Vím, z čeho mám strach.

Jdeme na stadion, jeden za druhým. Nechávám Jacksona, aby šel jako první. Už z dálky vidím, že na tribunách není mnoho lidí, spíš pár nadšenců. S každým dalším vyhraným zápasem jich bude víc. Pokud ovšem vyhrajeme.

Někdo něco volá, někdo něco píská, ale není to jako ve filmu, jde spíš o rodiny jednotlivých hráčů, které je přišly podpořit. První zápas téhle sezóny a já překvapivě nemám srdce až v kalhotách.

Aspoň do chvíle, než uvidím Logana.

Spolu se svým týmem přichází na led z druhé strany a v tom dresu vypadá prostě neuvěřitelně sexy. Mimoděk si vzpomenu, jak jsme včera usnuli, jeden vedle druhého, a on měl hlavu položenou na mém rameni.

Vzbudil jsem se dřív než on, venku teprve svítalo, tak jsem se probíral jeho vlasy.

Na chvíli mě vůbec nic netížilo.

Jo aha, strach. Ten je zpátky, když pohlédnu Loganovi do očí a jeho oči, ty krásné černé uhrančivé oči, které mi dřív připadaly čurácké, na mě koukají jako na cizince. Vůbec nic nenaznačuje, že by si mě pamatovaly.

Je to jen hra, napadne mě. Dělá, že mě nezná, protože se stydí. Ale pak mě napadne ještě něco, tak debilního, až se toho můj mozek samozřejmě chytí. Co když mě vážně nezná? Co když zapomněl, nebo si nechce pamatovat?

Taková hloupost. Ale útroby se mi stáhnou děsem.

Moore do mě vrazí, když zastavím. „Ježiš, Nigele, jsem se kvůli tobě málem vysekal,“ sykne. „Kam čumíš?“

Čumím na Logana, který už mi už dávno nevěnuje pozornost. Vlastně se trochu zastydím, protože tahle lítost, ten blbý pocit, nic z toho není jeho vina. Nic mi neslíbil, řekl, že spolu budeme chodit tajně.

Takže proč to tak bolí, Nigele? Proč tě zas něco bolí, ty jedna ufňukaná buzno?

Pevně sevřu hokejku.

Kývnu na Jacksona, který se jde posadit, a jedu do brány. Napiju se, zkontroluju brusle a prohlížím si hráče, kteří jsou na ledě. Respektive snažím se prohlížet všechny, krom toho jednoho. Dokonce radši věnuju pohled Gastonovi a to je co říct.

Do poslední chvíle jsem si nebyl jistý, jestli nastoupí, ale on dost možná taky ne. Vidím ho, jak zastaví u mantinelu a hýbe prsty, načež znovu uchopí hokejku. Přemýšlím, co se mu asi tak honí hlavou. Jestli to je naposledy, naposledy, naposledy.

Tak jo, musím se uklidnit. Hluboký nádech a vědomě nechám poklesnout ramena. Lituju toho, že jsem se nenaládoval třezalkovými bonbóny. Když jsem ráno přišel domů, žádné na mě nečekaly, dokonce ani jeden vzkaz. Musel jsem mámu vážně naštvat, prakticky jsem ji zaprodal, stejně jako zbytek rodiny, kluky z týmu… To všechno pro Logana, který předstírá, že neexistuju.

Ráno mě horlivě líbal, než jsem odešel. Vyhonili jsme si.

Tak dost, do prdele! Co jsem to říkal o tom brečení? Jsem tady, zdravý, a jediné co, tak možná trochu vypadám jako tučňák, ale nic dalšího mě trápit nemusí.

Dobruslím k mantinelu, kde si spolu s ostatním kluky z týmu vyslechnu trenérovu motivační řeč, kterou nejspíš musí slyšet až ve vedlejším městě. Někteří z nás pak odjedou na hráčské lavice a někteří zůstanou na ledě, mezi nimi i já. Když všechno půjde dobře, odchytám celý zápas.

Pořád sám sobě opakuju, že tohle můžeme prohrát, aniž by nás to vyřadilo.

Flusnu a stáhnu si obličejovou masku.

Já a pět dalších hráčů. Kapitánem pro dnešní utkání je Harrison. Gaston odmítl a blíž to nevysvětlil, což ještě víc prohloubilo napětí mezi těmi dvěma. Každopádně Harrison teď sedí a na ledě je Moore. Já, Moore, Gaston a další tři hráči, šest hráčů na ledě plus druhý tým.

Logan taky začíná, vidím, jak si strká do pusy chrániče na zuby.

Ve výstroji je horko, za což může nejspíš moje tělo, které se v očekávání zápasu přehřívá.

Ať už to začne a něco se stane.

Vydechnu a znovu ze sebe zkusím dostat všechno to napětí, znovu nechám ramena poklesnout, držím hokejku. A pak je to najednou tady, zápas, ze kterého dělám kovbojku podobně jako Charlie kvůli té holce. Ne, neměl bych myslet na bráchu, protože mi to připomíná, že nejsem dobrý člověk.

Nejsem. Ačkoli už si vůbec nepamatuju, jak jsem k tomu došel.

Vhazování vyhraje Moore. Hráči nasadí úplně brutální tempo a kluk z druhého týmu dostává dvě minuty za hákování. I tak se ale musím snažit, protože fakt, že máme přesilovku, v Loganovi a jeho spoluhráčích pravděpodobně probouzí o to větší chuť vyhrát.

Během těch dvou minut musím provést skoro pět zákroků. Mám pocit, jako kdyby bylo na ledě hned několik puků a létaly na mě ze všech stran.

Ponořím se do hry a snažím se nemyslet vůbec na nic, dokonce vyrazím puk, který na mě pošle Logan. Je to pořádná mrda.

Nepodívá se na mě.

První třetinu odehraju v nějakém hodně zvláštním rozpoložení, ale vychytám úplně všechno. Tělo mám v jednom ohni a jsem napjatý a vůbec nijak nepomáhá, když vidím, jak se naši soupeři o něčem baví a čumí přitom na mě. Jen Logan ne.

Ten se na mě nedívá.

Kurva!

Přestávka uteče, jak kdyby žádná nebyla. Ve druhé třetině pustím gól a trenér řve na obranu, ať se tam laskavě necpe, když pak nevidím. Jo, trenér je v šatně mílius, ale jak jsme na ledě, nezná bratra a jeho hlas se rozléhá po celém stadionu, až se divím, že si nepočetní diváci nezakrývají uši.

O chvíli později Gaston vyrovná, z čehož mám šílenou radost, ačkoli to nepovažuju za naše vítězství, ale za jeho vítězství, ve kterém jde o mnohem víc. Jenže chvíli po tom, co dá gól, odjede na střídačku, kde mluví s trenérem, a pak zamíří rovnou do šaten.

Vidím na Harrisonovi, jak je napjatý, kroutí hlavou a v nestřežené chvíli ztratí puk.

Když skončí druhá třetina, je to jedna jedna a Gaston v šatně není, není nikde a pryč jsou i jeho věci. Trenér to vysvětlí tak, že má osobní problémy, o kterých nemůže říct nic bližšího, a Harrison vztekle nakopne skříňku. Nálada celého týmu je kdesi na bodu mrazu, nemám ani sílu zapojovat se do diskuze.

Trenérovu pochvalu přijmu spíš apaticky. Stejně reaguju i ve chvíli, kdy přímo přede mnou domlouvá obraně.

Přestávka končí, vracíme se na led. Pohledem automaticky vyhledám Logana. Nechci, ale… Prostě to udělám automaticky! Kupodivu mu to pořád neuvěřitelně sluší, a to se od první třetiny pořádně zapotil. Teď kontroluje hokejku, jako kdyby zkoušel její pevnost, a jazykem si hraje s chrániči na zuby – což se mi možná zdá – když k němu dojede jeden z hráčů jejich týmu, Duke. Něco Loganovi říká a ten se mračí.

Chtěl bych vědět, co to bylo.

Začne třetí třetina, Moore znovu vyhraje vhazování a… To, co se stane pak, nechápu nejenom já, ale pravděpodobně to nechápe vůbec nikdo, protože Logan, namísto toho, aby se ten puk pokusil vybojovat, zamíří zcela opačným směrem. Zrychlí a opravdu hodně surově, a hlavně absolutně neomylně, napálí do Dukea.

Tím nárazem ho v podstatě odhodí na mantinel. Svého vlastního spoluhráče.

Ozve se píšťalka.

Duke se mezitím zmátoří a zkusí Logana odstrčit, ten se ale nenechá. Není z toho rvačka, spíš se trochu požďuchují, ale pak jsou u nich najednou ostatní hráči z týmu a udělají mezi nimi stěnu, aby se nic dalšího nesemlelo. A najednou je tam i rozhodčí, který něco říká.

Vyloučí Logana do konce zápasu.

Ty vole.

Mám z mozku fašírku, jelikož absolutně nepobírám, co se právě stalo, a budiž mi to trestem, protože zatímco čumím na Logana, zápas se znovu rozběhne a já schytám takové housle, že by se za ně ani Jackson nemusel stydět.

Harrison, bez Gastonovy přítomnosti na ledě očividně totálně přešlý, několikrát nepromění přihrávku, a navzdory tomu, že už se pak zase snažím – asi adrenalin – a nepustím ani jeden gól, kluci skóre nedorovnají. Na konci prohráváme dva jedna.

Logan spolu s ostatními odchází z hřiště, vypadá to, že se s některými hráči hádá, anebo jim přinejmenším odsekává. Působí extrémně napruženě.

„No, Nigele,“ řekne Moore empaticky, „dneska ses o největší rozruch nepostaral ty! Gaston si uprostřed zápasu prostě odskočil dom, zatímco ten blbeček Logan sráží vlastní hráče jak kuželky. Geniální.“

x

Znovu si čtu esemesky, co jsem mu poslal. Ne že by byly tak dlouhé, abych si je nepamatoval.

‚Všechno v pohodě?‘

‚Uvidíme se zítra?‘

Mrzutě položím mobil zpátky na polštář, ale sklouzne po prostěradle a spadne na zem. Nesáhnu pro něj, ačkoli přemýšlím, jestli bych neměl Loganovi zavolat a zjistit, co přesně se dneska stalo. Takhle zkratovitě totiž skoro nikdy nejedná, když nepočítám, jak mě poprvé políbil, a teď úplně v klidu… No anebo spíš v afektu sejme spoluhráče.

Jsem dost unavený na to, abych vytvářel spletité konspirační teorie. A vlastně i hladový, protože jediné, co bylo k jídlu, když jsem přišel domů (přišel, nikdo pro mě nepřijel, aby bylo jasno), byla nádivka, kterou z hloubi duše nesnáším. Řekl jsem mámě, že chápu ten vzkaz, a s jablkem a toustem jsem odešel k sobě do pokoje.

Brácha s tátou naštěstí nebyli doma, nemusel jsem teda řešit, jak s nimi mluvit a jestli vůbec. Protože, byť o tom nevím, jsem je dost možná hluboce ranil.

Hnusák Nigel.

Někdo zaklepe na dveře a dovnitř vejde Derek. Jsem upřímně překvapený, protože už je dost pozdě. Ale pak to do sebe zapadne.

Když špatný den, tak pro všechny.

„Čau Nigele.“ Zní to, jak kdyby ho přitom někdo natahoval na skřipec. Jeho obličej, vlasy, dokonce i gesta, to všechno působí bez života. Skoro jako bych se díval sám na sebe. „Jsem to posral,“ zakroutí hlavou a svalí se ke mně na postel.

Ležíme tak vedle sebe na zádech, skoro jako za starých časů. Chvíli mlčíme.

„Měl jsem nějaký zkrat,“ promluví pak Derek, aniž by se na mě podíval. „Minulý týden po angličtině jsem se ho zeptal, jestli se můžeme potkat v kavárně. Neříkal jsem ti to, protože už tak jsem z toho byl hrozně nervózní, promiň. A tak jsme se dneska sešli tam na rohu, kde mají ty dobré bagety… Nejspíš jsem nikdy v životě nezažil nic trapnějšího, přísahám, než když mu došlo, kvůli čemu tam je. Věděl jsem, že není žádná šance, ale stejně jsem to zkusil, řekl jsem, že… Řekl jsem, že jsem se do něj zamiloval a on na mě tak zíral přes svoje cappuccino – který heterák pije cappuccino, do háje?! A pak řekl, že myslel, že jde o nějaké osobní problémy. Přesně takhle to řekl. Copak když se do někoho zamiluješ, tak to není osobní problém? Nebo tím chtěl říct, že je to úplná hovadina?“ Derek se několikrát nadechne, nebo spíš zajíkne, a přitom nehtem ryje do prostěradla, jak kdyby ho mohl propárat. „Nějakou dobu jsme pak ještě mluvili o škole a on se přes to nějak dostal k tématu přítelkyně. Což zdůraznil několikrát. Bylo dokonce vidět, že se ho dotklo, když jsem ho považoval za gaye, nebo aspoň za bisexuála, skoro jako kdybych myslel, že má nějakou zlou nemoc. Je to kretén. A já jsem větší!“ Praští do matrace. „Doufám, že aspoň dostanu tu jedničku,“ dodá unaveně.

Uchechtnu se, ale moc nevím, co odpovědět. Utěšovat ho, že si to angličtinář třeba ještě rozmyslí a budou spolu až do konce života, by bylo dost mimo.

Konejšivě mu položím ruku na předloktí.

„Nigele, proč je všechno tak komplikované? Nebo ten pocit mizí s věkem, a čím jsi starší a máš svraštělejší kulky, tím je život jednodušší? Čemu mám věřit?“

Tak to se ptá toho pravého.

Znovu mlčíme. Měl bys něco říct, napadne mě. Protože Derek je můj kamarád, už tolik dlouhých let, a já nechci, aby měl pocit, že je na to sám. „Já…“ takhle začnu a pak k němu otočím hlavu. „Dneska jsme ten zápas projeli a Logan se na mě celou dobu ani nepodíval, jako kdybych tam nebyl.“

Netíží mě to sice tak moc jako fakt, že zatím pořád ještě neodepsal, ale poslední věc, kterou chcete slyšet, když ztratíte naději na šťastný vztah s angličtinářem, je poslouchat, jak se někdo jiný nemá zas tak špatně.

„Jasně,“ odpoví Derek. Použije znovu ten stejný tón jako posledně a tentokrát už to nepřejdu.

„Jak jako jasně?“

„Upřímně, Nigele, v tomhle jsi snad ještě naivnější než já. Promiň, že ti to takhle říkám, ale po dnešku mám pocit, že nic není tak, jak si to malujeme, a nechci, aby ses tím užíral. Logan je prostě ten typ kluka, který se s tebou bude schovávat, bude s tebou spát, ale nikdy to veřejně nepřizná, chápeš? Nakonec si najde holku, vyfotí se s ní na facebook a jediné, co ho bude usvědčovat z homosexuality, bude pití cappuccina.“

„Logan kafe nepije,“ namítnu naprosto nesmyslně, protože ve skutečnosti chápu, co se mi Derek snaží říct. Ale nepřistoupím na to, odmítám být součástí jeho depky, nehledě na to, jak moc ho mám rád.

Srovnávat náš vztah s Loganem s tím, co Derek cítil k angličtináři, je… „Blbost,“ řeknu nahlas a posadím se. „Vím moc dobře, do čeho jsem šel. Budeš mi pokaždé, když mě něco rozhodí, předhazovat, že se mnou nebude? Můžu ti vůbec ještě něco říct jen tak?“

Taky se posadí a vypadá překvapeně, což mě vytočí ještě víc.

Zas mlčíme. Pomalu se z toho stává nějaké schéma, načež Derek zakroutí hlavou. V jednu chvíli vypadá strašně nešťastně a mně se promítne, jací jsou jeho rodiče, čím si prochází a úplně každá šílenost, co se mu v životě stala.

„Je pravda, že je Logan v mnoha ohledech komplikovaný,“ řeknu mírně, „a není to s ním úplně jednoduché. Vlastně je to spíš extrémně složité, když to srovnám se vztahem, který spolu máme my dva,“ ušklíbnu se.

Pak se stane další neuvěřitelná věc toho dne. Protože Derek mi položí ruku na bok a políbí mě, jen tak, bez předchozího varování. Je to podobně zkratovité a spontánní, jako když mě políbil Logan, akorát že tenkrát jsem cítil snad všechno, zatímco teď necítím vůbec nic, jen vztek. Ta pusa se zastaví na rtech, neputuje jinam, neburcuje krev.

Nasraně ho od sebe odstrčím. „Co sakra děláš?!“

Nezdá se, že by ho to vyvedlo z míry. „Však jsi to sám pojmenoval. Vztah, který máme my dva spolu. Já vím, že to zní šíleně, Nigele, ale co když se oba honíme za nesprávnými kluky, a přitom máme toho pravého hned vedle sebe?“

Jestli to zní šíleně? Nejenom to. Zní to taky absurdně. V tu chvíli to zní jako ten nejhorší možný nápad na světě a drzost, s jakou ho Derek předkládá, mě vytočí do nepříčetnosti. „Tak to je největší hovadina, jakou jsem kdy slyšel! Jen kvůli tomu, že ti to dneska nedopadlo, a Logan na veřejnosti dělá, že neexistuju… Jsi pro mě jak brácha!“

Což je pravda, ačkoli kdybych to měl vážně srovnat, dát pusu Charliemu mi připadá ještě divnější. Přece jen, máme společnou matku.

Snažím se uklidnit. Připomenu si, že Derek má za sebou těžký den a nejspíš vůbec nepřemýšlí o tom, co dělá a říká.

„Stejně se na tebe vysere. Někdo by ti to už konečně měl říct.“

Otevřu pusu a pak ji zase zavřu, protože tohle je pro mě jako facka.

„Já jsem tu vždycky, když ti je blbě. Chci vidět, jak si s tím poradí on,“ pokračuje Derek suše.

„Vypadni, prosímtě. Fakt vypadni.“ Protože dneska už toho bylo moc, a kdybych nevěděl, že z Dereka z valné části mluví zlomené srdce, nejradši bych ho přizabil.

Naštěstí se nehádá, očividně řekl, co potřeboval. Vstane, jde ke dveřím a vypadá přitom smutně, jako kdybych snad něco z toho pokazil já.

A to vůbec není fér.

Slyším, jak schází ze schodů.

„Můžeš si promluvit s mojí matkou o tom, jak jsem vás zklamal!“ zařvu nepříčetně. Protože ta by ho určitě jako syna brala všemi deseti. Dokonalého Dereka, se kterým by mohla klábosit celé hodiny.

Drhnu si rty rukávem. Jestli je to přehnané gesto? No sakra. Ale nezbavuju se tím ani tak toho polibku, jako spíš jeho slov, toho, co řekl, protože mám pocit, že se to do mě vsáklo.

Otevřu střešní okno a vdechuju studený noční vzduch do chvíle, než mi zavibruje mobil.

V pondělí na stadionu.

Nic víc, jen tahle strohá zpráva. Nevím, jestli mě může v souvislosti s dneškem ještě něco překvapit. Leda by mi máma přišla oznámit, že jsem adoptovaný.

Sednu si na kraj postele a koukám na tu esemesku. Přemýšlím, co se asi tak stalo – možná je Logan jenom náladový? Nebo něco v jeho týmu? Ostatně, i my máme v týmu problémy a vlastně i tajemství, o kterých se nemluví.

Gaston! Jak jsem na něj mohl zapomenout?

V kontaktech najdu jeho jméno a rozhodnu, že mu zavolám. A stejně rychle jako se rozhodnu, nechám ruku i s mobilem klesnout.

Protože dneska už nechci nic vědět.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

5 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Karin
19. 11. 2020 19:47

Myslela jsem si to už dřív že se Derekovi líbí .

Karolína
19. 11. 2020 21:12

Tak tohle je hodně zajimava kapitola. Jsem fakt ráda, že nemusim čekat týden 😁 Protože jsem vazne zvědavá na Loganův důvod… Je mi lito Dereka a jsem rada, ze Nigel chape proc to udelal, vsechno pro nej dulezite se mu sere a on chce alespon nejaky zachytny bod a spatne to cely pojal, ale kdo kdy neco takoveho neudelal 🤷‍♀️ Kdyz je clovek v haji, dela kraviny, snad se kluci brzo vrati do normalu 😊

Karolína
20. 11. 2020 23:52
Reply to  szabi

JO – potěší není určitě to správné slovo! 😀

Do normálu asi, že zmizí napětí a vrátí se zpátky k povalování s gumovýma bonbónama 😀 Jako je pravda, taky mě štval, ale myslel to dobře. Já to vidím tak, že prostě má o Nigela vážně strach a nějak to celý taky nedává – navíc trochu i žárlí a situace doma tomu taky nepomáhá a on malinko sobecky, chce Nigela zpátky jen pro sebe.