Moc nevím, co si o tom všem myslet. V jednu chvíli je mi relativně dobře, a pak mám najednou chuť škrábat zeď. Rád bych věřil, že jde o nějaké přechodné období spojené s pubertou a dospíváním a že se prostě jednoho dne probudím a budu vyrovnaný.

Dospělý.

Jenže to nejspíš není takhle jednoduché. Jde o součást mojí povahy a ne hormonů, což je k vzteku. Samozřejmě, už asi tisíckrát jsem se rozhodl, že budu silnější, racionálnější, ukotvený v přítomnosti… V tomhle nemám zrovna silnou vůli a pak stačí málo, abych se sesypal, anebo změnil názor, jakkoli se snažím být konzistentní.

Napiju se a kakao mi steče po bradě, přímo na čisté bílé tričko, které jsem si chtěl vzít na večer k Loganovi. Trochu mě to pobaví. Vstanu ze země, kam jsem nanosil hromadu polštářů, abych u otevřeného okna poslouchal déšť, a hrnek položím na stůl.

Zdá se, že moje temná přemýšlivá hodinka je u konce.

Jako bych snad mohl všechny ty emoce a myšlenky nechat na zemi a nevzít si je s sebou, což by bylo super, protože ani jedno z toho k převlékání rozhodně nepotřebuju, ale pochopitelně se mě drží jak klíště. Ošiju se a přetáhnu si tričko přes hlavu. Hodím ho za sebe, a když se otočím, vidím, že spadlo na rozepsanou seminárku o uhlovodících, se kterou ne a ne pohnout.

Možná je hlavní chyba v tom, že jsem debil, protože Logan by takový úkol udělal během jednoho odpoledne a já už se s tím mořím několikátý den.

Dokonce mě ani neuklidňují zprávy od Dereka, který je na tom v rámci Krebsova cyklu ještě hůř. Každou chvíli mi posílá chemická meme, anebo rady z časáků pro náctileté, jak někomu vyznat lásku. Těch tipů a doporučení je strašně moc a žádný z nich neradí: prostě to udělejte.

Ze skříně vytáhnu černé tričko, které ostatně mnohem líp ladí s mojí současnou náladou, a obleču se. Když už nic, může mě utěšit, že budu dnes večer s Loganem, jehož přítomnost bývá dostatečně konejšivá.

A sex mě nabíjí.

„Nigele?“ Do pokoje nakoukne máma, pohledem na okamžik zastaví u hromady polštářů a pak, když shledá, že nedělám nic kompromitujícího, bez vyzvání vejde dovnitř. „Můžu s tebou na chvíli mluvit?“ A znovu, aniž by čekala na odpověď, zavře a usedne na kraj postele. Dlaní uhladí prostěradlo. Není ani zdaleka tak nervózní, jako když se mnou zkoušela mluvit o análním sexu a podobných, společensky kompromitujících věcech, ale stejně poznám, že jde o něco důležitého.

Taky si teda sednu, na židli k psacímu stolu, a otočím se na ni. „No?“

„O Vánocích jsem mluvila s Charliem, během té tvojí cesty na hory. Bránil se, ale s něžností matky jsem z něj dostala, co ho trápí.“

S něžností matky může znamenat leda to, že mu svázala ruce za záda a svítila mu do obličeje.

Možná bych radši propadal depresi kvůli uhlovodíkům, než vést podobnou debatu, což na mně musí být vidět, protože máma řekne: „Netvař se tak napruženě. Zkrátka jde o nějakou holku. Podle toho, co říkal, se jí líbí ten tvůj chlapec. A nerada to říkám, ale tvůj bratr je podle všeho poněkud natvrdlý a nedochází mu, že žárlí na gaye.“

Pokrčím rameny.

„Nemohl bys mu říct, jak se věci mají?“

A jak se věci mají? napadne mě. Najednou si připadám doslova kurevsky unavený. Jediné, co chci, je vypadnout za Loganem. Sice jsme se měli potkat později, ale to přece nevadí. Jenom když nebudu muset řešit, co bych měl a neměl říkat.

Ale ona očividně není telepat, takže pořád čeká na odpověď.

„Ne každý je připravený na svůj coming out,“ pronesu rázně. „Myslel jsem, že je to jasné.“

„Charlie by to přece nikomu neřekl,“ namítne celkem přesvědčivě, ačkoli jsem si stoprocentně jistý, že i ona slyšela historku o Nickovi, jehož podobizny už navždycky zdobí vánoční baňky. Charlie by si něco takového těžko nechal pro sebe.

Proč? Protože Charlie je drbna.

A můj kamarád Derek srab, očividně, protože mi napsal další dvě zprávy, ve kterých hysterčí ohledně učitele angličtiny.

Chci mít klid.

Panebože, chci mít klid.

„Mami, já nevím, co po mně chceš. Teda jasně, chceš, abych řekl Charliemu, že já a Logan… Ale tohle není moje věc, je to Loganova věc.“ Unaveně si promnu spánky, seberu hrnek s kakaem a naprosto bezmyšlenkovitě z něj vylovím Tiberiův chlup. Pak se napiju, ale ani sladká chuť čokolády nepřebije tu divnou hořkost.

„Jestli jsi s Loganem, je to vaše věc. Ve vztahu se všechno spojuje a sdílí,“ pronese máma mírně a dokonce se pokusí usmát.

Koukám na ni jako na blázna. Jako upřímně, vážně netuším, co po mně chce, vím jen to, že cítím ukrutný tlak v hlavě. Možná, že to je všechno to napětí před zítřejším zápasem, anebo prostě fakt, že se ve skutečnosti strašně stydím říct jí pravdu o mně a Loganovi. Že jsem vlastně jeho malé tajemství.

Že jsem ho před pár dny potkal na ulici s kamarády a on mi věnoval úplně stejnou pozornost jako odpadkovému koši.

Že…

„Já o tom s tebou do prdele nechci vůbec mluvit! Jsou věci, které jsou jen moje, a nikomu do toho nic není. Tak ať se brácha té holce vyzná, ne? Jen protože se lidi bojí mluvit o svých citech, neznamená, že to za ně budu řešit!“ Prohrábnu si vlasy a pohlédnu na stůl, kde je kakaová skvrna. Vlastně ani nevím, kdy jsem praštil hrnkem. „Promiň,“ řeknu mámě. „Není mi moc dobře.“

Zakroutí hlavou. „Člověk se nemůže pokaždé, když je hnusný, odvolávat na to, že mu není dobře.“

Asi má pravdu. Skoro mám chuť to říct – gratuluju, asi máš pravdu, děkuju za psychologický rozbor.

Místo toho ale seberu mobil a peněženku a řeknu, že budu spát u Logana. Pak vypadnu z pokoje.

Na chodbě potkám bráchu a málem do něj vrazím, ale je mi to ukradené. Nic neřeknu. Už je dost starý, než aby se kolem něj chodilo po špičkách. Může jít ke mně do pokoje a pomluvit mě s mámou. Může se k nim pro mě za mě přidat i táta, taková seance nad tím, jak se hroutím a jak jsem špatný syn.

Může dojít i Derek!

Dupu ze schodů a někde hodně vzdáleně, hluboko ve své hlavě, sám sebe nenávidím. Nevím, jestli z toho vinit emoce, anebo myšlenky, které mi předkládá mozek. Těžko říct, kdo je můj největší nepřítel. Nejspíš já sám.

Seberu bundu a klíče, v rychlosti se obuju a vyjdu ven.

Samozřejmě, že pořád prší, ale mám dost hrdosti, než abych se vracel pro deštník. Skloním proto hlavu a zamířím do centra. Nechci chodit k Loganovi příliš brzy, aby nemyslel, že se na něj věším, a tak jdu pěšky, i když to znamená zmoknout.

Než dorazím k pizzerii, stejně už jenom slabě mrholí. Koupím dvě pizzy a k tomu samozřejmě i colu, protože ji má Logan rád. Pak čekám na autobus, který přijede během pár minut. Jídlo a pití se mi pěšky tahat nechce.

O tom, co se stalo doma, moc nepřemýšlím, což v mém případě znamená snažit se nepřemýšlet. V jednu chvíli vytáhnu z kapsy mobil a nacvakám omluvnou esemesku mámě, pak ji ale smažu.

Taky napíšu Derekovi otázku, jestli ve svých úvahách nějak pokročil, ale… smažu to.

Civím z okénka a nejradši bych vymazal sám sebe.

V téhle pochmurné náladě dorazím k Loganovi, zaklepu, a když otevře, vrazím mu krabice do ruky. Jako vždycky působí rozespale, nebo za to možná můžou jeho rozcuchané vlasy, když si je prohraboval.

„Víš, že můžeme být někdy taky u nás?“ zeptám se namísto pozdravu. Protože ano, kdyby Charlie zjistil, že je Logan gay, na základě svých dedukčních schopností, máma by neměla potřebu promlouvat mi do duše.

„Tady je to mnohem pohodlnější,“ namítne můj kluk. Vezme mě k sobě do pokoje a krabice s pizzou položí na postel. Rovnou rozdělá colu. „Navíc tvůj brácha na mě pořád divně čumí. Mám ho plné zuby. Jestli ve škole něco řekne, zabiju ho.“

Paráda! Opravdu paráda.

Sednu si na postel vedle velké hromady prádla, kterou Logan nejspíš sundal, aby mohl sedět na židli. Určitě se učil, než jsem přišel, protože na stole leží otevřená učebnice. Nechci vědět, k jakému předmětu je. Mohl bych zjistit, že k chemii a že má Logan z uhlovodíků jedničku, a to už bych se sám ze sebe opravdu posral.

„Můj brácha neví, že jsi… Že jsme,“ opravím se rychle. „No prostě jde o tu holku, se kterou občas mluvíš. Možná, že kdyby sis jí nevšímal, tolik by na tebe nečuměl?“ navrhnu opatrně.

„Žárlíš, že mluvím s holkou?“ ušklíbne se.

„Jáá?“ protáhnu nevěřícně. „Vždycky.“ Konečně otevřu krabici a sáhnu pro jeden kousek pizzy. Oběma jsem nám koupil olivovou, aby nedošlo k nějaké partnerské rozepři. „Navíc to děláš jen proto, abys mu ukázal, že máš nad ním navrch. Zneužíváš toho, jak moc jsi sexy,“ obviním ho, ale spíš pobaveně.

S každou další minutou v jeho společnosti si připadám uvolněnější. Už ne pod takovým tlakem.

Čemuž ještě pomůže tím, že si za mnou vleze na postel a v podstatě mě povalí na záda. „Jasně, no tak určitě,“ přikývne, zatímco mě propaluje pohledem. „Jsem prostě totálně zlý a manipulativní. Vůbec to není tím, že ji znám ještě ze základky, protože naše mámy byly kamarádky. Já prostě od rána do večera myslím na to, jak nasrat tvého bráchu.“ Nakloní se blíž a jen tak zlehka se svými rty otře o ty moje. „Navíc,“ pokračuje, jako kdyby se právě nic nestalo, ačkoli tam dole se toho stalo hodně, „já s někým chodím. Nemám čas nabalovat prvačky.“

Kus pizzy, který držím, teď nechám spadnout zpátky do krabice a pak ji celou shodím vedle postele. Omylem skopnu i pár kusů Loganova oblečení, ale to mu určitě vadit nebude. „Tak ty s někým chodíš,“ řeknu zaujatě. „To musí být teda hodně trpělivý, úžasný… brankář.“

„Ne, je to roztleskávačka,“ rozesměje se. Nalehne na mě a zblízka pozoruje moji pusu. A i když se jí nedotýká, je to přímo elektrizující.

Mám pocit, že vůbec poprvé za celý den můžu klidně dýchat, což je paradox, protože mi v tom v příští sekundě zabrání polibek. Není to ostýchavé a opatrné. Vlastně okamžitě ucítím Loganův jazyk, tak mu položím ruce na boky, pohladím ho a zajedu jimi pod tričko. Přejedu nehty po holé kůži a on sykne.

Nadzvednu se, jako kdybych proti němu přirážel, a tím z něj vydoluju tlumený smích.

Jeho vůně mě úplně pohltí, je taková studená, což je to nejdebilnější přirovnání, jaké mě kdy napadlo, ale možná to prostě jen souvisí s tím, že mi tolik připomíná led. Nejsem schopný rozhodnout, jestli nechat oči otevřené a pozorovat jeho chvějící se řasy, anebo jestli je zavřít a jen se nechat unášet pocitem, že jsem s ním. V bezpečí. Nic z toho, co se stalo, mě nemusí tížit a jediné, co mě tíží, je jeho tělo, což je příjemná tíha, konejšivá.

Vzdychnu mu do pusy. Jsem vzrušený a přemáhají mě emoce, ale ani jeden z nás kupodivu nepotřebuje víc.

Jsme si nejblíž i ve chvíli, kdy spolu nespíme.

Nechám všechno ostatní zmizet, tenhle pokoj, mámu s tátou, Charlieho i Dereka. Soustředím se na polibek a propadám mu.

Po nějaké době, když už mám pusu úplně opuchlou a každá moje buňka řve, jak moc ho miluje, se Logan svalí vedle mě. Opře se o čelo postele a sebere moji krabici s pizzou, takže mi nezbývá nic jiného, než se po pár úderech srdce posbírat a vzít si tu druhou.

Je mi to jedno.

„Jsem trochu nervózní,“ řeknu po nějaké době, kdy oba v tichosti jíme. „Z toho zítřka.“

„Ty seš furt z něčeho nervózní.“

„Copak ty ne?“ povytáhnu obočí. „Nikdy z ničeho? Budeme hrát proti sobě,“ připomenu. „A já ti nebudu moct říct, že jsi sexy, nebo ti dát pusu…“

Nevím ale, jestli je to opravdu ten pravý důvod, proč se cítím zvláštně. Možná nejistě, podrážděně. Ten pocit se znovu pomalu vrací, když se nezaobírám líbáním, anebo jinou fyzickou činností. Prosakuje a já si nedokážu přiznat, z čeho mám strach. Fakt nevím.

Choval jsem se kvůli tomu k mámě hnusně?

Jsme zpátky u toho – jsem hnusný?

„My budeme hrát proti sobě?“ zeptá se Logan s hraným překvapením. „Ty vogo, tak to… je snad poprvé!“ Zakroutí hlavou a sáhne pro další kus pizzy, kterým na mě ukáže. „O nic nejde. Je to jen další zápas. Ale chápu, že seš nervózní. Ono furt prohrávat je na hovno.“

„Naser si,“ řeknu mile. „Udělám všechno pro to, abys ani jednou nezabodoval.“

Z nějakého důvodu vypadá po mém prohlášení spokojeně. Dokonce se mírně usměje a řekne: „To je můj kluk.“

„Zopakuj to.“

Sedne si tak, aby seděl přímo přede mnou, a přitom opětuje můj pohled. „To. Je. Můj. Kluk!“ Dokonce laškovně zamrká.

„Zničím tě,“ řeknu pomalu a sleduju, co to udělá s jeho výrazem. Na jednu stranu mě těší, když vidím, jak se mu líbí, že jsem sebevědomý. Na druhou stranu mě to užírá, protože většinu času sebevědomý nejsem a nechci hrát takové hry, ne dneska. Potřebuju se svěřit s tím, jak neopodstatněný jsem měl vztek, jak hrozný mám strach, že bych nemusel být dobrý člověk, jak moc potřebuju, aby se mnou mluvil.

Aby mě taky miloval.

Sednu si vedle něj a sáhnu pro limonádu. Nakloním hlavu na stranu, abych se o něj mohl opřít ramenem. „Dneska tady přespím,“ řeknu.

Protože si nedokážu představit, že bych byl před tím zápasem sám. A pořád nevím, z čeho mám strach.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

4 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Karolína
16. 11. 2020 17:27

Dnes Nigela tak moc chapu, uplne se mi vybavili moje zacatky, ta zamilovanost, pres kterou v tu chvili nejede vlak. Proste neni nic, co byste chteli delat radeji, nez byt s druhou polovickou, nemuzete se ji nabazit, proste jen byt s ni a zapomenout na vsechno okolo. To uklidneni z jedineho obejmuti. ❤️ Vzdy me bavi i okoli kluku, co se kolem nich deje, ale u tohodle pribehu mene, protoze me proste hrozne bavi kluci samotny o sobe a hlavne, me hrozne zajima Loganova reakce, takze cim vim Logana tim proste lip 😁 Asi je to tim, ze po Rufusovi… Číst vice »

Květa
17. 11. 2020 8:32

S něžností matky v tomto kontextu… no prostě mě to hodně pobavilo. 🙂 Číst tohle, a nemyslím jen tuhle kapitolu, je pro mě zvláštní směsicí bolesti a extatického nadšení. Ještě se mi nestalo, abych takhle trpělivě četla kapitoly, tak jak vycházejí a těšila se na každou, až si jí budu moci přečíst. Prostě nejsem trpělivý člověk, takže většinou si počkám a pak si toho spokojeně přečtu víc. Ale tady ne, tady si musím přičíst hned vše, co je nám dáno. Moc mě to těší, ten příběh. Ale jak jsem se i zmínila, někdy to je hodně těžké. Na druhou stranu… Číst vice »