Szabi

„Noo,“ protáhnu, „já přece netvrdím, že má výborný charakter. Na druhou stranu – co ty víš, třeba má. Třeba každý měsíc šije deky pro psy do útulku a přispívá na charitu, anebo chodí hrát s důchodci šachy, je dobrovolný hasič…“

Derek sedí na zídce a podezíravě zkoumá svůj sendvič. Nakonec ho rozevře, vytáhne plátek okurky a nabídne mi ho úplně stejným způsobem, jakým člověk krmí koně. Protočím oči v sloup, ale sním ho a pak plynule navážu: „Vlastně je tolik věcí, co by mohl dělat. Možná má mladšího sourozence, o kterého se každý den obětavě stará, dělá mu svačiny, na rozdíl od mojí matky nikdy nezapomene, jakou zeleninu jeho sourozenec nesnáší, a jestli to je holka, dost možná jí plete takové ty tenké roztomilé copánky.“

„Tak určitě,“ přikývne Derek s plnou pusou. Nějakou dobu zírá na hlouček spolužáků, kteří postávají opodál, takže si myslím, že mě napůl ignoruje. Ale on se pak nakloní blíž a zúčastněným hlasem řekne: „Nech si zdát, Nigele. Existují přesně tři důvody, proč ti včera narval jazyk do pusy, a říkal jsem ti to už do telefonu! Buď je to heterák, který rád zkouší nové věci, a po včerejšku si odškrtne kolonku splněno u bodu: Políbit buzeranta, a posune se dál, třeba k nějakému adrenalinovému sportu. Další možnost je, že jde pořád o součást nějakého pekelného plánu, jak tě na příštím zápase rozhodit, a to by dávalo smysl, protože jsi rozhozený už teď…“

„Nejvíc se mi líbila třetí možnost.“

„Že je gay a bojí se vyoutovat, jasně. Tak ta je pravděpodobná úplně nejmíň.“ Derek vzdychne. „Nechci, aby ti ublížil.“

Odfrknu si, vyhoupnu se na zídku a komíhám nohama, takže do ní narážím patami. „Ještě abys chtěl, ty jo. To by bylo naše přátelství na pováženou.“

Sedíme teď přímo naproti sobě, takže krásně vidím, jak se Derekův výraz změní, a že mu málem zaskočí, když si všimne angličtináře. Ten stojí ve dveřích s mobilem v ruce. Něco píše a přitom se usmívá, trochu rozcuchaný a sympatický, a zcela určitě tím dovádí Dereka k šílenství. Přitom ani není kdovíjak hezký. Připadá mi, že má nesouměrně velké oči a trochu moc špičatou bradu.

A když ho srovnám s Loganem, definitivně propadne. Na druhou stranu… Každý by propadl ve srovnání s Loganem.

„Proč jsme spolu nikdy nespali?“ zamumlá Derek. Dojí poslední kus sendviče a opráší si ruce.

„Protože jsi s ním nikdy ani pořádně nemluvil? Nechci dělat chytrého, ale tam se většinou začíná.“ Ačkoli s Loganem jsme zatím taky moc nemluvili, a to jsem měl jeho jazyk v puse. Jeho horký, zkušený – S tímhle fakt musím přestat. Takže kopnu patami do zídky trochu víc, než jsem plánoval, proto přeslechnu Derekovu odpověď. „Co?“

„Že jsem myslel nás dva. Mě a tebe.“

Podle jeho výrazu poznám, že si ze mě dělá legraci, ale stejně se nad tím automaticky zamyslím. Samozřejmě, Derek je opravdu hezký kluk a já ho znám, nemusel bych se bát, že mě bude chtít podrazit. To, že ho znám, je na druhou stranu ale v něčem taky frustrující. Už předem dokážu odhadnout, co by mě na něm štvalo. „Viděl jsem tě nesčetněkrát blít,“ řeknu na vysvětlenou.

„Já si myslím, že problém je jinde,“ odpoví zamyšleně. „Nechceš si připadat ve vztahu ošklivější!“

„Debile. Kdybych si nechtěl připadat ošklivější, rozhodně nejsem s Loganem.“

„Takže už spolu chodíte?“

Nadechnu se. Zmačkám obal od sendviče a trefím Dereka do ramene. „Je to na dobré cestě,“ zalžu jemu i sobě. „A za ty svoje posměšky půjdeš do pekla. Za trest budeš v kotli se samými heteráky, co budou celé dny mluvit o kozách.“

Derek se hraně zamračí a ukáže na mě prstem: „Tohle bylo nečekaně kruté!“ Seskočí ze zídky, opráší si zadek a protáhne se. „Jdeme?“

„Začínáme až za deset minut.“ Pro jistotu zkontroluju mobil, abych náhodou nekecal. Spolu s tím je taky dobré se čas od času přesvědčit, jestli mi náhodou nepřišla smska, že Logan naše příští setkání ruší. Protože, jak by řekl Derek, buď dosáhl toho, co chtěl, nebo se lekne toho, co udělal, a tak jako tak mě pošle do prdele.

Ale já nechci. Jako děcko se upínám k pondělku, pateticky, a miluju představu, že by mi mohl dát zase pusu.

„Nigele, posloucháš mě? Říkám, že máme ájinu. Pohni, chci sedět v první lavici.“

Možná jsem na tom ve skutečnosti líp než Derek, napadne mě, když se podívám směrem ke dveřím, kde stojí angličtinář. Protože ten člověk možná právě píše svojí přítelkyni, co my víme… A nehledě na to, jaký měl Logan důvod k tomu, aby mě políbil, udělal to, což znamená, že se neštítil. Bylo to tak horoucí, až bych dokonce věřil, že ho to vzrušovalo.

Spíš než jako plán to působilo jako zkrat.

Ale udělal to! A na tom záleží nejvíc.

x

Po tréninku mě vyzvedne táta, protože rodiče jsou s příchodem zimy trochu citlivější a nechtějí, abychom já nebo Charlie chodili domů potmě sami. Když zapadnu do auta, stejně si ale neodpustím poznámku, že to nebylo nutné, na což táta opáčí, že není nutné nenávidět menšinu, ale stejně to většina lidí dělá. A než zapne rádio, s úsměvem dodá, abych byl rád, že přijel, protože máma dělala karbanátky a Charlie by je určitě sežral, kdybych jel autobusem.

Nehádám se. Z kapsy vytáhnu mobil a pročítám staré esemesky od Logana. Od pondělí žádná nová a do dalšího pondělí pořád zbývá ještě tolik dní.

Možná bych mu měl napsat první.

Možná bych si měl ukousnout hlavu.

Koukám z okénka a počítám rozsvícené lampy. Nezkouším s tátou navázat konverzaci. Máme dobrý pevný vztah, ale není to tak, že bych s ním nebo s mámou, nutně potřeboval řešit osobní věci.

Možná to částečně vychází z faktu, že jsem se před nimi tolikrát sesypal. Vždycky jsem pak přemýšlel, jaké to pro tátu je, vidět mě brečet, a jestli si to nějak spojuje s tím, že jsem gay. Což asi nespojuje, ale co kdyby. Třeba si říká to samé – to bych si neměl spojovat, ale co kdyby.

Na chvíli zavřu oči.

„Není ti dobře?“ promluví táta klidně.

„A tobě?“

„Jak to myslíš?“

Otevřu oči a natočím k němu hlavu. Neusměju se, aby nemyslel, že je to vtip, protože mi moje otázka najednou připadá hrozně důležitá. Proč jsem se nezeptal nikdy dřív, respektive ptám se dostatečně? Táta a máma jsou taky jenom lidi a dělají, co je v jejich silách. Měl bych být lepší a snaha být lepší mě přitom ukrutně unavuje.

Přemýšlení nad tím, jaký bych chtěl být člověk a jaký bych měl být člověk, už mě taky kurevsky unavuje! UNAVUJE!

„Tak… Normálně, přesně jak to zní.“

Táta pokrčí rameny. „Je mi dobře,“ shrne svoje pocity do jedné věty. Chtěl bych mu vidět do hlavy. Ne tolik jako Loganovi, ale obecně by mě zajímalo, co má v hlavě každý z těch, které znám. Jestli jsou to regály a v nich pečlivě roztříděné složky, anebo totální bordel.

Jednou jsem zkoušel vytvořit svoji myšlenkovou mapu, v naději, že mi to pomůže zapamatovat si chemické vzorečky, ale byl to chaos, velký barák plný věcí a schodů, které se přeskupovaly jako ve světě Harryho Pottera.

Hodně rychle jsem zapomněl, kde měly být vzorečky uložené, co jsem si spojil s velkou malovanou vázou a co s kobercem. Začal jsem se ztrácet ve své vlastní hlavě. Nemluvě o tom, že se každý den ztrácím ve světě, kde se každý snaží být lepší, než ve skutečnosti je. Zlepšit svoje podmínky, vyšplhat na kariérním žebříčku.

Třeba je k ničemu, že dobře chytám.

Zaryju si nehty do dlaně a zkusím všechny myšlenky vydýchat.

Třeba je lepší věci pustit.

„Mně je taky dobře,“ řeknu tátovi tak klidně, jak jenom dokážu. Když dojedeme na příjezdovou cestu, poděkuju za svezení, a co nejrychleji vypadnu. Nechci se s nikým vidět. Což je dost těžké, vzhledem k tomu, že do pokoje vede jediná cesta přes obývák a kuchyň, kde je zrovna teď máma i Charlie. Zradí mě i můj vlastní žaludek, který říká, ať si, navzdory momentálním rozpoložení, naberu co nejvíc karbanátků.

Úzkost je v podstatě reakce na situaci, se kterou se člověk nedokáže srovnat, a v tu chvíli velice silně sepne pud sebezáchovy. Takže v rychlosti pozdravím mámu i bráchu, popadnu jídlo a vydupu schody nahoru.

Vlezu si na postel a zuřivě jím jeden karbanátek za druhým, než mi dojde, že do prdele vůbec netuším, co právě dělám. Ani proč jsem tak nervózní.

S plnou pusou zkontroluju mobil, otevřu esemeskovou konverzaci a v rychlosti nacvakám: „Doufám, že v pondělí přijdeš.“

Pak stejně rychle zprávu smažu, odstrčím talíř a svalím se naznak do peřin.

x

Doufám, že v pondělí nepřijde.

Hodně jsem o tom přemýšlel, prakticky nepřetržitě, a došel jsem k názoru, že by to tak bylo lepší. Pro mě, pro něj a vlastně i pro oba naše týmy. Důvodů je celá řada, ale na to, abych si je po tisící přeříkával, mě hodně bolí hlava.

Moc jsem nespal. Takže neodolám, naházím drobné do automatu a vytáhnu extra velké vodové kafe, které moji nervozitu znásobí. Stačí minimum kofeinu a silný pocit sugesce.

Usrkávám ho celou hodinu matematiky a přitom hledím do prázdna, dokud do mě Derek nestrčí loktem a nenapíše na kraj sešitu: co je?

Pokusím se usmát, což mi zrovna nežere, tak odepíšu, že jsem se moc nevyspal. A víc mu nedovolím, aby se v tom šťoural. V tom mi pomůže fakt, že je vzápětí vyvolaný k tabuli a musí před celou třídou počítat, kolik vody se vejde do rodinného bazénu o takových a takových rozměrech.

Dostane pětku s výstrahou a učitelka naštvaně ucedí, že číslem, které mu vyšlo, nenaplní ani vanu.

On zamumlá, tak, aby ho neslyšela, že má sprchu. Vrátí se do lavice, praští učebnicí a na okraj sešitu napíše: Taky jsem moc nespal. Což v překladu znamená, že se jeho rodiče celou noc zase hádali a házeli po sobě porcelánové hrnky, nebo si vyhrožovali vzájemným zabitím.

Mám trochu výčitky svědomí, protože Derekův problém, respektive ty dva problémy, které má doma, jsou mnohem závažnější než moje situace s Loganem, ve které vlastně o nic nejde. Buď to byla skvělá líbačka, která se nebude opakovat, nebo se zopakuje dneska odpoledne.

Takže jo, asi tam půjdu, a vůbec nevím, kdy jsem se stačil rozhodnout.

Nabídnu zbytek kafe Derekovi a ten s úšklebkem přijme. Na jednu z volných stránek nakreslí popelnici a k tomu napíše: já.

Protože má pocit, že ho krmím. Což dělám. Je u nás doma častěji než kdokoli jiný, ale nikomu to nevadí. Dokreslím k popelnici srdíčko a napíšu kámoš. O přestávce ho pozvu znovu, dokonce řeknu, že si může sbalit pár věcí, pokud nechce z nějakého důvodu nosit moje trenky, a strávit u nás několik dní. On ale odmítne, že s tímhle se musí poprat sám.

Já řeknu, že někdy je fajn z toho kolotoče vystoupit a nadechnout se. Koneckonců, mám s tím zkušenost. A Derek radši odvede řeč k Loganovi a zeptá se, jestli tam půjdu, to jako na stadion.

Koukám na něj a nevím, co říct, takže odpovím popravdě: „Ne. Možná jo. Ještě uvidím. Měl bych? Chtěl bych.“

Panebože, už dlouho jsem neměl v hlavě tak nasráno. Přitom je to tak zbytečné, všechny tyhle úvahy. Vyčerpávající a otravné. Což ví i Derek, a proto nic neodpoví. Takže k celkové únavě přibude i vztek, jsem na sebe tak moc naštvaný, kurvapiča, že jsem se tolik vynervoval.

Samozřejmě, že tam půjdu. Samozřejmě, že si budu přát, aby přišel.

Naději nezničí úzkost, nervozita, ani racionalita. Naděje přežije všechno, podobně jako švábi.

Musím se uklidnit.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥