Szabi

Potřebuju novou vyrážečku. Ta stará je odřená.

Zaváhám, protože mi připadá, že jsem na něco důležitého zapomněl. Ale už si nepamatuju, co to mělo být. Je to vždycky blackout a po něm se rozednívá hodně pomalu.

Jo aha, ta vyrážečka. Tak tu rozhodně potřebuju novou.

Mozek se snaží, vážně usilovně: zaprvé mě chránit, zadruhé mě vhodit do reality. Co na tom, že se obojí vylučuje a já mám kvůli tomu v hlavě totální bordel.

Otevřu skříňku, vytáhnu tašku a začnu do ní házet věci, rychle a účelně. Myslím, nebo mám aspoň pocit, že to jsem přece chtěl. Zdrhnout, dostat se co nejrychleji pryč, jako kdyby na tom závisel můj život, zalézt pod peřinu a čekat tam dost dlouho, než se svět kolem mě promění, nebo aspoň než mi srdce přestane bušit tak nahlas.

Uvědomím si, že cítím ponožky, boty, propocenou výstroj a ten divný smrad jednoho z nejobyčejnějších erárních mýdel, která tady jsou pro všechny případy – ať už jde o mytí, nebo nejrůznější vtipy ohledně toho, že se pro něj nikdo nechce sehnout, když spadne, haha.

Ale doopravdy se nezasměju. Místo toho dosednu na lavičku a rozhlížím se po šatně, kterou znám nazpaměť. Každému číslu každé skříňky dokážu přiřadit kluka.

Vlastně spěchám.

Vstanu a zapnu tašku, ze skříňky vytáhnu mikinu a rychle si ji navleču. Zkontroluju, jestli mám v kapse mobil a sluchátka. Teprve pak se rozhlédnu a hledám hokejku. Mám jich víc, ale tahle jedna konkrétní by tady měla být, opřená o skříňku vedle té mojí, nebo možná položená na lavičce…

Dojde mi, že jsem ji zahodil. A spolu s tím mi dojde, že jsem prohrál zápas.

x

Rozhodně o tom nechci mluvit, ale na displeji se objeví trenérovo jméno a já si prostě nemůžu dovolit mu to nevzít. Čekám všechno možné, jenomže on mě překvapí, když se zeptá, jak mi je. Respektive to na mě do telefonu zařve, což je jeho způsob komunikace. „JAK TI JE, NIGELE?!“

Musí ho slyšet i máma, ale nedává na sobě nic znát. Řídí a občas se napije kafe ze Starbucks. Mně koupila čaj.

„Mnohem lepší, trenére. Dík. Mrzí mě, že jsem…“

„S TÍM SI NEDĚLEJ HLAVU. PŘÍŠTĚ TO BUDE O NĚČEM JINÝM, NE.“

Vyhlédnu z okénka a chvíli pozoruju okolo projíždějící auta a míhající se budovy. Město není velké, ale je v něm hodně lidí a málo prostoru. Poslední měsíce se začalo rozrůstat, staví se nové kancelářské budovy a paneláky, jenom stadion je pořád jeden. Podle názorů různých expertů města brzy pohltí vesnice, protože lidi mají tendence vytvářet komunity. Navzdory pokroku se všichni pořád chováme smečkovitě.

Nikdo z magistrátu nechce slyšet, že je potřeba vrážet víc peněz do sportu. Třeba do hokeje.

Sáhnu pro mámino kafe, ale ona mě jemně praští přes ruku.

„VE STŘEDU TĚ CHCI VIDĚT NA TRÉNINKU,“ řekne trenér klidně. Fakt klidně. Kdyby řval úmyslně, znělo by to úplně jinak. „JACKSON NECHYTÁ TAK DOBŘE JAKO TY.“

Poděkuju, řeknu, že ve středu určitě přijdu, rozloučím se a zavěsím. Zapadnu ještě víc do sedačky a mrzutě přitom pozoruju kelímek s čajem, kde se sáček louhuje už aspoň dvacet minut. Vůbec nemám chuť to pít. Pustím rádio, ale žádná stanice mě po hudební stránce nedokáže uspokojit.

A pak, stejně je mi příjemnější ticho.

Nikdy nevím, jestli se nahodit, anebo utlumit. Ruce mám volně položené v klíně, ale po chvíli otevřu kastlík a začnu se přehrabovat papíry. Řidičák, technická, výměna pneumatik ze zimních na letní, anebo naopak, staré lístky do kina.

„Co hledáš?“

„Něco sladkého.“

„Všechny třezalkové bonbóny jsem vycucala,“ řekne máma omluvně, „ale možná tam je někde lízátko proti nevolnosti, jestli ho nesnědl Charlie.“

Lízátko v tom bordelu nenajdu, takže to zase zavřu a musím působit rozmrzele, protože máma na mě pohlédne koutkem oka, kde má určitě zabudovaný scanner, a zeptá se: „Chceš si o tom promluvit?“

„Jo. Nemůžete mi jen tak jíst sladkosti.“

„Nigele.“

Rezignovaně vzdychnu. „Není o čem, prostě jsem to nevychytal.“ Tomu se zasměju, protože mi dojde, že je to dvojsmysl. A když máma nereaguje, pro jistotu to dovysvětlím: „Jakože doslova.“

„Tady nejde o hokej, ale o tebe.“

Nevím, nakolik jde tyhle dvě věci přesně oddělovat, mě a hokej. Poprvé jsem stál na bruslích asi v deseti, takže později než jiní kluci, ale od té doby mám pocit, jako kdyby to do mě vrostlo. Jak kdybych měl kašlat puky. Hokej tady byl odjakživa, mazal pro mě každou úzkost, tak prostě nechápu, proč se to najednou stalo. Proč jsem to tak šíleně posral.

Dýchám přerývavě, a pak musím otevřít okno.

„Mám zastavit? Je to… Mám zastavit?“ ptá se máma a na chvíli nedává pozor, kvůli čemuž málem sejme cyklistu, a když strhne volant, rozlije to svoje slavné kafe na sedačku. „Sakra. To jsem si mohla myslet, že ten kelímek… Byly v kastlíku nějaké ubrousky? Zkus se podívat. Potřebuju, aby ses podíval. Dýchej.“

To dělám a zkouším na chvíli zadržet dech. Není to tak hrozné, jenom dozvuky, takže se relativně rychle uklidním a znovu se začnu přehrabovat nepořádkem, který tam máma pěstuje. „Tady,“ řeknu spokojeně, a když natáhne ruku, zakroutím hlavou, „je to lízátko. Ubrousky nemám.“ Roztrhnu obal a nacpu lízátko do pusy. Chutná to jako rakytník, nebo jak se ty bobule jmenují. Je to pro děti, které trpí nevolností při jízdě v dopravních prostředích, ale máma tuhle příchuť kupuje speciálně kvůli tomu, že Charliemu chutná.

Zabořím hlavu do sedačky a vystrčím ruku z okénka. Chytám vítr.

„Potřebuješ se vyspat,“ poznamená máma. Drží teď volant jednou rukou a tou druhou čistí sedačku papírkem, na kterém měla napsaný nákup.

„Potřebuju novou vyrážečku,“ namítnu. Posunu lízátko do tváře. „A nejspíš i novou hokejku.“

x

Doma nikdo není, jenom Tiberius, který zrovna vykonává potřebu na kočičím záchodě, a když odemkneme, tváří se dost nedůtklivě.

„Přísahám, ten kocour jen jí a kadí,“ zamumlá máma. Klíčky od auta hodí do speciální klíčové misky a jde dát vařit vodu, protože se odmítá nechat připravit o svoje odpolední kafe.

Je sobota a táta jel s Charliem na fotbal. Původně se měli jít podívat na náš zápas, ale k Charliemu do týmu zrovna dneska nabírají nové kluky, takže to nestihli. Zpětně jsem rád, že to neviděli osobně, ačkoli pochybuju, že se to k nim nedostane v podobě videa na Youtube.

Diváků nebylo zrovna málo a spousta z nich v rukách držela mobil.

Tašku s výstrojí hodím na schody a praštím sebou na gauč. Sáhnu pro ovladač, pustím jednu ze sportovních stanic, ale po chvíli dojdu k názoru, že talkshow na jiném programu je mnohem přívětivější. A zestárlý muzikant má definitivně výborný smysl pro humor. Natáhnu nohy…

Aby je máma vzápětí shodila. „Nigele, koukej si vzít čisté ponožky.“ Usadí se na kraji gauče a na prasáka sprejuje šlehačku přímo do hrnku.

„Teď nevím, co je nechutnější,“ odseknu významně, ale čisté ponožky rozhodně nejsou od věci, takže se odploužím do patra, kde mám pokoj, a všechno ze sebe svleču. Oblečení naházím rovnou do pračky a hned ji zapnu.

Teprve pod horkou sprchou si uvědomím, jaká mi celou dobu byla zima. A jak mám ztuhlé svaly za krkem, jako kdyby mi na ramenou někdo seděl. Někdo hodně těžký.

Unaveně se opřu čelem o kachličky, zavřu oči a klidně oddechuju. Cítím se totálně vyšťaveně. Všechno se vrací. Jsem zpátky v brance, slyším, jak lidi v publiku skandují.

Slyším brusle drhnout led.

Harrison sejme hráče s číslem šest, hromotluka jménem Duke, strčí ho na mantinel, ale píšťalka se neozve. Tohle je drsná hra. Já jsem v bráně a Harrison pod Dukeovýma nohama posílá puk Gastonovi do středního pásma. Jenže tam ho vezme jiný hráč. Logan. Bez dlouhých drápů z adamantia, zato odhodlaný a sebejistý. A neuvěřitelně sexy, už dlouhou dobu středobod mých představ, od slušných po neslušné.

Všechno trvá jenom chvíli, ale můj čas je natahovací. Jsou to dlouhé hodiny, kdy čekám v brance. Kdy nedýchám. Ne, vážně, nemůžu se do prdele nadechnout.

Logan se šklebí. Idiot. Debil. Neuvěřitelně hezký debil, až se mi z něj podlamují kolena. Ačkoli to možná není z něj, možná se jenom bojím, že to nezvládnu. Co? Život, sám sebe, vyhrát zápas.

Takže zahodím hokejku.

Začnu kašlat a do nosu mi nateče voda. Chvíli trvá, než si uvědomím, kde vlastně jsem. Doma, což by s sebou mělo zákonitě nést pocit klidu a míru a absolutního bezpečí, ale po dnešku se rozpadám.

Vypnu vodu, sáhnu pro ručník a otřu se. Nahý dojdu k zrcadlu a vidím, že mám pořád oteklé oči a obličej. Logan z toho musel mít neuvěřitelně dobrý den a všichni v jeho týmu taky, ale nemám chuť myslet na to, co z toho může ještě vzejít. Možná jim jejich trenér promluví do duše a možná nikdo z nich nemá zapotřebí vysmívat se protihráčům… Možná ani hovno. Co si to tady namlouvám?

Je teprve sedm večer a já jsem od oběda nic nejedl, ale stejně sáhnu pro kartáček na zuby. Rozhodnu se, že dolů už nepůjdu.

Zakřičím na mámu dobrou noc.

Ona zakřičí, abych nezpomaloval internet sledováním lechtivých videí.

Já zakřičím haha.

Zavřu se v pokoji, ručníkem si dosuším vlasy a dojdu ke střešnímu oknu. Otevřu ho a chvíli sleduju Tiberia, jak se plíží po zahradě. Potom se svalím do postele a přemýšlím, nebo spíš můj mozek přemýšlí za mě. Je to jako vesmírná skládka všemožných věcí, minulost, přítomnost, budoucnost. Všechno, z čeho mám strach. Reakce lidí, které znám, i těch, které neznám. Ani za boha to nedokážu vypnout.

Zešílím, napadne mě po tisící osmdesáté páté.

Takže se nakonec stejně rozhodnu vyhonit si, navzdory dobře mířeným upozorněním svojí matky. Ale přejde mě to, když na příjezdové cestě uslyším auto a pak odemykání domovních dveří.

Hodím na sebe deku a s polovičním stojákem předstírám, že spím, jakmile Charlie vrazí ke mně do pokoje, aby mi povyprávěl o fotbalovém tréninku, a tohle usilovné předstírání mi nakonec vážně pomůže usnout.

Zdá se mi spousta snů, ale ani jeden z nich nedává smysl. V jednom z nich vylívám na zeď hokejového stadionu coca-colu a trenér v převleku králíka jezdí kolem branky. Pak je tam taky Logan, který řídí sněhovou rolbu. A velké kávové jezero, na kterém jsou kameny, ale když po nich skáču, zjistím, že je to jen mashmallow.

A marshmallow mých osmdesát kilo nemůže udržet, takže jdu ke dnu.

x

„Tak co sobotní zápas?“ zeptá se Derek. Použije přitom hodně opatrný tón, tudíž jsem si stoprocentně jistý, že ví, o jaké fiasko šlo.

Zabouchnu skříňku a pohlédnu na něj s povytaženým obočím.

„No dobře, ale abys věděl, většina videí je rozmazaná a díky tomu se zdá, že na tvoji hokejku působí nějaká gravitační síla, která ti ji vytrhává z ruky.“

Nakrčím nos.

„Můžeš tvrdit, že šlo o paranormální jev. Třeba o tobě vznikne další Paranormal Activity.“

„Ty seš fakt debil,“ nevydržím to a trochu do něj strčím. Ale směju se a on nakonec taky. Společně jdeme chodbou na hodinu chemie. Ani jeden z nás si od začátku školního roku zatím nedonesl dlouhý bílý plášť, který je v osnovách, takže učitelka Barryová pokaždé vyhrožuje, že si vypálíme do hrudníku díru kyselinou. Což je mimochodem jediná věc, které v rámci jejího výkladu rozumím.

Já i Derek sedáváme v poslední lavici, hned vedle police se zkumavkami. Známe se od třinácti, byl moje první láska a já jeho, a když jsme zjistili, na co máme ty věci mezi nohama, hned jsme si je navzájem potahali. A to je všechno, celá naše společná historie, protože z ní nikdy nebylo nic víc.

Ne že by nebyl hezký, ale můj vkus je jinde, zatímco jeho vkus zcela vystihuje učitel angličtiny, asi pětadvacetiletý, nedávno vystudovaný, s krásnýma modrýma očima.

Popravdě bych si jeho očí vůbec nevšiml, kdyby o nich Derek tak často nemlel.

Sehnu se k chemickým tabulkám. Číst noviny v japonštině by bylo o něco jednodušší, a to umím říct japonsky jenom arigato, protože s Charliem každou neděli sleduju anime.

„Teď ale fakt,“ řekne Derek klidně. „Jak ti je, Nigele?“

Pokrčím rameny. „Už asi dobře.“ Až na ten tlak v hlavě, což je ale nepřenosné. Třeba mají všichni tlak v hlavě a jen já jsem citlivější, co já vím. „Však víš, jak to je, přijde to, odejde. Ale hokej vždycky všechno tlumil, nikdy se to nestalo během zápasu. Poslední, co si pamatuju naprosto konkrétně, je úšklebek toho debila Logana.“

„A víš, proč se to stalo?“

„Stres? Nervozita? Nízká hladina cukru? Hele, nevím. Kdybych to věděl, nebylo by to tak složitý. Třeba si to dělám sám. Třeba jsem sebedestruktivní.“ Řeknu to jako vtip, ale o téhle verzi jsem taky přemýšlel.

Ježiši, zvládl jsem přemýšlet úplně o všem. A hned několikrát. Není věc, která by můj mozek nenapadla. Samozřejmě krom nějakých chytrých výpočtů a rovnic.

Do třídy vejde Barryová. „Clane, Sommersi. Kde máte pláště?“

„Někdo nám je ukradl,“ odpovíme dvojhlasně jako teplí bratři ve zbrani. Ale Derek z ní má respekt a je trochu nervózní, poznám to, protože si ukazováčkem škrábe z nehtu lak.

Učitelka na to nic neřekne, nejspíš je dneska z nějakého důvodu extrémně velkorysá. To si aspoň říkám, když jí odnáším písemku, kde je polovina věcí špatně a ta druhá opsaná od Dereka, takže taky špatně. Jenomže o přestávce mě napadne, že možná viděla video, stejně jako všichni ostatní, a teď mě lituje. Nové, z kvalitnějšího mobilu, které někdo nahrál ráno. Hodinová smyčka, kde jsem já, jak zahazuju hokejku, já jak odjíždím z branky…

Jmenuje se to Nigel Clane aneb Když brankářovi mrdne.

Všechny moje dosavadní úspěchy, výhry na nájezdy, zákroky, o kterých trenér řekl, že jsou geniální, to všechno je teď v propadlišti internetu. Skoro zanedbatelná sledovanost oproti tomu, kolik lidí sdílí a dychtivě komentuje to nejnovější. 

Takže tohle jsem teď já a můj svět, těší mě. Brankář, kterému mrdlo.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám první kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥