PRAVIDLO ČÍSLO SEDMNÁCT:

Nervózně poposednu a teprve teď mi dojde, že si zarývám nehty do předloktí.

Kane se za celou dobu mého vyprávění skoro nepohne. Ačkoliv sedí na posteli, těsně u mě a v podstatě by jen stačilo natáhnout ruku a dotknout se ho, stejně mám pocit, že je nesmírně daleko. A jeho výraz nic neprozrazuje.

Když ale po delší době zmlknu, vzhlédne. „Sex?“ odpoví jednoduše a já mám chuť zažertovat. Servat ze sebe tričko, kývnout na souhlas a poté ho začít líbat. Jenže nemyslím, že by mu v téhle situaci právě tohle připadalo legrační.

„Hm,“ dostanu ze sebe a přitom zírám na ruce v klíně.

„A vydírá tě tím, že půjdeš do pasťáku, když to neuděláš?“ Kane do svých otázek nedává ani trochu emocí. Jeho hlas je neutrální, možná dokonce spíš chladný, až mi z něj běhá mráz po zádech. Mám chuť na něj zakřičet, aby mi napověděl.

Na co myslí.

Zda věří.

Jestli mu připadá nechutné, že jsem měl v držce strýcovo péro.

„Když se s ním nevyspím, půjde na stanici a řekne, že jsem to auto zdemoloval já. Nevím, jestli má nějaké důkazy, ale… Vzhledem k záznamu a mojí diagnóze je taky možnost, že mě zavřou do léčebny.“

Kane chvíli mlčí, a když najdu odvahu pohlédnout na něj, všimnu si, že má nakrčené čelo a ne zrovna přátelský výraz. Nakonec zavrtí hlavou. „Bludy,“ odfrkne způsobem, kdy není jasné, zda je pobavený či znechucený.

Čistě teoreticky… O mojí diagnóze věděl. Četl spis, dokonce jsem mu to sám několikrát říkal. Nedokážu ovšem posoudit, zda chápe, že možná nic z toho, co mu tady vyprávím, není skutečné. Že bludy jsou zrádné a mohou zaútočit kdykoliv.

Je to částečně bludný kruh. Jednu dobu jsem sám sebe týral neustálými otázkami.

Byl rozhovor s mým otcem skutečný? Stal se? Je ten člověk skutečný? Jsou moje vzpomínky skutečné? Než mi došlo, že neexistuje jiná možnost než jednoduše věřit.

„Zlobíš se?“ vyhrknu, i když vím, jak hloupě ta otázka zní. Nemá právo se zlobit, nemá právo mě soudit, nemá právo vyčítat mi minulost.

„Strašně. Nemáš tušení,“ odvětí a zároveň vstane. Z nočního stolku zvedne mobil a chvíli na něj klepe prstem. Pak ho ale položí zpátky a hlasitě vzdychne.

„Chceš, abych odešel?“ vyhrknu. Nakonec… Odcházení bývá vždy ta nejjednodušší cesta.

Kane se zatváří nechápavě, jako by mým slovům nerozuměl. Přejde blíž, sedne si zpátky na postel a… Je tam jedna vteřina, kdy se nic neděje, a já mám pocit, že mě ta tíha a ticho a strach na místě zabije. Ale je to jen jedna vteřina.

Jedna.

A pak mě Kane přitáhne k sobě, drží mě v objetí a přitom hladí ve vlasech. Je to natolik nečekané gesto, že mi tím vyrazí dech. „V první řadě chci, abys věděl, že ti věřím a že nedovolím, aby ti někdo ublížil,“ pronese. 

Nevěřícně vzhlédnu. „Věříš mi?“

„Jo. Myslel jsem, že se ti něco stalo. Nevěděl jsem co, ale během svojí práce jsem už pár kluků, co měli bludy, potkal.“ Když potichu zamručím, rychle dodá: „Pracovně. U výslechu. Většinou je to stejnej příběh, jenom se mění pár věcí. Okolnosti, situace, pachatel. Někdy je to táta, někdy soused…“

Strýce už nedodá, ale je jasné, že na něj oba myslíme. Já možná trochu víc, protože za tu dobu, co spolu mluvíme, čas pořád běží. A ultimátum, které jsem dostal, pomalu odtikává. „Takže tady můžu zůstat přes víkend? Nevadí ti to? Nechci, abys měl pocit, že jsem se ti tu nasáčkoval. Nebo tak.“

Jeho pohled je všeříkající. „Jestli sis myslel, že bych tě pustil domů, tak jsi blázen.“ Prohrábne mi vlasy. Pak ale vstane a odejde do kuchyně.

Samo sebou ho následuju. Stojím opřený o futra a sleduju, jak… chystá čaj! Ano, neohrožený Kane, který vběhl doprostřed přepadení, stojí u linky a do dvou hrnků vkládá čajové sáčky. A je to snad ještě víc sexy.

Život je zvláštní. Neuvěřitelně zvláštní a vyvíjí se naprosto nečekaně. Pamatuju si, jak jsem ho viděl poprvé (vlastně i podruhé, potřetí a tak dál) a nazýval ho Pičusem. Jak strašně jsem ho nenáviděl a považoval za zlo.

A nakonec…

Je to právě on, kdo mi bez zaváhání věří.

Což ale neznamená…. Musím sám sobě neustále opakovat seznam pravidel. A vsadím všechno, že tam někde zcela určitě najdu něco ve smyslu nevěř sexy zalívačům čaje. Což ale neznamená… Vyskočím na linku, zatímco do hrnků lije vařící vodu. Pak automaticky přejde mezi moje nohy a položí ruce na stehna. A já ho líbám tak náruživě, až mi čaj nakonec vystydne.

x

Zbytek víkendu je doslova, spíš rovnou do písmene, perfektní. Kane má po hodně dlouhé době volno, takže jsme spolu. A tím spolu, myslím spolu.

Ze začátku nevím, jak reagovat. Přece jen šlo vždycky hlavně o sex. Ano, občas o něčem mluvíme, ale to nic nemění na faktu, že ráno většinou odcházel do práce, zatímco já ještě v klidu spal. Žádné trapné chvíle ticha při snídani.

Jenže nic takového nenastane. U snídaně řešíme Kaneovy oblíbené detektivky. Oukej, možná si z něj dělám legraci a oslovuju ho Agatho, ačkoliv v knihovně žádnou Agathu Christie nemá. Ale četl je, poznám mu to na očích.

Zjistím o něm, že má rád Depeche Mode a chtěl by jet do Jižní Ameriky. Nejspíš bojovat proti drogovým kartelům, poznamenám, za což mě chytne a odnese do ložnice. Hodí na postel a já mu pak obtočím nohy kolem těla.

A nepustím. V některých ohledech umím být neuvěřitelně tvrdohlavý.

Taky jedeme na jídlo a já ho přemluvím na kino. Kane ze začátku působí otráveně, ale nakonec ho celkem snadno přesvědčím, protože další fakt: Kane miluje Godzillu, a jakmile nahodím, že v kině běží pokračování, je z něj malej natěšenej kluk.

Celou noc pak spíme u otevřeného okna, přitisknuti k sobě, což zní sice na jednu stranu romanticky, ale jde jednoduše o to, že Kane je zvyklý spávat v posteli uprostřed.

Zas tak moc mi to ovšem nevadí.

Ráno ho za odměnu vzbudím kompletní masáží penisu. Kterou ocení.

A všechno je to tak perfektní, doslova, do písmene, ve všech podělaných směrech.

Až na to… V noci skoro nespím, nemůžu jíst, protože žaludek neustále protestuje a pochybnosti mi nedají ani na vteřinu oddych. Nechápu to. Nechápu.

Kane působí jako nejhodnější člověk na světě. Hrdina, který bez zaváhání zachraňuje kluky, jako jsem já. Tak proč byl na začátku takovej šulin?

To se to v něm jako ztratilo?

x

Směju se ještě u vchodových dveří. Je to přesně ten smích, který nejde zastavit ani ovládnout. Dokonce i Kane s tím má problém, neustále mu cukají koutky.

Sotva vejdeme do bytu, vysvleče si tričko. „Jdu do sprchy,“ oznámí. Což mě přiměje ze sebe všechno oblečení v rychlosti servat a proběhnout kolem něj do koupelny.

„To sotva! Jsem tu první!“ zahulákám. Pustím na sebe proud teplé vody a slastně zavřu oči. Ruce mě bolí jako ďas. Člověk by řekl, že druhá návštěva střelnice bude snazší, ale opak je pravdou. Posledních deset minut jsem chtěl jen přežít a při každém zvednutí rukou moje svaly hlasitě protestovaly – a nemyslím to metaforicky, doslova mi v hlavě ječely, že brzo chcípnou.

 „Můžeš se přidat, svalovče,“ poznamenám.

Kane jen pobaveně zavrtí hlavou, ale jinak neváhá. Sundá si kalhoty a za chvíli už stojí za mnou, hladí mě po zádech a líbá mezi lopatky. „Zítra přijdeš ze školy rovnou sem, dobře? Zbytek vyřídím.“ Nevím, co myslí tím zbytek vyřídím, ale zrovna se nacházím někde na pomezí blaha a ráje, takže to klidně přejdu a raději věnuju pozornost jeho horkým rtům. „A střílíš čím dál líp. Dneska už jsem se tolik nebál, že to chytím mezi oči.“

Znovu mě tím rozesměje.

Má pravdu, tentokrát už mi to šlo mnohem líp a ve většině případů jsem dokonce trefil terč. Bohužel ne vždy to byl můj terč.

Z police seberu šampón, jenže mi do dlaně vyteče větší množství, než bych čekal. Ve vlasech to pak začne nečekaně pěnit. Pokouším se celou situaci nějak zachránit, ale místo toho mi pěna steče do očí a já začnu poskakovat na místě. „Aaa. Sakra. Pomoc!“

Kane reaguje okamžitě. „Panebože, tvoje oči! Co budeme dělat?!“ Cítím jeho ruce na ramenech, jak se mnou třese, ale pak zmizí a slyším jen ťapkavé kroky a šustění, než mi před ksichtem přistane osuška.

„Ach. Díky. Mnohem lepší,“ zavrním spokojeně s úsměvem na tváří. „Slibuju, že ze školy zamířím rovnou sem.“

„Dobře.“

Vzhledem k dlouhému líbání a hlazení, které následuje, není divu, že ze sprchy odcházím s pořádným stojákem. „Počkám tě v ložnici,“ pronesu laškovně a schválně jdu pozadu, aby viděl, jak moc se na něj těším.

Sotva vejdu do ložnice, sednu na kraj postele a svalím se dozadu.

Napadne mě napsat Bradovi, přece jen jsem se mu za celý víkend neozval. Ale místo toho, abych to fakt udělal a postavil se problémům čelem, zírám na mouchu na stropě a přemýšlím, proč nespadne.

A jak na stropě dokáže vůbec přistát? To jako těsně předtím udělá obrat a chvíli letí břichem nahoru?

Má vůbec moucha břicho?

A tím definitivně Brada odsunu do složky později, třeba někdy příště, možná ještě později, anebo taky nikdy.

„Čekám!“ zahulákám, protože Kanea fakt potřebuju. V sobě nebo na sobě, to je celkem jedno, hlavně hned.

Vyjde z koupelny skoro okamžitě. Je nahý a v rozkroku ho trápí stejný problém, který mám i já.

Nadzvednu se na loktech a přitom ho hltám očima. Natěšeně roztáhnu nohy a přitom skousnu dolní ret.

Tahle pozice Kanea asi vzrušuje, protože zůstane stát nade mnou a přitom si přejede po péru. Čekám, až vyleze za mnou do postele, nadzvedne mi zadek a moc hezky mi to udělá, ale jeho další pohyb mě vyloženě zaskočí.

Kane si totiž klekne.

Na kolena.

Na zem.

Mezi moje nohy.

Přesně takhle nějak mi naskakují myšlenky v hlavě. A i když konečně pochopím, co hodlá dělat, můj mozek stále nespolupracuje. Ne… Co to… On.

Z ničeho nic, aniž by přerušil oční kontakt, mě vezme – pomalu, nesnesitelně, šíleně, bláznivě, horoucně pomalu – do pusy.

A je to… Panebože!

Spadnu zpátky naznak. Zírám do stropu, ale před očima mi začnou vyskakovat hvězdičky, proto je zavřu. Vzduch je najednou řidší, lapám po dechu a je mi horko. Příšerné horko, které nevydržím, nejde to, prostě ne.

A pak je tu ten tlak. Tam dole.

Ano…

Zatnu zuby a sevřu ruce v pěst a napnu všechny svaly a hlasitě vykřiknu, ale moje tělo stejně neposlouchá, nezvládá, nechce a nemůže. Což ale kurva není divu, když cítím Kaneův jazyk a rty.

Jsem jak nadrženej začátečník. Chci, aby to trvalo věčnost, aby pohyboval hlavou ještě rychleji a přitom sál a sahal mi na koule, ale ono to prostě nejde. Už jen ta představa, ten prostý fakt, že Kane klečí na zemi, má erekci, a přesto ho zajímám jen já, je k nevydržení.

Absolutně šílená a k neuvěření, ale přesně to se teď děje.

Takže vystříknu prakticky okamžitě a ani nemám sílu cítit se trapně, protože mi je tak dobře. Moc dobře. Nejlíp na světě.

Kane vleze na postel. Usmívá se a působí naprosto spokojeně. Zatímco já mám výraz totální odevzdanosti.

Chci mu říct hromadu věcí. Že byl skvelěj. Že to bylo skvělý. Že chci ještě a pak ještě. Že spolu klidně můžeme spát, ale že možná na chvíli usnu, protože moje tělo je naprosto odrovnané.

Ale místo toho zavřu oči, možná dokonce zívnu, ale to je tak všechno, co ještě zvládnu.

Podvědomě slyším, jak chodí po místnosti. Podvědomě vnímám, jak přese mě přehazuje deku, jak otvírá okno, jak si lehá zpátky, jak zapadne na svoje oblíbené místo uprostřed postele a jak všechno v místnosti utichne.

Jsem bytostně přesvědčenej, že dnes by žádná noční můra nepřišla.

Kdybych teda dokázal usnout.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

4 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Karin
27. 2. 2020 20:53

Krásná kapitolka netrpělivě budu čekat na další.

Májka
28. 2. 2020 20:59

Si občas říkám, jak je těžké v téhle době vymyslet originální příběh a…páni! Na to, že jsem přečetla polovinu městské knihovny, spoustu příběhů a sama jich vymyslela přes padesát, tohle je ten nejúžasnější příběh! Vlastně všechny. Nikde jsem se nepotkala s dobrým starým klišé, které je na každém kroku, ani s ochranou hláškou. Moc se mi líbí!