Zdá se mi, že lezu na vysoký strom, který nemá konce. Pod dlaněmi cítím drsnou kůru a poblíž voní smůla. To si uvědomuju nejvíc, zatímco lezu. Že tam voní smůla, zvláštně, hodně aromaticky, a z nějakého důvodu připomíná javorový sirup.

Zkusím se olíznout, což les rozesměje. Nejspíš je to docela podlý les.

S trhnutím otevřu oči a spolu s tím i pusu. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, kde jsem. Autobus vybere další zatáčku a poskočí. Dotknu se čela, protože mám pocit, že mi na něm něco překáží, a ještě víc tak připlácnu… „Vy jste fakt čuráci! Čí to byl nápad?“ Opatrně sundám přilepený toust. Javorový sirup mi teče mezi oči.

Kluci se okamžitě přestanou smát. Harrison předstírá, že v batohu hledá sluchátka, Gaston působí totálně zažraně do knihy Dvě věže, Moore krká abecedu, Jackson spí…

„CO TO TAM VZADU DĚLÁTE?“ zeptá se trenér.

„Nic, trenére,“ zahučí všichni jako jeden muž.

„TAK DOBŘE.“

Hodím toust do sáčku, ten zavážu a zavěsím vedle sedačky a do hlavy si uložím upomínku, abych ho pak vyhodil. Upomínka hezky pěkně v kartotéce hned vedle Loganova orgasmického výrazu. Od chvíle, co jsme si navzájem vyhonili, nemyslím v podstatě na nic jiného, takže je otírání sirupu z čela nakonec vcelku příjemná změna. Zaksichtím se na Harrisona, protože sedí nejblíž, a pak vyhlédnu z okénka.

V duchu si slíbím, že všem nacpu bramborovou kaši do bot, vymačkám zubní pasty, otřu si zadek do povlaků jejich polštářů, ale můj zrádný mozek, obtěžkaný dvěma koulemi, přitáhne zpátky Logana a mně se na obličeji objeví takový ten něžný připitomělý výraz.

Koukám z okénka, jak autobus uhání krajinou. Čekají nás dva dny na chatě za městem. Bruslit se tam nedá, ale o to stejně nejde. Trenér pořádá podobné akce několikrát do roka, abychom utužili vztahy v týmu. Většinou chodíme běhat do lesa, v malé tělocvičně hrajeme florbal, posilujeme, hrajeme různé hry na zlepšení koncentrace a postřehu. Je to docela psina, ale zrovna teď moje srdíčko protestuje, protože je každý další kilometr dál od Logana. Ten sice jednoznačně přikázal, abych v pondělí přišel na stadion, ale vzhledem k tomu, že si dělá, co chce, je dost dobře možné, že se během víkendu objeví u mě doma. Nadržený, horlivý, s horkou pusou, no a já tam nebudu, abych ji zulíbal.

Jsem až fascinovaný svojí tupostí, tím, jak se moje psychika z devadesáti procent soustředí na fyzično. Tím, jak moje původní zalíbení pomalu přerůstá do erekčních rozměrů.

Otráveně sáhnu do kapsy, vytáhnu mobil a přečtu zprávy od Dereka, který mi psal, zatímco jsem byl v limbu. Jedna z nich se týká jídla, zatímco ty další dvě pomocí messengerové samomluvy otevírají téma – říct učiteli angličtiny, že se mi líbí, nebo ne?

Nedělej to, napíšu. A protože mi to okamžitě připadá kruté, přidám srdíčko. Jenže to je hloupost, protože srdíčko naopak vyjadřuje zalíbení, sdílnost a lásku. Přidám proto naštvaného smajlíka. K čertu, jsem strašně unavený. Protřu si oči, v tom pravém mě štípe sirup, a soustředěně nacvakám: Nebo to udělej, jestli cítíš, že tě to jinak bude pořád žrát. Myslím, že je lepší odpovědi znát, ať už jsou jakékoli, než žít v nevědomosti.

Pak napíšu vole, abych nezněl jako buzna, na což Derek reaguje vysmátým smajlíkem. Pošle fotku z kavárny a dodá, že možná vymýšlí hovadiny a potřebuje, abych se vrátil a překazil mu kdejakou blbost.

Na to reaguju větou, že blbostem nezabraňuju, ale sám je dělám.

Ptá se, co tím myslím.

Vypnu data. Je to celkem nelogické, jelikož si od první chvíle říkáme všechno, ale z nějakého důvodu mi nepřijde jako dobrý nápad popsat mu, jak jsme si s Loganem vyhonili, přímo do chatovacího okénka. Nejspíš mu to stejně nakonec řeknu osobně, v tomhle mám pěkně proříznutou držku, ale teď ne. Teď cítím, že si to chci uchovat, něco, co je mezi mnou a Loganem. V duchu to nazývám naše věc.

Já, Logan a naše věc.

Chci mu napsat, vážně hodně. Poslat úplně prostou a jednoduchou otázku, jak se má, jak strávil včerejší odpoledne, jak se vyspal. Zeptal bych se na cokoli. Na jeho rodinu, život mimo hokej, další koníčky a zájmy, jestli si předplácí Netflix, jak se jmenuje jeho nejoblíbenější skupina, jestli chce žít v baráku u moře – tady bych připsal, že já ne, čímž se nejspíš liším od zbylých osmadevadesáti procent populace.

Moře je moje negativní představa nekonečna, nemám rád hloubky. A když na to přijde, nemám rád ani výšky, ostré výčnělky skal a vrcholky hor, kde je řídký vzduch. To bych o sobě Loganovi řekl, že jestli si mě jednou bude chtít vzít, budeme muset žít někde na poli.

Ušklíbnu se.

„UŽ JSME TADY, KLUCI. VŠECHNO SI POSBÍREJTE, NENECHÁVEJTE TU ŽÁDNÉ ODPADKY. VZBUĎTE JACKSONA. VÝBORNĚ. TENHLE VÍKEND SI UŽIJEME.“

Sáček s toustem se smutně pohupuje sem tam, když autobus couvá k chatě. Seberu ho, spolu s ním i batoh, a jdu ven mezi prvními. Po několika hodinách jízdy mě brní nohy. A abych nezapomněl, k čelu mám přilepené vlasy.

V nějakém divném rozmaru, nehledě na to, co jsem si předsevzal a řekl, napíšu sebevražednou esemesku: „Co děláš?“ a pošlu ji Loganovi. Je to z mojí strany hodně nepromyšlené, ale slunko nad chatou svítí, ptáci zpívají… Kdo by téhle idylky nevyužil k tomu, aby si během vteřiny podělal život?

Nahlas vzdychnu a čekám, až řidič otevře úložné prostory, kde máme cestovní tašky.

x

Pokoj je malý. Dvě úzké postele, mezi nimi stolek a okno s výhledem na les.

Jako spolubydlícího dostanu Gastona. Rozdělení většinou nikdo moc neřeší, protože máme obecně dobré vztahy, ale stejně jsem docela rád. Mohl jsem dostat Moora a celý víkend poslouchat dobře mířené narážky na buzerantství. Nebo mi trenér mohl přidělit Jacksona a já bych si pak během jednoho z úzkostlivých stavů vsugeroval, že mě uprostřed noci udusí polštářem, aby mohl na příštím přáteláku chytat.

Přátelák je vůbec velké téma. Řeší se během odpoledního tréninku, když jdeme běhat do lesa. Mám na sobě jenom mikinu, protože trenér sliboval babí léto, a i když není žádná rosnička, z nějakého důvodu jsem mu uvěřil. Takže mrznu.

Vepředu běží Harrison a udává tempo. Probírá s dalším spoluhráčem taktiku na příštím zápasu.

S blížící se sezónou jsou všichni napjatější, a i když nás mezitím čekají ještě Vánoce, což by měl být čas klidu a míru, ze zkušenosti z minulých let víme, jak zrádné umí tohle období být. Člověk snadno zapomene na zápasy a skončí u televize s tácem cukroví. V módu morbidního přežírání, jak správně podotýká Moore.

„Musíme jim natrhnout prdel,“ zahuhlá Harrison. Zakopne přitom o pokroucený kořen stromu, ale ustojí to a dál se žene do kopce. „Pořád jim to dlužíme za to, jak…“ Zmlkne a já vím přesně, co chtěl říct. Ačkoli jsme na minulém přáteláku zvítězili, pořád je tu ten předminulý, kde jsem odešel během zápasu. Dobře, odešel není nejspíš to správné slovo, ale nevím, jak přesně to pojmenovat.

„V klidu,“ zahuhlám směrem k Harrisonovi a přidám, abych s ním srovnal tempo. Málem si přitom vypíchnu oko smrkovou větví. Svaly na zadní straně stehen mě pálí. „Je to moje vina, všichni to víme.“ Říct to nahlas v sobě nese něco úlevného.

Kluci nic nenamítají.

„Každopádně teď musíme zamakat,“ přisadí si Moore. „Přesně jak říkáš, musíme jim natrhnout prdel. V tom není nic odsuzujícího, Nigele. Když to někdo dělá rád, je to jeho věc, jestli chápeš, jak to myslím…“

„Ty seš fakt debil. Tak si do té brány stoupni sám.“

„Ježišmarja, nečerti se!“ řekne okamžitě. „Všichni víme, že bez tebe bychom to projeli. Jackson čas od času chytí puk jenom díky tomu, že je korba a zabírá tak pomalu celou branku, jinak stojí za hovno – Dělám si srandu, Jacksone, nebij mě!“ Moore se prožene kolem a Jackson běží hned za ním. Oba zmizí někde mezi stromy.

Harrison se uchechtne a flusne. „Co si o tom myslíš ty?“

Já v duchu myslím na mobil, který leží na stolku u okna. Jestli na něj přišla odpověď, protože od chvíle, kdy jsem napsal, uběhlo teprve necelých pět hodin. A Logan mě teda nechává dobře vycukat. Rád bych řekl, že na mě tahle obrácená psychologie nefunguje, protože rozhodně nejsem jako dospívající holky z holčičích románů, které touží tím víc, čím víc je ten druhý ometá, ale… Sakra, jsem přesně jako ony. Loganova povýšenost, zdánlivý nezájem a stírání mi na jednu stranu připadá sexy.

Jako kdyby byl něčím, o co musím hrát.

Jistota, kterou jsem nabyl ve chvíli, kdy jsem mu kouřil, a kdy jsme si honili, je pryč. Vrátila se známá pochybnost, tentokrát ale spíš obecná, nezatížená tím, že by na mě mohl šít nějakou boudu. Na to je totiž až moc velký homofob, než aby se k něčemu takovému snížil. Přesně tak, homosexuální homofob.

Jsem si stoprocentně jistý, že je gay a že se mu líbím. Ale nejistota je tady pořád, pramení ze strachu, že mě může kdykoli poslat do háje. Nemám žádný, ani ten nejmenší příslib, že by z toho mohlo být něco víc.

Bůh ví, co dělá, zatímco já tady běhám po lese a sním o romantickém vztahu. A ještě lepší otázka – bůh ví, co udělá, až proti sobě za týden nastoupíme během dalšího přáteláku. Měl bych se připravit na všechno. Výsměch, urážky, ignor, pořádnou mrdu pukem na solar.

Počítat s nejhorším, přesně to mi radí mozek, ale protože je, jak už jsem zmínil, obtěžkaný dvěma koulemi, tak jediné, co dokážu cítit, je silné vzrušení. Z toho, že já a Logan máme naši věc.

„Tak co si o tom myslíš?“ doráží Harrison a já už dávno nevím, o čem bych si co měl myslet.

Vsadím na jistotu: „Vyhrajeme.“

Harrison spokojeně přikývne. „Nelítám během babího léta po lese, aby mi pak nějaká parta čuráčků sebrala puk.“

Sotva to dořekne, začne chumelit.

„TO SE PŘEŽENE,“ uklidní nás trenér zezadu. „BĚŽTE DÁL, SNÍH JEŠTĚ NIKOHO NEZABIL.“

„Krom lidí, které zabil,“ podotknu a Harrison se rozesměje.

x

Ze sprchy dojdu unavený, s ručníkem okolo ramen. V duchu si usmyslím, že budu mnohem víc sportovat, protože podle všeho nic nevydržím. Jsem zralý tak akorát na usnutí. A mobil, na kterém najdu nepřijatý hovor od Dereka, zprávu od mámy a nic víc, mi na náladě taky kdovíjak nepřidá.

Možná bych mohl Loganovi napsat, že jsem se spletl, sorry, byl to omyl, chtěl jsem tu zprávu poslat někomu jinému. Ale na to už je teď pozdě. Stejně by mi nevěřil, ví moc dobře, jak se mnou mává.

Napíšu Derekovi, že mám za sebou náročný trénink a že mu zavolám zítra. Podobnou zprávu pošlu mámě. Nechci s nimi mluvit a jediný člověk, se kterým bych chtěl mluvit, nechce mluvit se mnou.

Ručníkem si suším vlasy a koukám přitom z okna, za kterým poletují velké chuchvalce sněhu. „Neříkej, že tě to baví,“ prohodím směrem ke Gastonovi, který leží na zádech, zažraný do knihy Dvě věže.

Jenom něco zamručí. Poslední dobou je docela podrážděný.

Přehodím ručník přes čelo svojí postele a lehnu si na bok, abych na Gastona viděl. Takže vidím, jak zkouší otočit další stránku a jak mu to nejde. Což mě v první vteřině pobaví, ale když se mu to ani při dalším pokusu nepovede, přestane to být legrační. Spíš mě to znepokojí, aniž bych dokázal říct proč. „Je všechno v pohodě?“

Podívá se na mě zle a opovržlivě. „Proč se nestaráš o sebe, Nigele?“

„Mám ti to pomoct otočit? Jsi nervózní?“

„Posloucháš mě?“ vyjede naštvaně. „Proč se nestaráš o tu svoji teploušskou prdel a mě nenecháš na pokoji?“

Tak tohle je přinejmenším… No vůbec to nechápu. Gaston se nikdy takhle nechová. Někdy je vtipný, někdy rezervovaný, ale nikdy ne hajzl. Dojdu k názoru, že se mu něco muselo stát, možná problémy v rodině, a dál se neptám. Totiž nechci se ptát a v duchu se fakt klidím, jenže jsem taky naštvaný. Logan mi nenapsal. A proč mi furt někdo předhazuje, že jsem teplej? To si nedokážou vymyslet nic lepšího?

„Protože nedokážeš otočit stránku!“ odseknu.

Gaston po mně knihu švihne a ta jen o pár milimetrů mine moji hlavu.

„Co ti sakra je?“ zařvu.

„Co je tobě?!“ zařve nazpátek. Našponovaný, se zuřivým výrazem, jako kdyby mi chtěl v příští vteřině natáhnout. Pak se během další vteřiny úplně změní. Ramena mu poklesnou a v obličeji se mu objeví unavený výraz. Pomalu vstane, dojde pro knihu a kontroluje stránky, které se při dopadu na zem ohnuly. „Promiň.“

Otevřu pusu a pak ji zase zavřu. Možná jsem se neměl radovat, když mi trenér na pokoj přidělil právě jeho. Třeba to bude on, kdo se mě během noci pokusí udusit polštářem. Necítím se vyloženě bezpečně a vnitřní hlas mě nabádá, abych napsal Loganovi a postěžoval si.

Jenomže Logan není můj kluk!

„Chceš si o tom promluvit?“ zeptám se unaveně.

„Není o čem.“ Gaston sedí naproti mně a roztřesenýma rukama zkouší uhladit stránky. Z ničeho nic pevně sevře ruce v pěst. „Máš někdy strach z toho, že každý den může být ten úplně poslední?“

Nechápu, kam tím míří, ale rozhodnu se odpovědět upřímně. „Vždycky.“

„Já taky,“ řekne. Opatrně položí knihu na noční stolek, sebere ručník a bez dalšího slova odejde z pokoje.

Celá místnost je najednou extrémně nehostinná, až se mi zasteskne po mém pokoji, posteli s rozházenou peřinou, po polštáři, ze kterého voní Loganovy vlasy. Přitáhnu si kolena k bradě a počítám, kolik hodin zbývá do pondělka. Je to mnohem vyšší číslo, než jsem doufal.

Rozhodnu se, že přežiju následujících deset vteřin, a pak prostě uvidím, co bude dál.

Gaston se vrátí mnohem později, ve chvíli, kdy už napůl spím. Podvědomě vnímám, jak uklízí kartáček, lehá si do postele a přehazuje přes sebe deku.

Překvapivě mě zabít nezkusí.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

2 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Karin
21. 10. 2020 20:52

Taký mu mohl odpovědět.