„Dávej pozor!“

Spíš náhodou než úmyslně vyrazím puk. Jako kdybych stadion před sebou viděl rybím okem. Jsem fakt hotový, a i když jsem měl předtím doslova zasranou hlavu, teď nic. Z dálky slyším led pod Loganovými bruslemi a každý můj výdech se hlasitě rozléhá kolem.

Není to ale předzvěst žádné úzkostné ataky. Jenom dostávám na prdel, což je prostě fakt. Logan je výborný útočník, mít ho v týmu, vytáhne nás to zase o level výš. Jeho hromotlucký způsob hry mate a vždycky, jakmile vysekne nějakou úžasně ladnou a přesnou kličku, přestávám stíhat.

A je mi horko, do prdele, je mi fakt horko. Sice hrajeme jeden na jednoho, ale potřeboval bych víc hráčů, mezi které bych mohl rozprostřít pozornost. Soustředit se jen na něj je únavné, jako kdybych se snažil delší dobu civět do jednoho místa na zdi a nemrkat přitom. Až na to, že on není místo na zdi, ale pohyblivý terč.

Na který nemůžu nic střelit, protože moje úloha je stát a chytat.

Jsem si naprosto jistý, že Loganovi přesně tohle rozložení pozic vyhovuje, je rád aktivní, možná by potřeboval být aktivní i v rámci…

„Neflákej to!“ štěkně.

Určitě hrajeme už přes hodinu. Navíc jsem nás na začátku zdržel, protože mě nenapadlo obléct si výstroj. Do poslední chvíle jsem netušil, jestli budeme vážně hrát, nebo dělat jiné věci. A Logan byl na ledě, čekal, než se převleču, řekl to snad nemyslíš vážně, Clabe, a pak začal hrát obzvlášť zuřivě.

O esemesce, kterou jsem mu poslal, nepadlo ani slovo.

Nejdřív jsem měl tisíc otázek a silnou potřebu mluvit, teď mi jde spíš o to nějak přežít dalších pár minut, než Logan zavelí konec. Trenér by se dmul pýchou, kdyby věděl, kolik času věnuju tréninku. Proto jsem taky tady, že jo, rozhodně to nemá co dělat s tím, jak neuvěřitelně sexy Logan je. 

Zamrkám, abych dostal pot z očí, a přesně v tu chvíli mi kolem hlavy proletí puk. Možná dokonce škrábne helmu.

Logan beze slova dojede k mantinelu a zamíří k šatnám.

Nevím, jestli jsem ho svým výkonem otrávil, anebo unavil, neznám ani jeho oblíbenou barvu, vlastně, když nad tím tak přemýšlím, nevím o něm vůbec nic, krom jména, výšky, váhy a toho, jak se tváří během orgasmu.

Unaveně stáhnu helmu, napiju se a jdu za ním do šaten. Zaprvé potřebuju nutně doplnit kalorie, zadruhé bych se ho mohl zeptat, jestli nechce jít ke mně domů. Že by to pro mě bylo ponižující, to se zrovna říct nedá, jen bych byl radši, kdyby se mnou mluvil víc narovinu. Pojmenoval všechno, co spolu děláme, informoval mě, co ještě dělat budeme, případně nastavil nějaké hranice.

Ty můžu v tuhle chvíli jen tušit.

Sotva vejdu do šatny, otevřu pusu, ale pak ji zase zavřu. Nejsme tam sami. Krom Logana je tam dalších pět kluků, kteří se převlékají.

V první chvíli ve mně hrkne a červená kontrolka uvnitř mojí hlavy začne bzučet, že je to fakt past a já teď dostanu na budku, ale stejně rychle se dokážu uklidnit. Protože to nevypadá, že by Logan ty kluky znal. Vlastně je bere na vědomí podobně jako mě. Vůbec.

S osuškou kolem pasu projde kolem a zapadne do sprch. Když se vysvleču z výstroje a následuju jeho příkladu, je už osprchovaný. Očividně spěchá, aby se mnou nemusel nic mít.

Nechci mu to v žádném případě ulehčovat, takže sebou hodím a za chvíli už jsem zpátky v šatně.

Logana najdu stát u skříňky, s jednou nohou v nohavici a mobilem v ruce, jak zamračeně zírá na displej. Kromě něj už v šatně nikdo není. „To si snad dělá prdel! Debil. Kde mám teď shánět někoho jiného…“ Vztekle něco nacvaká a mobil vrazí do kapsy. Natáhne si kalhoty a zapne poklopec. „Jdeš se mnou do kina. Dělej!“

Chvíli trvá, než mi dojde, že mluví na mě. Odtrhnu pohled od jeho nahého hrudníku a zmuchlaný ručník strčím do tašky. „Myslel jsem, že to s tou esemeskou bylo fiasko, ale když mě zveš na rande…“ řeknu klidně a zatímco si natahuju boxerky, ignoruju srdce, které mi podle všeho právě zkouší vymlátit do hrudníku díru.

„Jakou esemeskou? Co to meleš?“

„O víkendu jsem ti psal, ptal jsem se, co děláš,“ připomenu opatrně.

„Jo aha. No tak to už nedělej,“ zchladí mě okamžitě. Přetáhne si přes hlavu tričko, obleče mikinu, hmátne pro bundu a zabouchne skříňku. „Tak pohneš si, nebo co bude? Film začíná o půl sedmé a já si chci koupit ještě nachos a colu.“ Zmlkne, jako by ho právě něco napadlo, a po tváři se mu rozlije úšklebek. „Ale když je to podle tebe rande, tak mi nachos a colu hezky zaplatíš.“

„Když je to rande, mělo by to být rande se vším všudy.“ Dojdu k němu a políbím ho. Respektive chci ho políbit, jenomže on mi připlácne dlaň na obličej a odstrčí mě se slovy: „Nedělej píčoviny a pojď.“

Poslušně se doobleču a seberu tašku s výstrojí. „Tohle potáhneme s sebou? Nechceš se stavit u mě doma?“ A políbit mě, řve moje pusa. Políbit mě a natlačit do matrace.

Poskočím na místě, abych se uklidnil.

Logan povytáhne obočí. „Ty mě snad neposloucháš. Co jsem říkal? Že kino začíná už za patnáct minut. Chápu, že seš dost holka, ale jednu tašku snad ještě udržíš.“

Nemůžu si to brát osobně. Zaprvé pořád nedokážu uvěřit, že bych s ním měl jít do kina, to moje hlava prostě nebere – a nejen hlava. Zadruhé je řeč o Loganovi, a pokud by mě jeho kecy měly vykolejovat a zraňovat, asi by se mezi námi doteď nic nestalo.

Fascinuje mě, protože mi připadá úplně jiný než všichni, které jsem kdy poznal, což může být první příznak osudové lásky, ale zas nechci předbíhat. Něco na jeho osobnosti, ta drzost, neotesanost a hrubost, se mi líbí.

A jsem zas zpátky u toho, že mě asi vzrušuje, když se mnou někdo jedná tak povýšeně, jinak si to nedovedu vysvětlit. Nemůže za to žádné vnitřní přesvědčení, kdy bych si myslel, že Logan svoji nesnesitelnost jenom předstírá a ve skutečnosti je to extrémně citlivý kluk.

Podle mě nejde o žádnou pózu, ani masku, způsobenou tím, že mu v minulosti někdo ublížil a bla bla bla. Prostě takový je, a i když to s ním zatím nebylo jednoduché, vidím v tom rozhodnost a jasně definovaný postoj k životu.

A z toho mně, klukovi s úzkostí, který zpochybňuje všechny a všechno, a nejvíc sám sebe, prostě tvrdne.

Rychle posbírám svoje věci a spěchám za Loganem. Tašku si hodím na záda a hokejka z ní kouká jako periskop. „Když jsem holka, vážně chceš, abych ti něco platil? Neměl bys koupit nachos ty mně? Mám rád rajčatovou omáčku, co ty?“

Logan se hraně zasměje. „Ježiši, to bylo vtipné. Až se za břicho popadám.“

Je tma a chladno, takové, že možná začne chumelit. Takže si nasadím čepici, i když v ní vypadám jako debil. Taky mě napadne nacvakat esemesku mámě, která mě chtěla okolo půl sedmé vyzvednout, až pojede z obchoďáku.

Jdu do kina. Zaváhám. S Loganem, dopíšu. Pak mobil vypnu a schovám do kapsy.

Jednoduché, ale vážně bych si moc přál trochu vnitřního klidu. Na infarkt jsem pořád dost mladý.

„Nepředstírej, že nejsi nadšenej, že jdeš se mnou do kina,“ popíchne mě Logan, jako kdyby přesně věděl, co se mnou jeho přítomnost dělá. „Vsadím se, že si nad tím budeš celou noc honit.“

„To víš, že jsem nadšenej,“ přiznám upřímně. A určitě se přitom usmívám jak blbeček. „Když jsem s tebou, mám péro v kalhotách. Teda mozek.“

Moje rande pobaveně zakroutí hlavou. „Když máš mozek v kalhotách, kde máš v tu chvíli péro? V zadku?“

Vylezu na obrubník a jdu po něm. „Co ta omáčka? Jakou máš rád?“

U Dereka bych znal odpověď na sto procent. Bože, nikoho na světě neznám tak dobře jako Dereka, snad ani bráchu. Ale ani jeden z nich, nehledě na to, jak velké spolu máme pouto, není v tuhle chvíli svojí existencí zdaleka tak zajímavý jako Loganova odpověď. Omáčka versus dlouholeté vztahy, ale já umírám touhou vědět o Loganovi víc.

Nějakou dobu se zdá, že neodpoví. Krčí nos a tváří se, jako kdybych pokládal extrémně osobní a kompromitující otázky. Pak ale spustí: „Koupíš mi směs. Mám rád všechny. A colu light. A ne proto, že si hlídám kalorie, nejsem debil, ale protože chutná líp.“ Zvedne ukazováček a ukáže na mě. „A ne, nechutnají stejně, jasné?“

Slezu z obrubníku a zastavím. Čekáme na křižovatce, až padne zelená. „Jasné. Nechutnají stejně. Obě jsou podobně hnusné. Takže… Co to pojmout tak, že se líp poznáme?“

Než spolu strávíme zbytek života. A tak.

Naskočí zelená, ale Logan dál stojí na místě. „Během filmu prostě budeš sedět vedle mě a mlčet,“ řekne naštvaně. „Žádný poznávání. Žádný rande. Žádná romantika. Dokážeš to?“

Převáží ve mně argumentační expert, a tak vyhrknu: „Líbíš se mi.“

Logan protočí oči v sloup a vejde na přechod. „Já vím,“ řekne suše. „Máš rád horory?“

Je to test? Testuje mě? Mám říct, že jo? Mám je rád? Přepadne mě panika. Logan se nikdy na nic neptá, takže když už to udělá, může to znamenat, že mu na odpovědi vážně záleží a podle toho se bude odvíjet všechno ostatní.

Mám teda rád horory?

Vrazím ruku do kapsy, protože první, co mě napadne, je, že zavolám Derekovi přes FaceTime a zeptám se ho na názor. Myslíš, že mám rád horory, když jsem se málem podělal strachy u Šestého smyslu? Je to vůbec horor, nebo děsivé drama?

Mám rád horory? TAK MÁM?

Využít přítele na telefonu nepřipadá v úvahu. A intuice napoví odpovědět kladně. „Béčkové jo,“ řeknu opatrně, když už mlčím moc dlouho. „Třeba Frankensteina.“ I z toho důvodu, že je to oblíbený film mého táty a já si v tu chvíli nedokážu vybavit nic dalšího. Teda krom Šestého smyslu, ale u toho si nejsem jistý žánrem…

No poser mě, už jsem zase v nekonečné spirále.

„Vsadím se, že myslíš některou tu novější verzi,“ odpoví Logan otráveně.

Nevím, že jsou i novější verze. „Myslím tu z roku 1930, 31 nebo 32, nevím přesně, o jaký rok jde. Když jde o horory, mám rád starší věci, u těch se tolik nebojím a kolikrát mají super efekty. Ne?“ To ne řeknu hodně opatrně. Jsou to moje zadní vrátka, kdybych chtěl odpověď změnit. 

Sázka do loterie. Možná, že Logan staršími filmy opovrhuje.

A pak mi to dojde. Proč by mi mělo záležet na tom, jestli má stejný vkus? Neměl bych potlačovat svoji osobnost, jen protože je tak… chutný!

Asi už mám hlad.

„Ty jsi neviděl Frankensteina z roku 1931,“ oznámí.

Což se mě dotkne, protože jsem na to z donucení koukal tolikrát, až se mi to začalo upřímně líbit. V podstatě jsem neměl na výběr. „Náhodou viděl. Hraje v tom ten herec… Boris?“

Logan se naprosto neočekávaně rozzáří. Celá jeho tvář se promění, najednou je v ní něco hřejivého a přívětivého. „Karloff! Panebože! Ty… Já miluju starého Frankensteina! I Nevěstu z roku 1935. Všechny staré horory. Viděls Kočičí lidi? Z toho uchcávám pokaždé, když to vidím. Ale mám rád i novější! Saw je pro mě jednička. A když jsem slyšel, že bude pokračování se Samuelem Jacksonem… Panebože! Myslel jsem…“ Z ničeho nic se zarazí. Vypadá to, jako by byl v rozpacích. „Jestli budeš pořád zdržovat, nechám tě stát před sálem. Pohni trochu.“

Vejde dovnitř a dá si záležet, aby mi nepodržel dveře.

Logan, který má rád horory a colu light. Vlastně mi připadá ohromné, že se neuhlídal a něco mi o sobě prozradil.

Hřejivý pocit, který mě naplňuje od hlavy k patě, nejde přenést. Zatím nevím, jak s tím naložit, a tak si to pro sebe nijak nedefinuju.

Stáhnu čepici a vejdu dovnitř.

Všude voní popcorn a na zdech jsou digitální tabule, na kterých problikávají plakáty. Je to nejmodernější kino tady ve městě, s podlahou pokrytou červeným kobercem.

Ve frontě u občerstvení stojí ten nejkrásnější kluk s uhrančivýma černýma očima a čeká, až k němu přijdu. A já byl vždycky trochu srab, co se velkých gest týče, ale teď, jen kdybych mohl, neváhal bych ani minutu a políbil ho před tou holkou, před tou rodinou s malými dětmi, před dvěma postaršími bábami, před každým, na stupínku vítězů, protože jo, jsem vítěz.

Jsem v kině s Loganem.

Ať si říká, co chce, tohle musí být rande.

Připadám si jak žárovka, když mu kupuju velké nachos s oběma omáčkami a k tomu colu light. Začínám dokonce chápat, proč má LGBT komunita ve znaku duhu. Určitě mi zrovna teď vystupuje z uší.

Koupím nachos i pro sebe. A velkou pepsi.

V duchu rozhodnu, že já a Logan máme vlastní komunitu a svět pro sebe. Na tom záleží.

Držím kelímek a brčkem šťouchám do kostek ledu. Pohodím hlavou k jednomu z plakátů. „Takže jdeme na V zajetí zdí? No dobře. Zavřít oči můžu vždycky, že jo. Táta má taky rád horory, mimochodem. Ne že by je žral, ale už jich viděl hodně. Moment… Teď si vzpomínám, že jsem viděl Saw! Když jsem byl menší. Myslím, že ta loutka je jedna z nejhnusnějších věcí na světě. A to se Derek jednou přímo přede mnou poblil na stůl…“

Zmlknu, když mi Logan položí prst na rty. „Nemel furt,“ odtuší. „Nikoho tvoje historky nezajímají.“ Pak mu nejspíš dojde, co dělá, a rychle prst stáhne. „A neslintej,“ štěkne trochu nervózně. Předstírá, že si prst otírá do rukávu.

Nakonec se usměje.

A mně to dojde. Po všech těch úvahách, hromadách myšlenek, kdy jsem se brodil v kartotékách svojí hlavy, po vší nervozitě, nejistotě, hovadinách, co jsem kdy vypustil z pusy, mi dojde…

Že jsem se do něj vážně zamiloval.

Na chvíli mám pocit jasnozřivosti. Nic na světě není těžké, už mě nemusí trápit neustálá potřeba věci popisovat a definovat, protože tohle je definice všeho. Jsem zamilovaný do Logana.

Tady je menší sek.

Uvědomím si, že sedím na sedačce v řadě E, takže jsem asi došel do sálu.

Pepsi mám položenou v držáku na pití a světla zrovna zhasínají. Jenom na schodech jsou slabé svítící pruhy, to aby diváci při cestě na záchod nezakopli. Ale když se moc nenakláním doprava, nevidím je, takže mě to nemusí trápit. Protože proč bych se nakláněl doprava, když Logan sedí vlevo?

Film začne a já potichu dlouze vydechnu.

Natočím hlavu k Loganovi, který upřeně pozoruje plátno. Pohledem sklouznu k jeho ruce, kterou má volně položenou na opěrce, a zrovna, když mě napadne, že bych ho zkusil chytit, přitáhne si nachos a začne klidně jíst.

Takže udělám to samé. Jím, máchám nachos v rajčatové omáčce a sleduju, jak nějaký duch postupně masakruje celou rodinu, která se před nedávnem nastěhovala do velkého starého domu ve snaze pokusit se o nový začátek, hned po tom, co manžela vyrazili z práce, a v průběhu se ukáže, že to nebyla tak úplně jeho vina, a manželka, která svůj smutek tajně zapíjí, je s tím domem nějak spojená a mají s duchem pouto, duch ji postupně nabádá, aby obětovala jedno ze svých desetiletých dvojčat a ona se rozhodne obětovat to zlé, ale protože jsou to jednovaječná dvojčata, obětuje omylem to hodné a duch se s tím druhým děckem spojí a celou dohodu zruší…

Jo a ten manžel, tak ten umřel už na začátku. Vlastně ho nevyrazili z práce, ale měl pohřeb, trochu jsem to popletl.

Aha, tak jí z toho začalo přeskakovat právě kvůli tomu, že on zemřel, a proto se snažila zabít jedno ze svých dětí. Proto pije. A vodku schovává v pračce. Děti ale vědí, že pije. Duch řídí všechno. Zdá se, že i místní nemocnici.

Dojím nachos a znovu pohlédnu na Loganovu ruku, která je zpátky na opěradle. Ošiju se. A trochu nenápadně, v podstatě omylem, tu ruku chytím, propletu s ním prsty a palcem ho pohladím po zápěstí.

Logan neucukne. Vlastně vůbec poprvé za celou dobu odtrhne pohled od plátna a chvíli zpytavě hledí na naše ruce. Vidím ten pohled i v té tmě, protože duch zrovna pustí v domě všechna světla a zapálí dříví v krbu.

„Jestli to někomu řekneš, zabiju tě, jasné?“ zašeptá Logan výhrůžně. Ale nepustí mě. Zamiloval jsem se do něj a on mě pozval do kina.

Uvolněně se rozvalím na sedačce, a zatímco se držíme právě tak obyčejně jako kterýkoli jiný pár, kde jsou dva lidi, kteří se mají rádi, můžu konečně začít věnovat pozornost tomu, co se přede mnou odehrává na plátně. Plátno. To velké, protože plátna jsou velká.

Držíme se za ruku.

Překvapivý zvrat večera je, že ten duch byl celou dobu manžel té ženské a nebyl to duch toho domu, ale něco jako džin její cestovní placatky a snažil se ty děti chránit. 

Pamatuju si to naprosto přesně, i když jsem se celou dobu koukal na Logana.

x

Jdeme spolu po ulici a tentokrát už opravdu chumelí. Nad hlavou máme hvězdy, které nejsou kvůli smogu vidět, jejich existence je ale téměř průkazná, protože… Kdy jindy by tam měly být, když ne dneska?

Dopiju pepsi, vyhodím kelímek a vrazím ruce do kapes.

Logan odhadem už nějakých deset patnáct minut zapáleně mluví o filmu a hodně přitom gestikuluje, až se mu taška s hokejkou převaluje z jednoho ramena na druhé, takže ji musí dorovnávat. Taky si každou chvíli odhrnuje vlasy z čela. Jak na ně dopadají vločky, má je mokré.

Probere V zajetí zdí od scénáře po nasvícení, zvuk a střih. A nic z toho nezní amatérsky, takže se nejspíš vyzná, takže mě nejspíš čeká několik dlouhých bezesných nocí, kdy se budu zkoušet všechny tyhle informace doučit a dostat je do hlavy, jen abych na něj během příštího setkání udělal dojem.

Vidět ho mluvit tak nadšeně a zaujatě je vlastně další ohromná věc. Přijde mi, že je uvolněnější než před filmem, a nehledě na to, že mě okamžitě pustil, když se začalo v sále rozsvěcet, už se aspoň nechová, jako kdybych měl lepru.

Když probereme film, nějakou dobu jdeme mlčky, než se ho zeptám, z jaké části města je a on otázku ignoruje stejně jako všechny otázky, které cílí na jeho osobní život.

Radši prohodí: „Už se těšíš, jak vám v sobotu zase natrhneme prdel?“

„Ale no ták,“ protáhnu. „Připomeň mi, kdo prohrál na posledním přáteláku.“

„Předtím jsme vyhráli my. Takže je to jedna jedna. Teprve teď se rozhodne. Máš strach?“

Logan jde chvíli pozadu a v téhle části parku nikdo není. Chtěl bych mu rukama zajet do zadních kapes a políbit ho. Což nezkusím. Odpálkoval by mě. Místo toho si z nosu sfouknu sněhovou vločku dřív, než roztaje.

„Nemám strach,“ odpovím. „Máme toho nejlepšího brankáře.“ Napodobím ukňouraný tón ve snaze imitovat Logana a ukrást mu tak jeho typické popíchnutí. „Co se rozbulel jak malá holka.“ A pak normálním hlasem dodám: „Já vím, já vím. Další argumenty nemáš.“

„Protože žádné další nepotřebuju!“ namítne pobaveně. „Tohle bohatě stačí. Vyhrajeme, tomu prostě nemůžeš zabránit.“

Zastavím pod lampou. Sice se říká, že pod lampou je největší tma, ale pěkně mi svítí do očí, takže si je zacloním. „Chceš se vsadit?“

„O co?“

„Když vyhrajeme, tak…“ Ukročím dozadu a rozhlédnu se, abych se ujistil, že nás nikdo nemůže slyšet. „Mě můžeš potěšit,“ dodám jakoby nic. „Jazykem.“ Můj penis ten nápad rozhodně ocení jemným cuknutím.

Zato Logan jeho nadšení nesdílí. „Ses asi posral, ne?“ vyjede.

„Takže tomu vítězství moc nevěříš, co?“ rýpnu si.

Vidím na něm, že je fakt naštvaný, protože jsem trefil citlivé místo. Logan je hodně soutěživý a taky sebejistý kluk, máma ho vlastně odhadla docela dobře. A právě proto, že je tak soutěživý a sebejistý, procedí skrz zuby: „Fajn. Když vyhrajeme, vykouříš mi. Když vyhrajete vy… Ale počkej, to se nestane.“ Propaluje mě tmavýma očima a přitom natáhne ruku, aby naši sázku zpečetil.

A já ji stisknu, toho dne už podruhé. Držím ji o trochu déle, než je nutné. „Uvidíme,“ řeknu blahosklonně. Klukovi, do kterého jsem se zamiloval. „Slyšel jsem, že se ten nejlepší brankář bude fakt snažit.“

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

10 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Kateřina
21. 10. 2020 17:32

Tak tohle byla zatím jedna z nejlepších kapitol. Jak Nigel prohodil, že má mozek v kalhotách…Rozesmála jsem se na celej byt, možná až do prvního patra. 😀 A jak si přiznal, že se zabouchnul? Panejo. A Logan? Panejo. Ten mi vyrazil dech. Ukázal se z jiné stránky, kterou dobře znám a mám ho čím dál víc raději. Líbí se mi, jak jsou zároveň kluci odlišný a podobný. Skvěle se hodí k sobě. A jak mají svou vlastní komunitu a ta duha vystupující z uší? Pecka. Celá kapitola je pecka, cool, něžná… Těším se na pátek.

Anička
21. 10. 2020 17:37

Já vždycky čekám na pátou hodinu jak malé dítě na Ježíška, fakt! A zatím mě to nikdy, narozdíl od Ježíška, nezklamalo.
Panejo! Já oficiálně zbožňuju Logana, on o těch filmech klábosí tak nadšeně, že se v něm vidím.
Nemůžu se dočkat pátku, je to skvělost.
Jen tak dál.

Karin
21. 10. 2020 21:11

Krásná kapitolka jen jsem zvědavá kdo vyhraje.

Eliška
21. 10. 2020 22:24

Uuuu sázky já miluji! A jak dopadne tahle mě doopravdy zajímá. Jaké neuvěřitelné štěstí, že tenhle skvost vychází 3krát do týdne! Skvělá kapitola ^^

Tereza
22. 10. 2020 21:47

Super kapitola! Baví mě, jak spolu kluci komunikují. Zatím to vypadá, že Nigel Logana svoji upřímností nakonec zvládne 🙂 Držím mu palce! Logan mě moc baví.