V pokoji je vosa. Opravdová živá vosa, která mi přelétává nad hlavou, zatímco si do skříně uklízím vyprané oblečení, takže mě na chvíli vytrhne z apatie přemýšlením o tom, co tady dělá. Proč nespí. Copak vosy nemají zimní spánek? Jsem ale líný, abych to hledal na internetu a jakmile vosa vyletí otevřenou ventilačkou ven, zapomenu na ni. Stejně umře, protože nic na světě nemá dlouhého trvání a venku mrzne.

Tolik k vose a jejímu příběhu.

Poslední dobou jsem ve zvláštním rozpoložení. Matka to dokonce nazvala depresí, nakoupila bylinné čaje – od bonbónů k čajům, to už je sakra vážné – a zeptala se, jestli bych si nechtěl promluvit s terapeutkou, což jsem zavrhnul.

Jasně, mohl bych jí sice vykládat o tom, co všechno mě žere a dost možná bych to vytáhl na dlouhý seznam, ale nejsem si jistý, jak by mi v tomhle pomohla. Smrti se podle mě bojí každý, a jestli ne smrti, tak samoty určitě. I doktoři.

Kýchnu, což v zásadě potvrdí platnost mých myšlenek a seberu hromadu ponožek, kterou přenesu k posteli. Ta hromada mi připomene úplně jinou hromadu v jiném pokoji jiného času, kdy jsem na ni v přímém úhlu viděl, zatímco jsme se s Loganem milovali.

Nevím, co bych měl cítit, protože ode dne, kdy mi dal kopačky, se ve mně všechno přelévá. Z minuty na minutu, ačkoli apatie vítězí, alespoň navenek. Nebyli jsme spolu dlouho, samozřejmě, oficiálně bych to mohl přepočítat na dny, jenže…

Vím, že je to on. Ten jediný správný člověk, se kterým můžu být. Prostě to vím a ať si kdokoli tvrdí, že to odezní, a tenhle pocit mělo možná nespočet lidí přede mnou, aniž by se potvrdila jeho pravdivost, věřím tomu. Což mě na jednu stranu uklidňuje, protože nás nitky osudu určitě zase svážou k sobě, a na druhou stranu mi to ubližuje, protože v sobě možná právě kvůli téhle nepodložené víře živím naději, která mě nutí stát na místě, přesněji sedět na posteli a zírat před sebe, zatímco hledám ponožky do páru.

Modrá s modrou, černá s černou. Černé jsou i Loganovy oči.

Napřáhnu se a zahodím ty ponožky někam do prdele.

Jsem vyčerpaný tak, jak jsem nikdy předtím nebyl. Všechno mě stojí spoustu energie, kterou prostě nemám. Čas strávený ve škole je o nervy, jelikož mám po tom všem děravou palici snad ještě víc než předtím, před Loganem, a Derekova snaha o usmíření taky nepomáhá. Budiž mu přičteno k dobru, že se pár dní po tom incidentu pokusil omluvit, ale myslím, že v tom měla prsty máma, která mu vykecala ty věci o mém zlomeném srdíčku, bůů.

Další černé ponožky prostě jen odpinknu.

Derek se naštěstí zatím nijak nepokusil vytáhnout téma Logan a v každém projevu a výrazu si dává záležet na tom, aby nenaznačil, že moc dobře tušil, jak tohle dopadne. Což je v mnoha ohledech taky nasírací, tahle přehnaná opatrnost, ale zas férově přiznávám, že v současné době asi není nic, co by se týkalo Dereka a mě to nějak nevytáčelo.

Protože měl částečně pravdu. Nebo teda úplnou pravdu v tom, že se na mě Logan vysere, fajn. Ale jinak ničemu nerozumí, včetně Krebsova cyklu, za který schytal stejně špatnou známku jako já z uhlovodíků.

Škola je jedna věc. Pak jsou tady hokejové tréninky a hlavně zápasy. Všichni děláme, co je v našich silách, ale chybí vnitřní soudržnost. Bez Gastona to prostě není ono, Harrison je podrážděný a pomalu převzal trenérův post – během tréninků na nás řve a vůbec se chová hystericky, jen protože jeho nejlepší kamarád umírá. Což on neví.

Je to postavené na hlavu.

Myslel jsem, že po tom všem ztratím schopnost soustředit se, ale připadá mi, že jsem na tom naopak o poznání líp než předtím. Vnitřně mi nezáleží na tom, jestli vyhrajeme, anebo prohrajeme a tahle absence strachu zapříčiňuje, že teď podávám lepší výkon. V posledním zápase jsme vyhráli tři nula, bylo to celkem epické, ačkoli se nikdo z nás kdovíjak neradoval. Nebo možná radoval, fakt nevím, zrovna jsem koukal, jestli nezahlédnu Logana, který se přišel podívat, zhodnotit, možná se mu dokonce stýská.

Ale nebyl tam, takže odešel buď těsně před koncem a já ho neviděl, nebo ho náš zápas vůbec nezajímal, stejně jako ten další a ten po něm.

„Jejich tým si vede dobře,“ oznámil Moore, když přišla řeč na dosavadní výsledky. „Zatím úplně každého rozsekali.“

Přijal jsem tu informaci s veškerým zájmem, kterého jsem byl schopný. Vyčerpaně.

Jsem vyčerpaný.

Ale když si lehnu, zavřu oči a zkouším spát, nejde to. Musím pořád myslet na něj, jak jsme spolu byli ve sprše, jak mi dlaněmi přejížděl po zádech, jak neodvrátil pohled od hororové scény, ze které bych já sám za jiných okolností málem uchcal, jak mě přitáhl k sobě a přehodil přes nás peřinu, jak řekl moje jméno a v tom jméně bylo schované, že mě má rád.

Další černé ponožky už nezahodím. Jenom je držím, protože se aspoň budu mít do čeho vysmrkat, až zase začnu řvát.

x

Uprostřed toho marastu mě napadne svoji depresi ještě víc prohloubit a stavit se u Gastona. Neobtěžuju se dát mu předtím vědět, prostě to risknu, protože od doby, kdy jsme hráli proti týmu Logana, proběhlo pár dalších zápasů a Gaston se neobtěžoval odepsat ani na jednu jedinou esemesku.

Hodím na sebe bundu s kapucí a udělám si procházku zasněženým městem, kdy se ze sněhu zatím nestala hnusná bahnitá břečka. Chvíli přitom poslouchám písničky, ale pak mobil i sluchátka schovám do kapsy a jdu v relativním tichu, abych si vyčistil hlavu.

Ne že by to pomáhalo.

Rozhlížím se, protože doufám, že Logana někde potkám a zjistím, že je smutný nebo tak něco. Už několikrát jsem zvažoval, že zajdu na některý z jeho zápasů, které se konaly tady ve městě, ale neměl jsem na to odvahu. Bál jsem se vidět jeho klid a lhostejnost, jo. Bál jsem se, že to bude totálně opačné spektrum emocí, než je to moje.

Když dojdu k tomu honosnému baráku, jsem trochu promočený. Gaston se opírá o futra a civí kamsi před sebe. Nejdřív si myslím, že je to jenom náhoda, ale jakmile dojdu blíž, řekne: „Viděl jsem tě z okna.“

Což samo o sobě svědčí o tom, jak společenský život poslední týdny vede.

„Čau,“ prohodím. Čekám, že mě pustí dovnitř, ale on dál stojí na místě a tváří se, jako kdyby se snažil rozlousknout jednu z největších záhad světa, tak dodám: „Jsi v pořádku?“

Výborně, Nigele. To jsem fakt zaválel.

Jenže Gaston pokrčí rameny, nijak tu otázku neshazuje. „Nevím. Měl jsem k obědu fazole, takže mám teď trochu potíže.“ Zhluboka se nadechne. „No tak pojď dál, Nigele. Pojď mi povyprávět o tom, jak jste zaváleli. Jako kdybych neměl na messengeru podrobný popis všech zákroků. Harrison se může přetrhnout, aby mi řekl, o co všechno jsem přišel. Přichází s totálně pitomými teoriemi o tom, proč nehraju. Jedna z nich byla vasektomie. Jako fakt, podle mě neví, co to je, protože plynule navázal otázkou, jestli mám něco s očima, to je fakt debil…“ Ale neřekne to nijak zle, vlastně bych hádal, že má Harrisona prostě rád, což dává smysl, když byli dlouhá léta dobří kámoši.

Jdeme do kuchyně, kde je tak velký prostor na vaření, že by se za to nemusel stydět ani přední světový kuchař.

Sednu si na barovou židli a Gaston otevře lednici. „Normální colu, nebo light?“ zeptá se.

Trochu mě tím vyvede z míry. Upřímně nesnáším colu light, má odpornou chuť, na druhou stranu mi ale připomíná Logana. Jen se nemůžu rozhodnout, jestli je to dobře, nebo špatně. Vychází to podobně, jako kdyby se mě Gaston zeptal, jestli chci vidět nějaký animák, anebo V zajetí zdí. Jasně že animák, ale do prdele, ten film jsme s Loganem viděli v kině a on mi dovolil, abych ho držel za ruku.

„Normální colu, nebo light?“ zopakuje Gaston hlasitěji.

„Light,“ odpovím. „Normální.“

„Jasně,“ protáhne. Donese mi sprite a pak vyndá dvě skleničky. Ta, kterou drží v pravé ruce, mu zničehonic vypadne, jako kdyby měl prsty z gumy. Rozbije se na několik kusů a Gaston na to chvíli bezvýrazně kouká. Pak se napřáhne a mrdne druhou sklenkou o zem, je to taková rána, až sebou trochu trhnu. „No, pít z plechovky snad zvládneš, Nigele.“ Překročí střepy a sedne si naproti mně.

Sedíme tam v tichu a na stěně chybí jenom takové ty starodávné hodiny, které by nám odpočítávaly čas.

„Co tvoje úzkosti?“ promluví Gaston po nějaké době. Znovu v tom není žádný ironický podtón, ale stejně nevím, jak odpovědět. Je to nepatřičné, už kvůli tomu, že mně vypadávají sklenice z ruky kvůli nešikovnosti, a ne protože bych ochrnoval.

„Jde to,“ pokrčím rameny. „Někdy děsně, ale vždycky to nějak musí jít, ne? Chci říct… Nikdy není nic ztracené. Vždycky můžeš…“

„Co?“ vyjede zostra.

„Udělat něco, díky čemu by sis připadal živý.“ Napiju se a bublinky mi vletí do nosu, ale zvládnu to. „Promiň,“ dodám pak hloupě. „Nedovedu si představit, jaké to pro tebe je.“

„Vsadím se, že sis to představoval dostatečně,“ zabručí. „Ačkoli u tebe nikdy nikdo neví, co se ti v té palici odehrává, Nigele. Opovaž se dělat si ze mě nějakou záminku pro vytváření depky, nebo tak něco.“

„Měl bys to říct ostatním. Jak dlouho s tím chceš ještě čekat?“

Natáhne ruku před sebe a dívá se na ni. Něco v tom gestu mi napovídá, že to dělává často. Natahuje prsty a pak je dává v pěst, podobně jako při zápase. Nemusí se stydět, odcházel po tom, co dal gól, a stejně mám knedlík v krku, když si vzpomenu, jak zmizel.

Věděl dopředu, že to je jeho poslední zápas? Vím, že nemohl, ale copak takové věci člověk netuší?

„Já vím,“ odpoví a v jeho hlase je něco strašně smutného. Hezkého. Lidského. Nevím, jak to popsat, ale přijde mi skutečný, mnohem víc opravdový, než jsem já.

Netuším, jaké to je, zkoušet bojovat v bitvě, která je předem prohraná. Co jsou oproti tomu všechny rozchody?

Takže jsem si přece jen zkusil spravit mentální stav na tom, že můj spoluhráč umírá.

Jsem fakt hovado.

Vstanu, obejdu bar a začnu sbírat ty největší střepy, abych nějak zaměstnal mysl. Syknu, když se o jeden z nich škrábnu. „Kdybych pro tebe mohl něco udělat, udělám to, víš to, že jo? Pokud to nebude něco v tom smyslu, že bych měl někoho zabít, nebo tak něco.“

Gaston povytáhne obočí: „Takže bys mi třeba vykouřil péro, kdybych tě poprosil?“

Hrkne ve mně. „Co?!“

Zasměje se, nefalšovaně a upřímně. „Neboj. Nejsem na tohle. Nemusíš mi kouřit jen protože… Prostě nejsem buzna. Ježiši, kdybys viděl svůj výraz, Nigele. Škoda, že jsem to víc nerozehrál. Vsadím se, že bys to nakonec udělal.“

„Ne, to teda neudělal,“ odseknu, protože je to pravda. Neudělal bych to, ani kdyby to bylo jeho poslední přání předtím, než zemře. Ačkoli kdyby to bylo jeho poslední přání… Vzdychnu. Jsem tak strašně unavený, tak moc. Cítím tu únavu ze sebe i z Gastona, který po chvíli vstane, aby z koupelny donesl smeták.

„Tak dobře,“ oznámí. „Řeknu mu to. Můžeš mi ho vytočit na telefonu?“

Překvapí mě, ale zároveň mám dojem, že se rozhodl už dávno, jenom nevěděl jak, nebo pořád neví jak. To je jedno. Harrison není tak mimo, jak Gaston předpokládá. Pochopí to rychle. A o to víc to bude bolet.

„Jsem jako tvoje osobní asistentka,“ zažertuju.

x

Doma voní pečená zelenina. Jedna porce čeká na kuchyňské lince spolu s bylinkovým dipem a já vím, že je pro mě. Je to vzkaz, že jsem oficiálně vzatý na milost. Ačkoli to jsem byl možná už ve chvíli, kdy jsem našim napálil, že jsem po rozchodu.

Ve dřezu si nad nádobím umyju ruce mycím prostředkem – jo, nemá se to, jo, je mi to jedno, protože nejsme tak bohatí jako Gaston a koupelna se nachází až v patře. Potom si opláchnu i obličej. Musím říct, že jsem nebrečel tak moc, jak jsem očekával, ale pohled na usmiřujícího se Gastona s Harrisonem byl celkem silný.

Nějakou dobu na sebe štěkali jako dva staří italští manželé, přičemž Harrison štěkal i na mě, uražený, že jsem celou tu dobu věděl něco, co on ne. Na to mu Gaston řekl, že se chová jako buzerant. Harrison odpověděl, ať jde do prdele, jestli ho zavolal, jen aby ho urážel. Gaston řekl, že má ALS.

A bylo to.

Mohl jsem klidně odejít, zatímco na sebe ti dva zle koukali, dokud se Gaston nesmiloval a nevysvětlil, co to ALS znamená.

„Děláš si srandu,“ zašeptal Harrison. Znělo to prosebně. Přál si, aby to byl jenom hloupý vtip, aby vyšlo najevo, že Gaston přestal hrát kvůli nějaké holce, nebo protože mu přeskočilo, přál si cokoli, viděl jsem to na něm, jen tohle jediné ne. To nechtěl.

Neobjal Gastona. Byl to Gaston, kdo objal jeho.

To byl taky čas, abych si pro sebe natrhal papírové utěrky, které jsem našel na kuchyňské lince, a vydal se domů. Nikomu jsem neřekl, že jdu, a oni taky nic neřekli, jen se dál objímali.

„Už jsi doma, brácho?“ vrátí mě Charlie do přítomnosti celkem nesmyslnou otázkou, když promluví těsně u mého ucha. „Dobrý, co?“ ztiší hlas, ukáže na jídlo a zároveň s tím pohlédne směrem k obýváku, ze kterého se ozývá televize. „Dělal to táta, máma dala do toho prvního dipu tolik česneku, že nám málem shořela huba. Fakt, smrdělo mi z pusy víc než Tiberiovi.“

„Charlie, tak to je fakt hnus,“ přikývnu uznale.

Snažím se rozeznat, jestli je mezi námi něco divného po tom všem. Po Loganovi. Vzpomenu si, jak mě máma netaktně prosila, nebo spíš přikazovala, abych Charliemu řekl, co mezi mnou a Loganem je.

„Co ta tvoje holka?“ zeptám se.

„Není to moje holka. Kašle na mě. Říkal jsem ti, že se jí líbí starší kluci,“ zabručí. „Hlavně Logan.“

Seberu kus mrkve, namočím ji v dipu a sním. V jednu chvíli se s Charliem střetnu pohledem a pak ani jeden z nás neuhne. Není to ale žádná podělaná hra o dominanci jako spíš nejistota. Poslední dobou jsme se zvláštně odcizili. Což je možná jenom moje domněnka.

Ach bože, mám tolik domněnek. Domnívám se, že je život v mnoha ohledech až nesmyslně krutý.

V tu chvíli nenávidím Logana. Mohli jsme být spolu, mohlo to být jednoduché, protože to, co je mezi Gastonem a Harrisonem, to podělané pouto a porozumění, jsme já a Logan povznesli na novou úroveň skrze milování, líbání a hlazení. Pamatuju si, jak mě na hrudníku šimraly jeho vlasy, když se sklonil, aby mi olíznul bradavku.

„Budu rád, když si to necháš pro sebe, Charlie, nehledě na to, nakolik to pro tebe může být těžké,“ pronesu pomalu a ušklíbnu se, ale pak hned zase zvážním. „Logan je gay. Nemusíš se bát, že by ti tu holku přebral.“

Brácha otevře pusu.

Jako to, že s Loganem spím, bylo kolikrát až do očí bijící, ale já taky nejsem zrovna Einstein – Barryová jistě ochotně potvrdí – a tak nemůžu bráchovi nic vyčítat.

„Měl bys ji někam pozvat,“ podotknu. Seberu talíř s jídlem, na který jsem kydnul dip, jeden, protože já na rozdíl od Logana rozhodně nemám rád směs, stejně jako nemám rád posranou colu light, stejně jako nemám rád pocit opuštění. A jdu si sednout do obýváku, kde máma s tátou sledují Nekonečný příběh.

Netřeba říkat, koho z nich to dojímá víc.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

4 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Karolína
23. 11. 2020 22:08

Jako vim, ze tyhle casti jsou potreba, pro to hezky romanticky finale (ktery urcite bude?! Musi! 😅), ale nemam je rada, takze jsem se na tento dil tesila a netesila zaroven 🙈.

Budu se opakovat, ale zase to je skvele napsany, kdo se v Nigelovych pocitech ani na chvilku nevidel, at hodi kamenem.

Porad je mi lito vztahu s Derekem-jasne jsem rada, ze Gaston s tim sel ven a ze Nigel rekl Charliemu o Loganovi, ale Dereka mam fakt rada kurde 😁

Tri posledni dily pred nami, tak jsem zvedava, jaky budoi mit kluci finale ❤️

Tereza
24. 11. 2020 20:49

Nevím proč je tohle příběh, u kterého se bojím o ten konec snad zatím nejvíc. Možná ty názvy kapitol úplně nepomáhají. Takže nezbývá než ještě chvilku čekat a doufat, že to klukům nakonec přece jen vyjde.