Szabi

Venku poprchává a já si vzal bundu bez kapuce, takže mám trochu mokré vlasy. Cestou od zastávky přeskakuju kaluže s rukama vraženýma v kapsách a pak se rozhlížím na všechny strany, nenápadně, protože co kdyby byl náhodou někdo poblíž.

Třeba parta kluků z druhého týmu, kteří se mi přišli vysmát, že jsem naletěl.

Zavřu oči a nastavím obličej dešti. Je to nesmírně poetické gesto, které jsem snad už tisíckrát viděl ve filmech, ale kupodivu mě nijak neuchlácholí.

Přes všechnu nervozitu a napětí posledních několika dní bych čekal, že budu jak papiňák, těsně přes vybuchnutím, jenže namísto toho cítím fakticky ukrutnou únavu. Takovou, že když se máma zeptala, proč si neberu dres a hokejku, řekl jsem, že budeme probírat převážně taktiku a bylo mi upřímně jedno, jak nepravděpodobně to zní.

Probírání taktiky ve dvou. Ještě jsem mohl dodat, že to budeme dělat ve sprchách.

Což je všechno haha, docela dobrý žert a vzrušující představa v jednom, ale Logan nejspíš nepřijde. Takže nechápu, proč jsem tak strašně zklamaný, když vejdu do šaten, kde opravdu nikdo není, a u žádné skříňky nechybí klíč.

Pro jistotu zkontroluju, jestli není na ledě, ale ten je prázdný, jen dvě osamělé branky. Přeskočím mantinel a chvíli se kloužu v teniskách, než mě to omrzí a vlezu na střídačku. Koukám na plochu před sebou a myslím na každý jeden zápas, který jsem tady vyhrál, anebo naopak projel.

Potom mě napadne zkontrolovat mobil, tak to udělám. Zjistím, že mi psala máma. Vyzvednu tě, až pojedu z pizzerky. A další smska je taky od ní. Vezmu ti olivovou.

Výborná zpráva. Sice si nemyslím, že bych mohl zklamání jednoduše zajíst, na druhou stranu ale nemám vůbec žádný důvod to nezkusit.

Bloumám od šatny k ledu. K ledu. Jsem u ledu. Vtip, ne.

Možná bych se měl okamžitě sebrat a vypadnout a zapomenout na všechno, co se posledně stalo. Zkratovité pusy jsou nebezpečné v tom, že si člověk může vybudovat silnější sebekontrolu a vyhrát nad nimi. Třeba Logan udělal právě tohle. Celý týden meditoval, vznášel se uprostřed obýváku v lotosovém květu a očistil svoji mysl od veškerého homosexuálního zla.

Spojení homosexuální zlo mě baví. Jednou to na mámu zakřičela jakási ženská v krámě, to mi tenkrát bylo asi osm a popravdě jsem absolutně netušil, co slovo homosexuál znamená, chtěl jsem jen toho růžového dinosaura… Máma mi ho nechtěla koupit. Věděla, že mě dinosaurus rychle omrzí a poletí na dno skříně, to zaprvé, no a zadruhé byl ten kus plyše až nesmyslně drahý.

Nemůžu ti to koupit, Nigele.

A nějaká ženská zakřičela, že dobré dělá. Že chrání svoji rodinu před homosexuálním zlem.

Mámu to hrozně vytočilo, takže mi dinosaura samozřejmě koupila. Chvíli na tu cizí ženskou ječela a to byl vůbec jeden z nejlepších zážitků mého dětství.

Nevím, proč jsem si na to vzpomněl. Jo aha, protože si Logan určitě myslí to samé.

No nic.

Začínám mít studené ruce, a tak si přes ně přetáhnu rukávy mikiny a po nějaké době zapadnu do šatny. S vědomím, že pokud tam je někde nainstalovaná skrytá kamera, musí se člověk na druhé straně vyloženě bavit.

Nebo víc lidí. Co já vím, kdo mě chce zničit.

Tak praštím do skříňky, pak si sednu na lavičku a cestu kolem světa od šaten k ledu prohlásím za oficiálně ukončenou.

Koukám na špičky bot.

Mohl bych odejít, jenomže to by znamenalo jet domů autobusem a další vysvětlování, třeba proč jsem neskončil až za čtyřicet minut, když jsme tak byli domluveni a máma mi koupila olivovou pizzu a je něco špatně a nemáš náhodou úzkost…

V kapse najdu zauzlovaná sluchátka a dalších deset minut strávím jejich rozplétáním. Potom dám na mobilu náhodný výběr a poslouchám písničky. Stejně mi to ale nedá, abych co chvíli pohlédl ke dveřím do šatny.

Pořád mám totiž naději, že měl Logan v hlavě podobný bordel jako já.

Prohrábnu si vlasy, už mi uschly. V souvislosti s tím mě napadne, že je máme oba černé, ale ty jeho mi přijdou ještě černější a na co vážně nemůžu zapomenout, jsou krásné hluboké čurácké oči. Které přivíral, protože se mu to líbilo.

Málem dostanu infarkt, když mi přijde další smska, ale je jenom od Dereka. Prý tak co.

Na chvíli se natáhnu a ruce založím pod hlavu. Lavička je nepohodlná a tvrdá, ale už mě nebaví sedět a žít v tak šílené nejistotě a strachu. To jsou pocity, které mívám často, tedy až na to sezení, které mi většinou nijak zvlášť nevadí.

Prostě si uvědomím, kolik toho ztrácím a jak se ze strachu umřít pomalu stává strach žít. Tak se tisíckrát rozhodnu, že budu odvážnější a nebudu o všem tolik přemýšlet.

A hodně rychle selžu.

Vstanu, zrovna když se dveře do šaten rozrazí. Dovnitř nakráčí Logan, způsobem, jako kdyby mu celý prostor, od podlahy po hvězdy, bezpodmínečně patřil. Na sobě má tmavě zelenou mikinu a vlasy rozcuchané, nejspíš od větru. „Už sem chodit nebudu,“ štěkne na mě.

Zvolí vyloženě nasrávací tón, takže na něj okamžitě štěknu zpátky: „Jasně, máš, cos chtěl. To mě nepřekvapuje!“ Ale srdce mi buší zrychleně a nervozita i vzrušení, obojí musím mít napsané na čele. Kdokoli se základní mírou empatie by to musel okamžitě postřehnout, takže Logan určitě neví vůbec nic.

Jen stojí a kouká na mě.

„Možná stačilo napsat esemesku,“ pokračuju naštvaně. Ale jsem nejistý, protože… Pořád by mi mohl natáhnout. Dodám proto o něco mírnějším tónem: „Jestli myslíš, že mě teď můžeš vydírat, jsi na omylu. Kluci od nás vědí, že jsem gay.“

Dál stojí a kouká a já z toho začínám být pekelně nervózní. Jenže pak se ten kretén pohne a strčí do mě. „Buzerante.“

Slovy mého pubertálního bráchy: Prosim?! Tak kde to sme?!

„Co ti je, sakra?“ Moc se s tím nerozpakuju a taky do něj strčím.

A on mi to oplatí. Tentokrát tak prudce, až narazím do skříněk za sebou. Chci mu to vrátit a chci se dostat ze svojí pozice, kdy mě do zad tlačí klíč skříňky 19, ale Logan přijde blíž. Tváří se bojovně a já bych se měl asi bát, že co nevidět dostanu přes držku, jenomže se nic neděje.

Nebo aspoň… S mým tělem se určitě něco děje.

Logan mi pohlédne na pusu.

„Praštíš mě?“ zeptám se tiše, ale vím, že to neudělá. Vzduch kolem nás sice elektrizuje, ale nejspíš z úplně jiného důvodu. A taky vím, což je v tu chvíli zvláštní, že se Logan nakloní dopředu, přesně takhle. Natiskne se co nejblíž…

Přestanu myslet, když v puse ucítím jeho jazyk. Okamžitě přepnu do stavu, který mě provází od první chvíle, kdy jsem ho viděl na ledě. Líbí se mi, chci ho. Má příšerný charakter, ale ruku mi položí na bok a trochu do mě zaryje nehty, dostatečně přesvědčivě, abych se ještě víc poddal.

Nejsem ale vůbec apatický. Pořád mu chci vrátit všechno, co jsem musel poslední dny prožít. Takže ho chytím za vlasy, pořádně zatáhnu a zuby mu přejedu po čelisti. A on najednou stojí tak blízko, že se o mě otírá klínem. Nevím, kdy se to stalo, ale mám staženou bundu a Loganova dlaň, která mě hladí pod tričkem na holé kůži, je tak horká.

Je to divoké a intenzivní, ale kupodivu v tom není nic agresivního.

Líbáme se a on mě trochu kousne do spodního rtu. Pusa už mě v jednu chvíli hodně brní, ale nedokážu přestat, nebo aspoň zpomalit, a hladím ho na krku, ve vlasech, na bocích. Nesténá, ale v jednu chvíli, kdy stojíme hodně blízko, sykne.

Ukročí dozadu a rychle si vysvlékne mikinu.

Tady čas trochu zpomalí a mně se v hlavě objeví jedna osamělá neukotvená myšlenka. Takhle se to vážně stane? Vyspíme se spolu v šatně?

Najednou se nedokážu uvolnit tak jako předtím. Zatímco mě Logan líbá na krk, koukám nad skříňky, jestli tam vážně přece jen není kamera, a následně poslouchám, jestli neuslyším kroky na chodbě.

Nepřipadám si vůbec komfortně, navzdory tomu, že můj penis by se mnou určitě nesouhlasil.

A pak zazvoní mobil. Není to krátké prozvánění a do deseti vteřin to neskončí, takže vím, že to není Derek, ale máma. Přijde mi až hloupé, jak se mi, navzdory šílenému vzrušení, nesmyslně uleví.

Protože bych o to asi nechtěl přijít v šatně. Možná bychom spolu nespali, ale kdyby náhodou, tak tohle je moje volba, že o to asi nechci přijít v šatně a… Logan ustoupí a čeká, až hovor přijmu. Nejspíš je taky vytržený z toho, co se dělo.

Roztřeseně sáhnu do kapsy, vytáhnu mobil a připadám si neuvěřitelně zranitelně.

Volá máma. Přesněji okamžitě spustí: „Už jsi na cestě, Nigele? Víš, že nemám ráda studenou pizzu.“

Napadne mě, že nikdo nemá rád studenou pizzu, ale nahlas to neřeknu. Koukám na Logana, který vyklepává prach ze svojí mikiny a obléká se. „Já možná přijedu autobusem. Potkal jsem tady kámoše… Jiného, než se kterým jsem měl hrát. To je složité. Prostě.“

„Tak ho vezmi s sebou,“ navrhne máma.

„Rozhodně ne,“ řeknu nahlas a Logan se na mě otočí a povytáhne obočí. Potom beze slova vypadne z šatny, aniž by cokoli řekl, nebo aspoň naznačil. Třeba proč tohle všechno, co tím sleduje a jestli se uvidíme příští týden. „Já teda už jdu, pak si promluvíme,“ řeknu mámě a zavěsím. V rychlosti se obleču, posbírám věci a vyběhnu ven.

Srovnám s Loganem krok. Musím být rudý a rozcuchaný a ještě pořád mě brní rty.

„Co za mnou zas lezeš?“ zeptá se Logan otráveně.

Nemám čas odpovědět, ani si o tom cokoli pomyslet, protože se ozve zatroubení. Máma stojí opodál vedle nastartovaného auta a mává na mě. A k mému zděšení se rozejde směrem k nám. Je skvělá, mám ji moc rád, ale někdy si říkám, že by mohla zůstat v autě.

Jestli to dává smysl.

„No to je dost,“ usměje se. „Myslela jsem si, že doopravdy nechceš riskovat, že by na tebe žádná pizza nezbyla, kdyby se do ní pustil tyranosaurus Charlie. A vzala jsem dvě pizzy navíc, kamaráda můžeš vzít s sebou,“ zopakuje a pak se k mému zděšení obrátí přímo na Logana. „Máš radši sýrovou nebo olivovou?“

Neodpoví hned. Cítím na sobě jeho pohrdavý pohled, kterému zrovna teď nedokážu čelit. Radši se rozhlížím a sleduju list, který se vznáší ve větru. Připadá mi, že trvá nesnesitelně dlouho, než Logan naprosto lhostejným tónem odpoví: „Olivovou.“

„Já taky,“ souhlasí máma. „I Nigel. Tak pohněte.“ Udělá pár kroků k autu a nasedne, ale nepřestává se na nás přes okénko usmívat. Nevím, co si myslí a co tím sleduje. Chci jenom, aby to skončilo.

Možná bych si mohl lehnout pod kola auta a doufat, že mě přejede, až bude couvat.

Možná bych měl prostě nastoupit.

Sednu dopředu na sedadlo spolujezdce a sáhnu pro pás. Absolutně nepočítám s žádnou jinou variantou než s tou, že si Logan půjde po svých a já si pak vycucám před mámou historku o tom, že je tenhle můj kámoš trochu divný a nerad mluví s cizími lidmi, nebo že dneska prostě náhodou ztratil leguána a jde ho hledat, nebo něco podobně pitomého.

Takže absolutně nepředpokládám, že ten idiot otevře dveře na místě, kde sedím, a nezaujatě prohlásí: „Vzadu mi bývá špatně. Vystřel.“

Koukám na něj s otevřenou pusou, protože nechápu. Vůbec nic.

„Dělej!“ pobídne mě.

Připadám si úplně odosobněně. Vnímám z dálky, z pohledu třetí osoby, jak vylézám z auta a poslušně si sedám na zadní sedadlo, zatímco Logan úplně v klidu zapadne na moje místo. Připásá se. Věnuje mámě úsměv.

Celou cestu prožiju jako ve snu. V nějakém hodně divném pokřiveném snu, kde Logan naprosto nenuceně klábosí s mojí matkou! Probírají spolu hokej, počasí, hudební stanice a pak zase hokej. Mě se nikdo na nic neptá. Napadne mě, že bych to napsal Derekovi, na druhou stranu jsem ale tak konsternovaný, že od toho plánu někdy během cesty upustím.

Koukám z okénka. Poklepávám nohou. Dotýkám se rtů, které mě pořád brní.

Máma zaparkuje před domem, a protože po cestě znovu začalo pršet, v rychlosti vezme pizzy a přerozdělí je mezi mě a Logana. Všichni tři – I LOGAN, LOGAN JE POŘÁD TADY, BYCH RÁD ZDŮRAZNIL – spěcháme domů.

Pizzy odneseme do kuchyně a já slyším sám sebe, jak Logana představuju tátovi jako kámoše z hokeje.

Potom se o to samé pokouším u Charlieho a Nicka, kteří spolu v obýváku hrají na PSku, a něco v jejich výrazech mi říká, že to není poprvé, co Logana vidí, anebo co o něm slyší. Což mě znejistí.

„Chodíme na stejnou školu,“ řekne Nick na vysvětlenou. Nepůsobí ani zdaleka tak odměřeně jako Charlie, ale mně to začíná pomalu zapadat do sebe. Vzpomenu si, jak brácha říkal, že jeho vyvolená kouká po čtvrťácích, a právě teď, cvak, mi dojde, že i Logan je vlastně čtvrťák. No tak pozor pozor, bráchovi se líbí holka, které se líbí Logan, který je u mě doma a v šatně mi strkal jazyk do pusy!

Poněkud trapnou chvíli přeruší Tiberius, který skočí na gauč a svalí se na Nickův ovladač, čímž znovu spustí pauznutou hru, a Nickova herní postava, do téhle chvíle ukrytá za hromadou suti, začne pálit do všech stran.

Využiju momentu překvapení, seberu dvě olivové pizzy, krabici džusu a nenápadně nasměruju Logana k sobě do pokoje. Zavřu za námi, zamknu, pizzu hodím na postel a stačím ze sebe servat mokrou mikinu, než vyteču. „Co to má do prdele znamenat?!“

„Rozbrečíš se?“ zeptá se Logan zkoumavě, jako kdyby to vážně očekával. Prohlíží si věci na poličkách a potom se bez zájmu svalí na postel. Ruce založí za hlavu.

„Přijde ti normální se sem jen tak vecpat? A ne, nebudu brečet.“

„Tvoje máma mě de facto pozvala, takže… Nepřijde mi to nenormální.“

Je to úplně postavené na hlavu, takže seberu krabici džusu, což je v současné chvíli jediná věc, na kterou se zmůžu. Hodím ji Loganovi, i když bych ji nejradši hodil po něm.

Chytí mě za zápěstí. Nejdřív pevně, ale potom přejede palcem po hřbetu ruky a už zase do mě zabodává pohled.

Chci mu říct, aby okamžitě vypadl. Vystrkat ho z pokoje před dům, zpátky na stadion a už nikdy ho nevidět. Ale jednu věc chci, navzdory k tomu, jak moc jsem hrdý a odhodlaný, ještě mnohem víc.

Takže vlezu na postel a přitisknu se k němu co nejblíž.

Líbáme se. Ležím na něm prakticky celou vahou a on mě hladí po zádech a taky po zadku. Nadzvednu se na rukách a v jednu chvíli oba otevřeme oči. V těch jeho vidím, že mě chce, tak strašně, až mi to vyrazí dech. Ještě nikdy v životě na mě nikdo nekoukal tak hladově, jako kdybych byl poslední věc na světě, která by ho mohla uspokojit.

Jsem privilegovaný. Protože navzdory tomu, jaký je Logan kretén, chce mě a to pro něj může být frustrující a to značí, že nad ním mám převahu.

Jo, jsem privilegovaný. Na kolenou, mezi jeho nohama. Váhavě se dotknu boule na jeho kalhotách a potom mu pomalu rozepnu poklopec. Stáhnu boxerky. Nechci s ním spát, ale teď, když jsem v bezpečí svého pokoje, chci vědět… Ze všeho nejdřív ho vezmu do ruky a stisknu a on blaženě přivře oči.

Nehýbe se, jenom čeká a v tuhle chvíli, aniž by si to dost možná uvědomoval, je pro mě zranitelný on. Navzdory svojí nulové empatii tu teď leží a potřebuje, abych ho uspokojil.

Tak ho vezmu do pusy, dál, než jsme si dost možná oba mysleli, a na patře ucítím jeho chuť. Jednou rukou si ho přidržuju a přitom pohybuju hlavou. Kouřím mu rychle a účelně, protože přehnaná ostýchavost by nás mohla vytrhnout.

A nikdo nechce zpátky do reality, stoprocentně.

V kalhotách mě tlačí moje vlastní erekce a určitě jsem úplně rudý. Zkusím ho vzít ještě dál a pak na chvíli nedělám nic. Poslušně klečím mezi jeho nohama s otevřenou pusou a on pohybuje boky.

Dívá se na mě a já se dívám na něj, neuhnu pohledem ani ve chvíli, kdy se naprosto nečekaně udělá. Divoce mrkám a snažím se všechno spolknout, ale dál se dívám. Teprve potom, když se jeho tělo uvolní a orgasmus odezní, odtáhnu hlavu, otřu si pusu hřbetem ruky a na chvíli uhnu pohledem.

Pro mě to bylo mnohem víc. Nic tak intimního jsem s nikým ještě neprožil.

Snažím se připravit na zklamání, protože nečekám, že by to mohlo dopadnout jinak, navzdory naději… Která zmizí ve chvíli, kdy se Logan nadzvedne, aby si natáhl boxerky, a pak zapne poklopec kalhot. Vstane, poupraví si mikinu a hrábne pro krabici s pizzou. „Jestli o tom někomu cekneš,“ ukáže na mě. Potom se usměje. „Dík za pizzu, Clane.“

Odemkne. Otevře. Odejde.

Zůstanu sedět na posteli s erekcí, zvláštní pachutí v puse a hlavou plnou vířících myšlenek. Jestli v ní do téhle chvíli existovaly aspoň nějaké kartotéky, tak teď vybuchly.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥