Žádné nové video neexistuje. Barryová musela mít prostě jenom dobrou náladu, nebo pořádně divokou noc, jak poznamená Derek. Ale moje paranoia nejspíš nezná mezí, takže když otevírám skříňku, představuju si, jak z ní vypadávají letáky s mojí fotkou a nějakým obzvlášť krutým nápisem.

„Všechno v pohodě, Nigele?“

Uvědomím si, že do skříňky pořád zírám, ale teď se s trhnutím otočím na Dereka. „Co. Jo.“ Přesně takhle to řeknu, takže si prohrábnu vlasy a věnuju mu výmluvný škleb. „Moc jsem nespal.“

„Sis honil? Díval ses na to video, co jsem ti posílal?“

Nedíval, ale Derek mi porno posílá často a já na to ne vždycky kliknu. Občas jsou tam hezcí kluci v našem věku, ale někdy je tam chlápek podobný učiteli angličtiny a u toho se zrovna moc nevzrušuju. Říkal jsem to.

„Ale ne,“ pokračuje a pohladí mě po rameni, jako kdyby mu to právě došlo. Vypadá starostlivě. „Máš úzkost?“

„Jsem v pohodě.“

Upřímně nevím, jestli jsem v pohodě. Ve skutečnosti cítím zvláštní tlak v žaludku, což může znamenat, že jsem ráno snídal v rychlosti, protože Charliemu je patnáct a má pubertální žravku a já si musím dávat pozor, aby na mě zbyly lívance. Taky to ale může znamenat, že jsem nervózní a postupující nervozita musí zákonitě někde vykrystalizovat. Škoda, že jsem ji nenechal v brance.

Ze zvyku vím, že přetlak v mojí hlavě vzniká rychleji, než stačím dobíjet energii. A kdybych si měl vzpomenout na svoji první úzkost, nevěděl bych přesně. Mohla to odemknout situace, kdy jsme jeli autem z jednoho z prvních tréninků, to mi bylo právě deset, a cestou jsme srazili srnku.

Měl jsem šílený, až devastující strach, že umře, že umře máma, že umřu já, že všichni umřeme. Srnka přežila, ale ve mně od té doby zůstal zvláštní pocit fatality.

Že můžu umřít kdykoli. Přestat dýchat. Zakopnout a zlomit si vaz. Postupně se to začalo přenášet i do jiných sfér. Nepříjemný tísnivý pocit, že na mě někdo zařve, že se ztrapním, že selžu.

Což se mimochodem stalo před pár dny.

„Fakt jsem v pohodě,“ zopakuju nahlas, protože na mě Derek pořád zkoumavě kouká. Přesně jako moje matka – není divu, že si rozumí. Radši vytáhnu učebnice angličtiny. „Pohni, Casanovo, jinak nestihneme zabrat první lavici a ty nebudeš mít dobrej výhled na jeho zadek.“

To zabere. Dá mi pokoj s všetečnými otázkami a přestane si mě prohlížet. Zapadneme do lavice a já před sebe vyskládám učebnice. Podepřu si hlavu, koukám na tabuli a čekám, až přijde učitel. Potom se snažím soustředit na všechno, co říká, a sám v sobě předstírám, že mě jeho výklad zajímá. Jenomže mnohem víc myslím na prohraný zápas. Zkouším si představit, jak se bude tvářit trenér, až přijdu ve středu na trénink, jak se budou tvářit kluci v týmu. Snad třeba aspoň Jackson bude rád, že si mohl konečně zachytat, ne?

Chvíli se utěšuju, chvíli lituju.

Několikrát v duchu napočítám do deseti, což pomáhá. Snažím se přesvědčit, že nemusím nic, jenom přežít těch pitomých deset sekund. Pořád dokola.

Žiju teď, jsem přítomný, žádná budoucnost mě neděsí a nedeptá. Ale žít teď by možná fungovalo za předpokladu, že bych si do dlaně zabodnul propisku, to by mě ukotvilo. Co kdybych to udělal? Ježiši, já o tom vážně přemýšlím. Možná by se pak nikdo nezlobil, že jsem to v sobotu posral… O tom bych neměl přemýšlet! Jsem magor.

Potichu zaúpím a čelem se opřu o učebnici.

„Díky, pane Clane, za názornou ukázku, jaký pocit mám z toho, když učím vaši třídu. V duchu úpím,“ přikývne učitel a Derek se rozesměje.

x

Středa je úplně v pohodě a mě to vlastně nijak nepřekvapuje. Všechno vždycky dopadne líp, než čekám, protože čekám tu nejhorší možnou verzi.

„CHCEŠ SI O TOM PROMLUVIT, NIGELE?“ zeptá se trenér potichu, sotva se objevím v šatně. „NIKDO SE NA TEBE NEZLOBÍ, VŠEM NĚKDY UJEDOU NERVY, NE.“

„Díky, trenére.“ Servu ze sebe tričko a mikinu a ze skříňky vytáhnu dres. Jsem v šatně jako jeden z posledních a nikdo z kluků nevypadá, že by se doopravdy zlobil. Svým způsobem je pravda, že ani nemají důvod. Vyhrál jsem hodně zápasů a vychytal jsem puky, co by u jiných brankařů skončily v síti.

„A JESTLI TĚ MRZÍ PROHRA, MŮŽEŠ JIM TO PŘÍŠTÍ SOBOTU VRÁTIT.“

„Dobře, trenére.“

Gaston mě poplácá po zádech. „Chceš vědět, co jednou udělal Harrison během těláku, když jsme hráli florbal?“

„Drž klapačku!“ ozve se jmenovaný a hodí po něm svoje tričko, čehož vzápětí lituje, protože Gaston ho odpinkne na vršek skříněk, kde je roky nastřádaný prach, a jakoby nic pokračuje: „Někdo z prváků ho vcelku nechtěně trefil míčkem do tváře a Harrison chytil rapla. Začal skákat po svojí hokejce, jenomže ona nějakým způsobem vydržela, tak ji totálně rozjebal o tu kovovou tyč, na kterou se šplhá.“

„Dík, teď je mi mnohem líp,“ opáčím.

Harrison na něj začne pokřikovat nadávky, ale všechno je to v rámci legrace, vyhrožuje, že mu během tréninku ani jednou nenahraje. Do toho se zapojí trenér, který bere spoustu věcí nezdravě vážně, a začne prohlašovat, že spolupráce je ve hře to nejdůležitější a že by se u nás všichni měli cítit bezpečně. Na to udělá Moore celkem nekorektní vtip, že se rozhodně necítí bezpečně, když mu ve sprše spadne mýdlo a já stojím poblíž.

Směju se, jakože fakt hodně. Stojím uprostřed chumlu, uprostřed svojí druhé rodiny, s dresem zpola přetaženým přes hlavu, s úsměvem od ucha k uchu, a cítím se maximálně uvolněně.

A pak mi dojde, co trenér říkal. Že jim to můžu příští sobotu vrátit. Jak to jako myslel?

Tentokrát ale fakt nemám čas o tom přemýšlet, všechny obavy, minulost i budoucnost, všechno se slije. Seberu novou vyrážečku.

„POHNĚTE, CHCI VÁS NA NÁJEZDECH, NIGEL DO BRÁNY.“

x

Tiberius zabírá skoro polovinu gauče a na té druhé sedí Charlie, jeho kámoš Nick a mísa chipsů. Odhrnu si mokré vlasy z obličeje, chvíli pozoruju, jak paří Call of Duty, a pak se svalím vedle gauče.

„Vypadáš úplně vyjetě, brácho,“ řekne Charlie, aniž by odtrhnul pohled od televize. Jsme si vcelku podobní. Černé vlasy, modrozelené oči, dokonce mě dohání už i výškově. „My jsme to dneska pěkně projeli, dva góly během přesilovky a prošlápnul jsem si kopačky. Když jsem řekl mámě, že potřebuju nový, tak víš, co mi na to řekla? Že větší nepotřebuju. Prý stačí ostříhat si nehty na nohách, proto mě to tlačí…“ Natáhne nohu a zamává mi chodidlem před ksichtem.

Odstrčím ho. „To už pomalu nejsou nehty, ale drápy.“

„Máš stejnej humor jako ona,“ přikývne Charlie vážně a prostřelí hernímu Nickovi hlavu. „Stárneš.“

„Chceš hrát?“ podá mi Nick ovladač.

„Asi ani ne.“

„Nebuď srábek!“ pošťouchne mě Charlie. „Vsadím se, že stejně nemáš nic lepšího na práci. Nebo jdeš spát už v osm jako důchodce?“

„Páni,“ zavrtím překvapeně hlavou, ale ovladač přijmu. Vstanu, jemně odstrčím kocoura, kterého tahle manipulace neprobudí, a sednu vedle bráchy. „Možná zním jako máma, ale ty zníš jako Derek.“

Charlieho to z míry nevyvede. Čekáme, až se načte nová hra a ládujeme chipsy. „Možná zním jako on, protože si s ním píšu.“

„Ne, prosím, žádný gay vtipy.“ Předstírám, že mě rozbolela hlava. „Bohatě mi stačí, že je dělá on. A vůbec, nemáš v tomhle věku už náhodou koukat po holkách? Víš, jaká by to byla pro rodiče ostuda, kdyby měli v rodině dva gaye? Ještě by se mohlo ukázat, že je i táta gay.“

„Však on kouká po holkách,“ ušklíbne se Nick. „Líbí se mu spolužačka.“

„Nicku! Seš na mojí straně, tyvogo,“ vyhrkne Charlie šokovaně a zkusí ho praštit, čehož využiju a několikrát po jeho herní postavě vystřelím.

Bavíme se dobré tři hodiny, zatímco u mě v pokoji v patře v batohu odumírá domácí úkol do angličtiny. Nijak zvlášť mě to netrápí, protože vím, že Derek ten svůj určitě udělá, a to s převelikou pečlivostí. A když slušně poprosím, nechá mě ho opsat.

Je mi relativně dobře. Hraju, mluvím, nemyslím.

Bolí mě svaly z tréninku, kde jsem většinu střel vychytal. Svým způsobem se mi ulevilo. Asi jsem se vnitřně bál, že poslední panická ataka způsobí, že budu odteď už navždycky jako cedník. Ale každý můj zákrok byl čistý a trenér se rozplýval a v závěru nám nezapomněl připomenout, že příští sobotu všechny rozsekáme. Za to jsem ho na vteřinu nenáviděl. Tím prohlášením pro mě vytvořil přemrštěný závazek, jako kdybych nesměl zklamat. A já přitom po té možnosti toužil, potřeboval jsem slyšet, že když to znovu poseru, nic se nestane.

Tak by veškerá úzkost zmizela. Ale třeba ne, třeba nezmizí nikdy.

Charlie se přese mě natáhne, aby podrbal Tiberia, a omylem mě praští loktem do brady. „Sorry. Hele, máma slíbila, že se s tátou zastaví pro pizzu. Řekl jsem, že chceš olivovou, Nigele. A ty máš salámovou, Nicku.“

Oba ten fakt přijmeme přikývnutím. Nicka ani na vteřinu nepřekvapí, že se s ním počítá na večeři. Tady se totiž tak nějak počítá s každým.

x

Zírám na tu esemesku dobrou minutu a cítím, jak se mě zmocňuje vztek.

Slyšel jsem, že v sobotu s vámi máme další přátelák. Co myslíš? Zvládneš to? Nebo se zase rozbrečíš?

Je čtvrtek ráno, do zápasu zbývá devět dní a nějaký debil si krátí čas tím, že se mě snaží rozhodit. Přečtu si to znovu, a ještě jednou, a nedopité kafe mrsknu do koše. Kofein lidi z hlediska úzkostí likviduje, ale já kafe miluju, takže si ho sem tam stejně dám. Navíc mám kapsu narvanou třezalkovými bonbóny, které mi máma nechala na kuchyňské lince se vzkazem: ‚moderní antidepresiva, Nigele. :)‘

Rozhlédnu se a lituju toho, že Derek není nikde poblíž. Po dějáku si šel do města vyzvednout nové kontaktní čočky, a protože nás čeká hodina chemie, nazpátek určitě nebude spěchat. Kdyby tady byl, zprávu bych mu ukázal a třeba ji i smazal. Tím by se to uzavřelo. Jenomže teď…

‚Ještě jsem se nerozmyslel,‘ naťukám a v mojí hlavě z toho čiší ironie. Sotva se zpráva odešle, připadá mi, že nebyla dostatečně výstižná, a tak dopíšu: ‚To nemáš nic lepšího na práci, než mi psát? Tvůj život musí být docela nuda.‘

Teď jsem ho úplně setřel.

Jdu si do skříňky vyzvednout tabulky chemických prvků a ještě než ji zabouchnu, mobil zavibruje. To si piš. Děsná. Pořád nemůžu zapomenout, jak ses rozklepal. 😀 😀

Rozhlédnu se. Po chodbě chodí studenti, ale nikdo z nich nevypadá na to, že by se mnou kdovíjak bavil, natož mi psal.

Napíšu: ‚Honíš si u toho?‘

Jakože nad představou, že brečíš a já vyhrávám? Jo, to bych docela zvládl.

Cestou do třídy si v duchu zkouším projít jména těch, kteří byli v sobotu na ledě. Vlastně by to mohl napsat úplně kdokoli z nich. Střílím od boku: ‚Kdo seš? Logan? Duke? Axel?‘

No dobře, uznávám, z představy, že je to ten první zmíněný, mě šimrá v břiše.

Zapadnu do lavice, která je úplně vzadu a batoh hodím na prázdnou židli. Pohledem zabloudím ke dveřím, ale Derek se v nich samozřejmě neobjeví, aby mě morálně podpořil. Místo něj přijde Barryová, přelétne třídu očima a vypálí: „Clane, kde máte Sommerse?“

„Šel nám koupit pláště,“ zkusím to.

„Jistěže,“ odpoví učitelka upjatě.

Sotva se ke mně otočí zády, sáhnu pro mobil.

Rozklepal ses, protože jsi viděl, že se blížím? Je to tak, co?

Dlouze vydechnu. Předstírám, že studuju chemické tabulky a zadání dnešního úkolu, abych nebudil nechtěnou pozornost, ale pak si uvědomím, že klepu nohou. Čím dál rychleji. Nemám proč být nervózní! Není to poprvé, co si ze mě někdo dělá legraci a určitě nebude poprvé ani to, když poliju lavici kyselinou.

Je to ale dost možná vůbec poprvé, kdy mi s největší pravděpodobností píše kluk, do kterého jsem tak dlouho udělaný. V duchu ho vidím, vysokého a černovlasého, oblečeného v červeném dresu. Slyším led pod bruslemi.

To on jel směrem k brance, když jsem zahodil hokejku a vzal roha. Na druhou stranu… Není to jediný útočník jejich týmu, takže bych se k té myšlence neměl nijak zvlášť upínat.

Zatímco Barryová čmárá na tabuli nějaké vzorečky, risknu to a v rychlosti napíšu: ‚Pojeb se, Logane.‘

Se zatajeným dechem pak čekám, jestli odepíše, že jsem se sekl. Jestli je to on. ON.

Klid, jen chci vědět, jestli v sobotu budeš taky tak k ničemu. Nic víc.

Ach bože. Okamžitě ucítím, jak se mi krev hrne do… hlavy. Upřímně Logana nesnáším navzdory tomu, jak moc se mi líbí, a v tuhle chvíli ho nesnáším víc než kdy dřív, protože jsem mu ukázal – a nejen jemu, ale i všem ostatním – svoje slabé místo. A taky z něj maximálně šílím. A jsem z něj odvařený.

Ach bože! Tu rovnici, kterou píše Barryová na tabuli, vidím poprvé v životě!

Musím se soustředit. Nacvakám esemesku – nejspíš si chci dokázat, že Loganovo pošťuchování ustojím. V tomhle jsou úzkosti tak strašně na hovno. Můžu být sebejistý, bezstarostný, klidný. A v další chvíli se můžu zhroutit třeba z toho, když mi v restauraci obsluha vrací peníze. Začnou se mi třást ruce a veškerá sebejistota je pryč.

Lidi jako Logan nade mnou mají navrch kvůli něčemu, co nedokážu ovlivnit.

Napíšu: ‚Jak říkám, ještě jsem se nerozmyslel. Ale jestli potřebuješ prázdnou branku na to, abys trefil…‘

Rozhodně je to jednodušší, to je fakt. Seš nějaký mentál, nebo tak něco, Clabe?

První věta mě pobaví, druhá naštve. Zvednu hlavu a vidím, že na tabuli jsou nějaké vzorečky. Poznám jen to, že je H₂O voda.

‚Komolíš moje jméno schválně, Logane?‘

A jak se teda jmenuješ? 

‚Najdi si to na stránkách. Jsou tam i tabulky s výsledky. Nad tím si taky můžeš pohonit.‘

Sáhnu pro zkumavku a pro velkou baňku. Nakloním se přes uličku ke spolužačce, která ke mně automaticky přisune poznámky. Aspoň část z toho chápu, což je malé vítězství. A znám Barryovou. Pokazit celý pokus je mnohem lepší, než nedělat nic, byla by pěkně naštvaná, kdybych tady jenom seděl a čuměl před sebe.

Průběžně kontroluju mobil, a když už si začínám myslet, že Logan neodepíše, přijde mi: Vzrušuje tě představa, že si nad tebou honím? 

Jo.

Představím si to. Jeho, v dresu, protože ho jinak neznám. Jak si sahá do kalhot.

Jo.

‚Jo.‘

Fakt jsem to napsal. Bojuju s pocitem vítězství a hysterie zároveň, a když se Barryová zeptá, jestli si myslím, že je dobrý nápad lít kyselinu do vody, nevím, co odpovědět.

Omg. Ty seš buzna! Já si to myslel. 😀 Malá ubrečená buznička. Tak to je ještě lepší než mentál.

Vypnu mobil a hodím ho do batohu.

„Vy neodpovíte, Clane?“ doráží Barryová.

„Asi spíš ne,“ řeknu automaticky. A než mi dojde, na co se ptá, třída se směje.

Sotva zazvoní, vypadnu na chodbu a trochu mi přitom hoří uši a jsem pobavený zároveň a srdce mi buší o sto šest. Mám napomenutí a na příští hodinu musím napsat seminárku. Zahnu za roh a málem vrazím do Dereka. „Kdes byl?!“ vypálím, aniž bych si to stačil rozmyslet. „Myslíš, že to je sranda, nechat mě samotného dělat pokusy?“

Zní to strašně hloupě, ale nemůžu si pomoct.

Derek povytáhne obočí. „Říkal jsem ti, že si jdu pro čočky.“ Založí ruce na hrudi a chvíli na mě kouká. „Nechám tě tady dvě hodiny samotného a už se hroutíš?“ řekne napůl žertem.

„Sklapni.“ Namísto vysvětlování z batohu vytáhnu mobil, zapnu ho a ukážu Derekovi esemesky.

Přečte si je docela rychle a pak zadumaně pokývá hlavou.

„Promiň, že jsem na tebe tak vyjel… Řekni něco. Řekni, že ten zápas můžu prohrát a nic se nestane.“

Derek trochu zvedne koutky. „Můžeš prohrát a nic se nestane.“

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

4 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Kateřina
30. 9. 2020 17:48

To je tak boží. Sourozenecký vztah Charlieho a Nigela mi dost připomíná ten můj se ségrou. 😀 Taky jsem si vzpomněla na skoro nehodu, když jsem jela jednou z prázdnin domů a málem jsme se srazili se srnkou. O pár dní později s jelenem. Naštěstí se nikomu nic nestalo, ale zapsalo se mi to do paměti jako strach, hrůza k mým dalším fóbiím, děsům… A Nigele, já ti tak nezávidím, nekonečno mnoho teorií, úzkosti a střídání nálad. Dneska se mi stalo, že na poslední hodině jsem začala psát písemku, okej jako dobrý, uměla jsem to tak na 80%. Byla jsem… Číst vice »

Red
30. 9. 2020 18:49

Tak jo… Asi mám Nigela v oblibě čím dál tím víc… A nejlepší na tom je, že ležím a čtu a říkám si ‚sakra, to znám‘ a je fajn, když Nigel řeší stejný problémy a já vím, že v tom moři neplavou sama. Je fajn, že nejsem jediná, kdo pije kafe pomalu na litry, kdo z chemie nechápe víc, než vodu, kdo vždycky počítá s nejhorší možností a kdo potřebuje vždycky ujištění, že to bude dobrý, když se něco rozpadne. Že to nevadí. Vaše kluky mám ráda všechny, ale myslím, že Nigel se mi do srdíčka zapíše hluboko…