Krátké klábosení k letní povídce.
V zimě se mi píše líp, to říkám na začátek. S Evou jsme ty typy, které nejraději píšou pod dekou, s čajem a tlustými ponožkami. Na večeři si dáme dýňovku a v pletených svetrech vyrazíme na procházku. Jo, to je naše ideální představa.
V létě je to o něco horší. Vstáváme brzo ráno a chodíme na procházky, než začne být horko (kvůli psům). Pak píšeme v obyváku, protože tam se ještě dá dýchat, a kolem poledne se stěhujeme do ložnice, kde je sice příšerně, ale v tu chvíli už o něco méně příšerně než v obýváku. Zkrátka, vždycky jsem tvrdila, že miluju léto, ale to jsem asi byla rozmazlená a zvyklá psát u bazénu. Teď v paneláku… Je mi pořád hrozné horko a ten počítač moc hřeje a Koda rozkousal chladící položku, takže si ji už ani nemůžu krást pro sebe. A když Eva přišla s tím, že by bylo fajn, abych napsala nějakou letní povídku, neměla jsem z toho zrovna velkou radost. Je na to moc horko…
A přitom letošní rok je v tomhle ohledu docela milosrdný, dokonce mi občas na večerních procházkách bývá zima. Ale souhlasila jsem, protože jak jde o Evičku a o psaní, málokdy odmítnu.
Nad příběhem jsem zase tolik přemýšlet nemusela, zabralo to asi jen pár minut, protože jsem ho měla už nějakou dobu v hlavě – vlastně od doby, co jsem psala článek na blog o svých třicetinách. Zmínila jsem v něm kluka, Konyho, který se ze dne na den rozhodne překopat svůj dosavadní život. S jediným cílem – být šťastný, což je téma, které už dlouhou dobu zajímá i mě. Ke štěstí se snažím neustále přibližovat, a čím jsem blíž (v tuto chvíli už hodně hodně hodně blízko), tím víc mě i podobné příběhy baví.
Děj jsem nakonec situovala do České republiky, tudíž byl Kony přejmenován na Šimona. Evička k němu pak vymyslela naprosto skvělého kluka Jáchyma. No a já se moc těším, až je oba poznáte.
Předem chci říct, že oproti jiným povídkám, které jsme napsaly, tady žádné extra drama není. Je to jen příběh dvou kluků, co spolu prožijí jednu hodně zajímavou noc. A přesto myslím, že hlavní a nejdůležitější je tady zamyšlení nad životem. To, jak oba kluci uvažují o sobě, svých snech a budoucnosti. Protože podobně uvažujeme my všichni.
Šimon dojde k názoru, že celá změna byla důsledkem jedné jediné myšlenky. Ne že by byla jedna myšlenka, a to by vedlo k extrémní změně, jen… Tahle myšlenka vedla k druhé, ta k další, až nakonec pochopil, co vlastně chce.
Hodně mě to nutí k přemýšlení, jaká myšlenka to tenkrát, když mi bylo dvacet tři a já změnila svůj život, byla. Jestli vůbec byla, protože já si z té doby už moc nepamatuju. Ale líbilo by se mi vědět, že TOHLE vedlo až sem. Do této chvíle, kdy sedíme s Evičkou v ložnici, protože v obýváku už je nesnesitelné horko, a společně píšeme, zatímco pejsci spí. A vaříme čočkovou polévku.
A to je asi to, co jsem tím vším chtěla říct. Každý na světě má své strachy, ale i své sny. A je jen na nás, čemu nakonec dáme přednost.
Povídka vychází 8. 8. a já moc doufám, že vás bude bavit.
Mějte se krásně.
Klára