„Vím, že je něco špatně,“ oznámí Derek s výrazem kartářky, která do sebe kopla dva silné bylinkové čaje a v oblaku vonných svíček začala míchat karty. „Možná by pomohlo, kdybychom si o tom promluvili a zkusili navázat tam, kde jsme přestali… Respektive ne kde jsme přestali ve chvíli, kdy jsem se na tebe vrhnul jako magor, ale před tím.“ Rozhodí rukama a já vidím, že má okousané nehty, což u něj nebývá zvykem.

Na druhou stranu je může mít okousané už dlouho, poslední dobou jsem si ho moc neprohlížel. Snažil jsem se vyhnout jeho soucitnému vševědoucímu pohledu schovanému za všechno je v pohodě úsměv. Teď teda ale konečně pronese nahlas, že je něco špatně a s tím musím souhlasit, protože v mém životě je všechno špatně od chvíle, kdy se ke mně Logan otočil zády.

Už nejsem tak na dně, jako jsem byl před několika týdny, ačkoli kdybych se svěřil Gastonovi, vsadím se, že by na mě štěkl: Nigele, nemáš ani ponětí o tom, kde začíná dno.

Nejsem ale ani v pohodě. Řekl bych, že proplouvám životem a čekám, kdy něco vnějšího ovlivní můj vnitřní svět, jestli to dává smysl. Jako list ve větru. Akorát to nemá co dělat s nějakou buddhistickou vyrovnaností a blažeností. Spíš jenom nevím, jak zakotvit na místě, protože příliš mnoho myšlenek s sebou nese příliš mnoho pochybností o tom, kdo jsem a co bych chtěl dělat, teď, když po svém boku nemám Logana. Nejspíš jenom otupěle čekám, jestli ty emoce zmizí a přitom tomu nevěřím.

Jsem ho plný a zároveň si přijdu tak prázdný. A je zvláštní, že si zpětně pamatuju především to, jak se usmíval, vtipkoval, anebo jak mě bral něžně okolo ramen. Žádné z těch gest nemá nic společného se sexem, takže bych vážně řekl, že to nebylo vzplanutí, ale láska.

„Jasně,“ odkašle si Derek, „klidně si odpověď nejdřív rozmysli, to je v pohodě. Akorát, za chvíli bude zvonit, takže to možná budeš muset urychlit? Ne že bych na tebe chtěl spěchat.“

Pořád stojíme na chodbě plné lidí a můj kdysi dávno nejlepší kamarád, který vždycky věděl, jak mi pomoct, když přišla úzkost, čeká, jak se rozhodnu. Jestli mu dám šanci po tom, co pochyboval o mém vztahu a vrazil mi jazyk do pusy.

Jedna moje část ví, že to udělal z vlastního zoufalství, protože se dočkal odmítnutí od člověka, kterého si celé roky nějak idealizoval. A jestli něco probouzí v lidech to nejhorší, činí je hnusnými, pak je to právě zoufalství.

Druhá moje část se zlobí. Nechce odpustit, ačkoli ví, že v zásadě o nic nešlo, mohl bych se nad to prostě povznést, jenže… Odpustit znamená přiznat, že měl Derek v některých ohledech pravdu, ačkoli neměl – a za tím si stojím – vůbec žádné právo mi to podsouvat. Chtěl, abychom byli dva zoufalci na jedné lodi, dva odmítnutí, nepřál si, aby to dopadlo dobře.

Rozhodím rukama. „Co chceš slyšet?“

Vypadá pochybovačně, dokonce povytáhne obočí. „Právě jsem to řekl, Nigele.“

„Nojo,“ vzdychnu. „To je jen taková fráze, zeptat se, co chceš slyšet, aby si mohl člověk promyslet, co chce vlastně odpovědět. Hele, já nevím. Jsem naštvaný. A mám zlomené srdce.“

Možná jsme vážně dva zoufalci.

Derek si prohrábne vlasy a přikývne, jakože mě chápe. „Chtěl bych, aby to bylo jako dřív. Vím, že jsem se choval odmítavě, co se týkalo tebe a Logana. Možná trochu jako debil. Asi jsem ti záviděl.“

„Není co. Dal mi kopačky.“

Nevypadá překvapeně, což svědčí o tom, že mu to máma vážně vyslepičila. Na to, jak se povyšuje na ty, kteří drbou ostatní, je v tomhle překvapivě úplně stejná. Typické. Možná Dereka dokonce prosila, aby se pokusil navázat kontakt, protože měla pocit, že mi to pomůže. Matka a její pocity. Copak to někdy není k vzteku?

Jako kdyby nestačilo, že mě serou ty vlastní.

Znovu vzdychnu a sáhnu do kapsy pro třezalkový bonbón, jeden z mnoha, které mi ráno nechala nachystané na kuchyňské lince. Než ho rozbalím, začne zvonit a kolem se jako velká voda prožene Barryová s vyzývavým pohledem, jakože je vážně zvědavá, co s Derekem pokazíme dneska.

„Měli bychom jít do třídy,“ pronesu a bonbón posunu jazykem do tváře.

„To bychom teda měli,“ souhlasí Derek, ale nehne se z místa. „Nigele…“

Co to se mnou do prdele je? Proč prostě neřeknu, že to je v pořádku? Derek je očividně jediný člověk, se kterým bych v tuhle chvíli mohl mluvit o tom, jak moc to bolí a jak moc jsem zároveň k tomu všemu naštvaný. Takže proč mám pocit, že mi dřív zdřevění jazyk?

„Hele, fakt bychom měli jít,“ řeknu a rozejdu se pryč. Celou dobu, než zahnu za roh, cítím jeho pohled v zádech. Ale nedoběhne mě a krok se mnou nesrovná, přijde o chvíli později než já a bez omluvy zapadne do lavice.

Barryová nespokojeně mlaskne. Naše výsledky na ni nejspíš neudělaly valný dojem už hodně dlouho. Přesněji od doby, kdy s ní máme hodiny. Chvíli se zdá, že to nechá být, jenže pak jakoby oklikou zamíří přímo k nám.

Těžko říct, proč dneska vypadá tak protivně. Možná ji taky někdo opustil.

Dělám, že nevidím, jak se blíží, a z batohu vytahuju učebnice a napůl hotový domácí úkol. Jde o kratší esej, kterou jsem vesměs obšlehnul z wikipedie, protože mi ani po třech hodinách okusování tužky a podupávání nohou nebylo jasné, jak popsat očividně přesně danou definici vlastními slovy. Tak jsem prostě jenom hledal synonyma.

„Clane, Sommersi, jak trávíte čas v tomto období? Je únor váš oblíbený měsíc?“ Na odpověď ale nečeká, ačkoli Derek už otevírá pusu. „Protože já zimu zrovna nemusím. Připomíná mi, co jste měli udělat už v létě. Bez legrace, chlapci, kde máte pláště?“

Je to poprvé, co vidím Barryovou doopravdy naštvanou, a to je co říct. Jako dobře, má pravdu, říká nám to už několik měsíců, možná dokonce od prváku, zas na druhou stranu ale nemůže čekat, že si poběžím koupit plášť po tom, co se stalo mezi mnou a Loganem. Ne že by to věděla.

Jsem fakticky nemožný.

„V batohu,“ odpoví Derek s kamenným výrazem. „Zapomněl jsem je vytáhnout, omlouvám se.“ Sáhne pro batoh, rozepne ho a velice klidně vyndá zbrusu nové pláště, trochu pomačkané, ale jsou dva. Jeden a jeden. Pro mě a pro něj, protože ho položí přímo přede mě.

Nakonec není nic jednoduššího, než pro něj sáhnout a obléct se.

Stojíme před Barryovou a zapínáme si knoflíčky. Vypadáme jako doktoři, nebo aspoň trochu jako chemici, konečně.

„Stejně vám hrozí propadnutí,“ oznámí učitelka mírně a pak se otočí na patě a jde zpátky k tabuli.

Pohlédnu na Dereka a zjistím, že mě zase upřeně pozoruje. Tak taky zírám a trvá to docela dlouho. Ani teď mu ale neřeknu, že je všechno v pořádku, neudělám vtip, že si v tom plášti připadám jako gynekolog, což je podle mě to nejvíc nejděsivější povolání, ne, pořád nevím, co bych měl říct. Ale něco v jeho výrazu mě ukonejší. Možná není důležité o tom mluvit, abychom si to všechno ujasnili, vyřešili, uzavřeli.

Usměju se a mám radost, když zjistím, že to jde ze mě, zevnitř.

Derek se taky usměje a pak sáhne pro učebnici. „Tady čtu, že máme zředit kyselinu. Zkusím do ní nalít vodu.“

Barryová, která ho nejspíš slyšela, po něm hodí křídu.

x

Čekám, až si brácha vybere boty a nejradši bych čekal venku, jenomže tam chumelí. Letos je zima obzvlášť krutá. Nebo spíš život.

Jde o jarní boty, které máma viděla v katalogu, a zatímco já jsem si dokázal během dvou vteřin vybrat ty černé – jindy bych o tom přemýšlel třeba dvě hodiny, ale teď je mi hodně věcí jedno – Charlie prostě neví, jestli není náhodou lepší modrá.

„Je,“ tvrdí máma. „Modrá je rozhodně lepší. A přísahám, že jestli se okamžitě nerozhodneš, dostaneš růžovou.“

„Bacha na předsudky,“ ukážu na ni prstem.

„Já nemám žádné předsudky,“ namítne. „Ať si tvůj bratr vezme jednu botu růžovou a jednu žlutou, je mi to jedno, ale tohle rozhodování, to je prostě nad moje síly. Měl s vámi jet táta, jak bylo původně v plánu.“

Tohle všechno je i nad moje síly, a tak je nechám v obuvnictví a vyjdu ven z obchodu k výloze s knihami. Nevím jistě, kdy jsem naposledy přečetl nějakou knihu. Nejsem zrovna velký čtenář, dávám přednost filmům, těm ne moc děsivým, abych neměl zlé sny.

Pohled mi padne na tlustou bichli, která nese název Umění hororových filmů. A zrovna v tu chvíli, jako kdyby si ze mě Vesmír dělal srandu, uslyším známý smích. Tak známý, až mě z toho píchne u srdce.

Nechci se otáčet, ale udělám to, protože tělo mě neposlouchá. Oči chtějí vidět Logana, aspoň na krátkou chvíli, zjistit, jestli se za tu dobu, co nebyl můj, nějak nezměnil. A ruce musím vrazit do kapes, jak moc by se ho chtěly dotknout.

Jde s partou kámošů, ve kterých poznám kluky z hokeje. Je s nimi i Duke a nezdá se, že by mezi nimi panovala nějaká nevraživost. Naopak, Logan není sám, kdo se směje, ačkoli jeho si logicky všímám nejvíc.

Vypadá překrásně a je mi jedno, že to zní buznovsky. Prostě neexistuje výstižnější popis. V životě se mi nikdo tak nelíbil, v životě mě nikdo tak nepřitahoval.

Ledabyle si prohrábne vlasy. Má na sobě svoji typickou černou bundu a kšiltovku s logem jejich týmu. Působí nadmíru uvolněně, žádný unavený výraz, který by dokazoval, že proplakal několik nocí. Možná mu ten měsíc, co jsme se nevídali, stačil, aby zapomněl.

Zpanikařím.

Jedna z prvních reakcí je otevřít dveře knihkupectví a zmizet mezi regály, jenže oni jsou moc blízko a z mojí strany by to působilo jako úprk. Snažím se uklidnit, že jediné, co můžou, je vysmát se mi, anebo pronést pár debilních vtipů. Ublížit mi může jenom jeden z nich a ten už to udělal. Ostatní nevědí vůbec nic.

Nic o tom, že jsme se milovali.

Je to jen pár vteřin, než projdou kolem mě, a Logan mi věnuje podobný pohled jako fíkusu, který stojí uprostřed obchoďáku. Jako kdybych byl extrémně nezajímavý.

Nikdo z nich nic neřekne, možná mě ani neviděli. Ale on mě viděl.

Sáhnu na sebe, dotknu se břicha, nohou, čela, abych se ujistil, že nejsem průhledný jako duch. Ty čurácké černé oči mi řekly úplně všechno – že zapomněly, že už mě nechtějí znát, že se dovedou dívat skrze mě, protože už k nim nepatřím.

Přerývavě se nadechnu, jenže mi to je k ničemu, nedokážu do plic dostat vzduch.

Pokud umřu, tak teď je ta správná chvíle.

„Máme modré!“ zahlásí máma, která vyjde s Charliem zpoza rohu, ale úsměv jí okamžitě zamrzne na rtech. „Jsi v pořádku, Nigele? Stalo se něco?“ Vrazí krabici bráchovi, div ho s ní nesejme a položí mi ruku na rameno. „Chceš jít ven? Jdeme ven, honem, to bude dobré. Prostě zkus dýchat, je to jednoduché, nádech a výdech.“

Poslouchám ji, ale sakra, dýchání, to je někdy ta nejtěžší věc.

x

Sedím na posteli v tureckém sedu a popíjím bylinkový čaj. Máma, táta i brácha přišli jeden po druhém pod různými záminkami, jen aby mě mohli zkontrolovat. Máma donesla ten čaj a táta potřeboval kružítko, zatímco Charlie mi šel ještě jednou ukázat boty.

To, že mi Logan v obchoďáku nedal pěstí, nejspíš znamená, že si brácha vážně dokázal nechat informace o jeho orientaci pro sebe. Jak dlouho mu to vydrží, netuším, ale po dnešku mě to stejně nemusí trápit.

Veškerá moje únava přešla v ryzí neschopnost cokoli dělat, jako například vytvářet nějaké plány, vypracovat domácí úkoly, žít.

Radši se napiju čaje.

Nevím, co bych měl cítit, když jsem viděl, jak je beze mě v pořádku. Samozřejmě, můžu sám sobě nalhávat, že šlo jenom o přetvářku a já mu upřímně chybím, ale to už je nejspíš trochu za hranou. Už bych se s tím měl smířit.

A navzdory tomu mám přes to všechno silnou chuť, právě teď, po takové době, kdy každý jeden z těch dní byl moje soukromé peklo – za což by se mi Gaston vysmál, ale ten tu teď naštěstí není – napsat Loganovi, co si o tom všem myslím. Spočítat mu, kolik času jsem byl bez něj, zeptat se, co dělal v obchoďáku, říct mu, že jsem pořád stejná fňukna, za jakou mě má, ale že se pro něj budu snažit.

Přísahám, budu se každý den snažit, pokud mi dá šanci, žít okamžikem, nezasírat si hlavu tím, co nemůžu změnit, milovat naplno.

Nebát se.

Tentokrát nebrečím, asi už jsem všechno vyčerpal. Sáhnu pro mobil, zapnu internet a přečtu si příchozí zprávy. Dvě z nich jsou od Dereka, nicneříkající, v jedné si stěžuje na úkoly, ve druhé píše o tom, že si možná pustí porno. Jak už mluví o pornu, myslí si, že je mezi námi všechno v pohodě. Mám chuť odepsat, že aby bylo všechno v pohodě, musel by ten plášť, který mi dal, být přinejmenším kouzelný, ale nechci se hádat.

Další zpráva je překvapivě od Gastona: Ne že to posereš, Nigele. Tentokrát jim to musíte dát sežrat.

Chvíli absolutně netuším, o čem mluví, ale pak všechno zapadne do sebe. To, proč měl Logan očividně dobrou náladu. Jak se smál. Určitě šli slavit.

Položím hrnek na radiátor a na internetu rozkliknu stránky s výsledkovou tabulí, nebo se o to aspoň snažím, jenže mi na mobilu z nějakého důvodu vypadává net, takže musím vstát a najít to na notebooku.

Jak jsem říkal, že si nepřipadám živý, no tak teď jsem živý víc než dost. Tak moc, až mě to možná zabije. Pociťuju přehršel energie a napětí a nejradši bych si ohryzal nehty jako Derek, zatímco se výsledková tabule načítá.

Loganův tým šel doopravdy slavit. Aby taky ne, dneska vyhráli čtyři nula, což je posouvá na první místo. Čeká je vůbec poslední zápas, aby zvítězili. A poslední zápas je…

Budou hrát znovu proti nám.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

 
8 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Karin
25. 11. 2020 19:51

To jsem zvědavá jak tohle skonči.

Linda
25. 11. 2020 20:32

Díky té poslední větě mám v hlavě scénu, jak mezi sebou Nigel a Logan v zápalu boje mají potycku, která preroste v dokonalý francouzak na ledě. Nebo je to spíš zbožné přání… Každopádně se nemůžu dočkat.

Tereza
25. 11. 2020 22:55

Trochu mi přijde, že mezi Nigelem a Loganem happyend nebude, i když bych si ho moc přála 🤍 Tak snad bude mít happyend alespoň Nigel

Karolína
25. 11. 2020 23:33

Mam radost za Dereka ❤️ Myslim, že by byla skoda, zahodit jejich jedinecne pratestvi, protoze kazdy dela chyby i nasi nejblizsi a jich bychom si meli vazit 😊
Nejak tu pozu stejne Loganovi neverim, neni takovy – doufam 😊, takze v napeti ocekavam stale hezky konec pro oba (DOHROMADY) 😄