„No ty seš případ,“ oznámí Derek a s prásknutím zabouchne skříňku. Působí nevyspale, protože bydlí v paneláku, kde mají tenké zdi. Budilo ho, jak se sousedi hádají. A když se zrovna nehádají sousedi, hádají se jeho rodiče, takže to je jako prašť a uhoď. „Ani jsem se nemohl před spaním pohladit, když na sebe řvali,“ vzdychne. „No ale zpátky k tobě. Takže ty sis psal skoro celou sobotu s Loganem a on ti teď poslal smsku, že se chce sejít?“

„Nebyla to celá sobota.“ Ploužím se vedle něj chodbou. „A kdybys mi radši řekl, jak na to reagovat.“

„Nijak,“ utne mě stroze. „Je to tvůj protihráč, navíc debil. Možná i homofob, což je součást balíčku debil, kdybys náhodou nevěděl. Ani o tom neuvažuj. Ježišmarja, Nigele, nemůžu uvěřit, že o tom uvažuješ.“

„Neuvažuju.“

Což je lež, protože o tom uvažuju hodně, i během angličtiny. Tam mám od Derekových řečí a zkoumavých pohledů naštěstí klid, všechny si pro sebe nedobrovolně ukradne učitel. A tak si podpírám hlavu a prstem šťouchám do telefonu. Pak otevřu konverzaci s Loganem, abych zprávu znovu přečetl.

Dneska večer na stadionu. V pět.

Možná je vážně dobrý nápad vůbec na to nereagovat. Jsem stoprocentně rozhodnutý, že neodepíšu. Takže mám pak asi zase nějaký blackout, když v rychlosti nacvakám: ‚Chceš mě zmlátit?‘

Vem si výstroj.

Odepisuje rychle, díky čemuž nemám čas přemýšlet nad tím, co všechno jsem měl přeformulovat, případně vůbec neodesílat. Psychicky mi to rozhodně pomáhá. Vsadím se, že kdyby to věděl, nechal by mě vycukat třeba několik hodin. A to je celý point toho všeho, ne? Nesnáší mě, myslí si, že jsem ubrečená buzna. Takže jediná možnost, proč by říkal, ať si vezmu výstroj, je ta, že mě chce zmlátit v ní.

Třeba jde o nějaký fetiš.

Třeba si chce jenom zahrát hokej.

„Pane Clane, můžete říct, která z těchto vět je stylisticky správně?“

Třeba jde o nějaký fetiš. A třeba si chce jenom zahrát hokej. Dobře, učitel nejspíš nemyslí tyhle dvě věty, ale ty, které jsou na tabuli. Narovnám se, abych nebyl shrbený, trochu od sebe odstrčím mobil a to je všechno, co můžu udělat ve snaze nevypadat jako ten největší ignorant pod sluncem.

„Ta druhá?“ zkusím to.

„A proč to tak je?“

Definitivně jsem ignorant. Mozek mě hodí zpátky k esemeskám a myšlenek je čím dál víc, řvou na sebe a překrývají se. Nabádají mě, abych nebyl srab, abych tam šel, abych zůstal doma, abych napsal, že nepřijdu. A já nevím, která z těch myšlenek jsem doopravdy já.

„Nevím,“ řeknu nahlas upřímně.

„Ani nemůžete,“ souhlasí učitel překvapivě spokojeně. „Stavba téhle věty se neřídí nějakými zvláštními pravidly. Nedá se odvodit podle žádných existujících příruček. Musíte si ji pamatovat.“

„Skvělý,“ zamumlá Derek potichu.

„Díky,“ zamumlám nazpátek.

„Myslel jsem jeho, ne tebe.“

Je otrava, když se váš nejlepší kámoš zamiluje a nedokáže mlčet. Přemýšlím, kdy jsem ho takhle otravoval já. Fakticky už je to nesmyslně dlouho, co jsem byl zamilovaný, a možná, že šlo jenom o zalíbení. Rozhodně jsem nikdy o nikom nebásnil s takovým zanícením, s jakým je Derek schopný žvanit o učiteli.

Napadne mě, že by byla děsná ironie, kdybych se z hloubi srdce zamiloval do Logana, k čemuž mám už teď možná trochu nakročeno. Nemám!

Napadne mě, že mě chce určitě zmlátit… A jsem zase na začátku uzavřeného kruhu, který se s blížící pátou hodinou točí čím dál rychleji.

x

Jdu tam. Respektive jedu městskou, protože máma s tátou mají jasnou představu o tom, kdy mám tréninky, a dneska se mi fakt nechce jim cokoli vysvětlovat. Jak je znám, sice by jim to bylo jedno, ale možná by se ptali, proč jdu chvíli ke stadionu a pak zase zpátky. Moje jdu tam totiž neznamená jít souvisle.

V jednu chvíli spíš kličkuju. Sedím na lavičce. Koukám do výlohy starého antikvariátu.

Nevím, proč si z toho vytvářím tak velkou věc. Logan by mě určitě nezmlátil přímo na stadionu. Měl by z toho problémy.

Chce hrát hokej. Miluje hokej, proto ho hraje. Tečka.

Takže otevřu dveře a jdu přímo do šatny. Je prázdná, ale jedné ze skříněk chybí klíč. Dřív se tady kradlo a od té doby musíme nosit klíče pod dresy na zápěstích, stejně jako v plaveckých bazénech. Mám rád jedenáctku.

Rychle se převleču, seberu hokejku a jdu na led. Zkouším se vydýchávat podobně jako před zápasem a nervozita ze mě částečně opadne ve chvíli, kdy si všimnu, že na ledě je jenom jeden člověk.

Sleduju, jak bruslí. Má zvláštní styl, na první pohled působí trochu těžkopádně, ale je až překvapivě přesný. Hraje na pravou stranu a jen si posílá puk. Když si mě všimne, udělá kličku kolem branky a prudce zabrzdí. „Jdeš pozdě! Zapadni do brány a chytej.“

„Myslel jsem, že je to past,“ odseknu. Jsem na něj naštvaný, protože kdyby napsal rovnou, že to past není, nemusel jsem tolik otálet.

Kdyby byl milejší. A kdyby byl gay.

Ještě než dobruslím k brance, vystřelí a samozřejmě trefí. Je to pořádná mrda a připomene mi moment, kdy se na mě řítil chvíli předtím, než jsem zazmatkoval a utekl.

„Oukej oukej,“ řeknu klidně a můj hlas se nese po ledě. „Hrajeme jen tak, nebo o něco?“ Pošlu mu puk nazpátek, podobně jako když přihrávám třeba Gastonovi. Čekám, co Logan odpoví, a jsem vážně zvědavý.

Pokud mě nechce zmlátit, musí chtít něco jiného.

Jenže on křikne: „Nemel a chytej.“

Tak mlčím a chytám. Je to vážně výživná hra, protože se můžeme soustředit jenom na puk a jeden na druhého. Má to něco do sebe, dává mi to možnost analyzovat Loganův způsob uvažování a sám pro sebe si ho jako hráče definuju. Jak zvedá ruku, když chce poslat puk, a jak naznačuje pohyb doleva, aby se rozjel doprava.

Uvažuju, jestli mi to během zápasu k něčemu bude. A možná, že on uvažuje podobně.

Hrajeme asi hodinu a za celou dobu nic neřekne. Kdybych hrál s kýmkoli jiným, určitě bych měl tendenci udělat aspoň pár vtipů, ale v jeho společnosti cítím zvláštní napětí.

Zvednu ruce, abych se protáhl, a dojedu k tribuně. Logan sedne do nejnižší řady a kontroluje brusle. Zakryje ostří, aby ho neotupil. Helmu má položenou na židli vedle sebe, takže si můžu aspoň na chvíli prohlédnout jeho obličej.

Přelepené obočí, kde nosí piercing. Neuvěřitelně přidrzlý a pichlavý pohled tmavých očí.

Vstane. „Tak zase v pondělí, buzničko. Tentokrát přijď přesně.“

„To je jako všechno?“ zakřičím, sotva se rozejde do šatny. I když nemám tušení, co bych mohl chtít víc.

„Vlastně ne. Venku čekají kámoši, aby tě mohli zmlátit. Tak bys možná měl jít zadním vchodem.“ Vidím jenom jeho záda, protože se neobtěžuje věnovat mi další přebytečný pohled, ale i tak můžu z jeho tónu přečíst, že se ušklíbá.

„Blbče,“ řeknu, ale on už zmizel v šatnách, takže mi to označení zůstane. Potřebuju se rozhýbat, protože jsem to po příchodu trochu podcenil a teď mám zatuhlé svaly.

Dám několik koleček po ledě, hraju si s pukem, který tam Logan nechal, a pak zastavím o mantinel.

Dívám se na prázdné místo, kde Logan seděl. Nakonec flusnu, seberu hokejku a jdu do šaten. Zpoza dresu vytáhnu jedenáctku, dopřeju si rychlou sprchu, v rychlosti se obleču, a když vycházím ze stadionu, – předním vchodem! – je skoro sedm.

Venku se rozsvěcí první pouliční lampy a je chladno, takže z batohu vydoluju čepici. Nechci se ohlížet. Nemyslím si, že tam někdo čeká, aby mě zmlátil, a potřebuju se té myšlenky definitivně zbavit.

Když čekám na autobus, mrholí. Pustím mezitím data a přijde mi několik zpráv od Dereka, a taky zprávy do společné konverzace týmu. Novinky prakticky žádné.

‚Tak jsem přežil,‘ napíšu Derekovi.

Pošle palec.

‚Nic na to neřekneš? Hráli jsme. Vlastně to bylo docela fajn.‘

Pošle soucitného smajlíka a k tomu: ‚Kámo, ty seš v tom.‘

‚V čem?‘ napíšu a vlezu do autobusu. Jak koukám do mobilu, málem si omlátím hokejku o schod. Zapadnu na volné místo úplně vzadu.

‚V pěkných sračkách.‘ A k tomu smajlík s pusinkou.

x

Na stole je mísa a v ní lasagne. Táta je většinou dělává při speciálních příležitostech, ale dneska je podle něj prostě jenom speciální to, že všichni večeříme společně. Když naléháme, neochotně vysvětlí, že kolegovi z práce nedávno zemřela neteř a jeho to dost vzalo.

On vůbec prožívá hodně věcí víc než máma. Jednou jsme s Charliem našli jejich staré svatební video na VHS a kdopak na něm asi brečel jako želva? Táta. Zeptali jsme se ho, trochu rýpavě, uznávám, a on z toho zkoušel udělat vtip. Jakože brečel, protože přicházel o svoji nezávislost.

Všichni ale víme, jak to bylo doopravdy.

„Co nového ve škole, kluci?“ nadhodí laskavě a všem nám nabere lasagne. Nejdřív mámě, která se na něj podívá tak, že z toho možná – jak bychom řekli s bráchou – vzejde další brácha.

„Normálka,“ pokrčím rameny. „Začíná chřipková sezóna, plavu v chemii, ještě nevyměnili kliku na dveřích u záchodů…“

„Tys měl dneska trénink?“ pronese Charlie, a i když to nemyslí vůbec zle, vlastně to nejspíš nemyslí vůbec nijak, vyděsí mě tím. A naštve.

Jako kdyby mě při něčem nachytal. Naberu si přehnaně velké množství lasagní, takže když to zkusím spolknout, logicky se málem udusím. „Ne,“ vychrchlám. „Byl jsem si zatrénovat s kámošem.“

„S kámošem,“ zopakuje máma. Jednou rukou jí, druhou rukou míchá v hrnku s čajem a tou třetí mi podává vodu. „Je to nějaký hodně dobrý kámoš?“

Vím, kam tohle všechno směřuje, tak to hodně rychle utnu. „Je hetero. Jak ses měl ty, Charlie?“

Brácha mluví, ale já neposlouchám. Jsem zase na ledě. Je to výjev z dnešního odpoledne, kdy jsem byl jenom já a Logan. Jeho tmavé uhrančivé oči, protože tohle je ten moment, kdy si potřebuju přiznat, že jsem jaktěživ krásnější oči neviděl.

Samozřejmě jsem do nich dychtivě čuměl i dřív. Jen jsem si dneska dovolil do nich pohlédnout bez studu a očekávání.

Což je blbost a příšerný kec. Logicky mám očekávání…

Jednak čekám, že se mu třeba budu nějakým zázrakem alespoň maličko líbit. A pak jsou tady velká očekávání, skrze která chci to nejlepší od života, chci být šťastný, chci tady být dlouho a nemuset se bát.

Navzdory tomu, že se bojím. Tak moc, až mě to paralyzuje. Nemůžu prožít jediný den, hodinu, ani podělanou minutu, abych neměl strach z toho, že něco ztratím. Sám sebe. Sny. Schopnost hýbat se.

Všechno je tak moc rychlé a já se nedokážu zorientovat.

Moje myšlenky jsou jako písek přesýpacích hodin.

Nemůžu dýchat. Nemůžu dýchat, ježišikriste, umřu, umřu.

„Nigele. Nigele, je to dobré. Jsi tady, všechno je v pořádku.“

Není to v pořádku, i máma brzy umře. Všechno tohle je hloupá zkouška. Pomíjivost. A já to nezvládnu.

„Nigele, zlato, podívej se na mě.“

Jakmile vím, že to nezvládnu, začnu brečet. Není to jako pár slziček u romantického filmu nebo dojetí nad nějakým hezkým gestem. Připadá mi, ať to zní sebevíc absurdně, že to je jako kdybych štěkal. Nedokážu totiž klidně dýchat a pláč je tak silný a ochromující, až mě roztřese. Potřebuje ven. Naříkám.

Máma něco vypráví a přitom mě pevně drží. Uvědomím si, že stojím a ona je u mě. Nevím, kdo z nás vstal první.

Postupně se dokážu uklidnit, uvědomím si sám sebe. Jo, stojím na podlaze v kuchyni, hezky tady voní jídlo, všichni jsme spolu. Neumřu teď, ani během následujících deseti vteřin. Jsem trochu otupělý a paralyzovaný, ale přestávám brečet a hodně mě bolí hlava. Asi z únavy.

Pokaždé, když si to odžiju, přijde hrozná únava.

„Dojím to zítra, nevadí?“ zeptám se trhaně.

„Ne, jasně, to je v pohodě, Nigele, s tím si nedělej starosti.“ Táta se usměje.

Přikývnu, otřu si oči hřbetem ruky a odejdu z kuchyně. Slyším, že se po chvíli začnou znovu bavit, navážou na otázky o škole, které předtím položili Charliemu. O mně si buď promluví mnohem později, až budou mít jistotu, že je neslyším, anebo to nechají být, protože už dávno vědí, že s tím nemůžou nic udělat.

Zavřu se v pokoji, lehnu si a přehodím přes sebe peřinu.

Usnu skoro okamžitě a vzbudím se jenom na chvíli, když někdo otevře dveře do pokoje. Nepoznám, jestli je to máma, táta, nebo Charlie, ale vím, že ten někdo přišel, aby mě zkontroloval.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

4 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Květa
5. 10. 2020 21:36

Začalo to tak pěkně a končí to bolestí. Upřímně si nedovedu představit, jaké to je žít s takovou úzkostí. Ale je jasné, že to musí být náročné, vyčerpávající. A omezující.
Logan se zatím nejeví jako sympaťák… mno, jsem na to zvědavá.

Májka
25. 10. 2020 6:53

Sice jsem chtěla začít číst, až dovydáte všechny kapitoly, ale… Jsem ráda, že jsem si začala číst… Anebo je to možná tím, že mám vydeptanou náladu.
Nigel… Je fajn xd. Líbí se mi. Líbí se mi jeho tým, jeho rodinka… Pro člivěka s úzkostmi je taková rodina nejleší.
A Logan? Já ani nevím, normálně bych o něm napsala, že je blb, ale já se taky často k lidem chovám jako idiot, aniž bych věděla proč… XD Jdu číst dále..