Ani po několika dnech s tím nejsem srovnaný.

Ne že bych se nesnažil. V den zápasu stojím ve sprše, koukám na kachličky, po kterých stéká voda, a zkouším to vstřebat. Má to podobný efekt asi jako když člověk zkouší utřít rozlitý sirup utěrkou.

Jasně, kdyby to mělo být třeba až za půl roku, mohl bych mezitím docházet na terapie nebo vymalovávat antistresové omalovánky nebo sjet to vůbec nejdelší anime v japonštině a nestáhnout si k tomu titulky. Zkrátka bych mohl udělat spoustu stupidních a méně stupidních věcí, jen aby mi ta představa nepřipadala tak šílená.

Přitom už jsme proti sobě hráli. V době, kdy jsem myslel, že mě má rád a možná právě to je ten problém. Co když bude necitelnější a surovější, jen aby mi dokázal, že pro něj nic neznamenám? Což když mi pukem prorazí hlavu?

Dobrá zpráva je, že může těžko předstírat, že neexistuju. Jestli chce střelit gól, musí mě sledovat, každý můj pohyb, a já si dám zatraceně záležet na tom, abych na sebe upozornil a ten podělaný puk chytil. Nedám mu šanci. Zlomil mi srdce, a aby vyhrál, to už by bylo trochu moc.

Budu hrát proti Loganovi a porazím ho.

Teď ucítím adrenalin, jak mi proudí žilami, burcuje k lepšímu výkonu a motivuje. Teď! Jenže to se nestane, ani když na sebe pustím ledovou vodu. Akorát zalapám po dechu a je mi úplně stejně jako předtím.

Možná už se nikdy neproberu. Budu navždycky vnitřně mrtvý.

Dojde mi krutá pravda, že absolutně nezáleží na tom, jestli nad Loganem zvítězím, protože z toho stejně nebudu mít radost. Klidně ať si ten pohár rovnou nechá a nacpe si ho do… Což by nikdy neudělal, protože není gay.

Vylezu ze sprchy a sáhnu pro ručník. Otřu se, převleču a chvíli na sebe zírám do zrcadla, což mi akorát připomene jednu z mnoha patetických filmových scén a ve výsledku ze sebe nemám ani o trochu lepší pocit. Potřeboval bych zastřihnout konečky. To jediné si z toho vezmu.

Možná jsme se k sobě ani pořádně nehodili. Copak nemusí lidi v páru fungovat i v rámci vzhledu jako svoje protiklady? Správně bych si měl najít blonďáka, abych vedle něj vyniknul. S Loganem máme oba černé vlasy a nejspíš i podobný tvar čelisti, akorát u něj mi přijde, že má ostřejší rysy. Což je další z řady mých nonsens myšlenek, které absolutně vůbec nikam nevedou.

Jako když se dívám na porno a dojde mi, že během toho vzpomínám na naše lyžování.

„Nigele! Musíme jet, jestli to chceš stihnout,“ slyším přes dveře matčin hlas.

Chci to stihnout? Protože bych potřeboval ještě trochu času, pár měsíců, abych si na ten fakt zvyknul. Ale co, rozdrtili nás jednou, můžou to udělat znovu. Logan navíc s dobrým pocitem, že obehrál buzeranta, protože pro něj třeba nic jiného nejsem. Klidně bych se vsadil, že randí s holkami, jen aby si dokázal, že je normálnější. Lepší.

„Pokrytče,“ řeknu. Jemu, zrcadlu i sobě. Od chvíle, co jsem se dozvěděl, že se spolu s námi posunuli na první místo tabulky, zkouším sám sobě namluvit, jak jsem nad věcí, případně jak ho nesnáším. A přitom je pro mě pořád tak důležitý. Ten jediný pravý, což je totální výsměch. Výsměch!

Z koupelny vyjdu o pět minut později. S pocitem, že jsem vůbec nic nevyřešil.

x

Možná bych měl nechat chytat Jacksona. Když to nadhodím, Moore mě přátelsky vezme kolem ramen a řekne, že pokud to udělám, projde se po mně v bruslích.

Vlastně by to bylo vtipné. Ne ta věc s bruslemi, ale představa, že vůbec nepřijdu na stadion.

„Nemysli si, že se zhroutíš,“ přisadí si Harrison. „Mysli na to, že lidi mají větší problémy než ty.“ Vím přesně na co, respektive na koho, odkazuje.

„Pokud to bereš takhle, už by ses nikdy neměl kvůli ničemu nasírat, nemám pravdu?“ zchladím ho. Je to můj kapitán, ale oba teď neseme stejnou tíhu toho, co nám Gaston řekl. Navíc bychom byli oba radši, aby tady byl on a poradil nám, co dělat. Zpětně mám pocit, že si Gaston věděl vždycky rady, to on byl pojítkem týmu. Jeden z mála, ze kterých měl i Moore respekt, když šlo do tuhého.

Rozhodl se, že to řekne klukům až po zápase, nehledě na to, jestli bude náš vítězný. A Harrison na mě teď kouká, jako že by mi dal nejradši přes držku. Stres dělá svoje.

„No,“ pronese po relativně dlouhé době. „Tak já nebudu. Nebudu se nasírat.“ Přetáhne si tričko přes hlavu a začne se převlékat.

„TAK JE TO SPRÁVNĚ,“ přikývne trenér, který vchází do šaten. „NEDOVOLTE, ABY SE Z TOHO STALA NEČESTNÁ HRA. JDEME HLAVNĚ VYHRÁT… TEDA UŽÍT SI TO.“ Je to krátká řeč, která rozhodně nefunguje jako motivační a trenérovi během ní dvakrát spadne propiska.

Vítězství by bylo obrovský úspěch. Na výsledkové tabuli vždycky zabíráme přední pozice, ale nepamatuju si, že bychom někdy byli vyloženě první. Každý rok je to druhé nebo třetí místo, zatímco Logan a jeho tým… No řekněme, že si mohli za tu dobu na pocit vítězství zvyknout.

Možná proto je tak arogantní. Neumí prohrávat, a pokud ke mně něco cítil, musela to pro něj být rána pod pás. Potrvá dlouho, než se z toho dostane.

V duchu si představím, jak se během zápasu plnou rychlostí rozjede a napere to do mě, mnohem silněji, než když sejmul Dukea. Nebo jak mě jeho spoluhráči po zápasu zmlátí před stadionem. Ten strach, jaký jsem zažíval na začátku, když jsme spolu chodili každé pondělí hrát, je z ničeho nic zpátky, stačí k tomu jedna jediná myšlenka.

Sevře se mi žaludek.

Začnu se převlékat, abych na to nemusel myslet. Nic se nestane, uklidňuju sám sebe. Logan mi nic neudělá, nikdo z jeho týmu, a já během hry nic neposeru.

Navleču si chrániče a dres a najednou mi připadá, že na mě úplně každý z kluků civí, jako kdyby přemýšleli, jestli zahodím hokejku. Protože to já dělám, když o něco jde, zahazuju hokejku a zdrhám. A teď to navíc uvidí i celá moje rodina včetně Dereka, který trval na tom, že na utkání dorazí, což je další vstřícný krok v našem přátelství, protože jak ho znám, tak když už by si musel vybrat, jak stráví odpoledne, mnohem radši by ho proseděl v kavárně.

Asi mi vybuchne hlava.

„JSI NERVÓZNÍ, NIGELE?“ ptá se trenér tichým hlasem, který se rozléhá šatnou, dost možná až na stadion.

Ano, jsem nervózní, protože se něco posere. Život je takový. Jsem nervózní, protože mám celkem iracionální strach, že mě bude kluk, kterého miluju z celého svého srdce, chtít zmlátit. Nebo tak něco.

„Ani ne.“

Nasadím si betony a brusle, pořádně je zašněruju. Sáhnu pro helmu, ale nevezmu ji. Těžko říct, jestli se mi tam chce.

Asi spíš nechce.

Taková hloupost. Přece nemůžu hrát, když mě to vnitřně tolik tíží. Musím si to nejdřív zodpovědět, zaujmout stanovisko.

Chvíli zírám před sebe a pak, nehledě na to, jak zkratovitě působím, odejdu z šatny. Kluci za mnou něco volají, ale moc je nevnímám. Najednou vím naprosto přesně, co je třeba udělat. Jdu dlouhou chodbou a na okamžik zahlédnu tribuny, kde je hlava na hlavě. Jakože neuvěřitelné množství lidí a celá spousta oblečená v našich barvách.

Riskuju hodně, když bez vyzvání vejdu do šatny soupeře. Jsem hezky na ráně. Mohli by mě chytit a nacpat do skříňky. I když tam bych se možná nevešel, přece jen jsem v té výstroji jak vypasený tučňák.

Logan se určitě potrhá smíchy. Až na to, že ho nikde nevidím.

„Spletl sis šatnu, Clane!“ vypálí Duke a zatarasí mi cestu. Je do půl těla nahý, podobně jako ostatní kluci. A všichni nahlas bučí a zkouší mě vypískat.

„Potřebuju mluvit s Loganem,“ řeknu rázně.

Duke vypadá překvapeně, ale než stačí cokoli odseknout, hvězda večera, Logan, vyjde zpoza rohu. A svým překvapením ho rozhodně trumfne. „Co tady…“

„Prej přišel za tebou!“ vysvětlí Duke a založí si ruce na hrudi.

„Proč?“ pronese Logan vyloženě opovržlivě, jako kdybych byl něco obzvlášť hnusného, co se mu přilepilo na botu. Nebo na brusli.

Srdce mi buší o sto šest, ale není to ten nepříjemný stres, který způsobuje, že jsem totálně mimo, neschopný dýchat. Je to únosná forma stresu, povzbudivá. Znamená, že něco dělám a snažím se překonat další hranici. Navíc, Logan může působit sebevíc znechuceně, ale když pohlédnu do jeho očí, vím s jistotou to, co mi došlo, zatímco jsem se převlékal. Že mi neublíží.

A nedovolí, aby to udělal kdokoli jiný.

Prostě to vím stejně jasně jako že stačí ještě jeden posraný test a budu propadat z chemie.

Zním sám sobě sebevědomě, když říkám: „Chceš to řešit tady?“ Možná se i trochu ušklíbnu, protože proč ne, klidně se mu vyznám přede všemi. Nevím sice, co by řekli kluci z mého týmu, až by se to k nim doneslo, ale co mi můžou?

„Řešit co?“ zeptá se Duke a ostatní z nás nespouští pohled, jako kdyby čekali nějakou bitku. Ale Logan mě místo toho chytí za loket, ne zrovna něžně, a vyvede mě z šatny. Bez rozmyslu mě táhne na opačný konec chodby, nejspíš aby měl jistotu, že nás nikdo neuslyší.

Teprve tam vypálí: „Ti zas hráblo, nebo co?“

„Hele, já…“ Je fakt krásný a já se v té výstroji potím jako prase, takže nic moc bilance. Ale jednou jsem se pro to rozhodl, tak se přinutím odtrhnout pohled od jeho rtů a oznámím – jako kdyby to snad nevěděl: „Vím, že nejsem zrovna ideální. Možná bych řekl trochu labilní, nebo bys to řekl ty. Všechno až moc prožívám a sakra, mám fakt hrozný strach z hororů, upřímně jsem je s tebou sledoval jen proto, abych se mohl nasáčkovat co nejblíž. Jsem prostě… Ve spoustě ohledů je to se mnou fakt těžké. Ale s tebou taky! A z nějakého důvodu nám to fungovalo.“

Logan zkříží ruce na hrudi stejně jako předtím Duke. Taky trochu bojovně vystrčí bradu, ale mlčí.

„Co se snažím říct, je, že bych pro tebe udělal cokoli, vážně,“ pokračuju. „Sakra, klidně bych nás dva držel v tajnosti mnohem delší dobu, pokud bys to neutnul, a i když by mě to mrzelo, stálo by to za to, protože chvíle, kdy jsem mohl být s tebou, mě dělaly šťastnějším a spokojenějším a dost možná i sebejistějším. Pokud to tak nechceš, zvládnu být šťastný i bez tebe. Asi ne hned, ale časem možná jo, věřím tomu. Nebudu na tebe čekat, jen protože se bojíš svých citů a toho, co by kdo řekl. To je tak absurdní… Přijde mi, že se bojíš působit jako gay, ale přitom se nemusíš nijak definovat. Můžeš být jenom kluk, který mě má rád, chápeš?“

Nevím, jestli chápe. Tváří se nečitelně. A já nedokážu přestat myslet na to, jak moc je krásný a jak moc ho potřebuju ve svém životě, takže řeknu něco, co je pro mě obzvlášť těžké. Co je možná i drsné. Ale když to neudělám, budu na to myslet dalších padesát let, dokud neumřu.

Budu myslet na to, že na světě byly záplavy a tornáda a spousta lidí hladověla a můj spoluhráč Gaston nevěděl, kolik má ještě času, stejně jako spousta dalších, a já mezitím nedokázal něco tak prostého jako postavit se sám za sebe a postavit se za kluka, který pro mě znamená všechno.

Možná to není osud, možná jsem si ho prostě vybral.

„Myslel jsem, že máš mnohem víc odvahy. Že se nebojíš!“ napálím mu. „Že když něco říkáš, nejsou to jen kecy.“ Nadechnu se. „Miluju tě!“ To zní taky útočně, ale miluju ho útočně i něžně, všemi možnými způsoby, takže by si měl zvykat.

Na to zas nic neřekne.

Posbírám teda poslední zbytky odvahy, která mi ještě zbyla. „A light cola je hnus!“ Nechám ho samotného v chodbě a jdu zpátky do šaten. Kolébavě jako tučňák, ale s pocitem, že jsem konečně poprvé v životě nefňukal a za něco bojoval.

Trochu mě pálí oči, ale to přejde.

„Do prdele!“ zaúpí Moore, sotva se objevím uvnitř. „Ty ses vrátil!“ Na okamžik se zdá, že mě obejme a pak, že mi dá pěstí, ale nakonec mi prostě jenom podá hokejku, helmu a rukavice. „Debile!“ štěkne.

„TAKŽE JE TO TADY, CHLAPCI, VÍTE, CO MÁTE DĚLAT,“ zahlaholí trenér a poplácá mě po rameni. Nejspíš si taky myslel, že jsem zdrhnul.

„Vyhrát,“ odpovíme jako jeden muž.

x

Během dvou minut schytáme gól.

Dobrá polovina diváků zaburácí a moje první myšlenka je: moc rychlé. Rychlá hra, rychlý svět. Koupil jsem to nad pravé rameno do sítě, i když bych přísahal, že bude soupeř střílet vlevo. A za přihrávku si může připsat body Logan. Tolik k mému hvězdnému nástupu.

Automaticky pohlédnu k tribunám, kde sedí Derek, máma, táta a Charlie. Takhle z dálky pořádně nevidím jejich výrazy, což je možná dobře. Ale když jsme přicházeli na stadion, spolu s ostatními hlasitě pískali a tleskali.

Derek se fakt snaží dostat do role dobrého kámoše a možná bude svědkem další z mých proher.

Zápas se znovu rozběhne. Harrison dojede na střídačku a místo něj na led naskočí Moore. Vezme spolu další hráče a natáhnou to na branku soupeře. Jejich brankář není jeden z těch nejlepších, ale mají fakt dobrou obranu.

Puk trefí kovovou konstrukci branky a Moore nahlas zakleje. Odpíská se vhazování, puk vyhraje Duke a v jednu chvíli má volnou cestu přímo ke mně. Chytím to krásně čistě mezi nohy, když zakleknu, ale gól nepustím. A to mi trochu vrátí sebevědomí.

Tempo je brutální. Musím rychle mrkat, protože mi do očí stéká pot. Existuje velká šance, že to nedáme, stejně jako mnohokrát předtím, když jsme hráli proti Loganovi a jeho týmu, ale nějak se stane, že jdeme všichni na dřeň, aniž bychom se na tom předtím domluvili. Nikomu nic zadarmo.

Když končí první třetina, je to jedna jedna.

Nevím, jestli měla moje řeč na Logana nějaký efekt, ale hraje tak dobře a neotřesitelně, až se zdá, že je odhodlaný nechat na ledě duši, bude-li to třeba. Myslím na něj během přestávky, zatímco kluci rozebírají taktiku a naše reálné šance.

Mám pocit, jako kdyby přestávka trvala jenom pár minut a během ní si stačím tak akorát opláchnout obličej studenou vodou a vytřít si pot z vlasů ručníkem. Ne že by to k něčemu bylo. Kdo říká, že se brankář nenadře a je jenom do počtu, nevidí si do pusy.

Druhá třetina proběhne v podobně vražedném tempu jako ta první. Měníme strany a já se snažím nemyslet na to, že mi branka, která je vpravo, moc nesvědčí, což je totální hovadina a předsudek, protože jsou obě úplně stejné. Každopádně, Moore a Duke zažijí menší strkanici a Moore vyfásne dvě minuty za hákování. V jednu chvíli jsou kromě mě na ledě jenom čtyři další hráči, takže se musím pořádně ohánět.

Nemám čas myslet na to, co si myslí ostatní. Jako kdybych vůči celému světu ohluchnul, jsem jenom já a puk.

A ty vole, i v oslabení dáme gól!

Moc to nechápu, ale na konci druhé třetiny vedeme tři jedna. V tu chvíli už jsem tak unavený a hotový, že se mi chce strašně smát. Je to podobný pocit jako když člověk v rámci běhu hodně přestřelí svoje limity a otevře v sobě něco, z čeho může čerpat úplně novou energii.

Emocionální dno, které nebolí, ale spíš nadnáší. Nevím, jak jinak to popsat.

„SKVĚLÁ PRÁCE, CHLAPCI, TEĎ UŽ JEN STAČÍ TO UDRŽET.“

Stačí udržet se na nohách.

„Jste dobří,“ přikývne Harrison. Při pohledu na něj se ve mně probudí další pocity, když si vzpomenu, jak stál naproti Gastonovi a nechtěl přijmout fakt, ten očividný podělaný fakt, že jeho… „Hej,“ šťouchne do mě. „Vedeš si dobře. Je fakt, že už to stačí jen udržet. Jsme takový kousek od vítězství.“

Poprvé mě napadne, že bychom fakt mohli vyhrát. A přemýšlím, jestli z toho mám radost. Dovolím si na pár vteřin zavřít oči a opřít se o skříňku. V duchu vidím Loganův výraz, jak s ledovým klidem přijal všechno, co jsem mu řekl. Dal bych nevím co za to, abych věděl, co se mu honí hlavou a jestli už to úplně vypustil a soustředí se jen na hru.

Moore do mě šťouchne.

Vracíme se na led, začíná poslední třetina. Těsně před tím, než se zapíská, vidím, že nad naší střídačkou sedí Gaston a s velice klidným výrazem pozoruje jednotlivé hráče. Píchne mě u srdce z toho, že přišel – jen stěží můžu pochopit, jak velký krok to pro něj byl, vrátit se někam, kde to nade všechno miloval.

Když si všimne, že koukám jeho směrem, přikývne, což se mi možná jenom zdá, ale okamžitě přikývnu nazpátek.

Vyhrajeme vhazování, ale nepodaří se nám proměnit gól, puk se vrací do našeho pásma. Dokonce i obrana Loganova týmu opustí svoje pozice a jede směrem ke mně. S ohledem na to, že zbývá už jenom nějakých devatenáct minut, se pravděpodobně rozhodli riskovat. V některých zápasech jim to vyšlo, viděl jsem to na záznamech, které nám pouštěl trenér.

I teď zvolí rychlé tempo, jako kdyby našli ztracenou sílu. Jeden z nich, Axel, vrazí do Harrisona, který ztratí nervy a strčí do něj, ale píšťalka se neozve, takže to rozhodčí možná neviděli. Každopádně ve chvíli, kdy si to ti dva řeší mezi sebou, musí jiný soupeř změnit směr a naši se začnou stahovat ke mně.

Pohledem hledám puk, ale na chvíli ho ztratím. A pak, z ničeho nic, mě něco prudce odmrští. Spadnu dozadu a hlavou narazím do kovové konstrukce brány, až to zaduní. Vzápětí něco spadne na mě. Axel, který zaskučí, jako kdyby měl zlomené všechny končetiny.

Naši si to každopádně nejspíš vyloží jako útok na moji osobu a vrhnou se na druhý tým. Vnímám to trochu jako v mlze, protože jsem dostal fakt dělo, ale povede se mi postavit a dokonce pomůžu na nohy i soupeřovi, který to do mě napral.

Nemyslím, že to bylo schválně.

Ozve se píšťalka.

„Ty pitomý hovado!“ řve Moore na někoho.

„Polib si!“

Ukážu na Harrisona a ten si vyžádá oddechový čas. Zajímá se, jestli jsem v pohodě, a sám zamíří na střídačku.

„JE VŠECHNO V POŘÁDKU, NIGELE?“ zeptá se trenér, který stojí asi dvacet metrů ode mě, ale stejně ho slyším tak dobře, jako kdyby mi mluvil u ucha.

Ukážu mu zvednutý palec. Tohle je ideální doba, abych se složil, ale prostě to musím nějak rozdýchat. Hokej není ta nejjemnější hra. Opatrně si stáhnu helmu, abych zkontroloval, jestli není nakřáplá, a zkouším si otřít pot, který mi vytéká zpod vlasů.

Periferně vidím hlouček, ze kterého se z ničeho nic odpojí Logan a bruslí směrem ke mně. Naši kluci, kteří směřovali ke střídačce, zaváhají a vrací se. Možná si myslí, že mě jede zabít, nebo tak něco.

Každopádně najednou úplně každý člověk ztichne a všichni napjatě čekají, co se stane.

I já. Hlavně já.

Nechám ruku s helmou klesnout a koukám na Logana, který si po cestě sundá tu svoji. Zastaví přede mnou. Taky je hodně zpocený, má zarudlé tváře a piercing přelepený náplastí, a přesto – je neuvěřitelně sexy.

Koukáme na sebe. Zeptám se, co je, ale dojde mi, že jsem to nevyslovil nahlas.

Logan mi nedá šanci. Překoná vzdálenosti mezi námi, jednou rukou mě obejme kolem pasu a tou druhou mě chytí za zátylek, trochu neobratně, protože jsem dost navlečený, a pak mě políbí. POLÍBÍ MĚ.

Přímo na ledě, před zraky stovek lidí, před našimi týmy, před mojí mámou, tátou, bráchou, před Derekem. Je to slaná pusa bez jazyka, ale trvá dlouho a díkybohu, že mě přitom drží, protože bych si z toho jinak sednul na prdel.

„To si kurva děláš srandu,“ slyším něčí hlas.

Možná mám po té ráně otřes mozku a tohle všechno se mi jenom zdá. Ale když se Logan odtáhne, vidím v jeho výrazu, že to bylo skutečné a že si to fakt prožil.

Těžko říct, jestli je z toho nesvůj. Já mám co dělat sám se sebou, než abych dokázal analyzovat, co se mu honí hlavou.

Sotva znatelně se usměje. „Jestli si myslíš, že teď na tebe budu střílet jemněji, tak na to rovnou zapomeň.“ Nasadí si helmu a odbruslí. Jen tak. Jako kdyby pro mě právě neudělal tu nejkrásnější věc na světě.

Oddechový čas, který jsme si vyžádali, musel dávno skončit, protože Logan vzápětí dostane dvě minuty za zdržování hry. Což přijme s pokrčením ramen a okamžitě zamíří na trestnou lavici.

Rád bych zkontroloval výrazy svých spoluhráčů, ale začne vhazování. Asi je to dobře, že nebudu mít tolik času všechno analyzovat.

Prvních pár minut hraju jako ponocný a obrana se musí hodně snažit, takže mě v jednu chvíli napadne, jestli to nebyl z Loganovy strany jenom pokus vyvést mě z míry. Taková malá lest, aby měli větší šance vyhrát. Ale ta myšlenka je naštěstí tak strašně idiotská, že ji brzy dostanu z hlavy.

Do konce zápasu zbývá devět minut. A pak to jsou dvě minuty, během kterých Logan střelí gól tím svým obhroublým rozmáchlým stylem, na což nejsem vůbec připravený.

On přitom každopádně působí nadmíru spokojeně. Přece říkal, že mě nebude šetřit.

Minuta.

Třicet šest sekund.

Moore si jde znovu sednout za hákování a Harrison na něj ječí.

Soupeř odvolá brankáře a místo něj se objeví na ledě další útočník.

Osmnáct sekund.

Tehdy mě napadne, že možná vyhrajeme, pokud něco neposeru.

Logan mě políbil navzdory všem a každý to viděl. Že to je skutečné. Teď Derek ví, Charlie ví, všichni vědí, že já a on…

Devět sekund.

Osm.

Stejně už jsem vyhrál.

Dva.

Jedna.

Diváci propuknou v jásot a hráči našeho týmu přelézají mantinel, Jackson ve své brankářské výstroji, Moore se vrací z trestné lavice, někdo křičí, někdo se směje a najednou se všichni natlačí na mě. Je to spousta zpocených klučičích těl a mně se chce brečet, protože je to strašně moc emocí, které se najednou potřebují dostat ven, a protože jsem dostal pusu! Tiskneme se na sebe, v chumlu tvoříme jedno velké objetí.

Přesně pro to jsem začal hrát hokej. Jako malý kluk jsem v televizi viděl tyhle scény a přišlo mi to extrémně roztomilé.

Tečou mi slzy, ale v zásadě můžu říkat, že je to pot.

Harrison se z ničeho nic odpojí a dojede k mantinelu, přeleze ho, projde uličkou a pořádně pevně obejme kluka, kterému kdysi patřil kapitánský post. Gaston ho obejme nazpátek. Něco si říkají, ale na tu dálku logicky neslyším co.

„Vyhráli jsme!“ řve někdo. „VYHRÁLI!“

Přes ten chumel nevidím protihráče, tím pádem ani Loganův výraz. Ale když začne ceremonie, všichni se spořádaně seřadí do řady, čekají na svoje stříbrné medaile a sledují, jak dostáváme zlato.

Zas mi přijde, že působí neutrálně.

Moore, který si všimne, kterým směrem koukám, prohodí: „Vážně, Nigele?“

„Smrtelně,“ řeknu nezaujatě. „Máš zlato? Máš.“

„To je fakt.“ Chytí medaili a kousne do ní. „Dokonce ani není čokoládová. To je oproti dřívějšku pokrok.“

Postupně vyhlásí nejlepší hráče týmu, vrazí Harrisonovi pohár a propustí nás do šaten. Diváci tleskají vestoje, nebo aspoň polovina z nich, protože ne každý nám může fandit. Tak to holt chodí. Možná budu později litovat, že jsem ten moment vítězství ve své hlavě tak odbyl, ale teď záleží jenom na jedné jediné věci.

Rozjedu se k Loganovi a srovnám s ním krok, nebo spíš brusle. Otevřu pusu, abych něco řekl – jako třeba: Bylo to opravdové? Záleží ti na mně? Znamená to, že chceš být se mnou? Co si z toho mám vzít? Strávíme spolu teď úplně celý život? Ano? ANO?

Nejspíš vypadám hloupě, protože Logan protočí oči v sloup. „Jdete někam slavit?“ zeptá se.

„Asi,“ pokrčím rameny. „Teda nemyslím, že by někdo počítal s tímhle výsledkem, ale určitě. Určitě někam půjdem. Ta pusa znamenala…“ Počkám, než na mě pohlédne. „Jo?“

„Jo, ježiši.“

„Takže mě…?“

Logan nahlas vzdychne. Vlastně působí nadmíru otráveně a taky vím, že bych se ho na to možná nemusel ptát zrovna teď, když je všude kolem nás spousta hráčů. Jenže to bych asi nebyl já. „Panebože,“ zvolá Logan. „ANO, MILUJU TĚ. Stačí?“ Několik lidí, a nevím přesně jestli z jeho, anebo z mého týmu, udělá hlasité uuuuuu, ale on si toho nevšímá. „Po té vaší trapné oslavě dojdi ke mně,“ přikáže.

Než stačím odpovědět, vyjde ze stadionu a zamíří chodbou do šaten.

Pohlédnu na medaili, která mi visí na krku. Myslel jsem to vážně, když jsem říkal Loganovi, že jsem v mnoha ohledech hrozný. Kolikrát z toho viním úzkost, akorát teda nevím, jestli je možné to takhle oddělit. Jestli je úzkost a já, nebo jestli jsem to já, kdo prostě občas zažívá hrozné stavy. Co vím ale jistě, je to, že právě díky úzkosti někdy zvládám posouvat svoje hranice.

Ze strachu, že by mi něco mohla vzít, o to pak ještě víc bojuju.

Koukám na Loganova vzdalující se záda a usmívám se, teprve potom zamířím do šaten. „Nechci nic slyšet,“ je první, co řeknu. A pak: „Ty vole, máme zlato!“

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

15 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Kateřina
27. 11. 2020 17:42

JO!!! Páááni nemám slov.

Karolína
27. 11. 2020 18:05

Takze prvne: Boze yeah! 😄 Tohle je vonooo 🤩 Jako doufala, ze neco na zapase se zlomi, ale tohle teda aaach ❤️ celou cast na stadionu jsem cetla rovnou 2x – poprve napata rychle, podruhe jsem si uz uzivala kazdou vetu 😁 Stejne je to neuveritelny Nigel je hrozna kecka a Logan udela jedno gesto a to vyda za hodinovy monolog. Mozna proto ho mam od zacatku tak rada, ikdyz se tvari jako machr prvni kategorie, je to v nem – je trosku jako ja, ja totiz taky radeji ciny nez slova, vic jim verim 😊 A Loganovy ciny mluvi… Číst vice »

Tereza
27. 11. 2020 21:21

Díky! Díky! Díky! 🙂 <3

Linda
28. 11. 2020 15:51

Jsem šťastná že se přání plní 🥰

Mirek
29. 11. 2020 17:43

Obdivuji Nigela, přestože je nervák, dal dohromady souvislou a smysluplnou řeč Loganovi o vztahu mezi nimi…

Mirek
29. 11. 2020 19:09

Obdivuji nesmělého Nigela, který ač s malým sebevědomím, měl smysluplný projev k Loganovi. Krásně vystihl, jaký na něho a jejich vzájemný vztah pohlíží a jak ho prožívá…

Tereza
29. 11. 2020 23:30

Já mám takovou radost! 🤍🤍

Karin
1. 12. 2020 18:36

Krásna kapitolka a Logan mně milé šokoval