„Ty si nesedneš?“

„Ani ne.“ Stojím u kamenné zídky, která je pokrytá ledovou krustou, a sleduju Dereka. Zdá se, že je v podivném zachmuřeném rozpoložení. Jeho rodiče se pravděpodobně zase hádali. Znám ho ale dost dobře na to, abych tohle téma neotevíral. Když bude chtít, začne o tom mluvit sám.

Je navlečený v černém roláku a cucá jahodový džusík. Brčkem. „Nechápu, že jsi z nás dvou ten první, kdo do toho praštil. Připadám si teď trochu pozadu. Mluv a přeháněj, jaké to bylo? Odveď moje myšlenky…“ Dramaticky mávne rukou.

Vzdychnu. „Bylo to fajn.“ Upřímně jsem přemýšlel, jestli to Derekovi říct, ale nejspíš o tom potřebuju mluvit. Nějak to v sobě uchopit, celý ten akt, který kolem mě proplul jako v mlze a zanechal po sobě následky v podobě toho, že už druhou přestávku stojím. Ze sezení mě bolí zadek.

„Fajn,“ zopakuje Derek. Samozřejmě mi ani trochu nevěří. Dopije džus a krabičku vyhodí do koše.

„No tak dobře,“ řeknu popuzeně. Mám pocit, jako kdyby mě nutil k tomu, abych si na Logana postěžoval, přičemž mojí vnitřní přirozeností je ho spíš bránit. Na druhou stranu, internet je plný článků, které nabádají k tomu, aby byl člověk ohledně sexu ke svému partnerovi stoprocentně upřímný. A tady jsem selhal já, ne Logan.

Možná, že svěřit se Derekovi je první krok, aspoň si to procvičím pro příště, pokud mi dá Logan ještě šanci. Teda pokud ji dám já jemu. Což dám, protože ho miluju.

„Ta hlavinka je zas přeplněná, co?“ zeptá se Derek chápavě.

Odloupnu kus ledu. Ideální tvar, přesně na to, abych si s ním podřezal žíly, kdyby něco. „No tak dobře,“ zopakuju pro jistotu ještě jednou. „Bylo to příšerné. Byl to ten nejhorší první sex. Nesnil jsem o tom každý den, ale když už jsem si to někdy představil, rozhodně to bylo jiné. Tohle bylo mechanické, rychlé, nepříjemné.“

„A co na to Logan?“

„Nevím. Tomu se to nejspíš líbilo, vypadal spokojeně.“

„Nigele, ty seš fakt pako. Nebylo by jednodušší mu to říct? Teď zpomal, teď mě líbej, teď tohle…“ Odlepí se od zídky a na zádech má mokrý pruh. Zrovna v tu chvíli zazvoní, tak jdeme zpátky do školy. Počítat všechny ty stupidní příklady, které jsem v Loganově teplé náruči odsunul na druhou kolej.

I když teď bych nejspíš radši řešil slovní úlohy, než abych si zopakoval to, co se dělo ráno. Jaký je objem bazénu, a o kolik centimetrů se zvedne jeho hladina, když do něj hodíme regál o váze… Jen kdybych během toho řešení mohl stát.

Ale líbání ne, to bych nevyměnil. Teplé měkké rty. Ani bych nevyměnil ruce, které pevně svíraly moje boky. Jen ten zásun, ten bych asi někomu nechal za sáček bonbónů.

„To zní jednoduše,“ řeknu napůl Derekovi, napůl sám sobě, „říct mu, co všechno má dělat. Jenže to zas tak jednoduché není. Nezapomeň, že sám sobě ještě ani nepřiznal svoji orientaci.“

„Můžeš se ho zeptat, jestli si to nechce vyměnit a být dole, že bys mu to jako ukázal.“

Zasměju se.

x

Sedím na záchodě a koukám na kachličky, hledám v jejich vzorech různé obrazce a příběhy. Tak třeba tahle šedá šmouha je trsátko a tam vedle polovina obličeje staré alkoholičky, do které zprava někdo najíždí zmrzlinářským vozem.

Hrozně by mě zajímalo, jak by to vyhodnotil psycholog. Udělám si pomyslnou poznámku, že kdybych k němu šel a on mi ukazoval obrázky s výjevy smrti, řekl bych, že vidím motýla, úplně všude. Tím se snad nedá nic posrat.

Sáhnu pro toaleťák.

Spláchnu, nasadím si kalhoty a dosednu na zavřené prkénko. Vlastně vůbec nevím, proč bych měl někam chodit. V obýváku je máma s tátou a nejspíš i Charlie a já si nepřeju vidět nikoho z nich. Od chvíle, co jsem přespal u Logana, což bylo před dvěma dny, se na něj máma nenápadně – což znamená přímo tónem vojenského maršála – vyptává. A já s ní nechci mluvit, vlastně nechci mluvit vůbec s nikým a gif z filmové adaptace Kingova TO, který mi Derek poslal, jsem si zobrazil už před půlhodinou a nechce se mi ani odepisovat.

Koukám na podlahu. Nebylo by od věci se na ni natáhnout a počkat do léta.

Haha.

Uvědomím si, že mi je fakt hrozně.

Z kapsy vytáhnu mobil, jenže mi vypadne z ruky, spadne na podlahu a vyletí z něj baterka. Vypne se a já mám co dělat, abych z toho nebrečel. Moje PUS – něco jako premenstruační syndrom, akorát se to týká úzkosti.

Narvu baterku zpátky a nesnesitelně dlouho čekám, než se telefon spustí. Mám hrozný strach z toho, že zapomenu PIN, takže se během jeho zadávání opravdu spletu. Naskočí signál i baterka, ale Logan nenapíše. Nejspíš mě nepotřebuje vidět. No a co. Tak za ním třeba zas dolezu, až ztratím nervy.

Až se jako bytost definuju. Až vstanu z prkénka.

Sedím tam dlouho a rád bych řekl, že přitom ztrácím pojem o čase, ale uvědomuju si každou uplynulou minutu, která na displeji telefonu poskočí. Takhle se mi krátí čas. Zatímco spousta lidí je tam venku a bojuje za lepší dnešky a zítřky, já svůj čas promrhávám.

Takový Gaston by dal za každou minutu bez bolesti a bez vědomí toho, že co nevidět ochrne, přinejmenším majlant. Možná by výměnou za to, aby se cítil líp, zapálil celý ten honosný barák, kde žije, kde za chvíli ani nesejde schody.

Nenávidím, co se mu stalo.

Navíc mě čeká trénink, kde mu budu muset koukat do očí, a pokud mu něco vypadne z rukou anebo pokud spadne on sám, protože ztratí cit, co pak, co řekne? Nemám tušení, jak bych se na jeho místě zachoval. Asi bych se chtěl zabít a přitom bych věděl, že na to nemám dost odvahy.

Skloním hlavu a brečím. Je to tak absurdní, protože tím Gastonovi ani za mák nepomůžu, nepomůžu ani Derekovi s jeho pitomými rozhádanými rodiči, ani sám sobě.

Moc si všechno bereš, Nigele. Děkuju za upozornění, mozku. Když už jsme u toho, proč mi teda nedovolíš, abych to pustil?

Dá se vůbec nějak vyhrát nad životem?

Smrkám do toaleťáku.

„Brácho?“ klepe Charlie na dveře. „Ty máš sračku?“

x

Procházím obchodním centrem, mám na sobě černo-červenou kostkovanou košili a v ruce držím černou bundu. Uvnitř je šílené dusno a sněhové vločky mi ve vlasech pomalu roztávají. Spíš se tak šourám kolem výloh a dávám si pozor, abych se přitom nezpotil a nedošel k Loganovi jako prase. To by pak celá ta slavná procedura, vydrbávání, mytí, vonění, oblékání, to by bylo k ničemu.

A mně to dneska fakt sluší.

Pro svoje toulky jsem si ovšem ani zdaleka nevybral tu nejlepší dobu. Všude je plno lidí, kteří šílí s předvánočními nákupy, tahají tašky, velké balíky, nebo se schází na skořicové preclíky a punče. Uprostřed nákupáku stojí velký květináč, do kterého dokonce jeden z návštěvníků zvrací. Asi viděl účet a přišlo mu to moc.

Mrzí mě, že tady nejsem sám. Kdybych mohl, nechal bych všechny aspoň na dvě minuty zmizet. Pak bych možná zvládl úplně klidně koupit to, pro co jsem přišel, aniž bych se přitom propadl do země.

Do drogerie ovšem zahnu s rozmyslem a solidní dávkou odhodlání. Nemůže to být těžší než vychytat pár gólů.

‚Jsem tady,‘ napíšu Derekovi.

Fandím ti, přijde okamžitě. Ne že vybereš něco nudného.

Zamířím k regálu, kde jsou lubrikanty a přelétnu je očima. Vážně si opakuju, že o nic nejde, jenže čím víc si to opakuju, tím silnější mám pocit, že o něco jde. Už ne o sex, tohle je přece milování.

Sáhnu pro ten nejobyčejnější průhledný gel a spěchám k pokladně. Jsem z toho tak mimo, že se ani neobtěžuju kupovat další věci, abych jakože předstíral, že účelem mého nákupu nebylo zrovna tohle. Koukám do mobilu a ženská přede mnou velice pomalu vyrovnává obsah svého košíku na pás.

Roluju zeď na facebooku.

Úplně náhodou se mi v newsfeed objeví fotka dvou kluků ve vánočních svetrech. Jde o nějakého nepříliš známého herce. Důležité je ale to, že sedí tomu druhému klukovi na klíně a vypadá přitom nesmírně šťastně. Tahle zjevná drobnost jako je příspěvek někoho na míle vzdáleného a cizího, kterého se mnou pravděpodobně spojuje jenom stejná orientace, stačí, abych přehodnotil úplně všechno.

Vezmu lubrikant a jdu ho vrátit zpátky do regálu. Místo něj vyberu jahodový a ještě ho přitom neváhám očichat, abych se ujistil, že mi vážně voní.

Kdo jsem, abych se bál za něco tak přirozeného jako je sexualita. A možná to zní banálně, ale pro mě to znamená hodně, navíc je určující, s jakou náladou později k Loganovi přijdu. Nepřilezu. Přijdu. To jsem si taky musel ujasnit.

Zaplatím a konečně se nadechnu. Asi mám rudé uši, na druhou stranu teď nejspíš ladí s košilí. Hodím lubrikant do batohu a vlezu do supermarketu. Chci přece udělat svému klukovi radost.

O nějakých dvacet minut později zaklepu na jeho dveře. Jestli jsem nervózní… Asi ano. Ale skrze to, že jsem se odhodlal, se ve mně taky odehrává něco moc příjemného. Adrenalin funguje dobře, pohání srdce, burcuje krev a tak, když Logan otevře, cítím, jak se usmívám.

„Víš o tom, že tady nebydlíš? Nedal jsem ti svoji adresu, abys toho zneužíval.“

Zas je rozcuchaný, jako kdyby se až doteď válel, ačkoli myslím, že měl odpoledne trénink. Na sobě má černé kraťasy a červené tričko, které vypadá jako dres.

„Koupil jsem ti chipsy a colu,“ oznámím na vysvětlenou a protáhnu se kolem něj, kdyby mi chtěl náhodou zabouchnout před nosem.

„Light?“ zeptá se podezíravě.

„Jasně že light.“ Skopnu boty a bundu hodím na věšák. Oproti Loganovi si v té košili přijdu trochu jako školáček, tak u ní aspoň vykasám rukávy. A jak jdu k němu do pokoje, cítím, jak mě batoh stahuje čím dál víc dolů, takže cola light, anebo lubrikant, prostě jedno z toho, musí vážit aspoň tunu. „Je tvoje máma doma…?“

„Ne.“

Stejně za námi zavřu, pro jistotu. Televize je tentokrát vypnutá a peřina zmuchlaná, na nočním stolku leží nějaká příručka hororového fanouška.

Nebyla by sranda, kdyby tam měl holku? Nebo kdyby celou tu dobu s nějakou chodil? No tak nebylo by to k popukání?

Rozepnu batoh, vytáhnu všechno, co jsem Loganovi koupil a spolu s lubrikantem mu to vrazím do ruky, možná až moc prudce, ale to jsem prostě já. Jak se k něčemu odhodlám, chci to mít co nejdřív z krku. Čímž nemyslím sex, respektive ten samotný akt. Ne. Vlastně to neplatí třeba ani u jídla, to většinou nehltám.

Prostě chci říct, že jsem v pokoji a Logan říká: „Jahoda?“

„Ten náš sex,“ polknu, „tak ten se vůbec nepovedl. Měl jsem ti to říct dřív, ale nechtěl jsem ranit tvoje city.“ Vůbec to nemá co dočinění s tím, že bych byl náhodou zbabělý. „Jenže mi došlo, že na špatném sexu nemůžeme stavět. Musíme o tom mluvit, my dva. Nechci si skrze to vytvořit nějaký blok. Takže to chci dělat znovu a pořádně.“

Zamračí se, ale jinou reakci jsem popravdě ani nečekal. „Co to meleš? Já jsem v posteli dobrej! Bylo to v pohodě.“ Aby dokázal, jak moc v pohodě, založí si přitom ruce na hrudi.

Jsme podobně vysocí, rozhodně se před ním nemusím nijak krčit, ale teď si přijdu menší, tak aspoň bojovně vystrčím bradu. „Neudělal jsem se. A pálil mě zadek.“

„A co já s tím? To jsem se o tebe měl jako postarat? Však jsi měl volné ruce, sis to mohl udělat sám, ne?“

Mluvit s Loganem je v některých ohledech maličko frustrující, ale dneska jsem nepřišel, abych prohrál, nepřišel jsem ani soutěžit. Jsem tady, v jeho pokoji, kde se židle pořád ještě prohýbá pod hromadou oblečení, abych prožil výjimečnou noc. „Takže ty to teda neumíš udělat tak, abych vzdychal a prosil, že chci ještě?“ Pohlédnu mu zpříma do očí.

Zamračí se ještě víc a najednou působí vážně naštvaně. Dokonce udělá krok blíž ke mně. „Já… Ty vole, sundej si to oblečení. Udělám ti to tak, že se z toho posereš!“ Zarazí se. „Obrazně. Opovaž se posrat doopravdy.“ Strčí do mě a já spadnu naznak do peřin. A pak se musím nadzvednout na loktech, abych mohl rozepnout všechny ty mrňavé knoflíky. Co mě to sakra napadlo, brát si košili?

Stáhnu ji ze sebe.

„Počkej,“ zakroutí Logan hlavou. „A co mám jako udělat jinak? Co se ti na tom nelíbilo?“

„Musíš.“ To je pěkně hloupá, nicneříkající věta, vlastně jedno slovo, ale nenapadne mě nic lepšího. Nechci to moc rozebírat. Všechno, co jsem doteď podstoupil, přece muselo stačit, tak mlčky koukám do těch černých očí a doufám, že mezi námi proběhne nějaký druh myšlenkové komunikace a on pochopí. Což se nestane. „Musíš mi roztáhnout zadek,“ zamumlám neochotně. „Tohle je mi trochu trapné, dobře? Třeba na dva, anebo tři prsty a přitom se starat o můj… Abych byl tvrdý.“

„Nebudu ti ho cucat!“ namítne okamžitě.

„Máš snad ruce,“ odseknu. „A můžeš mě líbat všude jinde. Prostě se mi věnuj, já nevím, jak to jinak říct. Věnuj se mi, dokud nebudu mít pocit, že když do mě nezasuneš, zblázním se.“ Cítím, že bych měl ještě něco dodat, tak dodám: „Prosím.“

„Kurva, Clane. Proč s tebou musí být všechno tak složité? Žádná holka si doteď nikdy nestěžovala,“ vzdychne. „Ale oukej, fajn, zkusím to.“

Rád bych odpověděl, že jsem extra speciální holka se stejně speciálním zadkem. Jenže on mi nedá prostor. Dojde k posteli, odstrčí peřinu kamsi na zem a chvíli si mě zblízka prohlíží. Nevím, jestli si to jenom představuju, nebo je to moje vroucné přání, ale připadá mi, že je ten pohled jiný.

Jednu ruku mi položí na holé břicho a nechá ji tam, akorát trochu zatlačí, když se skloní k polibku, ale ne tak, aby se mi chtělo zvracet, spíš na mě nalehne a já jsem jeho a ta dlaň je tak horká, horká!

Musím se vrátit zpátky na zem, respektive do postele. I náš první sex měl hezkou předehru. Od první pusy vím, že Logan líbá vážně krásně, nic z toho ale neznamená, že se povede úplně všechno.

Jenže on se snaží od první chvíle a ten pohled, kterým mě propaloval – už si vzpomínám, odkud ho znám. Podobně se tváří, když stojím v bráně a on se blíží s hokejkou a pukem. Soustředěný, klidný, jako kdyby si myslel, že ať se stane cokoli, vyhraje. Tak prosím, máma pořád říká, že soutěživost není vyloženě zdravá, ale díkybohu za soutěživé lidi, ne?

Aspoň teď.

Jednou rukou mi rozepne kalhoty a naznačí, abych je stáhnul. Což zvládnu jenom tehdy, pokud se proti němu vyklenu boky. A on mezitím udělá to samé, stáhne si tričko i kalhoty, zavrávorá a málem na mě spadne. Ušklíbne se.

Pak už to ani na okamžik není nejisté a trapné. Ruku vrátí zpátky na břicho, ale tentokrát s ní sjede níž a dráždí mě u penisu. Jeho vlastní penis tvrdne a otírá se mi o kůži u pupíku, zůstává na ní preejakulát. Ale Logan si ho vůbec nevšímá, zdá se, že ho mnohem víc zajímá můj krk, na který se přisaje, políbí mě, jemně kousne.

Horký dech a tiché vzdychnutí někde poblíž mého ucha způsobí, že mám husí kůži.

Jo, definitivně se chvěju. Zvednu ruce, abych ho k sobě přitáhnul ještě blíž, ale on mi je přirazí zpátky k matraci. Klínem se otře o můj klín a znovu mě políbí na rty, tentokrát ale pomalu, procítěně. Rozhodně přitom vlastní všechen čas světa.

Nejspíš si vzal k srdci můj požadavek, že ho chci prosit. A pokaždé, když se naše jazyky dotknou, dotknou se i naše péra, což je omračující.

Po nějaké době mě pustí, přesune se níž, sklouzne mezi moje nohy a prsty putuje k zadku. Z toho jsem trochu nervózní. Koukám s nadzvednutou hlavou na jeho výraz, než se svalím zpátky na matraci. Pak v sobě ucítím jeden prst, nejdřív opatrně, a je to sakra divné, jak kdybych měl něco v zadku úplně poprvé.

Lubrikant trochu studí a voní po jahodách.

Stydím se, tomu asi není možné zabránit, ale rozhodně nad ničím nepřemýšlím, a když přidá druhý prst a zároveň s tím se skloní a zuby mi jemně přejede po stehně, nahlas zanaříkám.

Nejdřív to dělá jenom prsty, roztahuje je od sebe a zasouvá co nejdál a druhou rukou mi honí. Já mám ruce pořád natažené nad hlavou, i když je nedrží, a pevně svírám prostěradlo. Tohle je ono, napadá mě, tohle je ono. Chci to říct nahlas, ale akorát zachraptím, tak mu aspoň tím, jak se proti němu vyklenu, naznačím, že už může. Že potřebuju.

A on se potichu zasměje.

„Pro-sím,“ vyhrknu. Jsem zpocený, ale Logan taky. Jeho prsty opatrně opustí můj zadek a další moje zasténání utlumí polibek. Zároveň s tím, jak jemně vtahuje můj ret a kouše do něj, ucítím, jak se do mě pomalu tlačí, milimetru po milimetru. Protože navzdory tomu, jak moc vzrušený je, JEŠTĚ POŘÁD NESPĚCHÁ!

Myslím, že mi mozek vylezl ušima a roztekl se do matrace, protože jsem na jednu stranu jako hadrová panenka, nechám Logana, aby mě použil, a na druhou stranu jsem ten, kdo každým gestem a nádechem prosí o víc.

Najednou si uvědomím, že je ve mně úplně celý a to už se strašně třesu.

Zastaví a nic nedělá, takže jsme jeden člověk, jeden výraz. Taky se trochu odtáhne a já si ho konečně můžu pořádně prohlédnout. Svaly na rukou se mu napínají, jeho tvář působí odevzdaně, soustředěně, a oči se mu lesknou vzrušením. Jako kdybych se celou dobu věnoval já jemu, a ne naopak.

Pohlédne na mě a spolu s tím pohne boky. Zavzdychá: „Nigele.“

Ten výraz nechci nikdy v životě zapomenout. Chci si ho vypálit dovnitř vlastní hlavy. Protože říká, že mě potřebuje, že je ze mě hotový. Že se spolu milujeme.

Poháněný dojetím a vzrušením konečně zvládnu zvednout ruce a přitáhnout ho k sobě blíž. Řeknu mu, že vyhrál, nebo mě to možná jen napadne. A on začne přirážet. Jsem si skoro jistý, že nás musí slyšet až na druhém konci Vesmíru, pokud nějaký existuje.

Popravdě mě teď ale nějaké filosofické myšlenky o nekonečnu nijak zvlášť nezajímají. Rychle zmizí.

Žiju Loganovým tělem a vycházím mu vstříc, možná dokonce nadzvednu pánev a obejmu ho nohama.

Vystříknu dřív než on, na svoje i na jeho břicho. Roztřesu se, stokrát zamumlám jeho jméno. A on zamumlá během svého vyvrcholení to moje, ten večer už podruhé. V podstatě se na mě přitom svalí, tak ho vískám ve vlasech a oba přitom nahlas oddechujeme. Lepíme. A vůni lubrikantu definitivně přebil sex.

Když se Logan po nějaké době odtáhne, připadám si prázdně. Ale uklidní mě, že nikam nejde, jenom hmátne vedle postele a sebere peřinu. Oba nás zakryje a naznačí, abych si lehl blíž. Každé jeho gesto, to, jak mi prohrábne vlasy, jak mi vlepí pusu na tvář… Působí neuvěřitelně sebevědomě a spokojeně, doslova to z něj sálá.

Zívnu a jednou rukou ho obejmu.

Ideální čas na přemýš-

S trhnutím se probudím. Nejdřív to považuju za mikrospánek, ale venku už je úplná tma a Logan vedle mě klidně oddechuje. Leží na zádech a peřina je trochu odhrnutá, takže mu kouká penis.

Potichu vstanu a jdu otevřít okno. Venku svítí lampy a v jejich světle poletují sněhové vločky. Brzy je mi ale zima, tak si odskočím na záchod – teprve tam mi dojde, že se po bytě producíruju nahý, aniž bych tušil, kdy přijde Loganova máma – a spěchám zpátky do postele.

Logan zamručí a probere se.

Nejdřív jeden na druhého koukáme, nebo jeden druhého v tom přítmí aspoň tušíme. Pak se nakloním pro polibek a on mi ho vrátí. Nemám absolutně žádnou potřebu mluvit a on nejspíš taky ne, což v jeho případě znamená neříkat nic jedovatého.

Otočím se k němu zády a přitisknu se tak blízko, jak jen to jde. Je mi tak dobře, kéž by to nikdy neskončilo.

Další milování je pomalé. Ležíme na boku a jen se kolébáme.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

12 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Anička
2. 11. 2020 17:22

Vážně mi teď asi vylézá duha z uší, jak jednou řekl Nigel. A taky se tetelím blahem a usmívám jak blázen. Ať tohle nikdy neskončí a je jim jen a jen dobře. I když se trochu obávám, že musí přijít něco, co mi tu radost překazí. Ale to nevadí.
Tím, jak vždy nadšeně čekám, než výjde kapitola, tak se mi zkracuje čas v pomyslném lockdownu a vlastně i zlepšuje nálada.
Jen tak dál! 🙂

Linda
2. 11. 2020 17:26

Takhle je to v pořádku. Ve vesmíru nastala rovnováha, Nigel je šťastný. Stejne jako já. 🙂

Kateřina
2. 11. 2020 18:17

Vypadá to, že je jahoda slavná. Mám takovou vzpomínku o jahodě, teda nemá to nic společného lubrikantem, ani džusem (nic proti :)). Je to taková příjemná vzpomínka, která se se mnou táhne skoro rok. Protože z toho vznikla pro mě přezdívka a takový pouto s jedním člověkem, kterého mám moc ráda. Protože vždycky když zazní jahoda, vzpomenu si na ten den, kdy jsem si připustila, jaká jsem a co cítím… Zpět k Nigelovi. Tahle kapitola po předchozím týdnu je nežná, krásná, spokojená. Na chvilku zavládl mír. A to moc přeji Nigelovi, protože já se nacházím ve stavu asi jako Nigel… Číst vice »

Mirek
2. 11. 2020 22:30

Oba kluci mě překvapují. Nerozhodný Nigel, který neoplývá přílišným sebevědomím a přesto jde cílevědomě za uskutečněním své představy o pěkném sexu, a Logan, sebejistý, arogantní a přitom se nechá bez řečí a protestu Nigelem vést… Moc hezky napsané…

Karin
3. 11. 2020 21:23

Krásná kapitolka moc za ni dík.

Tereza
3. 11. 2020 22:51

Moc pěkná kapitola! Jsem na Nigela pyšná, jak to celé zvládl. Přestože říct, co člověk chce, je moc důležitý, hned takhle na poprvé to může být i dost těžký. A v druhé řadě jsem taky pyšná na Logana, který spolknul svoje ego a nechal si poradit 🙂