Venku je pořádná břečka. Střídavě jdu po chodníku a střídavě z něj seskakuju. Jednu ruku mám vraženou v kapse, kde na mobilu přepínám písničky, a tou druhou držím hokejku. Nejradši bych provedl nějaký solidní odpal, ale tohle není baseball, tak se prostě dál plahočím. Zase jdu nesmyslně brzo, jasně, a ani si to sám pro sebe neomlouvám.

Kdybych mohl, došel bych už v sobotu.

Taška s výstrojí mě co chvíli praští do ramene a ve sluchátkách mám puštěné ty největší cajdáky. Jako upřímně, celý ten podělaný zápas odstartoval totální peklo. Doma se mnou skoro nikdo nemluví, což bych ještě chápal v případě matky, ale táta s Charliem se taky chovají, jak kdybych měl každou chvíli vybuchnout, a to moji náladu ještě zhoršuje. Nevím, co jsem jim udělal.

Dnešní vyučování taky stálo za to a jediné pozitivum tvořila Derekova nepřítomnost. Buď je na tom psychicky fakt špatně, nebo se mi po tom polibku prostě jenom bojí čelit. Jak ho znám, sedělo by na něj obojí a nijak ho nelituju. Mám ho plné zuby.

Věřím tomu, že negativní emoce vytváří negativní zážitky, ale co naplat, když se nedokážu naladit na tu správnou vlnu. Nehledě na to, že za chvíli uvidím Logana, který by měl správně všechno vyvážit už jenom svojí existencí. Možná za to může podivné tušení, nepříjemný pocit, hlásek vzadu v hlavě, že je něco špatně, ale ani ten mi nezabrání doufat.

Jsme v pořádku, my dva. A to, co se stalo během zápasu, se mnou nijak nesouviselo.

Má mě rád. Derek se mýlí.

Říkám si to posledních pár minut cesty, pořád dokola, jak kdybych rval okvětní lístky kopretiny. Neměl bych si vytvářet domněnky jenom na základě toho, že odepsal tak stroze. Takový přece je. Strohý. A já ho takového miluju, což celou rovnici uzavírá.

Na stadion přijdu s předstihem, ale Logan už tam překvapivě je. Bez výstroje a bez hokejky, zpola opřený o skříňky, a na sobě má rozepnutou černou bundu, která mu sluší úplně absurdním způsobem.

Tváří se naštvaně. Zvláštně. Odcizeně. Možná to zase moc zkoumám a tváří se jako vždycky, ale vzhledem k tomu, že ani nikde nevidím jeho výstroj… Zkrátka něco v jeho postoji mě donutí položit otázku: „Stalo se něco?“ Hodím tašku s hokejkou na lavičku a jdu k němu blíž, abych mu dal pusu, protože pusy dokážou zlepšit náladu, dostat člověka z nuly na sto a ve většině případů i rozproudit krev.

Jenže Logan mě vytlačí ze svého osobního prostoru dřív, než se k němu vůbec stačím naklonit. „Jo, vlastně stalo,“ odpoví klidně. „Trochu jsem nad tím vším přemýšlel a došel jsem k názoru, že to nefunguje.“

„Co jako nefunguje?“ zeptám se nechápavě, ačkoli odpověď už předem znám. Je legrační, že jsem ji možná znal od první esemesky, kterou mi poslal, aniž bych teda věděl, co z toho bude, že my dva… Podívám se na svoje ruce, prohlížím si je podobně jako Gaston během zápasu. Mám totiž pocit, že se moje krev mění v led.

„My dva.“

Ten chlad nekončí v prstech anebo v zápěstích, ale pokračuje dál k loktům a ramenům. Určitě uvnitř zamrzám. „Jak tě to napadlo?“ pokusím se o klidný tón. Můžu to zvládnout, napadne mě. Všechnu tu paniku, poslat ji někam dál, nedovolit, aby mi zledovatělo i srdce. V knížkách se hodně píše o tom, že kdo má chladné srdce, nic necítí, ale já mám pocit, že právě to je důvod, proč cítím všechno. Jak kdyby se v tom ty emoce zapouzdřily.

To je na úzkosti vlastně legrační. Pokaždé přijde jiným způsobem a jasně, je možné vysledovat podobné znaky, ale člověk se nikdy nezbaví pocitu, že je to poprvé.

„Přece si rozumíme skoro úplně ve všem,“ dodám s pohledem upřeným do černých očí.

Možná je jenom podrážděný a tohle není definitivní. Ještě to můžeme zvrátit. Možná cítím zimu jen kvůli tomu, že jsem na stadionu, no jasně, já jsem ale debil, to bude tím. Zhluboka se nadechnu.

„Jo, ale to prostě nestačí,“ namítne Logan. „Ty tvoje… stavy mě hrozně vytáčí a já…“ Na chvíli se odmlčí a přitom uhne pohledem a skenuje jím podlahu. „Seš strašně emocionální, všechno hrozně hrotíš a přenášíš to i na mě. A já na to nejsem zvyklý.“

Emocionální. Tak to je opravdu novinka. Něco, čeho si Logan doteď určitě nevšiml, protože jsem to před ním pečlivě skrýval. Neopustil jsem branku během zápasu, nerozbrečel jsem se chatě, zkrátka nic, co by mu mohlo připadat divné nebo přinejmenším nestandardní.

Se asi posral!

„Jak to myslíš, že to na tebe… Souvisí tohle všechno nějak s tím, co se stalo během zápasu? Když jsi sejmul Dukea?“

Možná vyšlo najevo, že je gay a Duke si z toho začal dělat srandu. A jeho to vyděsilo. Určitě existuje nějaké přijatelnější vysvětlení než to, že mě má najednou plné zuby. Přece spolu chodíme a ve vztazích se čas od času objevují nějaké neshody. Záleží mu na mně, jinak by to všechno…

Třeba si vážně chtěl jenom zašukat. Jako bych v duchu slyšel Derekův výsměšný hlas, jenže teď si z toho stejně nezvládám nic moc dělat. Jsem jak kostka ledu a musím dávat pozor, abych se nerozbil.

Pravá ruka se mi třese, tak ji schovám do kapsy.

Upřímně je mi špatně. Možná budu blít.

„Kurva, Nigele!“ vyjede Logan. „Všechno je to tvoje chyba, tohle se mi ještě nikdy nestalo. Ještě nikdy jsem takhle neztratil hlavu, chápeš?!“ V jednu chvíli to vypadá, že mě uhodí, ale on místo toho praští do skříňky. „Když mi Duke řekl, že tě hodlá sejmout, šíleně mě to nasralo. Tohle… Tohle prostě nejsem já!“

Pořád ve mně, navzdory žaludku naruby, rezonuje potřeba se bránit. „Nebo to možná seš ty, když ti na někom záleží?“ navrhnu opatrně. Začínám zrychleně dýchat, ale to si může vyložit jako naštvání, což je pořád lepší, než abych se před ním nějak hroutil. Dokonce silou vůle vytáhnu ruku z kapsy a prohrábnu si vlasy.

„Přestaň mě analyzovat. Nebo předstírat, že o mně něco víš!“

Vím, že ho naštvalo, když mě chtěl Duke sejmout.

Není to láska?

„Ta hra na to, že nemáš emoce, ti očividně moc nefunguje,“ štěknu. „Já prostě nechápu, že tě to tak vzalo, chceš… Chceš se rozejít jen protože ti na mně záleží? Děláš si ze mě prdel?!“

Prudce do mě strčí. Možná mi dá dokonce přes držku, přinejmenším tak vypadá, ale na tom nesejde. Vlastně si na okamžik přeju, aby to udělal, pokud by to znamenalo, že budeme dál spolu.

„Děláš to zase!“ obviní mě. „Zase mě šíleně vytáčíš! Nedokážu vedle tebe ani stát a být v klidu! Mám tě plné zuby! Toho, jak je všechno podle tebe, protože jinak bys mě začal zase emocionálně vydírat.“

V tu chvíli mám tak ledové ruce, že s nimi snad ani nemůžu pohnout. Jenže to je samozřejmě jenom v mojí hlavě, ostatně jako všechno, protože když je natáhnu a prudce do Logana strčím nazpátek, nerozbije mě to na krystalky ledu. Naopak převládne pocit zadostiučinění, protože nehledě na to, jak moc mě jeho slova bolí, potřebuju nějak reagovat, nějak se bránit, ukázat, že jsem jiný, než za jakého mě má.

Že kurva nejsem vyděrač. Jen jsem chtěl… Nás dva. Tu představu nějak naplnit a definovat, ale nic z toho očividně nestačilo.

Nenávidím se, když mě to napadne, ale možná měl Derek pravdu.

„No tak to hoď všechno na mě,“ zařvu. „Já jsem totální máčka a ničím ti život, však jo, malá ubulená buzna, zatímco ty jsi absolutně perfektní a vyrovnaný a neděláš nikdy nic špatně. Dokonce ani nejsi gay, co?!“ Znovu do něj strčím a můj žaludek přitom udělá kotrmelec.

Nebylo by legrační, kdybych Logana vážně poblil? Tak nebylo by to víc než tisíc slov?

„Měl by ses s tím smířit,“ řekne chladně. Takže odtud ten chlad, z jeho hlasu, z jeho podělaně krásných očí, které na mě koukají jako na cizince, ne, hůř, koukají na mě jako na ubožáka. „Je konec.“ Konec, konec, zazvonil zvonec.

Hučí mi v uších, motá se mi hlava, chci ze sebe ten přetlak dostat. Ztěžka dosednu na lavičku. „Ne,“ opakuju. Dokonce ho oslovím křestním jménem, což dělám málokdy, ale teď mám pocit, že k němu díky jménu to, co říkám, snáz dolehne. Jako by bylo jméno nositelem významu myšlenky. Jméno jako zaklínání proti rozchodu. „Záleží mi na tobě. Prosím, nezahazuj to všechno. Prosím.“

Nenávidím se za to, že při pohledu na jeho zamyšlený výraz pocítím naději.

Teď mě obejme. Teď mě políbí. Teď řekne, že spolu všechno zvládneme.

Ale on namísto toho prostě odejde a já nemám absolutně žádnou sílu, abych na něj zavolal nebo abych šel za ním. Vůbec nic, prostě na té lavičce úplně zamrznu, svezu se do lehu s pohledem upřeným nad sebe, kde je nesmyslně špinavá zářivka, a v jednu chvíli dokonce cítím v puse zvratky.

Samozřejmě nezvracím. Všechno to svinstvo, všechna ta bolest ve mně zůstane.

x

Prohlížím si vyrážečku. Už jsme toho spolu za tu chvíli hodně zažili.

Zaváhám, protože mi připadá, že jsem na něco důležitého zapomněl. Ale už si nepamatuju, co to mělo být. Je to vždycky blackout a po něm se rozednívá hodně pomalu.

Jo aha, ta vyrážečka. Tak ta už se mnou stačila odehrát nejeden zápas.

Mozek se snaží, vážně usilovně: zaprvé mě chránit, zadruhé mě vhodit do reality. Co na tom, že se obojí vylučuje a já mám kvůli tomu v hlavě totální bordel.

Sednu si na gauč a bezmyšlenkovitě hladím Tiberia, který mi okamžitě skočí do klína a dupne na šulina. Překvapivě necítím vůbec nic. Koukám do těch jeho vychytralých kočičích očí a říkám si, co si asi tak představuje a jestli mě má taky za ubožáka. Ocasem švihá do vyrážečky. Pravděpodobně čeká, až se rozbrečím anebo jestli mu hodím něco k jídlu.

„Můžeš klidně sníst mě,“ oznámím mrtvolným hlasem, „je mi to úplně ukradený.“ A spolu s tím natáhnu ruku, aby si jakože kousnul.

Což neudělá.

Nejspíš by to bylo až příliš snadné, kdyby mě tady na gauči zakousnul kocour a já nemusel řešit nic jiného jako třeba další večery a rána, která neodmyslitelně přijdou, tok života, nějaké sny a koníčky. Nevím.

Někdo zapomněl na stole propisku, tak ji hypnotizuju pohledem a přemýšlím, jestli ji vzít a nakreslit si na čelo píču.

Slyším, jak se otevírají dveře a nemusím otáčet hlavu, abych věděl, že je to máma, protože zrovna něco vykládá. Vzápětí ke mně dolehne i Nickův hlas, z čehož vyvodím, že je tady i Charlie. Když si to pro sebe shrnu, tak pokud přišel i táta, nacházíme se všichni uprostřed tohoto malého světa, ostrůvku jménem obývák, tudíž by nikdo z nás neměl cítit tu odpornou, nepříjemnou samotu. Nechám se naplnit pocitem sounáležitosti. Ať se stalo cokoli, mám svoji rodinu.

To vědomí mě ukonejší podobně, jako kdybych snědl křídu na tabuli nebo tak něco.

Vůbec. Vůbec mě nezajímá, že přišli.

Je mi to u prdele, protože stejně za chvíli vstanu a půjdu k sobě do pokoje, kde mám ještě pořád rozepsanou seminárku o uhlovodících, za kterou schytám další pětku, což je mi taky u prdele úplně stejným způsobem jako vědomí, že jsem během krátké doby přišel o nejlepšího kamaráda, dostal jsem kopačky a nikdo se mnou nemluví. Lehnu si na postel a budu civět do stropu nebo můžu napsat Loganovi nějakou ubrečenou esemesku o tom, že od té doby, co jsem s ním mohl být, co mě k sobě pustil, pro mě spousta věcí začala dávat smysl. Ne, nedošlo mi najednou z ničeho nic, proč jsem na světě, nepřestal jsem se děsit smrti, nic z toho, spíš jsem o tom tolik nepřemýšlel, jako kdyby měl Logan kolem sebe nějaké neviditelné silové pole, které podobné myšlenky prostě odpuzovalo a činilo život snesitelnějším.

A to je teď pryč, jednou pitomou větou, jedním pitomým rozhodnutím, že už mě nechce, protože má strach – neřekl nemám rád, řekl, že to nezvládá, což znamená mít strach. Musí to znamenat, že se bojí, protože kdyby ne, znamenalo by to, že jsem opravdu hnusný člověk.

Upřímně nevím, jestli dávám větší vinu Loganovi, nebo sobě. Snažím se volit první možnost, ale není to tak snadné, protože jsem přirozeně pochybovačný, nejistý, rozhozený, nestabilní…

„Nemůžeš si ty věci odnést nahoru, Nigele? Nebo si tady vytváříš druhý pokoj?“

Plus bod za to, že na mě matka konečně promluvila. Minus za to, že je to z její strany opět trefa vedle. Nechápu, proč se náš vztah poslední dobou tak zhoršil. A Tiberius by rozhodně potřeboval ostříhat drápky, což jsem mohl udělat už dávno, je to ostatně i můj kocour, i když spolu nemáme zrovna hluboký vztah. Jak to vypadá, nemám hluboký vztah vůbec s nikým.

„Nigele!“

„Nekřič na něj!“ vyhrkne Charlie. A pak tišším hlasem vysvětlí: „Vždyť brečí.“

Takže přece jenom.

„Nigele,“ řekne máma znovu. Ano, to je moje jméno. Moje identita v několika písmenech. Ale nijak mi to nepomůže, abych si naplno uvědomil sám sebe, ukotvil se v přítomnosti, nic.

Logan mě stáhnul z kůže.

„Stalo se něco? Není ti dobře?“ pokračuje máma. Nevím, jakým tónem se ptá. Možná starostlivě, možná s pohrdáním, ale jak už jsem zmínil, nezáleží na tom.

Skloním hlavu a obličejem se otřu o Tiberiovu srst. Proč jsem si nikdy nevšiml, jak je hebká?

Proč jsem si nevšiml, že mě má Logan plné zuby?

Trhnu sebou, když mi máma položí ruku na rameno. Přes slzy vidím, že jsou u mě všichni. Táta, Charlie, Nick, prostě všichni, a vypadají vážně docela vyděšeně, což může znamenat jedno – že já vypadám vážně blbě.

Sevřu ruku v pěst a zaryju si nehty do dlaně. Kocoura ten pohyb nejspíš vyděsí, protože seskočí a zdrhne.

„Dýchej,“ říká táta. „Nádech a výdech, nádech a výdech…“ Myslím, že dýchají všichni a to je dobře, protože mám fakt celkem autentický pocit, jako kdybych měl každou chvíli porodit. Zkusím to po nich zopakovat a pak si musím rychle zakrýt pusu, když mi do ní vletí zvratky.

Někdo odejde a pak se vrátí, říká: „Vezmi si to,“ a dává mi do ruky nádobu, která voní po banánech.

„To je mísa na ovoce!“ namítne další hlas, ale miska mi zůstane, držím ji pevně. Jako by na ní záviselo všechno. A pak ji stejně rychle pustím, protože vím, že nic dalšího nepřijde. Jsem toho plný, ale nemůže to ven, je to psychické, psychické, psychické.

Vstanu.

Nemůžu setrvat na jednom místě, v jednom těle. Ne. S třesknutím hodím mísu na stolek, máma si do ní pro mě za mě může naskládat celou armádu pomerančů a jablek, když jí to udělá radost. Nebo tam nasypat třezalkové bonbóny, protože se vsadím, že přesně na ně v tuhle chvíli myslí, aby mi je narvala do držky.

Brečím tak, až se mi zadrhává dech, takže to chvílemi zní jako kvílení. A táta mi položí ruce na ramena, nejdřív aby mě přitáhl k sobě a objal, a potom, když shledá, že mu akorát soplím a slzím na tričko, se mnou zkusí trochu zatřást.

Znovu moje jméno. Jako razítko. Nigel, se kterým se rozešel kluk jeho života.

Samozřejmě můžou tvrdit, že všechna ta bolest pomine a já potkám za pár let někoho jiného, ještě mnohem víc úžasného, protože láska v tomhle věku je nestálá a proměnlivá, zatímco tam venku čeká kluk, který si mě bude nadevšechno vážit…

I kdyby jich na mě čekal celý zástup, já chci jen toho jednoho.

Toho, který se nebojí koukat na ten nejděsivější horor a klidně u toho jíst. Jediného, který mě zvládne obehrát. No dobře, není jediný, kdo mě zvládne obehrát, ale tohle je dramatická chvíle, mám právo být dramatický!

Trhaně se nadechnu.

„Dobře,“ pochválí mě táta.

Znovu nádech.

Stojím na koberci vedle gauče, zatímco Tiberius sedí nedaleko ode mě a olizuje si tlapku. Dneska mu věnuju obzvlášť velkou pozornost, protože je mnohem jednodušší čelit jeho opovržlivým kočičím pohledům, než hledat v očích rodičů soucit.

„Co se vlastně stalo?“ chce vědět máma. V té otázce není ani stopa podráždění, naopak, mluví se mnou laskavě jako s mentálem a dokonce odněkud vyloví kapesník a podá mi ho.

„Ten zápas jsme prohráli,“ vysvětlím. Protože pořád brečím, zní to jako: „Ten. Zá-pas. Jsme pro-hráli.“ Na okamžik zavřu oči a přivolám jednu z těch nejkrásnějších vzpomínek, abych se uklidnil a mohl z ní načerpat sílu.

V každé z nich je Logan a krade si je pro sebe. Mohl bych ho za to nenávidět.

„A taky jsem dostal kopačky,“ zamumlám. Všechny emoce se ztlumí, jako kdybych otočil čudlíkem. To se děje během takových stavů často.

Podvědomě cítím, že se na sebe podívali, máma a táta a taky Charlie a Nick. Možná, že jenom máma ví, s kým jsem vlastně chodil. A že vůbec s někým.

Je to ale tátův hlas, který řekne: „Chceš si o tom promluvit?“

Zakroutím hlavou. Bezmyšlenkovitě vrátím kapesník mámě a řeknu kocourovi: „Myslím, že půjdu spát.“

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

4 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Anna
20. 11. 2020 17:20

Já nemám slov, tohle budu rozdýchávat dlouho. To, že je to úžasně napsané ustupuje do pozadí emocím. Já to asi čekala, ale stejně to zapůsobilo 3x tolik. Je mi to líto, protože oba kluci jsou prostě zlatuncí…
A potom ty Nigelovy stavy, vždy se do nich vcítím, možná až moc.

Už se nemohu dočkat pondělí, snad se mi nerozpadne srdíčko ještě víc.

Karolína
21. 11. 2020 0:13

Čekala jsem, že to přijde, ale čekala jsem to dřív. Jako vždy v těchto situacích mě hrozně bolelo u srdce, jak za Nigela, tak za Logana, ve kterým se s to musí prát taky hrozně. Ale teď odbočím od děje jako takového a musím prostě říct, že to, jak to je napsaný, je naprosto neuvěřitelný. Já se do toho tak vcítila – měla jsem husinu, bylo mi zle… A ten Nigelův stav doma, já vlastně ani neumím popsat, jak jsem se u toho cítila. Asi můžu říct jen WOW neskutečně dobře popsané! Příští týden nás čeká asi pěkná nálož pocitů… Číst vice »