PRAVIDLO ČÍSLO ŠEST:

Je v tom několik chyb a nepřesností.

Hra nebyla vysílána posledního října, nýbrž 30. v neděli večer. A není ani pravda, že by rozhlasová stanice CBS schválně neřekla, že se jedná pouze o inscenaci. Hra Válka světů byla stejně jako každou neděli večer posluchačům uvedena a představena. To, že vzbudila paniku a strach lidí, kteří mysleli, že se jedná o skutečnou invazi mimozemšťanů, už je něco jiného.

A jako poslední nepřesnost, příběh nevymyslel Orson Welles, nýbrž jen zinscenoval román Herberta G. Wellse. No jo, jmenují se podobně, ale když už chce učitel machrovat a vytahovat vysokoškolské téma, možná by si měl ujasnit detaily.

Přesto však nezvednu ruku a neopravím ho. Nemá mě zrovna v lásce, protože jsem mu několik chyb už vyčetl. A většinou to skončilo poznámkou nebo časem stráveným po škole. Místo toho všechno nadiktuju Bradovi, který se tváří, že by byl mnohem raději, kdyby mimozemšťané vážně zaútočili.

Z úvah o životě a neschopnosti učitele mě nakonec vytrhne až zaklepání na dveře. Vejde sekretářka, mrkne na učitele a pak pohledem začne skenovat třídu. Což znamená jen jedno.

„Přišla pro kořist,“ uchechtne se Brad a schválně s ní naváže oční kontakt. On sám byl v ředitelně za poslední půlrok třikrát, ale ředitel není žádná svině, a tak z toho nikdy neměl velký postih.

Sekretářka nakonec přece jen zvedne ruku a ukáže na… „Pane Daley, mohl byste jít prosím se mnou? A vezměte si i věci.“

Brad povytáhne obočí. „Cos provedl?“

Naházím učebnice, sešit a propisku do batohu a teprve potom pokrčím rameny. „Narodil jsem se?“ navrhnu a praštím Brada do ramene. „Tak drž palce, pak napíšu.“

Jdu za sekretářkou do ředitelny. Taky mohla přijít dřív a ne pět minut před zvoněním. Napadne mě, že bych se otočil a prostě zdrhl, jen tak ze srandy, ale nakonec zvítězí zvědavost. Nejsem si vědom, že bych za poslední dobu ve škole něco posral natolik, abych musel na kobereček.

„Je to proto, že jsem donesl hodně sběru a ředitel mi chce poděkovat?“ pronesu, protože klapání jejich podpatku je otravné a potřebuju ho něčím přehlušit.

Letmo mě sjede pohledem a poté se ušklíbne. Tím mě trochu překvapí, protože obyčejně tak posměšně nečumí.

Třeba zavádí nový studijní program pro psychouše a potřebují moji účast. Kvůli dotacím, nebo tak něco.

No jo, máma byla ve škole, aby je o mém stavu informovala. To znamená, že většina učitelů na mě hledí, jako bych měl v další vteřině vytáhnout kulomet a všechny postřílet.  A ten zbytek mi dává jednoduší testy a usmívá se, aby za to od karmy dostali body navíc. Na druhou stranu můžu na záchod prakticky kdykoliv a nikdo nic neřekne.

Vejdu bez zaklepání, tak trochu doufám, že ředitele přistihnu nepřipraveného. A pak už je mi naprosto jasné, proč jsem zde.

Má na sobě černou uniformu s nápisem POLICIE na zádech. Stojí rozkročený s rukama zkříženýma na hrudi, a když otevřu dveře, okamžitě se otočí. A jeho pohled je vyloženě pobavený. „Pane Daley,“ řekne a přitom povytáhne jedno obočí. Jako by ho zajímalo, jestli jsem vážně věřil, že to nechá jen tak.

Kurva. Nenapadlo mě, že to bude chtít řešit… oficiálně.

Kane pohlédne zpátky na ředitele, který je z jeho přítomnosti evidentně posraný. „Byl bych rád, kdyby se nerozkřiklo, že má problémy. Mohlo by to narušit proces vyšetřování, což jistě chápete. Pokud by se někdo ptal, můžete říct, že nám pomáhá objasnit jeden starý případ.“

Starý případ pronese zvláštním tónem, což je nejspíš interní poznámka adresovaná přímo pro moje pobavení. Což mě nepobaví. Což mě nasere. Což mě přivádí k šílenství.

On mě přivádí k šílenství. Úplně vším. Tím, že dýchá, mluví, stříká.

Do mojí pusy.

 Ředitel – ten malý, zpropadený, úlisný zrádce – jen přikývne a nechá mě s ním odejít. Docela v klidu, no však co. Může to být ještě horší?

Může. Protože ve chvíli, kdy vyjdeme z ředitelny, zazvoní. Takže celá škola vidí, jak procházím chodbou a za zády mám policajta. Že mi rovnou nedal i želízka, ať je to představení se vším všudy.

Procházím kolem spolužáků.

Brada.

Teď sám sebe proklínám, že jsem mu neřekl všechno, protože vidím, jak šílí strachy. Jak přemýšlí, co má udělat. Jak mě zachránit. Zavrtím rychle hlavou, aby to nedělal, a on poslechne, ale… Je v tom prostě jedno velké ALE.

„Tohle nemůžeš,“ vyštěknu, sotva vyjdeme před školu. Zuřím. „Nemůžeš mě jen tak vytáhnout ze školy!“

„Netvrď mi, že tě to tam bavilo,“ pronese a přejde k Audině. Je čistá, bez poskvrny. „Dlužíš mi osmdesát babek, ty píčo!“ mrkne na mě Kane.

Kdybych počítal skóre, nejspíš bych se výsledkem nikde nechlubil. Ale to je to. Ze své pozice nemůžu nikdy vyhrát. I když udělám všechno správně. Brad tomu říká Syndrom prvního zakopnutí. Jakmile člověk jednou zakopne, všichni už pak jen očekávají, kdy to opět posere.

„Proč jako? Nic jsem neprovedl,“ pokrčím ledabyle rameny a uhnu pohledem.

„Asi to pro tebe bude novinka, ale před policejní stanicí jsou kamery. A když se rozhodneš napsat někomu na auto, že je čurák…“ Kane se zatváří výmluvně. „Tak dělej, nastup.“ 

Sednu na sedadlo spolujezdce a schválně pořádně prásknu dveřmi. Nejraději bych celé to jeho auto rozkopal, ale to už jsem udělal se strejdovým a hele, kam mě to dostalo. Počkám, až nastartuje a teprve potom zavrčím: „Vím, že jsou tam kamery, ale najdi jeden jediný snímek, kde uvidíš můj ksicht a vykouřím ti dobrovolně. Myslíš, že jsem blbej? Zasloužil sis to a ty to víš! Kurva, a jestli mě zase necháš u těch debilních garáží, udělám to znova, ale tentokrát tam napíšu celou výpověď!“

Kane nevypadá, že by ho moje vyhrožování zrovna vystrašilo. Vyjede z parkoviště a jen letmo na mě koukne. „Co napíšeš? Že jsem sépiák s chapadlem místo nosu?“ zeptá se nevzrušeně.

„Ne. Že seš pozemskej debil,“ odseknu a vyhlédnu z okna. Jedna budova střídá druhou, a čím jedeme dál, začínám být víc a víc nervózní. Uklidňuju se, že není sebemenší důvod stresovat. Posprejoval jsem mu auto, to je toho. Taky jsem mu ho mohl obtáhnout klíčem. Vlastně by mi měl poděkovat.

„Kam jedeme?“ Poklepávám nohou, ale sám sobě namlouvám, že to dělám do rytmu písně. Srát na to, že nehraje rádio.

„Máš strach?“

Zatnu ruce v pěst. „Nebudu s tebou šukat, jasné? A vůbec, na tohle nemáš právo. Zastav!“ rozkážu, ale na Kanea to nemá žádný vliv. Klidně vyhodí blinkr a odbočí doprava. 

„Takže máš strach,“ přikývne.

Po zbytek cesty už nic neřekne, ačkoliv ho bombarduju dalšími otázky. Zakopeš mě v lese? Dáš se podplatit? Proč seš takovej kokot? A tak dál. Zmlknu až ve chvíli, kdy zastaví u nájezdu na dálnici, na parkovišti před bistrem.

Vyskočím z auta a rozhodím rukama. „Co tady?“ Cítím přepálený olej, mastnotu a výfukové výpary. Nebýt toho posledního, zakručelo by mi v žaludku.

„Nestihl jsem oběd, protože jsem strávil část dopoledne v myčce, a taky jsem vyřizoval spoustu papírů. Takže se najíme. Ty jíst nemusíš, samozřejmě. Je to na tobě.“ Otevře a nejspíš mi chce ukázat, že má nade mnou navrch i výškově, takže nechá ruku na dveřích, abych pod ní musel projít.

Ne, nepřipadám si jako malé děcko.

Hlavně taky proto, že jsem mu kouřil šulina. 

Vyberu box u okna. Okamžitě popadnu párátko a zapíchnu ho do stolu. „To jako, že platíš?“ vyhrknu, sotva Kane dosedne naproti mně.

„Jo.“

„No tak fajn.“ Vezmu jídelní lístek a otevřu ho na první straně. Přejedu ji pohledem, ale pak opět vzhlédnu. „Pojedeme pak ke garážím, předpokládám. V tom případě budu potřebovat peníze na autobus, protože nemám žádný prachy. Tak to říkám předem, abys mi je dal dřív, než mě vykopneš z auta. Ze včerejška mám odřený koleno!“ Kopnu ho pod stolem do čéšky. „Přesně na tomhle místě.“

 Kane sebou trhne, ale kamenný výraz udrží. „Ještě něco?“

„Jo, nemám tě rád. A nemůžeš jezdit ke mně do školy. Měl jsi mi napsat esemesku. Já bych přece došel.“ Možná ani nejde o to, že byl ve škole, vytáhl mě z hodiny a viděla to celá škola.

Možná jde jen o to, že to viděl Brad.

Dojde servírka v modrém úboru a bločkem v dlani. Na hrudi má cedulku se jménem Donna. „Co vám můžu nabídnout?“ 

Kane jí nevěnuje jediný pohled, všechny totiž vyplýtvá na mně. „Burger, hranolky, vodu a jahodový shake se zmrzlinou.“

Donna objednávku zapíše a pak hlasitě mlaskne.

„Tak čtyřikrát,“ řeknu. „A mohla byste dvě porce zabalit s sebou? I s těmi jakodovými shakeami a zmrzlinou?“ Jsem slušný. Nepoužívám fakanskej tón, jak tomu říká otec, když si neberu servítky. Ale Donně to nejspíš nestačí, protože potřebuje potvrzení od Kanea.

Jako bych byl nesvéprávný a objednat pro sebe tři porce jídla bylo něco šíleného a nemyslitelného. Asi za to může fakt, že jsem s cajtem. Donna určitě přemýšlí, co jsem provedl. Jestli mě veze na stanici.

Kane nevypadá překvapeně. Pokrčí na Donnu rameny. „Je to snad problém?“

„Ne. Samozřejmě, že ne,“ zavrtí hlavou a odejde. Má velkej, tučnej zadek.

„Pizda,“ vydechnu a zapíchnu párátko mezi palec a ukazováček. „Sorry, mám dva bráchy a ti mají taky hlad.“

Nejspíš z mého spisu ví, že bráchy nemám, ale z nějakého důvodu to nekomentuje.

Zapíchnu párátko mezi ukazováček a prostředníček a pak mezi prostředníček a prsteníček. „Co se ti stalo s uchem?“ promluvím a vzhlédnu k jizvám na pravém boltci. První den mi to připadlo nechutné, ale… Já nevím, může si člověk zvyknout při třetí schůzce? „Budu hádat. Nedokázalo s tebou žít a tak se pokusilo odejít?“

Kane se zasměje a je to přirozený, nefalšovaný smích. „Skoro. Chvíli po tom, co jsem vylezl ze školy, mě poslali do nějakého baru. Věř mi, ozbrojená loupež je kolikrát nic v porovnání s tím, když se od sebe pokoušíš odtrhnout partu kreténů. Jeden z nich vrazil policajtovi, co tam byl se mnou, kus tága pod žebra a mně se stalo tohle. Bylo to rychlý. Nestalo by se to, kdybych včas vystřelil.“

Podobnou scénu jsem viděl ve filmu, což je… šílený. Že tohle někdo zažívá doopravdy na vlastní kůži. „Wow, to muselo bolet. Zastřelils toho hajzla, co ti to udělal?“

Zavrtí hlavou. „Ne. Příště už jo.“ Dotkne se jizvy na tváři a já vím, že cajti jsou zasrané svině a nikdy jim kluci se Syndromem prvního zakopnutí nesmí věřit, ale kurva, tohle je tak sexy.

„A kolik jsi zabil lidí? Celkově.“

„Osm.“ V obličeji nezahlédnu jedinou emoci.

„Cool. Samí sráčové? Zastřelils někdy mafiána?“ Netuším, proč se ptám zrovna na tohle. Jako bych byl puberťák a nechal se pohltit kdejakou blbostí.

Na druhou stranu… Je mi sedmnáct. Tak trochu puberťák jsem. 

„Nevím. Většinou jsem neměl čas říkat: Hej, nejsi náhodou mafián? Prostě jsem střílel. Byls někdy na střelnici? Když vystřelíš poprvé, připadá ti to tak nahlas, že tě to na chvíli úplně odpálí.“

Ušklíbnu se. „Tss, to je podlé. Vytahovat střelnici. Kterej kluk by si rád nezastřílel?“ Povytáhnu obočí a nakloním hlavu na stranu. Párátko pořád čeká mezi prostředníčkem a prsteníčkem. „No tak jo, já tvé pozvání přijímám. I když seš šulin,“ zavtipkuju. Nebo ne? „Ještě nikdy jsem nestřílel, ale jsem si jistej, že na to budu mít talent.“

„Četl jsem, žes byl premiant,“ prohodí jen tak mimochodem.

Přikývnu. „No jo, psychické problémy si nevybírají jenom propadlíky.“ Přicházejí nečekaně. Ze dne na den, někdy k tomu stačí jediná noc. 

Donna přinese jídlo, hezky se na Kanea usměje a řekne, že zbylé dvě porce budou nachystané až při odchodu. Jestli je to takhle v pořádku. Nejraději by mu vlezla do prdele a o mě nezavadí ani pohledem.

Kane okamžitě začne jíst, kousne do burgeru a zároveň si nacpe do pusy dvě hranolky. Trochu to vypadá, jako by vynechal posledních deset jídel a ne jen jeden oběd.

„Líbíš se mi,“ řekne po nějaké době.

„Kolik kluků už se ti takhle líbilo?“

„Takhle jako takhle hodně?“ Pokrčí rameny. „Jen ty.“

Je to cajt, nemůžu mu věřit, ale stejně něco ve mně vyloženě zapřede. No co, nakonec každý člověk rád slyší, že je pro někoho v něčem výjimečný. „A takhle, že sis je vzal do auta?“ optám se znovu, protože stoprocentně vím, že rozhodně nejsem první.

„Tebe napadlo, že mi vykouříš, a nejsi jedinej, kdo měl takovej nápad. Kluci v tom obecně vidí řešení problémů.“ Kane zvedne hranolku. S pohledem upřeným na mě z ní olízne sůl a teprve potom ji strčí do pusy.

„Ale ne, ty chuďátko,“ pronesu schválně smutným až lítostivým hlasem. „Nepřipadáš si ty nakonec zneužitě?“ Znovu ho kopnu pod stolem, tentokrát ale ne tak silně. „Blbče.“

Žádný kluk by přece dobrovolně nevybral tento způsob řešení problémů.

„Proč jsi to udělal?“ zaškaredí se Kane. Vlastně působí trochu naštvaně, jako bych trefil to správné místo. A nemyslím tím koleno. „Nikdy jsem nikoho nenutil. Nakonec ani tebe.“ Sní další hranolku, ale teď si s ní ani zdaleka tolik nepohraje.

Zajímalo by mě, vážně hodně, jestli i Kane má v sobě něco, co ho příšerně žere.

Trauma. Chvíli, kdy musel na kolena on sám.

 „Přestaň mě srát, nebo tě zase vezmu ke garážím a zneužiju,“ upozorním ho, ale skoro okamžitě se rozesměju.

 Kane jen protočí oči v sloup, ale docela zřetelně mu cukají koutky. „Oukej, oukej. Nemusíme ke garážím. Můžeš si těch šest vykouření odpracovat až ve chvíli, kdy ti ten telefon začne doopravdy chybět.“

Možná bych se mohl nasrat, protože tohle je další z jeho vyděračských taktik, ale vím, že je to jen vzájemné popichování. Což je tak trochu sranda.

„Au, sakra,“ vyjeknu. „Ruplo mi v prstu a kousl jsem se do jazyka.“ Zvednu prostředníček a zároveň vypláznu jazyk. Na Kanea. Tak, aby to viděl.

Nejsem ovšem ani trochu naštvaný. Vlastně… V tuhle dobu bych nejspíš seděl na odpoledním vyučování, poslouchal učitele, jak mele o anorganických prvcích a čuměl z okna s výhledem na sídliště. Sjedu pohledem na Kaneova vypracovaná ramena. Tady je výhled mnohem lepší.

„Víš, co by mě fakt pobavilo? Kdybych zjistil, že máš ve skutečnosti ženu a děcko. To bych se smíchy posral,“ poznamenám. A z nějakého důvodu nechci, aby ženu a děcko vážně měl.

Kane upije trochu shakeu. „Můžu tě vzít k sobě domů, abys je zkusil pohledat.“

„Takže seš teplouš?“ přemílám zvědavě. Napodobím ho a ochutnám svůj jahodový shake. Blaženě přivřu oči. Mohl bych si to užívat ještě víc?

 „Ne, jsem heterosexuální samec, moc mě těší. Dáme si ještě donuty?“

Kdybych ho nepoznal způsobem, jakým jsem ho poznal – což znamená vydírání a sexuální služby – asi bych řekl, že umí být neuvěřitelně milý. Zkouším ta dvě slova v mysli spojit. Milý a Kane. Milý Kane. Ale z nějakého důvodu k sobě nepasují, a tak je obě zavrhnu a místo toho nechám původní. Sexy sráč.

„Tak čtyři,“ rozhodnu. „Ale ne s arašídovou polevou. Felix má na arašídy alergii. Což je podle mě kec, protože furt žere křupky, ale nerad bych seděl za vraždu.“ Uvědomím si, že trochu plácám, proto raději sklapnu a vypiju zbytek shakeu. Je studený, takže mi na okamžik zamrzne mozek.

 „Felix je tvůj smyšlený brácha?“

„Přesně. Chodíš s někým?“

„Proč?“

„Protože si tě chci vzít a potřebuju vědět, jestli mi někdo stojí v cestě,“ odpovím a flirtovně na něj mrknu. Pak ale obrátím oči v sloup. „Ježišmarja. Vytvářím si v hlavě tvůj profil. Chci vědět, jak moc velkej jsi hajzl. A teď mě zajímá, jestli podvádíš.“

Upřímně jsem jen zvědavý, ale ten profil skutečně existuje. Kane je totiž záhada.

Nejprve odsune talíř a sklenici stranou a poté se nakloní přes stůl. „Nikdo ti nestojí v cestě,“ řekne zastřeným hlasem, skoro jako by mluvil o prcání. O prcání nás dvou.

Což se nikdy nestane.  

„Fajn. Poznamenám si.“ A taky poznamenám, protože je to přece jen plusový bod. Ačkoliv maličký. Poté vezmu vodu a pořádně vykloktám. Když ji vyplivnu zpátky do sklenice, dívám se přitom na Donnu.

Z kapsy vytáhnu žvýkačku a vložím do pusy. „Připravenej na kouření,“ usměju se na Kanea. „Dneska ti to udělám tak, že na to do smrti nezapomeneš.“ Vstanu. „A nezapomeň vzít ty donuty.“

Při cestě k autu schválně vrtím zadkem.

Nevím, proč s ním kurva flirtuju. Po tom všem. Jenže… Asi by to bylo jiné, kdyby to byl totální sráč a ještě k tomu hnusnej. Ale on je hezký a sráč jen někdy.

Když vyjde z bistra, má všechno. Donuty i jídlo pro kluky. Stojím opřený o Audinu, usmívám se a tak trochu si představuju, jak ke mně přistoupí, položí mi ruce na boky a…

Bože! Co to se mnou je?!

Kane hodí jídlo na zadní sedadlo a společně nastoupíme. „Podej mi bonbón,“ řekne a ukáže na přihrádku. Je to taková bezedná přihrádka, vždycky naplněná bonbóny a odznakem. Asi tím kluky jako já láká do auta.

Poslechnu. Vyberu karamelový a vybalím ho z obalu. Kane zrovna odbočuje na křižovatce, proto mu ho vložím rovnou do pusy. A tak trochu se přitom dotknu jeho rtů.

„Ta jizva je totálně nechutná,“ prohodím jen tak mimochodem. „Ale na druhou stranu s ní vypadáš mega drsně. Máš i další jizvy?“

„Jo. Ale žádná není tak výrazná. Ty máš jizvy? Od chapadel?“ Řekne to jen tak, ani se nad tím nepozastaví a dál klidně cumlá bonbón.

„Nevím, o čem mluvíš,“ odseknu nasraně, protože vytahuje něco, připomíná mi něco, co chci, aby navždy zůstalo zapomenuto.

„Ublížil ti někdo?“ pokračuje.

V první vteřině chci křičet, že do toho mu hovno, ale pak si uvědomím, že bych tím akorát podpořil všechny jeho domněnky. Takže místo toho docela klidně odvětím: „Doktor. Udělal mi jizvu při očkování. Můžeš jako cajt jezdit na červenou?“

Změnu tématu nekomentuje. „Můžu dělat cokoliv. Dávat pokuty za parkování, zachraňovat opuštěný psy v parku, házet těla do sudu s kyselinou… Jak říkám, cokoliv.“

Zasměju se. Ačkoliv… U Kanea není tak docela jasné, nakolik žertuje. Takže na něj nakonec hledím a představuju si, jak stojí u sudu s kyselinou, ve kterém bublá mrtvola.

Je to znepokojující stejně jako vzrušující.

Hledím na něj až ke garážím. Než roztáhne nohy a já ho vezmu do pusy.

A udělám mu to přesně tak, jak jsem v bistru slíbil.

Že na to do smrti nezapomene.

Autor: Klára Foldynová

PŘEDCHOZÍ DALŠÍ


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

10
Komentujte

Májka

Tenhle díl mě asi bavil zatím nejvíc. Fakt jsem se u něj zasmála i přes to, že již třetí den marodím. Konečně se Kane trochu pochlapil a ukázal v lepším světle…no, ale první dojem se občes blbě mění, že?

Květa

Myslím, že se v Kaneovi nevyznám stejně jako Damien. Akorát z něj neteču, jako on, takže na mě působí jako hajzl. Jediným vstřícným gestem to nespraví.
Samozřejmě Damien tahá plusový body za oba. 😉

Ester

Hoci je Kane nadalej vydierac, mala som dojem, ze su ich dialogy celkom vyrovnane 😀. Ved keby Damien chcel mat od neho pokoj, da sa zit aj bez mobilu🤔. ale asi ani to by nepomohlo…

Mirek

Tak mě napadá, neměl ten kluk v minulosti něco se strejdou?

Karin

Že by Kane nebyl taková svině?