V pokoji je chladno, tak intuitivně vyhledám zdroj tepla a posunu se ještě víc dozadu. Znovu spokojeně usnu, zadkem natlačený na Loganův klín, v bezpečí jeho medvědího objetí, kdy mě k sobě přitahuje co nejblíž a občas mi něco potichu zamručí do ucha. Podruhé se vzbudím kvůli budíku a jsem přimáčknutý k matraci, když se přese mě Logan nakloní, aby ho vypnul.

„Ještě chvíli,“ zamumlám.

„Hm.“

O několik minut později budík znovu zazvoní a Logan jeho směrem vztekle vyštěkne: „Ježiši, doprdele. Drž hubu!“

Vyrozumím z toho, že opravdu nemá rád vstávání.

Zvláštní a vcelku pochopitelná něha, která ve mně ze včerejška pořád přetrvává, velí, abych svého kluka ukonejšil, tak se otočím a pohladím ho na břiše.

Logan dlouze zívne a teprve potom otevře oči. „Tak co?“ ušklíbne se. „Jestli mi řekneš, že nejsem sexuální Bůh, doslova tě teď a tady brutálně znásilním.“

„Jsem tak hotový, že nemám ani sílu dělat vtipy,“ řeknu upřímně. „Nebo lhát. Jsi totiž naprosto úžasný a mě to totálně odpálilo. Jen…“

„Jen co?“ Obrátí oči v sloup a podepře si hlavu. Černé vlasy má rozcuchané a u piercingu otisk povlaku polštáře. „Měl jsem přitom ještě točit pérem jako s vrtulí, nebo co ještě?“

Koukám na něj. Jsem přesvědčený, že o sobě ví, jak moc je krásný. Na druhou stranu nemá potřebu se do toho nijak stylizovat, většinou to prožívá hodně ledabyle, v teplácích, bosky, u televize, ve které běží horor.

Nejspíš bych měl něco říct. „Jen už se mě po tomhle hodně těžko budeš zbavovat. Přivlastňuju si tě. Tebe, tvoje tělo a horory.“

„Ty seš fakt šílená buzna.“ Zakroutí hlavou, ale něco v jeho očích prozrazuje, jak moc je spokojený. Můžu jen doufat, že se mnou, s námi oběma, a že pro nás včerejškem vůbec nic neskončilo, naopak. „Musím do školy.“ Doslova mě přeleze a z podlahy sebere tepláky. Vyklepe z nich prach, natáhne si je a vyjde z pokoje.

Přivlastňuju si tě,“ zopakuju, trochu se přitom paroduju a radši zabořím obličej do polštáře, abych zakryl rozpaky. V zásadě netuším, jak bez Logana žít a kam se můj život bude během následujících minut ubírat. Potřebuju ujištění, tak moc ho potřebuju, až se kousnu do jazyka. A nemusí jít přitom o žádné velké vyznání, vlastně by úplně stačilo, kdyby mi Logan řekl, že mě má rád.

Jenže to by asi nebyl on a tohle by musel být americký film, kde si lidi po sexu slíbí lásku na věky věků.

Když už nemůžu dýchat, hlavu zase zvednu a vstanu. Na rtech cítím Loganovu chuť, vlastně mi přijde, že ho cítím úplně všude. A sedět mi tentokrát nepřipadá tak nepříjemné jako posledně. Zadek se s nastalou situací opět vypořádal mnohem snáz než mozek, gratuluju, Nigele, to byla opravdu z prdele moudrá myšlenka.

Dopínám si knoflíčky kostkované košile a jdu potichu za Loganem do koupelny. Zrovna stojí před zrcadlem a čistí si zuby modrým kartáčkem. Nehne ani brvou, když před ním stáhnu kalhoty a vyčůrám se a pak mi ten kartáček beze slova předá.

Posbírám svoje věci, akorát nevím, co s lubrikantem, a tak ho nechám na psacím stole. Logan si mezitím protřídí učebnice, některé vyhází, jiné narve zpátky do batohu. Odněkud mu přitom vypadne písemka z chemie a světě div se, má skoro plný počet bodů. To je plus další důvod, proč s ním chodit, a minus důvod pro něj, proč chodit se mnou.

Já si ještě ani nebyl schopný do laborek pořídit plášť.

Padá na mě z toho všeho divná, sebelítostivá nálada, takže si v rychlosti natáhnu ponožky a jdu za Loganem do chodby. Na chvíli zmizí v kuchyni, a když se vrátí, hodí mi jablko.

Přehazuju ho v ruce. „Tvoje máma je zdravotní sestra, nebo noční hlídač?“ pronesu s pohledem upřeným na dámské sněhule.

„Pracuje jako operátorka,“ vysvětlí Logan a vypadá pobaveně. „Na noční lince, za tu má příplatky a taky volá míň lidí, tak si u toho může číst knížky.“

„Takže tady bydlíš napůl sám,“ konstatuju a jablko schovám do batohu. Problém je, že teď nevím, co s rukama. Navíc mám trochu sucho v krku z toho, jak rád bych se zeptal, nebo třeba naklonil blíž… Stačilo by mi obyčejné gesto, třeba jen o trochu významnější než jablko na svačinu.

„Bydlím tady napůl s mámou,“ opáčí Logan nevzrušeně. Chytí mě za bundu a políbí, nečekaně, ale vroucně, jako kdyby naprosto přesně věděl, co se mi honí hlavou. V tom mě pak ještě utvrdí, když řekne: „To máš, abys nemusel hodinu přemýšlet, jestli mi můžeš dát pusu. Tak já to rozhodl za tebe. Ty mně pusu dát nemůžeš, ale já tobě jo.“ Uchechtne se. Přál bych si aspoň část jeho sebevědomí, na druhou stranu si ho ale klidně může úplně všechno nechat, stačí, když mi zůstane on.

Kdybych si měl vybrat mezi tím, jestli budu s ním, nebo jestli mi bude po zbytek života dobře… Ta myšlenka je trochu past. Mohlo by mi bez něj být reálně vůbec někdy dobře?

Možná jsem moc sentimentální a ukňouraný, obzvlášť po včerejšku, kdy mám pocit, že ho v sobě pořád ještě cítím. Jak přiráží a říká Nigele. Nigele.

Prudce ho obejmu kolem krku a tentokrát ho políbím já, protože ať si říká, co chce, můžu. „Kdy se uvidíme?“ nahodím pak klidně. Nejklidněji jak dokážu.

„Nevím, napíšu ti,“ pokrčí rameny. Otevře dveře, sáhne pro klíče a čeká, až vyjdu.

„Hele,“ začnu odvážně, „můžu to brát tak, že spolu teď v podstatě chodíme?“

„Ne,“ odpoví rázně, bez sebemenšího zaváhání. „A už jdi!“ Pak mě vystrčí ze dveří podobným chvatem, jako kdyby mě posílal na mantinel, a zabouchne. Možná bude počítat do deseti a teprve pak vyjde, jenom aby nás nedej bože nikdo neviděl spolu.

Mám úplně rudé uši a nevím, jestli je to z toho, že jsem právě celkem natvrdo dostal košem, jestli za to může zklamání ze mě samotného, protože jsem se tak debilně zeptal, nebo jestli pořád převládá vzrušení z polibku. 

Několikrát se zhluboka nadechnu nosem a vydechnu pusou.

Zkouším znovu přivolat ten pocit, který jsem měl v noci, když jsme se s Loganem milovali, a kupodivu sám nad sebou vyhraju. Nastupující úzkost a stres, že nevím, na čem jsem, zmizí.

Zůstane jen dobrý pocit z toho, že jsem žil, když jsem měl možnost.

x

Do třídy přijdu úplně první, takže si zaberu lavici u okna a zaliju kaktus. Přitom popíjím kafe. Já vím, vím, měl jsem si radši koupit čaj, ale na moji obranu – školní automat vypověděl službu a v ulici naproti je jen pojízdný stánek s kávou, což mě v zásadě připravilo o možnost výběru. Každopádně si ho užívám.

Tohle je nový Nigel, kterému kofein neubližuje, ale naopak mu navozuje příjemné pocity, jak pražený serotonin a dopamin – popravdě si nejsem jistý, jaký je mezi tím rozdíl. Barryová by ale byla nadšená už jen z toho, že mám nějaké povědomí o jejich existenci.

Nový Nigel neřeší, kdy Logan napíše.

A na podmračený výraz svého kámoše Dereka reaguje úsměvem. „Ráánko.“

„No nazdar. To byla noc, kristepane, máma se spakovala a odjela. Pak volala asi o tři hodiny později, že píchla a táta jí odmítl jet na pomoc. Nakonec se domluvili tak, že jsem dojel s tátou já, protože oni dva spolu nemluvili. Navigoval mě, jak jí to kolo vyměnit, celou dobu seděl v autě. Prostě mi s tím nemohl pomoct a ještě měl narážky, že správnej chlap tohle zvládne levou zadní. Ti dva pošahaní idioti.“ Kafe mi sebere a vypije ho na jeden zátah. Vypadá nevyspale, a když se nakloní blíž, mám dokonce pocit, že z jeho trička cítím benzín.

O rodičích mluví málokdy, mnohem radši má ty moje, ale když už se o nich jednou za čas zmíní, jde většinou o podobně výživnou historku.

Za tu dobu, co Dereka znám, se asi desetkrát rozešli a pak se k sobě znovu vrátili.

Obloukem hodí kelímek vedle koše, tak ho jde sebrat. „Doufám, že ses měl líp,“ oznámí empaticky a zadívá se na mě, jako kdyby to mohl vyčíst. „Sedíš, tak to nedokážu určit.“

„Měl jsem se –“ začnu a na jazyku mám slova jako fantasticky, úžasně, nezapomenutelně. Jenže mi přesně v tu chvíli zavibruje mobil.

Když už jsi tomu svému kámošovi řekl, že ten první sex byl na hovno, tak mu laskavě nezapomeň říct, že ten druhý (a třetí) byl skvělý. A že jsem totální bůh.

Ušklíbnu se. Mnohem víc než aby mě pobavil fakt, jak dobře to Logan odhadl, mě potěší, že se vůbec rozhodl napsat. Beze slova esemesku ukážu Derekovi, ten ji přelétne očima a vzdychne. „Trochu ti závidím,“ přizná. „Ale přeju ti to. Jen doufám, že tě to v závěru nebude moc bolet.“

„V jakém závěru?“ povytáhnu obočí, protože fakt nechápu.

„Ale no tak, Nigele. Přece sis nemyslel…“ zmlkne a na chvíli se zadívá nad sebe, jako kdyby mohl něco vyčíst ze stropu, na kterém je z nějakého důvodu kečup. „Jasně, že myslel,“ dodá jakoby mimochodem.

„Co?“ doráží nový Nigel bojovně.

„Nic, kašli na to. Moc jsem se nevyspal. Nedívej se na mě tak. No dobře, jen si myslím, že tyhle věci prostě nekončí dobře.“

Vím, co myslí těmi věcmi. Vztahy. Přitom byl až do včerejšího dne nezdolný optimista, aspoň pokud šlo o sexuální orientaci angličtináře.

„No a?“

Derek přestane sledovat skvrnu a zatváří se nechápavě. „Jak jako no a?“

„Tak se to posere, vykašle se na mě, včerejšek už se nikdy nezopakuje, ale aspoň nějaký byl. Já tam v tu chvíli byl, prožil jsem si to na sto procent, miloval jsem to. Řekni mi teda proč – proč bych se teď měl vzdávat.“

Do třídy se začnou trousit další spolužáci a Derek zapadne k sobě do lavice. Nezdá se, že bych ho svým prohlášením naštval, je spíš zamyšlený. A já si zapisuju do sešitu, dělám, že nic, že se mě kurva vůbec nic z toho, co řekl, nedotklo.

x

Mám v plánu přežít trénink a pak se uvelebit na gauči s kocourem a sledovat nějakou výplachovou vědomostní soutěž. Možná přitom napsat Loganovi. Jenže Vesmír mě pravděpodobně zkouší a testuje, jestli propadnu špatné náladě, anebo jestli budu dál na vlně včerejší noci, protože sotva vejdu do šatny, musím uskočit, abych nedostal. Je to spíš reflex.

Kolem mě proletí Harrison a za ním Gaston, který ho drží pod krkem. Společně to naperou do skříňky a svalí se vedle lavičky.

V šatně je jenom pár dalších kluků. Okamžitě hmátnu pro Gastona a chytím ho kolem pasu, takže na mě přepadne. Nejsme žádná tintítka, ale jak jím cuknu, abych ho dostal co nejdál z Harrisonova dosahu, převalíme se na bok.

„Nemakej na mě, Nigele!“ zařve naštvaně.

Moore spolu s dalším spoluhráčem mezitím rovná Harrisona, který je v obličeji úplně rudý vzteky. „Myslel jsem, že jsme k sobě upřímní,“ štěkne. „Že jsme kámoši.“

„Tak to sis asi myslel blbě!“ odsekne Gaston. Zmítá sebou, ale držím ho pevně, i když mám sakra co dělat. V jednu chvíli mi sice vrazí loktem do brady, nicméně i na tomhle se mi povede najít něco pozitivního. Gaston je zatím příliš živý na to, než aby byl mrtvý.

Kdybych věděl, že mu to pomůže, nechal bych si pro mě za mě třeba zlomit nos.

„Ty sráči!“ oplatí mu Harrison. Dokonce jeho směrem flusne, ale steče mu to po bradě a Moore trochu ukročí se slovy: „Tak pozor, nebo vám napálím oběma!“

Dobře, flusnutí je trochu přehnaná reakce a já nevím, o co tady jde, faktem ovšem zůstává, že se Gaston čas od času, obzvlášť od té diagnózy, chová jako debil.

„To bude v pohodě,“ řeknu konejšivě.

„DOUFÁM, ŽE SE NEPERETE, TO BYSTE MĚ MOC NEPOTĚŠILI. ZAPOMNĚLI JSTE SNAD NA TÝMOVÉHO DUCHA?“ Trenér stojí ve dveřích a skenuje nás pohledem. Zeptá se relativně klidně, ale stejně přitom všichni nadskočíme.

Gaston se zhluboka nadechne a tlak v jeho ramenou trochu povolí. „Ne, pane.“

„Ne,“ souhlasí Harrison.

My ostatní taky řekneme, že ne. Týmový duch tady pořád je, stejně jako smrtka.

Nechám Gastona jít a zamířím ke svojí skříňce, abych se převlékl. Když je v šatně trenér, nikdo si na nic netroufne, ale skoro všichni jsou podráždění. Neshody v týmu nedělají dobrotu, obzvlášť před Vánoci.

Teď ze všech ta sváteční nálada přímo čiší.

Moore vztekle třískne dvířky od skříňky a zamíří na led. Gaston a Harrison na sebe pohlíží, jako kdyby se měli sežrat. Když jsme pak na ledě, podezírám je, že svůj vztek přetransformovali na to, aby mě v bráně zabili, protože takové mrdy jsem snad ještě nechytal. A aby toho nebylo málo, Jackson se dneska zpozdil, pro jistotu o půl hodiny, takže mě nemá kdo vystřídat.

Odcházím zpocený jak prase a všechno mě bolí. Ve sprchách nikdo s nikým nemluví. V jednu chvíli nás tam stojí deset, deset nahatých kluků vedle sebe a nemáme si co říct.

Možná jsme nikdy nebyli kámoši, ale jenom shluk náhodných lidí, co mají stejnou vášeň pro hru a chuť vyhrát.

„Jsem věděl, že to dřív nebo později přijde,“ zamumlá Moore, který zastaví u mojí skříňky tak, jak ho pánbůh stvořil. „Skrze to, co je s Gastonem.“

Hrkne ve mně. „Ty něco víš?“

„A ty snad ne?“ povytáhne obočí. „Poslední dobou není ve své kůži. V tom bude určitě nějaká holka.“

Chvíli na něj civím. Holka. Jasně. Tady se nedá nijak argumentovat a já jsem ten poslední, kdo by chtěl něco uvádět na pravou míru. V rychlosti se převleču a z šatny vypadnu mezi prvními.

„TAK HEZKÉ VÁNOCE, CHLAPCI. A DEJTE SI POZOR NA OBŽERSTVÍ, JINAK TO NEVYHRAJEME.“

„Hezké Vánoce,“ řeknu přes rameno. Uvědomím si, že mi srdce tluče nahlas, úplně závraťovitě, a jsem vděčný, když se můžu konečně nadechnout čerstvého vzduchu. Už je tma. Za tu dobu, co jsme trénovali, stačilo nachumelit a teď to taje pod koly aut. Jedno z nich patří tátovi, který na mě čeká, poslouchá rádio a jí slané preclíky.

Nabídne mi, sotva zapadnu dovnitř. „Jaký byl trénink?“

„Dobrý,“ odpovím neurčitě. V zásadě dobrý byl, měl bych na tom hledat pozitiva. Chytal jsem soustředěně, žádný přešlap. A trenér se mnou na sto procent počítá. Mám dobře nakročeno k budoucnosti, která by nemusela být úplně špatná, a v noci jsem prožil ten nejlepší sex.

Sním preclík a vytáhnu mobil. Pročítám si esemesky od Logana, ty úplně první, a táta si to nejspíš vyloží tak, že nechci, aby na mě mluvil. Nezeptá se na kamaráda, u kterého jsem včera spal. Nejspíš mu připadá, že to je moje věc.

Nebo mu připadám odporný.

Na chvíli zavřu oči.

Chci Loganovi napsat, tak šíleně moc mu chci napsat, až v jednu chvíli vážně rozepíšu esemesku. Chybíš mi. Smažu ji. Chybíš mi. Smažu ji. Derekovi jsem to řekl, jsi nejlepší. Smažu to. Nic jsem neřekl, je to naše věc, myslím na tebe, abych se nezbláznil. Smažu to.

Než dorazíme domů, stihnu toho smazat hodně.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

9 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Květa
4. 11. 2020 17:51

Hrozně moc se mi líbí, jak se v Nigelovy tluče ten jeho optimismus a naděje s úzkostmi a pesimismem. Je to svým způsobem pěkně vyvážený a fakt je to velice zvláštní, ale super, jak je to prodchnuté v každé větě.

Hmm tak teď si nejsem úplně jistá, jestli to má hlavu a patu, ale jeto autentické. 😉

PS.: Ta vychytávka v záhlaví je úžasná! Má to super šmrnc. Hned jsem musela projet všechny záložky. 😀

Essidaven
4. 11. 2020 18:29

Asi to je blbá otázka nebo jsem něco přehlédla. Proč se novela jmenuje Lucas a já, když v příběhu vystupuje Logan? 😁 Jinak příběh je moc pěkný a baví mě. Celkově musím říct, že můj šálek kávy je spíše toto nebo Pátá minuta než to psycho s Rufusem či Bludy. Takže jen tak dál a těším se na další romantické příběhy.

Marie
4. 11. 2020 22:11

Co je s Derekem? Závidí, žárlí nebo se bojí, že ztratí kamaráda?
A kdy si chlapci konečně koupí ten plášť? :-).

Nejde mi otevřít Pátá minuta. Je chyba v mé technice nebo je kniha neveřejná?

Už aby byl pátek, jsem zvědavá, jestli Nigel nějakou SMS pošle.

A poslední dotaz: trenér už ví o Gastonově nemoci?

Tereza
5. 11. 2020 23:07

Miluju ty vaše (tedy kluků) rozhovory 😀 vždycky mě to hrozně pobaví. Asi je to hodně dané tím kontrastem, jak každý z nich vyjadřuje svoje myšlenky. Ale i v ostatních knížkách se mi vždycky líbily ty konverzace hlavních hrdinů.

Karin
13. 11. 2020 19:45

Logan odkrývá trošku svojí osobnost .