PRAVIDLO ČÍSLO ŠESTNÁCT:

„No tak teda jo. Řeknu pravdu. Nebo alespoň to, čemu věřím, že je pravda. Což zcela upřímně nemusí být to samé. A podle většiny lidí ani není. Jinou verzi ale nemám.

První věc, kterou si pamatuju, je televizní pohádka, poskakující květák zpívající ukolébavku, což mohlo být někdy kolem roku dva tisíce čtyři? Hele, sám nevím, proč zrovna květák musel zpívat ukolébavku, ale myslím, že to bylo ze série šťastná zelenina. Jakoby ovoce nemohlo být šťastné. Tss. Druhá vzpomínka je…

Haha.

Ne, jen žertuju. Až tak obšírně to vykládat fakt nehodlám. Musí ti stačit, že do mých patnáctých narozenin bylo všechno v pohodě. To mi můžeš věřit. Typická šťastná rodinka. Teda alespoň do doby, než moje sestra spadla do puberty. Všechno se tenkrát točilo kolem ní, protože začala chodit domů až nad ránem, většinou opilá, a její velká láska jezdila na motorce, což otec prostě nedokázal skousnout.

Jestli chceš vědět můj názor, debilnější klišé než kluk na motorce, kterého otec neschvaluje, snad ani neexistuje. Ale já se celkem dobře bavil. Obzvlášť, když mi popisovala, jak utečou a budou spolu navždycky a tak dál.

Skončilo to tím, že ho našla v posteli s jednou svoji kamarádkou. Ačkoliv myslím, že moji sestru fakt miloval, protože pak ještě skoro rok chodil k nám domů, nechával jí kytky a čokolády… taky v té době trochu přibrala… ale ona ho už zpátky nevzala. Vlastně ani nevím, jak to s ním dopadlo.

Prostě jednou přestal chodit.

Ale to jsem se trochu ztratil. Promiň.

Já byl zlaté dítě. Podle rodičů.

Už někdy kolem čtrnácti jsem si na sobě začal všímat zvláštních… Podívej, u nás se o tom moc nemluvilo, takže jsem nepatřil mezi nejbystřejší jedince. Trvalo, než mi došlo, že mám raději párek než placku. Chápeš.

V té době jsem docela dost času trávil u gay porna. Možná až nezdravé množství času, ale tak víš jak. Poznával jsem sám sebe. Dělá to každej. Neříkej, že ty ne.

Hele, nemyslel jsem, že by z toho doma byl nějaký průšvih. Vlastně jsem věřil, že to rodiče přijmou, přesto ale existovalo malé co když. A proto jsem svůj coming out neustále oddaloval. Hrozně jsem tátu nechtěl zklamat, víš.

Ale někomu jsem to říct musel. Nebo možná chtěl, aby mi neexplodovala hlava.

Nebo šulin z toho věčného honění. 

Na oslavu mých patnáctých narozenin k nám dorazil strýc, tátův brácha. Jsou to dvojčata, navíc přesně ten typ dvojčat, kdy máš pocit, že musí být propojení. Cítí bolest toho druhého a podobné hovadiny.

Co si pamatuju, vždycky s nimi byla neuvěřitelná legrace. A já měl strýce strašně rád.

A tak jsem šel logicky se svým problémem za ním.

Ten rozhovor si popravdě zas tolik nevzpomínám, ale odcházel jsem s dobrou náladou. Strýc nad mou orientací mávl rukou. Přece o nic nejde a tvůj táta není žádný homofobní imbecil. Nějak takhle to řekl.

Taky chtěl vědět, jestli už někoho mám a jestli už s někým něco bylo. Já samozřejmě kroutil hlavou, bylo mi nepříjemné o tom mluvit, protože do té doby jsem nikomu ani nedal pořádnou pusu.

A pak jsem šel spát. Spokojenej! Aspoň vidíš, jak hloupý a naivní jsem byl. Důvěřivej kretén.

Všechno bylo v pohodě. Celej můj život byl v pohodě. Neřekl bych dokonalé štěstí, zas jako nejsem žádný hipík, ale víš co? Blížilo se to tomu. Chtěl jsem… Měl jsem tolik plánů a… z ničeho nic střih a já se probudil uprostřed noci. Víš, co mě probudilo?

Myslím, že to už dávno tušíš.

Ano. Vzbudilo mě, jak mi můj strýc – člověk, kterému jsem stoprocentně věřil – cucal péro. Klečel mezi mýma nohama, skloněnej, a když uviděl, že jsem se probudil, řekl jen, abych byl ticho. Že mi to hezky udělá.

Na pár vteřin všechny moje svaly přestaly pracovat. Jen jsem ležel a nechal ho, aby… pokračoval. Bylo to tak šílené. Ani můj mozek to nedokázal pochopit.

A pak přišel další střih, přesně jako ve filmu. Jedna scéna, střih, druhá scéna. Strýc mi kouří péro, střih, strýce leží na zemi a já do něj kopu a mlátím ho pěstí. Žádné vzpomínky na to, co bylo mezitím. Mohlo to trvat chvíli, nebo klidně několik hodin. Mohlo se stát všechno, anebo nic. Nevím. Před očima jsem měl jen tmu.

Kdyby do pokoje nepřišel otec, nejspíš bych ho zabil. Ne…

Kurva. Promiň. Já…

Byl jsem tak blbej, tak strašně blbej, když jsem věřil, že už je všechno v pořádku. Objímal jsem otce kolem pasu, držel ho jako klíště a odmítal pustit. Brečel jsem, hrozně moc, nedokázal mě vůbec utišit. A pořád dokola se ptal, co se stalo.

Já řekl pravdu. Strýc lhal. Slyšel křik, šel se tedy podívat, jestli je všechno v pořádku. A já ho napadl. Prý jsem o sobě ale nevěděl.

Za to, co se stalo, Damien nemůže. Je to moje vina, pokoušel jsem se ho probrat, což byla asi chyba. Jsem v pořádku, nebo… Budu v pořádku, vážně. Hlavně nevolejte policii, je to zbytečné. Nechci, aby měl kvůli tomu Damien problémy.

A přitom krvácel na koberec, měl nateklé oko a roztržený ret. Ten zkurvenej hrdina.

Naneštěstí naše sousedka policii zavolala.

Všechno se to dělo hrozně rychle a já vnímal jen mžitky před očima.

Víš, ta noc byla fakt na hovno. Všechno podělala a obrátila mi život vzhůru nohama. Ale nebyla ani zdaleka tak strašná jako to, co následovalo.

Můj otec, on… Vypovídal ve prospěch strýce. Potvrdil jeho slova. Že jsem byl nepříčetný, že jsem o sobě nevěděl, že jsem strýce napadl, že jsem… A já ho tenkrát tak prosil, aby mi věřil, aby… Jsem jeho syn.

Strýc nevypovídal, byl totiž v nemocnici. Skoro dva dny, hlavně kvůli pozorování, protože dostal hodně ran do hlavy. Prý jsem ho přetáhl i židlí, ale to nevím, jestli je pravda. Takže měl vypovídat až poté a věř mi, že to tenkrát nevypadalo moc dobře. Otec tvrdil, že jsem byl nepříčetný, já si nic nepamatoval a strýc skončil v nemocnici. Za napadení mi hrozil pasťák, což bylo něco naprosto nepředstavitelného.

A tak došlo k tomu, že hajzlové nakonec vždycky vyhrají.

Dal mi tenkrát na vybranou. Řekl, že bude vypovídat v můj prospěch, když… Já jsem to nechtěl udělat, musíš mi věřit. Nechtěl jsem. Dokonce jsem byl rozhodnutý jít do pasťáku, ale nakonec… Já se tak strašně bál. Bylo mi patnáct, zničilo by mi to celý život. A tohle… Šlo jen o jednu chvíli.

O jedno debilní vykouření.

Nikdo nebyl doma. Byli jsme u mě v pokoji. Strýc zatáhl závěsy, zatímco já postával u dveří. Chtěl, abych si kleknul. A já poslechl.

Nebylo to… Celou dobu jsem brečel. Myslím, že ho to vzrušovalo. Držel mě přitom za vlasy a… Dělal si to de facto sám, já jen klečel a v duchu prosil, aby to skončilo.

A pak… Nechci o tom mluvit, jasné? Prostě se to stalo. Prostě jsem to udělal, no a co. No a co, že jsem pak… do háje!

Že jsem nemusel do pasťáku, byla jen malá úleva, poslali mě totiž na diagnostiku na psychiatrickou léčebnu. A jestli myslíš, že došlo nějaké spravedlnosti, tak hovno. Tomu zasranému tlustému doktorovi jsem tenkrát všechno řekl, celou pravdu, co se té noci stalo. Víš, jak to skončilo?

Trpím bludy. Nedokážu odlišit realitu od svých myšlenkových představ. Pokud nebude nastavena správná léčba, mohu být nebezpečný sobě i okolí.

Hotovo. Život, který jsem měl, tím definitivně skončil.

Strýci jsem se pak samo sebou vyhýbal. Viděl jsem ho jen párkrát a vždy jen na pár vteřin, než jsem zdrhl. A tak nějak… Oukej, nebyl jsem příkladný občan, jestli chápeš, jak to myslím. Ne, že bych… Dobře, do pár průserů jsem fakt spadl.

Postupně to všechno začalo odeznívat. Neřekl bych zlepšovat, doma to pořád bylo na hovno, ale nějak to šlo. Měl jsem Brada a Felixe a oni teď byli moje rodina. Dokud…

Ono se vždycky nakonec musí něco stát nebo ne?

Hádej, kdo se k nám nastěhoval?

Pro mě to bylo stejné překvapení jako teď pro tebe. Jednou jsem přišel domů a on tam byl. Prý jen na pár měsíců, než mu kompletně zrekonstruují byt. Není to super?

A hádej, kdo za mnou v noci zase přišel?

Ne, nic se nestalo. Rodiče byli doma, tak si netroufl. Chtěl jen, abych věděl, že se mu po mně stýskalo a sahal si přitom do rozkroku, ale hned dodal, že nechce žádné problémy. Nikdo se mi nemůže divit, že jsem byl totálně nasraný! Tak on nechtěl problémy? Čurák!

No a… Asi nebyl dobrý nápad říkat to Bradovi, ale já se potřeboval někomu svěřit. A to doma nešlo. Máma ani ségra nic neví, nedokázal jsem jim to říct. Bál jsem se, že by mi nevěřili. A pokaždé, úplně pokaždé, když chci mluvit s otcem, tak neposlouchá. Pořád ho brání.

Myslím, že je bytostně přesvědčený o mé nemoci.

Kluci, Brad s Felixem byli jediný důvod, proč jsem to tenkrát zvládl. Takže dávalo smysl říct jim to. Až na to, že jsme přitom trochu pili. A hulili. A Brad dostal nápad ukrást strejdovo auto a trochu ho vylepšit. Což se nám docela povedlo, až na to, že jsem tam ztratil mobil.

Ano, i s důkazy. Ach bože, zpětně nechápu, že jsem mohl být tak mimo a dovolit, aby mě přitom Felix natáčel. Na moji obranu… Byl jsem fakt zoufalej a bezmocnej.

To, že měl u nás bydlet, bylo jak noční můra. 

Pak už většinu víš. Auto se našlo, vlastně docela rychle. Strýce předvolali na stanici snad do dvou dnů. Což jsem sice nevěděl, protože jsem doma příliš nepobýval, ale on mi to pak všechno vmetl do ksichtu.

Navzdory všemu není blbej. Řekl bych, že umí spočítat jedna a jedna, ale je to matematický inženýr, takže nejspíš dokáže spočítat mnohem náročnější rovnice. Třeba tu, kdo mu posprejoval a rozmlátil auto a nechal ho pak stát uprostřed lesa.

Policejní spis jsi četl, takže víš, že mě nepráskl. Hodnej strýček, co zachránil synovce před zákonem. Posranej hrdina.

Takže za to samo sebou něco chce.“

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

7 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Mirek
25. 2. 2020 18:13

Tušil jsem to…

Šárka
25. 2. 2020 18:39

Konečně mu to řekl 👏

Májka
26. 2. 2020 5:32

Kdybych mluvila já, skončila bych u
Páté věty, jelikož nejsem dvakrát komunikativní typ. Fakt se mi to líbilo!

Karin
27. 2. 2020 20:39

To je zmetek ten strejda.