KAPITOLA 20

JAK JSME BYLI SAMI

KAPITOLA 20

Mám kluka. Nebo aspoň čistě hypoteticky a nevyřčeně, ale ono to tak vážně vypadá. Protože když přijdeme na sjezdovku a připínáme si lyže, Logan mi podá ruku, prý abych nespadl a neudělal mu ostudu. Ale drží ji dál, ačkoli už to není nutné a toho, že se za námi někteří lyžaři ohlédnout, si podle všeho vůbec nevšímá. Moc teda nevím, jestli to můžu brát jako… I když to přitom vypadalo, že po té scéně v obchoďáku, navzdory tomu, že pak přišel, nebude chtít nikdy nic veřejně.

Asi se mi z toho zavaří mozek.

„Dělej,“ pobídne mě Logan. Krom toho, že má tendence chovat se zcela nepředvídatelně, je naopak zcela předvídatelný, co se sportovních výkonů týče. Není to z jeho strany vyloženě peskování, ale spíš nějaký naučený dril. Mezi tím, jak sjedeme a jak se necháváme vyvést zpátky nahoru, neexistuje žádná delší časová prodleva.

Co mě překvapí, je fakt, že mi to vlastně moc nevadí. Z tréninků jsem zvyklý makat, a pokud to mám brát jako další trénink před tím, než se večer svalím k filmu s chipsy a limonádou, jde o férový obchod.

Jediné co, tak zpočátku svádím vnitřní boj, protože už je to pár let, kdy jsem lyžoval naposledy. Jednou skončím zabořený napůl v závěji, což Logana rozesměje, podruhé spadnu z ničeho nic, zatímco čekáme na kotvu. Prostě stojím a najednou švih sebou o zem. Což teda mimochodem rozesměje i mě.

Stačí ale několik jízd, abych si vzpomněl. Tělo si pravděpodobně pamatuje spoustu věcí mnohem snáz než mozek. Nejdřív sice vrávorám a škobrtám, ale pak jedu, držím balanc a je to vlastně totálně boží.

Strávíme tam dobré tři hodiny jenom s jednou kratší pauzou, dokud nezačnou zavírat. Pak se přes zasněžený les pomalu loudáme k chatě a mluvíme spolu o zimních sportech, protože sport je bezpečné téma. Všiml jsem si, že Loganovi nevadí mluvit, pokud to nejsou témata, která sahají hloub a dotýkají se nekonečna, potažmo nesmrtelnosti. Nesmrtelnost ho zajímá jedině, když jde o ústřední zápletku starých upírských filmů.

Nejdřív mám pocit, že řešíme povrchní věci, ale pak mi dojde, jak je tahle představa mylná. Jsem sice šíleně zvědavý na jeho vnitřní prožívání, ale celkový obrázek se tak jako tak skládá z toho, co se o něm průběžně dozvídám. Jsou to střípky, puzzle, ze kterého vytvářím Logana.

Chytím ho za ruku a on protočí oči v sloup, ale nevytrhne se. Než dojdeme do chaty, začne se stmívat. Sice se nebojím, odjakživa jsem měl větší strach z veřejných vystoupení než ze stezek odvahy, ale stejně mám dobrý pocit, jakmile za námi Logan zavře a zamkne.

„Takhle večer už to nevypadá tak přívětivě,“ prohodím. „Možná bych radši nějakou komedii než horor.“ Zkouším rozhýbat zmrzlé prsty. „Půjdeš se mnou do sprchy?“

„Ty se bojíš!“ ušklíbne se.

„Vůbec ne,“ odseknu. „Jen tě chci mít u sebe. “

„No jasně, posranej až za ušima.“ Neřekne to ale nijak hnusným tónem, a dokonce se usměje a dá mi pusu. „Půjdu s tebou, protože je málo teplé vody a já tě nenechám, abys mi ji všechnu vyčváchal.“

„Tak tohle slovo jsem nikdy předtím neslyšel.“

Čvácháme se spolu dlouho a teplé vody neubývá, takže mám pocit, že si to Logan vymyslel, jen aby si sprchování v mojí společnosti sám pro sebe omluvil. Pokorně ale přiznávám, že mu to nijak zvlášť neusnadňuju. Jsem hodně nešikovný a ve stísněném prostoru obzvlášť, takže mi co chvíli vypadne mýdlo z ruky, anebo uklouznu a omylem se tak Logana dotknu.

„Začínám mít pocit, že bez neustálého kontaktu nejsi schopný přežít,“ podotkne po nějaké době a odhrne si mokré vlasy z obličeje. Jeho hlas se zvláštně odráží od stěn. „Všiml jsem si, že nejseš úplně nejhorší lyžař na světě. To se mi líbí.“

„Co ještě se ti líbí?“

„Už nic. To je všechno.“ Sáhne pro mýdlo, vymáčkne si ho do dlaně a začne mi umývat záda, takže blaženě přivřu oči. „Ale kdybys chtěl výčet, co mě rozčiluje, můžu začít. Ten je docela dlouhý.“

Zamručím. „V tom případě díky, že mě toleruješ. Hned jsem věděl, že je to pozvání na chatu takový charitativní skutek.“ Protože Logan je prostě dobrota sama, ohleduplná, mírumilovná, diplomatická…

Dlaněmi sjede níž a nepřestává mě hladit. Cítím, jak se mu moje tělo poddává, jako kdybych byl z gumy. Většinou mám problém uvolnit se i sám se sebou, natož před jinými lidmi. Musím pořád kontrolovat, co se děje kolem mě, hlava je skladiště plné věcí a uprostřed toho bordelu stojím já. Ale teď, když mi Loganovy ruce kloužou po těle, hladí mě a masírují, upadám skoro do nějakého zvláštního transu. Vypínám, svět kolem utichá. Netrhnu sebou ani ve chvíli, kdy jedním prstem pomalu zajede dovnitř. Jenom vzdychnu.

Žádná kontrola. Jemu můžu věřit. Jeho miluju.

V tomhle stavu se nějak dostaneme ze sprchy a já si lehám na břicho, aby mohl Logan pokračovat. Na kůži mě šimrají jeho vlasy, když mi dává polibky podél páteře, je to tak strašně intenzivní a jemné. Nic neříkám, nechci k tomu nic dodat, nějak to rozbít. Když se potichu zeptá, jestli může, jenom něco zamručím, protože může vždycky, celé moje já po něm bytostně touží.

Připraví mě, prakticky naváže na to, co dělal ve sprše, a trochu mě zastudí lubrikantem. Nechápu, že je tak ohleduplný a nechápu, proč jsem uvnitř ještě neshořel, protože mám zcela určitě v hrudníku oheň.

Pevně sevřu prostěradlo, pohnu boky dozadu a Logan tak krásně zanaříká. Ale nenechá mě, nedovolí, abych proti němu přirážel sám. Jemně zatlačí mezi lopatky a nalehne na mě. Dává mi pusu na ucho a na krk. Říká Nigele. Nigele, no tak, Nigele. A já vzdychám a taky se usmívám.

Udělám se, aniž by na mě sáhnul. Ještěže ležím, jinak by se mi podlomily nohy.

Ach bože.  

„Podle tvého výrazu mi je jasné, že jsem opět zaválel,“ řekne Logan po nějaké době. Hrudník se mu stále ještě prudce zvedá. Na moji odpověď nečeká, což je upřímně dobře, protože by to možná byla jenom nějaká samohláska nebo totální kravina – pořád jsem hodně mimo z toho, jak krásně mě pomiloval.

Vstane a někam odejde, a když se po chvíli vrátí, hodí na postel zbylé sendviče a chipsy. Potom otevře starou šatní skříň a vytáhne tepláky a velký, trochu děravý svetr. Obojí si obleče, sedne si vedle mě, za hlavu strčí polštář a sáhne pro sendvič. To všechno stihne, zatímco já dál ležím.

Mám pocit, jako kdyby byl pořád ve mně, a tím nutně nemyslím v zadku, ale jako kdyby mnou prorůstal do posledního kousku kůže, jako kdyby se vpil do každé z mých myšlenek.

Koukám se, jak jí. V tom velkém svetru, který mu z nějakého důvodu nesmírně sluší.

„Nemůžu uvěřit tomu, že tě mám já a ne nějaká holka,“ řeknu konečně.

„Hlavně neřeš kraviny,“ protočí Logan oči v sloup.

Opatrně se posadím a obleču si boxerky. Jsem rozbolavělý, ale příjemně. Podobně se člověk musí cítit po několikahodinové masáži. Sáhnu pro jeden ze sendvičů a teprve když do něj kousnu, dojde mi, že mám vlastně hlad. „Kdy ses naučil lyžovat?“

„Když mi byly čtyři,“ odpoví neochotně a musí se nad tím zamyslet. „Táta je náruživý sportovec, tak už mě odmalička bral všude s sebou. V tomhle jsem docela… Aaa. Vím, co děláš. Snažíš se mě rozpovídat.“ Mrkne na mě a nic dalšího už nedodá.

„Vídáš se s ním někdy?“

„O můj bože, Clane! Ty seš tak otravně zvědavý. Jo, vídám se s ním. Chceš rozpis s daty?“ štěkne. Naštvaně ale nevypadá, dokonce ani úmyslně nezkomolí moje příjmení.

Šťouchnu do něj chodidlem. „To ani nemusí být. To on tě přivedl k hokeji?“ Trochu zneužívám faktu, že jsme daleko od města, v horách, a Logan mě určitě jen tak nevykopne. Na druhou stranu musím uznat, že podle výrazu by přesně tohle rád udělal.

Nakonec po mně hodí jenom polštář. „Tak ty si nedáš pokoj!“ zakroutí hlavou. „Kdybych si chtěl povídat, poskytnu interview.“

„Takže co? Budeme spolu prostě jenom mlčet? Zajímáš mě, což je logické, ne? Ale dobře, když ti to tak vadí,“ nadechnu se, „co takhle kompromis? Můžeš mi poskytnout určitý počet otázek a já tě pak nechám.“ Pravda je taková, že ho nikdy nenechám. Spousta lidí by řekla, že to je první láska, která pomine, ale když se dívám do jeho očí, vím přesně, co chci. Aby se na mě ty oči dívaly až do konce života.

„Fajn, tři otázky.“

„Na dnešní večer?“ ujišťuju se.

„Navždycky.“

To mě rozesměje. Sáhnu pro sendvič a znovu si kousnu, abych získal čas, ačkoli už předem vím, na co se chci zeptat. Umím být taky zarputilý, jak jde o Logana a jeho život. „Takže, jak ses teda dostal k hokeji?“

„Tomu říkám zahozená otázka,“ odfrkne si, ale celkem ochotně dodá: „Měl jsem rád sport. V první třídě k nám do tělocviku přišel trenér, že hledá do přípravky nové hráče a já se přihlásil. Hotovo tečka.“

„To byla vážně vyčerpávající odpověď,“ přikývnu. Druhou otázku si promýšlím víc. Rád bych se zeptal na něco osobního, ale vím, že existuje jistá hranice, kterou bych neměl překročit. Třeba ta, která se týká coming outu anebo homosexuality obecně.

Pohlédnu k oknu, ale v té tmě není nic vidět. „Další otázka je,“ zamumlám. „Další otázka je…“ přinutím se stočit pohled zpátky k Loganovi, abych viděl jeho výraz. „Kdy ses rozhodl mě políbit?“

Tváří se divně. Nedokážu to definovat, prostě mám takový pocit a spolu s tím i strach, jestli jsem tu hranici přece jenom nepřekročil, ačkoli netuším proč, ani jak. Nicméně než se stačím dobrat k nějakému závěru, řekne: „Nevím, jestli na to chci odpovídat.“

„Aha.“

Logan sáhne pro chipsy, pár si jich narve do pusy, ale ten divný výraz nezmizí. Možná by moje další otázka mohla souviset s tímhle. Proč se tváříš tak divně? Jenže to už bych ho asi fakt nasral.

„Fajn,“ pronese z ničeho nic. „Oukej. Odpovím a odpovím popravdě, ale nechci, abys z toho pak šílel nebo z toho dělal vědu. Nepamatuju si, kdy mě to napadlo poprvé, ale myslím, že bude stačit, že… jsem si tě poprvé všiml, když mi bylo čtrnáct.“

„Všiml jako v jakém smyslu?“

„To je tvoje poslední otázka?“ ujistí se okamžitě.

Jsem tak zvědavý, že se rozhodnu vsadit všechno. Okamžitě přikývnu. „Poslední otázka, pokud na ni dostanu upřímnou odpověď, slibuju.“

„Nemám to s tebou zrovna lehké, Clane,“ vzdychne. Zatahá se za rukáv svetru a v tu chvíli působí až zranitelně. Možná za to může jeho výraz, možná si to moc přibarvuju, každopádně ani nedýchám, když pokračuje: „Všiml ve smyslu… Štvalo mě, jak dobře chytáš. Měli jsme zrovna s vaším týmem společné soustředění a trénovali jsme nájezdy a já myslel, že se zblázním, když jsi chytil každou moji střelu. Tím to tak nějak začalo. Prostě… jsem na tebe občas myslel. Věř mi, že za život mě ještě nikdo nesral jak ty.“ Což se dá částečně považovat za jistou formu vyznání. Dokonce sklopí pohled. „A to svým způsobem pořád platí.“

Od čtrnácti. Líbím se mu od čtrnácti? To zjištění mnou úplně zamává.

No a taky samozřejmě absolutně nevím, co na to říct, protože jak znám Logana, nebude chtít, abych se v tom rýpal, potažmo se na něco doptával – ani nemůžu, dnešní otázky jsem vyčerpal.

Udělám teda to, co mi v tu chvíli připadá nejlogičtější. Překulím se, nadzvednu a opatrně mu sednu na klín. Políbím ho. Má trochu slané rty z chipsů. Není to ta nejvášnivější pusa, ale rozhodně je láskyplná. A on tak nádherně voní, tak strašně krásně voní!

Na nic jiného nemyslím.

x

Má rád deskovky, což mě vlastně nepřekvapí, protože s hraním her se pojí soutěživost. Když ale hrajeme karty a já ho dvakrát po sobě porazím, nenaštve se. Spíš se pak snaží o to usilovněji. Má perfektní tah na branku a v brance jsem já, takže ideální stav.

Hodně se s ním nasměju. Kolikrát je to pro mě už za hranou, co se týče černého humoru, ale někdy řekne něco… Zpětně si nevzpomenu na žádný konkrétní příklad, ale vím, že mi smíchy vyhrkly slzy.

Navíc se směje tomu, co říkám já, a i když má kolikrát tendence protáčet nade mnou oči v sloup, dává mi najevo, že je mu se mnou dobře.

Dotýká se mě. Když prochází kolem, dá mi pusu, nebo mě plácne po zadku. Lehá si blízko a prohrabuje mi vlasy. Zatleská, když se mi konečně povede najet na skokánek, aniž bych se rozsekal.

Logicky, nebo možná nelogicky, záleží na vnímání světa, čekám, že se něco pokazí. Nejdřív je to pocit, který v sobě dokážu přetlumit a přebít ještě větší otevřeností a náklonností. Dalšími polibky a vyprávěním. Pak už to ale nejde tak snadno, bojuju s tím, abych nebrečel, protože to je přesně to, čeho jsem se bál. Že se před ním zhroutím a on bude litovat, že mě pozval. Budu mu připadat ošklivý, cizí.

Jenže jak bojuju s tím, abych nebrečel, chce se mi brečet ještě víc, protože s povahou, jakou mám já, není možné emocím dlouho vzdorovat. Představuju si to jako zahradní hadici, ze které na několika místech stříká voda, a člověk se ji může snažit zalepit izolačkou, jasně, ale ono to nevydrží dlouho.

Ani já nevydržím dlouho.

Poslední noc ležím na zádech a civím nad sebe, zatímco Logan vedle mě spokojeně oddechuje. Měl bych cítit únavu, protože jsme skoro celý den strávili na sjezdovce a večer jsme se milovali. Udělal jsem se dvakrát. A bylo mi, jak kdybych měl ve vteřině usnout, jenže už je – sáhnu pro mobil a podívám se na displej – po půl druhé v noci a já jsem pořád vzhůru.

Jsem přetažený. Podobně jako bývají malé děti, když jim rodiče dovolí dlouho sledovat televizi a ony pak zívají, chtějí usnout, ale nejde to, protože před sebou pořád vidí barevné obrázky. Tak přesně to teď vidím já, akorát že ty obrázky jsou můj život.

Ještě pár hodin, než odtud odjedeme a celý tenhle příběh necháme za sebou. Zase ho nebudu moct chytit za ruku anebo ho políbit před ostatními. Nebude vůči mně tak otevřený jako tady, když seděl naproti v tureckém sedu v tom svém o několik čísel větším svetru.

Ach do prdele. Ach. Do prdele.

Pevně sevřu peřinu a zkouším odvést myšlenky jinam. Nechovat se iracionálně, to říká jedna část mozku. Ta druhá namítá, že se kurva iracionálně vůbec nechová, chce jen ujištění. Já chci ujištění.

Logan mě přece musí mít rád, jinak by se mezi námi nic nestalo. Na druhou stranu mi to nikdy neřekl a moje vnímání světa je kolikrát docela zkreslené, takže jsem si některé věci možná špatně vyložil.

Sednu si, protože bláhově doufám, že tím zmírním tlak na hrudníku. Dokonce přitáhnu kolena k bradě. Veškerou pozornost věnuju dlouhému nádechu a dlouhému výdechu. A tomu, jak Logan ze spaní něco zamumlá.

Sakra. Chci být s Loganem. Zabije mě, když se mnou nebude. Rozerve mě to tam uvnitř.

Ruce si položím na místo, kde tuším srdce. Dech se mi zadrhává.

Pak to konečně přijde, po všech těch náznacích další posraná úzkost, kdy mi hlavou běží, že umřu, že tohle je konec, nikdy spolu nezestárneme, jsem patetický, zkrátka jako kdyby se ve mně roztrhnul pytel těch nejhorších myšlenek. Popadám dech a dusím se. Spolu s tím přijde pláč. Zkouším ho utlumit tím, že se kousnu do dlaně, ale nepomůže to.

Napadne mě dojít k oknu, otevřít ho, vdechovat studený vzduch a možná skočit dolů, pokud to nepřejde, jenže nemůžu vstát.

„Ty bulíš?“

„Ne,“ řeknu klidně, ale zní to spíš jako fňuknutí.

„Ježišmarja,“ zamumlá Logan otráveně a zívne. „Proč, ty vole?“

Chci mu říct pravdu, sesumírovat si to a hlavně neznít hystericky, takže tak zním. Jako malá fňukna. Aspoň se snažím trochu zaklonit hlavu, aby mi netekl sopel. „Protože tohle všechno, že jsme tady… Prostě zítra jedeme pryč a já vůbec nevím, jak to mezi námi bude. Přitom já tě mám tak strašně rád.“ Zas brečím, nejde to zadržet.

Logan odkope peřinu a vstane. Zmizí na chodbě, za chvíli rozsvítí v koupelně a do potemnělého pokoje pronikne pruh světla. Celkem naivně mě napadne, že šel pro kapesníky, ale místo toho slyším, jak čůrá, a když se vrátí, nic nenese. Zato pro mě má skvělou radu. „Přestaň bulet a spi.“ Naklepe si polštář a lehne na bok, takže kouká přímo na mě. Musí tak dobře vidět můj opuchlý obličej. „Řešíš kraviny.“

„Pro mě to nejsou kraviny,“ namítnu. „Nechci tě zas potkat v obchoďáku a nevědět… Sakra.“ Popotáhnu. „Snažím se dávat ti dost prostoru, ale jsou momenty, kdy potřebuju ujistit, že mě máš taky rád.“

„Ježiši, je jedna v noci, tak co po mně sakra chceš?!“

„Promiň,“ odpovím automaticky. Jsme sice v té místnosti oba, ale já si přijdu, jako bych tam byl sám. Potřebuju, aby ten tlak povolil a navzdory tomu, jak hrozný je, jak mě zevnitř deformuje, vím, že k jeho zvládnutí paradoxně stačí málo.

„Proč všechno tak debilně komplikuješ?“

To je sice dobrá otázka, k věci, ale chtít po někom uprostřed úzkostného stavu sebereflexi je dost mimo. Já jsem mimo. Což je zároveň možná i důvod, proč to komplikuju, haha.

„Já nevím,“ řeknu tiše. „Snažím se. Ale potřebuju vědět, že cítíš to, co já. Nezlob se na mě. Když já tě tak strašně…“ Zmlknu. Že jsem se mu málem vyznal, mě vyděsí natolik, až se trochu zklidním, což je další paradox. Nechci, aby to věděl takhle, protože takové vyznání by mělo být větší, při pohledu do očí, během líbání, anebo sexu. Ne jako součást nočního fňukání.

Jak přestávám brečet, začínám se hrozně stydět.

„Miluješ, já vím, nejsem blbej,“ promluví Logan a použije neutrální tón, takže netuším, co si o tom myslí. „Ale já furt nevím, co po mně chceš. Nějaké vynucené vyznání, nebo co? Co mám udělat, aby sis lehl a spal a dal mi pokoj?“

V jedné z těch nejhorších verzí, jaké si představuju, vstává, bere peřinu a nasraně odchází spát do obýváku, jen aby nemusel být u mě. Fakt, že to neudělá, mě donutí stydět se ještě víc za celý ten výstup, takže opatrně vezmu zpátečku. „Ne, ne, já tě přece k ničemu nenutím, jen bych chtěl vědět, co mezi námi je. Chtěl bych, abys to cítil stejně, ne z donucení, sakra, promiň, prosímtě.“ Bolest na hrudi začne ustupovat. „Chtěl bych s tebou chodit,“ pronesu relativně klidně.

Říkat ti křestním jménem a těšit se z tvojí přítomnosti.

Nějakou dobu na mě kouká, rozcuchaný a pomačkaný spánkem – vidím to, protože nezhasnul v koupelně. „A co když ti řeknu,“ začne, „že bych s tebou chodil, ale jenom tajně? Nikdo by to nevěděl.“

Spoustu lidí by tohle nezvládlo, ale pro mě je to přijatelné. Možná jsem ubožák, těžko říct. „To je v pohodě,“ řeknu a myslím to vážně. Nechci na něj tlačit, nikdy jsem nechtěl, jen jsem to potřeboval pojmenovat. Vykasám si tričko a otřu si do něj mokrý obličej. „Když budu vědět, že to tak je a že mě máš rád, bude mi to stačit.“

„Seš trochu debil, aby bylo jasno!“ vypálí Logan naštvaně. „Pozval jsem tě na chatu, tebe! Protože jsem tu chtěl být s tebou. A ty tu fňágáš jak holka, protože ti podle tebe nedávám najevo, co k tobě cítím. Ale oukej, jestli to tak strašně potřebuješ nějak pojmenovat… Chodíme spolu. Tajně!“ Vzdychne a praští sebou na polštář. „Tak ne že si budeš měnit status na facebooku, blbče.“

Ještě chvíli čekám, jestli něco nedodá, ale je ticho. Teď, když se neslyším brečet, vnímám skřípání okenic a hučení ledničky zezdola. Nesmíme ji zapomenout vypojit, než odtud odjedeme, napadne mě celkem racionálně.

Vrací se hezké věci, myšlenky, vzpomínky. Jak jsem předevčírem pozval Logana na večeři do restaurace u sjezdovky. Jak jsme se vraceli pozdě v noci, a sníh se leskl a křupal nám pod botami.

Pomalu si lehnu co nejblíž k němu a obejmu ho. Hlavu položím na jeho hruď. Vnímám jenom jeho dech a tlukot srdce. No a taky tu ledničku, ale teď už hodně vzdáleně.

Logan z ničeho nic vzdychne a otočí se ke mně. Chvílí jenom zírá, ale pak mě kousne do krku, stejně jako mě kousl, když jsem byl poprvé u něj doma. Od zubů se mu táhnou sliny, takže se zaksichtím.

Ale znám ho dost dobře, abych věděl, co tohle gesto znamená. Že je mezi námi všechno v pořádku a Logan se k tomu další den nebude vracet, nepředhodí mi to, nebude vyčítat. Tuhle jeho vlastnost mám moc rád. Umí věci uzavírat a mazat, jako kdyby nikdy nebyly.

Usměju se. Tu noc spíme v objetí, já a můj kluk.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥

Subscribe
Upozornit na
2 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Tereza
12. 11. 2020 22:44

Vlastně nevím, co přesně napsat, omlouvám se. Ale tohle je hodně povedená kapitola. Moc mě bavila a docela jsem se i zasmála. Nevím, jestli to tak bylo zamýšleno. Nigel by to asi úplně neocenil. Ale Logan je prostě střelec. Baví mě, jak se přepíná z módu něžný milovník do módu sarkastický morous a naopak. A vlastně mě obecně baví, jak ty reakce fungujou z obou stran. To už jsem asi tady psala 🙂 Nevím, jak přesně tohle funguje, ale Nigel asi úplně nepotřebuje, aby ho někdo litoval, když má úzkost, třeba Loganův přístup fungovat bude 🙂 A taky tady máme… Číst vice »

MaCecha
10. 1. 2023 19:56

„Jsme sice v té místnosti oba, ale já si přijdu, jako bych tam byl sám.“

Tohle nepřeju nikomu :(.