl poslouchat.

Atrei chytil Tomáše za ramena a donutil ho podívat se mu do očí. „Miluju tě. Miluju tě k zbláznění. Ale nemůžeme kvůli naší lásce obětovat rovnou dva světy. Jak bys ses cítil, kdybys věděl, že lidé umírají? Že se všechno hroutí?“

„Nezvládnu tě ztratit,“ dokázal ze sebe ještě dostat, než ho Atrei objal.

„Neztratíš, nikdy mě neztratíš.“

Nepamatoval si, jak se dostal domů. Pamatoval si jen poslední dotek Atreiovy dlaně na tváři. Na kraji lesa. Naposledy, vidím ho naposledy, už nikdy.

Stanul před rodiči. Hrdý a silný. Nebrečel. „Měli jste pravdu. Už nikdy do lesa nevkročím.“ Překvapil tím všechny, nejvíce sám sebe, protože mluvit nahlas mu připadalo jako vrážet si opakovaně nůž do srdce.

Dokázal dojít do pokoje. Dokázal se svalit do postele. Dokázal se vzdát všeho, co miloval.

A pak… pak už nedokázal nic.

Autor: Klára Pospíšilová

2 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Májka
8. 5. 2020 18:28

Ah ne! Doslova mě bolí u srdce… Tohle je tak smutné! Sice nedočkážu u toho brečet, ale…ne, fakt je mi Toma líto. Sice je totální mimoň, ale tohle ne!
Nicméně jede se dál ve výpravě za chlapci…

Karin
10. 5. 2020 21:10

Je mi jich líto.