Telefon zazvoní ve chvíli, kdy strkám plátky toustového chleba do topinkovače a vytahuju burákové máslo. A před sebou mám hotové kafe. Nic z toho mi v boji se špatným stavem reálně nemůže pomoct, ale jeden z těch největších básníků, jací kdy žili, řekl, že člověk nemůže vždycky dělat jenom to správné. Nebo to řekl Derek, už nevím.

Každopádně jsem doma sám, takže se najím, pustím porno, v mysli přivolám vzpomínku na Loganovo horké tělo a to bude celé moje nedělní vyvrcholení, než sednu k domácím úkolům.

Jo aha, ten telefon. Tak ten pořád zvoní, protože je to cizí číslo a ty neberu hned, vždycky nějakou dobu čekám a přemýšlím a představuju si, že jakmile to přijmu, uslyším hororový hlas. Něco jako: Za sedm dní zemřeš.

Nebo nabídku pojištění.

To ale není jediná věc, která mě napadne. Právě proto, že jsem doma sám, může volat kdokoli. Třeba hasiči, kteří chtějí, abych dojel k autonehodě, během které seškrabávají bráchu ze silnice, nebo někdo z Loganových spoluhráčů, aby mi řekli, že ho zastřelil nějaký šílenec v nákupním centru.

Prostě do prdele cokoli. Trhnu sebou, když z topinkovače vyletí tousty.

A hovor přijmu.

„Nigele?“ ozve se z velké dálky relativně klidně. „Čau, promiň, že otravuju, ale nemohl by ses stavit?“ Chvíli ticho. „Třeba během dneška, potřeboval bych… To probereme osobně.“

Z nějakého důvodu, byť spolu zas tak často nemluvíme a rozhodně se nikdy nepotkáváme mimo tréninky, soustředění a zápasy, okamžitě poznám Gastonův hlas. Překvapí mě, že volá, protože to je vůbec poprvé, nemám ho ani uloženého. Nanejvýš si občas vyměníme pár zpráv na Messengeru.

Vlastně se mi nijak neuleví, že je to on. To jsem prostě já. Žiju svoji věčnou trýzeň.

„Nigele?“ zopakuje.

„Jo, promiň, jsem tady. Už jsme si říkali, co je s tebou, žes nepřišel. Asi.“

„Asi co?“

„Asi bych se mohl stavit,“ vyblekotám. Ale pořád mám ten divný pocit, nikam se mi nechce. Tak podržím mobil uchem a rozdělám víčko burákového másla a pořádnou porci fláknu na toust. „Myslím dneska.“ Přidám meruňkový džem. „Není problém, normálně mi pošli adresu.“

Měl bych se uklidnit, protože pravděpodobně o nic nejde. Třeba chce pomoct se stěhováním, nebo ho hokej přestal bavit, anebo chodí do kurzu sebeovládání. Jenže to, co se mezi námi stalo na soustředění, ve mně furt je. Gaston se choval jako debil.

Radši bych… Radši bych jedl ty tousty a koukal na porno, jak jsem si plánoval.

Smetu drobky do dlaně a hodím je do dřezu.

„Super,“ řekne Gaston. „Pošlu ti ji esemeskou, díky.“ Nadechne se, nejspíš aby ještě něco dodal, ale pak si to asi rozmyslí. Najednou je ticho, a když odtáhnu mobil od ucha, vidím, že to položil.

O pár sekund později přijde adresa. Je to poblíž městské knihovny, asi tak kilák od ní, u zahrádkářské kolonie, kde se asi rok zpátky začaly stavět takové ty satelitní baráky pro rodiny. Když vezmu kolo, můžu tam být za dvacet minut max.

Kousnu do toustu a dojde mi, že jsme se ani nedomluvili, v kolik přesně bych měl dojít, a jestli třeba nepotřebuje něco donést. To je taky divné. Proč musí být svět tak divný, proč jsem já tak divný, proč za vším vidím něco víc.

Mám strach ze smrti, ze života, mám zablokované všechny čakry, nebo to je začátek nějaké brutální psychické nemoci, blabla.

I ten toust chutná divně. Vůbec nevím, jestli bylo víčko od burákového másla pořádně zavřené, když jsem ho rozdělával. Nemohla to máma koupit, když bylo otevřené? Nemohl do toho někdo flusnout, nebo do toho dát jed? A proč by to asi tak někdo dělal?

Co já kurva vím, lidi dělají mnohem horší věci.

Unaveně odsunu talíř. Dokonce jsem si k jídlu ani nepustil televizi. Možná bude nejlepší mít to rychle za sebou. Nemusím se dlouho přemlouvat, skočím do patra pro čistou mikinu, do batohu hodím mobil, peněženku a proteinovou tyčinku a stihnu naškrábat vzkaz, kam jdu, a připnout ho na ledničku, než vypadnu z domu.

Je zataženo a fouká studený vítr. Podél silnice jsou zbytky sněhu, teď vypadá spíš jako kašovitá břečka. Bude buď pršet, nebo chumelit.

Dlouho stojím před domem a přemýšlím, jestli jet na kole, jak jsem plánoval, anebo radši autobusem, a jestli se vrátit pro bundu.

Kolem projede asi pět aut, než se rozhodnu. Jdu zpátky domů, odemknu, seberu bundu, ujistím se, že mám v peněžence drobáky, a pak zase vyjdu.

Všechno mi trvá nesnesitelně dlouho. A pak už prší.

x

Hezký velký barák s udržovanou zahradou a živým plotem. Má bílou fasádu a všechno působí nově a čistě, jenže s tím, jak fouká vítr a chčije, mi to stejně připadá jako cesta ke strašidelnému domu. Za to může Logan a horory. Já se prostě nemůžu zamilovat do kluka, který zbožňuje dokumenty o zvířatech anebo animáky.

Mají zvonek, ale než ho stačím zmáčknout, dveře se otevřou.

„Pojď dál,“ řekne Gaston. „Viděl jsem tě z okna.“

A venku prší, takže vejdu.

Jsme v prostorné předsíni, kde je silná hutná vůně, asi nějaké svíčky a možná taky moučník. Sundám si mikinu a z vlasů vyklepu vodu.

„Chceš ručník nebo tak něco?“

Zakroutím hlavou. Teď, když jsem uvnitř, už mi to nepřipadá tak hrozné. Ani Gaston nepůsobí nepříjemně, nemá kolem sebe zlou auru a krom toho, že vypadá unaveně, na něm neshledávám nic divného.

Nabídne mi pití a vede mě nahoru do patra, kde má velký pokoj asi jako tři moje dohromady. Je tam uklizeno, ale ne sterilně.

„Proč tak divně čumíš?“ zeptá se Gaston. „Překazil jsem ti nějaké plány nebo tak něco? Nebudu tě zdržovat dlouho.“

„V pohodě. Jen jsem překvapený.“ Rozhlížím se kolem. Je tam hodně hokejových plakátů a na nich třeba Tyler Seguin, Claude Giroux anebo Jamie Benn. „Má to co dělat s tím, žes nehrál na posledním zápase? Myslím to, žes chtěl, abych přišel. Byla to bez tebe hrozná fraška…“

Snažím se být milý, ale on řekne překvapivě chladně: „Zvykej si.“

„Ty už nebudeš hrát?“

Neodpoví hned. Svalí se na židli, zatočí se na ní doleva, pak doprava a nehtem zkouší udělat rýhu do psacího stolu, než se donutí pohlédnout mi přímo do očí. „Nevím. Já… Kvůli tomu jsem ti zavolal. Chci ti něco říct. Naši trvali na tom, abych to řekl někomu z týmu, byla to jejich podmínka a já jsem vybral tebe. Nemáme spolu zrovna ten nejhlubší vztah, takže to nebude tak bolet.“ Nakloní se dopředu, ale pořád je dost daleko, je celý Vesmír daleko, protože řekne: „Jsem nemocný a potřebuju, abys mi pomohl, kdyby se něco semlelo před kluky nebo na stadionu. Ještě chvíli to udržet.“

Nemám tušení, co tím myslí. Trochu se mě dotkne jeho prohlášení, že si mě vybral díky našemu mělkému vztahu. Ale hlavně mě zajímá…

„Jak jako nemocný?“

Přísahám, ta otázka zní opatrně. Jako když se o vás něco hodně jemně otře.

„Mám ALS.“

Jako když dostanete pěstí. Chci říct cože, ale neudělám to, protože nemůžu chtít, aby něco takového opakoval. Vím, co to je ALS, protože internet byl jeden čas plný Bucket Challenge. Člověku postupně ochrnou svaly, zatímco mysl zůstane netknutá. Poslední dobou se o tom ve společnosti začíná hodně mluvit, takže taky vím, že na to neexistuje žádný lék. Je to právě tak definitivní jako fakt, že každý lidský život spěje ke svému konci, jen ten Gastonův dřív, mnohem dřív.

Nemůžu mu nevěřit. V téhle situaci se děsně hodí říct: „Fakt? Kecáš. To je vtip?“ Ale něco v jeho tónu mě nedokáže přinutit pochybovat. Denně si v hlavě přehrávám tolik sraček, tak proč bych měl pochybovat zrovna o tomhle.

ALS. Bylo by o tolik jednodušší, kdyby byl třeba, já nevím co, upír.

Úplně poprvé v životě se na něj podívám. Což je k smíchu, protože doteď jsem ho viděl hodněkrát, dokonce bych si vybavil i jeho péro, kdybych se fakt snažil – ve sprchách nemáme závěsy a já nemůžu říct, že jsem se nikdy nepodíval. Ale teď ho dokážu pojmout komplexně, vidím jeho slámově žluté vlasy a zelenohnědé oči. Vidím to, že když otevře pusu, aby něco řekl, má spodní zuby úplně totálně křivé, takže buď dostal několikrát pukem, což je reálné, nebo jeho rodiče neměli na rovnátka, ale jeho rodiče jsou boháči, takže by mu nechali narovnat jen půlku zubů, tomu se mi nechce věřit.

A teď nebudou mít prachy na to, aby mu zaplatili léčbu, protože žádná účinná léčba neexistuje. Konec příběhu. Bůh má pro každého vyšší záměr a ten Gastonův je chcípnout.

„Takže víš, co to je. Nemusíš se tvářit, jako kdybys to dostal ty. Nezval jsem tě, abychom si tady společně poplakali, to můžu dělat i bez tebe. Hlavně to nesmíš nikomu říct, obzvlášť Harrisonovi, on se nezdá, ale rozbrečel by se jako kdejaká buzna, bez urážky, Nigele.“

„Proč mu to neřekneš?“ Zním hrozně odosobněně, naprosto v protikladu s tím, co se odehrává uvnitř mě.

„Slyšels, co jsem řekl? Brečel by. Nechci nikomu přidělávat starosti. Prostě budu hrát dál, a až to nepůjde, odejdu. Ježiši, nečum tak, Nigele, odejdu z týmu. Umřu až mnohem později,“ štěkne vztekle.

A já jsem najednou taky vzteklý. „Tak to jsem moc rád, že sis vybral zrovna mě. Co přesně mám podle tebe dělat? Zvednout tě, když spadneš na ledě, a předstírat, že to nic není? Nebo ti pomoct zavázat brusle, nebo-“ 

„Brusle? Tak s těma ses na mě pěkně vysral, když jsem tě prosil.“

„Ale já jsem nevěděl…! Proč jsi mi to řekl? Proč sis mě pozval? Do prdele, to je tak sobecký, přeju si, abych se to nedozvěděl.“

Gaston vstane ze židle a založí si ruce na hrudi. Je o něco vyšší než já i než Logan. A vlastně i hezký, takovým speciálním způsobem, ačkoli v sobě nemá na rozdíl od Logana vůbec nic tajemného. Tak ho s Loganem přestanu naprosto nesmyslně srovnávat, jenže pak se stane něco horšího. Začnu ho srovnávat sám se sebou. Jak se bojím cizích situací a lidí, a on přitom umírá.

Přijdu si debilně. Všechny ty chvíle a momenty, kdy jsem se něčeho bezdůvodně bál. Jenže místo toho, abych teď přestal, s uvědoměním, že jsou na světě horší věci než ty, které prožívám já, se bojím ještě víc.

„Není to fér,“ opakuju, když Gaston nic neříká.

„Tak promiň, že to tvůj život tak poznamená a ztíží.“

Pomalu dosednu zpátky na kraj postele. „Ty promiň.“

„To je dobrý,“ zamumlá po chvíli. „Nedošlo mi, jak tě to vezme, když máš ty…“ Poklepe si na hlavu. 

„Jak dlouho to víš?“

Pokrčí rameny. „Asi od chvíle, co jsi zahodil hokejku a odjel z brány.“

„Myslím to, že jsi nemocný.“

„Aha. Tři měsíce. Moc dlouho ne.“ Kouká na mě, asi přemýšlí, co by ještě dodal. A pak chvíli kouká na strop, než se rozmluví. „Nemůžu říct, že bych si na to zvykl, což určitě chápeš. Někdy, když má člověk štěstí, tak tady pak pár let ještě straší, ale někdy to má rychlý průběh. U sebe bych sázel na druhou možnost. Což je na nic, chtěl jsem hrát hokej. Nevím, jestli sis všimnul, ale já hokej miluju a rád bych ho hrál co nejdelší dobu. Dokud to půjde. Kdyby to věděli kluci, chovali by se ke mně jinak, jako ke kriplovi. Ty se nemusíš rozhodovat, jestli na mě brát ohledy, anebo ne, jsi v bráně, o to jednodušší to je. Takže ještě jednou promiň, že tě stavím do téhle situace, ale slíbil jsem to našim. Už tak jsou z toho na prášky. Věřil bys, že jsou docela homofobní? Říkal jsem, že máme v týmu buzeranta a oni na to reagovali tak, jestli se sprchuješ zvlášť a jestli si nepřijdu nepříjemně. Tak jsem řekl, že si přijdu nepříjemně, protože mi brzo ochrne péro. Za jiných okolností by mě možná okřikli, ale teď si můžu dovolit ledasco, moje malé vítězství. Možná by byli rádi, kdybych byl gay, jo, teď by rozhodně byli rádi. Navíc jsou ateisti, takže žádná pozitivní vize, že přijdu do nebe. Ani já v to nevěřím. Zkouším to brát jako fakt, Nigele, popravdě ale nikoho, kdo trpí touhle sračkou, neznám a ani nechci znát, stačí, že jsem na netu viděl videa Stephena Hawkinga. Budu mít taky robotický hlas? Přestaň brečet, Nigele! Ty neumíráš. Nebo možná… Může to o sobě vůbec někdo říct, vole?“

x

Pouliční lampy jsou rozsvěcené a v tom dešti to vypadá, jako kdyby se světlo roztékalo do všech stran. Na hlavě mám kapuci, ale stejně se trochu třesu.

Nedokážu seskládat myšlenky dohromady, vím jen, že je mi blbě.

Zůstanu stát pod plechovou střechou zastávky, kde nikdo další nečeká, protože je neděle a v neděli se většinou sedí na prdeli u televize přesně, jak jsem si před pár hodinami plánoval já.

Vytáhnu mobil a rozkliknu zprávy. Není v tom nic spontánního, a naopak ani promyšleného. Mám veskrze racionální pocit, že pokud to neudělám, pukne mi srdce. 

Napíšu: ‚Mohl bych se u tebe stavit?‘

A zprávu odešlu Loganovi.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

8 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Květa
28. 10. 2020 18:46

Oh bohové… Tak tohle jsem vůbec nečekala…

Tereza
28. 10. 2020 21:44

Wow…zápletka houstne. Čekala jsem, co se nakonec dozvíme jako důvod podivného Gastonova chování, ale něco podobného mě vůbec nenapadlo. Navzdory tomu, že je kapitola dost smutná a depresivní, je to zajímavý zvrat. Stále napnutá, čekám, co bude dál.

Karin
29. 10. 2020 19:29

Tak to byl šok netrpělivě budu čekat na další díl.

Ruby
29. 10. 2020 20:20

Sakra… Čekala jsem, že bude problém, ale tohle je desítky kilometrů za veškerým očekáváním. Což je dobře v tom smyslu, že wow! Je to perfektně napsaný a člověk nemůže nic předvídat. Ale na druhou stranu špatný, protože jsem chvilku neměla daleko k tomu, abych musela zamáčknou slzu. Říkám si, že pro oba je to fakt těžký. Gaston je na tom špatně a bude hůř a Nigel… Hádám, že všechny jeho úzkosti a špatný stavy by se po tomhle mohly ještě zhoršit. Což je zlý vždycky.
No nic… Skvěle napsaný, plný emocí… Dobrá práce. ^^