Szabi

poetickým chvílím

Přehnal jsem to. Možná. Trošičku.

Sedím u ségry v obýváku, zatímco ona vaří (pokouší se vařit), a přepínám televizní programy. Telenovela, vědomostní soutěž, zprávy, detektivka… V mysli ale sedím na sedačce v úplně jiném bytě, v jiné části města.

Přehnal jsem to. Maličko.

Až po několika hodinách mi došlo všechno, co Kane říkal. Že s nikým nespal a že mu na mně záleží. Taky pak dodal, abych nebyl idiot, čímž to odpálil. A já chytil rapla a vyběhl z bytu, jako bych měl v zadku rachejtli. Ale sdělení samo o sobě bylo fajn. 

Naštvaně hodím ovladač na stůl. 

Nechápu, proč se ho zastávám. Neřekl mi, kde byl, a choval se povýšeně.

Je to hajzl a já na něj kašlu.

„Je to hajzl a já na něj kašlu,“ pronesu nahlas ve chvíli, kdy sestra vejde do pokoje. Nese mísu se salátem, protože žije zdravě, tentokrát definitivně. Taky tam přidala celou sklenici dresingu a kousky párku.

„Já se přece nehádám,“ odvětí. Popadne ovladač, sedne do křesla a natáhne nohy na stůl. „Kdože?“

Mávnu rukou. Nemá cenu cokoliv říkat. Nemá cenu na něj totiž ani myslet.

Lea mi podá mísu, ale já jen zavrtím hlavou. Párky nejím, dresing nejím, a když už jsem u toho, tak ani salát není moje oblíbené jídlo. A nejsem vybíravej, moje sestra je jen vážně příšerná kuchařka. „Neříkalas, že uděláš palačinky? Proto jsem přišel.“

Vrhne na mě vražedný pohled, takže odvrátím zrak k televizi a raději mlčím.

Mlčím i ve chvíli, kdy zazvoní zvonek a ona vyzývavě nadzvedne obočí.

„Co je? Já tu nebydlím, nebudu chodit otvírat.“

Mrskne po mně polštářem, ale vstane. A za chvíli slyším její teatrální: „No tak to jsem přesně čekala.“

Ani ne za minutu do pokoje vejde Brad, s úsměvem od ucha k uchu. „Čau!“ pozdraví a svalí se za mnou. Koukne na mísu, chvíli váhá, ale nakonec bez okolků začne jíst.

„Za chvíli se tady začnou sbíhat i potulní psi,“ prská sestra. Sebere čaj, pořádně upije a otráveně oznámí, že odchází do sprchy a všechny peníze má v sejfu.

„Co tady děláš?“ optám se klidně s pohledem upřeným na televizi. Koukat na tým specialistů, kteří vyřeší zločin dřív, než se vůbec stane, je mnohem jednodušší. Brad by totiž okamžitě poznal, že něco není v pořádku.

„Sedím a jím salát,“ odvětí, ačkoliv z mísy vybírá jen kolečka párků. Vyšetřovací tým mezitím vyslýchá svědka, což je scéna, která mi je vyloženě proti srsti, protože jsem na policejní stanici strávil spoustu času.

Policajt jménem Gregory mě vyslýchal sedm hodin v kuse. Srát na to, že mi bylo teprve patnáct. Srát na to, že přidělený psycholog chtěl být v neděli ráno kdekoliv jinde. Ke konci jsem byl tak vyřízený, že bych se doznal ke všemu.

Což jsem nakonec udělal.

„Hele,“ začne Brad nejistě. „Vypadá to, že včera odpoledne byl u nás doma nějakej cajt.“

„Co?“ vydechnu překvapeně. „To mi říkáš až teď? A co se stalo? Co chtěl?“ Seberu ovladač a televizi vypnu. Ticho v pokoji narušuje jen tekoucí voda v koupelně.

Brad pokrčí rameny. „Já nevím, popravdě. Dneska ráno se mě sousedka ptala, jestli je všechno v pořádku, že viděla, jak k nám domů přišel nějaký muž v policejní bundě. A bába je od té doby úplně jiná.“

Zamračím se. „Jak jiná?“ Trochu mě tím vyděsí, ačkoliv mi okamžitě dojde, že kdyby měl nějaký problém, vůbec by o něm nemluvil.

„Prostě jiná. Nevím, jak to mám popsat. Když jsem ráno vstal, nachystala mi snídani a pak beze slova odešla. Nemusel jsem se modlit, dokonce mi ani neřekla, že jsem Satanovo dítě. Nic.“

„Hm… Divné.“ Našpulím rty a zamyšleně pohlédnu na Brada. Dokonce natočím hlavu na stranu, nadechnu se, ale potom zase vydechnu. „To je…“ Jako skládačka, která zapadne. Jen tak. Jedna indicie k další. Do celkového obrazu.

Vyskočím. Zakopnu o Bradovy nohy a málem hodím držku. „Musím si něco zařídit,“ vyhrknu. Nekouká ani trochu překvapeně. Dokonce mám dojem, že právě proto přišel.

Vyběhnu z bytu jen v tričku a klíči ruce. Nebe začíná tmavnout a v dálce slyším hřmění. Meteorologové poslední dny nemluví o ničem jiném. Přijdou bouřky a bude to velké.

x

Proběhnu známou cestou a zvládnu ji v rekordním čase. Dokonce i čekat na výtah je utrpení. Proklínám ho, že jede neskutečně pomalu a schválně zdržuje. Mačkám tlačítko jako šílené a poklepávám nohou, než konečně zpomalí ve čtvrtém patře.

Dvěma kroky přiskočím ke dveřím a zabuším. Pro jistotu třikrát. A teprve poté mě napadne zapřemýšlet. Přece jen… Dál se myšlenky nedostanou, protože Kane otevře a překvapeně nadzvedne obočí.

Je oblečený v bundě, dokonce má obuté boty a v ruce drží klíče. Hledí mi do očí, ani o milimetr pohledem neuhne, ale zároveň nic neřekne. Nechává mě v tom hezky vykoupat.

No tak fajn. Nadechnu se.

„Ehm, čau,“ začnu. Pohlédnu dovnitř bytu, abych mu dal najevo, že bych docela rád neřešil veškeré záležitosti na chodbě. To si ovšem nejspíš nezasloužím, protože Kane neustoupí. Dokonce ani nemrkne a jeho sporadické: „Čau,“ v sobě nemá žádný nádech emocí.

Možná si to zasloužím a možná jen dělá hysterku.

Není důvod, abych chodil kolem horké kaše, proto přešlápnu a v další vteřině už žblebtám: „Tys byl v úterý u Brada doma, že jo? To jsi zařizoval, mám pravdu? Mluvil si s tou shnilou bábou a já jsem…,“ zmlknu a vydechnu velké množství vzduchu.

Není kam uhnout. Já to přiznávám. Žárlil jsem jako ďas. Možná ještě víc. A když teď koukám na Kanea, tak se sám sobě ani nedivím. Vždyť je tak… a já jsem tak…

Pohlédnu mu do očí a nepatrně nadzvednu koutky, jakože se omluvám a lituju.

„Možná jsem se tam stavil,“ odpoví.

Pohodím bradou ke klíčům. „Ty někam jdeš?“

Je mezi námi trochu divná atmosféra, alespoň já to tak vnímám. Co vnímá Kane, je jako vždy naprostá záhada. Přesto teď trochu povolí svaly v obličeji a o něco mírněji odpoví: „Říkal jsem si, že se stavím pro něco k jídlu.“ S těmi slovy vyjde na chodbu a zabouchne. A pak mu neskutečně dlouho, skoro celou věčnost, během které se několikrát zhoupnu na špičkách a přitom v duchu použiju tisíc sprostých slov, trvá, než řekne: „Chceš jít taky?“

Pořádně do něj strčím. „No tak jo, přiznávám. Jsem idiot a omlouvám se. Dobře?“

Přikývne. „Dobře.“

Pošoupne mě do výtahu a jeho rty jsou během několika málo vteřin na mém krku. A sají a líbají a přejíždí mi po kůži a já jsem z nich tak hotový. Zakloním hlavu a slastně vydechnu.

Je horký a krásně voní. Musím se přidržet stěny, abych vydržel stát. Obejmu ho a přitom trochu vyklenu boky, abych byl blíž. I pár centimetrů stačí. Prsty zajedu do černých vlasů a zatahám. Chci, aby mi vjel rukou do kalhot a dotkl…

Výtah v přízemí cinkne a nějaká dívka otevře dveře. Nejprve vypadá překvapeně, ale poté na nás s úsměvem bezelstně zírá. Zakašlu, zatímco Kane mile pozdraví a vyjde před dům.

Fouká studený vítr a nebe je úplně tmavé, ale já mám stejně pocit, že musí být alespoň čtyřicet stupňů. A taky příšerné dusno.

„Takže se ti stýskalo. Já to chápu,“ uchechtnu se a spokojeně naskočím na sedadlo spolujezdce.

Neodpoví, ale chvíli na mě kouká. 

Jedeme do bistra. Znovu mu děkuju, ačkoliv nemyslím, že chápe, jak moc pomohl. Jak moc to pro mě znamená. Jak moc dobrý je to pocit. Nejlepší. Cucám bonbón a líbám Kanea na rty, když dorazíme na místo. Jíme burgery a já mluvím o sestře. Že ho chtěla sbalit, ale on ji odmítl. Jen pokrčí rameny, protože už neví, a doobjedná zmrzlinové poháry.

Skoro nemůžu popadnout dech, jak hlasitě se směju při jeho historkách z dětství.

U té, jak nalil bráchovi projímadlo do čaje. A taky té, jak sousedce naházel do bytu žáby.

Jsem nadrženej, když z prstů olízne majonézu.

Dona pak donese účet, přitom po Kaneovi pokukuje a docela nápadně mu dá svoje číslo napsané na ubrousku. Jak originální.  Kane ho však při odchodu velice nápadně hodí do koše a přehodí mi ruku přes rameno.

Aby dal najevo…

To vlastně nevím.

Že je na kluky, nebo že jsem jeho, nebo že on je můj?

„Stavím se ještě pro benzín,“ pronese. „A pak pojedeme ke mně.“

Ze zadního sedadla seberu policejní bundu a obleču si ji. Má trochu delší rukávy, v podstatě do ní zapadnu a nejspíš mi ani nesluší, ale krásně voní. Nohy natáhnu na palubku. V tu chvíli začne venku poprchávat. Sleduju stěrače a tmu před námi, ale z nějakého důvodu cítím neuvěřitelný klid.

A představuju si, jak spolu budeme spát a venku mezitím na nebi propukne apokalypsa.

Jsem úžasně poetickej, anebo za to může takhle chvíle.

Z kapsy vytáhnu mobil a přes Kaneovu nabíječku ho připojím k rádiu. Řeknu mu, že tohle je moje oblíbená píseň a pustím Locked. Zpívám nahlas a dávám do toho všechno.

Kane nic neřekne, ale usmívá se a prsty přitom bubnuje do rytmu.

Je to zvláštní. Ještě nikdy jsem před nikým nezpíval, dokonce ani před Bradem, protože jsem v tomhle ohledu možná maličko stydlivej. Ale s Kanem mi připadá, že se nemusím ani na vteřinu držet zpátky.

Když vystoupí z auta, aby natankoval, pustím píseň znovu. Poklepávám nohou a přitom koukám na kapky deště stékající na předním skle.

Kane přistoupí k okénku a zaklepe na něj. Stáhnu ho dolů a chci říct, že v tom dešti vypadá neuvěřitelně sexy, ale on promluví první: „Počkej v autě. A zavolej policajty. Řekni, že jde o přepadení benzínky.“

Nejprve nechápu. Vyjeveně na něj koukám, ale jeho pohled mluví za vše.

Je kamenný, bez jediné známky emocí. Soustředěný.

Takže poslechnu. Natáhnu se pro mobil a vytočím číslo. Což je chyba, protože Kanea na jedinou vteřinu ztratím z dohledu, a když se opět narovnám, už tam nestojí. Vyhlédnu ven a zahlédnu ho přesně ve chvíli, kdy vejde dovnitř.

Ten idiot. Blbeček. Jak mohl…

„Slyšíme se? Haló?“

Uvědomím si, že v autě mluví ženský hlas vycházející z telefonu, proto ho přiložím k uchu, ačkoliv oči nechám přišpendlené k benzínce.

„Tady Damine Daley. Jsem… Chci nahlásit přepadení benzínky.“

A Kane vešel dovnitř. Jen tak.

Žena se ptá na spoustu otázek, a tak odpovídám. A poslušně čekám v autě. Řeknu jí o Kaneovi, že je policajt a je uvnitř, ale nevím, jestli má u sebe zbraň. Nevím, kolik dalších lidí tam je, jestli je někdo zraněný. Jestli jsou útočníci ozbrojení.

Vždyť já je ani neviděl. Zpíval jsem do imaginárního mikrofonu.

Dýchám přerývavě. Operátorka se mě pokouší uklidnit, ale já na ni zuřivě vyjedu. Sedím přece v bezpečí v autě. Já pomoc nepotřebuji. Prosím ji, aby už někdo přijel.

Budou tam každou chvíli, slibuje.

A pak přijde rána. Můj mozek ji zpracovává neskutečně dlouho, než mi oznámí, že šlo o výstřel. Znám ten zvuk ze střelnice, takže není pochyb. Ani kousek naděje.

Instinktivně vyběhnu z auta a rozběhnu se k benzínce. I když instinkt by mě spíš měl přimět utéct a ne běžet naproti, takže jde možná jen o další záchvat nepříčetnosti, který ale nakonec pomine někde v půlce cesty. Zůstanu stát na dešti, hovor se přeruší a telefon automaticky spustí aplikaci, která jela jako poslední. Což bylo Spotify.

Znovu začne hrát moje píseň. Ještě před chvílí jsem ji pouštěl Kaneovi. Seděl vedle mě a…

Zničehonic začnou ve tmě blikat červená a modrá světla, ačkoliv v dešti působí rozmazaně. Odráží se od kapek, vytváří efekt… Bože, nemůžu si vzpomenout, jak se jmenuje.

Baby, I´m still locked on you. Got a curse, yeah it hurts but I can´t seem to leave.

Najednou je všude rušno. Auta zastavují jen pár metrů od Audiny a vyskakují z nich policajti s neprůstřelnými vestami. Slyším odjištění pistolí, nebo možná ne a můj mozek mi zase nalhává hlouposti.

Třeba nic z toho není skutečné.

Jedna velká sépie.

Někdo na mě mluví. Dokonce mi položí ruku na rameno, ale já ji smetu. Je blázen, pokud myslí, že uhnu pohledem.

Jen vzdáleně si uvědomuju, že někdo vběhne dovnitř, ale všemi smysly vnímám, když někdo vyjde ven. Nejprve starší muž s logem benzínky na tričku, totálně vyděšený, ale nezraněný. Drží láhev s kečupem, což mi v dané situaci připadá téměř nepatřičné.

A pak konečně KONEČNĚ konečně vyjde ven i Kane. Předá muže s kečupem kolegovi a něco řekne. Nevypadá zraněný, ale když otočí hlavu, zahlédnu roztržený ret.

Rozhlédne se po parkovišti a očima mě vyhledá.

Takový idiot. Jak to mohl udělat? Jak mě mohl nechat sedět v autě a takhle riskovat? 

Vyjde mi naproti, ale nestihne udělat ani tři kroky a já už mu visím na krku. Líbám ho náruživě a hystericky zároveň, jako bych sám sebe přesvědčoval, že mu nic není.

Což ve skutečnosti dělám.

Říkám sám sobě, že žije a dýchá a žije.

„Ty blbečku,“ zamumlám mu do pusy. Nadzvedne mě, takže ho můžu obejmout nohama. „Měl jsem hrozný strach,“ přiznám. „Už nikdy to nedělej.“ A tím nikdy myslím nikdy, protože moje srdce by něco podobného už nemuselo vydržet.

„Promiň,“ odpoví jednoduše. Postaví mě na zem. Ret má trochu napuchlý a červený, ale nekrvácí.

„Jsi v pořádku?“ 

Pokrčí rameny. „Asi. Nevím. Podobných situací jsem zažil stovky, ale dneska mám obzvlášť silný pocit, že budu potřebovat terapii a útěchu.“ Pobaveně mi odhrne vlasy z čela.

Vidím ho poté mluvit s policajty. Jak vysvětluje, co se vevnitř stalo. Vypadá klidně a rozvážně a já vím, že nelhal. Pro něj skutečně o moc nešlo. Jedna akce za druhou. Je zvyklý riskovat.

Já jsem na druhou stranu typ, který docela rád žije ve světě co kdyby.

Co kdyby…

Není mi moc dobře. Čekám na Kanea v autě, promoklý, schovaný v jeho bundě s pocitem, že brzo zešílím. Používám terapeutčinu techniku dýchání, ale nakonec zjistím zajímavou věc. Že ve mně vyvolává ještě větší pocit hrůzy.

Když Kane nastoupí, ujistí mě, že s nikým nemusím mluvit. Všechno zařídil. Pak nastartuje a… Je to jako bychom na chvíli vykolejili, ale teď už zase jedeme v našem plánu dál. Nic tak velkého se přece nestalo. Co, Damiene?

To ale neznamená, že by atmosféra v autě byla bezstarostná. Vím, že veškeré negativní pocity vychází ode mě. Vím, že to Kane vnímá, ale stejně oba mlčíme.

Je mi špatně.

Protože mohl zemřít. A protože takové situace zažívá neustále, takže může zemřít prakticky kdykoliv.

Chytám hysteráka, který vyvrcholí ve chvíli, kdy stojíme před bytem a Kane hledá po kapsách klíče.

„Miluju tě,“ obviním ho. Právem. Všechno je to totiž jeho vina. Že k tomu všemu musím zažívat další strachy. „No a teď to víš a je mi to jedno!“

Kane neodpoví.

Tu noc spolu nespíme. Ležíme vedle sebe a Kane mi přejíždí prsty po těle. Konejší mě, ačkoliv bych měl já konejšit jeho. Líbá každou částečku mojí kůže a obzvlášť se věnuje krku, protože tam to mám nejraději.

Venku stále prší. Slyším bubnování kapek na parapet a slabé hřmění v dálce. Apokalypsa na nebi. A ještě větší v mém srdci.

Jsem poetickej. A sám sobě v duchu odsekávám.

To dělávám často. Většinou těsně předtím, než se zhroutím.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥