PRAVIDLO ČÍSLO TŘI:

„Chci svůj mobil!“ vyštěknu okamžitě, jakmile otevřu dveře na straně spolujezdce. Dřív než vůbec zjistím, kdo sedí na místě řidiče. Teprve poté se skloním a nahlédnu do auta.

Je… Je. To je první věc, která mi přijde na mysl. Že ten člověk skutečně existuje. Sedí přímo přede mnou, má obyčejné černé tričko a rifle a na první pohled vlastně působí docela normálně.

Jenže jestli jsem se něco naučil, tak nikdy nedát na první pohled. Ten druhý je tím pádem mnohem konkrétnější. Hnědé vlasy, po bocích sestříhané, tmavé oči, ruce položené na volantu a jizva. Kdybych to měl shrnout, druhý pohled docela určitě patří právě jizvě, která se táhne přes pravou polovinu tváře. Je dlouhá a úzká. Nehodí se ke zbytku tváře. Ale je tam. A docela jistě dokazuje, že má Pičus za sebou mnohem víc než já.

„Nastup,“ řekne.

Hlas nezní vyloženě zle, ale to mě upřímně nijak výrazně neuklidní. 

Zavrtím hlavou. „Ses posral, ne asi? Přece nenastoupím k cizímu chlápkovi do auta!“ odseknu. Vzhlédnu, ale jako na sviňu na parkovišti nikdo není. Nikdo, kdo by mě zachránil před dospělým, vypracovaným chlapem.

„Jsem Kane,“ řekne docela klidně. A tím definitivně získá Pičus jméno a já vím, že už ho nedokážu smazat z paměti. Stejně jako jizvu.

 „A co? Říkáš to, jako by Kaneové nevraždili kluky v lese za městem. Chci svůj mobil!“

Jak že se jmenoval ten polda z filmu? Kurva, proklínám Felixe, že mi to připomněl. Že nedržel klapačku, protože najednou nemyslím na nic jiného, než na to, jestli bych se vešel do kufru.

Což asi jo. Což je na hovno. 

„Řekl jsem ti, abys nastoupil, tak nepokoušej moji trpělivost,“ vyjede Kane o poznání drsněji. Je to přesně ten tón hlasu, proti kterému nejde protestovat. Je starší, je policajt a je větší a silnější, takže moje tělo zareaguje a prostě nasedne.

Do auta.

K neznámému člověku.

Který mě docela klidně může zakopat v lese za městem.

PŘESTAŇ S TÍM!

„Seš fakt cajt? Chci vidět odznak,“ řeknu odhodlaně a dokonce založím ruce na hrudi, aby pochopil, že neustoupím. Ani o milimetr. Ne.

Ustoupím nakonec rovnou o několik centimetrů, protože se ke mně Kane nakloní – blízko, hodně blízko – a z přihrádky vytáhne odznak. Uklidní mě, že vypadá opravdově, ne jako plastová maketa z obchoďáku. Jestli to něco mění, nevím, ale alespoň v tomhle nelhal.

A taky docela hezky voní.

„Fajn. No tak fajn,“ vydechnu. Zírám na svoje ruce položené v klíně a palcem doluju špínu zpod nehtů. „Takže jsi našel auto, viděl fotky a ještě jsem poslal tu posranou esemesku,“ sumíruju. Takhle to zní jako jedna z Felixových neuvěřitelných, trapných historek. Jakože… Jak se něco takového vůbec může stát?

Evidentně docela snadno. 

„Ale víš co?“ pokračuju. „Je to jedno. Strejda to nechce řešit. Případ je uzavřenej.“

Seberu odvahu a otočím se. A teprve až teď si všimnu, že pravé ucho má zdeformované a zjizvené. Zírám na něj déle, než je nutné, takže nakonec zatřepu hlavou a uhnu pohledem.

„Proč?“ ptá se klidně Kane. S tím svým klidem mě docela vytáčí. Má v autě sedmnáctiletého kluka, vydírá ho a nedokáže ani na vteřinu ukázat, že to není správné?

„Proč co?“

„Proč to nechce řešit?“ Pustí volant a pohodlně se opře o sedadlo. Povytáhne obočí. Možná čeká, že mě tím pohledem odzbrojí a já mu jen tak povykládám celej svůj posranej životopis.

Tak hele, měl jsem úplně normální dětství. Typicky šťastná rodinka, americkej sen. Ve škole jsem byl premiant, hrával jsem fotbal, byl předseda třídy a vyhrál dvě matematické olympiády. A když mi bylo patnáct, tak jednou v noci… NO TAK TO ANI NÁHODOU.

„Protože jsem oblíbenej synovec. O co ti jako jde? Co po mně chceš?“

Oba víme, co chce. Je to jen o tom, kdo to řekne jako první. Nebo ne?

Kane pokrčí rameny – jsou to dost velká, vypracovaná ramena. „Jsem zvědavej. Myslím, že ten případ je pěkná fraška a že v něm spousta lidí kecá, přinejmenším dva. A když jsem zvědavej… Chci vědět víc.“

Věci jsou v pořádku, protože jsou uzavřené. Hotové. Co muselo být uděláno, bylo uděláno. Ale jaký by to mělo smysl, kdyby se v tom někdo začal vrtat a všechno zničil? „Ne, to nemůžeš,“ vyhrknu. Zády bouchnu do opěrky a pak ještě jednou. „Fajn, řekni mi, co chceš. Udělám to. Udělám cokoliv. Jen ten případ nech být. Prosím.“

V autě je najednou ticho a dusno.

Vyhlédnu z okna.

Oba víme, o co tady jde. Je to jen o tom, kdo to první řekne.

Nebo ne?

„Vykouřím ti,“ pronesu přiškrceným hlasem.

Přál bych si, aby už dozvuky minulosti definitivně sklaply. Aby už bylo ticho a klid a já mohl konečně začít postupně zapomínat. Ale…

Kanea moje nabídka rozesměje. „Ty mi chceš vykouřit?“

„Jasně, že nechci!“ vyjedu zlostně. Jen proto, že jsem gay, nepotřebuju otvírat držku na každého chlapa, kterého potkám. Ale jsem smířený. A rozhodnutý sám sebe poté přesvědčit, že je to ta lepší varianta. Méně ponižující a více svobodná. 

Haha.

„Udělám to, když mě pak necháš na pokoji a dáš mi můj telefon.“ A s ním všechny důkazy.

Na vteřinu se zdá, že odmítne a vykopne mě z auta. Ale pak nastartuje a moje srdce spadne až do kalhot.

Kurva, fakt se to děje.

Nevím, kam jedeme. Celou cestu mlčíme, ačkoliv existuje tisíc věcí, které bych chtěl říct. Nebo zaječet. Mám sucho v puse a jsem přesvědčený, že takhle nikomu kouřit nemůžu. Napadá mě tisíc argumentů, proč nemůžu nebo bych neměl. Ale žádný nakonec nevyslovím. Nejde to. Má můj mobil.

Zastaví v okrajové části města, u garáží. Vypne motor, vytáhne klíčky ze zapalování a… roztáhne nohy. Jeho pohled je více než výmluvný.

Základem všeho je nepřemýšlet.

Jsem přece gay a kouření ptáků by neměl být problém.

A Kane není starý, může mu být maximálně pětadvacet, a je i docela hezký. Když pominu jizvu a ucho. Mohlo by to být o tolik horší. Měl bych být vděčný, že není… Měl bych být vděčný, že to není jako tenkrát.

Nakloním se blíž a rozepnu mu kalhoty. Odrhnu bílé boxerky a vytáhnu… Vzhlédnu. Kane nehybně sedí a pomalu oddechuje. Nijak mě nepobídne, jen čeká.

Skloním se a vezmu ho do pusy.

Chutná slaně, ale ne špatně.

Pohybuju hlavou, nejprve jen trochu, ale když ztvrdne, vezmu ho co nejdál.

Kane zavzdychá. „Jsi docela šikovnej,“ zamumlá. Ruce má volně položené na sedadle, trochu mu v nich cuká, ale nezvedne je. Nepokusí se mě přirazit blíž ke svému rozkroku. Dokonce ani nenadzvedne pánev.

Trochu mě bolí záda, ale jinak… Ani zdaleka to není jako moje první kouření. Tohle… Kurva, je na hovno to přiznat, protože jde pořád o vydírání, ale není to tak špatné, jak bych myslel. Líbí se mi ho dráždit, celého ho pohltit a pak chvíli vydržet a vnímat, jak Kane pulzuje. Jak pokaždé zasténá, když mu olíznu žalud.

Oukej. Kouřit sexy policajta není až taková potupa.

Ale o to přece nejde, nebo ne? Jde o princip. A princip je, že… že je to pičus.

V Kaneově péru zacuká a v další vteřině vystříkne. Je to trochu nečekané, proto se zakuckám, ale stejně většinu spolknu. Když se narovnám, od pusy se mi táhne slina. Otřu ji do rukávu a okamžitě vyhlédnu z okna.

„Ježiši,“ vydechne Kane. Na tváři mu hraje úsměv.

Což mě nepotěší. Ne. Ani trochu mě netěší, že on je potěšený.

„Chci ten mobil!“ vypálím, ale zvládnu udržet klidný tón.

„Já vím. Proto je to taková sranda. Řekneš mi teď, o co jde? A podej mi z kastlíku bonbón.“

Zní suverénně. Bodejť by nade mnou neměl navrch, když ho ještě teď cítím na jazyku. Kurva. Vytáhnu z přihrádky bonbón a švihnu jím po něm. Odrazí se mu od ramene a zmizí někde pod sedačkou. „O co ti jde? Říkals, že když… Vykouřil jsem ti, tak mě nech laskavě na pokoji.“

Kane klidně (Ať už jde s tím klidem taky do prdele!) vytáhne další bonbón. Vloží ho do pusy a chvíli převaluje na jazyku. „Nezapomeň, že to s tím kouřením byl tvůj nápad.“ Pohled mu sjede ze mě na dveře na straně spolujezdce. „Chceš mi ještě něco říct?“

„Ne!“ vyštěknu zlostně.

Chci svůj mobil.

Chci mít klid.

Chci, aby mě lidé přestali vydírat!

Zhluboka vydechnu. „Mohl bys mi prosím vrátit mobil?“ Jsem na sebe hrdý, že jsem zvládl udržet klidný a laskavý tón. Mnohem méně hrdý ovšem jsem, když následně dodám: „Jinak ti příště ukousnu penis, ty čuráku!“

„Chceš se scházet pravidelně?“ zareaguje Kane pobaveně.

„Jdi do hajzlu!“ odseknu.

Kane zkontroluje čas. „Vyprávěj mi o tom, co se tenkrát stalo. A co se stalo ve středu 25. I když to už z fotek tak nějak tuším.“ S vážnou tváří dodá: „Musíš být vážně oblíbenej synovec.“

„Však jsi četl ten spis, ne?“ připomenu. „Probudil jsem se uprostřed noci a byl jsem přesvědčenej, že mě chce unést intergalaktická vojenská loď. Tak jsem se bránil. Nemůžu za to, že jsem si spletl strejdu s mimozemským sépiákem, který měl místo nosu chapadlo.“

Přesně to je totiž můj život. Taky na něj beru prášky.

Mívám bludy. A život je na hovno.

Nevím, co je skutečné a co ne. Který pohled ano, a který ne.

„A to auto… To byl jen hodně debilní způsob, jak se zabavit. Svatosvatě přísahám, že už to nikdy neudělám, pane policajt. A teď už mi KURVA naval ten telefon!“

„Ty jsi idiot,“ konstatuje Kane suše. „Dobře, to stačilo. Můžeš jít.“

„Děláš si prdel?“ vyjedu dřív, než stačí cokoliv dalšího říct. „Zrovna jsem ti vykouřil. Kurva, ani nevím, kde jsem. Zavez mě zpátky do města. A dej mi ten mobil.“ U sebe v mysli jsem zněl mnohem méně kňouravě. Ale ve skutečnosti prostě jen kňourám. A vztekám se nad tím, jak je svět nespravedlivý. Zase, ano. 

Kane vůbec nemrkne. „Když projdeš kolem garáží, natrefíš na autobusovou zastávku.“ Z peněženky vytáhne deset babek a podá mi je.

Takže jsem oficiálně děvka a dostávám za to zaplaceno.

Hrdost nehrdost, když si ty peníze nevezmu, čeká mě hodně dlouhá cesta pěškobusem. Chvíli na ně hledím, a když je zastrčím do kapsy, mám pocit, že mě přes látku riflí pálí. Sakra, ale já je fakt potřebuju.

„Ten mobil!“ zaječím. Nakloním se ke Kaneovi a zuřivě mu začnu prohledávat kapsy. Loktem ho přitom nechtěně – ale dobře mu tak – bouchnu do brady. „Tak kde je?!“

„Kurva, přestaň, nebo se mi znovu postaví!“ Chytí mě za ruce a odtáhne do sebe. „Vystřel,“ přikáže neoblomně. „Nebo ti pomůžu.“

„Ne!“ rozhodnu tvrdohlavě, zatímco se zmítám. Snažím se dostat z jeho sevření, ale jeho stisk je silný. Je docela možné, že kolem zápěstí budu mít modřiny. Ale srát na to, přece ho nenechám, aby…

Z ničeho nic ležím štěrku. A nevěřícně hledím na stříbrnou Audinu.

Kane se ani nenamáhá zavřít dveře od spolujezdce, prostě jen couvne a dveře se zabouchnou samy. Zabliká na mě světly.

„Chcipni, ty sráči!“ zahulákám.

x

Cesta domu je peklo, nebo peklo hodně připomíná. Začíná mrholit, což by mi ani tak nevadilo, ale autobusák zapomene zastavit na mojí zastávce a ještě mu to připadá nesmírně legrační, takže dva kilometry šlapu zpátky, abych se vůbec dostal do centra. A odtud mě čeká ještě dvacetiminutová nedobrovolná procházka.

Kretén Kane by to stihl otočit klidně i třikrát, ale nasrat na něj. Ať si tu svou posranou, pohodlnou Audinu s topením užije. Nepotřebuju ho.

Mám mokro v botách, takže čvachtám, takže náladu mám pod psa.

Dojdou mi dvě esemesky. Jedna od Brada, tedy Polopičuse a druhá od Felixe, který je v sestřině mobilu uložený jednoduše jako F. Oba chtějí vědět, jestli jsem v pořádku. Odepíšu, že ano, ale tím to hasne.

Nechci s nimi mluvit. Alespoň ne dnes.

Sotva dojdu domů, shodím ze sebe mokré oblečení, osprchuju se horkou vodou a zachumlaný do nejteplejší mikiny zalezu do postele.

Je toho moc. Moc pocitů, moc vzpomínek, moc výčitek. Moc emocí. Bijí se jedna přes druhou a já v nich nedokážu vytvořit řád. Takže nakonec, alespoň ten večer, jsou pro mě prášky vysvobozením.

Autor: Klára Foldynová

PŘEDCHOZÍDALŠÍ


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

6
Komentujte

Karin

Kane je zmetek a mobil mu stejně nevrátil.

Májka

Souhlasím s Karin! Sice udělal Dami pěkně hloupé rozhodnutí, ale Kane je stejně velký parchant (i když to možná ani ne, nevím jestli je nemanželské dítě XD)!

Ester

Tento diel bol super. Kane bol drson, ale pacil sa mi. Ale nam poriadne potrapil nasho hrdinu 😀